Konec. Finito. So long, Farewell, Adios, Goodbye

Milí čtenáři a naprosto stejně milé čtenářky,
jistě jste si všimli, že od konce července se přestaly objevovat nové články v tomto mém kultovním a legendárním blogu.
Je to z jednoho prostého důvodu - psaní tohoto  blogu mě přestalo bavit.

Po dovolené jsem napsal jen pár článků o knížkách a pak už to najednou nešlo. Chtěl jsem napsat o další dovolené, kdy s námi trávil týden můj syn a co jsme při tom všechno zažili, o další moravské jízdě, kdy jsme vyšlapali na Radhošť nebo na Kelčský Javorník...
Jenže to nešlo. Nedokázal jsem to.
A tak jsem musel učinit nejtěžší rozhodnutí svého blogerského života, které bylo zároveň nejjednodušší.
Psal jsem 16 let a spolu s tímto jsem dal světu 3865 článků. Některé si čtu opakovaně a pořád mě baví, u jiných si jsem jistý, že dostat se do stejné situace znovu, tak je rozhodně tvořit nebudu, zbytek tvoří neutrální články, které možná snad asi někdy použiji jako inspiraci jinde.
Navíc od začátku července jsem začal působit na svém veřejném blogu, který je sice svázán poměrně striktními pravidly, nicméně mi dává dost tvůrčího prostoru. Několik mých článků se tam už dostalo do výběru redakce nebo na titulní stránku, což je pro každého autora pocta jak hrom.

Můj Virtuální chlívek končí. Sbohem, milí čtenáři a milé čtenářky, měl jsem vás rád.

Celý text

Dominik Landsman - Někdo mě má rád

Je to další ironizující kniha od Dominika Landsmana. Tentokrát je jejím hrdinou mluvčí Miloše Zemana Jiří Ovčáček, který vypráví svůj - notně přibarvený - příběh chlapce, který neměl žádné kamardy, přes dospívajícího chlapce, který neměl žádné kamarády, novináře, který neměl žádné kamarády, až po dnešek, kdy sice má Twitter, ale pořád nemá žádné kamarády a navíc je tak nějak za blbce.

Pravda, humor je to velmi absurdní, byť například to, že malý Jirka Ovčáček sbírá podobizny komunistických funkcionářů, ve škole vydává Socialistický časopis, žaluje, na koho může, podlézá, komu může, a nakonec je přímo eroticky přitahován k Milošovi Zemanovi, je naopak velmi uvěřitelné. I to, že když se pokusil obléct neformálně, litoval toho, že si nemůže vyžehlit puky.

Kdo má rád politickou satiru, pobaví se.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Miloslav Švandrlík - Muž s kanadským trávníkem

Méně známá novela mistra slovního humoru pana Švandrlíka, která kdysi vycházela jako časopisov čtení na pokračování.

Kanadským trávníkem se myslí sestřih vlasů hlavního hrdiny, kterým je podvodník, který přijede do jedné české vesničky, kde se vydává jak za slavného fotbalistu, tak i za slavného autora divadelních her. Během necelého týdne se mu podaří získat si uznání všech, kdo ve vsi něco znamenají, z několika místních slečen vymámit poměrně vysoké (na socialismus) částky peněz a slíbit všechno možné i nemožné. Až do dne, kdy má do vesnice dorazit jeho zločinecká společnice.

Jako vše od pana Švandrlíka je i tato novela vybavena velejemným intelektuálním humorem, a proto i když je už skoro 60 let stará, dokáže pobavit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Geoffrey Household - Drsný muž

Toto je klasický thriller ze 30. let minulého století. Dílo rozsahem nevelké, v podstatě by se dalo označit za novelu, ovšem zachycující neuvěřitelný rozsah emocí a myšlenek.

Všechno začne tím, že se bohatý Angličan pokusí o atentát na východoevropského diktátora. Bohužel je odhalen, dostižen, chvíli i mučen a nakonec je zinscenována jeho smrt tak, aby vypadala jako náhoda. Naštěstí se mu povede utéct, což ovšem není žádná výhra, protože má v patách své pronásledovatele. A i poté, co se dostane do rodné Anglie, jeho dobrodružství nekončí. Na stopě mu jsou agenti zabijáci, kteří po něm slídí všude. A to i poté, co kus roku prožije ve vykopané lesní jámě.

Knihu jsem dostal jako dárek a ačkoli jsem k ním přistupoval s mírnou nedůvěrou, nakonec mě dokonale zaujala a čtení jsem si do poslední chvíle užil.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jonas Jonasson - Analfabetka, která uměla počítat

Další neuvěřitelný příběh chudé dívky, která se shodou náhod a okolností stala významnou osobností, byť asi jinak, než očekávala.

Hlavní hrdinka žije v jednom z jihoafrických ghett a živí se vynášením odpadu z latrín. Díky tomu si osvojí schopnost počítat, protože si pamatuje každý kýbl, se kterým se ten který den vláčela. Když je po několika letech z této práce vystrnaděna, stane se obětí dopravní nehody, kdy ji srazí automobil. A protože je černoška, u soudu prohraje a je odsouzena vyplatit řidiči odškodné. A protože nemá peníze, musí si svůj dluh v jeho domě odpracovat.

Tím se jí ovšem otevřou velké možnosti, protože její věznitel se podílí na jihoafrickém jaderném programu. Hrdinka se tak dostane do kontaktu s izraelskými tajnými agenty i s budoucím čínským prezidentem a poté, co se jí povede po mnoha letech utéct, se stane významnou osobností i v dalekém Švédsku.

Příběh, do kterého je zapojen i švédský král, je vtipný, svižný, dobře se čte a můžu ho jen doporučit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jonas Jonasson - Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět

Lidová moudrost praví, že člověk by neměl víckrát vstupovat do stejné řeky. Očividně to platí i ve Švédsku. Autor Stoletého staříka (o kterém jsem už psal) se rozhodl napsat pokračování, které se, mírně řečeno, povedlo o dost méně než původní kniha.

Prvním renoncem je to, že na zestárnutí o rok potřeboval hrdina Alan Karlsson celých 12 let (první kniha se odehrává v roce 2005, tato v roce 2012). A druhý renonc je ten, že pokračování chybí to, co činilo původní knihu neodolatelnou - švih a drajv.

Odhlédneme-li od obou zmíněných chyb, příběh je vlastně jednoduchý. Alan s kamarádem Juliem žijí v Indonésii a jejich zásoba peněz se povážlivě tenčí. Julius se rozhodne uspořádat Alanovi oslavu 101. narozenin včetně letu balónem. Oba kamarádi balónem odletí, ovšem pak se jim očekávaně vše vymkne z rukou.

To, že poté, co s balónovým košem spadnou do moře, jsou zachráněni severokorejskou lodí, která převáží kradený uran, by ještě s přivřením oka mohla být vcelku zábavná zápletka. Bohužel zábavnost postupně mizí, celý zbytek knihy je pak série gagů, které by mohly vykřesat zbytky smíchu, jen není čemu se smát.

To, že se do příběhu zapojí Kim Čong-un, Donald Trump, Angela Merkel a nepřímo i Vladimir Putin, je jistým způsobem chvályhodné; bohužel tentokrát jejich zapojení klouže po povrchu a oproti původní knize nemá tu správnou šťávu.

