Dnešní příspěvek bude trošku smutnější, než je u mě obvyklé. Ale žádné strachy, přátelé, jsem stále tím nezdravě optimistickým individuem.
Dnes je tomu totiž přesně pět let, co umřel můj děda. Z máminy strany. V podstatě díky ne zrovna jednoduchým životním peripetiím mé rodiny to byl jediný děda, kterého jsem měl možnost znát.
Děda neměl jednoduchý život. Byl poloviční sirotek, dvanáct let si udělal státem nařízenou dovolenou v Jáchymově, a nedokázal být takovým tím prototypickým milujícím dědečkem, který houpe vnoučata na kolenou, vypráví veselé historky, učí svá vnoučata otloukat píšťaličky a má pozitivní smysl pro ptákoviny svých vnoučat. Právě naopak.
Ke mně měl zvláštní vztah. Byl jsem jeho třetí vnouče, ale protože v době, kdy jsem se narodil, už nejstarší sestřenice a bratranec chodili do školy, jsem byl minimálně v útlém dětství jeho oblíbeným společníkem. Dojemnou je historka, která se v naší rodině už více než třicet let dává k lepšímu, o tom, že máma s babičkou někam odešly, a dědu pověřily dvěma specifickými úkoly. Tím prvním bylo umýt nádobí. Tím druhým hlídat mě. Když se máma s babičkou po asi hodině a půl vrátily, našly doma dědu sedícího v křesle, mě spícího v postýlce a horu špinavého nádobí. Na otázku, proč děda nádobí neumyl, odpověděl s přímostí sobě vlastní: "No vždyť jsem musel hlídat!"
Období tohoto převážně pozitivního vztahu dědy ke mně skončilo s mou školní docházkou. V podstatě šlo o to, že jsem podle hodně nadreálných představ všech měl být tím, kdo bude nejlepší z celé školy, který bude jak v poznámkovém sešitku, tak později v žákajdě nosit jen známky znázorněné číslem nejnižší možné nominální hodnoty, ten jehož jméno bude pravidelně uvedeno na nástěnce v kategorii "Nejlepší žáci školy" a který bude školu zvládat, lidově řečeno, levou zadní. Nic z toho se nestalo, bylo tomu spíše naopak. Známky, které jsem dostával, měly mnohem širší variační rozpětí, a ty s nejnižší možnou nominální hodnotou se vyskytovaly - aspoň první tři roky školy - v množství téměř na úrovni statistické chyby. Pro mě to bylo utrpení, pro zbytek rodiny důvod k tomu mě nevybíravě kritizovat, a zejména pro dědu potom přirovnávat mě k různým věcem, například k zabijačkovým pochoutkám.
Navíc, ale to jsem si už dovolil opravdu hodně, moje manuální zručnost byla někde okolo nuly. Ne Celsiovy, aby bylo jasno, ale rovnou Kelvinovy. To rovněž dědu štvalo, neboť sám patřil do skupiny přibližně hrubým odhadem 0,00000000014% chlapů, kteří zvládnou všechno, na co sáhnou a ještě u toho stíhají pronášet mravoučné průpovídky. Já jsem sice teoreticky věděl, co k čemu je, ale vzít do ruky kombinačky znamenalo v mém případě koledovat si minimálně o pojistnou událost. A navíc se na mě začínalo projevovat, že jsem alergik, což byla samozřejmě v dědových očích hlavně moje vlastní vina. Nedokázal pochopit, že někdo může celé léto prosmrkat a dobré pojmenování pro mě díky tomu neměl.
Když jsem povyrostl (rostl jsem nějak moc rychle, tedy podezřele rychle) a byl jsem v průměru o půl hlavy, někdy i o celou, vyšší než moji vrstevníci, šli jsme jednou s dědou někam (kam, to si nevzpomenu) a potkali nějakého dědova známého. Ti dva se dali do řeči a mezi slovy jen tak na mě děda ukázal a povídá: "Ten vyrostl, co? A to je mu teprve dvanáct!" Asi bych měl dodat, že mi tou dobou bylo deset.
