Jak jsem se šel bodnout

Kdysi dávno se mi stalo, že mi někdo někdy někde řekl, ať se jdu bodnout. Málokdy jsem chápal, co to má znamenat. Až do tohoto týdne.

Můj momentální zaměstnavatel je totiž na nás všechny tak hodný, že nám umožnil, pokud budeme mít zájem, objednat si očkování proti klíšťatům. Protože posledních několik let si mě - kromě zubní vrtačky - oblíbil právě tento hmyz, rozhodl jsem se přidat k těm, co se můžou chlubit tím, že jsou očkováni.

Protože si nejsem schopen zapamatovat telefonní číslo k paní doktorce, musel jsem opět googlovat. Naštěstí už první nabídnutý odkaz byl správný. V telefonu jsem se dověděl, že můžu přijít, kdy se mi bude chtít.

A tak jsem v úterý ráno zamířil směrem k bývalé práci. Aby bylo jasno, paní doktorka sídlí jen půlku ulice od míst, kam jsem kdysi chodil v potu tváře chléb svůj dobývati. V ordinaci bylo špatně odhadnutelné množství lidí. Něco mezi dvěma a padesáti.

Jako první chodili odběráři, tak jsem se šikovně postavil hned za ně. A přesto, že odběráři měli skončit úderem osmé, dostal jsem se na řadu až před půl devátou. Sdělil jsem, co mě přivádí a paní doktorka se uvolila, že mě tedy bodne. Nebylo to nic příjemného, ale kdo prožil trojí trhání zubů a slyšel v autobusovém přehrávači celé CD Divokého Billa, pro toho nic jiného není dost strašné.

Poděkoval jsem, vyslechl jsem si poučení, rozloučil se a snažil se dostat do práce. To by ovšem šalinu, ve které jsem jel, nesměl řídit začátečník, který tak dlouho otálel s vjezdem do křižovatky, až mu bliklo takové to znamení, že má stát. Díky tomu mi ujela přípojná šalina. Díky tomu mi další jela až za deset minut. Díky tomu jsem do práce přišel o půl hodiny později, než jsem si myslel, že přijdu.

Ale hlavní je, že jsem se šel bodnout.

Hezký den!

Celý text

Broušení zubů

Kdo mě zná, ten ví, že už někdy od chvíle, kdy se můj věk v letech začal uvádět ve dvoumístných číslech, začaly mé problémy se zuby. Tehdy jsem se poprvé důvěrně seznámil se zubní vrtačkou, a ač se náš vztah rozhodně nedá označovat za vzájemně pozitivní, setkávám se s ní docela často. Je pravda, že jsou chvíle, kdy si myslím, že by mi ruku od opěradla zubního křesla neodpreparoval ani David Copperfield. Dokud jsem přicházel jen o první zuby, to mi bylo hej. Tuším, že poslední první zub mi odešel na konci osmé třídy (je to nomáuní, Uďo?). Horší to bylo, když jsem začal přicházet o druhé zuby. Po dvou moudrácích, které mě opustily mezi roky 2003 a 2006 se letos do věčných lovišť odebrala šestka vlevo dole. Ta, se kterou jsem trpěl někdy od zimy 1994, a ze které zbylo už jen obvodové zdivo.

Pan zubař mě má velmi rád. Proto se rozhodl pětku, která vedle oné šestky osiřela, mírně obrousit. Načež jsem včera usedl do křesla dost podobného tomu, do kterého usedají na smrt odsouzení zločinci, abych podlehl pokusům svého milého pana zubaře.

Samozřejmě jako první přišla na řadu vrtačka. Řvala, pískala, doslova ječela a prodírala se mou uvadající zubní výbavou. Několikrát se dotkla i samotných dásní, což mělo za následek, že jsem se okamžitě a na místě přiznal - ani nevím, k čemu. Pan doktor si něco pomumlával a asi po deseti minutách postupně mírnějšího a silnějšího vrtání byl teprve se svou prací spokojen.

Tak a ještě si půjdu pro korunku. To zas bude legrace.

Hezký den!

Celý text

Nový počítač

Můj momentální zaměstnavatel má pozitivní vztah ke svým lidem. Jedním z příkladů tohoto je pravidelná obměna výpočetní techniky. Zrovna stroj, u kterého jsem seděl, spadl do té kategorie, která se měla měnit.

Popadla mě panika. Co teď? Protože jsem si pamatoval, jak probíhaly podobné akce ve Firmě, kde jsem strávil 3 roky a 4 měsíce, děsil jsem se hlavně toho, že přijdu o celou svou složku s dokumenty různého typu a hodnoty. Pro ty z vás, které teď napadlo, proč jsem si je prostě nevypálil, odpovídám, že počítač, u nějž jsem seděl, měl pouze čtecí mechaniku, nikoliv už vypalovací.

Přiblížil se den D, hodina H, minuta M a vteřina F. Ano, byl tu čas, abych i já dostal na stůl nový stroj. Od kolegyně, která totéž dostala už v pátek, jsem věděl, že to, co dostanu, je mnohem lepší než to, co odevzdám (výkonově, kapacitně a podobně). Když jsem se toho hodného kolegy, co má tuto monstrakci na starosti, zeptal, s mírnými obavami, co bude s mými jako oko v hlavě střeženými dokumenty, byl jsem ubezpečen, že se o ně nemusím bát, že mi je překopíruje na nové zařízení v poměru 1:1.

Přesto jsem odjížděl domů s hlavou plnou starostí a negativistických představ, abych byl v pondělí příjemně překvapen. Nejen, že jsem dostal nový počítač, nejen, že ten počítač funguje, ale prosím pěkně, všechny moje cenné dokumenty tam jsou. Jsou! A nikdo mi je snad nesebere.

Podepsal jsem převzetí, smutným okem pohlédl na svůj dosavadní pracovní nástroj, o něco veseleji pohladil útlé boky toho nového a pustil se do práce. A přátelé, nový stroj má i vypalovací mechaniku, takže se už o svá citlivá data nemusím, nemusím, NE-MU-SÍM tolik obávat.

Hezký den!