Mohu tedy zodpovědně říct, že toto pokračování se nepovedlo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Někteří lidé by

se z dovolené vracet neměli. Například já, abych citoval sám sebe.

První pracovní den po návratu z dovolené začal nádherně. Ráno jsme se probudili v obvyklý čas, proběhl jsem se se psem, nasnídali jsme se, sbalili a vyrazili do práce. Až potud dobře.

Po rozloučení s mou milovanou jsem pokračoval ke svému pracovišti, prošel vrátnicí, kráčel areálem a koukal okolo sebe, jak je krásný den. Vešel jsem do budovy, ve které je kancelář, v níž sedím, když mi došlo, že tady něco nehraje.

Normálně bych vešel do kanceláře, vytáhl z brašny notebook, zapojil ho do dokovací stanice a začal tvořit hodnoty. Jenže tady nastal balvan úrazu.

Brašna s notebookem chyběla. Na mém rameni nevisela.

Pamětníci tvrdí, že jsem v tu chvíli pronesl něco krajně neslušného, rychle zanalyzoval situaci, proběhl areálem velkého výrobního podniku, který vyrábí výrobky, a nejbližším možným spojem jsem se vydal domů. V cílové stanici jsem vyběhl jezdící schody, proběhl ulicí, vpadl do výtahu, vrazil do bytu, vyděsil tím přítelkynina syna i našeho psa, popadl brašnu s notebookem a prchal do metra, abych byl opět co nejdříve v kanceláři.

Zkrátka, z dovolené by se někteří lidé vracet neměli.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Dovolená

Už jsem o tom psal, že slovo, které je názvem tohoto článku, je jedním z několika mála nejkrásnějších slov na světě. Letos jsem ji navíc opravdu, ale opravdu potřeboval, protože jsem byl posledních několik týdnů v takovém zápřahu, že jsem z toho měl skoro noční můry.

Jako každý rok, tak i letos jsme se rozhodli vyrazit v první polovině července na sever, přesněji řečeno k České Lípě, na rozhraní Českého Středohoří, Lužických hor a Českosaského Švýcarska. Jen oproti loňsku doznala naše dovolená pár změn.

Ta první a asi největší změna spočívala v tom, že v chalupě netekla voda. Díky tomu jsme tak mohli improvizovat, dokonce i z hlavy, a vymýšlet, jakým způsobem si vodu zajistit. Nakonec se osvědčila sklepní studánka coby zásobník užitkové vody a voda pitná jakožto dokupovaná a získávaná z jiných zdrojů.

Další změnou bylo, že v polovině pobytu nás syn mé milované opustil, odjel do Prahy a už se nevrátil. Díky tomu jsme byli druhý týden sami jen se psem a neuvěřitelně mi to pomohlo v regeneraci.

A poslední změnou bylo, že jsme absolvovali o něco málo menší množství výletů. A že i při těch výletech, které jsme absolvovali, jsem nebrblal a netvářil se jako dvě minuty před úmrtím.

Jako obrovská výhoda se ukázalo, že jsme nechali v týdnu před odjezdem ostříhat naši psí šelmu. Ta tak po dvou týdnech bez koupele zaváněla oproti loňsku mnohem méně, což je dobře.

Poznali jsme OBI v České Lípě, kde jsme zakupili dvě sekačky. Jednu pro nás, jednu sdílenou. Taky jsme se velice příhodně postavili na parkovací místo určené pro nejvyšší vedení Crystalexu, což nám bylo vysvětleno jako přestupek srovnatelný s kacířstvím. Přečetli jsme dost knížek, vystoupali na Ronov, na Střední Vrch, Milštejn, prošli Údolím samoty u Radvance i Peklem u České Lípy a jiná místa. A bylo nám blaze, že se nám ani nechtělo se vracet.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Můj vstup mezi iDnesáky

Je o mně všeobecně známo, že tvorbě svého legendárního blogu se věnuji už nějakých 16 let. A to není jen tak, psát tolik let, byť s klesající čtenářskou obcí, která se z takového čtenářského Šumperka scvrkla do skupiny posledních šesti nebo sedmi (pokud si náhodou některého pamatuji dvakrát) jedinců, otrlých natolik, aby si mě ještě stále vyhledali.

Je pochopitelné, že jako správný bloger si tvořím kontakty mezi dalšími blogery. A největší skupina mých blogových kontaktů patří mezi ty, kteří svá díla umisťují na stránky iDnesu. Několik z nich se postupně stalo mými osobními přáteli, což je dobře, protože být mými osobními přáteli je otázkou prestiže, v mnoha případech superprestiže.

V minulosti jsem byl několikrát lákán, abych své blogové aktivity rozšířil o iDnesové psaní. Poté, co jsem se s některými členy této komunity sešel, a poté, co mi o něco málo než rok později udělala velké intro Libuše Palková, byl můj vstup mezi iDnesáky doslova na spadnutí. A ještě více se přiblížil po blogerském srazu.

Dá se říct - a nestydím se za to - že posledních několik měsíců jsem vlastně čekal na ten hlavní impuls, který by mě nasměroval do iDnesové komunity definitivně. A ten jednoho dne přišel. Proto nebyl důvod odolávat, dokončil jsem registraci a vznikl tak můj alternativní blog v iDnesovém prostředí.

A hned můj první článek se dostal na „titulku,“ což je mezi iDnesovou komunitou velká pocta, a zároveň se stal nejčtenějším, což je pocta i pro mne. Zároveň to znamená, že budu lehce tříštit svou blogovou pozornost. Jen doufám, že čtenáři zde i tam budou spokojeni.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Červen 2021

V červnu se naštěstí jaro přehouplo do léta, což jsem ocenil. Setkali jsme se s mou dcerou a zpětně oslavili její narozeniny. Navštívili jsme Šumavu. A v závěru měsíce se přiblížila dlouho očekávaná dovolená. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhé očkování

Protože hodlám tuto covidovou éru přežít, dostal jsem se ke druhému očkování.

Oproti prvnímu jsem měl výhodu, že jsem šel najisto. Věděl jsem, o kterou budovu jde, do kterého patra mám jít, co tam dělat, koho hledat, a podobně. Podruhé jsem vyplnil dotazník a ani ne za dvě minuty jsem byl v ordinaci.

Bodnutí proběhlo rovněž standardně a reakce byla relativně mírná. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Továrna na debilno: Vzpoura Pražské kavárny

Druhá kniha s podobným názvem od stejného autora nenavazuje na první, odkazuje na ni pouze názvem. Příběh začíná smrtí Miloše Zemana, kterou nejvíc oplakává jeho mluvčí a univerzální poskok Jiří Ovčáček.

Příběh se odvíjí okolo přípravy volby nového prezidenta. Nejprve je nutné najít správné kandidáty. Není tedy divu, že ANO nominuje Andreje Babiše, SPD Aleše Brichtu, komunisté senilního Milouše Jakeše, který v době psaní knihy ještě pořád žil. Skupina lidí okolo Vratislava Mynáře nominuje přímo Jiřího Ovčáčka.

