Všechny postavy a události zde uvedené jsou skutečné a zakládají se na realitě.

Michal Viewegh - Báječná léta pod psa

30. 10. 2007
Uznávám, přečíst si tuto Vieweghovu knížku až teď je možná znakem jisté opožděnosti, natvrdlosti a zaostalosti, leč stalo se. Navíc jsem nikdy nebyl a nejspíš asi nikdy nebudu klasický "vieweghovec," tedy ten, kdo jeho knížky shání a nemá oči pro nic jiného.

Nicméně film o báječných letech jsem viděl několikrát a, ač to pro mnohé pseudointelektuály bude znít krutě, líbil se mi. A tak se stalo, že se mi dostala do rukou i knížka, která byla přibalena k novinám. A přes nával jiných věcí jsem se dostal i k tomu, abych si ji přečetl.

Je ale pravda, že zážitky z filmu se mi objevovaly během čtení před očima, takže pokaždé, když se v textu objevil Kvidův otec, automaticky se mi z hlubin paměti vynořil Ondřej Vetchý. A podobně.

Knížka to není špatná. Dobrým způsobem skáče do minulosti a zpět do budoucnosti, část příběhu Kvido někomu vypráví, zbytek je psán z klasického pohledu "třetí osoby". A protože, jak je obvyklé, v knížce se najde prostor pro detaily, které film nepostřehne, jsem se několikrát přistihl, že, spolu s pány Š+G, "si řvu".

Hezký den!
Celý text

Pala Leipaa

29. 10. 2007
Na sobotu jsme si opět naplánovali cestu za kulturou. Do našeho konce světa totiž zavítalo světoznámé duo Kaiser - Lábus, což nás přinutilo v tomto měsíci už podruhé navštívit nějaké to divadelní představení.

V souvislosti s tím jsme zlanařili babičku (mámu manželky) k hlídání našich mláďat. Obě děti byly touto zprávou doslova nadšeny. Odpoledne jsme tedy postupně předali děti a ve chvíli, kdy se chystaly ke sledování svého oblíbeného seriálu Večerníček, jsme se zvedli a odešli.

Představení samotné začalo s asi patnáctiminutovým zpožděním. Přes seriózně znějící titul Don Quijote to byla ptákovina typická pro tuto dvojici. Konverzačně-improvizačně-písňová komedie, která u nás vyvolávala bouřlivé salvy smíchu. Odvážné! Gratuluji! Opakovat!

Restaurace v okolí centra pak příliš připomínaly plnou obsazenost, takže jsme skončili v útulné Kovárně (ne v té, o které tak procítěně zpíval Fanánek), kde jsme usedli k lahodnému pivu. Vymlaskl jsem jich o jedno víc než má krásnější polovička a pak jsme se odebrali k domovu.

V neděli ráno mi přišlo divné, s kým že si to Míša povídá (tak nějak jsem v noci zapomněl na hlídací babičku). Děti se pak šly koukat na pohádky a po snídani dokonce na chvíli utichly zcela, když jim byly jiné pohádky čteny babičkou.

Odpoledne se ještě stavila švagrová s neteří, takže se Pavlínka měla na koho věšet (jako na neteř).

Děti byly k večeru protivné, ale než jsme se dověděli, kterou soutěžící si tajemný milionář vybral za nevěstu, tak oba chrněli jako medvídci.

Hezký den!
Celý text

Zase jedno opíchání

24. 10. 2007
To se zase takhle přiblížila možnost opíchání. Tentokrát proti chřipce. Nebylo to nic příjemného, ale přežít se to dalo. Slečna, co opíchávání prováděla, vypadala relativně sympaticky a naštěstí to bylo do paže. Takže jsem neomdlel, nevydával zvuky připomínající zvuky z hororu a nekoulel očima.

Odpoledne mě docela šokoval výskyt deště. Nemít na hlavě svého léty prověřeného kulicha, tak jsem došel domů v hodně nepěkném stavu. Ale nakonec jsem dorazil ještě-celkem-normálně. A tak akorát, protože za chvíli se k nám už dobývala jistá osoba dámského pohlaví. Přesto, že vypadala, jako ta-herečka-co-hraje-v-Ordinaci-tu-novou-blonďatou-doktorku, a přesto, že podoba byla tak dokonalá, že mě její tón hlasu dokonale mátl, popovídali jsme si celkem zajímavě. Ona totiž Pavlínce brzy vyprší smlouva o stavebním spoření, takže jsme spíše rozvíjeli možnosti, co s tím do budoucna. Asi jsem madam návštěvnici překvapoval, protože jsem vždycky položil provokativní otázku na to, o čem se chystala mluvit.

A na závěr vzkaz hráčům fotbalového Arsenalu Londýn:

HO-ŠI, DĚ-KU-JEM!

Hezký den!
Celý text

Zima se blíží

23. 10. 2007
Cestou z jazykovky vysvětluju slečnám, co jsou se mnou v kursu, že vzhledem ke své vrozené zimomřivosti už nosím kulicha, a to jsem ještě nezačal nosit rukavice, které obvykle nosívám od září do května.

A potom jsem ji potkal. Svoji dávnou arménskou kámošku. Radost z toho jsme měli oba.

"Ty máš ale pěknou čepičku," začala hovor s upřeným pohledem na mého kulicha.

"Ty taky," povídám. "Nechceš si ji se mnou vyměnit?"

"Ne," zděsila se, "moje růžová čepička by ti neslušela."

