Tento článek vyjde
někdy koncem roku 2017, tedy přibližně v době, kdy budu mít jen pár dní do svých pětačtyřicátých narozenin. Nevím přesně, zda to tak vyjde, protože jej, stejně jako většinu svých dosavadních článků, sepisuji s předstihem. Ovšem pětačtyřicítka, i když to není kulaté číslo, je pro mě dobrá příležitost k ohlédnutí se za sebou samým. Za tím, co za sebou mám. Nebo nemám.
Přestože jsem
podle slov své babičky z otcovy strany „neměl bejt,“ jsem. Netuším, co ji tenkrát vedlo k tomuto divnému výroku. A asi se to nikdy nedovím. I můj otec byl, když na to přišla řada, stižen akutním výpadkem paměti, že zrovna tuto konkrétní situaci si nepamatoval.
Ona totiž jeho máma alias moje babička z otcovy strany vstoupila do mého života ještě jednou. Přijela na neočekávanou návštěvu, vypůjčila si mě od mé babičky z máminy strany a že mě půjde vozit v kočárku. Nevím, nevzpomínám si, jak dlouho mě v něm vozila, ale velice rychle mě vrátila a pospíchala na nádraží, aby stihla vlak. Tentýž den večer mě zastihly křeče, bezvědomí a další stavy, takže jsem byl převezen do nemocnice a doslova sebrán hrobníkovi z lopaty. Ani tady se už nedovím, co se mnou tenkrát má babička z otcovy strany provedla. Možná, kdyby dokázala překonat svůj odpor ke mně, byl bych jiným člověkem.
Svého otce jsem
viděl naposledy jako dítě. V čekárně valmezského nádraží. Dostal jsem od něj tehdy červené autíčko, které mělo čelní sklo, ale nemělo střechu ani boční okna. Bylo mi nějak mezi druhým a třetím rokem. Jako dítě jsem neměl ani sebemenší ponětí, co se vlastně děje. A možná to bylo lepší, že jsem to ponětí neměl.
Poprvé od té doby jsem ho potkal v sedmé třídě. Vypadalo to, že je vše na dobré cestě a že k sobě najdeme navzájem cestu. Ale jak už to chodívá, člověk míní, okolnosti (se) mění. Další setkání se odehrálo, to vím naprosto přesně, protože některé detaily mám v paměti uložené natrvalo, 1. listopadu 1993 u trutnovského okresního soudu, kde jsem se domáhal zvýšení výživného z částky, která byla absolutně směšná, na částku, která by byla aspoň trochu důstojná. Poté, co jednání skončilo a můj otec sehrál naprosto dokonalou hereckou etudu, nad kterou by i Werich zbledl závistí (ani za nic si nemohl vzpomenout, jak má vysokou výplatu ve firmě, v níž je ředitelem, atd.), mi na schodech mezi čtyřma očima důvěrně sdělil, že nemám počítat s tím, že z něho něco vyrazím. Klid, tatínku, s tím jsem přestal počítat mnohem dřív.
Párkrát jsme byli s dětmi u něj na návštěvě v Trutnově a minimálně jedny prázdniny u něj byla sama moje dcera. I můj otec nás párkrát navštívil, naposledy v roce 2010. Tolik tedy k němu.
O mém nevlastním
otci jsem už psal. Asi. Určitě. První vzpomínka na něj je moje příjmení. A ty tři pozitivní věci, co o něm můžu bez obav říct. Že byl nevlastní. Že mě přivedl k hudbě a naučil mít rád hudbu. Že mě naučil cestovat stopem.
Jinak jsou to vzpomínky na člověka, který se dokázal pro něco neuvěřitelně nadchnout, aby vzápětí totéž zavrhl a byl schopen kohokoli agresivně napadnout kvůli sebemenší prkotině. Na člověka, který jeden den slíbil, že v sobotu ráno se sebereme a pojedeme někam na výlet, načež se v pátek večer ožral tak, že měl problémy trefit domů a když konečně dorazil, jen tak mírnyx týrnyx rozmlátil nábytek v obýváku, strhl ze stropu lustr a nadělal velkou spoušť, aby se poté, co se vyspal z opice, tvářil jako předseda mezinárodního hnutí nezúčastněných.
Zatímco Michal
Tučný se v jedné své písni chlubil tím, že nikdy neslyšel „kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl,“ já jsem nikdy neslyšel větu: „To jsi udělal dobře,“ nebo „To se ti povedlo,“ nebo „Jsme na tebe hrdí.“ A s tím souvisí asi i to, že jsem později v dospělém věku, neuměl na takové věty reagovat a když mě někdo ocenil, podvědomě jsem očekával, že to v následující větě shodí nějakou ironickou ponižující poznámkou. A když se tak nestalo, byl jsem zcela překvapený a reagoval jsem neobratně, což mou ruskojazyčnou kolegyni vedlo k úvaze, že nemám rád, když mě někdo ocení. Ve skutečnosti mám. Jen jsem se musel naučit žít s tím, že existují i lidé schopní mě ocenit, aniž by měli postranní úmysly a chtěli mě znovu shodit.