Imaginární pražská kavárna, což je pro milovníky totalitářských proudů univerzální nálepka pro demokraticky smýšlející občany, vedená Miroslavem Kalouskem, má svého tajného vyvoleného, jehož totožnost tají. A proto mezi ostatními kandidáty vzrůstá napětí, protože na někoho, jehož totožnost nikdo nezná, se těžko háže špína.

Všechno směřuje k předvolební superdebatě, která slibuje opravdový soubj kandidátů. Aleš Brichta se opije, Milouš Jakeš se zhroutí a nakonec dojde k odhalení totožnosti tajemného vyvoleného. A to zlomí celý příběh k nečekanému rozuzlení.

Pro mě se to četlo o něco lépe než první díl. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Továrna na debilno

Kdo by neznal Dominika Landsmana. Člověka, který se proslavil Deníčkem moderního fotra, pak rubrikou Divoký kačer a nakonec i touto knihou.

Po přečtení se totiž už nedivím, proč se mezi lidmi vyskytují jedinci, kteří jsou schopní uvěřit různým fámám, hoaxům a falešným zprávám. Přesný postup toho, jak se na první pohled racionální člověk k něčemu takovému dostane, nabízí právě tento příběh.

Jedná se o Antonína, který se probouzí po devíti měsících z kómatu. Je v neznámém zařízení, kde o něj pečuje drsná sestra Helga a podivínský lékař. Když se dožaduje informací, jsou mu poskytnuty jak seriózní noviny, tak i noviny na první pohled pochybné. A během celého příběhu je veden tak, aby se od seriózních novin odkláněl a začal pochybné zdroje brát jako pravdivé.

Je pravda, že humor, který ze začátku baví, se postupně stává strašákem, když si uvědomím, že nejspíš přesně takhle vznikají čtenáři a obdivovatelé Parlamentních listů, Aeronetu, Sputniku, Neviditelného psa a jiných zdrojů „alternativní pravdy.“ A že jsou schopní nesmyslům z podobných zdrojů věřit a vyzývat ke sdílení, než to smažou.

Antonín v závěru odchází jako dokonalý milovník alternativních pravd, pro kterého seriózní média nejsou dost dobrá, protože z nějakého pro něj nejasného důvodu o alternativních pravdách neinformují. A vnímavější čtenář pochopí, že přesně takový proces se v hlavách milovníků alternativních pravd odehrává dnes a denně.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Dva roky

Ve víru událostí, které se ženou a prohánějí okolo, proběhla jedna, které se nedostalo patřičné zmínky a publicity. A to jedno dvouleté výročí.

Důvod, proč je pro mne důležitý 3. červen, je ten, že onoho dne před dvěma lety jsem v euforii z toho, že se mi podařilo uskutečnit jeden profesní životní krok, oslovil jednu smutně se tvářící holku. A oslovil jsem ji proto, abych jí pochválil šaty. Protože ty šaty jí ohromně slušely a sluší jí dodnes.

Není bez zajímavosti, že oslovená holka na moji pochvalu zareagovala větou, která zněla nějak takto: „Jestli mě okamžitě nesbalíš, tak přijdeš o zuby.“ Nebo možná nezněla, protože dodnes tvrdí, že nic takového neřekla, ale já jsem to slyšel na vlastní uši, na které je spolehnutí. Ovšem bez ohledu na to, zda tuto větu řekla nebo neřekla, rozhodl jsem se podle zmíněné věty zachovat. A udělal jsem dobře. Přesnějí řečeno udělal jsem nejlépe, jak jsem mohl.

První měsíce probíhaly formou vzájemného seznamování a vytváření si cesty k sobě navzájem. Po prvním měsíci bylo jasné, že to mezi námi funguje tak, jak to fungovat má. Po dalších měsících přišlo sestěhování a od té doby prožívám nejlepší období svého života.

Při seznámení jsem své milované slíbil 40 společných let. První 2 roky jsou za námi a pokud těch zbývajících 38 let bude aspoň z poloviny tak dobrých, máme se oba na co těšit. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Helloween - Helloween (2021)

Pro mě album tohoto roku. Klasici power speed metalu Helloween vydávají po delší době bezejmenné album, které má všechny předpoklady k tomu, aby bylo skvělé, hlavně proto, že po dlouhých letech sporů a hádek se k mikrofonu vrátil ikonický Michael Kiske, přičemž o vokální party se tak dělí celkem tři různé hlasy, což dodává desce na hloubce.

Ani nevím, od které skladby začít. Výborně podané jsou všechny. Sem tam zazní odkaz na starší kousky, jindy odkaz na kolegy Slayer, celkově podává přesně to, co jako posluchač očekávám. Pořádnou porci německého metalu, který je podobně proslulý jako německý humor, nicméně přijímán je mnohem pozitivněji.

Pro mě je rovněž nesnadné určit zásadní vrchol alba. Na jednu stranu jím může být otevírací sedmiminutová Out for the Glory, ovšem stejně tak jím může být monumentální dvanáctiminutová Skyfall. Tím nechci říct, že by ostatní skladby zaostávaly, snad jen Robot King mi projel ušima bez toho, abych měl důvod si jej pamatovat.

1. Out for the Glory 7:18
2. Fear of the Fallen 5:38
3. Best Time 3:35
4. Mass Pollution 4:14
5. Angels 4:42
6. Rise Without Chains 4:56
7. Indestructible 4:42
8. Robot King 7:07
9. Cyanide 3:29
10. Down in the Dumps 6:01
11. Orbit 1:04
12. Skyfall 12:11
13. Golden Times 4:47
14. Save My Hide 3:11

Cekový čas: 1:12:55
Celkové hodnocení (1 - 10): 8

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mobil č. 28

Xiaomi Redmi 9A
(červen 2021 - dosud)

Ano, správně, 23 let od pořízení prvního mobilu třímám v rukou mobil č. 28, což může připadat paradoxní jen tomu, kdo neví, že podstatnou část života jsem používal paralelně dva nebo tři (jednou dokonce čtyři) mobily. A navíc, tento je jedním z mála funglových nových.

Přišel jsem k němu naprosto prozaicky. Jednoho dne jsem zjistil, že už jsem si nechal odebrat tolik plazmy, že si za to zasloužím mobil. A po několika minutách jsem jej držel v rukou, doma rozbalil a zprovoznil.

Jelikož a protože mobil pohání systém Android, je nutné jej propojit s Google účtem. Na to se dá zvyknout a při střídmém nastavení to ani uživatele neomezuje. Mobil je přibližně stejných rozměrů jako Samsung A21s, který používám jako služební, což mi rovněž vyhovuje. Displej je přehledný, dobře reaguje na doteky a orientace v menu je rovněž pohodová.

Nastavit vše, co jsem potřeboval, bylo otázkou několika málo minut. Naučit se telefon ovládat otázkou několika dalších málo minut, neboť i přes relativně malou operační paměť funguje docela svižně.

Nejvíc oceňuji výdrž baterie. Je to možná tím, že telefon je úplně nový, nicméně jej nabíjím běžně po 6 - 7 dnech, někdy i po více. Trochu mě v tomto směru mate, že při plně nabit baterii hlásí zbývající čas okolo 50 hodin, aby ve finále ukázal výdrž trojnásobnou.

Pro mě výborný dárek, který se mi hodí. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nežfaleš - Šminky padlejch královen (2021)

Staří dobří Nežfalešáci nemají důvod ani moc možností zklamat. Na punkové scéně působí už dosti dlouho, takže můžu říct, že vím, co od nich očekávat.

