154/365/2017 - Mobil č. 18 - aktualizace

Microsoft Lumia 535 dual sim
(září 2016 - únor 2020)

Protože mě můj zaměstnavatel má rád, což není nic divného, uvážíme-li, že pro něj v potu tváře odvádím práci v kvalitě vyšší než nadprůměrné, čímž nemyslím obecně nadprůměrné, ale nadprůměrné vůči mému průměru, který je pro většinu běžné populace nedosažitelným ideálem, dostal jsem opět novotou vonící služební mobil. Včetně SIM karty. Samosebou.

A aby to byla ještě větší sranda, dostal jsem úplně stejný mobil jako ten, který už vlastním. Jediný rozdíl je, že služební mobil je na 2 SIM karty a že díky tomu, že je tak nový, že novější nemůže být, má pochopitelně silnější baterii, která mi po kompletním nabití hlásí výdrž na cca 2 dny na rozdíl od vlastního mobilu, který po kompletním nabití hlásí výdrž na cca 18 hodin.

Každopádně jsem řešil dilema, jak jednotlivé mobily od sebe odlišit. První krok je, že jsem ustoupil od své oblíbené barvy a ve služebním mobilu si naladil systém do červena. A druhý krok, podstatnější, je ten, že jsem služebnímu mobilu nastavil jinou zamykací obrazovku.

A nakonec musím vyřešit poslední dilema, a to vyzváněcí tón pro nový služební mobil. Během víkendu jsem do něj nastahoval z různých zdrojů některé své oblíbené umělce, jako jsou Black Sabbath, Iron Maiden, Metallica, Nirvana, Guns N' Roses, Kiss nebo W.A.S.P., ze kterých chci vybrat ten správný vyzváněcí tón. Asi budu muset tyto tóny postupně rotovat, abych je všechny slyšel a vybral ten opravdu správný.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

---

Aktualizace: Telefon mi sloužil přesně 1262 dny. Fungoval jako telefon pro služební SIM karty ve chvílích, kdy ke služební SIM kartě nebyl k dispozici přímo telefon; pak také jako telefon pro různé jednorázové SIM karty. Po dvou letech používání začal projevovat neduhy jako přehřívání se nebo vypnutí se během hovoru a podobně. Taky mi sloužil jako náhradní telefon pro nabíjení baterie pro první Lumii. A stejně tak jej trápily problémy s plastovým zadním krytem, takže nakonec jsem se rozhodl rozloučit i s touto Lumií.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

130/365/2017 - Mobil č. 17 - aktualizace

Microsoft Lumia 535
(červenec 2016 - únor 2020)

Aniž bych se chtěl vzdát služeb svého dvousimkartového mobilu Sony Xperia E dual, zjistil jsem jednoho dne, že je na něm opravdu vidět, že už mým nárokům nestačí. Paměť se zahlcuje rychleji a rychleji, reakce na cokoli je pomalá a opožděná, přijetí i uskutečnění hovoru je často vrcholem akrobacie.

A tak jsem se rozhodl k radikálnímu kroku. Po roce se opět vrátit k nástupci mých nejoblíbenějších Nokií. A protože Lumie se už nevyrábějí pod značkou Nokia, ale pod značkou Microsoft, rozhodl jsem se přispět Billu Gatesovi a jeho klukům na důchod.

Přechod z Androida k Windows Phone není zas tak složitý, jak by se na první, ba i druhý pohled zdálo. Výhodou androidí Xperie bylo to, že jsem si ikony jednotlivých aplikací a jiných mohl rozházet na pět obrazovek. U Lumie dávám vše na jednu obrazovku, která se prodlužuje směrem dolů podle toho, kolik dlaždic si na ni umístím.

A protože si každý mobil nastavuji k obrazu svému, dodal jsem si své vyzváněcí tóny, po chvíli hledání jsem naimportoval kontakty ze SD karty, dohrál svoje oblíbené aplikace pro FB, Messenger, Skype, WhatsApp, uspořádal jsem si fotografie i hudební soubory, nastavil si barevné schéma a zvládl i uskutečnit a přijmout hovor, což je dokonalé.

