Troska

Toho dne, lépe řečeno večera, jsem se vydal ven. Nahromaděný stres, umocněný tím, že jsem se ve svém hnízdě pokoušel o úklid, přestože vím, že mě úklid stresuje, jsem potřeboval vypustit ven a to se v uzavřeném prostoru nedá.

Byla už tma, když jsem se pomalu, ale jistě, rozhodl otočit se a vydat se na cestu zpět. Nepředpokládal jsem žádná nečekaná překvapení. Ale, jak už bývá u mne zvykem, člověk míní a okolnosti se mění a mé cesty jsou nevyzpytatelné. Tak jsem na ni narazil.

Napůl seděla a napůl ležela na zemi a kolemjdoucí ji obcházeli nebo rovnou překračovali s výrazem odporu a zhnusení ve tvářích. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že s ní je zle. Proto jsem se u ní zastavil.

Vztáhla ke mně ruce. Chytil jsem ji a převedl do stojící polohy.

„Je ti něco?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě a něco zachrčela.

Držel jsem ji za ramena, aby vydržela stát. Protože jsem jí nerozuměl, naklonil jsem se k ní blíže a poznal jsem, že je namol jak, jak se říkalo za mých mladých let, zákon káže.

Pustil jsem její ramena. Pořád stála, opřená o zeď, a snažila se něco říct, ovšem vzhledem k jejímu stavu jí to nešlo. Vůbec.

Opět jsem se k ní naklonil, abych zkusil rozklovat její hlas.

„Můžu jít k tobě?“ zasípala.

Podíval jsem se na ni a zvážil všechny možnosti. I když jsem poměrně velký dobrodruh, tak představa, že ji vedu k sobě, byla asi nejpádnější odpovědí na otázku majora Halušky, co si představuji pod takovým slovem „absurdní.“

Pomalu jsem zavrtěl hlavou, že ne. Pokusila se udělat krok, nohy se jí podlomily a šla k zemi. Na předposlední chvíli jsem ji zachytil a znovu postavil.

„Ta je marná,“ objevil se vedle mě statný vousáč. „Už je zas jak dělo, s tou nic nenaděláš,“ pokračoval ve svém monologu. „Já už jsem jí pomohl mockrát a pokaždé to dopadlo stejně.“

Střelila jeho směrem několik nadávek a vousáč zase zmizel. Soustředila se zase na mě.

Přemýšlel jsem o tom, že bych zkusil kontaktovat záchranku, ale vzhledem k tomu, že hrozila vysoká pravděpodobnost, že ve chvíli, kdy vytáhnu mobil z kapsy, objeví se někdo, kdo bez toho, abych ho o to žádal, se o můj mobil bude chtít postarat a udělat z něj svůj mobil, jsem zaváhal.

Opět se začala sunout k zemi. Opět jsem ji zachytil, přičemž jsem si všiml, že kousek ode mne jsou nízké schody. Udělal jsem s ní krátký manévr a na nejnižší schod ji posadil.

O chvíli později jsem zahlédl statného vousáče. „Fakt to nedám,“ řekl jsem mu. Vousáč se na mě soustředil a za chvíli mu svitlo.

„Jo to jsi ty,“ řekl, „já jsem Milan,“ pokračoval, „a té už není pomoci, já jsem jí pomáhal mockrát a pokaždé se zase takhle sesypala. Já jí říkám, Sabino, máš na víc, ale ona se pak zase ožere, vypije flašku vína na ex a pak to takhle dopadá. Ale vidím, že se z toho celý třeseš.“

Pravda je, že jsem se třásl, ale tím zážitkem to nebylo.

Situace okolo té, o které jsme se bavili, se vyřešila sama. Tmou se rozblikal modrý maják a odněkud se přiřítila sanitka. Ještě když jsem se loučil se statným vousáčem, viděl jsem, jak tu, co jí nefungovaly nohy, nakládá statný ošetřovatel ve spolupráci se dvěma statnými černě oděnými borci z Městské policie do sanitky.

Snad ji tam dají dohromady.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Neprůchozí důchodkyně

V mé oblíbené prodejně potravin, kam chodím rád a téměř nikdy se nevracím s prázdnou, je několik míst, kde může vzniknout dopravní zácpa pro zákazníky.

Abych to přiblížil i pro neinformované a vůči získávání informací zcela odolné. Představte si prostor rozdělený opticky na tři části. První část je vchodem i východem a jsou zde dva pulty, každý vybavený dvěma pokladnami. Pulty jsou naproti sobě a za každým z nich je u zdi regál se zbožím. Okolo jednoho regálu se vchází dovnitř, mezi kasami se vychází ven.

Druhá část je obdélníková. Delší strana obdélníku měří něco mezi sedmi a deseti metry. Kratší něco mezi čtyřmi a pěti. A ve třetí části, která je nejprostornější, jsou chladicí boxy.

Prostřední část, ta obdélníková, je postavena tak, že oběma směry se jde podél delších stran obdélníku. A zleva i zprava jsou regály se zbožím a jeden regál je ještě uprostřed, tudíž zákazník, jde-li rovně tam a zpět, má co dělat, aby rameny neshazoval zboží z regálů. Představa, že by šli dva zákazníci vedle sebe, je iluzorní. I vzájemné vyhýbání se jeden druhému je náročné.

Ale ten důvod, proč o tom tak zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vyprávím, je ten, že v průchodu mezi bočním a středním regálem, kterým se my zákazníci vracíme ke kase, došlo ke vzniku dopravní zácpy. V ní jsem uvízl i já, v nákupním košíku uspořádané svoje věci podle pravidel tetrisu. Vznik dopravní zácpy byl velmi prozaický. U středního regálu byly v jednom konkrétním místě naskládány krabice s dosud nevybaleným zbožím, čímž došlo k tomu, že prostor pro procházející zákazníky se, ač je to k neuvěření, ještě víc zúžil. A právě v tomto zúžení stála postarší důchodkyně snad dámského pohlaví a soustředěně zírala do regálu u zdi.

Někteří nakupující předváděli doslova artistické kousky, aby se jí mohli vyhnout a projít dál. Já jsem spočítal své šance a uvědomil si, že bez toho, abych šlápl na některou z krabic a poškodil tak dosud nevybalené zboží, prostě důchodkyni neobejdu, protože neumím chodit baletními kroky. Proto jsem se rozhodl zachovat nesmírně statečně a důchodkyni oslovil s nevinnou otázkou, zda bude v tom místě stát ještě dlouho.

„Nevím,“ odpověděla důchodkyně a dál zírala do regálu, „já ještě nevím, co si chci koupit.“

„Aha,“ pronesl jsem, „a jak moc vám bude vadit, když o tom budete přemýšlet o kus dál tak, aby se tudy, kde to blokujete, dalo projít?“

Důchodkyně po mně blýskla takovým pohledem, že jsem v tu chvíli pochopil, jak se cítil Kulhánkův hrdina, když se díval do očí samotnému Luciferovi. Ovšem stejně jako Kulhánkův hrdina i já jsem ten pohled vydržel.

Důchodkyně něco zasyčela a odkráčela do volnějšího prostoru tak, abych mohl projít okolo krabic k pokladnám. Během chůze mávala svým nákupním košíkem tak, aby pokaždé zasáhla aspoň jednoho z dalších zákazníků a něco si temně mumlala.

Od prodavaček jsem si vysloužil ocenění, že jsem dokázal důchodkyni přemístit bez použití fyzikálního násilí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

WE 18/2015

Letí to jako splašené hejno orlů. Ovšem osmnáctý víkend s dětmi byl v mnohém tradiční. Jen díky tomu, že jsem se v poslední možné chvíli utrhl ze školení, jsem stihl spoj do jejich městečka, díky pětadvacetiminutovému (to je 25, ne 52, pozn. aut.) zpoždění jsem jen proběhl prodejnou potravin a už jsem zase seděl ve spoji opačným směrem ke mně.

