Ty snad nikdy nepřibereš

Tuto větu jsem slýchával odmalička. Narodil jsem se zkrátka hubený a hubený jsem dlouho zůstával. Byo to nezvyklé, aby valašský ogar byl hubený jak lunt, a proto jsem touto svou odlišností nedobrovolně vyčníval.

Příčina nebyla v tom, že bych nejedl. Naopak, dokázal jsem spořádat porce větší než obrovské, a to v neomezeném množství. Jen se to prostě na váhovém přírůstku neprojevovalo.

„To víš, jak ta hmotnost jednou spadne, už ji nenabereš,“ řekl jsem tenkrát jedné ženě, co se mnou chtěla chodit. Ta byla totiž z mé hubenosti doslova v šoku a kdybych ji neochránil, určitě by se o ni pokusil minimálně trojnásobný infarkt. A za tu větu mě chtěla škrtit.

A i když jsem se lety projedl do mírné nadváhy, stále zůstávám tím nezdravě hubeným.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

079/365/2017 - Běh

My blogeři máme takovou vlastnost, že se navzájem inspirujeme. A k tomu patří inspirace literární. A Zuzka Součková mě inspirovala k tomu, abych napsal pár řádků na toto téma.

Narodil jsem se s výrazným sportovním antitalentem. Poměrně brzy jsem se smířil s tím, že časopis Stadión, ani jeho slovenská mutace Štart se mnou nikdy nezveřejní žádný rozhovor ani profilový článek, ani se neobjevím uprostřed některého z nich na vloženém plakátě. A ani běh mi dlouho nešel. Když jsme se jako vesničtí kluci oddávali společnému běhu odněkud někam, moje klátivá postava se potácela minimálně dva metry za nejbližším předposledním.

Ani v prvních školních letech se to nezměnilo. Tělocvik byl pro mě něčím, co se příčilo mé logice. Věděl jsem, že zdravý člověk tělocvik nepotřebuje a nemocný jej dělat nesmí, proto si z něj moc nevybavuji. Někdy během třetí třídy přišla naše brutální učitelka s nejvyšší formou mučení, a to dvanáctiminutovkou.

Vypadalo to tak, že jsme dvanáct minut kroužili po oválu. Někteří běželi, jiní klusali, já jsem se ploužil a měl jsem to na háku. Když byl konečně konec tohoto martyria, přiběhl ke mně spolužák a dychtivě se mě ptal, kolik jsem udělal koleček. Já jsem byl rád, že jsem to přežil, a on se mě ptá na takovou blbost!

S přechodem na druhý školní stupeň jsem se bohužel tělocviku nezbavil. Zatímco kladiny, hrazdy, žebřiny a podobné šílenosti jsem zdravě ignoroval, v běhu se objevila nová forma mučení. Patnáctistovka. Jako dítě jsem si takové číslo nedokázal ani představit.

Při prvním pokusu jsem dofuněl suverénně poslední se zdravým odstupem za předposledním a jen mimořádně silná vůle mě odradila od plánu odvalit se zdechnout do houští. Naštěstí to nikdo nekomentoval. A během těch čtyř let do osmičky jsem se postupně vybičoval k tomu, že jsem už nedobíhal jako poslední, ale jako čtvrtý, při nejhorším pátý. To mi na dlouhou dobu stačilo k tomu, abych si začal připadat minimálně jako pokořitel evropských, olympijských a světových rekordů.

Abych neusnul na vavřínech, přišla gymnaziální léta. Hned druhý nebo třetí den tělocvik. Tělocvikář s napoleonským komplexem a sadistickými sklony. Bez varování nás vyhnal ven a bez rozcvičení se šlo na atletické disciplíny. Hod granátem i skok do dálky jsem brzy odepsal, pochopil jsem, že v těchto disciplínách to nemá pro mě úroveň. Objevily se dvě nové běhací výzvy.

100 m

Při mé postavě trvá dlouho, než se moje tělo rozpohybuje do takové rychlosti, aby to stálo za zmínku. A 100 metrů je vzdálenost, která na to nestačí. Poprvé jsem proběhl kolem tělocvikáře v čase, který byl zarážející a urážející. Podruhé to bylo o setinu sekundy lepší, i hodil jsem to za hlavu. K uspokojení mi stačilo, že dva spolužáci, z toho jeden s morbidní obezitou, zůstali za mnou.

Ve druhém pololetí, a potom v obou pololetích druhého ročníku, nám tentýž tělocvikář stanovoval individuální limity. Nižší a vyšší. Nižšího limitu musel dosáhnout každý, kdo nechtěl, aby mu v kolonce tělocvik hyzdila vysvědčení trojka. A vyššího musel dosáhnout ten, kdo toužil po jedničce. Průšvih byl v tom, že musel dosáhnout vyššího limitu ve všech disciplínách, což pro mě byla sci-fi, a proto jsem se soustředil jen na to, kde jsem mohl aspoň trochu po tom vyšším limitu pošilhávat.

Nižší limit jsem zaběhl hned napoprvé a mohl jsem si tak stovku odškrtnout. Ale neodškrtl a konstantně jsem dobíhal v čase, který se pohyboval mezi těmito limity. Až ve druhém pololetí druhého ročníku jsem se rozhodl, že pokořím i vyšší limit. První pokus mi hrubě nevyšel. Na druhý mi pomoc nabídl spolužák z vedlejší třídy. Znali jsme se ze ZUŠ a věděl jsem, že když řekne, že mi pomůže, tak mi pomůže. Zaklekli jsme do startovací pozice, nechali tělocvikáře vyštěknout startovací povely a když jsem probíhal kolem něj, svítil mu na stopkách čas, ukazující, že jsem vyšší limit překonal o 0,03 sekundy, což mi k pocitu uspokojení stačilo.

O tom, jak jsme si s tím spolužákem pomohli, nebudu šířit žádné detaily ani na smrtelné posteli. Své.

Po úspěšném prokousání se druhým ročníkem jsme dostali jiného tělocvikáře, který měl naše výkony na háku. Stačilo mu, že jsme se nějak dostali do cíle. Moje motivace ke zlepšování tím řádně utrpěla.

3000 m

Několik minut po své první a druhé stovce jsme nastupovali k prvním třem kilometrům. Tělocvikář s napoleonským komplexem a sadistickými sklony nám oznámil, že škvárový ovál za školou obkroužíme čtrnáctkrát. Z té představy jsem se už viděl v sanitce a na JIP. A můj výkon podle toho vypadal. Zkoušel jsem běžet, ale moje nohy brzy zocelovatěly a dech se krátil. Sedmý a osmý ovál jsem místo běhu šel. Zbytek jsem překonal ani nevím jak, pročež na konci mého utrpení mi tělocvikář oznámil čas někde mezi sedmnácti a osmnácti minutami. Připadal jsem si, že jsem definitivně na odpis. Jediné, co mě zachránilo od skoku z mostu, bylo to, že morbidně obézní spolužák ještě v době, kdy jsem se převlékal v šatně do suchého, stále funěl po oválu.

Nebýt toho, že se tělocvikář vyjádřil na mou adresu nelichotivě před mou mámou, nevím, jak by to pokračovalo. Ale ve chvíli, kdy jsem se o jeho vyjádření dověděl, jsem se zařekl, že svou kůži jen tak lehce nedám. A pokaždé, když jsem ho zahlédl, jsem si opakoval ono cimrmanovské: „Počkej, ty hajzle!“

Kamarád Jirka, se kterým jsem se seznámil už ve školce a se kterým jsme se setkávali na hřišti za našimi paneláky, byl mým nápadem nadšen. Přes ulici se totiž nacházelo antukové hřiště i s běžeckým oválem. Stačilo projít brankou. Když nás přestalo bavit kopat do míče a zkoušet trefovat zařízení, dali jsme si pokaždé jeden ovál. Po nějaké době dva. A pak tři. Nepřepínali jsme se. Pro mě bylo důležité opravdu celou dobu běžet, nenechat se stáhnout do chůze. Doma ani ve škole jsem o tom nikomu neříkal, ale do konce prvního ročníku, se můj čas v běhu na 3000 m dostal někam k patnácti minutám.

Samozřejmě i při 3000 m běhu jsem měl nastavený nižší a vyšší limit. A protože s kamarádem Jirkou, který taky nebyl žádná hvězda světového sportu a ve své škole se potýkal s tělocvikem jen o něco málo lépe než já, jsme stále kroužili ovály antukového hřiště, získával jsem postupně v souvislosti s touto disciplínou sebevědomí. Při jednom pokusu jsem cítil, že poprvé od svého prvního pokusu opravdu běžím, dech mi funguje, nohy se mi nechystají odpadnout, nemám sebevražedné myšlenky a že mě to i baví. Nebýt zrovna v té chvíli na školním škvárovém oválu, tak bych se i rozesmál.

Moje velká chvíle pak nastala jeden den, kdy jsem věděl, že to půjde. Požádal jsem tělocvikáře, aby 3000 metrů zařadil do programu. Ze svého třiceticentimetrového výškového handicapu mě sjel pohledem, pokrčil rameny a prohlásil něco jako: „No když chceš,“ a o pár minut později byl start. Neběželi jsme všichni, zejména ti, kteří se spokojili s nižším limitem, tuto činnost sabotovali. A i mí spoluběžci postupně odpadávali. Od osmého oválu jsem už běžel sám. Ostatní raději dělali deset potupných kliků za každý neuběhnutý ovál.

Někdy okolo desátého oběhu jsem periferním viděním zjistil, že po vnitřním obvodu vnitřního obvodu oválu se mnou běží i tělocvikář a chvíli nevěřícně kouká na mě a chvíli na své stopky Casio. Když jsem se vydával na jedenáctý ovál, krátce na mě vyštěkl: „Nezpomaluj!“ což jsem ani v nejmenším neměl v úmyslu. A když jsem vbíhal do dvanáctého oválu, přes všechny objektivní projevy jsem cítil, že dnes to opravdu dám. A ve dvanáctém oválu jsem mírně zrychlil. Jen mírně. Víc to ani nešlo.

