Sběr klíšťat II

Druhý den po sběru klíšťat v Satalicích jsme se vydali kousek od našeho bydliště k vodní nádrži Džbán. Ano, i zde bylo nutno nasbírat větší než nemalé množství klíšťat a zejména zpočátku to byla doslova klíštěcí invaze, na louce okolo vodní plochy sedělo jedno klíště vedle druhého, takže první dvě zkumavky, čili 30 klíšťat, byly pohromadě cobydup.

A abychom to neměli jednoduché, druhou třicítku jsme šli sbírat k Šáreckému potoku. Tam bylo rovněž lze dohledat klíšťata, nicméně jich bylo o něco méně, takže není čemu se divit, že celkový čas sběru se opět natáhl na dvě hodiny.

Něco jsme nafotili, došli domů, najedli se a mě čekal druhý dubnový odběr.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Sběr klíšťat I

Když se moje milovaná dověděla, že provoz jejího pracoviště bude omezen, strávila debatu se svými kolegyněmi, kolegou a nadřízenou o tom, co bude tou dobou dělat. A protože měla dobrou náladu, navrhla sběr klíšťat v pražských parcích. A bylo to přijato. O několik týdnů později jsme dostali rozpis lokalit a na nás vyšla obora v Satalicích a okolí vodní nádrže Džbán a Šáreckého potoka.

I vydali jsme se do Satalic. Tam jsem možná někdy v minulosti byl, nic si z toho už nevzpomínám. Chvíli jsme se jen tak procházeli a pak vešli do obory, vybaveni vlajkou, pinzetou, zkumavkami a fotoaparáty.

Moje milovaná se pustila do sběru. Úkolem bylo nasbírat 50 kusů klíšťat,ovšem ze začátku to vypadalo, že místní klíšťata naši snahu ignorují a bojkotují. Po několika dlouhých minutách nebyla plná ještě ani první zkumavka. To se naštěstí zlepšilo při posunu hlouběji do lesního porostu, takže po dvou hodinách sběru jsme měli naplněné 4 zkumavky po 15 klíšťatech, čímž jsme plán překročili.

Usnesli jsme se, že to bylo příjemné odpoledne i s následující procházkou do Vinořského parku. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Velikonoční

Jak už asi každý pochopil, letošní Velikonoce byly takové celkem nic moc, protože kvůli karanténě bylo omezeno vše, co být omezeno mohlo. I rozhodli jsme se trávit je v klidu. Udělali jsme si i pěknou procházku Divokou Šárkou a zachránili pivo.

Procházka za záchranou piva jsme vedli přes Liboc a Oboru Hvězda, včetně kouknutí se na letohrádek. A nakonec jsme došli do klášterního areálu v Břevnově. Tamní klášterní pivovar měl naštěstí otevřen prodej piva, i nakoupili jsme několik plastových lahví i několik skleněných, následně jsme spokojeně fotografovali. A vím, že tento článek je velmi stručný, to však nic nemění na pěkném zážitku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Velikonoční zahradní oheň

S ohledem na karanténní situaci jsem musel odpískat plánovaný velikonoční pobyt na horách, který jsem měl vymyšlený do posledního detailu. A proto jsme vymysleli náhradní plán.

Jak už jsem psal, zahradničíme. A to tak, že intenzivně. A ta hromada různých větví, co se nakumulovala okolo ohniště dávala najevo, že je bezpodmínečně nutno s ní něco udělat.

I dojeli jsme na zahrádku, rozhlédli se, nafotili nějaké fotky, zkontrolovali stav záhonů a vrhli se na to. Sirky zapůjčila sousedka, pak už stačilo škrtnout a jednotlivé větve mizely v ohni. Moje milovaná je navíc velmi praktická, proto použila můj památeční hrnec a umístila jej do ohniště za účelem upečení jídla k pozdnímu obědu.

Ze začátku to šlo výborně, leč sousedka měla nějaký potlach s dalšími dvěma drbnami a těm vadilo, že na ně jde od nás kouř a popel. I museli jsme oheň mírně zredukovat, nepřikládat tak intenzivně a jen zlehka udržovat požár.

