Konec. Finito. So long, Farewell, Adios, Goodbye

Milí čtenáři a naprosto stejně milé čtenářky,
jistě jste si všimli, že od konce července se přestaly objevovat nové články v tomto mém kultovním a legendárním blogu.
Je to z jednoho prostého důvodu - psaní tohoto  blogu mě přestalo bavit.

Po dovolené jsem napsal jen pár článků o knížkách a pak už to najednou nešlo. Chtěl jsem napsat o další dovolené, kdy s námi trávil týden můj syn a co jsme při tom všechno zažili, o další moravské jízdě, kdy jsme vyšlapali na Radhošť nebo na Kelčský Javorník...
Jenže to nešlo. Nedokázal jsem to.
A tak jsem musel učinit nejtěžší rozhodnutí svého blogerského života, které bylo zároveň nejjednodušší.
Psal jsem 16 let a spolu s tímto jsem dal světu 3865 článků. Některé si čtu opakovaně a pořád mě baví, u jiných si jsem jistý, že dostat se do stejné situace znovu, tak je rozhodně tvořit nebudu, zbytek tvoří neutrální články, které možná snad asi někdy použiji jako inspiraci jinde.
Navíc od začátku července jsem začal působit na svém veřejném blogu, který je sice svázán poměrně striktními pravidly, nicméně mi dává dost tvůrčího prostoru. Několik mých článků se tam už dostalo do výběru redakce nebo na titulní stránku, což je pro každého autora pocta jak hrom.

Můj Virtuální chlívek končí. Sbohem, milí čtenáři a milé čtenářky, měl jsem vás rád.

Celý text

Někteří lidé by

se z dovolené vracet neměli. Například já, abych citoval sám sebe.

První pracovní den po návratu z dovolené začal nádherně. Ráno jsme se probudili v obvyklý čas, proběhl jsem se se psem, nasnídali jsme se, sbalili a vyrazili do práce. Až potud dobře.

Po rozloučení s mou milovanou jsem pokračoval ke svému pracovišti, prošel vrátnicí, kráčel areálem a koukal okolo sebe, jak je krásný den. Vešel jsem do budovy, ve které je kancelář, v níž sedím, když mi došlo, že tady něco nehraje.

Normálně bych vešel do kanceláře, vytáhl z brašny notebook, zapojil ho do dokovací stanice a začal tvořit hodnoty. Jenže tady nastal balvan úrazu.

Brašna s notebookem chyběla. Na mém rameni nevisela.

Pamětníci tvrdí, že jsem v tu chvíli pronesl něco krajně neslušného, rychle zanalyzoval situaci, proběhl areálem velkého výrobního podniku, který vyrábí výrobky, a nejbližším možným spojem jsem se vydal domů. V cílové stanici jsem vyběhl jezdící schody, proběhl ulicí, vpadl do výtahu, vrazil do bytu, vyděsil tím přítelkynina syna i našeho psa, popadl brašnu s notebookem a prchal do metra, abych byl opět co nejdříve v kanceláři.

Zkrátka, z dovolené by se někteří lidé vracet neměli.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Dovolená

Už jsem o tom psal, že slovo, které je názvem tohoto článku, je jedním z několika mála nejkrásnějších slov na světě. Letos jsem ji navíc opravdu, ale opravdu potřeboval, protože jsem byl posledních několik týdnů v takovém zápřahu, že jsem z toho měl skoro noční můry.

Jako každý rok, tak i letos jsme se rozhodli vyrazit v první polovině července na sever, přesněji řečeno k České Lípě, na rozhraní Českého Středohoří, Lužických hor a Českosaského Švýcarska. Jen oproti loňsku doznala naše dovolená pár změn.

Ta první a asi největší změna spočívala v tom, že v chalupě netekla voda. Díky tomu jsme tak mohli improvizovat, dokonce i z hlavy, a vymýšlet, jakým způsobem si vodu zajistit. Nakonec se osvědčila sklepní studánka coby zásobník užitkové vody a voda pitná jakožto dokupovaná a získávaná z jiných zdrojů.