V tomhle měla pravdu. Jinak je to milá sympatická osůbka, která mě vždy a téměř za všech okolností dokázala překvapit. Naposledy jsme se viděli loni v létě, kdy byla pověřena, aby se mnou spolupracovala na řešení nějakého extrémně důležitého problému. Když byl problém smeten ze světa, zeptala se, jestli mi má něco přinést. Protože bylo opravdu horko, požádal jsem o zmrzlinu. Ona té zmrzliny přinesla kyblík. Když jsem se ptal, kolik jí mám zaplatit, odpověděla: "To nic, nic neplať, já pocházím z Arménie, a my jsme pohostinný národ. Aspoň to o sobě říkáme."

Hezký den!
Celý text

Průlet hvězdokupou

22. 10. 2007
To, že se seriózní otec rodiny v nejlepších letech vydá jednoho kalného temného rána do Ostravy, ještě není nic divného. Po přestupu č. 1 následoval ještě přestup č. 2 a to už byl rychlík směr Ostrava. Pohodlně jsem se posadil do kupé a vytáhl si knížku o Metallice.

Teda, ona až tak úplně jen o Metallice není. Hlavně pojednává o natáčení filmu "Some kind of Monster," který popisoval Metallicu během dvou let předcházejících vydání alba St. Anger. Autorem je přímo autor filmu, který se občas vyžívá v hodně nudných pasážích, kdy se vrací ke svým předchozím filmům, ke svému obdivu vůči filmu verité, a ke svému neúspěchu s filmem Záhada Blair Witch 2. Kniha začíná trochu "odsejpat" až někde okolo poloviny, kde je méně "odskoků" a víc se věnuje dění uvnitř skupiny, které jednu chvíli akutně hrozil rozpad.

Ale co Topolánek nechtěl, nepovedlo se mi ji dočíst napoprvé. Zmohla mě totiž ranní únava, takže jsem ji odložil na pozdější dočtení. Do Ostravy, konkrétně na nádraží Svinov, jsme dorazili s patnáctiminutovým zpožděním. Už jsem se smiřoval s tím, že linka MHD, kterou musím použít, mi ujede a že budu venku trdlovat dvacet minut, než pojede další, ale někdo tam nahoře mě má rád, protože když jsem vyběhl z nádraží, k přilehlé zastávce MHD se právě blížil modrý bus. A byl to zrovna ten, který jsem potřeboval použít. Vlídný řidič mi prodal jízdenku, kterou jsem si ihned označil v označovači umístěném uvnitř vozu.

Samotný příjezd do Ostravy ve mně vyvolal vzpomínky na doby, kdy jsem, coby žák základní a posléze i střední školou povinný, jezdívávávával do Ostravy do divadel. Namátkou Divadlo Loutek, Divadlo Jiřího Myrona, Národní divadlo moravskoslezské, a podobně. Sentiment vol. 1a.

A fakt, že má cesta po vystoupení z autobusu MHD vedla okolo kolejí VŠB-TU, ve mně vyvolal vzpomínky, jež znamenaly sentiment vol. 1b.

Nuže, musím uznat, že lidé, které jsem v Ostravě potkal, mluvili krásně po ostravacku. Slečna, která se mnou mluvila, měla tak dokonalý hlas, že nevidět ji, myslel bych si, že se mnou mluví jedna z těch žen, co předčítaly v televizi populární Deníky Ostravaka.

Ale neměl jsem čas kochat se Ostravou, ač jsem to plánoval, tudíž jsem se vrátil na poslední chvíli ke svinovskému nádraží, kde jsem zjistil, že vlak EuroCity, jejž jsem hodlal využít, má asi 15 minut zpoždění. Těch 15 minut narostlo na 25. A ve chvíli, kdy nádražní rozhlas ohlásil, že výchozí stanice onoho vlaku je "Krakow Glowny osobowy," myslel jsem si, že to říká v ostraváckém slangu, a proto jsem se, navzdory zimě a vážnosti situace rozchechtal na celé kolo. Bohužel, nádražní rozhlas to v ostraváckém slangu neříkal.

Zpoždění nakonec narostlo na půlhodinu, díky čemuž mi bylo jasné, že nestihnu liberecký rychlík. To by byl totiž postup na úroveň sentimentu tak vysokou, že by byla téměř nezměřitelná. Ale i tak jsem se po zpožděném příjezdu do města perníku pohledem na nádraží dostal na sentiment vol. 2a. Ovšem přestup do couráku směr Hradec Králové jsem musel provést urychleně, takže na sentiment nezbyl čas. V Hradci Králové se začal ozývat můj hlad. Minul jsem několik čínských a jiných asijských bister, ke kterým mám nedůvěru z morálních důvodů, ale kupodivu jsem došel až k Tesku a neviděl žádnou restauraci. Naštěstí mě zachránila odbočka do ulice Chelčického, kde se restaurace našla. Dle návodu Jiřího Grossmanna "dostaneš hlad, jdeš tam, něco si objednáš, sníš, zaplatíš...," jsem zapadl dovnitř. Ochotný číšník, který vypadal jako zpěvák z ár í em, se okamžitě dostavil k mému stolu, vyslechl trpělivě mou rozmarnou objednávku, jídlo donesl v kvalitě i množství zcela dostačujícím, a při placení zaplakal nad velkomyslným dýškem, poklekl a políbil hřbet mé dlaně. Pak už jsem se mohl věnovat svým záměrům.

Co dodat. V Hradci bylo hezčí počasí než v Ostravě, ale paní, se kterou jsem mluvil, byla poněkud studenější. Domů jsem dojel unaven a domlácen jako Karlův most po nájezdu Švédů.

Hezký den!
Celý text

Maybe not a mutant, maybe a man

22. 10. 2007
Některé věci nevysvětlíš.
Některé lidi nepochopíš.
A některé nepřesvědčíš.