Nejlepší zpráva je, že navzdory názvu sedmé skladby sami neztratili punkovou energii, melodičnost a textovou drzost. Je to punk zralých chlapů, co už mají v životě něco za sebou, něco se jim v životě podařilo, něco ne, bilancují a balancují a přitom se svojí hudbou stále baví.

Asi nikoho proto nepřekvapí, že vrcholem alba je pro mě třetí Modlitba za pražský floutky, protože ta vystihuje náladu alba asi nejlépe. Sebeironický crossover v sedmé Punk není mrtvej (ale ten českej jo) pobaví a rozveselí, zejména ve spojení s tím, že S.P.S., N.V.Ú., E!E nebo Totáči jsou mrtví, devátí Alfasamci ukazují, že kdo rezignuje na svoje schopnosti, může nadávat jen sám sobě a závěrečná Femme Fatale je důstojnou tečkou celého alba. Nemůžu si proto na toto album stěžovat.

1. Bezejmenný město 3:32
2. Rezignace 2:09
3. Modlitba za pražský floutky 3:08
4. Neřekla ne 2:44
5. Iggy Pop For President 2:14
6. Miami Beach 3:14
7. Punk není mrtvej (ale ten českej jo) 2:16
8. Šminky padlejch královen 2:08
9. Alfasamci 2:42
10. Záchrannej kruh 3:12
11. Morálka 1:09
12. Femme Fatale 4:54

Celkový čas 33:22
Celkové hodnocení (1 - 10): 8,9

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhý červnový odběr

Jak je už milou tradicí, i v červnu jsem si nechal dvakrát odebrat plazmu. Příští měsíc tomu kvůli dovolené tak nebude, protože mi zbude čas jen na jeden odběr. Ale o tom až někdy jindy.

Jako každý odběr, i tento, kterým jsem započal další, už šestou sérii odběrů, jsem se dostavil s mírným časovým předstihem do stále se měnícího prostředí, které po přechozí mohutné přestavbě vypadá a je rozloženo úplně jinak, než tomiu bývalo kdysi. A tentokrát šlo opět vše jako na drátkách. I když v lékařské vyšetřovně na mě čekal zcela jiný jedinec, kterého jsem dosud neznal. A chvíli poté mě už jedna ze sestřiček volala k odběru.

A protože jsem vzorný klient, dostal jsem opět láhev vína. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Radek Kedroň - Sněžím

České politické thrillery jsou specifické tím, že dost popisují snahu pachatelů obejít pravidla a zároveň naivní očekávání, že na toto obejití pravidel nikdo nepřijde.

Vladimír Dbalý byl jistě dobrý lékař a jako neurochirurg mohl mít určité renomé. Jenomže pak se stal ředitelem Nemocnice Na Homolce a jeho život se obrátil k horšímu. K mnohem horšímu.

První a hlavní chybou bylo začít si psát deník, do kterého si zapisoval každý detail. A druhou bylo, že přiznával, že se nechává vodit od slavného lobbisty Rittiga a jeho obvyklých poskoků. A třetí, že si ředitelskou pozici vyložil jako nástroj pro získávání úplatků.

Kombinace všech těchto faktorů vedla k tomu, že si až s chorobnou přesností zapisoval každý přijatý nebo odevzdaný úplatek, kódoval a zase dekódoval své kontakty a občas si vypomohl rádoby světáckou angličtinou. Možná nečekal, že výrazy „moo“ a „moolah,“ které používal pro částky úplatků, někdo snadno dešifruje, možná ani nečekal, že i když svůj deník promaže, stejně se podaří rekonstruovat předchozí nepromazanou verzi.

V knize je vidět, že není úplatkářská aféra jako úplatkářská aféra. Zatímco David Rath si spokojeně při přebírání úplatků chrochtal a užíval si života na relativně vysoké noze, Vladimír Dbalý sám sobě podléhal. Proto si zvyšoval dávky alkoholu a proto později přidal kokain, díky čemuž použil slovo, které dalo nakonec název celé knize.

Možná místo podtitulu „Deník bílé mafie“ by se hodil podtitul „Jak zblbnout ve funkci, na kterou mentálně nemám.“ Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Řetěz

Jak už jsem psal, při druhém cyklistickém výjezdu, který jsme s mou milovanou chtěli absolvovat, jsem přišel o řetěz. To bylo, jak sami, milí čtenáři a naprosto stejně milé čtenářky, jistě s radostí uznáte, mrzuté.

Štěstí se však na mě usmálo poprvé, když jsem zjistil, že nedaleko se nachází cyklistický servis, schopný a ochotný opravit cokoli na počkání do tří týdnů. Jako že bych čekal tři týdny uvnitř toho servisu, to asi ne. Ale potěšilo to.

Nejprve jsem rozjímal, protože rozjímání je činnost, v níž nemám konkurenci. A pak jsem se rozhodl, že se domluvím, kdy se domluvím, že se domluvím, že se s kolem zastavím v servisu a že dostanu řetěz nový.

A během týdne po návratu z Šumavy bylo jasno, takže jednoho dne jsem vzal kolo a spolu s mou milovanou jsme došli do zmíněného servisu. Uvnitř se nacházel servisák, který patřil k těm jedincům, kterým stačí jeden pohled, aby věděli, co a jak mají udělat. A udělají to.

Hned zhodnotil situaci, odešel s mým kolem někam doozadu a o několik málo minut později se vrátil a na mém kole se skvěl nový krásný řetěz. Ještě mě poučil, co a jak mám nebo nemám dělat, já s povděkem zaplatil, abych se následně rozlooučil a i s milovaným kolem se vrátil domů. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Šumavské pastorále

Protože bylo nutno dobrat poslední zbývající den loňské dovolené, rozhodli jsme se si udělat prodloužený víkend, vzít si volno na druhý červnový pátek a vyrazit na jih.

Jelikož a protože má moje milovaná část příbuzných nedaleko Vimperka, rozhodla se centralizovat náš pobyt právě do tohoto města. I usedli jsme po snídani do auta, umístili i psa a vyrazili.

Cesta ubíhala rychle a pohodově a za nějaké dvě hodiny jsme brzdili u penzionu, kde jsme měli domluvené zabydlení. A protože bylo dopoledne, rozhodli jsme se nejprve se projít se psem, pak zajít na oběd do restaurace a pak si prohlédnout zámek. Plán dobrý, realizace skvělá.

Po úvodní procházce se psem jsme se usadili na terase restaurace hned naproti našemu penzionu. Oběd nás skvěle zasytil a zahřál a už nic nebránilo tomu vyrazit na procházku městem k zámku.

Zámek samotný měl smůlu, že sloužil jako kanceláře a služební byty místnímu lesnímu závodu. Proto i když je pěkný, není v tak skvělém stavu jako jiné zámky. Ovšem, a to je nutno podotknouti, jeho rekonstrukce probíhá neustále a možná zase jednou hezký bude. A to i včetně výstavy věnované historii Vimperka a okolí.

Po prohlídce už bylo pozdější odpoledne, kdy jsme se mohli vrátit do penzionu, potkat se s paní majitelkou a domluvit si večeře a snídaně. Netušili jsme do čeho jdeme. Už úvodní večeře o pár hodin později byla vynikající a splnila moje požadavky na maximum. A to včetně dezertu.