Vzhledem k tomu, co jsem už napsal, totiž že děda patřil mezi ty, kteří zvládají všechno vždy, všude a za všech okolností, pracoval o dost déle, než by musel. Když už nějak okolo sedmdesátky mu jeho nadřízení taktně naznačili, že už s ním z věkových důvodů nepočítají, zůstal doma coby spokojený důchodce. Jeho místo v práci zaujal mladší člověk, perspektivnější, navíc vlastnící členskou průkazku té tehdy jediné správné strany. Tedy člověk s maximálními předpoklady pro to, aby byl tahounem společnosti, tím, kdo na svých vlastních plecích ponese republiku k zářným zítřkům. Leč co platno, kádrový profil byl jedna věc, jeho nešikovnost, která se ve zvláště povedených chvílích blížila té mojí, věc druhá. A tak si děda užíval důchodu asi měsíc, když jednou zabrzdila před domem podniková šestsettřináctka s tím, že jako jestli by se děda nezlobil, ale že by potřebovali, aby se aspoň na čas vrátil do práce. To byla jedna z mála veselejších historek dědova života.
Jinak, jak už bylo řečeno, jsme si s ním moc pozitivního neužili. V podstatě od chvíle, kdy ráno vstal, spustil proud své výřečnosti, který se skládal z rozkazů, zákazů (nejvíc - téměř k nepříčetnosti - dokázalo dědu vytočit, když se některé z nás dětí proběhlo po trávníku), příkazů a dalších, kdy termín splnění byl nejpozději ihned, v horším případě minutu před vydáním příkazu či rozkazu. Pochvaly za to, že jsme něco udělali, jsme se nedočkali. Jediná výjimka z tohoto stavu byla v neděli, kdy děda odjížděl do nedalekého města na jehovistické sedánky, aby se tam se svými souvěrci posiloval ve své víře a ve svém přesvědčení, že je jeden z mála těch, kteří byli vybráni, aby páchali dobro, a my, kteří se odmítáme připojit, jsme vesměs zosobněné peklo. Pro mě to bylo zajímavé v tom, že jsem, aspoň podle jehovistické literatury, za svůj život přežil minimálně šest konců světa. No řekněte sami, kdo jiný může o sobě říct, že během jeho života došlo k šesti koncům světa (a to jen počítám ty, o kterých jsem díky dědovi věděl)? Mimochodem, později jehovisté vydali v některé své brožurce prohlášení, že zatímco všichni ostatní, kdo předvídají konec světa, jsou lháři, oni ten konec světa předvídali v dobré naději na svou vlastní spásu. Napadá někoho z přítomných jiné slovo než pakárna?
Konec dědova života rovněž nebyl jednoduchý. Jedenáct let před tím, než umřel, jel do Prahy na velké jehovistické mecheche na strahovském stadiónu. Dva dny po návratu ho přepadla mozková mrtvice. Asi dva měsíce si pobyl v nemocnici. Po návratu se dokázal dát jakž takž dohromady téměř do původního stavu. Měl poškozené centrum řeči, ale dokázal znovu mluvit i artikulovat. Jenže po nějaké době se mu mozková mrtvice ještě asi pětkrát vrátila. A pokaždé to s dědou bylo horší a horší. Kompletně sakumprásk byl odkázán na cizí pomoc. Jen jednou se pokusil zavzpomínat si na mladá pracovní léta a rozebral koncovku elektrického kabelu na 380 V. Pak ji zase složil a složil ji skoro dobře, až na to, že prohodil nulák a fázi. Je-li mezi čtenáři elektrikář, zcela oprávněně se chytá za hlavu. Na druhou stranu, díky tomu, že děda přežil babičku, se mohlo stát, že se dožil hned tří svých pravnoučat (dvě dodala nejstarší sestřenice, třetí já).
Když už se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že už bylo jasné, že se blíží konec, dostal se na čas do nemocnice, kde se ho doktoři snažili kapačkami a podobnými metodami dát do aspoň trošku dobrého stavu. To dědu, byť už byl jinak kompletně bezmocný, přivádělo k zuřivosti a pořád se snažil kapačky ze sebe vyškubávat. Teta, co o něj od babiččiny smrti pečovala, přesvědčila doktory, že raději vezme dědu domů. Děda se tak dostal domů a jednoho rána se prostě už neprobudil.
Hezký den!
Celý text