Další změnou bylo, že v polovině pobytu nás syn mé milované opustil, odjel do Prahy a už se nevrátil. Díky tomu jsme byli druhý týden sami jen se psem a neuvěřitelně mi to pomohlo v regeneraci.

A poslední změnou bylo, že jsme absolvovali o něco málo menší množství výletů. A že i při těch výletech, které jsme absolvovali, jsem nebrblal a netvářil se jako dvě minuty před úmrtím.

Jako obrovská výhoda se ukázalo, že jsme nechali v týdnu před odjezdem ostříhat naši psí šelmu. Ta tak po dvou týdnech bez koupele zaváněla oproti loňsku mnohem méně, což je dobře.

Poznali jsme OBI v České Lípě, kde jsme zakupili dvě sekačky. Jednu pro nás, jednu sdílenou. Taky jsme se velice příhodně postavili na parkovací místo určené pro nejvyšší vedení Crystalexu, což nám bylo vysvětleno jako přestupek srovnatelný s kacířstvím. Přečetli jsme dost knížek, vystoupali na Ronov, na Střední Vrch, Milštejn, prošli Údolím samoty u Radvance i Peklem u České Lípy a jiná místa. A bylo nám blaze, že se nám ani nechtělo se vracet.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Můj vstup mezi iDnesáky

Je o mně všeobecně známo, že tvorbě svého legendárního blogu se věnuji už nějakých 16 let. A to není jen tak, psát tolik let, byť s klesající čtenářskou obcí, která se z takového čtenářského Šumperka scvrkla do skupiny posledních šesti nebo sedmi (pokud si náhodou některého pamatuji dvakrát) jedinců, otrlých natolik, aby si mě ještě stále vyhledali.

Je pochopitelné, že jako správný bloger si tvořím kontakty mezi dalšími blogery. A největší skupina mých blogových kontaktů patří mezi ty, kteří svá díla umisťují na stránky iDnesu. Několik z nich se postupně stalo mými osobními přáteli, což je dobře, protože být mými osobními přáteli je otázkou prestiže, v mnoha případech superprestiže.

V minulosti jsem byl několikrát lákán, abych své blogové aktivity rozšířil o iDnesové psaní. Poté, co jsem se s některými členy této komunity sešel, a poté, co mi o něco málo než rok později udělala velké intro Libuše Palková, byl můj vstup mezi iDnesáky doslova na spadnutí. A ještě více se přiblížil po blogerském srazu.

Dá se říct - a nestydím se za to - že posledních několik měsíců jsem vlastně čekal na ten hlavní impuls, který by mě nasměroval do iDnesové komunity definitivně. A ten jednoho dne přišel. Proto nebyl důvod odolávat, dokončil jsem registraci a vznikl tak můj alternativní blog v iDnesovém prostředí.

A hned můj první článek se dostal na „titulku,“ což je mezi iDnesovou komunitou velká pocta, a zároveň se stal nejčtenějším, což je pocta i pro mne. Zároveň to znamená, že budu lehce tříštit svou blogovou pozornost. Jen doufám, že čtenáři zde i tam budou spokojeni.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Červen 2021

V červnu se naštěstí jaro přehouplo do léta, což jsem ocenil. Setkali jsme se s mou dcerou a zpětně oslavili její narozeniny. Navštívili jsme Šumavu. A v závěru měsíce se přiblížila dlouho očekávaná dovolená. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhé očkování

Protože hodlám tuto covidovou éru přežít, dostal jsem se ke druhému očkování.

Oproti prvnímu jsem měl výhodu, že jsem šel najisto. Věděl jsem, o kterou budovu jde, do kterého patra mám jít, co tam dělat, koho hledat, a podobně. Podruhé jsem vyplnil dotazník a ani ne za dvě minuty jsem byl v ordinaci.

