Synova návštěva

Na světě se dějí prapodivné věci. Děly se, dějí se a dít se budou. To není fráze, to je fakt.

I zachtělo se synovi mému navštívit tatíčka svého a strávit s ním několik dní. Po prvotním šoku jsem tuto informaci nějak vstřebal, dohodl termín a čas a v uvedený den jsem se vydal na pražské hlavní nádraží očekávat rychlík se synem.

Kdo někdy byl na pražském hlavním nádraží, tak ví, že informační cedule s údaji o příjezdech a odjezdech vlaků jsou natolik hypermoderní, že v mnoha případech doplní údaj o nástupišti až v předposlední možné chvíli. Tak tomu bylo i nyní. Vlak už dávno zastavil, když se objevila informace, že přijel ke druhému nástupišti. Vrhl jsem se mezi chodce a dorazil na druhé nástupiště.

Vlak stál na prvním nástupišti.

Zpátky do podchodu, nahoru na nástupiště, odchytit syna a hurá do metra. V přestupní chodbě mezi linkami C a A jsem si povšiml, že syn nemá roušku. Inu, jeho maminka mu ji zapomněla připomenout nebo si neuvědomil, že ji bude potřebovat.

Ostatně, já ji taky neměl.

Dojeli jsme až domů, syn se seznámil a my dospělí šli nechat ostříhat štěně. O tom až někdy jindy.

Další dny jsme spolu s mým synem procházeli různá pražská místa. Například ZOO, kde jsme viděli, co je na světě zvířat - a každé jiné. Mimochodem, kdo do ZOO zabrousí, zjistí, že jsem tam uveden jako adoptivní rodič želvy skalní.

Taky jsme se podívali do Technického muzea a z něj přes Staroměstské náměstí a Karlův most na Petřín. Nebo na Vyšehrad, z Vyšehradu na nádraží Smíchov, tam jsme počkali na motorák jedoucí Pražským Semmeringem a přes Cibulku zpátky domů.

A v sobotu můj sen, návštěva Muzea MHD, odkud jsme se vydali na Bílou horu a pak domů.

V neděli můj syn odjel zpátky k mamince a mě samotného překvapilo, jak jsem byl z jeho odjezdu mimo. O tom když tak až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Červenec 2020

Článek o červenci je ovlivněn tím, že celé dva týdny v kuse jsme měli dovolenou. Už jsem skoro i zapomněl, kdy naposledy se mi poštěstilo vybrat si takhle celé dva týdny v kuse. Nejspíš v roce 2014, protože následné dovolené byly vždycky nějak kratší nebo tak nějak.

Každopádně před dovolenou a po dovolené jsem absolvoval odběry krevní plazmy, což asi moje čtenáře i čtenářky zajímá úplně nejvíc. Během dovolené jsem si kolikrát sáhl na dno svojí fyzikální kondice (která je, co si budeme nalhávat, v mizerném stavu), dočetl jednu knížku a přečetl druhou, v některých dnech byl nešťastný z počasí a hlavně jsem docenil, co všechno pro mě znamená moje milovaná a jaké mám štěstí, že jsem kdysi dávno dokázal vystoupit ze své pozice plachého introverta a oslovit ji a najít v ní opravdovou partnerku pro takový ten běžný každodenní život, holku, co stojí při mně a které záleží na tom, co a jak cítím a podobně a podobně. Je toho spousta věcí, co díky ní prožívám a proč se s ní cítím tak úžasně. O tom když tak až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Karel Trčálek - Sucho

Karel Trčálek patří mezi lidi, které lze buďto mít upřímně rád nebo upřímně nenávidět. Nic mezi tím. Pozitivní emoce vzbuzuje u těch, kdo mají rádi jemný nevtíravý humor, nadsázku a ironii; opačné emoce vzbuzuje u lidí, jejichž obzor a rozhled končí někde okolo špičky vlastního nosu. Tolik tedy ke Karlu Trčálkovi; nemám ve zvyku psát za jiné lidi a o jiných lidech, proto věřím, že ctěný čtenář nebo ctěná čtenářka, pokud jej nezná, využije odkaz hned na začátku tohoto odstavce.