Na tato jednoduchá pravidla jsem si vzpomněl v průběhu minulého týdne. Je to dlouhá historie, kterou když už jsem nakousnul, tak musím i dokousnout.

Kdysi dávno, bylo nebylo, jsem pracoval v jedné fabrice ve městě proslulém pojmy perník, dostihy, Tamara a hokej. Nebyl jsem sám, takových tam pracovalo několik set, možná i pár tisíc, dnes už by dali na jedno menší městečko. Pochopitelně jsem se tam s některými lidmi i spřátelil, a přesto, že jsem nakonec odešel relativně podivně, tak na některé lidi vzpomínám rád.

Jedna kolegyně, o niž v tomto příběhu taky tak trochu jde, pracovala v jiném oddělení. Z pracovních důvodů jsem se s ní občas potkával, a přes původní vzájemnou nedůvěru a neskrývanou antipatii jsme se nakonec dopracovali k relativně pozitivním vzájemným vztahům. Po pracovní rovině myšleno.

Kolegyně měla přítele. Asi ho má dodnes. A jednoho dne mě s tím svým přítelem seznámila. Skončilo to tak, že jsem se v baru vybavoval s jejím přítelem, a ona poskakovala venku, popř. se snažila nějak zapojit do debaty, ale vždy byla odeslána, protože jsme měli ještě několik témat k diskusi. Ano, onen mládenec na mě zapůsobil sympaticky a myslel jsem si, že si s ním budu rozumět.

Onen mládenec rovněž patří k těm, co si jen tak pro legraci králíkům blogují. A krátce poté, co se seznámil se mnou, ho nejdříve vylili z VŠ (což o to, tohle se může stát i v horší rodině), ale poté nemohl zavadit o žádnou práci. Otázkou je, jak moc se snažil o nějakou zavadit, protože fabrika, v níž jsem s jeho přítelkyní pracoval, neustále nabírala nové lidi i bez předchozí praxe (pravda, šlo o převážně dělnické pozice, ale to snad není taková hrůza). No budiž. Pod jeden jeho článek, napsaný silně depresivním tónem, jsem mu přilepil komentář, že je zbytečný pesimista a měl by brát život s větším nadhledem. Ovšem hned jsem od jeho přítelkyně dostal sprda, proč mu píšu komentáře. Pak ještě psala něco o tom, že kdyby chtěli, tak mi na jeho blog zamezí přístup. Pravda, takový obrat jsem nečekal, ale bral jsem to jako přeháňku.

Pak jsem fabriku opustil a jednoho dne jsem zjistil, že se mi blog onoho mládence nezobrazuje. V RSS čtečce se sice objevila hláška o novém příspěvku, ale když jsem se jej pokoušel přečíst, dozvěděl jsem se něco ve smyslu, že stránka nenalezena. Nedalo mi to, odchytil jsem ho po ICQ a zeptal se ho na tento jev. Odpověděl, jistě ne povýšenecky, že zařídil, aby mu blog mohli číst jen jeho osobní přátelé. Inu, zarazilo mě to, ale je to jeho hra.

Nedávno jsem něco hledal a mezi odkazy vyskočila i jeho blogo-adresa. Protože jsem zvědavý, kliknul jsem na ni. Blog onoho mládence se mi opět před očima rozvinul v celé své kráse. Poslal jsem mu další komentář - že jsem rád, že nadále píše, že naštěstí změnil design, takže už nepoužívá šedé písmo na černém pozadí, atd. Zkrátka nic urážlivého.

Ale jeho reakce byla podivná. Další den jsem opět patřil k zakázaným. A když jsem do jeho blogu vstoupil trošku z jiného směru, zjistil jsem, že můj relativně pozitivní komentář byl smazán.

Inu, některé lidi nepochopíš. A nepřesvědčíš.

Hezký den!
Celý text

Děda

18. 10. 2007
Dnešní příspěvek bude trošku smutnější, než je u mě obvyklé. Ale žádné strachy, přátelé, jsem stále tím nezdravě optimistickým individuem.

Dnes je tomu totiž přesně pět let, co umřel můj děda. Z máminy strany. V podstatě díky ne zrovna jednoduchým životním peripetiím mé rodiny to byl jediný děda, kterého jsem měl možnost znát.

Děda neměl jednoduchý život. Byl poloviční sirotek, dvanáct let si udělal státem nařízenou dovolenou v Jáchymově, a nedokázal být takovým tím prototypickým milujícím dědečkem, který houpe vnoučata na kolenou, vypráví veselé historky, učí svá vnoučata otloukat píšťaličky a má pozitivní smysl pro ptákoviny svých vnoučat. Právě naopak.

Ke mně měl zvláštní vztah. Byl jsem jeho třetí vnouče, ale protože v době, kdy jsem se narodil, už nejstarší sestřenice a bratranec chodili do školy, jsem byl minimálně v útlém dětství jeho oblíbeným společníkem. Dojemnou je historka, která se v naší rodině už více než třicet let dává k lepšímu, o tom, že máma s babičkou někam odešly, a dědu pověřily dvěma specifickými úkoly. Tím prvním bylo umýt nádobí. Tím druhým hlídat mě. Když se máma s babičkou po asi hodině a půl vrátily, našly doma dědu sedícího v křesle, mě spícího v postýlce a horu špinavého nádobí. Na otázku, proč děda nádobí neumyl, odpověděl s přímostí sobě vlastní: "No vždyť jsem musel hlídat!"

