Mé tělo, které obvykle kypí zdravím v množství větším než ukrutně obrovském, ochořelo.
Stalo se to krátce poté, co po prodlouženém víkendu (prodlouženém kvůli dvacátému výročí Listopadu) šla dcera do školy a přišla s tím, že od dalšího dne mají chřipkové prázdniny.
A asi to na mě nějak přeskočilo, protože hned o další den později mi začalo být mizerně. Byl jsem dezorientovaný, blábolil jsem… prostě vše naznačovalo tomu, že jsem ochořel.
Moje rodina už ví, že když onemocním, tak je to poslední stádium a všichni v blízkém i vzdáleném okolí musí být maximálně taktní a ohleduplní. Původně jsem si myslel, že mě z nemoci vytrhne sbírka erotických fotografií Jana Nedvěda, kniha Minuty s Jiřím Paroubkem, nebo mé oblíbené CD
Eva a Vašek zpívají nejlepší písně Leoše Mareše. Leč mé tělo odmítalo fungovat, tedy i zvednout a natáhnout ruku pro kterýkoli z těchto stimulantů.
K tomu, že mezi mé stimulanty patří kniha Minuty s Jiřím Paroubkem, vede neskutečně podivná historie, která začala v jednom podniku veřejného stravování, kde jsem se potkal s jedním známým.
"Člověče," oslovil mě chvíli poté, co jsem smočil své rty v prvním pivu, "stala se mi divná věc."
"To není zas tak neobvyklé," upozornil jsem jej, ale on, jakoby mě neslyšel, pokračoval.
"Já jsem," povídal, "měl dlouhé roky problémy se spaním, však víš."
Ano, o tom vím. Tento můj známý totiž před několika lety navštívil v jejich městě vystoupení Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Domníval se totiž, že "umělci z Prahe" předvedou představení na kvalitativně vyšší úrovni než jejich místní ochotnický spolek
Staříček Holuša.
Na představení se vydal s manželkou, která hned v první minutě usnula spánkem nespravedlivých a svým chrápáním rušila saxofonová sóla nejslavnější české schizofreničky. Zato můj známý vytřeštěně zíral a měl neodbytné tušení, že u něj dochází k nevratným škodám na mozku. Jeho manželku nakonec probudil potlesk placených komparsistů z první řady v závěru představení, a proto se na jejím duševnu nic špatného neprojevilo. Zato můj známý od té doby nespal. Přesněji napsáno, místo lékaři doporučených osmi hodin spánku naspal stěží dvacet minut každou noc. Až do nedávna.
"Já ti tenkrát," pokračoval můj známý, zatímco jsme se dostali do poloviny piva, "šel okolo knihkupectví a tam jsem viděl tu knížku. Velká knížka s názvem Minuty s Jiřím Paroubkem. Já netušil, o co jde, ale šel jsem dovnitř a koupil si ji, a odnesl domů. Večer povídám manželce, Apoleno, jdu spát, ona seděla u televize s natáčkama na hlavě a štrikovala šálu pro druhou dceru, jen něco odpověděla, já si lehl do postele, rozsvítil lampičku a otevřel knížku."
Protože jsme mezitím dopili, mávnul jsem na výčepáka Roberta, který, podobně jako já, před lety studoval prestižní libereckou univerzitu, a protože studoval velmi pečlivě a poctivě, oslavil během studia třicáté narozeniny. Při oslavě smutně konstatoval, že nově nastupující studenti v době, kdy on dostával index, dostávali slabikář. Tak tedy na něj jsem mávnul, aby nám přisunul další várku piva.
"No nebudeš mi to věřit," konstatoval můj známý, kterého z jeho vrozené skromnosti nebudu jmenovat, "ale nějak na třetí stránce se mi začaly klížit oči. Jen tak tak jsem stihl položit knížku opatrně na noční stolek, abych ji nepoškodil a ani nevím, jestli jsem zhasnul lampičku. Ale spal jsem jak medvěd až do rána. A od té doby spím pořád. Dokonce jsem musel zase začít používat budík."
Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, což mého známého podnítilo k dalšímu vypravování. "No myslel jsem si, že je to náhoda, tak jsem se po pár dnech do té knížky podíval znovu. Dostal jsem se na desátou stránku a neuvěřil bys, jak se mi prudce zvýšila potence. A tak jsem tu knížku nabídnul Apoleně."
Napili jsme se a známý pokračoval. "Apolena nejdřív nechtěla ani slyšet, protože v Ona dnes o takové léčebné metodě nepíšou. Ale nakonec jsem ji ukecal. A člověče, víš, že máme čtyři děti, no to už ženská není jak nějaká dvacítka, co budu povídat," a známý mávnul rukou, jakoby zaháněl imaginární mouchu, "ale co to udělalo s Apolenou, to bych ti přál vidět. Normálně okolo páté stránky jí z celé," tady se známý zamyslel, protože je intelektuál a některá slova neříká, "z celé hýžďové oblasti zmizela celulitida. Normálně tam byla a pak najednou ne. Okolo deváté stránky se to její břicho vytahané po porodech zase zatáhlo, srovnalo a zpevnilo. Okolo čtrnácté stránky, a to už jsem se divil hodně, jí z těla zmizely všechny ty stryje, no prostě zázrak. Na dvacáté páté stránce se jí najednou znovu obě prsa nalily, že by mohla od minuty dělat topmodelku. Na třicáté stránce vrásky pryč a vlasy husté a pevné. A od chvíle, co se dostala na padesátou stránku, je každý večer nadržená jak šestnáctka v tanečních."
Robert, jehož rodiče museli mít úžasný smysl pro humor, protože jej pojmenovali tímto jménem, takže když si představím, jak na něj coby malého kluka volala maminka na pískovišti, a jaké reakce to vyvolávalo u jiných maminek, tak mu musím jen vyjádřit respekt, dodal mezitím další piva. A můj známý pokračoval.
"A jak určitě víš, mám psa. Šestnáctiletou argentinskou dogu. No, posledních pět let to s ním jde s kopce, už ani nechodí, jen leží v kůlně a maximálně zvedne hlavu, když mu nasypu do misky granule. Tak jsem mu tu knížku přinesl a…“
"A on ji roztrhal…“ konstatoval jsem smutně.
"Ale ne," mávl rukou známý, "on si k té knížce jenom čichnul. Rozumíš, tím svým čumákem začenichal. Nejdřív nic. Pak najednou zvedl hlavu a štěknul. A hned štěknul podruhé. Pak k té knížce přičichnul ještě jednou, protáhl se a normálně vstal. Pak zase štěknul a za chvíli už brousil sousedovic fenu."
No uznejte, že po takových krásných příkladech terapeutických schopností oné knihy jsem po ní taky zatoužil, ale je vyprodaná. Nakonec mi ji známý zapůjčil. No ale moje tělo nemělo sílu tu knihu ani otevřít, tak jsem se na ni mohl jen z dálky dívat. A pak jsem usnul a další den jsem se probudil.
A neuvěřitelné se stalo skutkem. Ráno jsem se probudil, horečka pryč, bolesti pryč, a dokonce jsem onen vzácný výtisk uzvedl pouze jednou rukou. S radostí jsem mu knihu vrátil a věřím, že takto pomůže od neduhů mnoha jiným pacientům.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
A zase je tu další film mé oblíbené herečky, nejlepší německé herečky všech dob.
Protože jsem milovníkem specifického německého humoru (tím nemyslím východoněmecké žertéře z pořadu Ein Kessel Buntes ani třeskutě vtipného Thomase Gottschalka), nemohl jsem si nechat ujít vydání kultovního deset let starého filmu Lola běží i život.
Předpokládám, že jméno Jules Verne je známo mnoha čtenářům. A stejně tak si troufám předpokládat, že mnoho z nich zná i knihu Ocelové město.