Bodnutí proběhlo rovněž standardně a reakce byla relativně mírná. O tom až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Dva roky

Ve víru událostí, které se ženou a prohánějí okolo, proběhla jedna, které se nedostalo patřičné zmínky a publicity. A to jedno dvouleté výročí.

Důvod, proč je pro mne důležitý 3. červen, je ten, že onoho dne před dvěma lety jsem v euforii z toho, že se mi podařilo uskutečnit jeden profesní životní krok, oslovil jednu smutně se tvářící holku. A oslovil jsem ji proto, abych jí pochválil šaty. Protože ty šaty jí ohromně slušely a sluší jí dodnes.

Není bez zajímavosti, že oslovená holka na moji pochvalu zareagovala větou, která zněla nějak takto: „Jestli mě okamžitě nesbalíš, tak přijdeš o zuby.“ Nebo možná nezněla, protože dodnes tvrdí, že nic takového neřekla, ale já jsem to slyšel na vlastní uši, na které je spolehnutí. Ovšem bez ohledu na to, zda tuto větu řekla nebo neřekla, rozhodl jsem se podle zmíněné věty zachovat. A udělal jsem dobře. Přesnějí řečeno udělal jsem nejlépe, jak jsem mohl.

První měsíce probíhaly formou vzájemného seznamování a vytváření si cesty k sobě navzájem. Po prvním měsíci bylo jasné, že to mezi námi funguje tak, jak to fungovat má. Po dalších měsících přišlo sestěhování a od té doby prožívám nejlepší období svého života.

Při seznámení jsem své milované slíbil 40 společných let. První 2 roky jsou za námi a pokud těch zbývajících 38 let bude aspoň z poloviny tak dobrých, máme se oba na co těšit. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhý červnový odběr

Jak je už milou tradicí, i v červnu jsem si nechal dvakrát odebrat plazmu. Příští měsíc tomu kvůli dovolené tak nebude, protože mi zbude čas jen na jeden odběr. Ale o tom až někdy jindy.

Jako každý odběr, i tento, kterým jsem započal další, už šestou sérii odběrů, jsem se dostavil s mírným časovým předstihem do stále se měnícího prostředí, které po přechozí mohutné přestavbě vypadá a je rozloženo úplně jinak, než tomiu bývalo kdysi. A tentokrát šlo opět vše jako na drátkách. I když v lékařské vyšetřovně na mě čekal zcela jiný jedinec, kterého jsem dosud neznal. A chvíli poté mě už jedna ze sestřiček volala k odběru.

A protože jsem vzorný klient, dostal jsem opět láhev vína. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Řetěz

Jak už jsem psal, při druhém cyklistickém výjezdu, který jsme s mou milovanou chtěli absolvovat, jsem přišel o řetěz. To bylo, jak sami, milí čtenáři a naprosto stejně milé čtenářky, jistě s radostí uznáte, mrzuté.

Štěstí se však na mě usmálo poprvé, když jsem zjistil, že nedaleko se nachází cyklistický servis, schopný a ochotný opravit cokoli na počkání do tří týdnů. Jako že bych čekal tři týdny uvnitř toho servisu, to asi ne. Ale potěšilo to.

Nejprve jsem rozjímal, protože rozjímání je činnost, v níž nemám konkurenci. A pak jsem se rozhodl, že se domluvím, kdy se domluvím, že se domluvím, že se s kolem zastavím v servisu a že dostanu řetěz nový.

A během týdne po návratu z Šumavy bylo jasno, takže jednoho dne jsem vzal kolo a spolu s mou milovanou jsme došli do zmíněného servisu. Uvnitř se nacházel servisák, který patřil k těm jedincům, kterým stačí jeden pohled, aby věděli, co a jak mají udělat. A udělají to.