A nakonec i to upečené maso s bramborama bylo lepší než vypadalo. Takže máme o něco menší hromadu větví ke spálení a nápad, jak příště pečení v ohni vylepšit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

První dubnový odběr

Letošní první dubnový odběr se stejně jako můj loňský vůbec první odběr odehrál ve čtvrtek před Velikonocemi, což je takové velmi milé výročí. A kdo umí dobře počítat, ví, že jsem svými darovanými dávkami plazmy pomohl už dvěma lidem s poruchami srážlivosti krve, což je dobře. A pomáhám i nadále.

Samozřejmě s ohledem na aktuální omezení jsem dorazil, nechal se zkontrolovat, popovídal si s lékařkou a došel do odběrové místnosti, kde na mě už čekaly sestřičky, které jsou vždy připravené se o mě starat. A nejinak tomu bylo i nyní. Takže jsem pololežel, nechával si odebírat a vracet buňky, odpovídal na otázky a celý odběr prožil v pohodě a s úsměvem.

A protože jsem splnil další z úkolů pro dárce, dostal jsem láhev bílého vína. Vlastík Šantroch tentokrát dorazil až po mojí seanci, takže jsme neměli prostor si umělecky poklábosit. O tom když tak až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Týřov - zřícenina a okolí

Hned druhý den poté, co jsme obdivovali krásy okolí Unhoště, jsme se opět vydali podobným směrem a dojeli o výrazný kus dál, až ke Křivoklátu, ovšem naším cílem nebyl Křivoklát jako takový, naším cílem byla nedaleká zřícenina Týřov.

Bylo krásné jarní odpoledne, zaparkovali jsme na místě k tomu určeném a vydali se opět po turistické značce. Zjistil jsem, že díky výletům do přírody se mi vrací moje pohodovost a moje radost ze života, což je dobře.

Samozřejmě, jakožto zdatní turisté a vášniví fotografové jsme nemohli nefotit všechno možné, co nám přišlo do cesty. A takový slepýš, vyhřívající se na kameni, ten k tomu přímo sváděl.

Bylo vidět, že je pracovní den a karanténa k tomu. Za celou cestu tam i zpět jsme potkali sotva dvacet lidí a ani nám to nevadilo.

Zřícenina samotná pak i přes svůj stav působí velmi impozantně, stojí za navštívení a nabízí překrásné výhledy do okolních panoramat. Zafotili jsme si opravdu pořádně a konstatovali, že i když jsme chtěli pokračovat v průzkumných výpravách, vzhledem k pokročilému času bude lepší se pomalu jistě vrátit.

A to byl druhý výlet, který mi takhle před Velikonocemi spravil náladu. O tom když tak až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Okolím Unhoště

Je o mně všeobecně známo, že jsem člověk aktivní, činný, činorodý, někdy až latentně hyperaktivní a velmi pracovitý. Proto mě omezení, spojená s koronavirovou epidemií, hodně zasáhla, protože jsem se musel ze dne na den přestat věnovat svým aktivitám, což je špatně. A když se na mě moje milovaná už nemohla koukat, jak se trápím, rozhodla se vytáhnout mě ven.

Totiž, aby tomu rozuměli i méně informovaní jedinci: i pracoviště mojí milované muselo upravit svůj provoz, takže v každém pracovním týdnu získala minimálně dva dny volna. A tak jsme nasedli do auta a odfrčeli do Unhoště.

Možná si teď někdo z méně informovaných pochybovačně řekne, co je asi tak pěkného v Unhošti. Inu, v samotném městečku jsme byli jen pár minut, protože jsme hned ulovili turistickou značku a vydali se křížem krážem okolní přírodou. To byl dokonalý balzám na moje nervy, který pokazilo jen to, že mi přestal sloužit objektiv u fotoaparátu, takže jsem nafotil jen pár fotek. O tom když tak až někdy jindy.

Prošli jsme se naprosto pohodovým přírodním okolím, povídali si o všem možném a nakonec se v podvečerní hodině vrátili do auta a domů. Začal jsem se cítit o trochu lépe.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zachraňujeme pivo

I v době, kdy je nutné sedět doma, pokud možno nikam nechodit, a spousta provozoven je uzavřená, je dobré myslet na to, že na nás jsou závislí jiní lidé. Například pracující v pivovaru. A těm to nemůžeme udělat, že bychom se na ně jen tak zlehka vykvajzli, že jo.

