Jak už jsem psal, tento negativní seznam 100 nejhorších věcí, lidí a jevů, které znám a které mi vadí, jsem - aspoň zpočátku - psal paralelně se seznamem
100 nejlepších, tj. v letech 2014 a 2015. Ovšem pak jsem se v té negativní stovce zasekl a obával jsem se, že to nepůjde a budu muset negativní stovku vzdát, poněvadž jsem si ukrojil větší sousto, než jsem s to sníst.
Navíc je o mně všeobecně dost dobře známo, že jsem člověk pozitivního myšlení a pozitivní povahy, na kterém kromě HIV testů nic negativního není. Snad proto mi negativní stovka šla ztuha, přestože tu pozitivní jsem sepsal snad rychleji, než Fanánek texty na nové album šmoulích songů.
Ovšem i tak nastalo to, že do negativní stovky se ještě několik negativních věcí nevešlo. A proto jsem se rozhodl před zlatým hřebem celé negativní stovky, tedy jejím posledním článkem, uvést seznam věcí, které mi vadí, nemám je rád, obešel bych se bez nich a vůbec mi znepříjemňují život.
Vadí mi
nekritičtí obdivovatelé a patolízalové Karla (dalších 37 jmen) Schwarzenberga, kteří nejsou schopni vidět, že jejich idol je již několik let značně senilní a naopak jeho senilitu, usínání uprostřed věty i neschopnost vyslovit delší než holou větu pokládají za projevy šlechetnosti a vysoké kultivovanosti. Ani bych se nedivil, kdyby tito patolízalové senilního knížete přišli i s tím, že jejich idol ani nevyměšuje, protože vše, co sní, promění na svou vlastní energii, která mu stačí jen na pravidelné usínání.
Taky mi vadí, že
titíž Schwarzenbergovi patolízalové označují každého, kdo si s nimi troufne nesouhlasit, za komunistu, rusofila, zemanovce nebo nácka. A i když ani jedním z této kategorie nejsem, pro notorické obdivovatele chodící definice senility jsem.
Vadí mi, že
už neuspořádám s Mirkem plánovaný rockerský večer, kdy jsme měli v plánu neslyšet celou noc nic jiného než Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath a podobné. Ne snad, že by se něco stalo s Mirkem, aspoň doufám, ale okolnosti se změnily tak, že tato plánovaná akce pozbyla významu.
Trápí mě, že
než jsem stihl odepsat své babičce na její dopis, který mi napsala po mé svatbě, tak zemřela a nedožila se tak pravnoučat z mé strany. Tolik let mi říkala, že by už ráda měla ode mne pravnoučátko a když už bylo první na cestě, tak se ho ani nedožila.
Nemám rád
lidi, kteří nejsou ochotni respektovat kulturu jiných lidí, zejména když se tito lidé cpou do Evropy, která je na respektování různých kultur postavena.
Taky mi vadí, že
se z mého gymnaziálního spolužáka stal jásavý blb a tupý troll, což je smutný konec existence člověka, který měl kdysi dávno v životě dobře našlápnuto.
Vadí mi
pokrytecké otázky, jako například když uvedu, že některá píseň se mi nelíbí, přijde otázka
„A kolik písní jsi sám složil, abys mohl říct, že se ti tato nelíbí?“ s tím, že obdobné otázky přicházejí poté, co se kriticky vyjádřím o knize, filmu a podobně. Pokrytectví spočívá v tom, že nikdo neklade tyto otázky těm, kteří naopak vyjadřují nad písněmi, knihami, filmy a podobně svůj obdiv.
Vadí mi
názvy sponzorujících firem v názvech hokejových klubů. Když mohou být v Liberci Bílí tygři, v Kladně Rytíři, v Chomutově Piráti a dokonce ve Znojmě Orli, proč se musí hokejový klub ve Zlíně jmenovat PSG podle sponzora (i když i to je pokrok proti RI oknům) a nemůže se normálně jmenovat Berani, jak se Zlínu stejně mezi hokejovou veřejností neoficiálně říká? Proč se hokejová Plzeň, které se přezdívá Indiáni, musí jmenovat podle továrny Škoda a nedá si indiánskou přezdívku do svého oficiálního názvu? Ostatně hegemon přelomu tisíciletí Vsetín byl v názvu postupně Dadák, Petra, Slovnaft... A Pardubice, které než se vrátily k tradičnímu názvu Dynamo, byly Tesla, Moeller, ČSOB Pojišťovna... A proč se klub v Hradci Králové musí jmenovat Mountfield, když se mu říká Lvi?
Za naprostou zhovadilost pokládám
obskurní Spolek přátel Ruska, což je organizace, v níž se shromažďují duševně vyšinutí jedinci, kterým se stýská po dobách okupace ruskou armádou, a nejradši by sepisovali nové zvací dopisy.
Štve mě, že
mi nějaká špína ukradla mobil. Čert vem mobil jako takový, ale přišel jsem o fotky, písničky, videa a spoustu dalších věcí v jeho paměti uložených. Mimo jiné o skoro všechny fotky z
bratrovy svatby.
Asi nikdy mě nepřestanou štvát
werichovci. To jsou takoví na první pohled zcela běžní jedinci, kteří ale neumějí říct nic jiného než „Když už člověk jednou je...“ a podobně. Přestože jsem v mládí přečetl téměř všechny divadelní hry Osvobozeného divadla a díky tomu vím, že Werich uměl být chytrý, vtipný a trefný, tito jedinci s neutuchající potřebou jej citovat a přisuzovat mu i různé jiné výroky, mě štvou.
Taky mi vadí, že
jsem tím, kterému se nevěří a že když na určitou otázku odpovím, má tázající se člověk potřebu ptát se na tu samou otázku ještě někoho jiného a poté, co dostane naprosto stejnou odpověď, mu není stydno, že mu nestačila moje původní odpověď.
Štve mě, když
hovořím s druhou osobou o třetí osobě a i když tu třetí osobu popíšu do posledního detailu, druhá osoba pořád nechápe, o koho jde.
Hodně mi vadí
pinožiči. To jsou lidi, co mají mimořádný talent se začít pinožit tam, kde potřebuji jít rovně a absolutně nechápou, že překážejí. A vyhnout se jim nedá, takže kvůli nim přijdu např. o své místo v restauraci.
Vadí mi
usekávání závěrečných scén a titulků u filmů v komerčních televizích, o čemž psala i jedna z mých oblíbených blogerek.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