Celý text

Grilování

Protože jsem věděl, že v pátek se bude grilovat, což znamená společenskou rodinnou kulturní akci spojenou s konzumací nevinné drůbeže a jiných dobrot zabírajících na mojí chuťové škále nejvyšší možné dosažitelné příčky, docela jsem se na tuto akci těšil. Vycházel jsem z teorie, že dva dny po sobě prostě pršet nemůže a že tudíž se v pátek nemám čeho bát.

Chyba lávky, přátelé, chyba! Sotva jsem na našem malém nádraží začal přestupovat do motoráku směrem k místu grilování, spustil se nejprve malý deštík, a ani ne minutu poté, co jsme se rozjeli, liják jako z konve, u které pan Šustr z Ronova nad Doubravou počítal otvory v kropítku. To už mi volala manželka, jestli mám jako s sebou deštník. Musel jsem s pravdou ven, že nemám. Načež navrhla, že pro mě přijde na zastávku, což jsem kvitoval s radostí.

Netušil jsem, že má pro mě překvapeníčko, tedy že pro mě přijela naším autem. To mě samozřejmě potěšilo a za stálého deště jsme tak dojeli až k domu oslav.

Nejprve jsme drahé milující a milované švagrové popřáli k svátku (dárek pro ni jsem sháněl ještě v pátek odpoledne) a pak se zasedlo ke konzumaci. Protože venku už nepršelo, vyšli jsme k ohništi, kde už byla nevinná drůbež ve stádiu konzumovatelnosti a rozporcovanosti. Pavlínka, Míša a synovec Ondra pochopili tento večer, kdy je nikdo nezaháněl spát, jako výzvu k neomezenému blbnutí a dokazovali, že zahrada, jakkoli nadprůměrně rozlehlá, je jim neustále malá. Jejich nadšení vzrostlo poté, co někde objevili slimáky, načež udělali slimákosběrnou brigádu. Nakonec se nechali zahnat spát abnormálně pozdě, ale Míša usnul už během jedné z mých improvizovaných pohádek o panu Králíkovi a Pavlínka, která zrovna přišla z koupelny, usnula chvilku po něm. Já jsem si užil tradičního Červeného Trpaslíka (už asi popáté) a usnul hned potom.

Sobotní dopoledne bylo ve znamení procházky s dětmi do lesa. Pavlínka, Míša a synovec Ondra se předháněli v sběru šišek a hlavně přetahovali o dva košíky. Po obědě jsem odvedl Míšu spát, výsledkem čehož bylo, že jsem usnul dříve než on. Švagrová, která šla uspávat Ondru, dopadla podobně. Po odpoledním kafi jsem se byl ještě dospat. Původní plán byl, že jak se vzbudí Míša, jedeme domů. Leč nestalo se, protože vznikl návrh na odpolední procházku. Vzal jsem Míšu a srdnatě jsme kráčeli. Neteře si vymyslely hru na šipkovanou, ale stejně nakonec podle šipek nešly, protože je údajně "neviděly".

Večer jsme se šli kouknout na část festivalu Colour Meeting. Zrovna dohrávala asi tři poslední písničky skupina Schodiště, chvíli po ní začala nějaká absolutně neznámá skupina. Překvapilo mě jednak, že se platí vstupné, druhak kolik to vstupné je, vzhledem k tomu, že jsme měli s sebou děti a plánovali jsme to na maximálně půlhodinu. A tak jsme si udělali jen večerní procházku a zamířili domů, kde děti usnuly spánkem nezletilých.

Hezký den!

Celý text

Liják

Když už si člověk myslí, že prožije naprosto průměrný, běžný, ničím se normálu nevymykající den, obvykle je na omylu. Tak jako já ve čtvrtek. Odpoledne se zatáhla obloha a spustil se liják. Potom se přidaly i kroupy. To samo o sobě mě mělo varovat.

Když jsem vycházel z práce, už jenom poprchalo sem tam kapka. To mě ukolébalo, což byla chyba. Než jsem se dostal do tramvaje, zase lilo jako z konve. A při výstupu u nádraží už byl liják tak intenzivní, že v první vteřině jsem byl od hlavy k patě mokrý jako mikymauz.

Seběhl jsem po schodech do Myší díry (opravdu nebyl čas na falešné hrdinství) a dostal se do nádražní haly. To bylo ještě v pohodě. Překvapilo mě, kolik vlaků má uvedeno VLAK NEJEDE a kolik jich má zpoždění řádově v desítkách minut. Pak jsem se z nádražního rozhlasu doslechl, že je to proto, že někde na trať spadl strom a tudíž jelikož ale nýbrž protože to prostě nejezdí.

Abych to vzal stručně, než jsem se dostal úplně domů, mohl jsem na sobě všechno ždímat. Snad poprvé po dlouhé době jsem ocenil (oceni oceni) suché oblečení, které na mě doma čekalo. A navíc se mi vrátil budík.

Hezký den!

Celý text

Fotky

Probírali jsme se fotkami na kartě foťáku s účelem zredukovat jejich počet na nesmírně nutné minimum. Paměťová karta byla plná a momentální nemožnost zálohování krutá.

U některých fotek to šlo bez rozmýšlení. Stav neostrosti obrázku předurčil takový obrázek k okamžité likvidaci. U jiných to bylo horší. Například ze sedmadvaceti fotek na téma "Míša ve vaničce" vybrat deset ponechatelných, nebo z patnácti fotek na téma "Míša baští jogurt" vybrat tři. Ani Pavlínka nepřišla zkrátka, ze série fotek "Pavlínka dvacetkrát jinak" po redukci, místy více, místy méně bolestivé, zůstaly fotky čtyři. Nakonec jsme s údivem konstatovali, že našemu běsnění podlehlo okolo sta fotek, které během středeční noci opustily paměťovou kartu a odebraly se do propadliště dějin.

Hezký den!

Celý text

Barbie

Jednoho krásného dne, když byla Pavlínka hlídaná babičkou a dědou, přišla pak domů a nesla si časopis Barbie. Podotýkám, že o existenci tohoto periodika jsem do toho dne neměl ani ponětí. Za mých dětských let vycházely pouze časopisy Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček a Pionýr, pro o něco starší pak Sedmička, ABC či VTM. Ovšem Pavlínce zářily oči štěstím, protože k časopisu byl přibalený náramek a to bylo něco!