Protože nechci, aby mé děti v mé přítomnosti trpěly hladem, mám pro ně téměř vždy, když ke mně přijedou, připravené něco k jídlu. Tak tomu bylo i tentokrát. Večer jsme proto strávili konuzumací jídla, sledováním filmů a intelektuální debatou.

V sobotu jsem měl poměrně jednoduchý plán, sehnat dceři adaptér k notebooku. Plán byl jednoduchý, realizace složitější, neboť jsem se projel trochu víc, než jsem měl původně v plánu. Ovšem adaptér jsem sehnal a pak jsem se mohl ještě protáhnout mou oblíbenou prodejnou potravin, kde tentokrát byl v akci tvaroh a tvaroh se, jak známo, hodí ke všemu.

Oběd jsme tak absolvovali v místní restauraci, která je povinně nekuřácká. Ovšem i nad touto akcí se objevil malý stín. A to, když mi číšník smutným hlasem oznámil, že dostanu jeden z posledních půllitrů své oblíbené značky piva, neboť od následujícího týdne se zde bude točit toliko Plzeň, Gambrinus a Radegast. Zatímco při prvních dvou názvech se o mne pokoušely mrákoty, ten třetí to mírně napravil. Ovšem guláš s kozími rohy (aniž bych věděl, ze které kozy byly) byl nadprůměrně kvalitní.

Odpoledne jsme chtěli navštívit putovní výstavu tchořů, ale ta byla odložena, takže jsme jen vyčkali, než dorazí Partnerka se svými dětmi. Bylo to pohodové posezení a povídání, sledování filmů (jak jinak) a příjemná debata.

A ani v neděli má aktivita neustávala. Měl jsem sice domluvenou exkurzi do jedné zdejší továrny, ovšem pro nemoc průvodce se nemohla uskutečnit. Na oběd jsem upekl vynikající pizzy (pokaždé, když peču pizzy, je pak popelnice před domem plná krabic z pizzerie) a odpoledne jsme se v poklidu vydali do městečka, kde děti žijí. Naštěstí bez zpoždění a jiných neduhů. A to, že mě poslední půlhodinu bavila obézní osoba snad dámského pohlaví (nehodlal jsem zkoumat; to, že obvod jejího stehna byl výrazně větší než obvod mého břicha, byl dost výmluvný argument), která zásobovala svou spolucestující svými neuvěřitelně nablblými řečmi, ze kterých vyplynulo, že kdo ji (tedy tuto obézní osobu) dostatečně neobdivuje a nehodlá se s ní kamarádit, je minimálně blb, byla už jen taková meruňka na dortu.

A cesta domů, večeře, spánek... A vzhůru do nového pracovního týdne.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Korunka vlevo dole

Protože moje pětka vlevo dole, kdysi dávno překrytá korunkou, byla zásahy zubařky uvedena do lepšího stavu, byl nejvyšší čas nechat ji osadit korunkou zcela novou. A lepší. A hezčí.

K tomuto účelu, který je jednou provždy daný, jsem se s předstihem mně vlastním dostavil opět do čekárny. Moje oblíbená zubařka měla právě v parádě jednoho staršího pána, který vzdáleně připomínal Vlastimila Brodského.

Poté, co ten pán odešel, netrvalo dlouho a zubařka si do ordinace zavolala přímo mne.

Prohodili jsme spolu pár zdvořilostních vět a pak mi zubařka tradičně vložila do úst odsávačku a místo, kam měla přijít nová korunka, obložila speciálními tampóny. Někde tam zabrala, tam ubrala, přeměřila a po chvíli se odhodlala k samotnému zákroku. Usadila novou korunku a za pomoci svých nástrojů ji dorovnala a doladila její umístění. Bylo hotovo.

Tradičně jsem si vypláchl ústa, s zubařkou i sestrou se rozloučil, u recepční si domluvil další termíny a bylo hotovo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Z časů předblogových

Je to možná zvláštní, ale je to tak. Opravdu existovaly časy, kdy můj blog neexistoval, nepsal jsem jej a ani nijak jinak jsem veřejně nepublikoval a ani o tom neuvažoval. Tím se nechlubím, ani si nestěžuji, to je prostě fakt.

Nuže, když se mě někdo zeptá, jaká je má profese, a náhodou je to odborník z mého pracovního okruhu, tak mu odpovím přesným názvem i pracovním zařazením a mám jistou šanci, že dojdu pochopení u posluchače. Co ale říct a jak své profesní zařazení vysvětlit laikům?

Abych si byl jist, že jsou mí čtenáři na stejné nebo aspoň podobné komunikační úrovni; doufám, že si všichni uvědomují rozdíl mezi slovem laik na jedné straně a slovem lajdák na druhé straně. Tady jde o laiky, tedy jedince, kteří nejsou odborníky. Lajdáky se nezabývám.

Nuže, takovým laikům - rozumíme si; že ano? - pravidelně říkám tak, abych to přiblížil neodborné laické mluvě, že jsem profesionální počítačový maniak. A od toho se pak odvíjí spousta dalších detailů, jako třeba to, že se mi mládencové, vdovy i panny vrhají k nohám, kdykoli je trápí něco s jejich počítači; v restauraci, která je obsazena až do posledního místa, mám ve chvíli, kdy vejdu dovnitř, k dispozici nejlepší stůl; a podobně. Ovšem to hlavní, proč toto všechno tak zdlouhavě a přitom nesmírně zajímavě vypisuji, je to, že jako profesionální počítačový maniak miluji a ctím mnoho zásad, z nichž ta hlavní zní: Svá data bez odkladu zálohovati budeš.

Nuže, něco málo pod nebo přes rok před tím, než jsem začal psát tento svůj kultovní a legendární blog, který dnes a denně čtou, a já se to nebojím napsat naplno, desítky dychtivých a dychtících čtenářů, jsem takhle seděl v kanceláři u svého pracovního počítače a tvořil šestadvacátou (dle jiných pramenů čtyřiatřicátou) verzi procesní dokumentace. Pro laiky stačí, že jsem něco psal a bylo toho hodně.

Ona totiž ta dokumentace postupně rostla a bobtnala. První verze měla nějakých třicet stránek a připadala mi optimální. Jenže když jsem ji předložil ke zhodnocení manažerce Janě, bylo mi vysvětleno, že je to příliš stručné. Manažerka Jana mi pak vysvětlovala, co bych měl v té procesní dokumentaci ještě doplnit a upravit, ovšem vzhledem k tomu, že nosila trička s hlubokými výstřihy a náplň jejího výstřihu prozrazovala, že by mohla stát jako socha, protože není plochá, a zároveň při hovoru se mnou se její výstřih vyskytoval v rovině s mýma očima, nic jsem si z její řeči nepamatoval a musel jsem ji požádat, aby mi své připomínky raději poslala mailem. Z psaného textu totiž na mě její vnady tak bujně nepokukovaly. Většinou.

Jak jsem postupně integroval jednotlivé připomínky manažerky Jany k mému dílu do tohoto díla, text rostl a bobtnal. Pravda, můj vrozený literární talent a jazykový cit, to obojí se podepsalo na tom, že tento neustále se rozrůstající a donekonečna se rozprostírající dokument byla radost číst. Ovšem manažerka Jana stále nebyla plně spokojena a stále kladla nové a další požadavky, až jsem jednou zabručel „Ta mě honí, až si připadám jako její klitoris,“ což, jak dodnes doufám, neslyšela.

Ale zpět k původnímu tématu. Tak tedy sedím u počítače, buším do klávesnice, div si prsty neulámu, libuji si, jak mi to jde, a těším se, až dokončím poslední kapitolu, abych to mohl celé uložit jak do svého počítače, tak do sdíleného adresáře v prostoru serveru.