Ano, uznávám, že pro hi-tech maniaky, co si každý měsíc kupují na splátky novější a novější model iPhone, není telefon, který mě stál méně než dvě měsíční splátky jejich ego-boosterů, nic zvláštního. Osobně však už po dvou dnech používání můžu říct, že jsem si vybral dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

---

Aktualizace: Telefon mi sloužil přesně 1299 dní. Během července 2018 mu přestal fungovat USB port, sloužící k nabíjení a k připojení k počítači. Taky plastový zadní kryt už nebyl to, co býval, a začal v nevhodných chvílích a nevhodných místech praskat. Nabíjení jsem řešil tím, že jsem baterii nabíjel v druhé Lumii a nabitou baterii přendal do této. Tak mě to bavilo rok a půl. Pak jsem využil možnost získat výhodně jiný telefon a s první Lumií jsem se srdečně rozloučil.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Ze zahrádky přes Lysolaje

Jak už jsem psal, kromě péče o potkanice vstoupilo do mého života díky seznámení se s mou milovanou i zahrádkaření. Proto když si vzpomenu na legendární větu „všichni tihle zahrádkáři, myslivci,“ souhlasně pokyvuji hlavou.

I vyrazili jsme po nedělním obědě obhlédnout latifundie v zahrádkářské kolonii. Pozitivní zprávou budiž, že zahrádka přežila nedávnou vichřici (dodnes nevím, jaký je rozdíl mezi vichrem a vichřicí, ovšem prý je to podobné, jako když někdo hraje košíkovou a pak přejde na basketbal), ovšem zároveň se prokázalo, že i tak pevná věc, jako je plastová zahradní židle, dokáže změnit svou pozici.

Nutno dodat, že nás potěšily kvetoucí květiny a že zahrádka nás bude potřebovat i letos a že si opět, tedy opakovaně, mákneme. A s tímto optimistickým výhledem jsme se vydali do Lysolají.

Lysolaje, pokud to méně informovaní čtenáři a méně informované čtenářky nevědí, jsou část Prahy, která už toho s Prahou moc společného nemá. Působí venkovsky klidně a jsou hodně usazené do přírody. Moc možností k focení tam sice není, ale i tak jsme si našli co vyfotit a jak si to užít. Od Božích muk okolo Zázračné studánky přes přírodní památku Housle (při pohledu z půdorysu svým tvarem tento hudební nástroj připomíná) a částí přírodního parku jsme po nějakých dvou hodinách chůze byli zpět u zahrádky a mohli zamířit domů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pepova Krýstava

Mnozí si to ještě pamatují, že když jsem se seznámil se svou milovanou, bylo mi vyjeveno, že moje milovaná je chovatelkou tří potkanic. A jako taková je členkou větší než nemalé komunity příznivců potkanů. A tato komunita se semo tamo sejde při nějaké té neformální příležitosti.

A takovou příležitostí byla i den po benefičním plese výstava potkanů nazvaná Pepova Krýstava. Proto jsme se, ačkoli by normálně bylo záhodno zůstat ještě pár chvil v posteli, vybatolili už brzy ráno a krátce po snídani vydali ven.

Dostat se až na Klamovku nebylo vůbec složité, zaplatili jsme vstupné, zakoupili si potkaní magnety (nutnost!), popovídali si neformálně s legendárním Robertem Bergmanem, neboť jeden z důvodů, proč jsme na této akci nesměli chybět, byla jeho přednáška o desateru chovatele potkanů.

Přednáška byla poutavá, což jsme ocenili. Některé body je dobré lidem připomínat, protože potkan není většinou to, co si pod tímto slovem někteří představují.

Ovšem to hlavní bylo projít pak jednotlivé klece, prohlédnout vystavené potkany, vybrat mezi nimi toho nejsympatičtějšího, zahlasovat pro něj a stejně tak hlasovat ve fotosoutěži.

Klece jsem tak obcházel několikrát. Protože jak každý, kdo mě čte, ví, potkanů je celá řada druhů; a tady bylo zastoupeno větší než nemalé množství, včetně těch, o kterých se dá říct, že jsou kus myši do ruky. Ovšem poměrně brzy jsme měli splněno, i rozloučili jsme se a cestou zpět navštívili zahradnictví a procházkou došli domů, kde jsme zasedli k pozdnímu obědu. A bylo nám fajn.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Benefiční ples

Zdá se to skoro neuvěřitelné, někteří a některé z vás se nyní budou právem chytat za hlavu a pochybovačně se ptát, zda něco takového může být pravdou, ovšem je to tak.

Osm let jsem nebyl na plese.