Hned zhodnotil situaci, odešel s mým kolem někam doozadu a o několik málo minut později se vrátil a na mém kole se skvěl nový krásný řetěz. Ještě mě poučil, co a jak mám nebo nemám dělat, já s povděkem zaplatil, abych se následně rozlooučil a i s milovaným kolem se vrátil domů. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Šumavské pastorále

Protože bylo nutno dobrat poslední zbývající den loňské dovolené, rozhodli jsme se si udělat prodloužený víkend, vzít si volno na druhý červnový pátek a vyrazit na jih.

Jelikož a protože má moje milovaná část příbuzných nedaleko Vimperka, rozhodla se centralizovat náš pobyt právě do tohoto města. I usedli jsme po snídani do auta, umístili i psa a vyrazili.

Cesta ubíhala rychle a pohodově a za nějaké dvě hodiny jsme brzdili u penzionu, kde jsme měli domluvené zabydlení. A protože bylo dopoledne, rozhodli jsme se nejprve se projít se psem, pak zajít na oběd do restaurace a pak si prohlédnout zámek. Plán dobrý, realizace skvělá.

Po úvodní procházce se psem jsme se usadili na terase restaurace hned naproti našemu penzionu. Oběd nás skvěle zasytil a zahřál a už nic nebránilo tomu vyrazit na procházku městem k zámku.

Zámek samotný měl smůlu, že sloužil jako kanceláře a služební byty místnímu lesnímu závodu. Proto i když je pěkný, není v tak skvělém stavu jako jiné zámky. Ovšem, a to je nutno podotknouti, jeho rekonstrukce probíhá neustále a možná zase jednou hezký bude. A to i včetně výstavy věnované historii Vimperka a okolí.

Po prohlídce už bylo pozdější odpoledne, kdy jsme se mohli vrátit do penzionu, potkat se s paní majitelkou a domluvit si večeře a snídaně. Netušili jsme do čeho jdeme. Už úvodní večeře o pár hodin později byla vynikající a splnila moje požadavky na maximum. A to včetně dezertu.

Na sobotu jsme si naplánovali celodenní výšlap. Hned ráno nás proto čekala snídaně tak opulentní, že bych očekával, že je pro minimálně dvanáct lidí, ne jen pro pouhé dva. Stůl se pod různými druhy jídel ztrácel a tak mi nezbylo postavit se k této situaci čelem, protože, i když to na mně není vidět, rád jím.

Nejprve jsme dojeli vlakem do Lčovic a odtud se vydali k hradišti Věnec. Takhle napsáno to tak nevypadá, ale nějakou hodinu jsme tou chůzí strávili. Pak zase dolů a na Mařský vrch. A přes něj do Štítkova, tam jsme přicházeli už v pozdním odpoledni.

Moje milovaná mě dovedla k domu svých příbuzných, kde jsme byli srdečně přijati. Bratranec mojí milované se projevil jako výborný hostitel a jeho žena jako výborná hostitelka. Ještě než jsem stihl něco říct, už přede mnou stálo pivo a něco dobrého ve štamprli. A kdo jsem já, abych odmítal Boží dárek? Usoudil jsem tedy, že co je k pití, to se pije. A protože přibylo i něco na zakousnutí, loučili jsme se o nějakou tu hodinu později ve výborné náladě.

A po opulentní večeři v penzionu jsme si naplánovali vrchol celého dne, protože jsme si zamluvili vířivku. A nejen, že jsme si ji zamluvili, taky jsme si ji krásně užili. Proto se nám spalo maximálně výborně.

V neděli pro snídani, která byla jako pro rotu vojáků, jsme se rozloučili s paní majitelkou i s penzionem, nasedli do auta a vyrazli do Písku. Protože v Písku má moje milovaná co? V Písku má moje milovaná sestru. A ta už na nás čekala.