To, že vytvořil novelu Sucho, bylo všeobecně známo už nějaký ten pátek. A já jsem měl štěstí patřit k těm, kteří tuto knihu vyhráli v soutěži společnosti MaFra. O tom když tak až někdy jindy.

Jaké tedy Sucho je? Jak už je u Karla Trčálka obvyklé, má jeho novela více linií příběhu. Tou hlavní je příběh Emy, ovšem k ní patří i další. Vše začíná v jakési apokalyptické situaci, kdy už minimálně dva nebo tři roky nepršelo. Jediný, kdo si pamatuje poslední déšť je Albín, který v záchvatu žízně navštíví souseda Přemysla; ten ovšem Albína zabije. Když se o tom dozví Albínova družka Ema, zapálí dům, ve kterém s Albínem žili a vydává se na cestu, kde potká čtyři apokalyptické motorkáře, kteří ji uznávají jako svou Královnu a sdělí jí, že jejím posláním je překonat Šelmu, která bojuje proti vítězství sucha na celém světě. Ema se tak vydává s motorkáři na jízdu za Šelmou.

Vedle toho běží příběh Kulicha, který do 30 let žil se svou matkou, pak se stal digitálním nomádem, aby procestoval, co se procestovat dalo, následkem čehož získal dojem, že je Spasitelem a má za úkol vrátit lidstvu déšť a vodu, aby se lidé mohli znovu zrodit z vody. Proto pojme plán vybudovat velkou přehradu, která by vodu zadržela.

Pozornému čtenáři neujdou v textu Karla Trčálka mnohé kulturní odkazy na jiná díla, inspirace autory z různých koutů literárního spektra a filosofický přesah díla, které byť rozsahem nedlouhé, vtrhne čtenáře do děje tak, že až do finálního střetu mezi Emou a Kulichem se od textu nelze odtrhnout. To je pro mě, coby znalce autorova díla, velké významné plus a je to i velké významné plus, které přidávám k maximálnímu možnému hodnocení novely Sucho.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Okolo Jílového

Poslední červencový víkend jsme si rozdělili na sobotu (tržiště, návštěva, zahrádka, pes) a neděli (výlet). Syn mojí milované v neděli odjížděl na týden do Třeště (podíval jsem se do mapy, kde to je a trochu jsem se zděsil z té dálky) a my dali hlavy dohromady a přemýšleli o tom, kam se podíváme. A přitom kousek od Prahy je Jílové a to má pěkně zajímavé okolí, takže nasměrování se začalo ihned rýsovat.

Do Jílového se dá jet integrovaným autobusem. Tuším, že z Budějovické nebo z Kačerova, to není rozhodující a nezáleží na tom. Ovšem dá se tam jet i vlakem! Trvá to sice delší dobu, vlak jede poměrně oklikou, ovšem stojí to za to. A když jede historický motorák, nemohli jsme odolat.

Na nádraží nám nejprve místně příslušná pokladní nebyla schopná vydat jízdenky, tak jsme se pěkně usadili v hodně retro vagónech, ještě s klasickou zelenou koženkou, leč už bez popelníků v opěradlech. Upovídaný průvodčí se podivil tomu, co nám povídala pokladní, vydal jízdenky a my se mohli kochat krajinou. Do Jílového jsme jeli hodinu a vůbec nám to nevadilo.

Od nádraží jsme vyrazili i se psem po žluté značce okolo Včelního Hrádku a lesními cestami k viaduktu v Žampachu. Bohužel jsme nemohli navštívit ani Štolu sv. Josefa ani Štolu sv. Antonína Paduánského, neboť do nich se nesmí se psem. A když po nějaké době přestalo pršet, hned se nám šlo lépe.

Na chvíli jsme usedli v takové typické vodácké restauraci v Žampachu, a protože nám stále zbývalo dost času, prošli jsme se okolo řeky od obce Kamenný Přívoz a zpět. A pak jsme se vydali jinou cestou do Jílového. Na tamním nádraží jsme čekali pouze tři čtvrtě hodiny, než dorazil vlak s restaurovanými retro vagóny a čekala nás něco málo přes hodinu trvající cesta zpět.

