... s tím se nedá nic dělat
Jsou dvě místa na světě, která jdou horší než Danteho Peklo. Obezřetný člověk tam vstupuje jen pokud opravdu musí. Odvaha každého, kdo vstoupí do těchto míst, se rozpustí jako kostka cukru v horkém čaji. A kdo z oněch míst odejde živ, není schopen lidskými slovy popsat, co tam viděl a zažil.
První z těch míst je zubní ordinace, ale o té dnes psát nebudu. Tím druhým je finanční úřad.
Jelikož a protože je čas pomalu ale jistě vyrovnat s naším milým státem dluhy a závazky za loňský rok, rozhodli jsme se využít jedné z mála věcí, kterou vymysleli naši zákonodárci a která je zároveň k něčemu, tedy společného zdanění manželů. O tom jsem četl a slyšel hodně informací, často protichůdných, proto jsem se minulý měsíc zastavil na finančním úřadě, pod jehož působnost spadá mé bydliště, kde jsem obdržel všechny potřebné formuláře a popis, co kam, kde, jak, proč a za jakých okolností vyplnit.
Nejkomplexnější návod, jak na to, jsem našel v novinách ze 14. února, tak jsem postupoval podle nich. A udělal jsem dobře.
Dnes ráno jsem se vypravil do onoho místa, jehož atributy jsem uvedl výše. Poučen z předchozích nezdarů, kdy pět minut před osmou ráno byla u vchodu fronta, jako by uvnitř rozdávali něco zadarmo, jsem byl na místě už deset minut před osmou. Tři minuty před osmou paní z podatelny odemkla a vpustila mnohohlavý dav dovnitř. Nalezl jsem správné dveře, řekl, kvůli čemu tam jsem a předal jsem úředníkovi všechny formuláře. Podíval se na ně a řekl: "Sedněte si, já to ještě přepočítám." Krve by se ve mně nedořezal. A je to v pytli, řekl jsem si. Zcela jistě mi najdou nějaký zatajený příjem nebo mi zminimalizují odpočty a vůbec. Úředník mlčel, klepal do kalkulačky, udělal mhmhmhmhm, a nakonec mu vyšlo číslo, označující sumu, kterou by mi měl náš drahý stát vrátit. "Moment, musím to ještě jednou přepočítat," řekl. Opět kalkulačka, opět mhmhmhmhm, opět stejná suma. "Andreo, prosím, podívej se mi na to," řekl úředník své kolegyni, chvíli bylo slyšet jen čísla a nakonec kolegyně potvrdila, že výsledek, který vyšel úředníkovi, je správný. Úředník mi ukázal číslo, které vyšlo, a které určuje, kolik mi stát vrátí. No, Petra Kellnera v žebříčku nejbohatších Čechů nevystřídám, ani si nebudu moct přivydělat jako finanční magnát, ale částka, kterou dostanu, bude velice příjemným zpestřením mého rozpočtu. Domů jsem odjížděl s velmi příjemnými myšlenkami.
Hezký den!
Celý text
Fotka (převzatá z idnes.cz) mluví za vše. Dalších komentářů netřeba. Snad za rok...
Kontrolní otázka: Pomohlo to, že Jan Holenda nosí černé slipy, libereckému Slovanu k výhře nad ostravským Baníkem?
S tradičním zpožděním se ke mně dokutálelo CD Karla Plíhala "Nebe počká". Už jsem byl, díky jeho nevlastnictví, opravdu společensky out.
Možná si nad tím titulkem klepete na čelo, vždyť už je to pomalu dvanáct let, co je Kurt Cobain ve věčných lovištích. Tedy aspoň tělesně. Duchovně je pořád přítomný.
Malé zamyšlení nad mluvícími zvířaty.
Kocour Mikeš na rozdíl od Fíka nevyrostl do obřích rozměrů, ale mluvit rovněž uměl. Vím, že Mikeše naučil mluvit Pepík ševců z Hrusic; kdo naučil mluvit Fíka, to opravdu nevím, a v pohádce se o tom ani nemluví. Navíc Mikeš šišlal, Fík oproti tomu mluvil celkem srozumitelně. Zatímco Mikešovo mluvení nebylo ojedinělé (víme, že kromě něj mluvili i čuník Pašík a kozel Bobeš), Fík zůstával ve svém mluvení osamocen. Mikešovo mluvení bylo všemi bráno jako normální, Fík svým mluvením vzbuzoval u lidí ve svém okolí hrůzu (omdlévající sousedka, prchající pošťák, omdlévající hospodský, atd.).