A proto jsme se rozhodli, že podpoříme únětický pivovar. Jejich pivo se prodává mimo jiné v jedné malé prodejně potravin naproti stanici metra Petřiny. Ujednáno, vykonáno. Vyrazil jsem jednoho dne krásnou procházkou, došel až na místo, poradil se s prodavačem a dvě litr a půl láhve únětické desítky zakoupil.

A když jsem tudy šel o pár dní později, udělal jsem totéž, jen jsem zakoupil dvě láhve únětické dvanáctky.

A kromě toho ještě zachraňujeme pivo i z břevnovského pivovaru, takže vlastně konáme pivní charitu. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Poslední sezóna (2006)

I k tomuto televiznímu seriálu jsem přišel s delším časovým odstupem a zpětně jsem rád pochválil svého hereckého kolegu a jmenovce Dejdara za výkon v jeho druhé nejlepší roli (tou první je samozřejmě nepřekonatelný Ozzák v seriálu Comeback).

Český národ je, jak je všeobecně známo, hokejový národ a náš národní sport byl, je a bude hokej. To není fráze, to je hotový fakt. A autoři se časově trefili do doby, kdy ještě česká reprezentace semo tamo vozila medaile, někdy i ty nejcennější, s příběhem hráče, který se rozhodl ukončit kariéru, aby nakonec všechno proběhlo úplně jinak.

Honza Krol, útočník se skvostnými statistikami z NHL, se vrací domů. Má vyděláno, je finančně zabezpečen, nezbývá mu než si jen užívat. Ovšem to by se okolo něj nesměli hned motat rádci, kteří mu výhodně (výhodně pro sebe) začínají radit. A tak se Honza nechá po exhibičním zápase umluvit k tomu, aby začal hrát za liberecký hokejový klub Olymp. Taky kde jinde by se měl hokejový seriál odehrávat než v nejhokejovějším městě na světě, že ano.

A tady přichází to, že seriál mate svým názvem. Poslední sezóna není jedna, poslední sezóny jsou nakonec tři. Během té první se Honzovi i Olympu daří a Honza se nechá svým tchánem uvrtat do rizikové investice do továrny na výrobu obuvi. Kromě toho padne i banka, do které vložil své celoživotní úspory. Kromě toho se jeho syn chytne s partou sprejerů. A tak Honzovi nezbývá než znovu navléct výstroj a vyrazit na led v další sezóně.

A druhá sezóna stojí za pendrek, Olymp se pohybuje nad sestupem a nakonec se zachrání v baráži, načež majitel klubu už Honzu nechce mít v týmu. Honza se tak uchytí jako recepční v hotelu, kde pracuje jeho otec, což je ovšem zkomplikováno vandalskými eskapádami jeho syna. A když už si stýská nad tím, že je na odpis, objeví se nový trenér, pro kterého má Honzova manželka slabost a který naznačí, že by se Honza mohl vrátit na led.

Honza nic zlého netuší, hraje jako z partesu, ovšem poté, co získá důkaz o tom, že mu manželka zanáší právě s trenérem, se vůči trenérovi postaví do jasné opozice. A i když se mu rozpadne rodina, nakonec se s Olympem dostane do finále, ve kterém opět kvůli synovi vynechá rozhodující zápas, pročež titul získá soupeř. A teprve tehdy se Honza rozhodne definitivně s hokejovou kariérou seknout.

Autoři pochytili hokejové prostředí poměrně věrně, bohužel však vše velmi zestručnili. Vecpat do pouhých deseti epizod tři hokejové sezóny je kumšt, který zde jde proti srozumitelnosti seriálu. A bohužel si neodpustili boční minipříběhy. Například ten o údržbáři Šímovi, který marně bojuje o restituci pily, což jej dovede až k pokusu o teroristický čin a do vězení; příběh je to zajímavý, zasloužil by si však samostatné zpracování. Nebo příběh Honzova spoluhráče Andyho a jeho trablů s nevěrnou manželkou a psychopatickým bratrem. Ovšem autoři jsou zkušení seriáloví tvůrci a takhle do dělali i v jiných seriálech, na kterých pracovali.

Za mě tedy vcelku povedený seriál s drobnými mouchami.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Krejzovi (2018, 2019)

Napíšu to dost možná politicky nesprávně, nicméně je to tak. Občas se v rámci své guilty pleasure věnuji i věcem a jevům, kterým bych se jindy vyhnul obloukem o průměru šířky sluneční soustavy. Pro některé z mých čtenářů a čtenářek to může být šok, ovšem je to tak.

Než se pustím dál, osvětlení některých pojmů pro méně informované:

- zvojtit vtip: Sousloví poukazuje na legendárního herce Jaroslava Vojtu, který ohromně rád vyprávěl vtipy, aniž by je uměl podat. Každý vtip v jeho podání tak brzy ztratil vtipnost;
- zhrubešit vtip: Sousloví poukazuje na Eduarda Hrubeše, který v 90. letech minulého století moderoval pořad Neváhej a toč!. I on velmi rád vyprávěl vtipy, které neuměl podat. Při jeho vyprávění už všichni okolo znali pointu příslušného vtipu, zatímco samotný Eduard Hrubeš se k ní pracně probojovával;

Poznámka k výše uvedenému:
O tom, že neexistuje vtip, který by se nedal zvojtit, mě v minulosti přesvědčil zejména Jiří Hermánek a jeden z mých překrucovačů, který se rád podepisoval jako Suchar (v jeho případě platilo „nomen omen“).

Nyní se můžu pustit do samotného hodnocení. Z neznámého důvodu jsem se domníval, že tento seriál, i když jej produkuje TV Prima, nebude trapný. Mýlil jsem se.

Samotná zápletka, vysvětlená v první epizodě, by mohla v rukou zkušených tvůrců a v podání aspoň průměrných herců přinést minimálně průměrně zábavný děj. Vše začíná tím, že Jan Krejza, televizní moderátor pořadu pro kutily (čili něco mezi kutilem Timem a Přemkem Podlahou) má čtyři dcery, z nichž nejstarší Anna je škrobená a odměřená, druhá Barbora je dojemně starostlivá a pečlivá, třetí Cecilie, z neznámého důvodu přezdívaná Cinda, je značně rozevlátá, a čtvrtá Daniela je třeštiprdlo. Z rozdílnosti povah by se dalo vytřískat opravdu hodně, ovšem to by musel seriál mít aspoň průměrné autory.

První, co diváka zabolí, je to, jak jsou všechny situace dopředu předvídatelné a pro toho diváka, který není z nejbystřejších (fandí Slavii nebo Okamurovi) i předžvejkané a až hrubešovsky (viz výše) uvedené „bacha, teď přijde vtip,“ načež je celá takto znevtipněná situace ještě jednou po svém dohrání dovysvětlena. Postavy jsou až neuvěřitelně šablonovité a prkenné a jakýkoli náznak vybočení z předdefinovaného standardu je zadušen ve stejné epizodě, nejpozději o několik málo epizod později.

Autorům se navíc povedlo do absurdna dotáhnout cimrmanovskou změnu jedné postavy v jinou, a to ve chvíli, kdy se v roli Jana Krejzy stane z Václava Postráneckého Oldřich Navrátil. Tu chvíli, kdy Václav Postránecký musel skončit s natáčením, mohli autoři využít k tomu, aby celý seriál utlumili a vyšli z tohoto pokusu ještě aspoň s chatrnými zbytky cti. To bohužel nenastalo.

A nenastalo to ani poté, co se v 80. epizodě zcela očekávaně nejstarší dcera Anna znovu provdá za svého rozvedeného manžela a domů se vrátí matka Krejzová, manželka Jana Krejzy. I tady se dal udělat konec, i když už be cti. Autoři však řekli: Ne! A přidali další epizody, kdy zoufalství tvůrčího týmu musí dojít i divákovi po frontální lobotomii.

Co je však ještě o minimálně jeden stupeň níž než autorská a tvůrčí bezradnost, která čiší z každé situace, jsou výkony herců, včetně těch v hlavních rolích, kteří buďto roboticky přeříkávají svůj text nebo naopak úděsně přehrávají. Zcela extrémním přehráváním pak trpí nejhorší česká herečka všech dob Kateřina Hrachovcová, jejíž roli by hravě zvládl kterýkoli amatér ze Soudkyně Barbary.

Čili seriál nebyl kvalitní a pokud to šlo, laťku nastavenou seriálem Vinaři (viz zde a zde) stáhl ještě o notný kus dolů.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Zahradní destrukce

Jak už vědí všichni, kdo mě čtou déle než poslední dva měsíce, jsem velkým milovníkem zahradních prací, minimálně od doby, co jsem si jako dítě přečetl dvě nebo tři (pokud si jedno nepamatuji dvakrát) čísla kultovního časopisu Zahrádkář. A když jsme začali s mojí milovanou pečovat o zahrádku v zahradní kolonii, mohl jsem začít dávat svůj zahradnický talent opět najevo.