Plně sdílím vaše zděšení a zhrození. Já, který, když zjistil, že se během jednoho víkendu konají čtyři plesy, jich pro jistotu navštívil rovnou pět, abych dostál své pověsti lva salónů a krále tanečního parketu, který na plese protancoval troje střevíce; já, který pravidelně vychytával v tombole ty nejnečekanější ceny (například živého kapra), já, bez kterého žádný ples nebyl plesem, že jsem na plese nebyl takhle dlouho???

Bohužel tomu bylo až do druhého letošního únorového pátku přesně tak.

Už od poloviny ledna jsme ale věděli, že se tento benefiční ples bude konat. A také jsme věděli, že na něm nebudeme chybět, protože takovou věc, jako chybět na plese, bychom si neodpustili. A proto jsme se v pátek připravili a vyrazili.

Kdyby to někoho zajímalo, ples se konal v budově Masarykovy koleje kousek od Kulaťáku. O tom až někdy jindy.

Protože jsme neměli vstupenky z předprodeje, dokoupili jsme na místě, odnesli si svršky do šatny, usadili se u vybraného stolu, já zašel do výčepu pro láhev vína, kde jsem se dal poprvé - a rozhodně ne naposledy - do řeči s bratrem Filipem (jít s ním na pivo byla jedna z cen, kterou bylo možno získat za kupón pořízený při nákupu vstupenky), vyposlechli si úvodní řeč organizátorky plesu a pak už nic nebránilo tomu vrhnout se do víru tance.

Co jsem ocenil, bylo, že hudebníci na pódiu před každou skladbou oznámili, co za tanec to bude. A proto jsme se mohli rozhodnout, jestli ten který tanec ovládáme na dost profesionální úrovni nebo si půjdeme odpočinout. Druhou možnost jsme využívali sporadicky.

A během jedné přestávky jsem využil možnost a zakoupil sedm losů pro štěstí. A měl jsem asi i šťastnou ruku, neboť z těchto sedmi losů hned čtyři získaly nějakou tu cenu. A to je dobře.

Samozřejmě jsme nevynechali ani taneční šestku, ovšem s ohledem na to, že jsme se rozhodli ji celou odtancovat společně, tedy bez střídání partnerů a partnerek, jsme nemohli být zařazeni do slosování o dort, což nám vůbec nevadilo.

Když k tomu připočtu, že jsme byli jedněmi z mála, kteří to vydrželi až do poslední skladby, která dozněla krátce před jednou hodinou ranní, abychom pak doma nešli spát bez toho, že jsme vypustili do volného prostoru potkanice, následkem čehož jsme šli spát pár hodin předtím, než kdy obvykle vstáváme, byl náš první společný ples vyvedený.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

První únorový odběr

Mé odběry plazmy, jsou, jak už jsem několikrát v minulosti zmínil, velmi milou tradicí a tento byl v pořadí již osmnáctým, díky čemuž je jasné, že jsem velmi proslulý a respektovaný dárce.

Není tedy divu, že i tentokrát jsem absolvoval všechny už dříve zmíněné rituály, jako je den bez kafe a bez tučných jídel, den předem dietní večeře a během odběrového dne samotného hlavně ovocná strava. A odpoledne jsem využil toho, že ve výjimečných případech jede od mého pracoviště až k odběrovému místu přímo tramvajka 21.

Úvodní rozhovor se zdravotnicí, měření tlaku a podobné detaily není potřeba rozepisovat, probíhají vesměs vždy stejně. Pak jsem využil toho, že v čekárně už byl i Vlastík Šantroch, se kterým jsem zavedl hovor na témata, o kterých se baví pouze takoví dva respektovaní blogeři jako my dva.

A po tradičním pohovoru u lékařky netrvalo dlouho a zaplul jsem do odběrové místnosti; zde bylo nutno ocenit kreativitu jiné zdravotnice, která nás dva s Vlastimilem usadila vedle sebe, díky čemuž jsme mohli debatovat o tom, který bloger nebo která blogerka... ale to by mým čtenářům, kteří je neznají, asi nic neřeklo.

Kromě toho nás k tomu doprovázela zvuková produkce z televize, která měla nějak evokovat hudbu. Ovšem dramaturgové této televizní stanice jsou nějak mimo, protože za hudbu pokládají i cajdáky od Marka Ztraceného a podobných. O tom až někdy jindy.