Období tohoto převážně pozitivního vztahu dědy ke mně skončilo s mou školní docházkou. V podstatě šlo o to, že jsem podle hodně nadreálných představ všech měl být tím, kdo bude nejlepší z celé školy, který bude jak v poznámkovém sešitku, tak později v žákajdě nosit jen známky znázorněné číslem nejnižší možné nominální hodnoty, ten jehož jméno bude pravidelně uvedeno na nástěnce v kategorii "Nejlepší žáci školy" a který bude školu zvládat, lidově řečeno, levou zadní. Nic z toho se nestalo, bylo tomu spíše naopak. Známky, které jsem dostával, měly mnohem širší variační rozpětí, a ty s nejnižší možnou nominální hodnotou se vyskytovaly - aspoň první tři roky školy - v množství téměř na úrovni statistické chyby. Pro mě to bylo utrpení, pro zbytek rodiny důvod k tomu mě nevybíravě kritizovat, a zejména pro dědu potom přirovnávat mě k různým věcem, například k zabijačkovým pochoutkám.

Navíc, ale to jsem si už dovolil opravdu hodně, moje manuální zručnost byla někde okolo nuly. Ne Celsiovy, aby bylo jasno, ale rovnou Kelvinovy. To rovněž dědu štvalo, neboť sám patřil do skupiny přibližně hrubým odhadem 0,00000000014% chlapů, kteří zvládnou všechno, na co sáhnou a ještě u toho stíhají pronášet mravoučné průpovídky. Já jsem sice teoreticky věděl, co k čemu je, ale vzít do ruky kombinačky znamenalo v mém případě koledovat si minimálně o pojistnou událost. A navíc se na mě začínalo projevovat, že jsem alergik, což byla samozřejmě v dědových očích hlavně moje vlastní vina. Nedokázal pochopit, že někdo může celé léto prosmrkat a dobré pojmenování pro mě díky tomu neměl.

Když jsem povyrostl (rostl jsem nějak moc rychle, tedy podezřele rychle) a byl jsem v průměru o půl hlavy, někdy i o celou, vyšší než moji vrstevníci, šli jsme jednou s dědou někam (kam, to si nevzpomenu) a potkali nějakého dědova známého. Ti dva se dali do řeči a mezi slovy jen tak na mě děda ukázal a povídá: "Ten vyrostl, co? A to je mu teprve dvanáct!" Asi bych měl dodat, že mi tou dobou bylo deset.

Vzhledem k tomu, co jsem už napsal, totiž že děda patřil mezi ty, kteří zvládají všechno vždy, všude a za všech okolností, pracoval o dost déle, než by musel. Když už nějak okolo sedmdesátky mu jeho nadřízení taktně naznačili, že už s ním z věkových důvodů nepočítají, zůstal doma coby spokojený důchodce. Jeho místo v práci zaujal mladší člověk, perspektivnější, navíc vlastnící členskou průkazku té tehdy jediné správné strany. Tedy člověk s maximálními předpoklady pro to, aby byl tahounem společnosti, tím, kdo na svých vlastních plecích ponese republiku k zářným zítřkům. Leč co platno, kádrový profil byl jedna věc, jeho nešikovnost, která se ve zvláště povedených chvílích blížila té mojí, věc druhá. A tak si děda užíval důchodu asi měsíc, když jednou zabrzdila před domem podniková šestsettřináctka s tím, že jako jestli by se děda nezlobil, ale že by potřebovali, aby se aspoň na čas vrátil do práce. To byla jedna z mála veselejších historek dědova života.

Jinak, jak už bylo řečeno, jsme si s ním moc pozitivního neužili. V podstatě od chvíle, kdy ráno vstal, spustil proud své výřečnosti, který se skládal z rozkazů, zákazů (nejvíc - téměř k nepříčetnosti - dokázalo dědu vytočit, když se některé z nás dětí proběhlo po trávníku), příkazů a dalších, kdy termín splnění byl nejpozději ihned, v horším případě minutu před vydáním příkazu či rozkazu. Pochvaly za to, že jsme něco udělali, jsme se nedočkali. Jediná výjimka z tohoto stavu byla v neděli, kdy děda odjížděl do nedalekého města na jehovistické sedánky, aby se tam se svými souvěrci posiloval ve své víře a ve svém přesvědčení, že je jeden z mála těch, kteří byli vybráni, aby páchali dobro, a my, kteří se odmítáme připojit, jsme vesměs zosobněné peklo. Pro mě to bylo zajímavé v tom, že jsem, aspoň podle jehovistické literatury, za svůj život přežil minimálně šest konců světa. No řekněte sami, kdo jiný může o sobě říct, že během jeho života došlo k šesti koncům světa (a to jen počítám ty, o kterých jsem díky dědovi věděl)? Mimochodem, později jehovisté vydali v některé své brožurce prohlášení, že zatímco všichni ostatní, kdo předvídají konec světa, jsou lháři, oni ten konec světa předvídali v dobré naději na svou vlastní spásu. Napadá někoho z přítomných jiné slovo než pakárna?

Konec dědova života rovněž nebyl jednoduchý. Jedenáct let před tím, než umřel, jel do Prahy na velké jehovistické mecheche na strahovském stadiónu. Dva dny po návratu ho přepadla mozková mrtvice. Asi dva měsíce si pobyl v nemocnici. Po návratu se dokázal dát jakž takž dohromady téměř do původního stavu. Měl poškozené centrum řeči, ale dokázal znovu mluvit i artikulovat. Jenže po nějaké době se mu mozková mrtvice ještě asi pětkrát vrátila. A pokaždé to s dědou bylo horší a horší. Kompletně sakumprásk byl odkázán na cizí pomoc. Jen jednou se pokusil zavzpomínat si na mladá pracovní léta a rozebral koncovku elektrického kabelu na 380 V. Pak ji zase složil a složil ji skoro dobře, až na to, že prohodil nulák a fázi. Je-li mezi čtenáři elektrikář, zcela oprávněně se chytá za hlavu. Na druhou stranu, díky tomu, že děda přežil babičku, se mohlo stát, že se dožil hned tří svých pravnoučat (dvě dodala nejstarší sestřenice, třetí já).