Když jsem vbíhal do třináctého oválu, chtělo se mi smát. Už jen dva. Při historicky prvním pokusu nepředstavitelná zátěž, při tomto pokusu brnkačka. Třináctý ovál jsem obkroužil v tempu zvýšeném během dvanáctého. A čtrnáctý jsem si užil dokonale. Jen mi v rukou chyběla vlajka. Když jsem dobíhal do konce čtrnáctého oválu, uviděl jsem, že se ke mně řítí tělocvikář, až mu přehazovačka skáče zprava doleva a zezadu dopředu, navíc s očima vyvalenýma tak, že jsem měl obavy o jeho momentální zdravotní stav. Strčil mi před oči svoje stopky a křičel: „Vidíš ten čas?“

Pokusil jsem se narovnat do přímého stoje, chytil ne druhý, ale minimálně pátý dech a zkoncentroval své síly do svého zraku. Na tělocvikářových stopkách se skvěl čas, který jsem si ani netroufal tipovat:

11'24"

Čísla udávající setiny sekund jsem nebyl v té chvíli schopen rozkódovat. Tělocvikář vypadal, že pokud se nestane nějaký zázrak, tak spustí tanec svatého Víta a já se odpotácel do šatny, kde jsem několik dlouhých desítek minut ležel jak ožralý spací pytel, pak jsem se na stále neposlouchajících nohou odešel osprchovat a pak jsem se pomalu, ale jistě přestrojil do civilu. Když se do šatny nahrnuli ostatní spolužáci, požádal je tělocvikář o pozornost a oznámil jim, že v této šatně se nachází momentální držitel nejlepšího času v tříkilometrovém běhu napříč všemi třídami druhého ročníku. A pak ukázal na mne. Pro některé spolužáky to byla potupa, kterou nerozchodili dodnes.

Na jednu stranu bohudík, na druhou bohužel tělocvikář, kterého jsme dostali na druhé dva středoškolské roky, jak už jsem uvedl, na konkrétní naše individuální výkony házel z výšky kmín, a proto jsem tento čas už nikdy nevylepšil a všechny mé další pokusy na této vzdálenosti končily někde mezi dvanáctou a třináctou minutou.

Tak, Zuzko, tady to máš.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Z časů předblogových

Je to možná zvláštní, ale je to tak. Opravdu existovaly časy, kdy můj blog neexistoval, nepsal jsem jej a ani nijak jinak jsem veřejně nepublikoval a ani o tom neuvažoval. Tím se nechlubím, ani si nestěžuji, to je prostě fakt.

Nuže, když se mě někdo zeptá, jaká je má profese, a náhodou je to odborník z mého pracovního okruhu, tak mu odpovím přesným názvem i pracovním zařazením a mám jistou šanci, že dojdu pochopení u posluchače. Co ale říct a jak své profesní zařazení vysvětlit laikům?

Abych si byl jist, že jsou mí čtenáři na stejné nebo aspoň podobné komunikační úrovni; doufám, že si všichni uvědomují rozdíl mezi slovem laik na jedné straně a slovem lajdák na druhé straně. Tady jde o laiky, tedy jedince, kteří nejsou odborníky. Lajdáky se nezabývám.

Nuže, takovým laikům - rozumíme si; že ano? - pravidelně říkám tak, abych to přiblížil neodborné laické mluvě, že jsem profesionální počítačový maniak. A od toho se pak odvíjí spousta dalších detailů, jako třeba to, že se mi mládencové, vdovy i panny vrhají k nohám, kdykoli je trápí něco s jejich počítači; v restauraci, která je obsazena až do posledního místa, mám ve chvíli, kdy vejdu dovnitř, k dispozici nejlepší stůl; a podobně. Ovšem to hlavní, proč toto všechno tak zdlouhavě a přitom nesmírně zajímavě vypisuji, je to, že jako profesionální počítačový maniak miluji a ctím mnoho zásad, z nichž ta hlavní zní: Svá data bez odkladu zálohovati budeš.

Nuže, něco málo pod nebo přes rok před tím, než jsem začal psát tento svůj kultovní a legendární blog, který dnes a denně čtou, a já se to nebojím napsat naplno, desítky dychtivých a dychtících čtenářů, jsem takhle seděl v kanceláři u svého pracovního počítače a tvořil šestadvacátou (dle jiných pramenů čtyřiatřicátou) verzi procesní dokumentace. Pro laiky stačí, že jsem něco psal a bylo toho hodně.

Ona totiž ta dokumentace postupně rostla a bobtnala. První verze měla nějakých třicet stránek a připadala mi optimální. Jenže když jsem ji předložil ke zhodnocení manažerce Janě, bylo mi vysvětleno, že je to příliš stručné. Manažerka Jana mi pak vysvětlovala, co bych měl v té procesní dokumentaci ještě doplnit a upravit, ovšem vzhledem k tomu, že nosila trička s hlubokými výstřihy a náplň jejího výstřihu prozrazovala, že by mohla stát jako socha, protože není plochá, a zároveň při hovoru se mnou se její výstřih vyskytoval v rovině s mýma očima, nic jsem si z její řeči nepamatoval a musel jsem ji požádat, aby mi své připomínky raději poslala mailem. Z psaného textu totiž na mě její vnady tak bujně nepokukovaly. Většinou.

Jak jsem postupně integroval jednotlivé připomínky manažerky Jany k mému dílu do tohoto díla, text rostl a bobtnal. Pravda, můj vrozený literární talent a jazykový cit, to obojí se podepsalo na tom, že tento neustále se rozrůstající a donekonečna se rozprostírající dokument byla radost číst. Ovšem manažerka Jana stále nebyla plně spokojena a stále kladla nové a další požadavky, až jsem jednou zabručel „Ta mě honí, až si připadám jako její klitoris,“ což, jak dodnes doufám, neslyšela.

Ale zpět k původnímu tématu. Tak tedy sedím u počítače, buším do klávesnice, div si prsty neulámu, libuji si, jak mi to jde, a těším se, až dokončím poslední kapitolu, abych to mohl celé uložit jak do svého počítače, tak do sdíleného adresáře v prostoru serveru.

A právě v tu chvíli se to stalo. Počítač přestal reagovat a já věděl, že je zle. Po mnoha minutách vyhodil na obrazovku hlášení, že nemůže číst v paměti na adrese 0x#$#@$%^$#$ a že mám stisknout OK.

Nuže přisunul jsem tam kurzor myši a jemně stiskl její levé tlačítko.
A byl konec.
Počítač chvíli hučel a nedělal nic.
A pak to NIC dělal.
Obrazovka ztmavla a já začal mít nepříjemný pocit v zátylku. Ovšem jako první jsem to vzal jako znamení, že je čas na mou oblíbenou kávovou pauzu a vydal se svou elegantní chůzí k automatu na kafe.

Když jsem se vrátil, vypil jsem si kafe, kelímek zmačkal do neúhledného tvaru a hodil do koše; pak jsem se pokusil počítač přivést opět k životu.
Nešlo to.

Po pátém pokusu jsem zvedl telefonní sluchátko a ohlásil závadu.

Ani ne o dvě hodiny později přišel kolega, který se rád v počítačích hrabe uvnitř (já se hrabu v programech a aplikacích) a můj počítač si odnesl. Přinesl mi jej následující den. A po zapnutí jsem pochopil, že jsem svou oblíbenou zásadu dost nectil. Počítač totiž byl čistý jako slovo Boží a moje mnoho měsíců tvořená dokumentace byla, ano, přesně tam.

Poučení, které z tohoto případu plyne, je následující: Procesní dokumentace, nad kterou jsem se trápil několik měsíců, se dá v případě náhlé potřeby sepsat za dva dny.

A to je pro dnešek všechno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mé dekády - čtvrtá dekáda

Protože na konci loňského roku to bylo poprvé, co číslice označující můj věk v letech začíná čtyřkou, je optimální čas na krátká ohlédnutí za prvními čtyřmi dekádami mého života. Dnes se budu věnovat dekádě čtvrté, tedy časovému úseku začínajícímu mýmí třicátými narozeninami a končícímu dnem bezprostředně předcházejícím mým čtyřicátým narozeninám.

Dekáda čtvrtá, o které bude pojednávat dnešní tradičně nadprůměrně hodnotný článek, skončila teprve před pár dny, a proto ji mám ještě stále v živé paměti.

Opticky se dá tato dekáda rozdělit na dvě téměř přesně stejné poloviny. Ta první polovina byla výborná. Měl jsem dceru, což bylo moje přání už od let počínání dospělosti, navíc dceru, kterou jsem si pojmenoval svým nejoblíbenějším holčičím jménem. O něco později přibyl syn a den jeho narození byl významný i z druhého důvodu. Tehdy jsem totiž dostal nabídku, ze které se mi na chvíli zatočila hlava, ale brzy jsem se postavil nohama na zem. Nabídku na změnu práce za podmínek téměř královských.

Totiž když se nad tím zpětně zamyslím, ke změnám práce u mě dochází přibližně jednou za dva až tři roky. A tady zrovna nastala ta situace, že syn se narodil zrovna v době, kdy jsem v onom konkrétním zaměstnání kroutil už druhou čtvrtinu čtvrtého roku a změnit povětří jsem potřeboval. Tak jsem se sbalil, se svými dosavadními kolegy a kolegyněmi jsem se srdečně rozloučil a o den později jsem už v úplně jiném městě nasával úvodní školení nového zaměstnavatele.

Ani tady mě nic nevarovalo a v nové práci jsem si rychle zvykl. Celé to mělo jedinou nevýhodu, kterou bylo osmdesátikilometrové dojíždění z místa bydliště do místa pracoviště. Jako mírná výhoda se naopak ukázala nepravidelná pracovní doba, která mi umožňovala dost často trávit i čas s dětmi.