Výlet se nám vydařil a vůbec nevadilo, že jsme šli jen ve dvou se psem. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhý červencový odběr

Samozřejmě po návratu z dovolené do standardního režimu mě čekaly různé činnosti, kterým mám ve zvyku se běžně věnovat. A jednou z nich je pravidelný odběr plazmy. A tentokrát to bylo o něco málo složitější, neboť v čekárně čekalo větší než nemalé množství dalších uchazečů odběru, z toho podstatná část těch, co přišli darovat vůbec poprvé. A s těmi to čekání trvá vždycky déle než bez nich, to dá rozum.

Mezi všemi, kdo seděli v čekárně, negativně vynikal jistý mládenec, který ani sám nebyl dárcem, jen doprovázel svou přítelkyni - dárkyni, nicméně měl neustálou potřebu hlasitě sdělovat svoje názory na cokoli a chovat se - slušně řečeno - poněkud svérázně. Neslušně řečeno, choval se jako debil. A bohužel s tím nepřestal ani poté, co byl několikrát upozorněn personálem na daná pravidla chování. Co už tedy s takovým.

Naštěstí se na mě usmálo štěstí, neboť se moje čekání zkrátilo a byl jsem zařazen mezi jedince, co jdou k odběru samotnému tak nějak přednostně. A to je vždycky dobře. Postupně se na mně vyřádily dvě sestřičky. Ta první zaváděla jehlu a spouštěla odběr, ta druhá - přibližně ve věku mojí dcery - zastavovala odběr a omotávala vpich. Celkově samotný odběr probíhal tak, jak už jsem to několikrát popsal a následovala odpočinková cesta domů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jiří Švihálek - Deník jednonožce #pacholeg

Hned v úvodu mého dnešního pojednání je nutno zmínit, že při hodnocení Deníku jednonožce od Jirky Švihálka nejsem - ani nemohu a nechci být - objektivní. Je tomu totiž tak, že před dávnými a dávnými časy v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, jsem strávil několik let v jedné kanceláři s paní, která je shodou okolností Jirkova maminka. A můj pozitivní názor na ni se tak zcela logicky přenesl i na Jirku, i když toho osobně neznám.

Nuže, pro těch několik málo neinformovaných jedinců stručné intro: Jirka někdy před rokem v pátek odpoledne radostně odpíchl v práci, nandal věci do zavazadel u své motorky, na motorku pak posadil sebe i svou ženu a vyrazili na rodinnou oslavu, kam už nedojeli. Asi ani v nejčernějším snu nemohli počítat s tím, že jedna cesta na motorce navždy změní jejich životy díky nezodpovědnosti jiného řidiče. Po dost brutálně vypadající nehodě měli štěstí v neštěstí, že v jednom z dalších aut jel řidič - lékař, který okamžitě začal dělat všechno možné, aby jim pomohl. Ten den místo s rodinou skončili v královohradecké nemocnici, kde Jirka přišel o spodní část nohy a o něco později i o koleno a kus stehna a jeho žena se dostávala z bezprostředního ohrožení života.

Už ani nevím, kdo mě nasměroval na Jirkův blog, ovšem nebylo to příliš dlouho poté, co jej Jirka začal psát jako svůj způsob vyrovnání se s tak radikální změnou v životě nejen svém. A jak už jsem psal v článku o dovolené, už u čtení blogu se u mě střídaly stavy, kdy jsem se navzdory vážnosti toho, co je v něm popisováno, musel smát na celé kolo, protože Jirka má velmi vybroušený smysl pro humor černý tak, až si říkám, kdy se tomu slavnému alchymistovi z filmu s Janem Werichem povedlo zhmotnit tmu, se stavy, kdy se ani takový introvertní mrzout a ubručený nemluva (dle mé maminky) jako já neubrání slzám a při čtení brečí jako stará želva v jakémsi stavu agresivní bezmoci, a to zejména ve chvílích, kdy se při čtení úplně nenápadně vyloupne všechna ta bolest a trápení, které se za Jirkovým specifickým humorem skrývají.

Když se v Jirkově blogu začaly objevovat nenápadné informace o tom, že možná ze svého psaní vytvoří knihu, zpozorněl jsem. Pro ty, ktreří nechápou, proč si kupovat něco, co je na internetu zdarma, mám jednoduchou odpověď: Prostě proto.

Kniha samotná je jedním slovem povedená. Čtvercového formátu si všimne každý. Na text ve dvou sloupcích na každé stránce se dá taky rychle zvyknout, navíc když je doplněn obrázky s Jirkovými trefnými komentáři a QR kódy pro možnost přehrání video sekvencí, o kterých se Jirka nenápadně zmiňuje. A přečíst si příběh o prvních třech měsících od nehody ne postupně po kouscích, ale najednou a v jednom zátahu, vytvoří ještě silnější čtenářský zážitek a pro mě neocenitelný vhled do situace člověka, který se vyrovnává s novou a vůbec ne příznivou situací, která se týká nejen jeho.

Co je ovšem ještě silnější, jsou doplňkové rozhovory; ať už s velitelem zásahu Hasičského záchranného sboru nebo s Jirkovými blízkými - s bratrem, sestrou, kamarádem, rodiči (pro mě osobně nejsilnější moment právě díky tomu, že Jirkovu maminku znám*) a na závěr i s Jirkovou ženou Kačkou.

Nevím, jestli jsem někoho ponoukl k tomu, aby si tuto knížku taky pořídil. Každopádně za sebe z ceny, za kterou se prodává, nelituji ani jediné koruny. Stejně tak věřím, že Jirka psát nepřestane a že svůj život bude i nadále prožívat se svým neodmyslitelným úsměvem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Milý Jirko, pokud ses náhodou k tomuto textu dostal, tak chci jenom napsat, že Tvoje maminka je naprosto úžasná ženská, které si - ani z pozice pouhého kolegy - nejde nevážit.