Když už se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že už bylo jasné, že se blíží konec, dostal se na čas do nemocnice, kde se ho doktoři snažili kapačkami a podobnými metodami dát do aspoň trošku dobrého stavu. To dědu, byť už byl jinak kompletně bezmocný, přivádělo k zuřivosti a pořád se snažil kapačky ze sebe vyškubávat. Teta, co o něj od babiččiny smrti pečovala, přesvědčila doktory, že raději vezme dědu domů. Děda se tak dostal domů a jednoho rána se prostě už neprobudil.

Hezký den!
Celý text

Jen aby, babi

17. 10. 2007
Kdysi jsem si předsevzal, zřejmě v momentálním pomatení smyslů, že napíšu minimálně jeden příspěvek každý pracovní nebo takový nějaký den. A vidíte, nevydrželo mi to.

Ono těch vzrušujících zážitků není v životě středněvěkého člověka mého věku a vzrůstu zase tolik. Jen v pondělí večer a v úterý ráno English, ve středu večer a ve čtvrtek ráno English, takže v pátek bez English, ale Firday I'm in love. Angličtina včera, dnes a zítra. Ne, že by mi to vadilo, jak v práci tak v jazykovce mě výuka baví. Zatím teda. Ten náskok, co mám z doby svých středo-a-vysokoškolských studií, jsem ještě nepromarnil.

Krom toho má dnes ta hodná paní, která za kopci, lesy a řekami, jednoho dne své "ano" řekla mi, na-ro-ze-ni-ny. Protože díky dnešní večerní seanci v jazykovce dorazím domů v čase, který už není společensky přijatelný, přifrčel jsem domů s tradiční bohatou kyticí a balíkem větrníků a jiných pochutin, na nichž jsme si pak všichni kolektivně smlsli, už včera.

Minulý týden jsem si "užil", tedy v pracovním smyslu slova, hned dvakrát. Ve středu jsem kvůli práci dorazil domů až o půl dvanácté v noci. V pátek jsem pak uspokojoval jednu uživatelku tak intenzivně, že jsem pak úsek k šalinové zastávce, který obvykle dávám za 4 minuty, urazil za 2 minuty, ale myslel jsem si, že vyplivnu zbytky plicních sklípků. Následně jsem předvedl nádherný průběh nádražím až na nástupiště, kde jsem skočil do plně obsazeného vagónu. Poté, co jsem během vydýchávání asi čtyřikrát pronesl výrok Erička Cartmana o prostitutce a drátu, mi jedna hodná paní okolo čtyřicítky nabídla kelímek burčáku. Bylo to odporně kyselé a litr by porazil slona, ale v tu chvíli jsem za to byl extrémně vděčný.

Hezký den!
Celý text

Inovace bez legrace

15. 10. 2007
Víkend se tentokrát odehrával ve zcela neobvyklých kulisách. Zatímco v sobotu dopoledne jsem vytáhl děti ven na procházku městem (na poslední chvíli), odpoledne Míša překvapivě nespal, tudíž jsme mohli o něco dříve vyrazit na tradiční návštěvu u manželčiných rodičů.

Dorazili jsme sice později, než bylo plánováno, ale to zas tak nevadilo. Původně jsme měli jít k rybníku, ale nakonec jsme potkali obě švagrové, a tak šla k rybníku jen manželka a já s dětmi kráčel srdnatě zpět. Podotýkám, že celý víkend jsem byl v nějakém zvláštním útlumu, nejspíš následkem poněkud divoké středeční noci, kdy jsem, bohužel pouze z pracovních důvodů, dorazil domů až k půlnoci a následně jsem ve čtvrtek připomínal kohoutka v oboře s nožkami nahoře.

Večer se celé posezení zvrhlo v popíjecí session, kdy se probírala věčná témata, jako auta, hokej, pracovní věci, mobily a jiné. Usnul jsem dříve než ostatní a v neděli jsem měl problém se vykutálet z postele. Nakonec se mi to povedlo, ale bylo to až v době, kdy by další setrvávání v horizontální poloze bylo už společensky neúnosné. Odpoledne jsem uspal Míšu a většina přítomných se odebrala pouštět draky. Tato bohulibá kratochvíle měla údajně jen jeden problém, a to, že bylo bezvětří, a tak se někteří odebrali opět sbírat houby. Když se Míša probudil, počkal jsem, až se aklimatizuje, a pak jsme vyšli houbařům naproti. Trutnovská větev příbuzenstva zatím odjela, a pak jsme v rychlosti odjeli taky. Večer jsem ještě provedl pořádek u želvy, v TV nebylo na co koukat, a tak jsem vzal zavděk dohnáním spánkového dluhu.

Hezký den!
Celý text

Správné heslo láme veslo

10. 10. 2007
Jako každý uživatel počítače zapojeného do takové té věci, díky níž se můžu dívat na vývoj okluzní fronty nad severozápadní Bangladéší, jsem samozřejmě do jisté míry paranoidní a proto s neskrývanou rozkoší miluju doby měnění hesel. Zejména pak proto, že vždy ještě minimálně několik dní se snažím hlásit s heslem minulým, leckdy i předminulým.

To úplně první heslo, které jsem kdysi dávno použil, bylo jméno mého oblíbeného starořeckého filozofa napsané pozpátku. Až později jsem přicházel s hesly složitějšími a složitějšími. Asi nejdokonalejším heslem byla fráze gregorjedobytek, což se sice člověka, jehož se to týkalo, mírně dotklo, nicméně proti heslům kamaráda Václava, která vždy obsahovala klíčový výraz porno, to byl ještě vcelku slabší odvar.