A právě v tu chvíli se to stalo. Počítač přestal reagovat a já věděl, že je zle. Po mnoha minutách vyhodil na obrazovku hlášení, že nemůže číst v paměti na adrese 0x#$#@$%^$#$ a že mám stisknout OK.

Nuže přisunul jsem tam kurzor myši a jemně stiskl její levé tlačítko.
A byl konec.
Počítač chvíli hučel a nedělal nic.
A pak to NIC dělal.
Obrazovka ztmavla a já začal mít nepříjemný pocit v zátylku. Ovšem jako první jsem to vzal jako znamení, že je čas na mou oblíbenou kávovou pauzu a vydal se svou elegantní chůzí k automatu na kafe.

Když jsem se vrátil, vypil jsem si kafe, kelímek zmačkal do neúhledného tvaru a hodil do koše; pak jsem se pokusil počítač přivést opět k životu.
Nešlo to.

Po pátém pokusu jsem zvedl telefonní sluchátko a ohlásil závadu.

Ani ne o dvě hodiny později přišel kolega, který se rád v počítačích hrabe uvnitř (já se hrabu v programech a aplikacích) a můj počítač si odnesl. Přinesl mi jej následující den. A po zapnutí jsem pochopil, že jsem svou oblíbenou zásadu dost nectil. Počítač totiž byl čistý jako slovo Boží a moje mnoho měsíců tvořená dokumentace byla, ano, přesně tam.

Poučení, které z tohoto případu plyne, je následující: Procesní dokumentace, nad kterou jsem se trápil několik měsíců, se dá v případě náhlé potřeby sepsat za dva dny.

A to je pro dnešek všechno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Charles De Coster - Pověst o Ulenspieglovi

Odmalička jsem měl rád příběhy o hrdinech, jejichž povaha se podobala té mojí a kteří uměli na tupost, aroganci, nadutost, zášť a nenávist reagovat stejně jako já, čili humorem, nadsázkou a hlavně smíchem, což jsou věci, kterých se šiřitelé zášti a nenávisti bojí nejvíce. Ať už to byli z českých pověstí bratr Paleček nebo chrudimský Kacafírek, z perských pověstí Hodža Nasreddin, z jižních Mušfikí nebo Ferrazanu (tady si nejsem jistý správným počtem r a z) či Turlulú až k hrdinovi této knihy.

Ten se vyskytuje ve více podobách. V německých pověstech je uváděn jako Enšpígl a jeho jméno je odvozeno od Eulenspiegel (něco jako Soví zrcadlo) a celým jménem pak Eulenspiegel Till. Tato kniha je sestavena z flanderských pověstí a hrdinou je chlapec Thylbert, který získá přezdívku Ulenspiegel díky tomu, že lidem, kteří byli pohoršeni jeho legráckami, kterými je dokonale karikaturoval, odpovídal Ik ben ulen spiegel, čili Já jsem vaše zrcadlo.

Ulenspiegel je neposedné dítě, rád se toulá a provádí různé legrácky, ke smutku svých rodičů si nehledá žádné pořádné zaměstnání. To trvá až do chvíle, kdy je na prahu své dospělosti souzen pro rouhání. Ovšem protože výpovědi svědků jsou nejednoznačné, je odsouzen k tomu, aby byl na tři roky vyhnán ze svého rodného města a během těchto tří let absolvoval pouť do Říma a zpět a v Římě si u papeže vyprosil odpuštění.

Během tohoto Ulenspieglova putování se pak odehraje většina proslulých Enšpíglovských historek, kdy hrdina nachytává nepoctivé pekaře, ševce, krejčí, lakotné hostinské či samolibé šlechtice. Zatím jeho rodiče neprožívají moc veselé období. Navíc se Ulenspiegel po třech letech vrací zrovna v den, kdy je jeho otec jako kacíř odsouzen k upálení. Ulenspiegel se pak stará o svou matku až do její smrti. A tím končí první část pověsti.

Ve druhé a třetí části pak není Ulenspiegel už tím věčným vtipálkem a posměváčkem, ale stává se bojovníkem. Bojovníkem za nezávislost Holandska na španělské koruně. Autor tak dokonale přesunul svého hrdinu z původních historek, majících svůj základ někde ve 14. století, do 16. století. Ulenspiegel se svým věrným druhem Lammem vytvářejí společenství guezů, které chystá svrhnutí španělského krále a dosazení knížete Oranžského. Samozřejmě už při tom neuplatňuje své žerty, je najednou moudrý, statečný, rozhodný a předvídavý.

V závěrečných dvou částech jsou nejprve napraveny staré křivdy, potrestán udavač, který dohnal Ulenspieglova otce na hranici, Holandsko získává svobodu a Ulenspiegel neumírá, protože žije tak dlouho, dokud bude žít duch Flander.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Říjen 2015

Všeobecně je říjen pro mě asi nejméně oblíbeným měsícem, už proto, že uvozuje období, které nemám rád. V říjnu totiž podzim, kterému by se dala občas přisoudit jistá míra sympatie, definitivně prohrává a přichází období mrazivých teplot, začíná topná sezóna a díky návratu ke klasickému středoevropskému času je tma už v hodinu, kdy má normálně ještě svítit denní světlo.

Tento říjen byl tedy v podobném duchu a jediné, co ho vylepšovalo, byly dva víkendy s dětmi a pravidelný kontakt s Partnerkou.
A pořád netuším, proč na konci října mají někteří excentričtí jedinci potřebu slavit německou metalovou skupinu, která je už dávno za zenitem.

Přečtené knihy:

Neil Gaiman - Unnatural Creatures
Jaroslav Dietl - Nejmladší z rodu Hamrů
Mark Twain - Dopisy z planety Země
Jiří Kulhánek - Vyhlídka na věčnost
Jiří Křenek - Tomáš a Markéta
Josef Nesvadba - Einsteinův mozek a jiné povídky



Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Josef Nesvadba - Einsteinův mozek a jiné povídky

Jakožto milovník sci-fi literatury jsem nemohl propásnout příležitost prozkoumat tento poměrně reprezentativní výběr praotce české sci-fi. Nutno dodat, že mé dojmy jsou přesně v polovině. Napůl se v nich objevuje nadšení, napůl rozpaky.

Jak píše v doslovu Ondřej Neff (tehdy agilní svazácký redaktor Mladé fronty), Josef Nesvadba psal divoce a nedbal na konvence. To je v některých povídkách, zejména v té titulní, ku prospěchu věci. U ostatních dalších to však velmi brzdí děj a ztěžuje koncentraci čtenáře.

Pochopitelně nejvíc jsem si užil kultovní kousky, jako Blbec z Xeenemünde (o podivínském autistovi, který z dětské stavebnice vytvoří odpalovací zařízení schopné zasáhnout libovolný cíl s maximálně půlmetrovou odchylkou), Anděl posledního soudu (o pokusu zachránit planetu, která je už dávno mrtvá) nebo Upír Ltd (o závodním automobilu, který jako pohonnou hmotu používá lidskou krev), ovšem bylo by chybou nepřečíst výběr celý.

Většina povídek je totiž ovlivněna jak první, tak druhou světovou válkou a fašismem na jedné straně a raným socialismem na straně druhé. A celkově dávám, i přes celkovou nejednoznačnost mého hodnocení, jedno plus navíc za přítomnost filozofického přesahu povídek, i když Nesvadba ve svých úvahách o touhách a cílech člověka zůstává na půlce cesty, kterou celou urazí ve svých knihách Sergej Lukjaněnko.

Rozhodně dobré pro přečtení jako základ toho, z čeho později česká sci-fi vyrostla.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Waltari - You Are Waltari (2015)

Waltari jsem potkal před více než 20 lety s jejich albem Torcha! Nešlo si nepovšimnout toho, že i v tehdejších podmínkách Kärtsy a jeho spoluhráči bořili hranice žánrů. Tehdy se jejich hudebnímu chameleonství říkalo crossover nebo lidově krosour.