Celý text

Dovolená 2020

Už jsem o tom několikrát v minulosti psal a není od věci to opět připomenout. Dovolená je nejkrásnější část roku a jedno z nejkrásnějších slov, kterými čeština, což je jinak nádherný jazyk plný dvojsmyslů, na což jsem přišel já, oplývá. Lidí, kteří tvrdí, že neznají slovo dovolená nebo že dovolenou už několik let neměli, je mi upřímně líto.
Co se letošní dovolené dotýká, na té jsme se dohadovali navíckrát. Nejprve jsme řešili termín. Ten se povedlo vytvořit až napotřetí. Nebo tak nějak. Místo bylo dané. Rozhraní Českého středohoří a Lužických hor, okrajová část Libereckého kraje, který spolu s Prahou a mým rodným Zlínským krajem tvoří můj osobní trojúhelník mých nejoblíbenějších částí naší rodné vlasti.
A rozhodli jsme se, že to bude krásná dovolená. Proto hned první červencovou neděli jsme postupně nanosili spoustu zavazadel do auta, na střechu auta připevnili nosič, do něj uchytili kolo a v sestavě moje milovaná, já, syn mojí milované, pes a tři potkani vyrazili na cestu.
Po dojetí do cíle můj optimismus krátce povadl. Aneb jsem se zděsil. Zahrada okolo chalupy, v níž jsme plánovali strávit následující dva týdny, připomínala amazonský prales. A i na chalupu samotnou jsem si musel nejprve zvyknout. Ovšem po vybalení věcí, mírném zútulnění prostoru a dalších nezbytně nutných úpravách jsme se mohli vydat na první procházku se psem po vsi. A rozhodl jsem se, že se mi tu bude líbit a basta.
Maminka mé milované, která v této chalupě též čas od času přebývá, zakoupila novou televizi. Syn mé milované byl zklamán, že mezi kanály, které jsou v ní naladěny, chybí kanály České televize. V náhlé ztrátě soudnosti jsem se nabídl, že je zkusím dohledat. A skutečně. Stačilo zapnout automatické vyhledávání a o chvíli později to tam bylo. Netušil jsem, že se syn mé milované rozhodl sledovat každý den večerní televizní zpravodajství, což je činnost, které se o dovolené vyhýbám, neboť vím, že nic tak světoborného se neděje; a těch několik útržků zpravodajství, kterým jsem byl vystaven, mě utvrdilo v mém přesvědčení.
Je o mně všeobecně známo, že v rámci České republiky jsem vášnivý cestovatel, takový českoběžník. A oblast, kam jsme se vydali na dovolenou, je jednou z mála bílých míst, kam dosud noha moje nevkočila. Takhle jsem tedy premiérově poznal Zámecký vrch nad Českou Kamenicí, která sama o sobě je překrásná; taky Lemberk, spojený se svatou Zdíšou, kam jsem se chtěl podívat od roku 1992; zámek Zákupy, který si jako letní sídlo oblíbil císař Ferdinand I. Dobrotivý a který navštěvoval i jeho nástupce a donedávna nejdéle vládnoucí monarcha František Josef I. a kde měl i svatbu arcivévoda Ferdinand d'Este; hrad Grabštejn, kam jsem se chtěl podívat už od roku 1994; cestu od Svojkova přes Modlivý důl do Sloupu, kde jsme se nedostali do skalního hradu, protože ten je otevřen jen do 17:00 a my k němu dorazili až v 17:05, následkem čehož jsme si jej prohlédli až další den.
A pak se to stalo.
Vím, že to není ode mě gentlemanské, nicméně v zájmu objektivity a plné informovanosti mé čtenářské obce (ono je to takové středně velké čtenářské městečko; takový čtenářský Šumperk) je na místě to zmínit.
Moje milá bourala.
Aby to bylo jasné i méně informovaným a pomaleji myslícím jedincům. Moje milovaná je vynikající řidička a běžné situace v dopravním provozu zvládá přímo s neskutečnou bravurou. Jenže k chalupě, v níž jsme trávili dovolenou, vede příjezdová cesta, která je obecní a obec na ni tak nějak hází menšího z králíků z klobouku kouzelníka Pokustona. Čili obci je to tak nějak šumák. A u jednoho z okrajů této cesty stojí strom, který tam nemá co dělat.
A moje milovaná vycouvávala od chalupy po příjezdové cestě. Zavíral jsem branku a otočil jsem se až poté, co jsem slyšel nepřeslechnutelnou ránu. Moje milovaná vystoupila, obhlédla vozidlo a konstatovala, že máme problém. Pak je prohlédla ještě jednou a konstatovala, že máme velký problém.
O necelou hodinu později dorazil odtahovák, auto naložil a odvezl. Z našeho plánu pro tento den tak nebylo nic a následující den, jsme se vydali do České Lípy, kde sídlí servis, který by měl auto opravit. V servisu nám vysvětlili co a jak a hlavně, že do pátku to rozhodně hotové nebude. Nu což.
Naštěstí se přes pojišťovnu povedlo zajistit zapůjčení náhradního vozidla, takže po procházce národní přírodní památkou Peklo jsme odjížděli už ne Fabií, ale Rapidem. Bílým. Místo pražské značky ústecká. Ovšem byli jsmě opět mobilní, což je dobře.
Během dovolené se taky staly události, které stojí za zmínku i z jiného důvodu. Například, že z mojí dcery, kterou mi kdysi dávno dali v porodnici do náruče, abych poznal, jaké to je, když mě má někdo od začátku omotaného okolo prstu, je už vysokoškolačka. Nějak mi ty děti stárnou.
Dočetl jsem systémovou knihu a pustil se do Deníku jednonožce od Jirky Švihálka. Možná je s podivem, proč si pořizuji knihu vznikou na základě blogu, který je zdarma veřejně přístupný, ovšem zde je nutno podotknout, že s Jirkovou maminkou jsem kdysi dávno v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, pracoval ve stejné kanceláři a díky tomu je mi Jirka, i když jej osobně neznám, určitým způsobem blízký. Minimálně svým sebehodnocením, neboť jsem rovněž introvertní mrzout; navíc je mi blízký i svým - leckdy černým tak, že kdokoli jiný by se běžel podívat do kolárny, jestli mu nezmizelo kolo - humorem.
V nedalekém Novém Boru bydlí člověk, kterého s mou milovanou známe a i když známe i jeho jméno, používáme interně pro něj jednu přiléhavou přezdívku. A s tím jsme se dvakrát setkali; poprvé na pár minut, podruhé na výšlap na Zlatý a Stříbrný vrch. Poté, co jsme se s ním rozloučili, jsme se vydali okolo zdejších řopíků postupně zpět. A i když v úvaze byla možnost vyšlapat na kopec Studenec, moje klouby, omlácené lety hraní volejbalu nebo házené, řekly ne. A navíc pršelo.
Proto jsme si následující den prohlédli hlavně sklářské muzeum v Kamenickém Šenově a nedaleký hřbitov, aby se před nás postavila poslední záležitost k vyřešení - potřeba vrátit zapůjčené auto. Ono bylo totiž zapůjčeno do soboty s tím, že si sice můžeme domluvit prodloužení až do neděle, nicméně pro řidiče z půjčovny je logisticky i jinak absolutně nemožné dojet v neděli z Litoměřic do Prahy k převzetí vozu.
Situaci pomohl vyřešit soused, který prohlásil, že pro něj nebude nic složitého nás odvézt svým autem. Proto bylo nutné domluvit vrácení vozu na původně domluvenou sobotu a po nekonečných prodlevách si pro zapůjčený vůz skutečně přijeli dva borci, z nichž jeden v něm odjel a ten druhý jel v doprovodném voze.
A v sobotním pozdním večeru jsme nasoukali nejprve zavazadla, pak zvířectvo a pak i sebe do sousedova vozidla, soused si vypil kafe, posadil se za volant a už za padající tmy nás dovezl až domů. Krátce po půlnoci jsme zapadli do peřin. A dovolenou jsme mohli prohlásit za úspěšně prožitou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