Právě na toto jsem si vzpomněl, když se jeden kolega rozvyprávěl o řešení problému s paní, která se snažila otevřít soubor, pro jehož otevření bylo potřeba zadat heslo.

"A tak přemýšlím, co dělat," vyprávěl kolega zaujatě. "Zda strávit minimálně hodinu cestou tam, kdoví jak dlouho řešením problému a zase minimálně hodinu cestou zpátky, nebo zda riskovat, že se mírně ztrapním. Zkusil jsem druhou možnost, a tak té paní povídám, ať zkusí do řádku pro heslo zadat ká, ú, en, dé, á. Paní zajásala, že se jí soubor v pohodě otevřel a ještě mi hezky poděkovala."

Z tohoto příkladu je jasně vidět, že věcí, které jsem v mládí zanedbal, je o dost víc, než jsem si dosud myslel.

Hezký den!
Celý text

Víkend s Carmen

8. 10. 2007
Pozitivní věci nakonec vždy převáží ty negativní. Tak tomu bylo i o víkendu. Už když se Pavlínka dověděla, že budu v pátek doma, zatoužila po tom, abych ji osobně dovedl do školy. I vstal jsem brzy ráno a zrovna když jsem se chystal, že ji půjdu probudit, přišla za mnou. Dokonce jsem ji nemusel ani popohánět a každý pokyn minimálně třikrát opakovat, takže se její reakční doba podobala normální reakční době, což není zas tak často.

Do školy jsme trefili. Protože na mně bylo ten den vaření, tak jsem se s milou dcerou rozloučil a vrátil domů. Míša se právě probouzel, vytáhl jsem ho z postýlky a ještě chvíli jsme se jen tak poflakovali. Pak už byl čas dát Míšu nasnídat a vyrazit do ulic. Bohužel pršelo, ale Míša srdnatě ťapal v pláštěnce a radoval se nad skoky přes kaluže. Nákup jsem zvládnul a vrátil jsem se i s Míšou domů. Syn si hrál, já připravoval oběd. Okolo půl dvanácté dorazil děda, před dvanáctou holky a pak už byl čas se najíst. Po obědě si děda odvezl obě naše děti, my jsme se sbalili a vyrazili na zastávku busu.

Bus byl slušně nacvaktnutý, zabrali jsme poslední volná místa vzadu na pětce. Do Brna jsme dorazili s přibližně pětiminutovým zpožděním. Po první euforii ze zvládnuté cesty jsme se šli ubytovat do hotelu, pojmenované po jedné planetě sluneční soustavy. Hotel byl malý, levný, ale čistý a upravený. Po úvodní aklimatizaci jsme se vydali něco sníst. Skončili jsme v jihoamerické restauraci Don Miguel's. Jídla bylo hodně a bylo dobré. Co vadilo, byl příliš ochotný číšník, který trpěl utkvělou představou, že vnucováním se a používáním zdrobnělin dosáhne úspěchu. Nedosáhl.

Po jídle jsme se vrátili do hotelu, přestrojili do civilního a odjeli jedničkou do víru velkoměsta. Vyklopilo nás to před Janáčkovým divadlem, díky čemuž jsme věděli, že jsme na místě. Měli jsme ještě necelou půlhodinu, kterou jsme věnovali korzování. Když se čas nachýlil, zamířili jsme dovnitř, odložili si v šatně, zakoupili program a odešli na svá místa.

Představení začalo úderem sedmé a jakožto milovník opery musím uznat, že to bylo nejlepší provedení Carmen, jaké jsem kdy viděl. Orchestr se překonával, sólisté i sboristé na pódiu zpívali ostošest a děj byl rovněž strhující. Jediným rušivým elementem tak bylo titulkovací zařízení. A taky to, že po přestávce jsme měli problém s udržením pozornosti a nebýt několika strhujících hudebních sól, tak usneme. Ano, bylo to vyčerpávající. Kromě toho jsme o přestávce konstatovali, že fronty u obou pultů s občerstvením jsou snad ještě delší, než obvykle bývají u dámských toalet.

Po divadle jsme chtěli ještě někam na skleničku, leč zmohla nás únava, a tak jsme jen v kavárně, pojmenované po jednom známém italském géniovi vypili dvě vídeňské kávy a odfrčeli do hotelu.

Sobotu jsme věnovali dopolednímu chození po obchodech. Asi nejvíc se nám zavděčil obchod s čokoládami všeho možného druhu. Taky jsme chtěli přivézt dětem nějaké to překvapeníčko. Před jedenáctou jsme si tak z hotelu odnesli tašku s věcmi a vydali se do centra. Tašku jsme nechali v nádražní úschovně a prošli centrum. Skončili jsme v pizzerii, kde jsme se pořádně najedli. A když říkám pořádně, tak tím myslím tak, že místo pro hlad nezbylo.

Odpoledne jsme se vydali domů. Bus ze Zvonařky vyjel včas, prvních 30 km jsem spal já, pak jsme se prohodili. Pak už jen jeden přestup, cesta druhým busem s řidičem, který vypadal, že v příští vteřině usne, a bylo to.