A ten hlavní důvod, proč to takhle zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě uvádím, že v jednom místě stojí u plotu tis. Jeho větve zasahují všude možně a ztěžují příchod po chodníku, navíc jiné jeho větvě jsou ulomené a pomalu, leč jistě odumírají. A to je chvíle, kdy náš příběh začíná.

Už několik týdnů, možná měsíců jsem si říkal, že ty větvě brzy podlehnou likvidaci. A toho dne na to došlo. Dodělal jsem svou činnost u jednoho ze záhonků, chvíli jsem se na ten tis díval a pak se ve mně něco probudilo, zkrátka jsem vešel dovnitř a vyběhl ven s pilou v ruce.

Následovalo řezání, lámání, odtahování, díky čemuž o několik desítek minut později začala příchodová cesta vypadat velmi kultivovaně a ulomené větve rovněž přestaly hyzdit pohled na zahrádku.

Když se po chvíli vrátila moje milovaná, nemohla ořezaný tis poznat, pročež mi vyslovila velmi významné uznání. A já, když jsem se podíval na hromadu větví, kterou jsem nakumuloval vedle ohniště, jsem mohl konstatovat, že ta hromada je tak akorát a že chybí jen Honza Hus. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Kabelování

Jak mi jistě dáte za pravdu, milé čtenářky a naprosto stejně milí čtenáři, doba je zlá a lidi jsou pakáž; proto je dobře, že i v této době žijí dobří lidé s dobrým srdcem, kterým záleží na blahu svého okolí, jako jsem například já.

Asi znáte všeobecně známý axiom, že neobyčejný člověk se nemůže narodit v obyčejný den; proto jsem se taky narodil na Silvestra. Podobně sympatické a dobře zapamatovatelné datum narození má i syn mé milované, který vyjevil přání vylepšit připojení svého počítače pomocí kabelu s vyšší přenosovou rychlostí.

Ujednáno, dali jsme s mou milovanou hlavy dohromady a pak hledali, přepočítávali optimální délku, objednali, dodávka přišla a nadešel den dé, hodina há, minuta em a vteřina ef, kdy bylo lze přistoupit k operaci samotné, a to výměně kabelu.

První kámen úrazu se objevil ve chvíli, kdy se ukázalo, že otvory ve zdech, kudy kabel prochází (nebojte, jsou jen dva) jsou vyvrtány tak natěsno, že i já, který jinak v mládí dosahoval velmistrovských úrovní ve hře Tetris, mám potíže UTP koncovku tím či oním otvorem prosunout. Proto bylo bezpodmínečně nutné, abych se zachoval razantně a radikálně. U prvního otvoru stačilo jen takhle trochu zarachtat rašplí a jeden konec kabelu se prosunul a zacvakl do modemu.

Poté bylo nutno protáhnout kabel lištami podél téměř celého bytu až k příslušnému pokoji, což se podařilo, ovšem zdejší otvor byl byl natolik úzký, že rašple jen zoufale koukala a dávala najevo, že tohle jako fakt nedá. I nezbylo než vzít do jedné ruky kladivo a do druhé chrommolybdenový sekáček a otvor rozšířit, čímž jsem poněkud prokázal svůj celoživotní talent k destruktivním činnostem. Ovšem koncovka prolezla, byla zapojena do počítače a nastala fáze úklidu.

Proto mě potěšilo, když syn mojí milované prohlásil, že po této operaci se rychlost jeho připojení zvýšila devětkrát. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Březen 2020

Hodnotit březen není snadné, to tak nějak všichni cítíme. Na začátku jsme se vrátili z liberecké konference, abych po dvou týdnech dostal befel zůstat doma na home office, což není taková sranda, jak to pro někoho může vypadat. Taky nám zcela zmizela jóga, taneční a některé další aktivity, oproti tomu jsme mohli pokračovat ve zvelebování zahrádky. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhý březnový odběr

Ke druhému březnovému odběru plazmy jsem se tentokrát dostavoval v poněkud neobvyklém rozpoložení, což bylo dáno tím, že v domácím režimu jsem nešel z práce, místo toho jsem šel z bytu a přejel kus Prahy, abych našel svou oblíbenou odběrovou místnost.