První červencový odběr, poslední před dovolenou

A protože mezitím začal tak nějak červenec, vydal jsem se k prvnímu prázdninovému odběru. Radostí jsem zajásal, že už se může na spoustu míst bez roušek, ovšem sestřičky na příjmu mi zkazily radost, neboť se jedná o zdravotní a sociální zařízení, takže rouška povinná. Naštěstí se nade mnou slitovaly a jednu mi půjčily.

Odběr samotný probíhal standardně, seděl jsem až úplně vzadu, takže jsem si jen tak zlehka odpočíval a nebýt toho, že přístroj hučel jako turbína, neměl bych ponětí, co se to se mnou vlastně děje.

Při odchodu jsme se lehce pozdravili s Vlastimilem, pak hurá domů a příprava na to, že už jen jeden den a nastane dovolená.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pokračovací taneční 05/10

Poslední červnový večer se samosebou odehrála i poslední předprázdninová lekce pokračovacích tanečních, kde jsme nemohli chybět. A protože venku už zuřilo léto, blížil se konec dalších karanténních opatření, i atmosféra byla veselejší než obvykle.

Neprozradím žádné státní tajemství, když uvedu, že tato lekce byla hlavně opakovací, abychom dostali všechny v první polovině pokračovacích tanečních získané zkušenosti víc do krve a víc si je i osvojili. Nejvíce jsme se věnovali vějíři ve dvou tancích, otáčkám v jiných, otevřené promenádě v polce a nakonec i tomu, co oba máme rádi absolutně nejméně - tangu.

Pokračovat budeme od posledního prázdninového úterka. Nebo tak nějak. Uvidíme. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Červen 2020

Tento měsíc jsme hodně cvičili jógu, hodně tančili, dokonce se vydali i do tančírny, byť jsem o tom zatím nepsal. Když tak až někdy jindy. A taky jsme se věnovali psovi, našemu štěněti, fence Doro, a vyzkoušeli s ní první výlety a procházky, kde sebevědomě ťapala a nedbala na únavu a na to, jak se jí pletou tlapky. V závěru měsíce se přiblížilo opravdové léto, a to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jógový 2020/16

I když se to zdálo v nedohlednu a několikrát během toho necelého roku na mě přišla kacířská myšlenka, že se toho momentu asi ani nedožiju, přece jen to nastalo. Poslední lekce jógy před prázdninami. Pro mou milovanou jen jedna z mnoha lekcí, kterou z pozice lektorky vede s ladností, elegancí a přirozeností takovou, že v méně informovaném jedinci - napříklade ve mně - vzbudí neoprávněný a bludný dojem, že takové cvičení je hračka.