Samotný odběr není rovněž nutno podrobněji popisovat, v podstatě se při něm střídají tři procesy: samotný odběr, sběr plazmy, navracní buněk. A to opakovaně, minimálně čtyřikrát a maximálně šestkrát, až je sebráno odpovídající množství plazmy.

A protože moje milovaná přišla a počkala na mě, dojeli jsme domů v skvělé náladě a s úsměvem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Charismatizující sestřih

Řekněme si na rovinu to, co moji čtenáři a moje čtenářky vědí a znají jako základní axiom, který je třeba milovat a ctít: Doba je zlá a lidi jsou pakáž. Ovšem když řekneme toto, je nejvyšší čas dodat i to druhé, a to, že i v tak zlé době a mezi takovou pakáží se najdou dobré příklady, jako jsem třeba já.

Je tomu už nějaký ten pátek, co jsem se začal profilovat jako výrazně charismatická osobnost. Ovšem ani to nebylo jen tak, aby bylo jasno. Nejprve jsem i já, ač se to zdá - a opravdu to je - neuvěřitelné, o svém charismatu zapochyboval. Nicméně, když mi jeden dočasný slovenský známý sdělil, že podle jeho názoru mám charismatu na rozdávání, a můj blogerský kolega David Vlk mi odmítal představit svou manželku a odůvodňoval to slovy „dovedu si představit, jak by to dopadlo, charismatiku,“ zkusil jsem se nad tím zamyslet.

Ano, je pravdou, že od jisté doby mě mí spolupracovníci posílali jednat s problémovými kolegyněmi; tedy takovými kolegyněmi, se kterými bylo složité navázat komunikaci a které i normální pozdrav braly jako výzvu k souboji. Mí spolupracovníci totiž věděli, že kdyby šlo při jednání s některou takovou kolegyní do tuhého, uhraji to na charisma, které mi podle mých ruských čtenářů a čtenářek vydrží minimálně do návratu carisma.

Ten hlavní důvod, proč o tom tak zdlouhavě a přitom tak neuvěřitelně zajímavě píši, je, že jednoho dne jsem opět pohlédl v budově, do které se přestěhoval můj zaměstnavatel, ve výtahu do zrcadla a pohlédl tak v tvář realitě, k níž jako vždycky chovám se jen platonicky. A tou realitou bylo, že moje charisma je vážně ohroženo, neboť jsem už více než 3 měsíce nepodstoupil zkrácení vlasového porostu.

Protože ne všichni mí čtenáři a zároveň ne všechny mé čtenářky znají podrobnosti tak podrobně, uvedu jen v základních bodech: Byly doby - a naštěstí si je už nikdo nepamatuje - kdy můj vlasový porost připomínal všechno, jen ne katolického gentlemana. Nechával jsem jej růst do takových délek, až mi někteří lidé v mém okolí naznačovali, že méně je někdy více nebo že i s krátkým sestřihem se dá dosáhnout úspěchu. Ovšem já jejich slova odmítal a kadeřnickým provozovnám jsem věnoval toliko pohledy a slova pohrdání. Ano, takový jsem byl, i když to dnes na mně není poznat.

Pak jednoho krásného letního libereckého dne, vidím to jako včera, jsem usedl na lazebnické křeslo a celou tu neforemnou hřívu shodil. A pochopil jsem to, co jsem měl pochopit dávno. Totiž, že se sestřihem, který připomíná klasický šmirglpapír, jsem mnohem charismatičtější a mohu si občas semo tamo dovolit vystoupit ze své komfortní zóny.

A v souvislosti s tím se vracím ke svému smutnému pohledu do výtahového zrcadla, během nějž jsem dospěl k rozhodnutí. Někteří z vás to mohou nevědět, ovšem dospění k rozhodnutí je velice zásadní moment v životě. A moje rozhodnutí bylo, že tentýž den se opět vrátím k charismatizujícímu sestřihu.

A bylo tak, neboť poblíž mého současného pracoviště se rovněž nachází učňovské kadeřnictví, i vstoupil jsem a požádal. A byl jsem potěšen, neboť můj vlasový porost byl během několika málo následujících minut zkrácen na délku 1,5 mm, což opět zvýšilo mou prestiž. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Taneční 05/10

Letí to, letí, jsme už v polovině kurzu. A po minulé lekci jsme měli opět svého původního lektora.