Večer jsme chtěli vyrazit do společnosti, skončili jsme v divadelním klubu. Postupně v nás (ve mně) zahučely dvě láhve vína, díky čemuž jsem se dostal do tak veselé nálady, že jsem na sebe prásknul i to, co jsem si myslel, že nikdy na sebe neprásknu. A pak už byla neděle a po obědě jsme se vydali pro děti. Míša ještě během našeho příjezdu spal, Pavlínka byla z našeho příchodu dokonale otrávená. Pak měl někdo nápad jít pouštět draky. A protože vítr moc nefoukal, tak nás přešlo i to a dohodli jsme se, že pro zkrácení cesty zpět projdeme lesem. To jsme neměli dělat! To, že moje manželka hned při prvním kroku v lese našla houbu, bylo normální. Ale pak jsem já položil k cestě draky a cestou zpět do lesa jsem začal nacházet jednu houbu za druhou. Jakoby houby slyšely, jak nadávám, že nikdy nic nenajdu, a rozhodly se mi pomstít tím, že se najednou objeví všude okolo. Domů jsme dojeli nějak po sedmé večer. A noc, po zhlédnutí Babího léta, byla poklidná a hluboká.

Hezký den!
Celý text

Kapr v říjnu

4. 10. 2007
Je tu čtvrtek a to znamená, že opět píšu další postřehy ze svého barvitého života.

Totiž, aby to bylo jasně řečeno: normálně svůj život pokládám za nic moc zajímavý, tím zajímavým se pak stává, když o tom někomu vypravuju. Včera večer jsem si takhle kráčel z jazykovky, v uších Nirvana (With The Lights Out 3 CDs), za jízdy jsem si udělal domácí úkol (jednodušší než vypadal), aby na mě doma čekal Čok. Teda šok.

Toho, že v našem domě bylo po letech proseb majitelů bytových jednotek vyměněno zábradlí, jsem si náhodou všimnul už dříve. Včera na mě čekalo větší překvápko. Vejdu, jdu dát dětem už uloženým v postýlkách tátovské přání na dobrou noc, pak vmašíruju do koupelny, a tam se ve vaničce, ve které se obvykle cákají naše děti, prohání kapr.

Protože znám z literatury příběhy lidí, kteří usnuli a probudili se za hodně dlouhou dobu, šel jsem si ověřit ke kalendáři, zda náhodou nedošlo k poruše v časovém kontinuu a nevrátil jsem se o dva měsíce a tři týdny později. Nic takového. Z kalendáře na mě zírala stránka s prvním říjnovým týdnem, tudíž mělo být všechno v pořádku. Navíc nikde nebyl nazdobený stromeček a ani po dlouhodobém hledání jsem nenašel krabici s cukrovím.

"V koupelně je kapr," povídám.
Manželka se na mě podívala asi tak, jako bych vyprávěl, že při dešti prší, nebo že kočky mňoukají. A záhy jsem se dozvěděl, že ještě onen večer spácháme na roztomilém dvouapůlkilovém šupináči rituální vraždu. Připravil jsem si paličku s takovými jako čtverečky. "To je všechno?" ptá se manželka. Já na to, že nevím, co víc bych potřeboval. Načež manželka vyjmenovala tolik věcí, že neznalý kolemjdoucí by mohl nabýt dojmu, že se snaží vyjmenovat, co je vše nutno pořídit do nově zařizované domácnosti.

Inu, o něco později jsme v koupelně provedli masakr roztomilého vodního živočicha. Poprvé ve svém životě jsem byl tím, kdo jej majznul po kebuli. Kapr zapolykal naprázdno a zavřel víka. Ale ještě i poté, co jeho hlava prokazatelně nebyla spojena s jeho tělem, se pokoušel něco říct. Nebo aspoň to tak vypadalo.

Závěr celé akce byl, že kapr byl naporcován na malé kousky a uložen do lednice či mrazáku, a že jsem se dověděl, že v pátek budu mít rybí polívku. Můj optimismus dostal povážlivé trhliny.

A protože si zítra beru dovolenou, budu mít už zase prodloužený víkend.

Hezký den!
Celý text

Dočtená knížka

3. 10. 2007
Knížku, kterou jsem měl přečíst v rámci svých domácích úkolů z angličtiny, jsem dnes ráno dopřelouskal. Ono se to četlo celkem dobře. V podstatě šlo o jímavý příběh z dob, kdy v Africe fungoval apartheid. Tak teď si o tom ještě připravit nějaké to povídání, aby byl úkol dokonán dle přání. Snad to zmáknu.

Děti si zase navykly chodit spát za námi. Včera nejprve Míša večer zázračně ožil, aby usnul až nějak okolo jedenácté. Pak se přistěhovala i Pavlínka, ale ta, vzhledem ke svým zlozvykům kopat kolem sebe a všeobecně ohrožovat spící okolí, byla brzy vykázána.

Chce se k nám stavit neznámá paní ze stavební spořitelny. Zřejmě má pro mě nabídku, která je jako jediná srovnatelná s nabídkou kvalitního sexu. Nevím ale, jestli budu mít zítra večer na podobnou debatu náladu. Takže jí asi zavolám, že to odložíme na někdy příště.

Hezký den!
Celý text

Víkendové dovádění

1. 10. 2007
Že je člověk domlácený na konci normálního pracovního týdne, to už jsem si zvykl. Ale že jsem byl domlácený na konci zkráceného pracovního týdne, to byla zkušenost nová, čerstvá a nepříliš gativní. Navíc na mě něco lezlo a nic pozitivního to nebylo. Takže z toho, že v pátek na mě vyjde vaření, jsem měl asi podobnou radost jako v sobotu z výsledku fotbalového zápasu hraného v Olomouci.