Ostatně zařadit Waltari není vůbec jednoduché. Je to trochu metal, trochu punk, trochu funk, trochu hard core, trochu finská lidovka a hodně srandy. A to jim vydrželo i v tomto albu.

Od úvodní skladby totiž hrne posluchačům do uší nekonečný proud pozitivní energie, kterému se nedá ubránit a i nesoustředěného posluchače velmi brzy promění v soustředěného. A soustředěného (jako já) soustředí ještě víc.

A jedna docela pěkná perlička na závěr. Už jsem si zvykl, že Kärtsy zpívá anglicky i finsky a v obou řečech se orientuje naprosto dokonale. V předposlední písni tohoto alba, skladbě Televizor, si bere do úst a dokonale roztomilým způsobem prezentuje finskou češtinu. A kdyby nic jiného na albu nebylo, už za to si plný počet bodů zaslouží bez sebemenších pochyb.

Seznam skladeb:

1. 12 03'43"
2. Tranquality 04'04"
3. Solutions 03'33"
4. Only The Truth 04'02
5. Mountain Top" 03'58"
6. Right Wing Theme 04'00"
7. Strangled 02'02"
8. Keep It Alive 03'51"
9. Singular 04'10"
10. Not Much To Touch YOu 04'52"
11. Hyväolihyväoli 04'44"
12. Drag 04'42"
13. Televizor 03'24"
14. Diggin The Alien 03'38"

Celkový čas: 54'50"

Celkové hoídnocení (1 - 10): 10

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhá velmi speciální masáž

UPOZORNĚNÍ: Následující text obsahuje větší než nemalé množství citátů z několika na sobě navzájem nezávislých zdrojů. Citáty poznáte podle toho, že jsou psány podtrženě. Konec upozornění.

Protože jsem v dětství moc rychle vyrostl a moje páteř se nestihla přizpůsobit, občas se někdy stane, že mi zrovna tato část mého těla dá najevo svou nelibost nad tím, jakým způsobem žiji a jak se k ní chovám. A co mi pomůže, když páteř zlobí už moc? Ano, správně, žáku Fíku, pomůže mi velmi speciální masáž.

Protože jsem jednu takovou velmi speciální masáž absolvoval a od jejího absolvování uplynul více než rok, začala se moje páteř opět ozývat s tím, že by to chtělo opět zkušené ruce masérky a jejich tlak na správná místa tak, aby si tato důležitá součást mé kostry mohla opět vesele lebedit. Jednoho dne to došlo už do takové fáze, že nepomohla ani autosugesce, ani sledování severokorejských zpráv a bohužel ani univerzální léčebná trojkombinace rybí tuk - hypermangan - klus po parku. A tehdy jsem pochopil, že potřebuji zopakovat velmi speciální masáž jako sulc.

Ovšem, a to nezapírám, ostatně zapírat cokoli není můj styl, to bych si vyprosil, pánové, narazil jsem na překážku. Kontakt na masérku, která mi tenkrát tak krásně srovnala záda, nohy a zbytek těla rovněž, byl uložen v mobilu, o který jsem za dosud nevyjasněných okolností přišel. Zkoušel jsem kontakt na ni dohledat jinde a jinak, ale jakoby se po ní zem slehla. Nezbylo mi tedy než spolehnout se na nejtradičnější zdroje informací a rozhodit sítě. Zkusil jsem se zeptat několika kolegů a kolegyň, zda náhodou někdo něco neví o tom, kde by se dalo přijít k masáži tak dokonalé, že dokonalejší je už jen masáž rozteklou čokoládou, a mé pátrání bylo úspěšné. Za něco mezi osmi a pětačtyřiceti dny jsem měl kontakt na masérské služby něco mezi 800 a 2500 metry od mého pracoviště.

Protože tato masérna má i své stránky, chvíli jsem se jimi probíral, líbila se mi škála služeb i ceník, nakonec i profily jednotlivých masérek a masérů, kde bylo vedeno kdy, kde, za jakých okolností které kurzy absolvovali. Ovšem přestože platí, že na pivo jdu raději s chlapem, jsou určité chvíle, kdy by se chlap chlapa dotýkat neměl, a proto, ačkoli všichni tři prezentovaní maséři vypadali jako mistři svého řemesla, jsem se nakonec soustředil na jejich dámské kolegyně. Čistě z principu.

Protože všechny prezentované masérky dokládaly nejvyšší možnou atestaci, absolvování kurzů všech možných druhů masáží a vysoce profesionální úroveň, rozhodl jsem se, opět čistě z principu, pro tu z nich, která je mi věkem nejblíže. A protože toto masážní centrum inzeruje, že jediný možný kontakt k objednání je telefonický, zadal jsem příslušné telefonní číslo a zavolal tam. Podotýkám, co jsem nezmínil, že co čert nechtěl, zrovna ten typ masáže, po kterém mé tělo volalo, byl nabízen za speciální akční cenu, asi tak dvoutřetinovou oproti normálu.

Ozval se mi pánský hlas a já zaservisoval otázkou, jestli ta akční cena stále platí.

Pánský hlas vybral mé podání a odpověděl, že ano, ale jen ve středu a ve čtvrtek.

Zareturnoval jsem od základní čáry s otázkou, zda platí i tuto středu (měl být státní svátek, pozn. aut.).

Pánský hlas obouručným backhandem zaloboval, že ne, že ve státní svátek tam nikdo nebude.

Přeběhl jsem si blíže k síti a lehce nahodil otázku, zda tedy mohu přijít ve čtvrtek v podvečerních hodinách.

Pánský hlas vybral mou smeč a nasadil k prohozu, že ano a přitvrdil to otázkou, zda mám přání i na konkrétního maséra nebo konkrétní masérku, nebo zda nechám výběr příslušného pracovníka na něm.

Doběhl jsem až k základní čáře a v záklonu čistým forhandem poslal míč na jeho stranu hřiště s tím, že mám vybránu tu konkrétní masérku, co je věkem mně nejblíže.

I tento úder mi vrátil s tím, že to nebude problém, že mnou vybraná masérka má zrovna v mnou vybraném čase volno.

Doběhl jsem opět k síti a lehce přehodil s tím, že potvrzuji datum i čas.

Zareturnoval s tím, že se na mě bude těšit.

Čopovaným backhandem jsem mu přihodil otázku, zda skutečně sídlí tam, kde si myslím, že sídlí.

Přímo ukázkovým volejem mi potvrdil, že ano.

Napřáhl jsem se k úderu, který by mi záviděl i Agassi, poděkoval mu za ochotu a potvrdil, že se také budu těšit.

A rozhodčí z empiru zahlásil: „Game, set, match.“

Během dvou dnů, které uplynuly mezi dnem, kdy jsem se telefonicky domluvil k masáži a dnem, kdy měla masáž proběhnout, mi mé mladé, leč unavené tělo jednoznačně vysvětlilo, že příště mi tak dlouhé pauzy mezi masážemi tolerovat nebude a pokud si myslím, že ano, mám si hledat jiné tělo.

V den, kdy měla dohodnutá masáž proběhnout, jsem se nejprve chtěl zastavit ve své oblíbené kavárně. Ale sešlo z toho. Uvnitř totiž seděl podivný chlápek, který neměl v ruce mobil, tablet ani notebook. Jen seděl a upíjel kávu. Zjevně psychopat. A společnost psychopata rozhodně nemám zapotřebí vyhledávat.

Doma jsem ze sebe shodil všechny vrstvy oblečení a zaplul do sprchového koutu. Sprcha má na mě vždy velmi pozitivní vliv, zejména v kombinaci s mou sbírkou sprchových gelů. A pak jsem si uvařil odpolední kafe a jen tak relaxoval.

Nakonec jsem se zvedl, opět ustrojil a vyrazil na dohodnuté místo. Byl jsem tam asi o pět minut dříve.

Nechal jsem si do telefonu vysvětlit, kudy mám jít a u kterých dveří zazvonit.