Protože podle názoru našeho lektora už toho dost umíme, šlo hlavně o zopakování si dosud známých tanců. Ovšem nebyl by to náš lektor, aby v tom nebyla nějaká kulišárna. Přidal nám jeden prvek do foxtrotu a jeden prvek do blues, což se naštěstí dalo zvládnout. A abychom neodcházeli bez nových dovedností, na závěr jsme si střihli klasický valčík. To jsem se zaradoval - ostatně zaradoval jsem se i při polce. Takže nadcházející ples bude pro nás radost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jógový 2020/06

Články o hodinách jógy mohou působit poněkud monotématicky, což si plně uvědomuji. Nicméně jednotlivé hodiny se od sebe liší pouze v maličkostech, které mohou při zevním pohledu působit jako nepodstatné. Například při předchozí hodině jsem způsobil pohoršení svým smíchem. Tentokrát způsobil pohoršení jiný cvičenec bez smíchu a ještě před začátkem hodiny.

Každopádně až na jeden okamžik, kdy se do mého stehna vloudila zrádná křeč, jsem si dokázal hodinu opět užít. A upovídanou paní uklízečku jsme potkali až venku. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Procházka Tetínem

Den po procházce z Přední Kopaniny domů jsme se rozhodli využít hezkého dne předtím, než k nám dorazí orkán pojmenovaný podle Smetanova libretisty, k výletu. A po chvilce plánování nám vyšla obec Tetín, což je kousek od Berouna.

První fáze znamenala cestu na Smíchovské nádraží a nasednutí do osobáku. Osobák se vydal směrem k Berounu a netrvalo dlouho a vystoupili jsme ve stanici Srbsko. A vydali jsme se podobnou cestou, jako když jsme šli do Litně. U rybníka jsme se ovšem odpojili k Berounu. A nebýt bahna, šlo by se nám fakt výborně.

Tetín je, jak známo, nejstarší dochovanou obcí v českých zemích. A je plný historických památek, například zříceniny bývalého hradu, nebo dvoukostela sv. Kateřiny a sv. Ludmily. Procházka stála za to a fotek vznikl dosti.

A pak už jsme došlo do Berouna, kde je taky místní pivovar a v pivovarské hospodě sedli k pivu a jídlu. A pro cestu zpět jsme se rozhodli pohrdnout vlakem a jeli integrovaným autobusem, který nás vysadil u metra v Motole.

Jsem opravdu rád, že jsem ve své milované našel velmi aktivního člověka.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Z Přední Kopaniny zpátky domů

Skupina lidí, kteří jsou více či méně navzájem kamarádi, pořádá pravidelné výlety. A tento byl optimální v tom, že se odehrával kousek od nás, takže nám stačilo v příhodnou chvíli sednout do tramvaje, vystoupit ve stanici Bořislavka a s celou skupinou se vydat integrovaným autobusem do Přední Kopaniny.

Mnozí to ještě něvědí, ale v Přední Kopanině se nacházejí památky jednoho z nejstarších osídlení na našem území - osídlení z doby neolitu nebo tak nějak. A i tohoto tématu jsme se dotkli.

Nejprve po seznamovacím kolečku jsme si šli prohlédnout místní kostel, který bývá v provozu maximálně dvakrát do roka, ovšem pan farář, který sídlí v nedalekých Tuchoměřicích, měl pro nás připravenou prezentaci, takže jsme byli jedni z mála, kdo si tento kostel mohli prohlédnout i zevnitř a nebýt toho, že každou chvíli zaburácelo letadlo a rušilo tak řeč pana faráře, nemělo by to chybu. Druhá pamětihodnost je nejmenší muzeum, jaké si člověk dovede představit - na ploše nějakých tří metrů čtverečních. A toto muzeum je věnováno, ano, správně, žáku Fíku, historii Přední Kopaniny.

Další naší zastávkou byl nedaleký opukový lom. Tam se mi podařilo vyfotit scenérii tak, že z ní vznikla moje historicky první pamoramatická fotografie. A pak jsme se okolo hřiště místního FC s asi nejmenší tribunou dostali do restaurace k výbornému obědu.

Následně jsme trochu pomohli organizátorům při cestě do Divoké Šárky to vzít přes Nebušickou vyhlídku, což mnozí ocenili, stejně jako výhledy v Divoké Šárce. A pak jsme dovedli celou výpravu k metru Nádraží Veleslavín a slavnostně se rozloučili.