Což o to, samotné puštění se do vaření nevyznělo vůbec špatně a jídlo vypadalo, že bude poživatelné i bez nutné dávky dobré vůle. Problém nastal až při konzumaci. „A kdes vůbec vzal to maso?“ podivila se manželka mezi druhým a třetím soustem. „Bylo v mrazáku,“ odpověděl jsem lehkomyslně. Situace se v té chvíli změnila a připomínala výbuch sopky v kombinaci s cunami. „No to si děláš...,“ následoval výčet různých částí těla. „Nedělám,“ konstatoval jsem. „To maso bylo na zítřek,“ zuřila manželka, přidala ještě několik výrazů z restaurací nejnižších cenových skupin a až poté se uvedla do relativně klidného stavu.

Odpoledne jsme si zašli ke švagrovým pro naše auto, které v týdnu prošlo technickou kontrolou. Děti si chtěly hrát se synovcem Ondrou, ale neteře prohlásily, že Ondra musí s nimi do supermarketu. „Tak ho nechte tady, ať si hraje,“ navrhl jsem, leč se zlou jsem se potázal. „Ne, Ondra jde s náma,“ rozhodla nejstarší neteř. „A proč?“ podivil jsem se. „Jde s náma,“ trvala na svém neteř, „Ondro, jdem!“ A protože nejstarší neteř by na vojně měla zcela jistě hodnost od plukovnice nahoru, Ondra přiběhl a nechal se odvést. Pavlínka se k nim připojila, Míša zůstal s námi.

Chvíli po našem návratu domů přišla na návštěvu Ilona, jinak též zvaná „ta držkatá ženská.“ V jejím případě nejde ale o nějaké hanlivé označení, to zase ne. A nepřišla jen tak pro srandu králíkům, ale proto, že s mojí manželkou vyrážely na sraz spolužáků. I políbil jsem ženu, udělal jí palcem křížek na čelo, přednesl přednášku o výhodách včasného návratu, aby obě holky zmizely. Míša hned po jejich odchodu spustil mohutný řev, který ukončil až poté, co zjistil, že dávají Vrchní, prchni! Povedlo se mi vše vyšmoulit tak dokonale, že po večerníčku obě děti odešly do hajan a já se mohl věnovat výrobě štrůdlu na sobotní slavnostní tabuli. Leč stejně jsem musel odbíhat konejšit řvoucího syna. Nakonec jsem povolil, že můžou koukat na Simpsony, což je ohromně potěšilo. Mezitím jsem mohl dokončit výrobu štrůdlu. Po Simpsonech se ale mládežníkům ještě spát nechtělo, tak jsem je nechal usnout při Svěrákově Dobročinné akademii, což se ukázalo jako geniální tah. Usnuli oba.

Manželka se překvapivě vrátila už před půlnocí, což jsem pozitivně ocenil. V sobotu jsem, coby kompenzaci za maso, jež jsem zneužil v pátek, vyjel na nákup do všech našich supermarketů (ano, už i v takové díře, jako je ta naše, máme Tesko Tesko) a poté vyrazil na procházku s těmi našimi mláďaty, která se dařila (nákup bačkor pro Míšu, atd.) až do chvíle, kdy jsem si vzpomněl, že jsem měl ještě přikoupit tohle, tohle, tohle a tamto, a že v sámošce zavírají za chvíli a vůbec. I vzal jsem ne nohy, ale Míšu na ramena, Pavlínku pobídnul k poklusu a řítili jsme se zpátky k domovu. Doma už na nás čekali manželčini rodiče. Oběd se přes poněkud nervózní atmosféru (jen u nás mladších rodičů, ostatní se náramně bavili) vyvedl. Po obědě dostal Míša dárky (zmenšenou podobu míče na košíkovou už o dva dny dříve) a přes veškeré možné pokusy neusnul. Tak jsme ty naše dva kulišáky vytáhli ven. Večer usnuli během dvojky Shreka (Míša) a těsně po ní (Pavlínka).

Jestli znáte ten pocit, kdy se vám za nic na světě nechce vstávat, tak přesně takhle jsem si připadal v neděli. Vymotali jsme se z postelí, mezitím Pavlínka stihla ustrojit Míšu, za což jsme jí vřele poděkovali. Pro tentokrát jsem měl v plánu připravit k obědu žemlovku. Příprava mi šla od ruky, díky tomu, že Pavlínka strouhala jablka jak vzteklá. Dokonce i samotné pečení bylo v pohodě, až do chvíle, kdy mě napadlo ohřát polívku. Jako ne Bolka, jasně. Dal jsem hrnec s polívkou na patřičnou plotnu a odešel zušlechťovat želvě její bydlení. Po chvíli cítím z kuchyně podezřelý smrad. Inu, co byste řekli? Správně, hrnec s polívkou trůnil na své plotně za studena, oproti tomu z plotny, na níž byl odložen pekáč se žemlovkou, se kouřilo. Naštěstí většina žemlovky přežila a tu nejspálenější část jsem si sebekriticky nechal pro sebe.

Po obědě Míša překvapivě usnul, což mi umožnilo jednak si udělat jeden z úkolů do jazykovky, druhak si taky trochu zdřímnout. Poté, co jsem pak syna vytáhnul z náruče spánku, jsme si udělali výšlap na minigolfové hřiště. Od své první zkušenosti jsem se relativně zlepšil. Sice jsem s manželkou opět prohrál, ale ubylo mi „sedmiček“ (tuším, že jsem to zvládl jen s jednou) a na některých stanovištích jsem byl o jeden až dva údery lepší. Na vedlejším fotbalovém hřišti si to v krajském přeboru rozdávali naši borci s Letohradem. Po poločase, který jsme mohli pozorovat, prohrávali. Cestou domů jsem pak slyšel radostné výkřiky a hlášení o změnách skóre ve prospěch domácích. Večer děti byly k neusnutí a během noci skončily u nás v ložnici.

Hezký den!
Celý text