Otevřít mi přišla má vybraná masérka. Překvapilo mě, že je jen o něco málo vyšší než moje dcera a skoro stejně útlá. Představila se mi, a proto ji mohu pro potřeby svého blogu označovat jako Nelu, protože se tak nejmenuje. Během několika úvodních minut mi vysvětlila co a jak a pak se šlo na věc.

Uložil jsem se na masážní lehátko a prohlásil, že podle dohody si budu přát komplexní masáž zad, nohou a paží.
Nela někde vzadu pustila tichou hudbu, upravila mou polohu na masážním lůžku, srovnala mi i polohu hlavy a krku a zlehka přejela prsty po mých zádech.

Už jsem si skoro říkal, že mě nic dramatického nečeká. Pak mě ale chytila za ramena a palce mi zarazila někam k lopatkám.
Už nikdy nebudu podceňovat křehce působící holky, které vypadají, že by neublížily mouše.
Já totiž nejsem moucha.

Možná se to o mně všeobecně neví, ale ve škole jsem patřil k té chytřejší polovině žáků, aspoň co se prospěchu týká. Proto si mimo jiné z biologie dobře pamatuji, že páteř se skládá z obratlů. Ale dosud jsem netušil, že jich je tolik.

V jednu chvíli jsem zaryl nehty do masážního lůžka. Můj trapézový sval zasténal bolestí a já jsem získal podezření, že si na mě Nela sedla nebo lehla. Proto jsem porušil dohodu a mírně natočil hlavou, abych ji měl ve svém zorném úhlu.
Stála vedle masážního lůžka, bříška prstů zabořena v mých zádech.
A klidně se usmívala. Jakoby si jen tak hrála a dávala mi tím najevo, že bez ohledu na to, co mi říká moje tělo, ona ještě těmi prsty pořádně nezatlačila.

Za tu spoustu let, co je světem svět, jsem se naučil mít rád své tělo. Narodil jsem se v něm, vyrostl jsem v něm a na zbytek života už ho měnit za jiné nebudu. Je ovšem zároveň pravda, že sedavé zaměstnání a moje totální nesportovnost mají na mé tělo devastující vliv a zejména se to projevuje na mojí bederní páteři.
A k bederní páteři právě Neliny prsty dojely.
A v tu chvíli pořádně zatlačila.

Neřval jsem jen díky tomu, že moje vysoká úroveň chlapství mi to nedovolila. Ovšem pokud se říká, že někdo viděl všechny svaté, tak já jsem jich v tu chvíli viděl dvojnásobek. Možná i trojnásobek. Zároveň mi moje bederní páteř vyslala jasný signál, že tohle je to, po čem už - no, hodně dlouho - toužila. Zarazil jsem špičky prstů do masážního lůžka, zaťal zuby a tím, jak Nela zpracovávala jednotlivé úseky mé bederní páteře, jsem porozuměl, jak se asi cítí Ferda mraenec natažený na skřipec.

Poté, co dokončila práci na mé páteři, se Nela na chvíli od mého těla vzdálila. Pomalu se mi vracela duševní rovnováha a začal jsem zase rovnoměrně dýchat. Signály z mého těla mi dávaly najevo, že i páteř se s touto situací pomalu srovnává. A měl jsem za to, že nejtěžší fázi masáže mám za sebou. Uslyšel jsem Neliny kroky a opět se mě dotkly její prsty. Pousmál jsem se.
Předčasně.
Pustila se do mých nohou.

Netušil jsem, že může masáž nohou trvat déle než pár minut. Navíc o svých nohách jsem nikdy nepochyboval. Co do délky mi vyhovují a dole jsou zakončeny chodidly sedmačtyřicítkami. Vím, že se skládají ze stehen a lýtek a někde mezi tím je koleno. Prsty masérky se zaryly do mého stehna.
Zlatá bederní páteř.

Když se pravé stehno srovnalo s průběhem masáže, přišlo na řadu levé. To už jsem věděl, co mě čeká, tak jsem nebyl překvapen. A podobně si to odnesla i lýtka. Netušil jsem, že je jde masírovat tolika navzájem různými způsoby a že ta místa, kde mě občas chytají křeče, budou bolestivá i při masáži.

Popisovat jednotlivé detaily by nemělo cenu, proto když jsem se po hodině ztěžka zvedal z masážního lůžka, myslel jsem, že neudělám krok a nepohnu paží.
Zas tak hrozné to nebylo.
Kroků jsem tentýž večer udělal ještě hodně a i rukama hýbal.

Ale takovou masáž jsem opravdu potřeboval víc, než jsem si byl schopen původně připustit.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Státně sváteční pivo

Jak nejlépe oslavit státní svátek, který roztíná pracovní týden vejpůl, než tím, že usednu k pivu? I tuto otázku jsem si kladl.

Původně jsme byli domluveni s kamarádem, kterého mohu, přestože se tak jmenuje, označovat jménem Pavel, na určitý den D a hodinu H. Leč necelých 24 hodin před dohodnutým termínem mi napsal, že z důvodu nemoci musí naše setkání odložit na podvečer státního svátku.

Nedalo se nic dělat. Přijal jsem jeho rozhodnutí a odpovídajícím způsobem upravil své plány.

V určený státně sváteční den jsem byl na místě s půlhodinovým předstihem. Asi 15 minut před dohodnutým termínem jsem obdržel SMS, že se Pavel o dalších 15 minut opozdí. Šel jsem se tedy projít ulicemi mezi lidmi, kočárky a psy a do našeho oblíbeného podniku veřejného stravování jsem vcházel ani ne čtyři minuty před posunutým termínem.

Usadil jsem se u jediného volného stolu a než se ke mně dostal úslužný číšník a než si zapsal mou objednávku, Pavel dorazil a ještě než usedl a požádal číšníka o své pivo, oznámil mi, že právě dva dny před naším setkáním obdržel padáka. A že bude končit. Co se nepovedlo mně, povedlo se jemu.

Ale ani tato chvíle nezkazila naše tradičně dobré setkání. Po prvním pivu jsme si řekli o další a zatímco Pavel se odhodlal k tradiční míse smažených bramborových plátků, já si srdnatě řekl o maxiporci nakládaného hermelínu, protože lepší jídlo k pivu neexistuje.

Ani ne po hodině a půl jsme se s úslužným číšníkem podělili o naše bankovky a vydali se do další restaurace, tentokrát jedné z mých tří nejoblíbenějších, pojmenované podle šelmy. I zde mají personál na nadprůměrné profesionální úrovni, neboť ještě než jsme stihli usednout, už před námi stály plné půllitry pěnivé poličské pivní pochoutky. A i tentokrát jsme to zkombinovali s jídlem. Ovšem zatímco Pavel se odvážně pustil do opékaného kozího sýra, já jsem si vybral cibulový koláč s houbami.

Po několika hodinách družné debaty jsme uznali, že je správný čas požádat (rozto)milou servírku o účet a k tomu se postavit jako chlapi, tedy opět počestně zaplatit.

Poté, co jsme se venku rozloučili a já kráčel volnou chůzí ke svému domovu, jsem zjistil, že všechno to, co jsem do sebe nacpal, má vliv na má střeva a že dřív, než vymyslím rým na jméno Kamila (jiný než ten, že se dva týdny nemyla), budu potřebovat použít toaletu. Zděšeně jsem pokukoval po okolí a naštěstí jsem byl ve chvíli téměř poslední zachráněn, protože jsem jako podzim do Krušnohoří vtrhl do jiné restaurace, zkušeným okem odhadl nezbytně nutnou vzdálenost a vběhl do patřičné místnosti a ztěžka dosedl na keramickou mísu.

Pak už nic nebránilo tomu, abych se v pohodě a s nadhledem sobě vlastním vrátil domů.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Až budu starý muž

Vážně nehodlám psát úvahy o stáří, to po mně nemůže chtít nikdo (přesněji řečeno chtít může, ale to je asi tak všechno), jen mě během několika minulých dní napadl naprosto dokonalý návod na strávení věku, kterému se říká stáří.