Samosebou jsem už byl, jako správný vzorný dárce, vybaven rouškou, tou ostatně byly vybaveny i sestřičky a ostatní potenciální dárci, mezi nimiž mě zaujalo poměrně velké množství těch, kdo přišli darovat poprvé. Ovšem to je pochopitelné, každý z nás někdy začínal.

Samosebou, jak je už milou tradicí, jsem se sešel s Vlastimilem Šantrochem, se kterým máme mimo dárcovství plazmy společné literární a poetické zájmy, to jen tak na okraj.

V samotné odběrové místnosti jedna z přítomných sestřiček konstatovala, že jen díky mně ví, jak ubíhají dny a týdny, protože bez mojí přítomnosti by jí nepřipadalo, že jsou zase dva týdny pryč.

A odběr jako takový jsem opět zvládl na výbornou. To kdyby to někoho zajímalo

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Záchrana dat

Milí čtenáři a naprosto stejně milé čtenářky,

ti z vás, kdo mě čtete delší než dlouhou dobu, víte, že semo tamo se mi stane, že musím obnovit výpočetní techniku, kterou tak či onak využívám. I dostal se mi takhle do rukou v létě 2015 notebook značky Acer, který vypadal na první i druhý pohled, že mým potřebám odpovídá a odpvídat bude.

Inu, po několika měsících mu odešla klávesnice. Zjištěno, vyřešeno tím, že připojím externí klávesnici a parády je habakuk. Pak bylo potřeba vyměnit základní desku. I to v servisu zvládli a notebook jel jako traktor; čili žádná extrémní rychlost, avšak cíle dosáhl.

Pak jednoho dne se rozhodl, že si bude instalovat aktualizace. Nic zlého netuše jsem mu to povolil. A nastal balvan úrazu.

On totiž notebook měl už delší dobou vylágrovanou baterii, takže musel jet s připojením do elektrické zásuvky. A připojení se přerušilo a došlo k fatální chybě, že bootovací sektor jeho disku odešel někam, odkud není návratu.

I zděsil jsem se, leč moje milovaná je ženou činu a zapůjčila mi jiný notebook, vybavený Linuxem Debian. Slovo Linux mě mírně znepokojilo, neboť o tomto systému jsem slyšel zkazky nemilé a děsivé, ovšem po několika dnech jsem si zvykl.

Pořád ovšem visela ve vzduchu otázka, co s původním notebookem. Nechtěl jsem totiž jen tak odepsat data v něm uložená, nicméně protože se nedokázal nabootovat, neměl jsem jak se k nim dostat. Pak jsem jednoho dne během svého homeoffice zabrousil někam, pak ještě někam a pak na mě vyskočil článek, který mou záležitost částečně řešil. I postupoval jsem následně.

Vyhrabal jsem USB flash disk.

Stáhl jsem si instalačku Linuxu Mint (ano, opět ta mírná obava, co že se bude dít).

Stáhl jsem software, pomocí nějž jsem z USB flash disku vytvořil bootovací médium.

Zapojil jsem takto vytvořený USB flash disk do portu v původním notebooku a zkusil z něj nabootovat.

Linux Mint naběhl a já jsem mohl konstatovat, že ke svým datům se takto dostanu.

Nyní bylo nutné vymyslet, kam přesunu data z původního notebooku. I rozhodil jsem sítě a povedlo se mi zakoupit USB hard disk s kapacitou 2 TB za rozumnou cenu. Následující krok zabral několik hodin:

Překopíroval jsem data z disku v původním notebooku na externí hard disk.

Tady může první fáze vyprávění končit. Ovšem nastala potíž, kdy jsem externí hard disk zapojil do notebooku s Linuxem Debian 8. Ten jej odmítal načíst a generoval otravnou hlášku o tom, že disk typu exFAT prostě nebere.

Nechtělo se mi disk přeformátovávat, i vydal jsem se hledat, jak na to. Internet nezklamal a pomohl, takže jsem spustil následující příkazy:

$ sudo apt update
$ sudo apt install exfat-fuse exfat-utils

A voilá, disk se podařilo načíst i v Debianu, tudíž mohu zodpovědně prohlásit, že má data jsou zachráněna!