Výlet to byl pěkný a stál za to. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Taneční 04/10

Kdo se dal na vojnu, musí bojovat, kdo se dal do tanečních, musí tančit. Tak to bylo, tak to je.

Čtvrtá lekce byla jiná než všechny předchozí díky tomu, že náš tradiční instruktor nebyl přítomen. Ovšem jeho náhradník si vedl víc než zdatně. Nejprve nás nechal tančit to, co už umíme, a poté nám prozradil určitá vylepšení jak ve waltzu, tak i v jivu a čače, což ve finále dalo mému částečnému zmatení z těchto tanců určitý tvar a rozměr a pomohlo mi tyto tance lépe pochopit. A možná i trochu lépe pochopit mé neoblíbené tango.

Postupem času a lekcí můžeme s mou milovanou oba konstatovat, že nám to jde čím dál lépe, což je dobře a mám z toho radost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Veřejné mínění je pro, abych v psaní svého blogu pokračoval

S 15 lety na blogerské scéně a se stále konstantně vysokou úrovní svého blogu jsem se zákonitě musel podívat do tváře zásadní otázce života, vesmíru a vůbec, a to otázce, zda mám ve svém psaní i nadále pokračovat.

A protože taková otázka je důležitější, než by se na první - leckdy i druhý nebo třetí - pohled zdálo, rozhodl jsem se, a byl to můj nápad, svěřit osud svého blogu všeobecnému hlasu lidu.

Proto v uplynulých dnech proběhly dva bleskové výzkumy, které měly zjistit, zda je to, že chci v psaní svého blogu pokračovat, aspoň trochu dobrý nápad. Výzkumy proběhly napříč všemi kraji i všemi možnými i nemožnými věkovými kategoriemi.

Prvního výzkumu se zúčastnilo 5696 respondentů. Jak je vidět z prvního grafu, dominovali mezi nimi muži:

Protože u podobných výzkumů hrají roli různé faktory pro běžného jedince neuchopitelné, zde je vidět rozložení respondentů podle kraje bydliště:

Rozhodně pro mě bylo důležité znát věkovou strukturu respondentů. Ta je následující:

A poslední detail, který mohl - a nemusel - ovlivnit celkový výsledek, byla otázka, zda respondenti vůbec znají můj blog. Až na čestné výjimky ano:

Druhého výzkumu se zúčastnilo 8597 respondentů a oproti prvnímu dominovaly ženy:

I rozložení podle krajů bylo v pořádku:

A věkové kategorie taky odpovídaly očekávaným hodnotám:

Znalost mého blogu byla lepší, výjimky, které můj blog neznají, byly ještě čestnější než v předchozím případě.

A nyní přichází to hlavní. Otázka, zda mám v psaní svého blogu pokračovat. Pozorně se usaďte a kochejte se následujícím grafem, který ukazuje výsledky prvního výzkumu:

Sečtou-li se hodnoty pro Rozhodně ano a Spíše ano, pak je to více než 84 % respondentů, kteří mají za to, že stále ještě mám svým psaním co říct a hlavně, že v něm mám pokračovat. Naopak jen něco málo přes 1 % respondentů si myslí, že bych psát neměl, což není dost silný názor.

Výsledný graf druhého výzkumu pak vypadá takto:

V druhém výzkumu se tak více než 91 % respondentů tak či onak vyjádřilo, abych v psaní svého blogu pokračoval, naopak výskyt těch, kteří si pokračování mého blogu nepřejí, je na úrovni statistické chyby.

Proto je dobře, že výzkumy dopadly tak, jak dopadly; mohu tedy s čistým svědomím pokračovat ve svém nenapodobitelném psaní, kterým přináším radost a zábavu celým generacím svých věrných a oddaných čtenářů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

15 let s blogem (2/2)

Tradiční statistika, tentokrát za roky 2015 - 2019.

Rok 2015 byl prvním ze tří po sobě jdoucích rekordních roků mého psaní. Dosavadní rekord v maximálním počtu článků, který držel rok 2010 a měl hodnotu 270 článků, byl překročen a první zvýšení tohoto rekordu mělo hodnotu 271 článků. Tím pádem se zvýšil i rekord v průměru článků na měsíc, a to z 22,50 na 22,58. Není to vysoký skok, ale i tak potěšil.