Pro svou mámu
jsem byl dítě druhé kategorie. Ano, možná je to tím, že v době, kdy jsem byl dítě, si moje máma to mateřství ještě tak nebrala. Vůči svým nevlastním sourozencům necítím žádnou zášť, jen je mi líto a asi navždy bude, že jsem neměl od své mámy ani jedno procento lásky, kterou měli oni. Ale s tím už nic nenadělám. Zatímco sestřenice, sourozence i zcela cizí děti byla moje máma schopná vychválit do nebe, já jsem od ní jedinou pochvalu neslyšel. Tolik jsem po tom toužil, až jsem pochopil, že se toho nedočkám. Místo toho jsem si zvykl na to, že jsem pravidelným adresátem výčitek a kritiky, na jejíž neoprávněnost jsem přestal poukazovat poté, co mi došlo, že toto poukazování má efektivitu luštěniny vržené proti zdi.
Asi proto se
chovám ke svým dětem přesně opačně než moje máma ke mně. Snažím se je povzbuzovat ve všem, co dělají a každý sebemenší jejich úspěch rád ocením. I pouhým dobrým slovem. A neutrhuji se na ně. Jen když jejich hlučnost překročí únosnou mez, tak jim klidně řeknu, aby to zkusily tišeji. Nechci totiž, aby prožily stejné zklamání jako já, když jsem jednou načapal svou mámu v mimořádně sdílné náladě a nahodil jsem otázku, která mě pálila už delší dobu, a to, proč mě moje máma nikdy není schopna za nic pochválit. Její odpověď mě šokovala. Máma prohlásila, že vůbec neví, za co by mě měla chválit. Z toho jsem si logicky odvodil, že ať udělám, co udělám, moji mámu to prostě nezajímá. Kdyby ji to totiž zajímalo, věděla by naprosto přesně, za co si zasloužím pochvalu a kde místo tradičního seřvání potřebuji povzbudit.
Těžko jsem si
jako dítě základní školou povinné hledal kamarády. Už tehdy jsem byl, jak jsem se dověděl o mnoho let později, pokládán za samotáře. Přesněji řečeno jsem byl takto hodnocen ve druhé třídě. Z posledního roku školky mi ale zůstal kamarád Jirka (jeden z tří kamarádů tohoto jména), který byl mým kamarádem i poté, co se naše cesty rozešly. Naposledy jsem ho potkal v roce 1998 nebo tak nějak. V gymnaziálních letech se počet mých kamarádů ani v nejmenším nerozšířil. To se zlepšilo až v době mých univerzitních libereckých let. Tam jsem se poprvé dokázal dostat z ulity svého samotářství, což nebylo jednoduché. Srovnat se s tím, že někoho, kdo se mnou není příbuzný, zajímá, jak se cítím, co mě trápí nebo naopak z čeho mám radost, byl asi nejvíc pozitivní šok mého života.
Na druhou stranu
si vůbec neuvědomuji, kdy poprvé došlo k tomu, že jsem přišel na to, že moje oblíbené zvíře je želva. V době gymnaziálních let jsem žádný zájem o žádné zvíře nevykazoval, v libereckých letech jsem byl naopak znám jako milovník želv, který celou ZOO pokaždé profrčí co nejrychleji, aby byl co nejdříve v pavilonu těchto plazů, a až poté se vydá poklidným krokem na prohlídku celé ZOO. O pár let později kamarád Drop během jednoho našeho rozhovoru prohlásil, že z mého zaujetí želvami soudí, že jsem absolutní želví král. Tomu jsme se oba srdečně zasmáli a nechali to plavat. Bohužel se našli idioti, kteří tuto jeho nevinnou poznámku nepochopili a tvrdili, že označení za želvího krále byla moje oficiální přezdívka. Nebyla nikdy. Ale želvy rád mám. To zase ano. Více ty pozemní než ty vodní. Ví se to o mně a je to jedním z důvodů, proč dostávám dárky s motivy želv.
Pravděpodobně to, že
jsem se necítil jako plnohodnotný člen rodiny, způsobilo moji neukotvenost. Ano, svým způsobem obdivuji lidi, jako je např. moje dlouholetá kamarádka Miroslava, která celý svůj život tráví na necelých deseti kilometrech čtverečních. V jednom městě se narodila, ve stejném městě chodila do škol, ve stejném městě se provdala i rozvedla a ve stejném městě dodnes bydlí. Já něco takového neumím. Možná dobrovolně, možná vynuceně. Na druhou stranu je mi líto lidí, kteří jsou schopni se chlubit tím, že za celý život nebyli dál než 37 km od Prahy. Já jsem toho, při všech pozitivech i negativech, zažil a viděl tolik, že by těmto lidem vydalo možná na tři nebo čtyři životy.