Po dlouhé době jsem byl ve firmě, kde jsem si mezi kolegy našel opravdové kamarády. Navíc, což mě těšilo nejvíc, můj nejoblíbenější fotbalový klub podruhé vyhrál českou fotbalovou ligu, což znamenalo, že jsem byl maximálně spokojený ve všem.

Pak se změnil režim. Ne ten politický, naštěstí, ale ten pracovní. Z nepravidelné pracovní doby se stala železně pravidelná, což v kombinaci s dojížděním znamenalo to, že jsem děti viděl jen brzy ráno a pak pozdě večer. A tehdy se začala tato moje dekáda lámat, ale bohužel k horšímu.

V podstatě jen proto, abych svou práci mohl vykonávat bez toho, aby o mou přítomnost přicházely děti, jsem jednoho dne položil šéfovi furiantsky na stůl výpověď. Objektivně jsem k tomu neměl důvod, v práci se mi dařilo, šéf mě celou dobu chválil, dalo se říct, že jsem odcházel na vrcholu. Nové angažmá jsem měl domluvené nějakých patnáct kilometrů od domova, díky čemuž jsem mohl lépe rozdělit svůj čas mezi rodinu a práci. A taky jsem potkal jednu ze svých nejvěrnějších čtenářek.

Ovšem objektivně řečeno to byl přestup z první ligy do okresního přeboru s tím, že i v podmínkách okresního přeboru jsem měl podávat prvoligové výkony. Ale o tom jsem už ve svém blogu psal. Dotáhl jsem do konce věci, které můj drzý předchůdce ignoroval, radil jsem lidem tam, kde předchůdce bezradně krčil rameny, což přimělo mé šéfy k tomu, že někoho, kdo plní svoje povinnosti, vlastně nepotřebují.

Vím, že to může znít jako generálské chlubení po bitvě, ale za celou dobu onoho zaměstnání jsem neměl jedinou negativní reakci na sebe nebo svou práci. A později jsem se dověděl neoficiálními cestami, že moje skončení bylo pro hodně lidí šokem, protože mě pokládali za odborně i lidsky velmi zdatného. No, stalo se.

Když jsem ještě v době funkčního vztahu hovořil s G., ta prozradila, že zná člověka, co dělal ve stejné firmě a pro něj byl můj odchod asi největším šokem, protože mě chválil a tvrdil, že jsem pohodář. Ostatně chválilo mě mnohem víc lidí, ale šéfové potřebovali směrem ke svým šéfům vykázat určité procento snížení stavu.

Pravda, trochu jsem tu situaci podcenil, vycházeje přitom z teorie, že nic netrvá věčně a že i tato nepříjemnost brzy zmizí. Nezmizela. Trvala příliš dlouho a podepsala se na spoustě souvislostí. Mimo jiné i na tom, že už nejsem se svou první manželkou a děti vídám, jen když si o to řeknu.

Druhá polovina této dekády mě tak dostala do pracovní i osobní krize. Z té pracovní se postupně posouvám ven, ta osobní snad brzy taky skončí. Nesmím ani naznačovat, ale pokud se vyplní to, co mám slíbeno, pak platí ona věta, že bude líp.

Závěr celé dekády přinesl některá drobná zlepšení, ale o tom až někdy později.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mé dekády - třetí dekáda

V ohlédnutí za minulými dekádami svého života jsem se dostal už k dekádě třetí. Ta začíná, zcela překvapivě, dnem mých dvacátých narozenin a končí dnem bezprostředně předcházejícím mým narozeninám třicátým.

Na začátku mě zastihuje coby sympatického mladého vysokoškolského studenta, pilně ponořeného do studia a věcí s ním spojených. Toto období mělo dva výrazné body. Tím prvním bylo to, že jsem zakoušel život po svém, tím druhým, že jsem zakoušel i společenský život. Co se týká komunikačních dovedností, čerpám ze zkušeností onoho období dodnes.

Ale všechno končí a stejně tak mé studentské roky. Jakožto člověk nemilitantní jsem samozřejmě ani na vteřinu nekoketoval s myšlenkou rozšířit řady naší lidově demokratické armády a ani seriál Chlapci a chlapi mě v tomto názoru nezviklal. I nastoupil jsem, milé děti, k službě civilní, což mělo své výhody v tom, že jsem získal zkušenosti manuálně pracovního typu, z nichž rovněž teoreticky vycházím dodnes, a taky v tom, že jsem měl dostatek volného času, čímž jsem dohnal svůj čtenářský dluh z doby, kdy mi na čtení nezbýval čas. Nevýhoda byla v tom, že asi čtyřikrát během tohoto období jsem pracoval téměř neomezeně až do večera. To bylo vykompenzováno dny, kdy jsem měl i v pracovní době moře času.

Ale pochopitelně i toto období skončilo a v podstatě kontinuálně jsem přešel do skutečného pracovního procesu. Za tu dobu, co jsem civilně sloužil lidu, se pochopitelně velké množství věcí změnilo, ale protože jsem člověk adaptabilní a flexibilní, zvládl jsem se rychle zorientovat.

Poté nastalo to podivné období, kdy jsem jednoho dne odjel do Prahy a tam se dostal ke své dosud nejlepší pracovní zkušenosti ve velké silné dominantní společnosti. Tady jsem poprvé - a na dlouhou dobu naposledy - zažil, jaké to je, když lidé, co spolu pracují, jsou dobrými kamarády i mimo pracovní prostory. Z mnoha zážitků tehdejší doby rovněž čerpám dodnes.

Co se však stalo, bylo to, že jsem musel z rodinných důvodů Prahu opustit a tím taky tuto svou práci. Mezitím totiž přišla na svět moje dcera, která mi dodnes dělá radost svým přístupem, humorem a zkrátka vším, v čem je po mně. A tak jsem se ocitl v malém městečku, našel si jinou práci a stal se ze mě rodinný typ.

A jak dcera rostla, přiblížily se mé třicáté narozeniny a tím konec této dekády.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mé dekády - druhá dekáda

Protože na konci letošního roku to bude poprvé, co číslice označující můj věk v letech bude začínat čtyřkou, je optimální čas na krátká ohlédnutí za prvními čtyřmi dekádami mého života. Dnes se budu věnovat dekádě druhé, tedy časovému úseku začínajícímu mými desátými narozeninami a končícímu dnem bezprostředně předcházejícím mým dvacátým narozeninám.

Jako každý jedinec mého věku a vzrůstu jsem byl pilným školákem. Nechci, aby to vyznívalo nějak vychloubačně, protože stejně jako neumím lhát, neumím se ani vychloubat, ale vždy jsem patřil k té lepší polovině třídy, což ne vždy bylo plně doceněno, už proto, že sem tam se objevil spolužák s o něco málo lepšími výsledky, což bylo bráno jako důkaz mé neodpovídající žákovské kázně.

Po přechodu na druhý školní stupeň jsem změnil většinu spolužáků a budovu školy. Také bohužel téměř všechny učitele. O tom, jaké souboje jsem sváděl s učitelkou matematiky, jsem psal už dávno a ta osoba nestojí za to, abych se k ní ještě někdy více vyjadřoval.

V dalších letech jsem byl fascinován hokejovým mistrovstvím světa a zlatými medailemi tehdejší československé reprezentace. Méně fascinován jsem byl spartakiádou, jejíhož nácviku jsem se naštěstí neúčastnil, už proto, že tělocvik nepatřil k mým oblíbeným předmětům. Nepatřil dokonce ani k mým neutrálním předmětům.

Asi jako u každého, i u mne se objevila otázka, čím budu. Padaly různé návrhy, některé dokonce hraničící s trestním zákonem, ale smysluplná odpověď se nevyskytla, proto bylo rozhodnuto, že budu ve svém dalším vzdělávání pokračovat v gymnaziální budově, která shodou okolností sídlila jen o dvě poschodí výše než budova základní školy (dnes sídlí úplně jinde a nemá vůbec tu atmosféru, kterou měla na původní adrese). Přijímací zkoušky jsem zvládl absolutně bez zaváhání, dokument oznamující mi přijetí jsem sice dostal za poněkud neodpovídajících podmínek (jen tak z ruky do ruky na školní chodbě) a mohl jsem se těšit na další rozšiřování mých znalostí.

Jak si tak vzpomínám, o tomto období jsem taky už před několika lety psal v článcích, shrnujících jednotlivé roky mého života na konci 80. a začátku 90. let minulého století. Byl jsem už tenkrát jedinec konzervativní a seriózní, jehož hlavní náplní dnů byla škola, hokej a kamarádi, později se přidávalo i získávání zkušeností více či méně osobního charakteru, o kterých slušný jedinec jako já taktně pomlčí, i když tím nahrává různým dohadům a domněnkám.

V posledním roce základní školy jsem absolvoval předtaneční a ve druhém roce gymnázia taneční, čímž jsem se mohl stát lvem salónů, králem parketu a ozdobou všech plesů. Přestože někteří spolužáci o smysluplnosti tohoto počínání pochybovali, já jsem si kurzy tance a společenské výchovy užíval a dodnes si dokážu užít téměř kterýkoli ples.

Pak jednoho podzimu přišla změna politické situace, a co dříve platilo, najednou neplatilo. Ještě v oněch dnech, kdy nic nebylo jisté, jsem musel na mnoha místech vysvětlovat, proč jsem vyzýval své spolužáky ke stávce (tato informace se velmi rychle šířila díky známému leštiči kliky u ředitelny, alias spolužákovi práskačovi), nicméně celý ten otřes jsme všichni přežili.

Poslední rok školy byl pak ve znamení maturit a hlášení se na různé školy vysoké. V tom prvním jsem uspěl (ano, i o tom jsem už psal), v tom druhém pak výrazně méně, nevyšlo mi tenkrát ani odvolání ani úlet s pokusem studovat obor, o kterém jsem do té doby měl jen velmi mlhavé představy, a tak jsem se na rok stal studentem pomaturitního studia, což bylo pro mne v oné situaci naprosto optimální, protože na pomaturitní studium se nekladly takové nároky a získal jsem několik nových vědomostí, ze kterých teoreticky a filozoficky čerpám dodnes.