Maximum se v roce 2015 odehrálo již v lednu a mělo hodnotu 25 článků. Minimum se odehrálo v srpnu a mělo hodnotu 20 článků a zároveň šlo o nejvyšší minimum do té doby. Ale rekordy se objevovaly i v doplňkových kategoriích. Součet článků za leden a únor se zvýšil na 49 článků, součet článků za březen a duben se zvýšil na 46 článků, součet za první čtvrtletí dosáhl na hodnotu 72 článků, součet za první čtyři měsíce dokonce na 95 článků. První pololetí pak obsáhlo plných 139 článků, což je poslední rekord, který byl v tomto roce pokořen.

Rok 2016 byl druhým ze tří po sobě jdoucích rekordních roků mého psaní. Dosavadní rekord v maximálním počtu článků, který držel rok 2015 a měl hodnotu 271 článků, byl překročen na novou hodnotu 272 článků. Tím pádem se zvýšil i rekord v průměru článků na měsíc, a to z 22,58 na 22,67. Není to moc velký skok, ale i tak potěšil.

Maximum se v roce 2016 odehrálo již v lednu a mělo hodnotu 25 článků. Minimum se odehrálo v srpnu a mělo hodnotu 21 článků a zároveň šlo o nejvyšší minimum do té doby. Ale rekordy se odehrávaly i v doplňkových kategoriích. Součet článků za březen a duben poskočil na 47 článků a za první čtvrtletí na 73 a za první čtyři měsíce dokonce na 96 článků. První pololetí pak obsáhlo plných 140 článků, což je poslední rekord, který byl v tomto roce pokořen.

A přichází rok 2017, který dal světu rovných 365 článků, čímž byl stanoven rekord, na který jsem si dříve ani nepomýšlel. Měsíční průměr článků se vyhoupl na 30,42. Součet za leden a únor byl 59 článků, za březen a duben 61, za květen a červen dokonce 62, za červenec a srpen opět 61; ve všech případech jde o rekordní hodnoty. První třetina roku přinesla 120 článků, druhá 123 a třetí 122, což jsou opět všechno rekordní hodnoty. První čtvrtletí přineslo 90 článků, druhé 92 a třetí 91, což jsou další rekordy. Rekordní je i počet článků v prvním pololetí, a to 182.

Maximum, tedy 31 článků, se vyskytlo opakovaně, a to v březnu, květnu, červnu, červenci, říjnu a prosinci. Oproti tomu minimum, čili 29 článků, se vyskytlo jen v únoru.

Následující rok 2018 zahajuje řadu velmi vyrovnaných roků, kdy mezi maximem a minimem je rozdíl jen 1 článek. Celkem jich tak vyšlo 217 s maximem v lednu, kdy se objevilo 19 článků a minimem, tj. 18 články v únoru, březnu, dubnu, květnu, červnu, červenci, srpnu, září, říjnu, listopadu a hlavně v prosinci. Měsíční průměr článků byl 18,08 a rekordy vůbec nepadaly.

Rok 2019 pokračoval v trendu nastoleném rokem předchozím. Článků vyšlo celkem 218 s tím, že maximum na hodnotě 19 se kromě ledna vyskytlo i v únoru, minimum, tedy 18 článků pak v únoru, březnu, dubnu, květnu, červnu, červenci, srpnu, září, říjnu, listopadu a hlavně v prosinci. Měsíční průměr článků byl 18,17 a rekordy vůbec nepadaly.

A nyní tedy běží rok 2020, který bude, pokud bude, podrobně popsán za dalších 5 let.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

15 let s blogem (1/2)

Je to téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Můj blog existuje již celých 15 let. Logicky z toho vyplývá, že již v dobách, kdy blogování bylo v českých zemích výsadou horních deseti tisíc, v západní Evropě zábavou podivínů a v Rusku předmětem bouřlivých debat v anarchistických kruzích, byl jsem již aktivním blogerem, píšícím hlavně pro své čtenáře, čtenářky nevyjímaje, od těch inteligentních až po průměrně tupé jedince z m***o.cz.

Je pravdou, že 15 let, která trávím na výsluní blogerské scény, není jen tak a neproběhlo samo od sebe. Musel jsem si vzít svůj úkol šířit moudrost a učenost, která pomalu mizí z povrchu světa, za opravdu svůj a uchopit jej svým neopakovatelným způsobem.