Po uvítání a seznámení jak nás lidí tak i zvířat (jen kočky se před naším psem z neznámého důvodu schovávaly) jsme se vydali na procházku Pískem a stálo to za to. Horký letní den, zmrzlina, lidí plno, historických budov plno, přesně jak to má být. A po návratu do bytu, kde sestra mojí milované žije, opožděný oběd, kdy se sestra mojí milované rovněž projevila jako výborná hostitelka, což bylo dobře.

A potom ve večerních hodinách další rozloučení a cesta až rovnou domů. Dojeli jsme v pořádku a dobré náladě a mohli jsme následující den radostně se vrátit do práce.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

První červnový odběr

Aby bylo jasno: Stále se pohybuji ve dvoutýdenním rytmu odběrů. A baví mě to.

K prvnímu červnovému odběru jsem dorazil sice na předposlední chvíli, ovšem ve stále bezvadné náladě. Úvodní vyplnění dotazníku a následná první kontrola, načež vím, že jsem od posledně nepřibral, což je plus, ani nezhubl, což už takové plus není. Za chvíli za lékařem, prohodit pár vět a čekat na samotný odběr.

A než jsem se rozkoukal, už mě vyvolávací systém navigoval do odběrového sálu, kde se mě ujala sestřička, kterou ještě neznám, napíchla mi žílu, spustila stroj a ponechala mě vlastnímu osudu.

Vůbec toho dne tvořily většinu personálu sestřičky, které jsem dříve neznal, to jen tak na okraj. Samotný odběr běžel standardně a během něco málo přes půl hodiny bylo po všem.

A protože jsem vzorný klient, odnesl jsem si láhev vína. A protože už mých odběrů bylo opravdu hodně, dostal jsem jako dárek za své odběry zbrusu nový mobil. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Grilovačka

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby se dal dohromady s fajn lidma a užíval si život, co to jen jde. A já mám to ohromné štěstí ve štěstí, že jsem potkal svoji milovanou a následně že jsme dokázali probudit z celoživotního spánku kolegu zahrádkáře.

A kolega zahrádkář se rozhodl, že nás pozve na grilovačku, nakoupí špízy a něco si ugrilujeme. Myšlenka jistě dobrá. Mělo to jen jednu vadu. Kolega špízy koupit zapomněl. Naštěstí dal promptně vědět mé milované a ta zajistila jinou grilování hodnou stravu.

Pořád se držíme v oblasti myšlenky jistě dobré. S čím jsem nemohl počítat, bylo to, že se zdržím v práci o víc než bylo nezbytně nutné a že mě bude má milovaná muset vyzvednout u autobusu v jiné vsi a dovézt ke grilu. A protože kolega mezitím rozjel gril, stačilo usednout ke stolu a začít konzumovat.

Konzumace probíhala v očekávané atmosféře pohody a dobré nálady, kterou jen jednou narušila postarší sousedka téměř důchodového věku, kterou kolega tituluje přiléhavým Sexulka, ovšem ta ve chvíli, kdy zmerčila, že kolega není sám, zase zmizela, aby se už nevrátila.

Cestou domů jsme debatovali a shodli jsme se na tom, že zúčastnit se této grilovačky byl výborný nápad. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zahrádka

Kdo zahradničí rád, stejně rád, jako já, za pravdu mi dá, že je zahradničení láska na celý život. A kdo tomu nevěří, nechť se podívá třeba... třeba na toho... na mě.

Už od nejútlejšího dětství jsem se motal po zahradě mezi záhony jahod, malin, brambor, rajčat, cibule, okurek a jiných dýní. Kromě toho jsem rád očesával ovocné stromy, jako například jabloně, třešně a další, co jich jen na babiččině zahradě bylo. Kdybych už tenkrát netušil, že mým snem je stát se básníkem, filosofem a trubadúrem, bylo by mým snem stát se vášnivým zahrádkářem.