Ale - a i o tom jsem už psal - ani toto nebyla moje konečná ve vzdělávání, pročež o pouhý rok později jsem už stanul nejprve u přijímacích zkoušek, poté u druhých a nakonec, ač se to zdá neuvěřitelné, i u zápisu k vysokoškolskému studiu. Každý, kdo čte můj blog pravidelně (a ty občany chválím), ví, kde, kdy a za jakých okolností to bylo a i který obor že jsem to studoval.

Díky tomu, že místo mého studia bylo vzdáleno nějakých 360 km od mého bydliště, nejezdil jsem domů tak často jako mnozí mí spolužáci, čímž se mi vytvořil prostor k tomu, abych kromě života studijního poznával i život společenský, rockové kluby a dále.

Během prvního ročníku se tak přiblížila konečná pro mé dnešní pojednání. Za přibližně čtvrt roku se objeví další díl.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mé dekády - první dekáda

Protože na konci letošního roku to bude poprvé, co číslice označující můj věk v letech bude začínat čtyřkou, je optimální čas na krátká ohlédnutí za prvními čtyřmi dekádami mého života. Dnes se budu věnovat dekádě první, tedy časovému úseku začínajícímu mým narozením a končícímu dnem bezprostředně předcházejícím mým desátým narozeninám.

Jako asi hodně početná část lidí, ani já si moc detailů ze svého života z nejranějšího dětství nepamatuji. Co si ale vzpomínám výborně, je to, že jsem vyrůstal ve vsi v domě, který postavila moje babička z máminy strany. Názory a komentáře k tomu, jaké jsem byl vlastně dítě, se rozcházejí. Podle jedněch jsem byl neustále rozesmáté veselé dítě, podle jiných spíše dítě moudře mlčící a klidné. Podle dalších jsem ani v okamžicích velké bolesti, způsobené například pádem na štěrk, ani nezabrečel, podle jiných jsem řval neustále. A vyberte si.

Každopádně mé dětství ovlivnilo to, že mí rodiče přestali být spolu a poté, co se máma znovu provdala, jsme během tří let bydleli na třech místech. Nejprve v původní vesnici, pak v Uherském Brodě (dodnes, když tím krajem projíždím, chytá mě v tom městě takový zvláštní sentiment) a nakonec jsme na dlouho zakotvili v Rožnově pod Radhoštěm. Přestože jsem byl na určitou dobu bambíno z Uherského Brodu, nevím, co je to slavné Mládkovo "šuškavý víno."

Z toho útlého dětství předcházejícího sérii stěhování si vzpomínám hlavně na krátké prazážitky. Školku a její zahradu, nakupování v místní prodejně, karneval v kulturním domě (ten byl pak na dlouhá léta zavřen a otevřen až v průběhu druhé dekády mého života) a podobně. Konkrétnější vzpomínky mám až z rožnovského období, kdy jsem přece jen dlouhou dobu překonával pocit vetřelce, než jsem se začal cítit jako doma.

Už jsem psal o tom, jaký jsem byl školák. K tomu není už moc co dodávat. První dva školní roky jsem neprožil zrovna nejlépe. Během toho prvního se narodila má sestra, během toho druhého můj bratr, to už jsem říkal; do třetí třídy jsem se proto bál jít, a osobnost velmi arogantní a zlé učitelky mé obavy potvrdila. V podstatě až ve čtvrté třídě, v posledních měsících posledního ročníku své první dekády jsem dosáhl vnitřní pohody a začal jsem si školu užívat, protože jsem mohl naplno rozvinout všechny své talenty s výjimkou talentu pěveckého, protože patřím k té menšině obyvatel naší krásné vlasti, tedy mezi lidi, kteří zpívají hůře než Daniel Landa.

Rožnovskou LŠU (dnes ZUŠ) jsem navštěvoval, nejprve jsem mlátil do klavíru, až bylo každému nad tmu jasné, že tudy cesta nevede a druhý Malásek ze mě nebude, načež jsem přestoupil k zobcové flétně. Tento talent po mě podědila má dcera, z čehož mám upřímnou radost. Zkoušel jsem i flétnu příčnou, ale tudy opět cesta nevedla.

Objektivně nahlíženo, byl jsem spíše klidné dítě, neměl jsem zapotřebí provádět žádné lumpárny. A to mi zůstalo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Dva týdny prodejce slevových karet

Když jsem byl při své poslední nezaměstnanosti doma už asi čtvrtý měsíc, bral bych jakoukoli práci.

"Chcete dělat neurochirurga?" zeptala se mě vážně jedna paní. "Ne," odpověděl jsem, "protože na to nemám kvalifikaci." "Výborně," odpověděla, "pak ale nikdy neříkejte, že vezmete jakoukoli práci."

Když se mě jistá skupina lidí už asi poosmé zeptala, jestli jsem zaměstnaný nebo podnikám, bouchnul jsem jak kachlová kamna a prohlásil jsem, že už jsem čtvrtý měsíc bez práce a ať mě neštvou.

"Vám brzy skončí podpůrčí doba," kývala hlavou moje referentka, což mi na náladě nepřidalo.

"Tak pojďte dělat k nám," opáčila tehdy slečna (netušil jsem, zda je slečna nebo paní, to jsem se dověděl až později), "máme šestihodinovou pracovní dobu a vyděláte si," a řekla sumu, nad kterou bych ještě donedávna ohrnul nos, ale v této situaci se mi to zdálo být maximální maximum, "k tomu odměna za splněné úkoly, ti nejlepší si vydělávají až," a řekla sumu, která mě začala zajímat. Zeptal jsem se proto na detaily, dostal jsem kontakt na její šéfovou a druhý den jsem jí zavolal. Nejdříve jsme si dohodli pohovor.

Šlo o prodej slevových karet a činnost spočívala v pohybování se po obchodním centru a nabízení slevových karet zákazníkům. "Víte," řekla ta šéfová, "v tomto regionu žije x tisíc dospělých a jen y tisíc z nich má slevové karty. My musíme obsadit zbylých z tisíc. Když prodáte čtyři za den, tak budete patřit k těm lepším."

Čtyři? divil jsem se. Vím, kolik lidí tím obchodním centrem projde a během šesti hodin jich musím prodat mnohem více. A tak jsem přikývnul.

"Kdy byste mohl přijít na takový ukázkový den?" zeptala se a já si hned dohodl termín na o dva dny později.

Při ukázkovém dni jsem byl připojen ke skupině prodejců různého stupně zkušenosti. "Hele," povídá mi jeden z nich, se kterým jsem se spřátelil nejvíce, "já to stejně dělám jen dočasně, než si najdu něco nastálo." Přikývl jsem, že já taky, spiklenecky jsme na sebe mrkli a šli jsme do toho.

Mým úkolem bylo dvě hodiny pozorovat zkušené prodejce. Divil jsem se. Když jsem po dvou hodinách odcházel, měl každý z nich prodanou maximálně jednu kartu. "Asi byl dnes divný den," řekl jsem si a zavolal šéfové, že tu práci zkusím a dohodl jsem si úvodní školení na další den.

Při úvodním školení ("ten kluk ušatá se na něco školí," napsal o mně někdo, kdo chyběl ve škole, když se bral přívlastek shodný, protože napsat k podstatnému jménu rodu mužského - "kluk" - přídavné jméno rodu ženského - "ušatá" - je hnusárna, za kterou bych sekal prsty) jsem se dověděl, co je ta slevová karta zač a jaké výhody nabízí ("tu musí chtít každý, ta se bude prodávat sama," myslel jsem si), pak ještě pár interních informací a nakonec i popis toho, jak mám při své činnosti vypadat. Doslova tam bylo napsáno, že mám nosit, cituji, "moderní elegantní oděv reprezentující finanční společnost" (čo si pod týmto hentým oným predstavujetě, Kefalín?), tedy kalhoty tmavé (černé, šedé, tmavě modré), košili bílou nebo světle modrou a kravatu (já, který vůbec nejsem kravatový typ) a můžu vše doplnit tmavým sakem. A taky společenské boty.

Jediné společenské boty, které jsem měl, byly ty, s nimiž jsem vymetal plesy. A po každém plesu mě ještě tři dny bolely nohy. No ale zkusit se to musí. A tak jsem ještě absolvoval online test, kde jsem odpověděl na 96 otázek. Limit pro splnění byl 93, správně jsem měl 95, prošel jsem tedy.

A v dalším týdnu už jsem mohl do ostré praxe.

Pondělí.

"Vy máte vlastní kravatu?" zděsila se šéfová při pohledu na mě. "Musíte mít firemní," a místo mé hedvábné mi přikázala nosit umělovlákennou, navíc v tak příšerné barevné kombinaci, že bych si něco takového nevzal na sebe dobrovolně ani na maškarní a ve které jsem si připadal jako maximální blb. No ale bylo to nutné zlo, tak jsem si ji vyměnil. Hned jsem se cítil hůře.

"Jedeme," prohlásila šéfová, ujistila se, že všichni víme, co máme dělat, a rozjeli jsme se.

"Tak jsme tady," prohlásil řidič našeho vozidla u obchodního centra. "Po tobě," obrátil se ke mně, "protože jsi tu nový, nechceme žádné zázraky, kdybys něco nevěděl, tak řekni a pomůžeme ti." A s tím jsme vystoupili.

Jak jsme dorazili na pracoviště, veškerá moje odvaha byla pryč. Tak a je to v pytli, myslel jsem si a děsil jsem se toho, jak se svou přirozeně ostýchavou povahou budu oslovovat potenciální klienty. Zkušenější kolegové zprovoznili miniaturní kopírku na osobní doklady klientů a mohlo se začít.

Rozprchli jsme se po obchodním centru, kde zatím korzovalo málo lidí. První paní, kterou jsem oslovil, odpověděla na všechny tři anketní otázky správně, a tak si za chvíli odnášela vyplněnou objednávku slevové karty. "Ty jo," prohlásil řidič, "ještě nikdo neměl takový start, aby po patnácti minutách měl první kartu." Samolibě jsem se usmál, a to jsem neměl dělat.

"Víte," řekla mi totiž mimo jiné šéfová, "ono z těch sta lidí, které oslovíte, vás možná osmdesát odmítne. Těch zbylých dvacet se bude zajímat a mezi nimi musíte najít ty čtyři správné."

Pak jsem si ale připadal jako v hororu. Až do konce pracovní doby ani ťuk. Nikdo. Kolegové na tom byli jen o něco málo lépe. Ale aspoň jsem se naučil filtrovat lidi, kteří nejsou správní klienti, jako matky na mateřské dovolené (nízký příjem), důchodci nad 70 let (taky), studenti (nepravidelný a nízký příjem) a různí tragičtí jedinci, vyznačující se společnými znaky jako zanedbaný zevnějšek, ušpiněný a nevábně zapáchající oděv či pražský dialekt.

"Jedna karta," říkal jsem si, "na první den to nebylo snad nejhorší," a přemýšlel nad tím, že tento týden musím prodat minimálně deset karet, jak šéfová vyhlásila.

Cestou domů mě pěkně bolely nohy z mých společenských bot.

Úterý.

"Jedna je málo, dneska musíte prodat minimálně čtyři," prohlásila šéfová na mou adresu rezolutně. Dostal jsem se do jiné skupiny a šel do jiného obchodního centra. Ve skupině se mnou byla i slečna, co mě k této práci získala. Bohužel jsem si ji musel zařadit do kategorie "arogantní kráva." Arogantní bylo její jednání ve směru k nám kolegům a jako kráva se projevila tím, že v pátém měsíci těhotenství prováděla pravidelné kuřácké přestávky (sama o sobě kuřačka je hrůza a těhotná kuřačka je tragédie).

Asi se něco dělo, protože ještě v půlce pracovní doby nikdo z naší skupiny neprodal ani jednu kartu. Někdy okolo poledne mě začaly bolet nohy z mých společenských bot a přál jsem si, aby to bylo za mnou.

Na konci směny jsem si říkal, že být hokejovým brankářem, plácali by mě mí spoluhráči radostně po přilbě. Měl jsem totiž čistou nulu. Naštěstí jsem v tom nebyl sám.

Středa.

Nohy ve společenských botách mě bolely hned poté, co jsem si společenské boty nazul. "S tou nulou nevím, nevím," dumala šéfová, "jak to s vámi udělat, abyste měl výkony. Předveďte mi, jak oslovujete klienty," načež jsem přednesl oslovení, položení anketních otázek, úvodní větu a vysvětlení funkce slevové karty. "Všechno dobře," řekla šéfová, "teď proč vám to nefunguje," načež jsem jí vysvětlil, že ve chvíli, kdy mi potenciální klientka, celkem pěkná slečna, řekla, že svoje jméno na veřejnosti říkat nebude, jsem měl chuť tutéž slečnu uškrtit, protože jsem mohl mít první prodanou kartu a odpíchnout se tak.

Zase ve stejné sestavě jako v pondělí jsme se vydali do původního obchodního centra. A zase jako v pondělí asi po půl hodině jsem zakládal další vyplněnou objednávku slevové karty. A zase jako v pondělí pak až do konce nic. A pak jsem se dověděl, že jiný kolega, co nastoupil se mnou, to v ten samý den vzdal.

Čtvrtek.

Nohy mě bolely už ve chvíli, kdy jsem se na společenské boty podíval. "Musíte zabrat," prohlásila šéfová, "jinak vás tu neudržím," a tentokrát jsme do stejného obchodního centra jako v pondělí a středu vyrazili jen ve dvou. Rozjeli jsme to ve velkém. S kolegyní, o které jsem si myslel, že je stejně arogantní jako ta těhule u úterka, jsme nakonec našli lehce společnou řeč. Jenže ona psala objednávky karet a já nic. Pravda, dvakrát jsem jí napomohl. Jednou přesvědčit váhavého pana učitele, podruhé pomoct se spokojeným důchodcem. Ovšem brzy to pro mě vypadalo na debakl.

"No tak budeš mít nulu a vyrazí tě," konstatovala kolegyně, což mě nakoplo natolik, že do konce směny se mi podařilo hrozivě vypadající skóre aspoň částečně zkorigovat. Ale o tom, že se na všechno vykvajznu a budu mít zase svůj klid, jsem už byl přesvědčený. Mimo jiné proto, že jsem v tom týdnu absolvoval jeden nadějně vypadající pohovor a druhý jsem si domluvil.

Pátek.

Nohy mě bolely už při ranním probuzení. Jsem pevně rozhodnutý to dnes vzdát. Nabízet půjdu, ale pokud budu mít stejné výsledky jako v předchozích dnech, tak vrátím prázdné smlouvy a řeknu, že končím. Navíc jde taková řeč mezi kolegy a kolegyněmi, že tento týden chodí neoznačené kontroly, které hlídají naši činnost a třeba hodinu pozorují prodejce při práci. Nebo hrají zájemce a snaží se prodejce nachytat při chybě.

Vyrážíme ve dvou a se mnou ve dvojici je asi nejhodnější holka, jakou znám (a celkově po mně druhý nejhodnější člověk na světě). Jedeme od začátku na maximum, ale nedaří se. Jeden rozumně vypadající potenciální klient nás odmítne a ještě je vykoupen několika desítkami nerudných důchodců. Nebaví nás to. Kolegyně navrhuje, že se nebudeme stresovat a zbytek směny proflákáme. Překvapivě souhlasím.

Šéfové jsem navrhnul svůj odchod, protože mé výsledky jsou hrubě za očekáváním. Je zklamaná, ale chápe mě. Dává mi ještě šanci v pondělí. Uvidím.

Víkend.

Snažím se zbavit bolesti v nohou. Nejde to.

Pondělí.

Jsem rozhodnut skončit. Dnes je můj poslední den. Jestli se mi bude dařit stejně jako minulý týden, rozhodl jsem se správně. Jestli se mi povede úspěšněji, pak neexistuje spravedlnost (což vím). Chytře jsem si na druhý týden této své kariéry vybral odpolední termíny. Na rozřazovací poradě se dovídám, že přišlo tak málo lidí, že i když tam už prakticky nejsem, tak mě obsadí. K tomu nový začínající kolega. Polovina ženských v týmu má buďto nemocné dítě, nebo je nemocná sama. Jsem v tom samém obchodním centru, kde jsem byl v pátek. Jen místo hodné kolegyně tam se mnou není nikdo.

První zásah se mi povede po necelé půlhodině. Pak dorazí šéfová zjistit, kde a co dělám špatně. Chvíli se jí předvádím, odchytávám jednoho potenciálního klienta, ale musím ho vystornovat (nebojte se, není to nic bolestivého). Pak šéfová odchází a já se děsím toho, že jí nahlásím zase jen jeden úspěch. Nakonec vytrvám, nechci to vzdát jako kolega předchozí středu, a tak nakonec si výrazně zlepším skóre. V závěru ještě pomůžu prodavačkám dopadnout zloděje nepřizpůsobivého původu se čtyřmi bonboniérami pod bundou.

Šéfová má radost a připouští, že to se mnou ještě tento týden zkusí.

Úterý.

Po včerejším úspěchu si říkám, že přece jen budu minimálně tak úspěšný jako arogantní těhule. Do stejného obchodního centra jako včera a předtím v pátek se vrhám s razancí zdivočelého hrocha. Ale potvrzuje se, že každý den je to jinak. A hrozí stejná krize jako předchozí úterý. Když mi k večeru volá šéfová a nahazuje číslo, říkám jí, že právě tolik mi chybí k tomu, abych toho čísla dosáhl. Šéfová se se mnou dělí o dobré slovo, tak dodávám, že už jsem měl minimálně dva zájemce, ale bez osobních dokladů. A nakonec to nevzdávám a něco málo duší ulovím. Šťastný jdu spát.

Středa.

Své společenské boty už slušně nenávidím. Beru si normální vycházkovou obuv a jdu si koupit novou. Tedy vycházkovou, protože ta dosavadní je v útlumu. Po nákupu se vracím domů, odpočívám a zase se vrhám do víru své nové práce.

Mé osobní Waterloo. V tomto obchodním centru mě už všichni znají, dokonce i zloděj bonboniér. Volám šéfové a jsem na odpis.

Čtvrtek.

Od rána mě bolí hlava, jako by mě do ní zepředu kopl Honza Koller a zezadu Christiano Ronaldo. I tak jdu do práce. Nejdřív hrůza, pak se přesouvám do jiného obchodního centra, kde doplním stávající dvojici a dostávám se do mohutné euforie. A jedu jako drak. I když to tak nevypadá, v závěru si vylepším skóre. Jsem skromný, ale nejlepší.

Pátek.

Končím. Je to definitivní. Šéfová mě a ještě jednu kolegyni posílá na poslední odpolední šichtu a my dva jsme se rozhodli si ji patřičně užít. Nehoníme výkony, jen se dobře bavíme. Když se šéfová pozdě večer zastavuje na definitivní uzavření našich kariér, málem nás nechá poslat na rozbor moči, protože nevěří, že nejsme pod vlivem.

S kluky od ostrahy jsem už jedna ruka. "Tak, co, kolik dneska bonboniér?" volám na pondělního zloděje. "Žádná," krčí on rozpačitě rameny, "tady se to nedá," a mizí. No jo, v tomto centru je ostraha, kdežto v původní prodejně si ho podaly čtyři ženské.

Náš konec je definitivní a je symbolické, že jsme oba s kolegyní, co vypadá jako reinkarnace princezny Lady bez hvězdy, skončili nejúspěšnějším dnem. "No jo," krčí nos šéfová, "kdybyste takhle dělali každý den, tak se udržíte, ale nedá se nic dělat," a do večerní tmy vycházíme s kolegyní zklamaní z neúspěšné kariéry, ale šťastní, že to máme za sebou.

Závěr.

Během těch dvou týdnů jsem se naučil nedívat se povýšeně na různé oslovovače, ať už jsou od vodafounu, izipu, kosmetických firem či čehokoli jiného. Mluvil jsem s lidmi, se kterými bych normálně nepromluvil ani slovo. Arogantně mě do ošklivé nehezké věci posílali lidé, kteří byli rádi, že prošli základkou. Jediný stylový byl v tomto směru motorkář, jehož paže v nejužším místě byla širší než moje stehno v nejširším místě. S touto prací jsem byl na tom o něco málo lépe než tazatelé na ulicích, ale znovu jsem se ji pak už nikdy dělat nepokusil.

Brzy jsem se totiž dostal do lepší práce, ale to už víte.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Retro 10

Tradiční lednové ohlédnutí za minulostí.

Před pětatřiceti lety jsem byl pořád roztomilé dvouleté batole (roztomilý jsem, jak už víte, dodnes). Bral jsem život se stejným optimismem, s jakým ho bere dnes můj syn.

Před třiceti lety jsem byl žáček první třídy. Asi jste to už četli. Se svou rolí školáka jsem se nikdy vnitřně nesmířil a byl jsem typický rebel, jen jsem naštěstí neskončil na šibenici.

Před pětadvaceti lety - to jsem byl naopak ve třídě šesté. Nevím, co jsem provedl, ale získal jsem tehdy ocenění zvané napomenutí třídní učitelky. Ale za co to bylo, to fakt nevím.

Před dvaceti lety - to jsem byl statným gymnazistou, když se hroutil režim… a začínal nový.

Před patnácti lety - pořád ještě univerzitním studentem. A jako vždy, jedním z nejlepších.

Před deseti lety se tehdejší přítelkyně, která ještě netušila (ale možná měla podezření), že se jednou stane mojí manželkou, ke mně, jako první z mých oficiálních či neoficiálních partnerek, nastěhovala. A proti všem předpokladům to se mnou vydržela.

Před pěti lety jsme očekávali narození syna, spouštěli velkou rekonstrukci koupelny a já začal psát tento blog.

Dneska to bylo hodně stručné… asi budu pořád stručnější.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

2005

Samotný rok 2005 začal pohodově. Očekávali jsme příchod druhého potomka, do toho manželce vypršela smlouva na stavební spoření, takže jsme byli, jak se říká, při penězích, a mohli jsme začít plánovat jeden z našich největších úletů - rekonstrukci koupelny.

Ta nakonec proběhla na přelomu února a března. Největší problém byl sehnat řemeslníka. Ti oficiální si říkali o částky hraničící s rouháním, ti neoficiální měli svých melouchů dost. Nakonec jsme našli nezaměstnaného zedníka. Další fáze byla objíždění prodejen - sprchové kouty, umývadla, koupelnová zrcadla, záchodové mísy, toho všeho jsme viděli stovky a tisíce druhů. Kachličky a obložení koupelny a jiné věci.

Rekonstrukce nakonec trvala skoro měsíc, během kterého jsem jezdil za rodinou jen na víkendy. A pak skončila, následoval velký úklid a nová koupelna mohla začít fungovat.

V březnu toho roku jsem jednoho dne tak náhodou začal psát tento blog. Od té doby už svět není, jakým do té doby býval. Co se dělo od března 2005 do současnosti, si můžete v tomto blogu najít už sami.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

2004

Rok 2004 byl tak trochu divný. Ale skončil celkem příjemně.

V práci jsem byl přesunut, spolu s celým oddělením, do úplně jiné budovy, navíc do šestého poschodí, kde byl krásný výhled do okolí. Ale to až v létě.

Před tím se nám podařilo splatit půjčku, kterou jsme si brali při koupi bytu. Pak se nám podařilo dokoupit nábytek do obýváku a pokojíčku, takže ten dosavadní vypůjčený jsme mohli s lehkým srdcem vrátit.

Na začátku července jsme si užívali dovolenou na Slovensku, zejména pak lázně Bojnice. Opravdový balzám na nervy mé pocuchané. Druhou část dovolené jsme strávili na jižní Moravě, kousek od Vranovské přehrady. Tenkrát jsme ještě neměli auto, takže veškeré přesuny byly autobusem či vlakem, což nám občas činilo potíže. Zejména Pavlínka měla s autobusovým cestováním spojené trávicí problémy.

Při cestování do práce jsem se seznámil s kamarádkou Soňou. Jezdívali jsme většinou společně. Později jsme si všimli ještě jedné slečny, která má každé ráno a každý večer stejnou nástupní i výstupní zastávku s námi. Ta se ale jevila nekomunikativně a nijak se s námi přátelit nechtěla.

V závěru roku jsme se dověděli, že Pavlínka dostane sourozence. Tuto zprávu se nám bohužel nepodařilo tak lehce utajit, jak jsme chtěli.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

2003

Rok 2003? Normálka. Pořád ve stejné práci, pořád na stejné pracovní pozici, dostal jsem ale posilu v podobě jednoho čínského kolegy, který mě sice nic nenaučil, ale mohl jsem na něj většinu těch svých povinností, o kterých jsem nic nevěděl, s lehkým srdcem přehazovat.

I doma se nám dařilo. Postupně jsme zvelebovali naše bydliště a začali jsme zařizovat i dětský pokojíček. Přece jen už Pavlínka nebyla nejmenší a spaní v postýlce nebylo až tak úplně pro ni.

V létě jsme se, naposledy bez Pavlínky, vydali na dovolenou do Jizerských hor. I můj milovaný Liberec jsme několikrát navštívili, stejně jako Frýdlant a jiná památná místa.

V práci se mi změnil šéf a ten nový se mi snažil pomoct s uplatněním. Vymyslel pro mě mnohem lepší pozici, než byla ta předchozí, navíc jsem měl příležitost dostat nejprve úvodní zaškolení. Můj vztah k Firmě se přehoupl do fáze, že jsem se v ní chtěl opravdu co nejlépe udržet.

Firemní připojení k internetu, které mi znemožnil předchozí šéf, mi jeden z kolegů neoficiální cestou zprovoznil. Oficiální cestou by to nešlo, protože ta byla vždy problematičtější než ta neoficiální.

Taky jsme se na nějakou dobu rozloučili s naší asistentkou v práci, která si jela užívat života au pair v Anglii. Její náhradnice byla sice rovněž milá a šikovná, ale dlouho nám nevydržela.

Ke konci roku jsem pod stromeček dostal želvu. I to ovlivnilo můj život víc, než jsem si v první chvíli byl ochotný připustit.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

2002

A už tu byl rok 2002. Jeho začátkem začal už pátý měsíc mé nejdelší životní nezaměstnanosti. Ale už v lednu se mi povedlo uskutečnit jednání s pardubickou Firmou, kde jsem jeden den absolvoval pohovor, druhý den vstupní lékařskou prohlídku a třetí den nastoupil.

Toto zaměstnání mi umožnilo mou rodinu finančně stabilizovat. Špatné na tom bylo, že jsem manželku a sedmiměsíční miminko opouštěl brzy ráno a vracel jsem se okolo sedmé večer. Dobré byly zkušenosti z výrobního podniku. Nedobré byly zkušenosti s chlapci z firemního help desku. Dobré byly vztahy s některými kolegy. Zajímavé byly páteční odpolední telekonference s pobočkou v Číně. A tak dále a tak podobně.

V létě se moje manželka podrobila drobnému operačnímu zákroku. Pan doktor jí poté kladl na srdce, aby se minimálně tři týdny fyzicky šetřila. Kdyby ji viděl, jak ani ne týden po operaci srdnatě běhá po krkonošských kopcích, asi by zaplakal.

Pavlínka rostla, naučila se mluvit a chodit, a od té doby je jedna z nejukecanějších dětí na světě (má po kom to mít).

Problém mé práce byl v tom, že jsem dělal něco, čemu jsem ne až tak kompletně rozuměl. Několikrát jsem se sháněl po nějakém zaškolení, ale nikdy se mi ho nedostalo.

Na podzim mi šéf odstavil firemní připojení k internetu, bez kterého jsem byl jako Franta Straka bez kokainu. Někdy tou dobou jsme s manželkou zajeli do Prahy navštívit její čerstvě provdanou kámošku s manželem, a při této příležitosti jsme zajeli do Plzně navštívit slavnosti při nějakém velmi velkém výročí založení plzeňského pivovaru.

Ke konci roku jsem byl trošku rozčarovaný ze své pracovní situace, že jsem zvažoval odchod z pardubické Firmy. Na inzerát jsem se dostavil do společnosti, do které jsem se později dostal, a kde koncem letošního února můj pracovní poměr neslavně skončil. Tehdy se jednalo o pracovní pozici v obchodním oddělení. Nevyšlo to, ale tehdejší paní personální (která tam už taky není) mi přislíbila, že až (jestli) se objeví pozice, které bych lépe vyhovoval, tak že se ozvou. Neozvali se.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

2001

Coby manželé očekávající příchod prvního potomka jsme vstoupili do roku 2001. Občas jsme uvažovali o budoucnosti, ale narození dítěte nám připadalo pořád hodně daleko.

A pak jednoho dne má manželka nastoupila na mateřskou dovolenou. Na čas to bylo tak, že jsme byli částečně od sebe daleko. Manželka přebývala u svých rodičů, já přes týden v Praze a o víkendu s ní.

A pak se to jednoho dne, krátce po půl desáté ráno stalo. Pavlínka byla na světě. "Uvidíš, jak to umí holčičky s tatínkama koulet," upozorňovala mě kolegyně v práci. A měla pravdu. Už když mi poprvé dali Pavlínku do náruče a to miminko se na mě poprvé podívalo, bylo jasné, že to se mnou už koulet začala.