Odstěhuji se do domova pro seniory a nikomu neřeknu, kde ten domov je a jak se k němu dostat.

Dohodnu se s obsluhujícím personálem, aby o mně nesděloval nikdy nikomu žádné informace.

Nebudu nikomu psát ani volat (pravda, tento bod je mírně devalvován možností, že už nebude komu).

Budu mít všechno a všechny dokonale na háku.

Když budu chtít, nepromluvím s nikým třeba půl roku ani slovo.

A budu mít nekonečný klid.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

WE 17/2015

Letí to hrozně rychle. Než jsem se nadál, byl tu sedmnáctý víkend s mými dětmi. V pátek jsem se vydal pro ně, a protože jsem všeobecně znám svou vlastností dřívějších příjezdů, nastal dřívější příjezd i nyní. Převzal jsem dceru i psa a šli jsme počkat na syna, než mu skončí badmintonový trénink.

Poté už nic nebránilo tomu, abychom se vydali v klidu a pohodě do mého sídla. Protože jsem milovaný a milující otec, pochopitelně jsem je neodbyl, měl jsem pro ně připravené všechno možné i nemožné. Spát jsme šli poměrně pozdě, ale na tom nesejde.

Sobota byla zprvu mlhavá, ovšem nakonec se rozjasnila, a proto jsme, jako každá slušná rodina, šli na oběd do restaurace, tentokrát do té, co je vyzdobena v pirátském stylu a měla zrovna nabídku německých jídel a piv.

Nuže, německé pivo s 5,1 % alkoholu ve mně zahučelo tak, že jsem se až divil, jak to zvládlo. Ovšem i jídlo bylo skvělé a zasycení dokonalé.

Odpoledne se svými dětmi i psy dorazila Partnerka, pročež jsme vyrazili na dlouhou více než hodinovou procházku místními lesy a oborou. Zatímco dcery kráčely statečně a psi s nimi drželi krok lépe než na vojně, synové se snažili celé turistické úsilí sabotovat a od třetího kroku si střídavě stěžovali na bolesti levé či pravé nohy a při každém dalším kroku se dožadovali příjezdu sanitky a okamžitého převozu do JIP nejblížší nemocnice. Ani jeden z nás rodičů netuší, proč je takové kňourání baví.

Naštěstí nakonec k všeobecnému údivu oba cestu přežili. Doma u mě jsme pak zasedli ke sledování filmu a konzumaci čokolády. Později jsme se my zkušení rodičové vydali do nedaleké pizzerie, abychom přinesli zasycení hladovějícím dětem.

Večer po odjezdu Partnerky, jejích dětí i psů, jsme shlédli další z mé úctyhodné sbírky filmů a odešli spát s přípravou na to, že ráno bude o hodinu méně, pročež se zase vynoří celá řada nesmyslných teorií o tom, jak má tato prkotina fatální vliv na organismus člověka (nemá).

Proto byla neděle převážně klidným dnem. Dopoledne jsme se nepouštěli do ničeho divokého, oběd jsem opět upekl v místní pizzerii, po obědě jsem nařídil dětem sbalit si věci a pak jsme se pomalu odsunuli na nádraží a po dlouhé době bez zpoždění dorazili do městečka, kde žijí moje děti. Jejich máma naštěstí nebyla doma, proto jsem se sám dostal domů lépe, i když ve stavu podobném únavě.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Kořenová nástavba II

Týden po předešlé seanci v zubní ordinaci došlo k další. Tentokrát byla v hlavní roli pětka vlevo dole, nad kterou před dávnými roky zubař, který mě laskavě zbavil šestky vlevo dole, dávno zlomil hůl. Ovšem zubařka se nade mnou smilovala a rozhodla se udělat vše, co bude v jejích všemocných silách, aby se můj zkažený zub dostal do obvyklé formy.

A šlo to jako po másle. Broušení, přeměřování, vyplňování, otisk dolní čelisti a pak závěrečná fáze. Nasazování kořenové nástavby. Poučen z předchozích nezdarů jsem už věděl, co to obnáší, proto jsem to zvládl v pohodě sobě vlastní.

Nakonec mě zubařka pochválila, že jsem přišel dříve, než bylo nezbytně nutné, a domluvila si se mnou další seanci.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Beatallica - Abbey Load (2013)

Beatallica mi přišla do sluchátek před více než deseti lety a zaujala mne víc, než se na první pohled zdálo. Protože jsem nikdy nerozuměl přehnané adoraci skupiny Beatles a zejména Johna Lennona, byl jsem rád, že se někdo chopil jejich tvorby a dal jí trošku normálnější háv. Zkrátka spojil na jednu stranu ukňourané Beatles s tvrdostí, kterou zejména ve svých začátcích proslula Metallica a výsledek je parádní.

Protože světy, v nichž na jedné straně vládnou Beatles a na druhé Metallica, jsou od sebe vzdálenější, než by se na první pohled zdálo, je toto spojení zejména pro příznivce první ze jmenovaných skupin doslova smrtící. I když na druhou stranu by mohli ocenit, že úvodní Come Together je odehrána s téměř dokonalým respektem k originálu. Jen je zaranžována tak, aby byla poslouchatelná pro normálního posluchače (tedy například mne).

Z toho, co jsem uvedl výše, tak asi nikoho nepřekvapí, že Michele je uvedena předehrou a doplněna refrénem z For Whom The Bell Tolls, Help! je snad ještě drsnější než od Waltari, nebo že Please Please Me... ale to si už poslechněte sami.

Ačkoli nemám rád revivaly, tak tahle parodická skupina dokázala ze dvou vzájemně hudebně nekompatibilních žánrů vytvořit svérázný originál, který velmi dobře baví.

Seznam skladeb:

1. Come Together 05'04"
2. I Saw Her Standing There 02'50"
3. Michele 04'48"
4. Help! 03'26"
5. Please Please Me 02'44"
6. Blackbird 02'04"
7. You Never Give Me Your Money 03'21"
8. Sun King 01'42"
9. Mean Mr. Mustard 01'34"
10. Polythene Pam 01'29"
11. She Came In Through The Bathroom 01'32"
12. Golden Slumbers 01'45"
13. Carry That Weight 02'14"
14. The End 02'11"
15. Her Majesty 01'20"

Celkový čas: 38'11"
Celkové hodnocení (1 - 10): 8

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jiří Křenek - Tomáš a Markéta

Jiří Křenek, spisovatel z mého rodného kraje, sepsal poměrně dost románů, ovšem do všeobecné známosti nějak záhadně nevstoupil. Školní látkou ani maturitní otázkou se nestal, což zase není na úplnou škodu.

Tomáš a Markéta je román z tehdejší žhavé předpřestavbové současnosti. Autor záměrně nedatuje ani nelokalizuje své hrdiny. Vše se odehrává v anonymním městě a v neurčeném bezčasí. Tomáš je třicátník, inženýr, technik, který vymýšlí téměř dokonalý zlepšovací návrh. Souběžně s tím je pověřen, aby spolupracoval s jedním výzkumným ústavem na výrobě umělých zvířat, jakýchsi zvířecích strojů, které by pomohly biologům zkoumat chování a reakce zvířat. Sám je trochu technokrat a hodně suchar, zahleděný do sebe, kterého sebemenší poznámka vytočí do nepříčetna. Protože v dětství přišel o rodiče, vychovávala ho teta, jejíž vlastní syn emigroval do Ameriky.