Není.

A už vůbec ne pro někoho jako já, kdo je naprostým prototypem nesportovce a s jehož fyzikální kondicí to jde od patnácti ke čtyřem.

V poslední lekci jsem si tak dovolil cvičit (i když v mém případě je toto slovo až příliš velkým eufemismem) poněkud volněji a netlačit pohyby silou a nejít přes bolest. Protože právě to (tlačení pohybů silou a překračování bolesti) se mi v minulosti hrubě nevyplatilo.

Nicméně ve chvíli, kdy celá lekce skončila, ze mě opravdu všechno odpadlo a můžu se těšit na dva měsíce, kdy si moje tělo rádo odpočine.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pokračovací taneční 04/10

Protože karanténa nám sebrala možnost pokračovat v tanečních, pokračujeme nyní ve zrychleném tempu. Není divu, že jsme se sešli v pokračovacích tanečních už počtvrté a napředposledy před prázdninami.

Nebylo to naštěstí nic drastického, protože jsme jeli hlavně tance, co už známe. Trochu vylepšení ve waltzu a následně hlavní téma: vějíř. To je figura, která patří k chache a taky k rumbě. A naprosto logicky se do každého z těchto tanců zařadí cestou nejmenšího odporu.

Ovšem čekalo nás i to, co oba zrovna nemusíme, a to tango. Hned vím o dost lépe, proč mi tento tanec moc nesedí. Snad to ve zbytku kurzu překonám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jógový 2020/15

Předposlední hodina jógy před prázdninami je opět něco, co si nesmim nechat ujít. Odpoledne jsem dorazil domů později, moje milovaná venčila štěně, na chvíli jsme si odpočinuli a opět vyrazili tradičním způsobem.

Několik týdnů v minulosti jsem žil v sebeklamu, že mi to cvičení jde. Ve skutečnosti mi jde jako psovi pastva. Ani po roce neudělám pořádně překážkový sed, o jiných pozicích nemluvě. Proto většinu lekce doufám, že se na mě nikdo nedívá, protože to bych se asi musel zahrabat 10 metrů pod zem.

Nicméně i tuto lekci jsem navzdory své fyzikální nekondici přežil, což je zase dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Hodinky č. 5

Kdysi dávno jsem o tom psal, že odmalička ke mně patří nějaké ty hodinky. Ty první byly klasické natahovací a držely se mě hodně dlouho. Jejich jediným slabým místem bylo praskající sklo, co kryje ciferník. Jinak byly nezničitelné.

Další už byly s baterií. První s bílým ciferníkem, další s černým. A další jsem si přivezl z Mexika a byly vícefunkční a držely se mě taky poměrně dlouho.

A protože několik posledních let jsem byl bez hodinek a začínaly mi chybět, rozkoukával jsem se po tom světě, kde přijít k jiným hodinkám. A moje pátrání vedlo k úspěchu.

Narazil jsem totiž na inzerát, který nabízel kousek tak akorát pro mě a v dobrém stavu a za výbornou cenu. Slovo dalo slovo a další den jsme se s paní majitelkou sešli a hodinky jsem od ní odkoupil.

Nyní tedy opět mé zápěstí zdobí další hodinkový stroj. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhý červnový odběr

Tak to bylo, tak to je. Každý měsíc se obvykle dvakrát objevím v odběrovém centru a nechám si odebírat plazmu. A nejinak tomu bylo i tentokráte, čili vše ve standardním režimu. Po delší době jsem se potkal s Vlastíkem Šantrochem, společně jsme přicházeli, společně odcházeli a společně i čekali na tramvaje domů. Zkrátka naprosto běžný odběr, kterých mám za sebou už skoro 30.