Jak má něco Pavlínka, musí se po téže věci pídit i Míša. A tomu už nestačila plná krabice Méďů Pusíků (asi deset ročníků a zároveň jeden z mála časopisů, kde se nepíše o Karlu Svobodovi, Aničce Barboře ani o Ivetce Bartošové) a začal se velmi interesovat o časopis s Bárbínami. Nechtěl si to nechat vysvětlit, nechtěl. Po několika dnech vznikla ostrá přetahovaná a z časopisu o Bárbínách uletěla obálka a ještě skončila roztržená na tři půlky.

Abych utišil řvoucí kvílející dceru, jejíž reakce byla asi podobná, jako když kdysi jedné staré ženské uhynul kanárek, slíbil jsem jí, že když vydrží aspoň jeden nebo dva dny hodná a poslouchající, tak se může těšit, že až bude nový časopis s Bárbínama, tak ho dostane. Netušil jsem, že to vezme vážně. Několikrát už málem pokusy o poslušnost či hodné chování vzdala, ale stačila připomínka, že bojuje o Bárbíny, aby jí nová síla opět pomohla srdnatě vydržet.

Je pravda, že trafika, okolo které chodívám, je zásobená i časopisy pro tu nejmladší generaci. Pořád jsem si říkal, že je to štěstí, že tam vidím snad jen Witch (teď nevím, jestli tma na začátku místo W nebylo náhodou B), popřípadě Dádu (no, tohle bylo štěstí jen s tím úhlem pohledu, že jsem se nemusel zastavovat, abych něco koupil), ale v úterý jsem nakoukl zděšen. Bárbínový časopis tam byl. A já musel splnit slib. Když jsem si toto významné periodikum nesl ke kase, připadal jsem si, jako bych si kupoval buďto časopis o mužských lidových tancích, erotický časopis pro ženy, nebo kalendář s akty Pavla Vítka. Paní trafikantka se naštěstí tvářila normálně, takže celá transakce proběhla k oboustranné spokojenosti a já hned narval časopis do tašky a hodně nenápadným krokem vyšel z trafiky ven.

Doma byla Pavlínka nejdřív naštvaná, že nemám v empétrojkovači její oblíbené písničky (Sto zvířat ani Tři sestry její umělecké libido neoslovují), ale když jsem jí slíbil překvapeníčko, přestala vzlykat (i když, chvílemi vzlykala tak dokonale, že by člověk věřil, že brečí doopravdy) a když zjistila, že dostala časopis s Bárbínou, tak dokonce se začala radovat, a když zjistila, že jako příloha je tentokrát květinkové jojo, tak už se doopravdy radovala, protože, jak mi stihla prozradit, že už se ve školce pochlubila, že bude toto jojo mít.

Kdysi dávno jsem v nádražní trafice v České Třebové narazil na staršího pána, zjevně už důchodového věku. Ten stál, dle hesla "hlavně nenápadně", zády k ostatním zákazníkům. Následkem toho všichni mohli vidět, že si prohlíží časopisy s fotkami nahých mladých chlapců. Tak zase takhle jsem si při nákupu časopisu s Bárbínami nepřipadal, ale je fakt, že pro mou generaci tato zábava nejspíš není.

Hezký den!

Celý text

Trošku divno

Není nad to, přijít do práce v pondělí ráno, a zjistit, že zatímco kolega si vzal dovolenou, naše pracoviště bylo postiženo výpadkem proudu, následkem čehož všechno sice funguje, ale k ideálnímu stavu to má ještě pořád trošku daleko. A není nad to řešit nastalou situaci vlastníma rukama a vlastní hlavou, v jednu chvíli i za použití metod připomínajících zásahy Pata, Mata a Kutila Tima.

Totiž jedna z těch nemyslících mašin, které mají na starosti, aby spousta lidí mohla dělat různé a jiné podobné nepěkné věci v systémech, se odmítala hlásit. Normálně byla ve statusu běžící, leč nebylo možné se k ní připojit. Nezbylo mi proto nic jiného, než jít přímo k jádru problému. Na místě samotném jsem nejdříve vyzkoušel řešení číslo jedna, tedy několikrát zmáčknout takový ten čudlík, jak je na něm svislá čárka v kolečku. Nic. Žádná reakce. Nezbylo tedy než obejít stroj z druhé strany a udělat takový zlý, ošklivý, nepěknou věc, ve které hrály svoji roli kabely pro přívod elektrického proudu. A potom provést opětovně tutéž věc, jen v obráceném gardu, jak říkají hokejisti. Průběh těchto činností byl neelegantní a nehezký, ale cíle bylo dosaženo - ta nemyslící mašina začala normálně fungovat, hlásit se a rozběhly se i všechny její procesy.

Jinak po přesportovaném víkendu jsem ráno většinu cesty do práce prospal, stejně jako polovinu cesty z práce. Krom toho se mi hlava točila jako kontrole se vymknuvší řetízkáč a žaludek provozoval aktivity připomínající pokusy vyprázdnit se směrem, kterým byl naplněn. A to, prosím, opakovaně, takže jsem byl rád, že jsem dorazil domů v relativním pořádku, trošku toho pojedl a šel jsem zase jednou spát o něco později než obvykle.

Hezký den!

P.S. Na druhou stranu se věci vracejí do normálu - na titulních stránkách bulvárních deníků zase vidím Karla Svobodu nebo Vendulu. Jistoty jsou nejdůležitější.

Celý text

Koupaliště

V sobotu jsem se odrovnal na kole tak dokonale, že nám večer nezbylo než vyrazit do nějaké pěkné restaurace. A zase jsme měli štěstí, jak na prostředí tak na kvalitu jídla. Poseděli jsme a společně vypili lahvinku bílého (tedy v poměru přibližně 80:20 v můj prospěch). A abychom se dorazili, dali jsme si ještě výbornou kávu z Vídně v místním internetovém Kafebaru. A pak už jsme opravdu ostudně odkráčeli domů a zalehli.

V neděli jsme si vynahradili ztracené koupání. Bylo nádherně a tak jsme vyrazili do nedalekého města na velké koupaliště. Přišli jsme brzo, v areálu ještě skoro nikdo nebyl, což bylo vynikající, protože jsme měli velký bazén, malý bazén i tobogán jen pro sebe. Na tobogánu jsem se při jednom průjezdu dost potloukl o dno dopadového bazénku, ale naštěstí to nemělo vliv ani na funkci rostlináře.

Takhle jsme si užívali až do odpoledne. Pak jsme ještě naposledy použili tobogán, manželka si projela skluzavku, ke kterém mám nevysvětlitelnou nedůvěru, v místním stánku jsme si dali langoše a hamburgera a následovala jízda směrem podobným směru domů.

Cestou jsme sjeli z hlavní silnice a u jedné z mnoha bočních silniček zaparkovali v třešňové aleji. Manželčiny obavy, že všechny třešně budou do jedné pryč, rozptýlil už první pohled na stromy, z nichž pro samé ovoce nebylo vidět nic jiného. Stačilo stoupnout si pod strom a trhat. Nabrali jsme jednu misku a jednu krabici třešní, odfrčeli domů, misku nechali doma a s krabicí jeli pro děti.

Pavlínka, když viděla krabici, si myslela, že vezeme želvu. Jak se její pohled po zjištění, že jde o třešně, rozjasnil, se nedá skoro popsat. Do třešní se pustil i Míša a za chvíli oba ladili do červena. Dali jsme si odpolední kafe i s kousky dortu a nakonec zamířili k rybníku. Manželka se chtěla podívat na místní raky, nakonec přibližně hodinu převracela šutr za šutrem a každého nalezeného raka přenášela do úseku, kde bylo více vody.

Domů jsme dorazili okolo osmé, umyli děti, zahnali je spát a sami zatuhli o dost dříve než obvykle.

Hezký den!

Celý text

Utrpení na kole

Shodou šťastných náhod a okolností se nám povedlo předat na víkend děti prarodičům. V sobotu ráno hupsla manželka s dětmi do auta a už si to frčeli. Pravda, plánovali jsme to trochu dříve. Venku se oproti pátku honily extrémně tmavé mraky, do toho nepříjemný vítr, prostě hrůza. Pochopili jsme, že na koupaliště to nevypadá.

Napadla mě druhá možnost, výlet na kole. Protože se mračna už protrhávala, byl můj návrh přijat a za cíl bylo stanoveno pěkné turisticky lákavé místo nedaleko od našeho bydliště (jestli je to 20 kilometrů, tak je to moc).

Avšak ouha! Jakkoli jsem velmi zdatný cyklista, tentokrát jsem trpěl jako zvíře. Zpočátku, po mírně zvlněné rovince, jsem si nemohl stěžovat. Ale po vjezdu do kopcovitého terénu jsem musel dávat stále lehčí a lehčí převody a i s těmi to bylo jedno velké utrpení. Lehké převody téměř nezabíraly, takže jsem šlapal jako blázen a jel rychlostí invalidního hlemýždě. Těžší převody zabíraly, ale nohy to nemohly ušlapat, takže jsem šlapal jako blázen a jel rychlostí invalidního hlemýždě. Dokonce jsem, po více než dvaceti letech, musel v jednom úseku sesednout a jít podél kola.

Na místě samotném jsme zaparkovali u restaurace, na kterou máme už dlouho dobré vzpomínky. Oběd byl naprosto vynikající. Potom jsme se vydali na cestu domů jiným směrem, než jak jsme přijeli. Sedli jsme do kol, načež následoval jeden mírný, ale táhlý stoupák (opět rychlost invalidního hlemýždě), potom ovšem prudký sjezd do nedalekého městečka, proslulého zimními sporty. Tam byla naším cílem nejdříve místní cukrárna (kombinace nádherného prostředí a vynikajícího výběru) a potom i galerie s výstavou obrazů místních i přespolních umělců (galerie je už za poslední tři roky ve třetí budově).

Cesta na kole domů byla utrpení. Hned na začátku jsem musel první kopec jít podél kola a i potom mi to prostě a jednoduše nejelo. Když už to vypadalo, že se rozjedu, kde se vzala, tu se vzala, rodinka na výletě, zabírající dvě třetiny silnice, které když jsem nechtěl srazit jako kuželky, tak jsem musel přibrzdit na minimum. Poslední úsek s vedením kola byl už v našem miniměstě, ale nakonec jsem se dosunul až domů.

Večer jsme ještě šli vrátit stůl, na kterém jsme odpřebalovali Míšu. Loučili jsme se s ním neradi, ale museli jsme. Pokud se nám povede vrátit ostatní zapůjčené kusy nábytku, bude to ještě lepší.

Hezký den!

Celý text

Nákup pro želvu

Už to vypadalo, že se moje želva bude trápit. Dívala se na mě smutně a kdybych nevěděl, že želvy jsou hluchoněmé, tipoval bych, že si chce se mnou důrazně promluvit.

Ale už jsem si to u ní vylepšil. Totiž jednou takhle cestou z práce jsem vystoupil před budovou označenou slovem ZOOMARKET s dodatkem PRO CHOVATELE. Chovatel jsem, a kdyby mi v tom vrozená skromnost nebránila, tak klidně dodám, že vzorný. Vstoupil jsem dovnitř. Co mě nepřestane udivovat, je, že v každém takovém obchodě tvoří většinu sortimentu rybičky a sem tam nějaká ta andulka. Tady k tomu ještě hopkaly dvě činčilky a dokonce i nějaký zakrslý ušák.

Starší prodavačka mě oslovila hlasem Aleše Brichty po obzvláště vysilujícím koncertě a následném všedestruujícím večírku. Instruoval jsem ji, co jako že bych chtěl. Zavrčela a položila matoucí otázku, jaký druh používáme. Odpověděl jsem, zcela v rámci smoljako-svěráko-cimrmanovských tradic, že takové jako čtverečky. Opět zachrčela a nabídla mi podobný výrobek, který sice neměl čtverečkový tvar, ale zase už jsem to jednou želvě dával a líbilo se jí to.

A pak jsem zaplatil a vyšel tak, abych stihl další tramvaj. Musím říct, že želva je z nové podestýlky absolutně nadšená. A když jsem jí pak při procházce s dětmi v naší místní želvaristice koupil její oblíbené granule, opět se jí v obličejové části lebky usadil výraz naprosté a ničím nezkalené blaženosti.

Taky jsem tam viděl ještě dva druhy želviček. U jedněch byla cena na úrovni měsíčních poplatků za vodné, TUV, stočné, fond oprav a odvoz komunálního odpadu. U těch druhých naopak cena připomínala číselný údaj o poloměru zeměkoule v kilometrech.

Hezký den!

Celý text

Kuřáci

Coby nemilitantní nekuřák se potýkám s jedním velkým nešvarem. Před vchodem do budovy, v níž sídlí kancelář, v níž sídlím já, je pravidelně jistý hlouček o nepravidelném počtu osob, kolísajícím mezi pěti a dvaceti, kteří tam tráví čas spotřebou výrobků tabákových firem.

Což samo o sobě je prasárna, protože jejich hlouček dokáže dokonale zasmradit celý vchod.

Ovšem tím celá story nekončí. Naopak. Když jdeme dopoledne na oběd, hlouček je tam zase. Nebude daleko od pravdy ten, kdo tipuje, že jej tvoří stejní lidi, kteří tam pokuřovali ráno.

Když jdeme z oběda, jsou tam zase, kdykoliv musím projít vchodovými dveřmi ať už ven nebo dovnitř, pořád tam jsou.

Tak by mě zajímalo, když tráví tolik času kouřením, kdy pracují?

Napadla mě taková šílená myšlenka, totiž, že jsou placení ne od hodiny nebo od pracovního výkonu, ale od počtu vykouřených cigaret. To by totiž jediné vysvětlovalo, proč tam někteří jedinci jsou ochotní trávit skoro celý den.

Hezký den!

Celý text

Věci divný spády maj

Nesedím Na Kovárně a lezou na mě divný stavy. A to nebydlím ve čtvrté kategorii pavlačových domů, ani si nepletu březen se svátkem matek. Highwayi číslo jedna s vyjetejma kolejema se vyhýbám co můžu.

Tak se může stát, že nově založenému uživateli pošlu sice jeho přihlašovací údaje podle dohodnutého postupu, ale zároveň se mi podaří jeho heslo v nezakódovaném tvaru uložit do dokumentu, který je veřejně přístupný. Nebo dalšímu pošlu správný odkaz na další informace, ale k tomu přiložím detailní údaje pro někoho úplně jiného. Přijdu na to až další den, takže pak hledám, komu všemu jsem poslal špatné detaily a píšu omluvné a opravné a otravné maily.

V noci špatně spím, ráno se vysoukám z postele a celý den se snažím předstírat bdělost. Moc to nejde. Asi mi chybí možnost sledovat televizní stanici Chess TV. Ta totiž vysílá 24 hodin denně přenosy z šachových turnajů. K tomu bych si měl asi předplatit časopisy o mužských lidových tancích.

Prostě bych se měl radovat z léta a moje nálada je někde okolo bodu mrazu. Ne toho Celsiova, ale toho Kelvinova.

Hezký den!

Celý text

Mobil

Po dlouhé době mi zavolali z T-Mobilu. Občas mi takhle zavolají, poptají se, jak se mám, jestli bych nechtěl bazén nebo pštrosa, popovídají si se mnou vlídně, asi jako docent Chocholoušek s obzvláště těžkým pacientem a pak se se mnou rozloučí.

Loni v létě jsem už nevydržel muka napětí a po více než čtyřech letech používání Twistu přešel na paušál. Paušál nemá nic společného s Fušálem. Ani s papalášem. Teda aspoň myslím. A včera najednou mi v kapse hrají Weeee aaare the chaaaampioooons, což je jasné znamení, že mi volá někdo, koho nemám v seznamu.

"Dobrý den, tady Zptklyx Ohcbnrpts*, společnost T-Mobile. Máte minutku?"

No jasně, stávající paušálová smlouva mi co nevidět vyprší a velké téčko se o své zákazníky patřičně stará.

Kdysi jsem četl jedno Murphyho pravidlo, podle kterého délka minuty závisí na tom, na které straně dveří WC se právě nalézáte. Nevím, na které straně dveří WC se nalézal onen pán z T-Mobilu, ale jeho minutka trvala přesně 6 minut mých.

Protože jsem souhlasil s tím, že budu po 3. minutě volat v rámci T-Mobilu zdarma, dostal jsem pak celou sadu pěkných SMS - o novém tarifu, o zvýhodnění Pevná+, a hlavně o tom, že program, kdy volám po 3. minutě zdarma, se jmenuje, ano, žlutí už to vědí, GirlTalk.

Tak aspoň něco mě při pondělku dostalo takříkajíc "do kolen".

Hezký den!

* Trávil jsem v očních ordinacích hodně času, takže některé řádky si pamatuju nazpaměť.

Celý text

Neil Gaiman: Koralina

Stává se to, i když ne moc často, že si během jednoho a téhož týdne nejen koupím dvě různé knížky, ale ještě je i stihnu přečíst.

Den poté, co jsem si z knihkupectví odnesl Lukjaněnkův Svět Stínu, jsem si z téhož knihkupectví odnesl knihu Koralina od Neila Gaimana.

Gaiman není jako Lukjaněnko. Už proto, že pochází z té světové strany, která byla u nás ještě před nějakými dvaceti lety objektem nekritického idealizování, tedy ze Západu. S Lukjaněnkovým hrdinou Petrem jsem se shodl - v tom, že by sice možná bylo dobré mít svět, který by odpovídal našim přáním a představám, ale zároveň, že je nutné se smířit s tím, že takový svět, který by odpovídal všem přáním a představám zároveň, neexistuje.

Gaiman míchá realitu s fantazií jiným způsobem. Zatímco u Lukjaněnka vím, kde je hranice mezi realitou a fantazií, u Gaimana se obojí proplétá a promotává tak, že se dostávám do situací, kdy pochybuji o reálnosti reality okolo sebe.

Kniha Koralina je - na rozdíl od Amerických Bohů - mezi těmi Gaimanovými knížkami, které jsem měl v ruce, zatím absolutně nejtenčí. Ale ani to jí neubírá na čtivosti. Začátek je rozvláčnější. Popisuje holčičku, která je na svůj věk malá, jménem Koralina, její rodinu a sousedy. Sousedy, kteří se ji neustále snaží oslovovat Karolína, a které ona sama musí pořád opravovat. Až poté, co se Koralina vydá na průzkum domu, do nějž se její rodina nastěhovala, začíná čistokrevný pohádkový horor. Znáte Perníkovou chaloupku? Nebo Červenou Karkulku? Tak si je představte v takové variantě, která by zvýrazňovala strašidelné a hororizující prvky. Přidejte k tomu detailní popisy pocitů, jaké asi mají děti odchycené ježibabou a uzavřené v kleci. A blížíte se k atmosféře Koraliny.

Ne, nebojte se, všechno dopadne dobře. I s malou dohrou, která původně neměla být součástí příběhu.

Hezký den!

Celý text

Sergej Lukjaněnko - Svět stínu

Stokrát si můžu říkat, že moje knižní vášeň by se měla krotit. Stokrát a ještě víckrát si můžu říkat, že do knihkupectví tento týden, měsíc či rok nevstoupím. A zase tam vejdu. A zase si něco odnesu. Tentokrát Svět stínu od Sergeje Lukjaněnka.

Svět stínu navazuje na Hvězdy, ty studené hračky ve chvíli, kdy se hlavní hrdina Petr vrací z planety podivných geometrů. Jeho nedávní spojenci na něj ale nachystají podraz. Možnosti záchrany lidstva a planety Země jako takové jsou pro ně méně než jejich vlastní prospěch. Ale jako už to musí u kladných hrdinů být, Petr se dokáže z této šlamastyky dostat a letí zkoumat tajemné planety Stínu kdesi uprostřed Galaxie. Planety, jejichž prostředí odpovídá tomu, po čem vstupující člověk touží - například bojová planeta, oproti tomu planeta, kde je klid a mír, a podobně. Samozřejmě, jak je už u Sergeje Lukjaněnka zvykem, nechybí úvahy na téma svobody člověka, myšlenek, možností ovlivňování vlastního osudu a podobně.

Závěr, jako tradičně, prozrazovat nebudu. Jen si neodpustím prozradit, že o nebezpečné chvíle nebude nouze, že se knížka čte jedním dechem, že každá kapitola svým koncem láká k přečtení kapitoly následující, a že tentokrát měl překladatel (nebo korektor? to je jedno) slabší chvilku, protože pustit do finálního textu tvary jako "terorizmus" je na mě trošku moc.

Ale celkově, knížka výborná. Kdo má rád napětí, humor a fantazii, nebude (snad) zklamán.

Hezký den!

Celý text

Lidi

Mám velice zvláštním způsobem rád jistou skupinu lidí, kteří se vyznačují tím, že se zásadně odmítají představovat do telefonu.

Příklad - zrovna v pondělí. Krátce před koncem pracovní doby zvoní telefon. Zvedám sluchátko a představuji se a dodávám i svou funkci.

V telefonu: „No, s kým mluvím?“
Já opakuji své jméno a funkci.
V telefonu: „Potřebuju pomoct, máme tady zablokované info....“

Z morálního hlediska mi nedělá problém jeho problém vyřešit, ale z technického hlediska bych takového člověka nejraději na dálku do neslušného slova nakopal. Původně jsem si myslel, že volá člověk, jehož jméno evokuje sexuální nešikovnost, popřípadě člověk, který neví, co je heslo a jak se používá. Ale tento volající byl něco echt extra.

Hezký den!

Celý text

Neil Gaiman: Američtí Bohové

Tato kniha mi ještě donedávna chyběla, i když její obsah mi byl znám, protože i ona se mi dostala formou přílohy k mailu. Ale stejně jako u jiných Gaimanových knih jsem si chtěl přečíst i originál. Až donedávna ji jako z udělání nikde neměli. Narazil jsem na ni náhodou a stačilo kouknout na obálku a už jsem si ji nesl ke kase.

"Vždycky tu máte to, co sháním," řekl jsem slečně u kasy.
"To je dobře," odpověděla a podívala se, co si to beru za knížku. "Američtí bohové jsou skvělí," dodala a já si v myšlenkové databázi u ní k záznamu "sympatická" (což už musí být díky tomu, že pracuje v knihkupectví) připsal další záznam "má výborný vkus, co se týče knih".

Knížka sama o sobě je tlustá. Hodně. Nejtlustší z těch, co Neil Gaiman dosud sepsal. Děj je zajímavý, domotaný, záhadný, paralelně vedle sebe běžící a neberoucí ohled na nic. Muž, který celou dobu vystupuje pod přezdívkou Stín, vychází z kriminálu, pevně odhodlán, vrátit se k manželce, do práce a žít spokojený slušný ničím nerušený život. Jenže jeho manželka (podle toho, že se příjmením jmenuje Moonová, můžeme usoudit, že skutečné Stínovo příjmení je Moon; jeho jméno však v celé knize ani jednou nepadne) je mrtvá, kamarád Robbie, který měl Stínovi zařídit práci po návratu z kriminálu, je rovněž mrtvý, a tak Stín přistoupí na nabídku tajemného pana Středy, čímž děj opouští jakousi realistickou linii. Mrtvá Stínova manželka zasahuje do děje víc, než se na běžnou mrtvou osobu sluší; cesta z místa na místo může trvat několik dní, ovšem do cíle cesty dorazíte několik hodin po startu; místo, které navštívíte, přestane poté, co je opustíte, existovat. To všechno ovšem v Gaimanově nenapodobitelném podání působí tak, že nikoho nenapadne se s těmito popisy událostí příst. A v závěru je více mrtvých, než by se zdálo, ale celkově vše končí pozitivně. A otevřeně. A vůbec. Kromě toho, kdo četl Anansiho chlapce, tak v této knize najde pavoučího boha Anansiho i jako pana Nancyho. A karaoke bar.

Hezký den!

Celý text

6 let

Už je to tak. Pavlínce je dneska 6 let. Už to není žádné miminko, ani kojenec, ani batole, už je to regulérní dítě se vším všudy.

Hlavní oslava proběhla už v sobotu. Pavlínka dostala hromadu darů, mezi nimiž čněl školní batoh (až jsem zalitoval, že tenkrát, když jsem šel kdysi dávno do 1. třídy, se podobné batohy [a] nevyráběly nebo [b] nebyly k sehnání) a hlavně splnění jejího velkého snu, tedy klasická sopránová zobcová flétnička (hromada radosti pro dceru, ale záruka bolící hlavy pro matku tohoto milého dítěte), něco k oblečení a tradiční dort. Dort jsme vyráběli v pátek v noci mezi koukáním na TV (Sůl nad zlato, Uvolněte se, prosím a Červený Trpaslík) a ve finální fázi jsme museli konstatovat, že tudy cesta opravdu nevede a že v sobotu proběhne druhá fáze výroby. Ta už byla úspěšná se vším všudy. Pavlínka si osobně dort nazdobila a rozmístila svíčky. Ty sice možná měly vytvářet ideální šestiúhelník, ale ve skutečnosti k němu měly dost daleko, což vůbec nevadilo. Po předání dárků se Pavlínka hned ponořila do techniky flétnové hry, čímž se zabavila na nekonečné hodiny.

Večer jsme pak s Pavlínkou vyrazili za kulturou. V celém našem městečku byly otevřené veřejně přístupné budovy jako muzeum, knihovna, centrum pro děti, škola, atd. a v každé budově probíhaly nějaké kulturní programy. Krom toho ještě šermířsko-historicko-pirátské vystoupení, atd. Jen na kostelní věž jsme se nedostali, protože organizátorům zůstaly jen dvě vstupenky, jedna na 22:30 a druhá na 23:15, což nám bylo neslušné slovo platné. Takže jsme se na věž dostali až v neděli odpoledne. Ono vyšlapat těch hodně schodů dalo zabrat. Pořádně. Ale výhled stál za to. Pavlínka dohlédla až na zahradu své školky. A i Míša se rozhlížel, jak jen to šlo.

Hezký den!

Celý text

Komunikace s dětmi

To bylo tenkrát, když Míša vstal z nočníku tak šikovně, že nočník převrhnul a veškerý jeho obsah (jako obsah nočníku samozřejmě) skončil na podlaze. A dcera o chvíli později začala ječet, jako když ji na nože bere. "Proč brečíš?" zeptal jsem se. "Protože dostanu na zadééééék," brečela a ukazovala na hrnek, který původně stál na stolku, nyní ovšem ležel na zemi, veškerý čaj z něj byl vylit a i hrnek sám jevil jisté znaky nekompletnosti. Nechtěl jsem jí dávat na zadek, chtěl jsem nad tím mávnout rukou, že hrnek čtyřicetikorunové nákupní ceny není zas až tak tragická ztráta, ale co jsem měl dělat, když si dostání na zadek sama zvolila? Není nad to, když si dítě samo určí, jaký chce trest za to, co udělalo. Kupodivu po absolvování trestu se nerozeřvala ještě víc, ale naopak se zklidnila, přestala vřískat a nakonec ještě měla i smysl pro humor.

Někdy je těžké přimět děti k tomu, aby se chovaly podle jednoznačně daných instrukcí. Například věta: "Vezmi si bačkory a běž si ustlat postel" (na které normálně není nic nepochopitelného) způsobí, že dcera, místo aby si vzala bačkory a šla ustlat postel, si sedne na zem a začne brečet. Když se ji snažím podpořit a řeknu jí "tak když už brečíš, tak pořádně, opři se do toho a zařvi, ať to je slyšet ve všech bytech a i v tom protějším paneláku," tak naopak brečet skoro přestane. A já jsem pak ten "zlý".

Syn oproti tomu s radostí odpovídá záporně. Na nabídku jídla, pití, hraček, i sezení na nočníku odpovídá zásadně "ne". Ovšem pokud bych se touto jeho odpovědí řídil, docházelo by k nehezkým, ošklivým, zlým nepěkným věcem. Například pokud odpoví "ne" na nabídku posezení na nočníku, je třeba jej usadit, protože v následující vteřině by se mohl nechat převlékat.

Takže komunikace s dětmi není jednoduchá a ještě stále chybí nějaký silný překladač, který by rodičovštinu převáděl do dětštiny.

Hezký den!

Celý text

Zase Praha

V pohodlném kupé 1. třídy jsem si vyrazil do Prahy. Cílem mi byl seminář pořádaný jednou velmi velkou a velmi významnou společností, kterou samozřejmě nebudu jmenovat, ale s jejímž produktem se setkávám dnes a denně téměř už deset let. No, minimálně víc než devět let.

Autobusem jsem nejel a ani jsem nechtěl. Už proto, že silniční doprava je mnohem méně pohodlná a sedět celou cestu v poloze skrčence se mi nechtělo. Krom toho mě ani nepřitahují tradiční pražské kolony. To jsem ovšem ještě netušil, co mě ve skutečnosti čeká.

Rychlík se šinul svým nezaměnitelným tempem směrem k hlavnímu městu. Výhoda první třídy přestala být časem zřejmá. První člověk si mi do kupé přisedl v Pardubicích, další skupina lidí v Kolíně, takže nebylo v první třídě žádné volné místo.

Krátce poté, co se za oknem mihla zastávka Praha-Klánovice, nás přišla povzbudit paní průvodčí, že někde u Libně je spadlý drát, takže nejedeme přes Libeň, ale přes Malešice. Pokud nevíte, byla to varovná zpráva, že končí veškerá sranda.

Skutečně jsme se šinuli naznačeným směrem, když jsme náhle zastavili a několik minut stáli. Okolo nás projížděly rychlíky, spěšňáky i osobáky. Pak jsme se přece jen dali do pohybu a dofuněli na nádraží Praha-Vršovice. Tam jsme stáli pět minut. Potom deset minut. Potom patnáct minut. Když už jsem měl na hodinkách 8:10 (dle jízdního řádu jsem se měl na hlavním nádraží vykulit nějak v 7:32), nevydržel jsem muka napětí, a protože na vedlejší nástupiště právě přisvištěl osobák od Benešova, přešel jsem do něj. O pár minut později mě následovalo celé osazenstvo rychlíku.

Osobák se vydal k hlavnímu nádraží, ale asi pět minut jsme jen tak, pro srandu králíkům, stáli v tunelu. Takže hlavní nádraží jsem dosáhl o hodinu později oproti původnímu plánu. Díky tomu se pohodové ráno v Praze (ano, vím, že cokoli pohodového v Praze je protimluv) smrsklo na půlhodinový boj o přesun, kde mi nejprve ujelo metro C a potom i metro B. V další soupravě metra B jsem zuřivě zpomaloval své hodinky a naopak proháněl soupravu. V Nových Butovicích jsme byli v 8:54. Jeden autobus do místa jednání mi o minutu ujel, druhý jel v 9:00. Takže v hodinu há, minutu em a vteřinu ef, kdy jsem už měl sedět v zasedačce, jsem teprve nastupoval do autobusu. Naštěstí to byla jen jedna zastávka a od ní kousek, takže už v 9:07 jsem se soukal do výtahu, pak z výtahu a nakonec do příslušné zasedačky, kde sedělo asi šest lidí a panoval běžný zasedačkový šepot.

"Už to začalo?" ptám se. "Kdepak," odpověděl muž v červené košili. Šel jsem si nalít ranní kafe (nechutně instantní, ale darovanému koni i z konečníku voní), pak se zapsal na prezenčku. Hned o řádek níž vidím název jednoho z mých bývalých zaměstnavatelů. Rozhlédnu se po přítomných a vidím - támhle sedí kolega. Petře, ahoj!

Pak následovalo školení, povídání, strašení, ode všeho troška, prostě buďto přejdeme na novou verzi nebo bububu.

Světlým momentem byl oběd. Potěšilo mě, že i tady vaří Eurest, takže našim hostitelům nemáme co závidět. Poobědový program měl být krátký, to by se ovšem přednášející musel být schopný vyžvejkout. Takhle natáhl své povídání o třičtvrtě hodiny. Poslední čtvrthodinu jsem ho docela otevřeně proklínal. Poslední přednášející to naopak vzal stručně. Možná proto, že o technické stránce toho, co přednášel, moc nevěděl. Pak byl prostor pro dotazy. Rozhodl jsem se, že se na nic ptát nebudu a vydal jsem se ven. Chytil jsem autobus k zastávce Nové Butovice. Hodil jsem do schránky pohledy. Jeden svojí mámě, druhý neteři Kamilce ke čtvrtečnímu svátku. Pak jsem vběhl do metra a nechal se odvézt na smíchovské nádraží.

Tím ovšem středeční pražská dobrodružství nekončila. Vlak, kterým jsem měl jet, měl Smíchov jako výchozí stanici. Očekával jsem proto, že bude přistaven na nástupišti. Nic. Přistavili ho až dvě minuty před časem odjezdu. Mezitím se na peróně objevili dva středně podnapilí občani. Jeden v šusťákových kraťasech model "pomsta za vietnamskou válku", druhý v červenobílých teplákách. Ten první, kraťasák, měl potřebu sdělovat svá moudra. Taky vypadal, že chlastací souboj se svým společníkem vyhrál s mohutným náskokem. Množství zkonzumovaného alkoholu v něm vyvolalo potřebu dělit se o své názory. Proč ne.

Rychlík byl tedy na poslední chvíli přistaven, ale zrada! Jednička byla pouze půlvagón. Do jedničky jsme naštěstí nastupovali jenom dva. Tehdy se projevila další zrada. V celém oddělení první třídy nešlo otevřít jediné okno. Jediné okno, které otevřít šlo, bylo v té druhotřídové části. I čekali jsme na odjezd. Nic. Na nikoho jsme nečekali, nikde žádní dobíhači, nástupiště bylo prázdné jako hlava slávistického fanouška. Přesto jsme se rozjeli až s desetiminutovým zpožděním.

Cestou zpátky jsem o samotu v jedničce přišel už na pražském hlaváku. Než jsem se nadál, mohl se v mém kupé natáčet další díl seriálu "Bylo nás pět". Naštěstí místo proti mně bylo volné, tak jsem si mohl v pohodě natáhnout nohy. Vypravili nás přesně podle jízdního řádu a až do Kolína jsme jeli takříkajíc v cajku.

V Kolíně nám nádražní rozhlas oznámil, že budeme opožděni o přibližně 15 minut. Většina mých spolucestujících vystoupila, zůstal jen jeden. Naše zpoždění se postupně natáhlo na nějakých 23 minut, protože jsme před sebe pustili jedno pendolíno a jedno ECčko. Pak přišla výpravčí a stoupla si přímo proti mému oknu. Povedlo se mi s ní navázat oční kontakt a udělal jsem na ni prosebné gesto se sepjatýma rukama, ať nás jako odmává. Udělala na mě gesto značící "já vím, ale nemůžu za to a nic nenadělám". Na to jsem zareagoval grimasou značící "ach jó". Pak výpravčí zazvonil mobil. Vzala to, řekla "ano," pak "jo, vidím to". Pak mobil schovala, vzala plácačku a píšťalku a odpískala náš vlak. Na mě udělala gesto značící "co nadělám," já na ni zareagoval gestem značícím "aspoň něco" a pak jsme si na znamení smíru zamávali a vlak se dal do pohybu.

Když to vezmu krátce, tak po dojezdu do přestupní stanice jsem musel konstatovat, že přípojný vlak na mě nepočkal. Čekat na další a přijet kvůli tomu domů o hodinu a půl později jsem odmítl. Vyšel jsem před nádraží, kde staví autobusy. Zrovna se chystal k odjezdu jeden, jedoucí do blízkého města, odkud je to blízko i k nám. Vytáhl jsem mobil a zavolal domů, že pro ropuchu na prase nebo poruchu na trase v době, kdy jsem už měl být doma, budu v blízkém městě a že přijedu hned jak to půjde. Manželka mě ještě instruovala, ať si v blízkém městě koupím něco k večeři, že to nestíhala.

V blízkém městě jsem v 18:57 vyskočil z autobusu v domnění, že domů mi to jede v 19:25. Vešel jsem do Billy a koupil si jídlo pro sebe a salát pro želvu. V 19:08 jsem se vybatolil ven a jdu se kouknout, odkud mi to jede. A na světelné ceduli koukám, čučím, vlastním očím nevěřím, jede mi to už v 19:10!!! I změnil jsem své plány a protože autobus právě dojížděl k nastupujícímu místu, byl jsem doma o pouhou třičtvrtěhodinu později proti původnímu plánu.

Hezký den!

Celý text