A díky mojí milované si svoje zahrádkářské sny mohu plnit. Tu probrat záhonek, tam sebrat úrodu, jinde zavlažovat, srovnat kompost, chvílemi se věnovat i destrukční činnosti, zkrátka všechno možné, co se zahrádkářských prací týče. Jen jsem zatím žádnou květinu nenaučil zpívat.

Po tomto zdlouhavém, avšak velmi zajímavém úvodu nikoho nepřekvapí, že když jsme v nedělním odpoledni několik hodin řádili prováděním zahradkářských prací, zatímco naše psovitá šelma dováděla se sousedčinou psovitou šelmou, rozhodli jsme se poté, co jsme konstatovali, že svým zahrádkářským choutkám jsme učinili zadost, poté, co jsme nafotili několik zajímavých zahradních motivů, a byl to náš společný nápad, navštívit kolegu zahrádkáře. Ten nás nečekal.

Hned v úvodu jsme mu udělili sprcuňk za to, že o týden dříve nebyl k zastižení. Kolega se chabě bránil, že byl celou dobu doma, čili ve své zahradní chatce, maximálně odjel do nedalekého Lidlu. Jenže na potvoru odjel zrovna chvíli před tím, než jsme dorazili, abychom ho nenašli. A ani v nejmenším ho nenapadlo napsat, že nebude k zastižení a že máme chvíli počkat.

Kolega následně, poté, co se mu povedlo nám celou situaci vysvětlit, spustil svůj veletoč sebelítostných lamentů, mezi nimiž zaznívalo, že si asi sám pro sebe vykope jámu a sám se do ní zahrabe, protože mu hrozí, že následkem své specifické životosprávy s minimem pohybu vyváženým maximem slazených limonád a enormní spotřebou cigaret neprojde zdravotní prohlídkou a bude se muset rozloučit se svou profesí, které se s láskou věnoval posledních 30 let a že v lepším případě bude muset být přeřazen na jinou pozici v rámci podniku, přičemž sám žádnou jinou pozici nechce.

Zabralo nám skoro hodinu, než jsme ho dostali do aspoň trochu normální nálady, aby mohl odjet na noční šichtu. O tom když tak až někdy jindy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Parta

Můj vztah k psovitým šelmám, konkrétně ke zvířeti, jemuž se tak nějak zjednodušeně říká pes, nebyl vždy jednoznačný a prošel trpkým procesem od absolutního odmítání (vyjádřeného větou, že se ke mně žádný pes nesmí přiblížit na méně než 5 metrů) k absolutnímu obdivu (probíhajícímu posledních několik let).

I zajásal jsem před lety, když jsem zvěděl, že moje milovaná je rovněž milovnicí psů, dokonce má praktické zkušenosti s jezevčíky (což je jeden z druhů psů, kteří ve mně vyvolávali hrůzu) a že se nebrání společnému psímu zvířeti. A tak jsme si před rokem a něco pořídili maltézačku.

Maltézačka byla od začátku - a pořád je - správné psí trdlo, které nejvíc na světě baví působit legraci, bavit druhé, bavit sebe a provokovat. A není bez zajímavosti, že k chovatelkám, od nichž máme naše zvíře, to máme kousek, v podstatě projdeme parkem a je to.

A jednoho dne, vidím to jako včera, šla moje milovaná venčit naše zvíře, když potkala chovatelku, od níž jsme zvíře kupovali. A během řeči přišly na to, že kousek od nedaleké tramvajové točny se každý večer schází místní majitelé psovitých šelem k společnému večernímu venčení. A tak jsme se shodli, že na tom něco je a proč ne.

A hned tentýž večer jsme tak vyrazili se zvířetem na určené místo. A byli jsme potěšeni. Lidí i psů se sešlo více, naši šelmu obdivovali jak ostatní chovatelé, tak zejména jejich zvířata, dalo se bavit o různých věcech a dokonce i něco málo k jídlu se našlo. Což je dobře, protože já - i když to na mně není vidět - rád jím.