Jediné, co bych protentokrát vypíchl, bylo naklonění křesla do téměř ležící polohy, což mi zlepšilo tok odebíraných tekutin. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zuzana Hubeňáková - Můj bratr albatros a jiná rodinná zvěrstva

Každá knížka Zuzky Hubeňákové je pro mě malým svátkem. Po povídkách, společném deníku, dalších povídkách a fejetonech mám tak tu neuvěřitelnou čest oznámit, že se Zuzana pobabila (což je dámský opak ke slovu „pochlapit se“) a sepsala opravdový ženský román, který je velkou sociální sondou do života dvojnásobné matky a hlavně sestry nezodpovědného bratra.

Kdo Zuzanu a její psaní znáte, budete potěšeni. Nebo poděšeni. Obojí je stejně možné. Bez okolků a omáčky jste totiž hned vtaženi do děje, kdy hlavní hrdinka Sylva se svými neposednými dcerami vyráží za dětskými atrakcemi. A aniž by o to stála, roztočí tím kolo událostí, které začínají setkáním s hysterickou matkou malého chlapce Adolfa. A krátce poté vstupuje na scénu i nezodpovědný bratr Štěpán. Ten se totiž do Adolfovy matky tak nějak zakoukal a nevěděl, jak jí to dát najevo, tak se obrátil na dva cvoky, co zorganizovali její únos. Ovšem nepočítali s tím, že Adolfova matka nebude představou únosu nikterak nadšena, navíc se bude bránit a chudák Sylvin bratr bude v průšvihu až po uši. Nebo konečky vlasů.

A do toho kritická matka obou sourozenců, další postavy, které do děje vstupují a zvyšují chaos, to vše doprovázeno proslulými Zuzčinými hláškami a zkratkami, kdy platí, že co se může zašmodrchat, to se zašmodrchá, a co se nemůže zašmodrchat, to se zašmodrchá ještě víc.

Nuže, i když jde o dílo se silným sociálním poselstvím, dokázalo mě pobavit. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pokračovací taneční 03/10

A může se to zdát nepravděpodobné, nicméně nadešel úterní podvečer a my se mohli vydat na Vyšehrad do další lekce tanečních. A tak se i stalo.
Náš lektor i jeho asistentka byli na místě a věnovali se nám s plnou péčí, jak je to správné a jak to má být. Nejprve jsme si mohli zopakovat spinovou otáčku ve waltzu, která mi jde čím dál lépe, což je dobře. Ovšem nebyli by to naši lektoři, aby nám nepřipravili nějakou vychytávku. Tou první byla spinová otáčka v quickstepu, kterou jsem nějak pobral a byl jsem dokonce od našeho lektora pochválen.

A po přestávce jsme se pustili do toho, co je pro mě zatím srovnatelným s utrpením mladého Werthera, a to rozšiřování figur rumby. Mohu mírně optimisticky tvrdit, že sem tam se chytám, což je dobře, byť do dokonalosti mi chybí pořádný kus.

Poslední byla vychytávka v jive, další pozice, kterých je už tolik, že jsem rád, že se orientuji v základním kroku. Moje milovaná mě udržuje v nadšení s tím, že pokud nepřestaneme tančit a budeme naše zkušenosti prohlubovat, je zde jistá naděje, že i tuto figuru někdy zvládnu. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jógový 2020/14

Po návratu z prodlouženého víkendu nadešlo opět pondělí a k pondělí, jak už všichni víte, patří večerní lekce jógy. A pod vedením mé milované není možné, že bych lekci vynechal.

Protože se pomalu a jistě blíží konec kursu, který souvisí s tím, že poslední lekce bude poslední červnové pondělí. Snad proto jsem se poté, co mi minulá lekce dala najevo, že moje kondice je mizernější než mizerná, pomalu smířil s tím, že jsem tím, kdo kazí kondiční průměr celé skupiny a kdo se musí spolehnout na to, že ostatní účastníci a účastnice budou dostatečně tolerantní.

Tentokrát ovšem cvičení moje milovaná pojala velkoryseji, takže až na asi tak dvě nebo tři pozice, které z mnoha důvodů cvičit nemohu, jsem se mohl pokusit předstírat, že aspoň něco z toho, co se cvičí, umím napodobit.

A to nezmiňuji, že po příchodu domů následovalo venčení Doro. Vcelku v pohodě, neboť se jej zhostila moje milovaná a já se postaral o potkanice.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text