Přestože uhříněveský podnájem byl celkově v pohodě (až na záchod na chodbě a neexistující koupelnu, suplovanou sprchovým koutem v obýváku), cítili jsme, že pro mladou rodinu to není to pravé meruňkové. Naše štěstí bylo, že švagr, manžel sestry mé manželky, dostavěl rodinný dům a byt, který do té doby obýval, byl náhle volný. Souběžně s tím přišla nabídka na odkoupení téhož bytu do osobního vlastnictví. To vyšlo, jen místo švagra jsme ten byt koupili my.

Na konci srpna toho roku jsem se pak rozloučil se svými kolegy a šéfy a definitivně odjel za svou rodinou. Postupně jsme budovali náš byt. Už po narození Pavlínky jsme měli nové postele a skříně v ložnici. Pak přibyla sedací souprava v obýváku. A další a další věci.

Sháněl jsem si práci, ale do konce roku se nic pořádného neurodilo. Pojišťováka jsem dělat nechtěl a jinak jsem se potácel od ničeho k ničemu. Rodina mě držela nad vodou.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

2000

Magický rok 2000 měl udělat další kroky v posunu mého života do jiné, snad o trochu lepší úrovně.

Pozitivní bylo, že se má tehdejší přítelkyně, která samozřejmě nemohla nic tušit o tom, že se později stane mojí manželkou, rozhodla začít se mnou regulérně bydlet. Bylo to poprvé v mém životě, co některá z mých partnerek v sobě našla takovou odvahu.

Společné bydlení znamenalo samozřejmě změnu životního rytmu. Už to nešlo jen tak lehce se večer rozloučit a jít každý k sobě, když obě naše "k sobě" byla v jedné místnosti mého kačerovského bytu.

Asi bych to neměl takhle psát, ale nějaký mráček se na našem nebi taky objevil. Přítelkyně si totiž taky vyzkoušela, jaké to je přijít o práci. Naštěstí brzy našla jinou, za lepších podmínek.

V létě jsme odjeli do Španělska, kde jsme si užili nádhernou dovolenou. Tehdy jsem to ještě nedokázal tak zhodnotit, ale zpětně nahlíženo vidím, že jsem už někdy tehdy věděl, že téhle holky se chci držet stůj co stůj.

Protože kačerovské bydlení bylo sice pěkné, ale paní domácí nás brala pěkně na hůl, po několika pokusech najít jiné bydlení, často s ještě větším braním na hůl či s různými skrytými nachytávkami, jsme začali bydlet v okrajové části Prahy, v Uhříněvsi.

Co se týká práce, tam se mi dařilo. Přežil jsem několikeré zemětřesení, které vždy zredukovalo počet pracovníků v našem oddělení.

Do svazku manželského jsme vstoupili, náhodou to tak vyšlo, akorát rok a tři měsíce od našeho seznámení. Mezi tím, kdy jsme se rozhodli se vzít, a dnem D uběhl necelý měsíc, během nějž jsme nechali vytisknout oznámení, vyrobit prstýnky, stačili jsme sehnat oblek pro mě a šaty pro nevěstu a dohodnout hostinu. Pak jsme jednou ve čtvrtek odjeli z Prahy a v neděli se vraceli už jako novomanželé.

I mí někteří kolegové konstatovali, že manželství se na mně projevuje pozitivně. Ovšem pro vztah mezi mnou a mou teď už manželkou se zas tak moc nezměnilo. Trvalo hodně dlouho, než jsme si zvykli na to, že už spolu jen tak nechodíme, ale že už jsme svoji se vším všudy.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

1999

Rok 1999 začal ještě stále optimisticky, ale můj proslulý optimismus dostal hned ze začátku velkou ránu. Najednou jsem dostal oznámení o skončení pracovního poměru ve zkušební době. Nadřízený mi to vysvětlil, že šlo o pravidelnou akci nazvanou setřásání, kdy několika lidem, bez ohledu na oddělení, je třeba taktně naznačit, že sice jsou pro firmu přínosem, ale že zcela jistě existuje i firma, pro kterou by byli větším přínosem.

Trvalo mi dlouho, než jsem tuto hořkou pilulku strávil. Tehdejší přítelkyně vzala tak trochu můj osud do vlastních rukou a dohodila mi práci v centru Prahy, kousek od Betlémského náměstí. Kupodivu jsem tam byl přijat, ale dojel jsem na svou důvěru v dané slovo. Měl jsem slíbený plat takový, abych i na to, že šlo o vzdělávací instituci, mohl žít relativně slušně. Skutečnost byla jako rána balónem od Tomáše Řepky. Platový výměr mi totiž mazaně doručili až třetí den mého pracovního poměru a částka na něm byla nejen zarážející, ale i urážející. Méně jsem už brát nemohl.

V podstatě hned, jakmile jsem zjistil, že odvolávání se na sliby z doby před mým nástupem mi nic nepomůže, jsem se začal poohlížet po jiném zaměstnání za aspoň trochu normálnější platové a pracovní podmínky. Náhodou jsem měl štěstí. Čtyři pohovory během jednoho týdne mě přivedly do velké silné a monopolní (jak krásné slovo) firmy. Ale ještě před tím to se mnou další přítelkyně nevydržela a prohlásila, že ve vztahu se mnou už nemůže zůstat.

V nové práci jsem nabral nový dech a začal jsem se cítit, že jsem konečně ve správnou dobu na správném místě. Opustil jsem Zahradní Město a začal jsem bydlet na Kačerově, kousek od metra.

Když jsem se v tomto zaměstnání dost pevně usadil, začal jsem se rozhlížet po novém vážném vztahu. To se po nějaké době povedlo, takže houpačka mého života zamířila nahoru a dělala všechno pro to, aby se tam udržela.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

1998

Hodnocení roku 1998 je vcelku pozitivní. Aspoň ze začátku to tak vypadalo. Pár dní poté, co hokejisté slavnostně dobyli Nagano, jsem, přesně v den padesátého výročí slavného Gottwaldova projevu, zakončil svou civilní službu a jako takový jsem se začal rozhlížet po nějakém tom zaměstnání. Dělal jsem, co jsem mohl, a nakonec jsem si plácnul se svým prvním zaměstnavatelem.

První dva měsíce mého prvního pracovního poměru probíhaly tak, že v pondělí jsme s několika kolegy odjeli do Prahy, tam jsme do čtvrtka prováděli věci, o kterých se ve slušné společnosti nemluví. V pátek bylo většinou volno na vyřizování cestovních účtů a podobně. Má přítelkyně (stále ta z let 1995 - 1997) si představovala, jak divoce žiju v Praze společenským životem a nenechala si vysvětlit, že večer po pracovním dni mám energii akorát tak na upadnutí do postele a co nejrychlejší usnutí.

Dvouměsíční služební cestování do Prahy mělo i pozitivní vliv na můj váhový přírůstek, takže má do té doby rachitická postava získávala tvar fanouška Maxim Turbulenc.

Po těchto dvou měsících jsem na nějakou dobu byl pouze ve firmě jako takové a nějakou dobu jsem nikam služebně nejezdil. Moje milující maminka začala být nespokojená s mou pracovně finanční situací a pod vlivem zpráv o platech ústavních činitelů a ředitelů velkých společností se mě rozhodla motivovat ke změně zaměstnání a přesunu do Prahy. Šla na to vskutku originálně, neboť mě povzbuzovala výroky typu: "Tam bys měl x-desát tisíc, tady sedíš a máš hovno." Další den přidala na kalibru: "Tam bys měl x+1-desát tisíc, tady sedíš a máš hovno." A tak dále a tak podobně.

Houpačka, která mě na začátku mé pracovní kariéry vynesla aspoň trochu nahoru, se na nějakou dobu vrátila dolů. Po třech letech a asi deseti dnech to se mnou přítelkyně ukončila a já díky tomu mohl začít o odchodu do Prahy, který by, pokud by nedošlo k uvedenému rozchodu, nepadal do úvahy, uvažovat mnohem a mnohem reálněji.

Můj šéf se na mě nemohl jen tak dívat, a tak mě štandopéde poslal do Brna. Tam byl režim podobný tomu v Praze, tedy práce od pondělka do čtvrtka a pátek v roli úředního dne. Ve svém trvalém bydlišti jsem taky začal s kamarádkami z místního domu dětí a mládeže nacvičovat pohádkové divadelní představení.

Pak dostaly věci rychlý spád. Vzal jsem si dovolenou a odjel na pobyt relaxačně psychologického typu, pořádaný sdružením oficiálně vedeným jako sdružení pro rozvoj osobnosti, neoficiálně jako sdružení šílenců. Vypadnout na nějakou dobu se mi jevilo jako dobrý nápad. Netušil jsem, co to přinese. Z dovolené jsem se vracel nově zaláskován a moje úvahy o odchodu do Prahy se ještě více zhmotňovaly.

Nebylo to lehké rozhodnutí, to opravdu ne. Pod záminkou cest za přítelkyní jsem sondoval i pražský pracovní a bytový terén. A pak jednoho dne se to stalo, že jsem se svým batohem vstoupil do prvního pražského zaměstnání a první pražské garsonky. Nejprve ve Vysočanech, později jsem provedl strategický přesun do Zahradního Města.

Houpačka mého života byla zase nahoře a já si užíval nové práce a nových možností, poznával jsem pražskou kulturu a život hlavního města vůbec. Taky jsem s přechodem do Prahy provedl operaci s velkým O a poprvé v životě jsem si pořídil mobilní telefon. Od té doby mám už šestý přístroj a třetí telefonní číslo.

Závěr roku jsme prožili na pobytu v okolí Prachatic. Do posledního roku očíslovaného jedničkou jsem vstupoval ještě ve fázi relativního optimismu.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

1997

V období, jako je toto, kdy zážitků, které by stály za zaznamenání, je málo a ještě méně, neškodí zase zavzpomínat na časy dnes už dávno minulé.

