Nebojte se, už je tu poslední kapitola.
Zoll sem, zoll tam
Poslední den jsem věnoval balení. Ne místních slečen, tuto fázi mám už úspěšně za sebou, ale svého kufru a batohu. Stejně jako při cestě do Karibiku se mi povedlo přešvihnout maximální povolenou hmotnost. V Praze to bylo o kilo, v Karibiku o tři, ale nikdo nic nenamítal. Ano, čtete správně, opět jsem si z výletu toho odvezl více, než kolik jsem si vezl tam.
Loučení se neobešlo bez slz. Nejhůř to odnášela desetiletá dcera mé tajemné karibské hostitelky, která se ode mě nemohla odtrhnout (při tom, jak vím, že se k ní choval její pravý otec, se tomu ani nedivím). A ostatně, když jsem říkal sestře mé hostitelky, že jsem se v životě neměl lépe než těch deset dní v jejich domě, tak jsem, jako ostatně celý svůj život, říkal pravdu tak čistou, že ani nejčistší křišťál nemůže být čistší.
Pro návrat do své milované vlasti jsem si vybral noční let odlétající krátce před půlnocí místního času. Odbavil jsem kufr a poslední hodiny na místním území věnoval svým dvěma průvodkyním. A moje "¡Hasta luego!" bylo myšleno s maximální možnou upřímností, že i Stanislav Gross by proti mně byl podrazák.
A nastal čas projít kontrolou a vydat se k letadlu. Oficír u kontroly mě musel uklidňovat, protože jsem v nejvypjatější chvíli začal mávat svým milým průvodkyním a skákat lépe než Robin Stron.
Do otevření východu k letadlu zbývalo dvacet minut a většina obchodů v objektu letiště měla už zavřeno. Našel jsem jeden, který fungoval, a doplnil zásoby tekutin. A pak nezbývalo než se vydat do letadla.
Pokud mi v něčem pobyt v Karibiku pomohl, pak v tom, že moje znalost španělštiny pokročila natolik, že s paní vedle mě jsem mohl zdatně konverzovat v její melodické mateřštině bez toho, abych za každým třetím slovem otevíral slovník.
Osobní přehrávače filmů a hudby v tomto letadle asi běží pod linuxem, jiné vysvětlení toho, že při každém pokusu o volbu filmu či hudby se objevilo "Please wait….,“ aby po deseti minutách tohoto oznámení celý systém zkolaboval a bylo nutné si svou obrazovku znovu zapnout, prostě neexistuje. A když už se celý systém umoudřil (kapitán letadla překonfiguroval jádro), byl jsem už natolik otráven, že místo španělského filmu s francouzskými titulky jsem si v nabídce hudby vybral jednoho ze tří svých oblíbených zpěváků (tady se pozná, kdo jak pozorně čte, víc neprozradím), a usnutí nad Atlantikem tak bylo více než příjemné.
Probuzení na dohled staré dobré Evropy mi obstaral po Zdeňku Juračkovi a Jiřím Balažovičovi třetí nejlepší kytarista na světě. S postarší spolucestující jsme probrali, co všechno jsem v Karibiku viděl a co bych si neměl příště nechat ujít. A pak už následovalo přistání v Paříži.
To, že si Nizozemci drží pověst největších pitomců v Evropě (podobně jako slávisté mezi fotbalovým a hokejovým publikem) právem, je stejně tak neoddiskutovatelný fakt jako rotace Země nebo střídání ročních období. Ovšem během mého průchodu pařížským letištěm Karla de Góla jsem získal neodbytný pocit, že Francouzi se snaží Nizozemce, když ne předehnat, pak tedy alespoň dohnat. Z necelé hodiny, kterou jsem měl do příchodu ke správnému východu, jsem čtyřicet minut strávil svižnou chůzí k cílovému terminálu. Při bezpečnostní prohlídce rám zapípal, načež mě několik minut odborně osahával čer… afrofrancouz, přestože jsem mu vysvětlil, že pískání způsobily hodinky (které v karibském letišti pískání nezpůsobily). Jiná Francouzka mě požádala o otevření batohu a nemilosrdně odhalila tři lahvičky se zakázaným obsahem. Uhájil jsem opalovací krém, o tom, co bylo v jedné z těch zabavených, bych se nerad rozepisoval, protože mí čtenáři a mé čtenářky mě znají jako slušného člověka a o tuto těžce dobytou pověst bych nerad v jedné větě přišel.
U východu jsem využil nabíjecího stojanu a dodal notebooku potřebnou energii. Stojan byl vzápětí obsypán jinými českými turisty, mezi nimiž vévodilo typické nerdí mládě, které si začalo dobíjet iphone. O uživatelích iphonů a vůbec čehokoli s nakousnutým jablkem ve znaku nemá asi nikdo příliš vysoké mínění a můj názor se potvrdil poté, co nerdí mládě okamžitě po zprovoznění iphonu spustilo nějaké brutální hry.
A pak následoval nástup do letadla, zpříjemněný výstupem ukrajinského cestujícího, který se asi deset minut furt dokola ptal na jednu a tutéž věc, moje konverzace s rumunskou cestující, otevření východu, průchod tunelem, nástup a odlet směr Praha.
Cesta do Prahy utekla tak rychle, že než stačila letuška posbírat prázdné pohárky, šli jsme na přistání. A nejslavnější české letiště, které už vítalo jinačí delegace, přivítalo i nás. Uchopil jsem své zavazadlo, prošel východem, nasedl do přistaveného taxíku, nechal se odvézt k nádraží, odjel rychlíkem a v temné noci upadl do postele ve svém domově.