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Visací zámek - Anarchie a total chaos (2020)

Představovat skupinu Visací zámek je nošením mrožů do Athén, jak říká klasik. A proto se této redundanci vyhnu tím, že začnu hned o nejnovějším albu.

Předchozí Punkový království obsahovalo v závěru titulní písně slova, která dala název tomuto albu. A právem. Visací zámek je skupina, která ze sebe úmyslně dělá mnohem míň než je, dělá si ze všeho srandu a nebere se ani trochu vážně. Tedy na povrch. Ovšem když se posluchač zaposlouchá do textů, zjistí, že nejsou jen tak, že naopak jsou všechny o něčem. Je to dáno tím, že dominantní textař Hony Haubert je dost sečtělý, takže si dovolí zlehka citovat klasiky, např. Morgensterna, Gellnera, Hlaváčka a jiné; na tomto albu je zhudebněný Karel Jaromír Erben, který se tak stal definitivním praotcem českého punku.

Album je nabito mimořádnou porcí pozitivní energie, nechybí sranda, utahování si z jiných skupin a podobné. A taky jeden velmi vydařený cover - Johnny Rotten a jeho spoluhráči mohu jen pochválit, jak jejich nejslavnější Anarchy in the U.K., známou i v předělávce např. od Green Jellö, Hony svým textem dokonale vymazlil.

Závěrem chci napsat, že Visacímu zámku se toto album povedlo a že stojí za víc než jeden poslech. Opravdu.

Seznam skladeb:

01 Nestojí mi 3:15
02 Vegetarián 3:18
03 Tam-tam 2:25
04 Hrubý Jeseník 2:21
05 Rasů kandidát 3:41
06 Anarchie 3:06
07 Pičus 1:49
08 Polednice 2:36
09 Fedor Frešo 2:04
10 Na úřadě 2:04
11 Pípa 3:04
12 Zlověstně palmy šumí 5:09

Celkový čas: 34:52
Celkové hodnocení (1 - 10): 9,5

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zahradničení

Když už moje milovaná nemohla vydržet to, jak se trápím kvůli režimu vzniklému v návaznosti na celostátní karanténu, rozhodla se jednat. A to razantně a radikálně, protože jí záleží na tom, jak se cítím.

A vytáhla mě na zahrádku v zahrádkářské osadě. Přestože na to počasí ještě nevypadalo, zasadili jsme cibuli a jiné plodiny, zkontrolovali další záhonky, prostříhali ostružiní a konstatovali, že už brzy budeme potřebovat spáchat velký oheň, protože toho, co je potřeba spálit, je větší než nemalé množství, což se později ukázalo jako pravdivé tvrzení.

A tak díky zahrádce si aspoň nepravidelně provzdušním hlavu a udržuji se v mírném optimismu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Začátek karantény

Minulý článek odkazoval na výlet do Svatého Jana pod Skalou. To bylo v půlce března, kdy jsem netušil, co bude následovat. Přesněji řečeno tušil, domníval jsem se však, že tomu nejhoršímu se bude dát předejít.

Ještě v pátek před zmíněným výletem jsem si stihl koupit nové boty. Ty předchozí se totiž po určité době rozhodly dát mi najevo, že se jim nelíbí, že v nich chodím, a že bych měl zlehka našlapovat a ne tak dupat. Takže zmíněný výlet byl první zkouškou nových bot, ve které obstály na výbornou.

V neděli po výletě přišla zpráva, že od následujícího dne máme pracovat z domova. Zprovoznil jsem VPN připojení a dělal, co se dalo. Ovšem, a to je pro některé moje čtenáře (čtenářky nevyjímaje) možná šokující, už během prvního týdne se ukázalo, že moje využití není tak velké, jak bych předpokládal, což se projevilo v mírném návalu deprese, když se nařízení o práci z domova postupně prodlužovalo.

Zkrátka moje dny v domácím režimu vypadají tak, že ráno snídám jako obvykle plus všechno, co jinak obvykle ráno dělám. Pak nažhavím počítač, připojím se do práce, projedu pracovní poštu, prosvištím interní systém a pak je v podstatě jedno, co dělám. Párkrát sjedu na otočku do firmy, když je potřeba nějaký rychlý zákrok, zdržím se tam maximálně půl hodiny a zase svištím domů. Pro plachého introverta mého typu nejhorší myslitelná představa.

A taky jsem díky karanténě mohl škrtnout svoje víkendové plány. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text