Rok 1997, když si tak vzpomenu, je pro mě dost zahalen vlnou zapomnění. Globální fakta jsou taková: Stále jsem byl vykonavatelem civilní služby, tedy jedincem na absolutně nejnižší možné úrovni, na kterého se svede všechno možné. Postupně se v tomto ohledu vystřídaly tři momenty: rok do konce civilní služby, polovina civilní služby, rok od začátku civilní služby.

Výhodou toho všeho bylo, jak už jsem někdy a někde napsal, že jsem mohl dohánět svůj čtenářský dluh. Díky městské knihovně jsem byl zásoben literaturou všeho druhu a ve volných chvílích četl a četl. Poznal jsem knihy od Kinga a jiných autorů a rozšiřoval si obzory.

Z mlhy zapomnění se vynořuje poněkud tragické léto a povodně, které moje město zasáhly s nebývalou agresivitou, dovolená u Vranovské přehrady, sem tam návštěva mého oblíbeného Liberce.

Přítelkyni jsem měl pořád tutéž, se kterou jsem začal dva roky předtím, a pořád jsem si myslel, že s ní vydržím už, jak se říká, nafurt. To, že to nakonec nevyjde, jsem v roce 1997 ještě nemohl vědět.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Retro 09

Přátelé, kamarádi, milé čtenářky, milí čtenáři a milá čtenářata,

je tu opět čas, abych se ohlédl za svým pohnutým mladým, krátkým hříšným životem.

Před pětatřiceti lety jsem byl roztomilý roční mládenec, o kterém by málokdo tipoval, jaká budoucnost na něj čeká. Bohužel se to tak semlelo, že mí rodičové spolu už pak moc dlouho nevydrželi, ale to je jiný příběh, který do tohoto všemožně pozitivního a duchovně povznášejícího blogu nepatří.

Před třiceti lety jsem už bydlel v Rožnově, navštěvoval školku na Záhumení a připravoval se na přechod do klasické školy, což se ještě týž rok opravdu stalo a spustilo to lavinu událostí, která se nezastavila dodnes.

Před pětadvaceti lety jsem byl v páté třídě, pronikal do základů ruštiny a postupně propadal i svému celoživotnímu mírnému tzv. konstruktivnímu pesimismu. Znalosti ruštiny se mi pak ještě hodily docela nedávno, kdy jsem měl v práci kolegyni z bývalého Sovětského svazu.

Před dvaceti lety jsem druhým rokem studoval gymnázium a byl to, co se mě osobně týče, nejhorší školní ročník mého života. Nějaké intimní podrobnosti jste si mohli přečíst v příspěvku o roce 1989.

Před patnácti lety jsem prožíval život vysokoškoláka se vším pozitivním i negativním. Nějaké intimní podrobnosti jste si mohli přečíst v příspěvku o roce 1994.

Před deseti lety jsem byl zaměstnán v Praze, měl jsem jinou přítelkyni než o rok dříve, ale ani jedno mi dlouho nevydrželo. Ten rok na to nevypadal, ale tím, že mě záhy má tehdejší partnerka opustila, uvedla do chodu opět lavinu událostí, na jejichž konci jsem o něco přes půl roku později poznal tu, která se stala tou pravou jedinou.

Před pěti lety jsem ještě pořád pracoval ve velké pardubické Firmě. Zrovna tou dobou se u mě startovalo období, kdy jsem se chtěl v této práci co nejvíce udržet, protože se mi změnil šéf a jeho optimistické vize mi dodávaly elán do žil.

Další retro zase za rok.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Retro 08

Opět se ro(c)k s ro(c)kem sešel, opět jsem o ro(c)k starší, už, kamarádi, pomalu stárnem, a je tu čas opět si připomenout některé významné momenty mého dosavadního mladého, krátkého, občas hříšného, ale vesměs pozitivního života.

Před pětatřiceti lety jsem byl krásné roztomilé miminko s ještě neoschlým rodným listem. Ostatně krása a roztomilost mi vydržely dodnes. Nikdo tenkrát netušil, že ze mě bude alergik, manuálně nezručný, pro praktický život nepoužitelný počítačový maniak. Nebo pokud to někdo tušil, dokázal toto tušení nedat najevo. Aspoň přede mnou.

Před třiceti lety jsem bydlel v Uherském Brodě, tuším v ulici Nerudova. Hlavně si vzpomínám, že na začátku té ulice byla dopravní značka, na níž bylo napsáno "1,5 t" a to bylo v červeném kruhu. Bydleli jsme v podnájmu u jisté paní Vavrečkové, takové milé a hodné babičky, která měla doma takový ten jako domeček, ve kterém stál vedle sebe kluk a holka. Když bylo hezky, šla ven holka. Když bylo škaredě, šel ven kluk. Toto rozdělení činností jsem bral jako diskriminaci (naštěstí jsem toto slovo ale tenkrát ještě neznal). Prostě mi přišlo špatné, že kluk chodí ven, když je škaredě a chtěl jsem, aby kluk chodil ven, když je hezky. Ale ani přes veškeré snahy se mi nepodařilo tohoto ideálního stavu dosáhnout. Jinak hned za rohem, doslova, jsem měl školku, kam jsem chodil. Bohužel mě do školky vodili většinou pozdě, a tak se stávalo, že když jsem přišel do školky, už si někdo hrál s obrovským náklaďákem, co měl místo klasické korby míchačku. Štvalo mě to, ani si neumíte představit jak. Taky jsem v Uherském Brodě chodil do kroužku baletu. No, abych nekecal, byl jsem tam asi dvakrát. Taky jsem v Uherském Brodě poprvé zažil návštěvu Mikuláše a čertů. Byl to pro mě do té doby nejvíce traumatizující zážitek.

Před pětadvaceti lety jsem byl žákem čtvrté třídy a to byl do té doby nejpohodovější školní rok mého života. Měl jsem štěstí, že mě, společně se spolužákem Holubem, přeřadili, protože s původní učitelkou, co nás měla o rok dříve, by mi asi dříve či později regulérně hráblo. Dostal jsem se do třídy, kde vládla, i mezi spolužáky navzájem, vcelku dobrá pohoda. V lavici jsem seděl se spolužačkou Letkovou - a s tou jsme se tenkrát navzájem regulérně nenáviděli. Proto píšu, že ta dobrá pohoda byla jen "vcelku". Kupodivu, se spolužačkou Letkovou jsem se potkal po X letech v Praze a když jsme zavzpomínali na dávná léta, ani jeden z nás nedokázal přijít na to, proč jsme se zrovna celou čtvrtou třídu navzájem tak moc nenáviděli. Aby bylo jasno, dotáhli jsme to spolu v jedné třídě až do osmičky a všechny ostatní roky už byly v pohodě. Aspoň mně se tak jevily.

Před dvaceti lety jsem byl nadějným gymnazistou. Dostal jsem se do třídy, o které by ses mírnou ironií dalo říci "blbí, ale zdraví". Můj nekritický obdiv vůči punk rocku stále trval, což mi přinášelo nepochopení ze strany většiny spolužáků. "Co to posloucháš, to není metal, vole," usoudil jeden z nich a narval si na uši sluchátka od walkmana, v němž mu hrála tehdy populární Tublatanka. Vysvětlovat mu výhody skupin jako Bad Religion či Jane's Addiction nebylo možné. Přesněji vysvětlovat možná jo, ale očekávat pochopení ne. Začínal jsem se učit angličtinu, jako bych už tenkrát tušil, že tento jazyk budu jednou používat téměř denně (a někdy i častěji).

Před patnácti lety jsem byl studentem liberecké pedagogické fakulty. Studoval jsem obor informatika-angličtina. S touto kombinací jsme byli (začínalo nás osm, pak nás bylo už jen pět jako u Karla Poláčka) terčem nepochopení jak ze strany ostatních informatiků (zejména ti, co měli k informatice matematiku, na nás koukali pěkně svrchu), tak i ze strany ostatních angličtinářů (zejména těch, co měli k angličtině dějepis - ti od nás pravidelně dostávali sodu tím, že jsme je oslovovali "nazdar vykopávky"). Odrovnal jsem svého prvního spolubydlícího (ze strojárny, nestíhal moje studijní tempo a ještě v zimním semestru si spakoval své čtyři švestky a zmizel) i druhého (kolega z oboru, rovněž nevydržel mé zběsilé studijní tempo), a tak se nakonec mým spolubydlícím stal kamarád Václav, který hrdě prohlašoval, že se mnou bydlet nikdy nebude (vadila mu moje extrémně vysoká spotřeba klobás a jitrnic, kterých jsem stihl za týden spořádat víc než on nízkotučných jogurtů).

Před deseti lety jsem byl stále ještě vykonavatelem civilní služby a byl jsem zamilován do jedné konkrétní slečny. Obojí se během pár měsíců změnilo - nejdříve jsem nastoupil do svého úplně prvního zaměstnání, pak to skončilo mezi mnou a slečnou. Zaměstnání i slečen jsem pak ještě vystřídal několik a na otázku, čeho jsem vystřídal víc, opravdu ale opravdu nebudu radši odpovídat.

Před pěti lety jsem byl zaměstnán ve velkém výrobním podniku na pozici, na kterou jsem vědomostně neměl. To, co jsem uměl, pokrývalo zhruba 7% toho, co jsem umět podle představ čínského šéfa měl. A bohužel mi tenkrát nevyšel plán odejít jinam, takže se nakonec stalo, že jsem v tom podniku, kde jsem celkově globálně nebyl moc spokojený, vydržel skoro tři a půl roku. Na mou pracovní nespokojenost byla nejlepším lékem Pavlínka, která byla tehdy roztomilé batole.

Tak to bychom jako měli. Další retro zase za ro(c)k.

Hezký den!

Celý text