Na sobotu jsme si naplánovali celodenní výšlap. Hned ráno nás proto čekala snídaně tak opulentní, že bych očekával, že je pro minimálně dvanáct lidí, ne jen pro pouhé dva. Stůl se pod různými druhy jídel ztrácel a tak mi nezbylo postavit se k této situaci čelem, protože, i když to na mně není vidět, rád jím.

Nejprve jsme dojeli vlakem do Lčovic a odtud se vydali k hradišti Věnec. Takhle napsáno to tak nevypadá, ale nějakou hodinu jsme tou chůzí strávili. Pak zase dolů a na Mařský vrch. A přes něj do Štítkova, tam jsme přicházeli už v pozdním odpoledni.

Moje milovaná mě dovedla k domu svých příbuzných, kde jsme byli srdečně přijati. Bratranec mojí milované se projevil jako výborný hostitel a jeho žena jako výborná hostitelka. Ještě než jsem stihl něco říct, už přede mnou stálo pivo a něco dobrého ve štamprli. A kdo jsem já, abych odmítal Boží dárek? Usoudil jsem tedy, že co je k pití, to se pije. A protože přibylo i něco na zakousnutí, loučili jsme se o nějakou tu hodinu později ve výborné náladě.

A po opulentní večeři v penzionu jsme si naplánovali vrchol celého dne, protože jsme si zamluvili vířivku. A nejen, že jsme si ji zamluvili, taky jsme si ji krásně užili. Proto se nám spalo maximálně výborně.

V neděli pro snídani, která byla jako pro rotu vojáků, jsme se rozloučili s paní majitelkou i s penzionem, nasedli do auta a vyrazli do Písku. Protože v Písku má moje milovaná co? V Písku má moje milovaná sestru. A ta už na nás čekala.

Po uvítání a seznámení jak nás lidí tak i zvířat (jen kočky se před naším psem z neznámého důvodu schovávaly) jsme se vydali na procházku Pískem a stálo to za to. Horký letní den, zmrzlina, lidí plno, historických budov plno, přesně jak to má být. A po návratu do bytu, kde sestra mojí milované žije, opožděný oběd, kdy se sestra mojí milované rovněž projevila jako výborná hostitelka, což bylo dobře.

A potom ve večerních hodinách další rozloučení a cesta až rovnou domů. Dojeli jsme v pořádku a dobré náladě a mohli jsme následující den radostně se vrátit do práce.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Sergej Lukjaněnko - Šestá hlídka

Možná to bude ode mě ne zcela korektní vyjádření, ovšem je to tak. Mnozí autoři, kteří přijdou s uričtým tématem, mají možnost zaujmout. Bohužel se často stává, že když v daném tématu pokračují, tak každou další knihou buď opakují to, co už napsali, nebo naopak téma rozmělňují a celkově znehodnocují.

Sergeji Lukjaněnkovi se povedlo původní trilogii rozvést na šest knih a tento nešvar se mu naštěstí vyhnul. Naopak, když se podívám na jeho sérii o Hlídkách retrospektivně, každou další knihou téma rozvíjel, rozšiřoval, vylepšoval, dodával detaily a neztrácel napětí a šmrnc. To se týká i poslední knihy.

Anton Goroděckij, který většinu děje vypráví ze svého pohledu, je Nejvyšším mágem mimo kategorie, stejně jako jeho žena Světlana, které v prvním dílu zachránil život. K nim patří i jejich dcera Naďa, momentálně patnáctiletá puberťačka a Absolutní kouzelnice. Ovšem po několika letech relativního klidu se v Moskvě objevují oběti upírských útoků - nejsou vysáty k smrti, jen nakousnuty. A v prvních písmenech jejich jmen, příjmení a prostředních jmen se skrývá vzkaz právě pro Antona.

A protože vzkaz je psán v ženském rodě, pojmou členové Hlídek podezření, že za nimi stojí upírka, která má s Antonem nevyřízené účty. Jenže brzy se ukáže, že upírka Antona varuje. Protože se na světě objevil Dvojjediný, praotec všech Světlých i Temných, který přichází naplnit proroctví, podle nějž má dojít ke zničení Jiných, lidí a ve finále i celého světa.

A Anton, aniž by to tušil, je manipulován právě upírkou, která na sebe bere různé podoby, aby ho zasvětila do tajemství Šesté hlídky, správně tedy Hlídky šesti, kde mají být zastoupeni nejvyšší z jednotlivých kategorií, s tím, že jedině Šestá hlídka je schopna Dvojjedinému vzdorovat.

Jak už jsem napsal, Sergeji Lukjaněnkovi se podařilo v celé sérii udržet napětí, které nepomíjelo. Ovšem závěr této šesté knihy je - jedním slovem - smutný. Lukjaněnko se s Antonem rozloučil tak, jak by se měl autor se svým hlavním hrdinou rozloučit, jen místo toho, aby v závěru knihy byla naděje či radost, je tam právě smutek.

Velice rád bych byl, kdyby Sergej Lukjaněnko našel ještě další námět pro svět Hlídek a dokázal vrátit Antona do hry. Jen si zároveň uvědomuji, že soubojem s Dvojjediným Antonova hlídkařská mise po mnoha letech končí a že tento konec je nejspíš opravdu definitivní. A za celou sérii mohu Sergeji Lukjaněnkovi jen poděkovat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

První červnový odběr

Aby bylo jasno: Stále se pohybuji ve dvoutýdenním rytmu odběrů. A baví mě to.

K prvnímu červnovému odběru jsem dorazil sice na předposlední chvíli, ovšem ve stále bezvadné náladě. Úvodní vyplnění dotazníku a následná první kontrola, načež vím, že jsem od posledně nepřibral, což je plus, ani nezhubl, což už takové plus není. Za chvíli za lékařem, prohodit pár vět a čekat na samotný odběr.

A než jsem se rozkoukal, už mě vyvolávací systém navigoval do odběrového sálu, kde se mě ujala sestřička, kterou ještě neznám, napíchla mi žílu, spustila stroj a ponechala mě vlastnímu osudu.

Vůbec toho dne tvořily většinu personálu sestřičky, které jsem dříve neznal, to jen tak na okraj. Samotný odběr běžel standardně a během něco málo přes půl hodiny bylo po všem.

A protože jsem vzorný klient, odnesl jsem si láhev vína. A protože už mých odběrů bylo opravdu hodně, dostal jsem jako dárek za své odběry zbrusu nový mobil. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Grilovačka

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby se dal dohromady s fajn lidma a užíval si život, co to jen jde. A já mám to ohromné štěstí ve štěstí, že jsem potkal svoji milovanou a následně že jsme dokázali probudit z celoživotního spánku kolegu zahrádkáře.

A kolega zahrádkář se rozhodl, že nás pozve na grilovačku, nakoupí špízy a něco si ugrilujeme. Myšlenka jistě dobrá. Mělo to jen jednu vadu. Kolega špízy koupit zapomněl. Naštěstí dal promptně vědět mé milované a ta zajistila jinou grilování hodnou stravu.