Fotka pro dnešní den:
Celý text
Poslední den jsem věnoval balení. Ne místních slečen, tuto fázi mám už úspěšně za sebou, ale svého kufru a batohu. Stejně jako při cestě do Karibiku se mi povedlo přešvihnout maximální povolenou hmotnost. V Praze to bylo o kilo, v Karibiku o tři, ale nikdo nic nenamítal. Ano, čtete správně, opět jsem si z výletu toho odvezl více, než kolik jsem si vezl tam.
Loučení se neobešlo bez slz. Nejhůř to odnášela desetiletá dcera mé tajemné karibské hostitelky, která se ode mě nemohla odtrhnout (při tom, jak vím, že se k ní choval její pravý otec, se tomu ani nedivím). A ostatně, když jsem říkal sestře mé hostitelky, že jsem se v životě neměl lépe než těch deset dní v jejich domě, tak jsem, jako ostatně celý svůj život, říkal pravdu tak čistou, že ani nejčistší křišťál nemůže být čistší.
Pro návrat do své milované vlasti jsem si vybral noční let odlétající krátce před půlnocí místního času. Odbavil jsem kufr a poslední hodiny na místním území věnoval svým dvěma průvodkyním. A moje "¡Hasta luego!" bylo myšleno s maximální možnou upřímností, že i Stanislav Gross by proti mně byl podrazák.
A nastal čas projít kontrolou a vydat se k letadlu. Oficír u kontroly mě musel uklidňovat, protože jsem v nejvypjatější chvíli začal mávat svým milým průvodkyním a skákat lépe než Robin Stron.
Do otevření východu k letadlu zbývalo dvacet minut a většina obchodů v objektu letiště měla už zavřeno. Našel jsem jeden, který fungoval, a doplnil zásoby tekutin. A pak nezbývalo než se vydat do letadla.
Pokud mi v něčem pobyt v Karibiku pomohl, pak v tom, že moje znalost španělštiny pokročila natolik, že s paní vedle mě jsem mohl zdatně konverzovat v její melodické mateřštině bez toho, abych za každým třetím slovem otevíral slovník.
Osobní přehrávače filmů a hudby v tomto letadle asi běží pod linuxem, jiné vysvětlení toho, že při každém pokusu o volbu filmu či hudby se objevilo "Please wait….,“ aby po deseti minutách tohoto oznámení celý systém zkolaboval a bylo nutné si svou obrazovku znovu zapnout, prostě neexistuje. A když už se celý systém umoudřil (kapitán letadla překonfiguroval jádro), byl jsem už natolik otráven, že místo španělského filmu s francouzskými titulky jsem si v nabídce hudby vybral jednoho ze tří svých oblíbených zpěváků (tady se pozná, kdo jak pozorně čte, víc neprozradím), a usnutí nad Atlantikem tak bylo více než příjemné.
Probuzení na dohled staré dobré Evropy mi obstaral po Zdeňku Juračkovi a Jiřím Balažovičovi třetí nejlepší kytarista na světě. S postarší spolucestující jsme probrali, co všechno jsem v Karibiku viděl a co bych si neměl příště nechat ujít. A pak už následovalo přistání v Paříži.
To, že si Nizozemci drží pověst největších pitomců v Evropě (podobně jako slávisté mezi fotbalovým a hokejovým publikem) právem, je stejně tak neoddiskutovatelný fakt jako rotace Země nebo střídání ročních období. Ovšem během mého průchodu pařížským letištěm Karla de Góla jsem získal neodbytný pocit, že Francouzi se snaží Nizozemce, když ne předehnat, pak tedy alespoň dohnat. Z necelé hodiny, kterou jsem měl do příchodu ke správnému východu, jsem čtyřicet minut strávil svižnou chůzí k cílovému terminálu. Při bezpečnostní prohlídce rám zapípal, načež mě několik minut odborně osahával čer… afrofrancouz, přestože jsem mu vysvětlil, že pískání způsobily hodinky (které v karibském letišti pískání nezpůsobily). Jiná Francouzka mě požádala o otevření batohu a nemilosrdně odhalila tři lahvičky se zakázaným obsahem. Uhájil jsem opalovací krém, o tom, co bylo v jedné z těch zabavených, bych se nerad rozepisoval, protože mí čtenáři a mé čtenářky mě znají jako slušného člověka a o tuto těžce dobytou pověst bych nerad v jedné větě přišel.
U východu jsem využil nabíjecího stojanu a dodal notebooku potřebnou energii. Stojan byl vzápětí obsypán jinými českými turisty, mezi nimiž vévodilo typické nerdí mládě, které si začalo dobíjet iphone. O uživatelích iphonů a vůbec čehokoli s nakousnutým jablkem ve znaku nemá asi nikdo příliš vysoké mínění a můj názor se potvrdil poté, co nerdí mládě okamžitě po zprovoznění iphonu spustilo nějaké brutální hry.
A pak následoval nástup do letadla, zpříjemněný výstupem ukrajinského cestujícího, který se asi deset minut furt dokola ptal na jednu a tutéž věc, moje konverzace s rumunskou cestující, otevření východu, průchod tunelem, nástup a odlet směr Praha.
Cesta do Prahy utekla tak rychle, že než stačila letuška posbírat prázdné pohárky, šli jsme na přistání. A nejslavnější české letiště, které už vítalo jinačí delegace, přivítalo i nás. Uchopil jsem své zavazadlo, prošel východem, nasedl do přistaveného taxíku, nechal se odvézt k nádraží, odjel rychlíkem a v temné noci upadl do postele ve svém domově.
Fotka pro dnešní den:
