Pavlínka a kolo

Jako každé dítě odpovídajícího věku a vzrůstu se i Pavlínka postupně učila zvládat dětské dopravní prostředky. Během loňských prázdnin si zcela podmanila tříkolku a letos přišlo na řadě kolo. Obdrželi jsme starší model červeného kola a jali se dcerku učit.

Nejdříve to byla jízda bez pedálků. I odmontoval jsem pedálky a nastavil výšku sedla pro Pavlínčin pohodlný posez. Pavlínka ze začátku projevovala nadšení, během ježdění samotného však občas mizela tu v levém, tu v pravém příkopu. Proto ji kolo začalo otravovat a při jízdě kňourala a vztekala se (vzpomněl jsem si při tom na své cyklistické učení pod vedením mé dnes již nežijící babičky a vyslal velký obdiv její tehdejší bezbřehé trpělivosti).

O letošních prázdninách to už začala zkoušet i s pedálky. V praxi to vypadalo tak, že po nakrmení Míši (a jeho případném usnutí) vyběhla Jitka s Pavlínkou ven a proháněla ji po sídlišti. K tomuto účelu se jako vhodná pomůcka projevily řemínky z Míšova kočárku (normálně se používají k zabezpečení dítěte ve fázi sedu). V závěru týdne už Pavlínka jezdila jako zmenšená kopie Olafa Ludwiga (no, nebo minimálně Uwe Amplera) i bez držení někým z nás.

Další fází bylo zvládnutí brždění. Pavlínka brzdila buďto opřením kola o plot či jiný stojící objekt, nebo naopak dupnutím nohama na zem (což nebylo zrovna moc efektivní). Zvládnout brždění dupnutím na pedály proti směru jízdy jí moc nešlo.

Nakonec i tento problém Pavlínka zvládla a o víkendu už jezdí jako skutečný profík, odečteme-li prvních deset minut ("mně se nechce, já nechci jezdit, já nechci kolo, uf, počkejte na mě,...").

Za pár let nás podobné cvičení čeká s Míšou. Snad to zvládne aspoň stejně dobře.

Hezký den!

Aktualizace 3. listopadu 2005: A zde vidíte Pavlínku na kole před startem jízdy:

Celý text

Deformace z reality show

O tom, že fenomén zvaný reality show zasáhl naši malou-ale-krásnou republiku, se není třeba rozepisovat. Nehodlám si hrát na pseudointelektuála a tvrdit, že naprosto, ale naprosto nechápu, jak se na to může někdo dívat (člověk, co tohle tvrdil, začal hned v následující větě zjišťovat, co se dělo předchozí den, kdy nestihl vysílání), a přiznám, že zatímco Vyvolení na TV Prima mě celkem baví, Velký Brácha na TV Nova naopak nudí. Výměna manželek na Nově je takovým třetím vzadu, zatím jsem z ní viděl docela málo, abych si ucelil názor.

Ale jako obvykle jsem chtěl psát o něčem jiném. Totiž o tom, jak jsem poznal, že reality show opravdu deformují mezilidskou komunikaci.

To si takhle sedím v restauraci, co je přes ulici proti našemu zaměstnání. Je to restaurace celkem milá, s vlídnou obsluhou, za nepříliš vysokou cenu se břicho hladového člověka (moje) zasytí. Většinou sedávám u stolu sám. Je to síla zvyku - když nejím doma, obědvám sám. Při jídle tak mám čas se věnovat se filosofickým otázkám. Většinou uvažuji o lásce, nenásilí, světovém míru, trvale udržitelném rozvoji, humanitární pomoci hladovějícím dětem v Africe a nesmrtelném odkazu epochálního díla vynikajícího českého herce Jiřího Kodeta.

Pokud jste, přátelé, po přečtení předchozího odstavce dospěli k názoru, že mi už definitivně hráblo, jste od pravdy přibližně stejně daleko jako Průhonice od Prahy.

I sedím si tak u stolu, myšlenky bloumají nekonečnem a najednou se v mém zorném poli objeví tři postavy. Dvě patří rodičům z kategorie "něco přes 40", třetí dceři z kategorie "něco pod 16" (a to jí ještě přidávám - asi). Zeptají se na možnost usednutí a já vydám svou oblíbenou větu: "Jak je ctěná libost."

To ale nebylo všechno. O něco později se objevil pan číšník, aby se zeptal na objednávku. V té chvíli se otec rodiny otočil k dceři s otázkou: "Co si dáš ty, Wendy?"

Přátelé, obvykle je mi žinantní poslouchat hovory jiných lidí, a pokud se netýkají mojí osoby, tak na ně ani nereaguji. Ale tohle oslovení té holky mě přinutilo na chvíli odložit lžíci a asi půl minuty koukat upřeně do blba a "rozdýchávat" celou situaci. Pak jsem udělal hluboký nádech, dokonzumoval polévku i hlavní jídlo, ze všech sil jsem se při tom snažil nepropuknout v hurónský smích, co nejrychleji zaplatil, a ač je v této restauraci příjemně, vypadl ven a rozesmál se až tam.

Samozřejmě vím, kdo je soutěžící v pořadu VyVolení, vystupující pod přezdívkou Wendy. Ale říkat stejně holce, která je jednak výrazně mladší, druhak typ, o kterém se říká, že se může převlékat za bičem, to je i na mě moc.

Hezký den!

Celý text

Drakiáda

Připravte se, už to jede............

"Docela ráda bych zkusila ten vyhlídkový let," řekla Jitka jednoho dne, když jsme minuli plakátovací plochu, na níž žlutý plakát oznamoval, že v sobotu 15. října se na letišti za naším miniměstem koná Drakiáda a vyhlídkový let je hlavní cenou a že se soutěží jednak s vlastnoručně vyrobenými a druhak s koupenými draky.

Rozhodli jsme se proto, že tentokrát draka vyrobíme. Toho, kterého jsme minule koupili, jsem překreslil na balicí papír, vystřihl a dal Pavlínce k nazdobení.

Pavlínka zdobí draka:



Poté, co byl drak nazdoben, jsme jej připevnili na konstrukci a následovala cesta na letiště. Na místě samotném jsme nejprve draka rozložili, abychom vyloučili možnost zamotání vodícího vlasce do ocasu a podobně.

Pavlínka u draka:



Pavlínka dostala startovní číslo 68 (z toho vidíte, že opravdu fandí Jágrovi) a pak už nic nebránilo vypuštění draka do vzduchu. Pavlínka zkušeně odmotávala vlasec a drak stoupal výš a výš.



Náhle jeden z pořadatelů oznámil, že na úvod bude akrobatická šou Jirky Adamce z Moravské Třebové a že ať tedy dáme draky dolů. Nastal chaos. Ač jsem namotával, seč mi síly stačily, drak byl furt nahoře. "Pane, koledujete si," oznámil mi jiný pořadatel, zatímco akrobatické letadlo začalo stoupat vzhůru a já stále neměl draka na zemi. "Dělám, co můžu," drtil jsem mezi zuby a motal jak o život. Nakonec mi pořadatelé pomohli a drak se dostal dolů. Po skončení šou mohl znovu nahoru a letěl jak měl.

Přibližně po hodině jsme začali draka pomalu ale jistě stahovat. Pavlínce se chtělo domů, potom si všimla, že je na letišti i kamarád ze školky Honzík a naše kamarádka Markéta s dcerou Martinkou (tu pouštění draka nebavilo, tak šla do kreslící soutěže), ale samotné pouštění ji přestalo bavit a chtěla dělat něco jiného.

Nastala chvíle vyhlašování výsledků. Plni napětí jsme očekávali, jestli na nás nějaká ta cena vyjde. A taky že jo.

"První cenu, tedy vyhlídkový let, získává Pavlínka," oznámila jedna paní z poroty a pak si už Pavlínka převzala diplom a poukázku na vyhlídkový let.



Let jsem se rozhodl věnovat Jitce jako dárek k narozeninám. Po prvotním šoku jsem jí tedy zavolal, že máme vyhlídkový let a že jestli chce letět, musí okamžitě na letiště. Jitka nelenila, skočila do Favorita a přijela a na 15 minut zmizela v oblacích.

Hezký den!