Pořád se držíme v oblasti myšlenky jistě dobré. S čím jsem nemohl počítat, bylo to, že se zdržím v práci o víc než bylo nezbytně nutné a že mě bude má milovaná muset vyzvednout u autobusu v jiné vsi a dovézt ke grilu. A protože kolega mezitím rozjel gril, stačilo usednout ke stolu a začít konzumovat.

Konzumace probíhala v očekávané atmosféře pohody a dobré nálady, kterou jen jednou narušila postarší sousedka téměř důchodového věku, kterou kolega tituluje přiléhavým Sexulka, ovšem ta ve chvíli, kdy zmerčila, že kolega není sám, zase zmizela, aby se už nevrátila.

Cestou domů jsme debatovali a shodli jsme se na tom, že zúčastnit se této grilovačky byl výborný nápad. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zahrádka

Kdo zahradničí rád, stejně rád, jako já, za pravdu mi dá, že je zahradničení láska na celý život. A kdo tomu nevěří, nechť se podívá třeba... třeba na toho... na mě.

Už od nejútlejšího dětství jsem se motal po zahradě mezi záhony jahod, malin, brambor, rajčat, cibule, okurek a jiných dýní. Kromě toho jsem rád očesával ovocné stromy, jako například jabloně, třešně a další, co jich jen na babiččině zahradě bylo. Kdybych už tenkrát netušil, že mým snem je stát se básníkem, filosofem a trubadúrem, bylo by mým snem stát se vášnivým zahrádkářem.

A díky mojí milované si svoje zahrádkářské sny mohu plnit. Tu probrat záhonek, tam sebrat úrodu, jinde zavlažovat, srovnat kompost, chvílemi se věnovat i destrukční činnosti, zkrátka všechno možné, co se zahrádkářských prací týče. Jen jsem zatím žádnou květinu nenaučil zpívat.

Po tomto zdlouhavém, avšak velmi zajímavém úvodu nikoho nepřekvapí, že když jsme v nedělním odpoledni několik hodin řádili prováděním zahradkářských prací, zatímco naše psovitá šelma dováděla se sousedčinou psovitou šelmou, rozhodli jsme se poté, co jsme konstatovali, že svým zahrádkářským choutkám jsme učinili zadost, poté, co jsme nafotili několik zajímavých zahradních motivů, a byl to náš společný nápad, navštívit kolegu zahrádkáře. Ten nás nečekal.

Hned v úvodu jsme mu udělili sprcuňk za to, že o týden dříve nebyl k zastižení. Kolega se chabě bránil, že byl celou dobu doma, čili ve své zahradní chatce, maximálně odjel do nedalekého Lidlu. Jenže na potvoru odjel zrovna chvíli před tím, než jsme dorazili, abychom ho nenašli. A ani v nejmenším ho nenapadlo napsat, že nebude k zastižení a že máme chvíli počkat.

Kolega následně, poté, co se mu povedlo nám celou situaci vysvětlit, spustil svůj veletoč sebelítostných lamentů, mezi nimiž zaznívalo, že si asi sám pro sebe vykope jámu a sám se do ní zahrabe, protože mu hrozí, že následkem své specifické životosprávy s minimem pohybu vyváženým maximem slazených limonád a enormní spotřebou cigaret neprojde zdravotní prohlídkou a bude se muset rozloučit se svou profesí, které se s láskou věnoval posledních 30 let a že v lepším případě bude muset být přeřazen na jinou pozici v rámci podniku, přičemž sám žádnou jinou pozici nechce.

Zabralo nám skoro hodinu, než jsme ho dostali do aspoň trochu normální nálady, aby mohl odjet na noční šichtu. O tom když tak až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Václav Řezáč - Poplach v Kovářské uličce

Další kultovka z dětských let, ke které jsem se dostal znovu v pokročilejším věku. Knížka nepříliš tlustá, k přečtení za maximálně hodinu, ovšem plná humoru, napětí i sociálního patosu.

Hlavním hrdinou je třináctiletý Frantík Severýn, sirotek, který žije s dědečkem, který se ho po smrti Frantíkových rodičů ujal. Vždycky ráno před cestou do školy roznáší zboží pro hokynáře Bočana, což je takový typický prvorepublikový šizuňk, který vlastní tři domy a vilu v Braníku, přesto nocuje v kumbále za svým obchodem, protože je na peníze, jako každý správný šizuňk. A tento Bočan rád šidí lidi, kterým prodává na dluh, tím, že dluhy svévolně navyšuje. Všechno si píše do zeleného sešitu. A tehdy Frantíka napadne nápad.

Frantíka napadne zelený sešit Bočanovi ukrást, aby hokynář neměl ani ánung o tom, kolik mu kdo opravdu dluží a o kolik každému jeho dluh navýšil. To se mu za pomoci uloveného kocoura povede, jenže situace se mu vymkne z rukou. Bočan začne podezírat všechny okolo, přičemž nesmí nikomu říct, že se mu sešit ztratil, protože by tím na sebe prozradil svou hamižnost. A nastává poplach, který nakonec, jako v každém správném románu se sociálním patosem dopadne dobře.

Už si nevzpomínám, jak jsem tuto knihu hodnotil jako dítě. Z dnešního pohledu ji vnímám jako roztomilý, byť trochu naivní příběh.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Parta

Můj vztah k psovitým šelmám, konkrétně ke zvířeti, jemuž se tak nějak zjednodušeně říká pes, nebyl vždy jednoznačný a prošel trpkým procesem od absolutního odmítání (vyjádřeného větou, že se ke mně žádný pes nesmí přiblížit na méně než 5 metrů) k absolutnímu obdivu (probíhajícímu posledních několik let).

I zajásal jsem před lety, když jsem zvěděl, že moje milovaná je rovněž milovnicí psů, dokonce má praktické zkušenosti s jezevčíky (což je jeden z druhů psů, kteří ve mně vyvolávali hrůzu) a že se nebrání společnému psímu zvířeti. A tak jsme si před rokem a něco pořídili maltézačku.

Maltézačka byla od začátku - a pořád je - správné psí trdlo, které nejvíc na světě baví působit legraci, bavit druhé, bavit sebe a provokovat. A není bez zajímavosti, že k chovatelkám, od nichž máme naše zvíře, to máme kousek, v podstatě projdeme parkem a je to.

A jednoho dne, vidím to jako včera, šla moje milovaná venčit naše zvíře, když potkala chovatelku, od níž jsme zvíře kupovali. A během řeči přišly na to, že kousek od nedaleké tramvajové točny se každý večer schází místní majitelé psovitých šelem k společnému večernímu venčení. A tak jsme se shodli, že na tom něco je a proč ne.

A hned tentýž večer jsme tak vyrazili se zvířetem na určené místo. A byli jsme potěšeni. Lidí i psů se sešlo více, naši šelmu obdivovali jak ostatní chovatelé, tak zejména jejich zvířata, dalo se bavit o různých věcech a dokonce i něco málo k jídlu se našlo. Což je dobře, protože já - i když to na mně není vidět - rád jím.

Stali jsme se tak členy psí party a vypadá to, že jsme našli správnou skupinu lidí, do které se dá zapadnout. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Radek Kedroň - Operace Rath

Bylo to před 10 lety pozdvižení, když v policejních poutech skončil sebestředný narcis v pozici středočeského hejtmana David Rath se 7 miliony Kč v krabici od vína. Celý ten případ byl ovšem mnohem složitější a toto zadržení bylo jen pověstnou meruňkou na dortu.