Nuže, 15 let je za mnou a dostávám se na začátek šestnácté sezóny, která jistě není poslední.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jógový 2020/05

A protože opět nastalo pondělí, aniž by to po neděli kdo čekal, vyrazili jsme, jak je milou tradicí, večer cvičit jógu. A protože jsme měli dobrou náladu, stihli jsme z Petřin dřívější bus a byli tak i dříve na místě a mohli pozorovat, jak přicházejí další a další frekventanti a zejména frekventantky. S jednou z nich jsme zapředli delší hovor a poté, co nám děti, které měly v naší tělocvičně lekci gymnastiky, uvolnily prostor, jsme se opět připravili k cvičení.

Ve své podstatě by se dalo říct, že cvičení probíhalo téměř standardně až do jednoho momentu. Ten moment souvisí s tím, že jsem člověkem, kterého je snadné odbourat. A ta chvíle přišla, takže v jedné chvíli jsem se nezadržitelně rozesmál na celé kolo, čímž jsem nakazil některé další účastnice.

A nebyla by to moje milovaná, kdyby to nechala jen tak. Takže za odměnu nebo za trest, jak se to vezme, zařadila jednu pozici, kterou prostě nedám, i kdybych se sebevíce snažil. Ale to mi v závěru vůbec nevadilo. Dobrá nálada je nade vše.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Cesta jako žádná ze sta

První únorový den jsme - jako již mnohokrát předtím a jako mnohokrát potom - vyrazili na výlet. A když výlet, tak pořádný.

Jako první jsme v zastávce Dejvická nasedli do integrovaného autobusu, který nás vezl krajinou okolo Prahy až do vsi Okoř. A tam náš výlet začíná. Protože na Okoř je prý cesta, jako žádná ze sta, jen není roubená stromama, ale chatičkami. Samotná zřícenina působí určitým způsobem impozantně a když se před ní přestala fotit nějaká cizí rodina, povedlo se nám několik zajímavých fotek.

A abychom nestáli na místě, vydali jsme se dál a dál. Až na legendární Budeč, kde stojí rotunda sv. Petra a Pavla, nejstarší stojící stavba na našem území. O několik fotek a několik dalších kilometrů dál nás čekala poetická obec Zákolany. Tam kdo přijde, propadne se v čase o nějakých minimálně 50 let. A to nezmiňuji to nejdůležitější, že dominantou obce je pomník legendárního předsedy vlády a později prezidenta Tondy Zápotondy.

Další naše kroky vedly pak přes Otvovice až do Kralup nad Vltavou. Tam jsme měli morální dilema, jestli jet hned nebo až za hodinu. A protože jsme měli oba žízeň jak trám, zapadli jsme do nádražní hospody, která taky zůstala ve stejném stavu jako před minimálně 50 lety (zejména toalety od té doby asi nikdo neuklízel) a nalili do sebe hlineckého Rychtáře. A hned poté na nástupiště a do vlaku a domů.

A aniž bych chtěl cokoli naznačovat, zdá se, že chodecká aktivita mi pomáhá. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Leden 2020

Posledních několik let to mám tak, že leden se neuvěřitelně dlouho táhne. Nejinak tomu bylo i letos. Ovšem absolvovali jsme několik výletů a procházek, začali jsme chodit do tanečních, podařily se mi hned tři odběry v jednom měsíci, setkali jsme se s oběma mými dětmi, takže ve finále mohu konstatovat mírnou spokojenost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Třetí lednový odběr

Semlelo se to tak, že jsem v lednu absolvoval ne dva, ale hned tři odběry. A ten třetí byl opět podobný všem dřívějším odběrům.

Standardně jsem dorazil do odběrového centra, standardně absolvoval úvodní vyšetření a pohovor, konstatoval, že moje hmotnost zůstává konstantní, popovídal si s lékařkou a už jsem si to šinul k odběru samotnému.

A stejně tak standardně jsem spokojeně konstatoval, že kromě Vlastíka Šantrocha je u odběru i jiný bývalý kolega z bývalé práce; a stejně tak standardně jsem spokojeně konstatoval, že jsem asi jediný klient, který si během odběru nehraje s telefonem. A stejně tak spokojeně jsem konstatoval, že vše proběhlo v pořádku. A spokojeně jsem konstatoval, že moje milovaná dorazila jako moje podpora a že jsme domů cestovali společně.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text