Celý text

Výlet

V sobotu jsme rozvažovali, kam se vydáme na rodinný výlet. Nakonec jsme se rozhodovali mezi přehradou Vír a zámkem v Moravské Třebové, když tu náhle zazvonil Jitce telefon. Volal její táta, že jsou v Luži a patrně si zabouchli klíče od svého auta uvnitř téhož auta, jestli bychom jim nemohli přivést klíče náhradní. O cíli výletu bylo tedy rozhodnuto. Ačkoli jsme tvrdili, že nejpozději za čtvrt hodiny vyrážíme, trvalo nám to ještě o půlhodinu více, než jsme naskočili do auta a vyrazili. Mám štěstí, že cestu do Luže znám, protože když byla mezi Skutčí a Chrastí výluka, jezdíval jsem přes toto město.

Na místě samotném jsme předali klíč a vydali se procházet.

Přátelé, Luže je opravdu zvláštní město. Nevím, který architekt je projektoval, ale zasloužil by si nějaký ultrabrutální vypečený trest. Pro malou ilustraci - ulice zásadně uhýbají tak, že za zatáčku není vidět, před zatáčkou končí i chodník (postupně se zužuje až těsně před zatáčkou z něj zůstane jen obrubník a pak už vůbec nic) atd. Poblíž je navíc léčebna, takže v Luži potkáte docela velké množství vozíčkářů, lidí chodících o berlích, nevidomých, atd. Vzhledem k nim je celé město postaveno dost nešťastně.

Ale bylo pěkně, takže nakonec z výletu převažovaly pozitivní dojmy, a tak jsme se nějak okolo šesté hodiny večerní vydali domů. Měli jsme v plánu navštívit nedalekou rozhlednu, ale ta je v provozu jen do pěti a jen do konce září. No nic.

Hezký den!

Celý text

Hotel

Ne, přátelé, nebojte se, nehodlám konkurovat panu Haileymu, i když jeho knížky mám rád. Hodlám napsat něco o své zkušenosti s hotely.

Když jsem, kdysi dávno, uznal, že mé poflakování se od ničeho k ničemu není to pravé meruňkové, začal jsem se živit poctivě, tj. prací. A v rámci té práce jsem jezdil na služební cesty - do Prahy, do Brna, atd.

V Praze, konkrétně v Praze 4, konkrétně kousek od metra Kačerov, jsme měli zamluvený pokoj v hotelu. Od pondělka do čtvrtka jsme v něm bydleli, v pátek nám ve firmě proplatili účet. Zpočátku byla ještě v ceně ubytování i snídaně formou švédského stolu - tedy podle hesla "sněz, co můžeš". Není tedy divu, že přesto, že jsme na začátku našich výjezdů byli s kolegou Břeťou oba štíhlí jako atleti, po dvou měsících už to nebyla pravda. Osobně jsem přibral 6 kg, Břeťa se asi o moc nelišil.

Po jisté době hotel změnil taktiku a snídaně už nedával - tedy jeden týden to dopadlo, že já jsem snídani dostal a Břeťa si ji musel zaplatit extra, další týden už jsem ji nedostal ani já, ale to nevadilo, zaplatili jsme si oba a dál jsme se bezuzdně cpali.

Nedávno se mi stalo, že jsem opět musel vyhledat služby hotelových zařízení. Je pravda, že nejraději spím doma, protože svou postel mám už za ta léta, co v ní léhám (shodou okolností jsme si postele pořídili ve stejné době, kdy se narodila Pavlínka, takže mají stejně let - stěhováci se s nimi tenkrát pronesli; naše patro jsme označili za druhé, přestože je ve skutečnosti třetí; to první jsme označili za zvýšené přízemí), uzpůsobenou natolik, že usnu kdykoli a za jakýchkoli okolností (i při rockovém festivalu nějakých 200 metrů od našich oken). Ale zkrátka jsem musel spát mimo vlastní domov.

I jal jsem se vyhledat odpovídající hotely. První mě šokoval, neboť cena za jednu noc připomínala spíše letopočet, a to ne příliš vzdálený. Hledal jsem dál a nakonec našel - 200 Kč za noc, paráda, domluveno, ujednáno, hotovo.