Radek Kedroň v knížce popisuje, jak to celé začalo - jak soukromý detektiv Gregor získal od svého dosud neprozrazeného zdroje informaci o tom, jak se ve vedení Středočeského kraje kšeftuje s veřejnými zakázkami a jak při tom létají vzduchem mnohamilionové částky; jak se rozhodl informovat státního zástupce; jak se setkával s nedůvěrou policejní dvojice, která si nakonec celou akci vzala na starost; jak kousek po kousku získávali povolení k odposlechům a sledování, až mohli spustit akci, na jejímž konci je Rath spolu s manžely Kottovými v base.

David Rath totiž byl nejen sebestředný povídálek, který si v rámci kraje vybudoval kult osobnosti, jaký by mu mohl i Kim Čong-un závidět; zároveň byl přímo posedlý penězi. A aby mohl spokojeně čerpat, vytvořil téměř dokonale fungující korupční mechanismus, jehož dalšími hlavami byla jeho bývalá milenka Pancová a její další partner a současný manžel, poněkud přitroublý Kott.

Zatímco Pancová se snažila mluvit v kódech tak, aby byla její součinnost na korupčním mechanismu co nejméně odhalitelná (a odposlouchajícím policistům tak zhoršovala pátrání), prosťáček Kott vykecal do odposlechu co mohl naplno; navíc se pochlubil, že si, hahahaha, ráno oholil ptáka (a pak se hrozně vztekal, když byla tato pasáž přehrávána u soudu; čistě z toho důvodu, aby nemohli vyšetřovatelé být nařčeni, že s nahrávkami manipulovali). A co nevykecal Kott, vykecala stavební podnikatelka Salačová, která si rovněž nebrala servítky - a nakonec raději přijala roli spolupracující obviněné, i když ani to ji před odsouzením neochránilo.

Ne snad, že bych si dělal iluze o tom, že Rath je jediný šmejd tohoto typu (a zejména ve chvíli, kdy o sobě v kontrastu s tím, jak rozsáhlá jeho trestná činnost byla, mluví jako o malé čudle, mi ho není líto ani v nejmenším), nicméně kniha se čte výborně a mnohé pasáže si nezadají s nejlepšími částmi opravdových krimi thrillerů. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Květen 2021

Pátý letošní měsíc byl podivný, neboť většinu doby připomínal něco mezi říjnem a dubnem. To bylo naštěstí vykompenzováno v závěru, kdy se jarní počasí skutečně ukázalo. Aspoň tak.

Tradičně se odehrály mé dva odběry plazmy, navštívili jsme mého syna, užívali si na zahrádce i se psem a věříme, že bude všechno zase v pořádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jóga nebude

Jednoho dne jsme takhle s mou milovanou doma, když jí přijde mail, jestli by jako, kdyby to bylo, měla zájem odučit zbylé čtyři lekce kurzu jógy. Že by se jako ve skupince do 10 lidí cvičit dalo. Mrkneme na sebe a že jako souhlasíme.

Protože prvek očekávání bývá obvykle s platinovou pravidelností následován prvkem zklamání, přichází prvek zklamání právě teď. Několik dní se nic neděje. A když nic, tak lautr nic. Pomalu počítáme s tím, že přijde mail i nám frekventantům s tím, že od toho a toho dne se opět cvičí. Nic.

Až pak jednoho dne, vidím to jako včera, zpráva přijde. A je v ní stručně napsáno, že cvičit se ve zbytku sezóny nebude a že nám přejí krásné léto. A finito.

Aby té absurdní komedie nebylo málo, zpráva byla rozeslána pouze nám frekventantům, moje milovaná coby instruktorka nedostala zprávu žádnou. Až o den později po osobní intervenci. A opět, překvapivě, bez smysluplného zdůvodnění.

Proto až do prázdnin cvičit nebudeme. Což mě, jak jistě, milí čtenáři a téměř na chlup stejně milé čtenářky, chápete, ukrutně mrzí. Leč nedá se nic dělat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Občanka

Jednám si takhle během porady, jednám, a najednou na telefonním displeji problikne zpráva. Zprvu jí nevěnuji přehnanou pozornost, neboť jednám během porady, nicméně po chvíli ve mně začne hlodat zvědavost.

A tak při nejbližší příležitosti, kdy se pozornost ostatních účastníků porady odvrátí ode mne, takhle ťuknu do displeje a zpráva se rozzáří naplno. A sděluje mi, že nejcennější osobní doklad, co může existovat, tedy průkaz český občanský, na mě v budově Úřadu městské části Praha 6 čeká k převzetí.

Až doposud normální příběh, jakých, kterých nebo čích dnes a denně můžete, mili čtenáři a naprosto téměř stejně milé čtenářky, číst stovky, ne-li tisíce. Ovšem oko moje se zachmuří.

Zpráva mi přišla ve čtvrtek. A nejbližší úřední den je, ano, správně, žáku Fíku, inkoust nelí..., ehm, ano, správně, žáku Fíku, nejbližší úřední den je pondělí. Čili o čtyři dny později.

Kombinací stresu a vzrušení ani nemohu několik dní usnout. A ve správný den D, hodinu H, minutu M a vteřinu F se přiblížím ke vchodu do zmíněného úřadu, když mi cestu zahradí neznámý člověk. Paní vstupující krátce přede mnou vpustí dovnitř a na mě se mračí jako čert.

„Nemůžu Vás pustit dovnitř,“ povídá, „ledaže byste šel společně s paní.“ A lišácky se usměje.
„Kdepak,“ bráním svou blogerskou čest, „já tu paní neznám, v životě jsem ji neviděl a ani ta částka nesouhlasí,“ trvám si na svém.

Ovšem moje trpělivost je odměněna a jsem po chvíli čekání vpuštěn dovnitř. Vevnitř mě odchytí bezvýrazná žena neurčitého věku a pohlaví s dotazem, co tam jako pohledávám. Odpovídám na dotaz, že si jdu vyzvednout nový osobní doklad. Tentokrát mi z lístkového automatu vyjede lístek s číslem 300.

V chodbě tak nečekám ani deset minut a už jsem na řadě a už si od zcela jiné úřednice vyzvedávám nový doklad totožnosti a kvůli zabezpečení si volím bezpečnostní kód. Jeden ze tří bezpečnostních kódů, u kterých vím, že je pravděpodobně udržím v paměti. Pak ještě jeden elektronický podpis a loučím se s promačkanou zelenou kartou a dostávám plastovou občanku. Jsem opět plnohodnotným členem společnosti. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Neil Gaiman - Severská mytologie

Co se týká severské mytologie, domnívám se, že málokterý ze současných autorů je povolanější než právě Neil Gaiman. O severskou mytologii se zlehka otřel v knize Anansiho chlapci a dost se do ní ponořil i v knize Američtí bohové.

A v této knize shromáždil a svým neopakovatelným a nenapodobitelným způsobem zpracoval velké množství legend, které se dají k jednotlivým bohům a božstvům najít. Severští bohové, stejně jako bohové v každém polyteistickém kultu, mají svoje přednosti i chyby a kromě vládnutí světu si ještě semo tamo zabojují - s trpaslíky a skřítky, s obry, s jinými bohy a podobně. A to vše podává Neil Gaiman jako poutavý a vzrušující příběh.