Stali jsme se tak členy psí party a vypadá to, že jsme našli správnou skupinu lidí, do které se dá zapadnout. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Květen 2021

Pátý letošní měsíc byl podivný, neboť většinu doby připomínal něco mezi říjnem a dubnem. To bylo naštěstí vykompenzováno v závěru, kdy se jarní počasí skutečně ukázalo. Aspoň tak.

Tradičně se odehrály mé dva odběry plazmy, navštívili jsme mého syna, užívali si na zahrádce i se psem a věříme, že bude všechno zase v pořádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jóga nebude

Jednoho dne jsme takhle s mou milovanou doma, když jí přijde mail, jestli by jako, kdyby to bylo, měla zájem odučit zbylé čtyři lekce kurzu jógy. Že by se jako ve skupince do 10 lidí cvičit dalo. Mrkneme na sebe a že jako souhlasíme.

Protože prvek očekávání bývá obvykle s platinovou pravidelností následován prvkem zklamání, přichází prvek zklamání právě teď. Několik dní se nic neděje. A když nic, tak lautr nic. Pomalu počítáme s tím, že přijde mail i nám frekventantům s tím, že od toho a toho dne se opět cvičí. Nic.

Až pak jednoho dne, vidím to jako včera, zpráva přijde. A je v ní stručně napsáno, že cvičit se ve zbytku sezóny nebude a že nám přejí krásné léto. A finito.

Aby té absurdní komedie nebylo málo, zpráva byla rozeslána pouze nám frekventantům, moje milovaná coby instruktorka nedostala zprávu žádnou. Až o den později po osobní intervenci. A opět, překvapivě, bez smysluplného zdůvodnění.

Proto až do prázdnin cvičit nebudeme. Což mě, jak jistě, milí čtenáři a téměř na chlup stejně milé čtenářky, chápete, ukrutně mrzí. Leč nedá se nic dělat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Občanka

Jednám si takhle během porady, jednám, a najednou na telefonním displeji problikne zpráva. Zprvu jí nevěnuji přehnanou pozornost, neboť jednám během porady, nicméně po chvíli ve mně začne hlodat zvědavost.

A tak při nejbližší příležitosti, kdy se pozornost ostatních účastníků porady odvrátí ode mne, takhle ťuknu do displeje a zpráva se rozzáří naplno. A sděluje mi, že nejcennější osobní doklad, co může existovat, tedy průkaz český občanský, na mě v budově Úřadu městské části Praha 6 čeká k převzetí.

Až doposud normální příběh, jakých, kterých nebo čích dnes a denně můžete, mili čtenáři a naprosto téměř stejně milé čtenářky, číst stovky, ne-li tisíce. Ovšem oko moje se zachmuří.

Zpráva mi přišla ve čtvrtek. A nejbližší úřední den je, ano, správně, žáku Fíku, inkoust nelí..., ehm, ano, správně, žáku Fíku, nejbližší úřední den je pondělí. Čili o čtyři dny později.

Kombinací stresu a vzrušení ani nemohu několik dní usnout. A ve správný den D, hodinu H, minutu M a vteřinu F se přiblížím ke vchodu do zmíněného úřadu, když mi cestu zahradí neznámý člověk. Paní vstupující krátce přede mnou vpustí dovnitř a na mě se mračí jako čert.

„Nemůžu Vás pustit dovnitř,“ povídá, „ledaže byste šel společně s paní.“ A lišácky se usměje.
„Kdepak,“ bráním svou blogerskou čest, „já tu paní neznám, v životě jsem ji neviděl a ani ta částka nesouhlasí,“ trvám si na svém.

Ovšem moje trpělivost je odměněna a jsem po chvíli čekání vpuštěn dovnitř. Vevnitř mě odchytí bezvýrazná žena neurčitého věku a pohlaví s dotazem, co tam jako pohledávám. Odpovídám na dotaz, že si jdu vyzvednout nový osobní doklad. Tentokrát mi z lístkového automatu vyjede lístek s číslem 300.