Tomáš se ani nehrne do partnerských vztahů, občas se nepravidelně schází se sekretářkou Miluškou, ale ani s ní se nedokáže uvolnit a pořád vězí ve svých technických sférách. Pak mu jednoho dne jeho americký bratranec zavolá, že přijede na návštěvu, Tomáš si vezme dovolenou, jede k tetě, setká s bratrancem i jeho americkou kolegyní a během dovolené jej navštíví novinářka Markéta, aby s ním sepsala rozhovor. A když rozhovor vyjde, je z Tomáše téměř hvězda, což si nechce připustit. Zároveň se s Markétou postupně sbližuje, což komplikuje rozpor mezi jeho do sebe zahleděnou povahou a Markétinou rozevlátostí...

Aniž bych chtěl autora jakkoli hanět, trochu mi připadalo, že se inspiroval u Vladimíra Párala, zejména u jeho asi nejlepšího románu Generální zázrak. Současně uznávám, že je to možná jen můj dojem. Autor zároveň, což oceňuji nejvíce, mistrně zvládá popisy a charakteristiky postav. Asi nejvíc se vyřádil při popisu paní Drábkové, agilní důchodkyně, která má potřebu neustále agitovat, stmelovat kolektiv, burcovat proti všemu zlořádu a nedochází jí, že její přehnaná aktivita nikoho kromě ní samotné nezajímá. Vrcholem jejích snah je pak pokus uspořádat veřejnou besedu s americkou kolegyní Tomášova bratrance, na niž tato paní Drábková připraví jak otázky, tak i odpovědi, a oboje připraví tak, aby to odpovídalo jejímu náhledu na světové dění. Když se pak celé setkání zvrhne v neformální pokec, je z toho paní Drábková na infarkt.

Kniha není špatná, to bych ji ani nečetl. Zároveň jí ale pořád něco chybí. Postavy se občas vyžívají ve zbytečně dlouhých proslovech, které by šlo zestručnit. Chápu, že autor musel řešit dilema mezi na jedné straně potřebou napsat svůj příběh a na druhou stranu nerozházet si to s tehdejším režimem, ovšem někdy je jeho snaha o vybalancování těchto dvou směrů až křečovitá.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Míra Kuželka - Černobílé tváře hvězd (1993)

Některé poklady se na světlo světa dostanou až po více než dvaceti letech a toto je jeden z nich.

Kdysi dávno, za mých vysokoškolských let, totiž jedna z písniček z tohoto alba zněla pravidelně v rádiovém éteru a kdo neznal text písně o Nadě Krchlové, byl definitivně společensky znemožněn. Nižší stupeň společenského znemožnění si pak vysloužili ti, kdo z písně o Nadě Krchlové znali pouze refrén.

Protože jsem člověk, který rád dohledává zapomenuté detaily, pídil jsem se po interpretovi této písně i po informacích o tom, jestli existuje i více vzorků jeho tvorby. A vyplatilo se mi, že jsem byl vždy velmi oblíbený a velmi vyhledávaný pro svou přívětivou a kamarádskou povahu. Jeden z mých tehdejších kamarádů zafungoval lépe než nejslavnější služba firmy Google a k tomuto albu mě nasměroval.

A překvapivě je to velmi dobré album. Míra Kuželka je typický hudební samorost, který se nenechává spoutat žánrovými ani jinými konvencemi, hraje to, co cítí, má nadhled a lehkost, díky čemuž z toho všeho vychází pohodové album na pomezí klidného blues.

Seznam skladeb:

1. Černobílé tváře hvězd 03'05"
2. Když se bourá dům 02'37"
3. Naďa Krchlová 02'34"
4. Češi 02'41"
5. Sladký pelyněk 02'34"
6. Pod listy akátu 01'59"
7. Každej to zná 02'39"
8. Kam zase jdeš 02'41"
9. Pořád doma 01'30"
10. Jen jeden 03'06"
11. Vlaštovky 02'56"
12. Ve znamení raka 02'10"
13. Flétnista 04'52"
14. Ráno je lék 03'35"

Celkový čas: 39'06"
Celkové hodnocení (1 - 10): 7

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Fotograf (2015)

Co jsem četl a slyšel od lidí, kteří tento film viděli dříve než já, vyznívalo jejich hodnocení - velmi mírně řečeno - jako, že jde o film „divný.“ A po zhlédnutí můžu konstatovat, že toto hodnocení bylo velmi přesné a docela ještě mírné.

Film je natočen na motivy ze života fotografa Jana Saudka, kterému je už asi 130 let a pořád se snaží působit jako vitální mladík. Působí jako člověk, který miluje ženy, ovšem jeho vztah k ženám je velmi podivný a mnohdy až otřesný. Ženy jsou pro něj jen spotřebním zbožím, které po použití odhazuje. A tak se dostává do konfliktu i se svou manželkou a dcerou.

A jednoho dne k němu do ateliéru dorazí mladá Líba Holá, která se snaží stát jeho asistentkou a manažerkou. Díky své tvrdohlavosti se jí podaří vystrnadit dosavadní asistentku a zaujmout fotografa Jana natolik, že jí nevědomky podepíše několik různých smluv, z nichž některé se ukážou později jako devastující.

Mezitím se Líba pustí do své vlastní kariéry fotografky; a protože pochopí, že v Janově životě hraje mnohem menší roli než Jan v jejím, začne se prezentovat jako samostatná umělkyně. Podaří se jí Jana dokonale odříznout od všeho, takže když se novinářka shání po Janovi, aby s ním sepsala rozhovor, nabídne se Líba jako záskok, aby byla sama hrdinkou rozhovoru. A když to jde takhle dál, nakonec svede Janova syna. A i když je s Janovým synem, ztropí poněkud divokou scénu Janově nové partnerce, zdravotní sestře.

A když jednoho dne Jan zjistí, že mu zmizely skoro všechny věci včetně negativů, ukáže mu Líba smlouvy, které jí kdysi podepsal a které stanovují, že majitelkou všech jeho věcí je právě ona. A film se pomalu chýlí k závěru.

Pro mě osobně byl ten film ne divný, ale mnohem divnější než divný.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jiří Kulhánek - Vyhlídka na věčnost

Každá kniha Jiřího Kulhánka je svým způsobem unikát. Zejména díky autorově způsobu popisu a vypravování.

Na začátku... Vlastně na začátku ne, Jiří Kulhánek se jako obvykle vrátí na začátek až po hodně dlouhé době. Tedy ve chvíli, kdy se poprvé vrátí na začátek, představuje svého hrdinu, kterým je pan Mluvčí. Ten moc nemluví, jen předává vzkazy jménem Distribuované banky. A je v hledáčku policejních složek všude, kam se hne. Když zachrání život policistce, která po něm jde, setká se s dřívějšími Kulhánkovými hrdiny z knihy Noční klub. A po rozmluvě s nimi přestává se svou kariérou Mluvčího a spolu s policistkou se přidává k Lékařům bez hranic. V této souvislosti najde skvělý způsob výdělku, kdy umožňuje bohatým lovcům provádět hony na zločince, padouchy nebo teroristy.

Až do jednoho dne, kdy mu skotský šlechtic sir Henry předloží svůj požadavek ulovit trofej nad všechny trofeje - přímo samotného Lucifera, vládce pekel. Protože ani Mluvčí ani Alice nemají představu o tom, jak se do pekla dostat a hlavně kudy, absolvují spolu se sirem Henrym a tajemným mnichem celkem drsný výcvik, během nějž zjistí, že nejlepší pro jejich cestu do pekla bude spustit se kráterem Vesuvu. Samotný sestup do pekla se povede, ovšem peklo má nakonec patnáct okruhů a v každém jsou jiní démoni a za své činy tu trpí jiní mrtví.

