Kolegů mám hodně, ale ten jeden, o kterém chci napsat dnes, je svým způsobem speciální. Hlavně v tom, že se s ním shodnu na nepříliš pozitivním názoru na některé firemní šíbry, kterým dělá potíž dohlédnout ke špičce vlastního nosu a taky v tom, že největším českým myslitelem minulého století, nejlepším českým premiérem všech dob, největším filozofem a nejvýkonnějším rétorem, jakého tato země kdy zplodila je Miloš Zeman.
Tento kolega není právě moc populární, co se firmy týče, a, přiznám se, že i já jsem k němu zpočátku přistupoval s jistými obavami, které opadly hned poté, co jsme se poprvé pustili do velké filozofické debaty. Shodli jsme se na tom, že lézt do pozadí někomu, o kom nemáme patřičně vysoké mínění (přičemž stav onoho nevysokého mínění není způsoben předsudky, ale každodenní praxí) není zrovna efektivní metoda života.
Nedávno jsem rozeslal po celé firmě informativní mail, ve kterém byla zároveň žádost, aby příjemci tohoto informativního mailu provedli jistou věc se svým počítačem. A protože už vím, že ač souhrnné IQ celého lidstva zůstává konstantní, počet lidí se neustále zvyšuje, přidal jsem velmi podrobný popis, co a jak mají lidi provést. Popis jsem schválně koncipoval tak, aby ho pochopil každý - od intelektuála až po Tomáše Řepku.
Můj drahý nadřízený si však všiml, že někteří kolegové se podle popisu nezachovali, a mezi nimi jmenoval i kolegu, kterému je věnován tento příspěvek. Zároveň jsem dostal befel, abych informativní mail poslal ještě jednou s tím, že mám kolegy, u kterých nedošlo k doporučeným krokům, osobně jmenovat.
Provedl jsem to a ani ne za deset minut byl kolega u mě.
„Pane kolego,“ supěl, „proč ze mě proboha děláte před celou firmou idiota?“
Když jsem se v duchu dosmál (už proto, že jmenováno bylo víc lidí), vysvětlil jsem mu, že to nemá brát osobně a že tento druhý informativní mail byl úlitbou zdejším božstvům.
„A tak to jo,“ uklidnil se, „to vás omlouvá. A mimochodem, když už jsme u toho, co soudíte o ambicích Miloše Zemana získat prezidentské křeslo?“
Následovala asi půlhodinová debata, proti níž je pořad Otázky Václava Moravce nudný jako pořad Otázky Václava Moravce.
Nicméně kolega, jemuž je věnován dnešní text, pronesl i několik zajímavých výroků.
O mém předchůdci ve funkci: „Já ho moc nemám rád, a víte proč? Protože je drzej.“
O kolegyni recepční: „Víte, pane kolego, ta paní, jak s ní furt flirtujete, ona mi přijde taková studená a odtažitá.“
Nemusím dodávat, že oba výroky vzbudily u těch, kterých se týkaly, ohromnou vlnu nadšení.
O jedné nejmenované slečně: „Ona když na mě spustí tou svojí fistulí, to bych zvracel.“
Na toto jsem zareagoval: „A to si představte, kolego, že existuje někdo, kdo s touto slečnou souloží.“
Kolega se zamyslel, pak spustil několikaminutovou analýzu stávající situace, kterou ukončil: „U této slečny to, že s ní někdo souloží, musíme brát jako akt milosrdenství ze strany případného souložitele.“
Nicméně jednou mě kolega dostal. Od dámského osazenstva firmy, a to i od jeho podřízených, vím, že je pro dámy přibližně stejně sexuálně přitažlivý jako Lešek Semelka nebo hydrant. Přesto při jedné filozofické debatě, kdy jsme probrali všechna témata, která dnes hýbou světem a dostali se až k otázce udržování tělesné hmotnosti, se kolega zamyslel a prohlásil:
„Víte, jak já si udržuju tělesnou hmotnost? Já totiž pravidelně šukám.“
Škoda, že ho v té chvíli nezabírala televizní kamera, protože tento výrok by přebil všechny Silvestry Vladimíra Menšíka.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Tato revoluční mašinka mi dorazila minulý týden, vybalil jsem ji z krabice, poslal zpátky potvrzení o převzetí a jal se ji zkoumat.