V chodbě tak nečekám ani deset minut a už jsem na řadě a už si od zcela jiné úřednice vyzvedávám nový doklad totožnosti a kvůli zabezpečení si volím bezpečnostní kód. Jeden ze tří bezpečnostních kódů, u kterých vím, že je pravděpodobně udržím v paměti. Pak ještě jeden elektronický podpis a loučím se s promačkanou zelenou kartou a dostávám plastovou občanku. Jsem opět plnohodnotným členem společnosti. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Druhý květnový odběr

Tradice mých pravidelných odběrů plazmy trvá už více než dva roky a tento odběr měl pořadové číslo přesně 49. To jsou věci.

Hned při příchodu mě potěšilo, že recepce je už na svém původním místě, jen vstupní čekárna je jinak zorganizována. A že k lékaři se chodí do jiné místnosti. To ale nebylo nic hrozného.

Po dlouhé době si můj odběr vzala na starosti jiná sestřička než obvykle, což ovšem nijak nezkazilo mou výbornou náladu. Půlhodina uběhla jako nic, domluvil jsem si červnový termín a měl jsem to za sebou. A za dva týdny dovrším první padesátku svých odběrů. A to už je co říct.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Citace

Jak už je o mně známo, jsem člověk, který rád píše. Psaní mě baví, ať už jde o povídky, blogové články, někdy i trochu poezie, která mi sem tam projede mezi prsty. A někdy se stane, že jsem citován. Často i správně.

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, jsem se setkal s fenoménem Leoše Mareše, který je, stejně jako já, profík ve svém oboru, a stejně tak si stejně jako já udržuje vysokou úroveň své činnosti. Odhlédneme-li od prostého faktu, že je ze zcela jiného oboru, srovnání sedí. A to je dobře.

A jednoho dne tedy, abych byl přesný, šlo o den poté, co jsem byl bodnut proti covidu, došlo k tomu, že jsem byl citován médiem s celostátním dosahem. Jeden z mých výroků citoval právě zmíněný Leoš Mareš. A citoval přesně, což je potřeba ocenit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pigáro

I stalo se, že možnost být očkován proti tomu čínskému svinstvu, co se okolo nás motá už přes rok, se začala týkat i mé věkové kategorie. I neváhal jsem a zaregistroval jsem se. Pak jsem vybíral místa, kde si nechám vbodnout jehlu do paže.

Jedním z těch míst je očkovací místo v areálu, kde pracuje moje milovaná. A protože to vypadalo, že fronta zájemců u tohoto konkrétního místa není moc nabobtnalá, vybral jsem si právě tam.

Během několika málo minut mi přišla SMS s kódem, který jsem zadal a vybral jsem si tak konkrétní den a čas. A v ten den a čas jsem mohl vyrazit.

Vyběhl jsem z metra ve stanici Želivského a vydal jsem se ulicemi známým směrem. Pak jsem zavolal mé milované a ta mě navigovala až k budově, kde se očkování odehrávává.

Nejprve jsem si vystál první frontu, dostal jsem dotazník k vyplnění s tím, že si pak vystojím druhou frontu. Dotazník byl poměrně jednoduchý, zvládl jsem ho velmi rychle a už jsem stál ve frontě podruhé.

A než jsem se nadál, seděl jsem v ordinaci a jen tak mezi řečí jsem byl bodnut do ramene s tím, že tento a následující den si nesmím dát ani pivo, což byla, jak sami uznáte, velká rána přímo do srdce. Ale protože jsem statečný člověk, zaťal jsem zuby a rozhodl se, že toto nepohodlí vydržím.

Po odchodu jsem vyhledal svoji milovanou, počkal na ni v jejím pracovním prostředí a v klidu a pohodě jsme dojeli domů. A to je dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text