Většina legend se odehrává v dalšké minulosti, kdy Ódin, Tór, Loki, Kvási, Frey a další prováděli své činy. Až samotný závěr je umístěn do budoucnosti, kdy nastane Ragnarök, legendární poslední bitva, kdy se jednotliví bohové vyhubí mezi sebou a ukončí tak celou existenci, aby jiní bohové započali novou.

Nebudu zastírat, že se mi kniha jak konceptem, tak i dějem velmi líbila, byť některé legendy jsou za hranicí běžně snesitelné drsnosti i pro mě. Tak to ovšem má být, s tím nic tak nějak nenadělám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

John Lennon & Yoko Ono - Double Fantasy (1980)

Zcela upřímně a na rovinu uvádím všeobecně známý fakt, že jsem nikdy nebyl, nejsem a v tomto životě nejspíš ani nikdy nebudu fanouškem komerčně nejúspěšnější skupiny všech dob, čili Beatles, jejichž odrhovačky mě nikdy nebraly a neberou. To mi ovšem nebrání respektovat jejich komerční úspěšnost. A stejně tak neomdlévám z dvou nejvýraznějších členů této skupiny, McCartneyho a Lennona.

Ovšem protože už tak nějak uplynulo více než 40 let od chvíle, kdy právě Lennona zastřelil pošuk Mark Chapman, napadlo mě zcela objektivně a bez předsudků si poslechnout poslední album, které Lennon se svou druhou ženou Yoko Ono natočil. Ona totiž poslední alba bývají něčím vyjímečná, viz např. Innuendo od Queen.

Dostala se ke mně dvoudisková verze, kdy první disk obsahuje remasterovnou, vylepšenou a vymazlenou verzi (a je o nějaké 3 minuty delší), druhý pak původní nahrávku. A moje hodnocení se týká obou disků stejně, neboť obsahují stejné skladby ve stejném pořadí.

Pokud bych se někdy chtěl dovědět, co bylo na Lennonovi tak výjimečného, tímto konkrétním albem se to nedovím, to uvádím hned na úvod. Přitom se nedá říct, že by album jako celek bylo k ničemu. Má i docela silné a světlé body, jako například úvodní (Just Like) Starting Over nebo do blues hozenou I'm Losing You. Dokonce i cajdák Woman v kontextu alba nezní vůbec špatně (samostatně je na tom o poznání hůř). Oproti tomu není těžké najít slabá místa alba, a to jsou skladby, které jsou autorským dílem Yoko Ono a v nichž sama zpívá, ačkoli to neumí (a je to znát, opravdu znát).

Čili zhodnoceno velmi prostě - album má silná místa, jinak bohužel není ničím význačné a celkově nijak nevybočuje z běžné hudební produkce konce 70. a začátku 80. let. Silnější je kupodivu v textech - Lennon v nich vyjadřuje lásku Ono, Ono vyjadřuje lásku Lennonovi a oba společně svému společnému synu Seanovi. I když i skladba věnovaná Seanovi je v podání Lennona o parník před skladbou věnovanou Seanovi v podání Ono (a ani tak není kompozičně ničím zajímavá).

Když jsem po poslechu obou disků zklamaně odložil sluchátka s tím, že ani po poslechu obou verzí Lennonova posledního alba nemám ani sebemenší ánung o tom, proč byl Lennon pokládán za výjimečného umělce (protože ani přes výše zmíněná silná místa nijak nevyniká), uvědomil jsem si, že v době, kdy Lennon s Ono špásovali ve studiu a natáčeli (byť pasáže komponované a zpívané Ono stahují hodnocení alba ještě níže, bez ohledu na to, jak se doprovodní hudebníci snaží a jak studiová technika dělá, co může), venku se pohyboval Mark Chapman, který několik dní Lennona sledoval a chystal se na svůj vstup do historie s bouchačkou. Lennon tak už nedostal šanci vytvořit lepší album a uzavřel svou kariéru tímto, které je - když ne úplně k zahození - maximálně průměrné. A to je škoda.

Seznam skladeb:

CD 1:
1. (Just Like) Starting Over 4:25
2. Kiss Kiss Kiss (*) 2:45
3. Cleanup Time 3:57
4. Give Me Something (*) 1:32
5. I'm Losing You 4:26
6. I'm Moving On (*) 2:29
7. Beautiful Boy (Darling Boy) 3:51
8. Watching the Wheels 3:33
9. Yes I'm Your Angel (*) 2:54
10. Woman 3:46
11. Beautiful Boys (*) 3:16
12. Dear Yoko 3:04
13. Every Man Has a Woman Who Loves Him (*) 4:46
14. Hard Times Are Over 3:28

Celkový čas: 48:15
Celkové hodnocení (1 - 10): 5

CD 2:
1. (Just Like) Starting Over 3:57
2. Kiss Kiss Kiss (*) 2:42
3. Cleanup Time 2:59
4. Give Me Something (*) 1:35
5. I'm Losing You 3:58
6. I'm Moving On (*) 2:22
7. Beautiful Boy (Darling Boy) 4:06
8. Watching the Wheels 4:00
9. Yes I'm Your Angel (*) 3:10
10. Woman 3:33
11. Beautiful Boys (*) 2:56
12. Dear Yoko 2:35
13. Every Man Has a Woman Who Loves Him (*) 4:04
14. Hard Times Are Over 3:20

Celkový čas: 45:12
Celkové hodnocení (1 - 10): 5,5

Poznámka: Skladby označené hvězdičkou zpívá Yoko Ono. A zpívá fakt mizerně.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhý květnový odběr

Tradice mých pravidelných odběrů plazmy trvá už více než dva roky a tento odběr měl pořadové číslo přesně 49. To jsou věci.

Hned při příchodu mě potěšilo, že recepce je už na svém původním místě, jen vstupní čekárna je jinak zorganizována. A že k lékaři se chodí do jiné místnosti. To ale nebylo nic hrozného.

Po dlouhé době si můj odběr vzala na starosti jiná sestřička než obvykle, což ovšem nijak nezkazilo mou výbornou náladu. Půlhodina uběhla jako nic, domluvil jsem si červnový termín a měl jsem to za sebou. A za dva týdny dovrším první padesátku svých odběrů. A to už je co říct.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Citace

Jak už je o mně známo, jsem člověk, který rád píše. Psaní mě baví, ať už jde o povídky, blogové články, někdy i trochu poezie, která mi sem tam projede mezi prsty. A někdy se stane, že jsem citován. Často i správně.

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, jsem se setkal s fenoménem Leoše Mareše, který je, stejně jako já, profík ve svém oboru, a stejně tak si stejně jako já udržuje vysokou úroveň své činnosti. Odhlédneme-li od prostého faktu, že je ze zcela jiného oboru, srovnání sedí. A to je dobře.

A jednoho dne tedy, abych byl přesný, šlo o den poté, co jsem byl bodnut proti covidu, došlo k tomu, že jsem byl citován médiem s celostátním dosahem. Jeden z mých výroků citoval právě zmíněný Leoš Mareš. A citoval přesně, což je potřeba ocenit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text