Sídlo samotného vládce pekel Lucifera je pak popsáno jako hrad na ostrově uprostřed lávového moře a Lucifer je popsán tak, jak popsán být má, tedy jako původní anděl, který se postavil do opozice. Na rozdíl od tvůrců South Parku, kteří vykreslili vládce pekel jako obřího tlustého červeného homosexuála, Kulhánek jeho popis dává velmi specifičtěji. Souboj se samotným Vládcem pekel tak celá výprava zvládne, ovšem poté, co se uprázdní trůn, na něj usedne jeden z nich, právě tajemný mnich, aby se sám stal novým vládcem pekel. Ovšem neví, že nic není jen tak, zahyne a navíc poskvrní trůn svou vlastní krví, čímž způsobí průšvih neuvěřitelných rozměrů. Stejně jako v Cestě krve a Divokých a Zlých se objevují oživlé mrtvoly, tentokrát z Hitlerovy německé armády, které nemají zábrany a koho napadnou, ten se stane rovněž jedním z nich. A vše míří k tomu, aby se novým vládcem pekel stal přímo Hitler. A jediným, kdo tomu může zabránit, je právě Mluvčí, ovšem nemá to jednoduché ani v nejmenším.

Ocenil jsem jednak originální děj, rovněž propojení s postavami z jiných knih a nemohl jsem jinak než dát absolutorium za návrat k otevřenému konci knihy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Okres na severu (1980)

Jestliže jsem ve svém článku o knize Nejmladší z rodu Hamrů, podobně jako ve svém článku o seriálu Muž na radnici, napsal, že Jaroslav Dietl miloval a velebil socialismus, pak v seriálu Okres na severu dosáhla jeho láska k tehdejšímu režimu úrovně skutečné perverze.

Už to, že seriál byl napsán na objednávku vedení KSČ jako umělecký přínos k očekávanému kdovíkolikátému sjezdu téže KSČ, je jasné znamení toho, že slušný autor by si takové zadání nenechal vnutit. Ovšem Jaroslav Dietl, v nerozborné jednotě s dalším prdelovlezcem Evženem Sokolovským se tohoto zadání chopil s fortelem až neuvěřitelným a výsledek je děsivý.

Pokud jsem uvedl, že hercům v Muži na radnici chybí charisma a působí krajně nesympaticky, pak je nutno dodat, že v Okrese na severu bylo i toto překročeno do neuvěřitelně děsivých rozměrů. Sošný a toporný Jaroslav Moučka v roli vedoucího okresního tajemníka KSČ v imaginárním městě Brodu je opravdu ještě méně sympatický než v Muži na radnici.

Seriál, který měl být oslavou socialismu a vládnoucí strany, se při trošku kritičtějším pohledu stává karikaturou téhož režimu. V úvodní epizodě řeší situaci, kdy došlo k havárii v místní chemičce. Jenže místo toho, aby jedinými, kdo tuto havárii řeší, byli zodpovědní lidé, tedy hasiči a policisté, případně vedení chemičky, řeší celou situaci okresní výbor strany (stranou je v celém seriálu myšlena pouze KSČ, to jen tak na okraj). A přestože vyjde najevo, že ředitel chemičky nenesl na havárii žádnou vinu, tatáž KSČ jej demonstrativně sesadí z pozice ředitele a odešle jej na jinou, méně kvalifikovanou pozici, což opravdu nevyznívá jako pochvalný bod pro tehdejší režim, kdy si KSČ uzurpovala právo rozhodovat opravdu o všem.

Ostatně dějová linka seriálu je slabá jako počtvrté vylouhovaný čaj. Vesměs se odehrává v kanceláři všemocného Pláteníka, nebo v automobilu Volha, chvílemi i u Pláteníka doma. Zde dostává seriál v některých momentech až tragikomický nádech. Ve chvíli, kdy Pláteníkova dcera doma představuje svého přítele, přizná její přítel, že je bezpartijní (následuje dramatický trylek houslí) a že dokonce není ani svazákem (ještě dramatičtější trylek houslový). Podobně dramatická hudební podkreslení mají vždy scény, kdy tento mladý muž, již Pláteníkův oficiální zeť, pronese něco naprosto normálního, například o tom, že v práci dostává často nesmyslné příkazy. Opravdu to působí tragikomicky a je jasné, že Dietl se Sokolovským tímto chtěli naznačit, že člověk může být odborník ve své profesi, ale musí si dávat pozor na to, co říká a že v tomto případě jen vyženěná příbuznost s velkým okresním tajemníkem mladému inženýrovi zachránila krk.

Ostatně vlezdoprdelismus autorů se projevuje i v těch chvílích, kdy nechávají jednotlivé postavy pronášet přímo neuvěřitelné zhovadilosti, např. „Já jsem přece čestný člověk, vždyť jsem člen strany,“ nebo „Byla to právě strana, kdo to rozsekl“ a další.

Pochopitelně Dietl nemohl tušit, že režim, kterému on tak ochotně s hlubokou úklonou slouží, má před sebou už jen necelých 10 let. O to je tento seriál tragičtější ukázkou, jak může člověk zblbnout, když svůj talent rozmělní na pochlebování momentálně vládnoucí straně.

Každopádně tento seriál mi odpověď na otázku, proč zrovna Dietl byl takovým miláčkem televizního národa, nedal.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

V zubní ordinaci

Protože historek, které se tak či onak odehrávají v zubní ordinaci, je větší než nemalé množství, je tu stručná rekapitulace toho, co se dosud odehrálo.

Někdy loni na jaře mě začala bolet čtyřka vlevo dole. Bolela jako čert. Povedlo se mi najít zubní ordinaci, která byla ochotna přijímat nové pacienty, i se tam zaregistrovat a objednat. Ovšem čtyřka vlevo dole bolela stále víc, proto jsem se nechal týrat v ordinaci zubní pohotovosti a až poté dorazil k zubařce.

Zubařka mi nechala zrentgenovat čelisti a oznámila mi, že problematických zubů je podstatně více. Každopádně přeléčila čtyřku vlevo dole, nechala mi vytrhnout čtyřku vlevo nahoře, napravila a korunkou vylepšila čtyřku vpravo nahoře a nakonec se pustila do pětky vlevo dole, tedy zubu, který už mnoho let byl zakryt kovovou korunkou, pod kterou se objevil kaz.

A nyní se tedy ocitám opět v zubní ordinaci. Zubařka ještě trochu vyspraví jeden z pravých dolních zubů a pak se vrhne k inkriminované pětce vlevo dole. Odstraní výplň dosazenou minule, čistí, kontroluje, nasazuje novou výplň a nakonec provádí otisky. Dolní i horní čelisti. A nakonec se domlouváme na nasazení podobné korunky, jako je ta, kterou jsem dostal na čtyřku vpravo nahoře, na pětku vlevo dole.

Když mi na začátku mého zubního dobrodružství stanovila zubařka počet návštěv a nezbytně nutných zákroků, málem jsem z toho omdlel. Pak jsem si spočítal, že za svůj život jsem zdravotní pojišťovně dobrovolně povinně odevzdal milionové částky, proto není na škodu si z nich něco málo vzít zpět. A navíc je mi to ku prospěchu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Top 5 září 16

Tradiční ohlédnutí za tím nejlepším z uplynulého měsíce:

Nejčtenější články:
1. 085 / 100 - Zaměňování pověstí za realitu 173 čtenáři
2. 100 / 100 - Lhaní a lháři 163 čtenáři
3. 081 / 100 - Mačkači 147 čtenářů
4. 095 / 100 - Rozvod 132 čtenáři
5. 097 / 100 - Nenažraní sběrači 106 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz 580 použití
2. www.google.com 98 použití
3. plus.url.google.com 84 použití
4. www.google.sk 57 použití
5. zuzkasouckova.blog.idnes.cz 27 použití


Návštěvnické země:

1. Spojené státy 10909 návštěvníků
2. Česká republika 3400 návštěvníků
3. Nizozemsko 1690 návštěvníků
4. Rusko 491 návštěvníků
5. Island 334 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Firefox 49 %
2. Opera 24 %
3. Chrome 23 %
4. SamsungBrowser 1 %
5. Safari 1 %

Operační systémy:

1. Windows 81 %
2. Android 9 %
3. Macintosh 4 %
4. Linux 2 %
5. Unix 1%

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text