I přijel jsem první den. Věděl jsem, že hotel nemá skutečnou recepci, že se stavím dole v restauraci a tam ohlásím, že se chci ubytovat. Trošku mě zarazilo, že má hotel nad vchodem dvě hvězdičky, z toho jednu přelepenou, ale připočítával jsem to zlomyslnosti místních pubescentů a vešel jsem dovnitř.

V restauraci, jak jsem měl nainstruováno, jsem servírce neurčitého věku a pohlaví ohlásil, že hledám ubytování. Vzápětí se objevil sloup cigaretového kouře a někde uprostřed něj se ozvalo, ať jej následuju. Došli jsme do kanceláře, tam jsem nahlásil jméno a adresu a obdržel klíč od pokoje.

Pokoj byl malý, ale sympatický. To, že mám hned za hlavou a oknem dost silně frekventovanou komunikaci, mi zpočátku nevadilo, ale už po hodině jsem strkal hlavu pod polštář v usilovné snaze usnout.

Napsat o tom hotelu, že kvalita odpovídala ceně, by znamenalo ho hodně pochválit. Doslova nad míru. Spíš by se dal zařadit do kategorie "zadarmo drahý". Vždycky při příchodu jsem musel zadržet na dost dlouho dech - smrad z restaurace kombinovaný se smradem z nevětraných toalet dělal svoje. Ten úsek k dveřím do ubytovací části jsem doslova proběhl (což je vzhledem k mé lenosti docela výkon) a až za těmi dveřmi jsem se mohl nadechnout. Vlastně až po návratu domů jsem zjistil, že mi načichlo všechno oblečení, takže jsem celou dobu svého ubytování smrděl v množství větším než malém.

Stručně se dá napsat, že tato zkušenost mi stačila. Až (lépe řečeno jestli) budu ještě někdy hledat hotel, dobře si své oblíbené kritérium cena/výkon rozmyslím.

Hezký den.

Celý text

Drak

Jelikož a protože nastal podzim, a s ním i čas pouštění draků, rozhodli jsme se rovněž nějakého toho draka si pořídit.

Odpovídající model jsme našli v papírnictví - papírový drak, kterého stačí vystřihnout, slepit, přivázat ke dvěma laťkám, uvázat vodící provázek a připevnit ocas.

Odpoledne doma jsme draka sestavili a ještě tentýž den na poli za naším panelákem vyzkoušeli.

Mimochodem - pole se během následného týdne změnilo do těchto podob: strniště; zorané pole; uválené zorané pole (na tom se běhalo nejlépe).

Holky pak každý den testovaly letové schopnosti draka a nakonec padlo rozhodnutí koupit ještě jednoho, který bude v Oldříši, abychom se při návštěvě nemuseli doprošovat o zapůjčení některého ze stávajících draků.

A tak během uplynulé neděle jsme sestavovali - no, nechali jsme to na švagrovi a jeho dcerách - a druhý drak byl od našeho k nerozeznání podobný - lišil se jen délkou ocasu a použitými ozdobami.

Nakonec jsme na poli uspořádali pouštění. Neteř se sice smála mojí větě: "Martinko, ty ho zvedneš, počkáš až zafučí, a já půšťám," ale nakonec létali všichni draci jak v příručce "Drak a jeho význam pro moderní společnost".

Hezký den!

Celý text

Souboj s virem

Jednoho dne (no dobře, 26. září ráno) mě přepadl - zcela zákeřně a nečekaně - virus. Tedy ne počítačový, ale člověkovský. Prostě se mi motala hlava, z nosu mi teklo jak z prasklého potrubí. Krize vyvrcholila následující den, kdy se celý můj pracovní stůl ztrácel pod hromadou použitých papírových kapesníků.

Nicméně během státního svátku ve středu jsem se dal jakž takž do kupy, a ve čtvrtek jsem už jel do práce jako oficiálně zdravý člověk.

Taky mě kolegové hezky uvítali: "Tak co, už jsi zdravý?"

Já: "Celkem jo."

Odpověď: "No a my jsme to od tebe chytili."

Inu, člověk se holt nezavděčí nikdy všem.

Hezký den!

Celý text