I to, že
jsem v době mezi rozchodem s bývalou ženou a definitivním rozvodem zmizel na dva týdny do Mexika, s tím asi souvisí. Potřeboval jsem uletět a povedlo se mi to. Přestože jsem četl četná varování, že mě hned po výstupu z letadla nebo nejpozději po opuštění letiště unese drogový gang a rozseparuje mě na jednotlivé orgány, které rozprodá svým bossům, jsem tam prožil neuvěřitelně pozitivní dny. Mexičané jsou neuvěřitelně srdeční lidé, kteří by se pro mě rozdali. Chvíli mi proto trvalo, než jsem se naučil jejich dobrotu a štědrost přijímat. Doslova by mi snesli modré z nebe. A v jednu chvíli jsem se cítil v Mexiku úplně nejlépe. To když jsme se vydali na výlet za Mexico City a na obzoru se objevily hory. Jiné než moje rodné Hostýnské vrchy, ale rovněž krásné a majestátné.
Podle své
mámy jsem svou bývalou ženu nerespektoval. Průšvih je v tom, že později z konverzace vyplynulo, že v podání mojí mámy respektování bývalé ženy mělo probíhat tak, že bývalá žena může dělat vše, co se jí zlíbí, naproti tomu já mám jediné právo jí všechno tolerovat a sám mám sloužit jen jako poskytovatel veškerého servisu a sedět doma a věnovat se rodině, protože to, že bývalá žena je společenská, není přece nic špatného. U mě to, že se aspoň občas pokouším být společenský, naopak špatné bylo a způsobilo to oheň na střeše, obrazně řečeno. Bývalá žena totiž udělala jednu poměrně velkou chybu, že totiž moji mámu tenkrát v době, kdy bylo jasné, že dřív nebo později půjdeme od sebe, k nám pozvala, neboť doufala, že moje máma přijde s návrhem, který situaci zachrání. Máma jí místo toho začala radit, aby vyměnila zámek u bytu a moje věci vyházela ven, z čehož si každý, kdo má aspoň 3 z 5 pohromadě, odvodí, že moje máma vlastně posouvala naši situaci k rozchodu. A souvisí to s tím, co už jsem psal, že se moje máma nikdy nepostavila za mě, ale pokaždé spolehlivě proti mně.
Po rozchodu
s G., o které jsem tu psal před několika lety poměrně podrobně (přesto někteří lidé dosud nic nepochopili a zaměňují ji za jednu mou tehdejší kolegyni) jsem upadl do podivného stavu. Na jednu stranu jsem se nebránil tomu seznámit se s novou potenciální partnerkou, na druhou stranu jsem měl obavy ze vstupu do vztahu. Takhle jsem se v tom plácal hodně dlouho. Ale i to plácání mělo něco do sebe.
Vždycky, když
se mi někdo představí jako psycholog, ztrácím k němu vešekrý respekt. Psycholog je jedinec na úrovni pouťového hadače karet nebo čtenáře kávové sedliny. S mou dávnou kamarádkou Soňou, kterou jsem ve svém vpravdě legendárním blogu několikrát zmínil, jsme se shodli na tom, že v případě psychologie jde o klasický příklad toho, čemu se říká pavěda a že samotní psychologové jsou lidé, kteří by potřebovali psychiatra. Ostatně mít svou profesi postavenou na tom, že díky pozorovacímu talentu odhadnou, co chce člověk od nich slyšet a to mu pak sdělit, to opravdu není skutečný vědecký přístup.
Díky svým
životním peripetiím jsem se stal tím, co málokdo chápe, tedy jedináčkem se čtyřmi sourozenci. To měla problém pochopit i lékařka, když jsem na jednu její otázku odpověděl, že jde o mého bratra z matčiny strany. Vysvětloval jsem jí to asi tři a půl minuty. Nebo tak nějak. Proto se ve mně pere touha po tom být opravdovým jedináčkem s touhou po aspoň jednom vlastním sourozenci. Ne, to se už do konce mého života nespraví.
Jako doma se
cítím v každém městě, ve kterém zakotvím. Asi nejvíc jsem se jako doma cítil v Liberci. Ač je to proti veškeré logice, dokázal jsem se jako doma cítit i v Praze. V Ostravě trochu méně, v Letohradě zase o moc více a cítím se jako doma i ve svém současném bydlišti. Oproti tomu jsem se necítil a ani nemohl cítit jako doma v místech, kde jsem byl pouze na dovolené nebo na výletě. To ale nevysvětlím lidem, kteří trpějí utkvělou představou, že ve městě, ve kterém jsem byl jednou na výletě, jsem bydlel a žil, a nezbavili se této představy ani poté, co jsem jim jasně řekl, že tomu tak není a nebylo.
To bylo takové
poměrně krátké zamyšlení nad uplynulými 45 lety mého života. Mám za sebou určitě víc než polovinu svého života, dost pravděpodobně i víc než dvě třetiny. Potřeboval jsem to sepsat do jednoho článku a musel jsem to udělat takhle, protože jinak bych na to zapomněl a rozepsal bych to minimálně do pěti navzájem různých článků. A to jsem nechtěl. Fakticky. Nekecám.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
