Poté, co jsem poprvé vstoupil do ordinace své novopečené zubařky, abych se představil jako budoucí VIP klient, došlo k už druhé návštěvě se zákrokem (celkem tedy třetí návštěvě, ta první byla jen taková oťukávací, kdyby to někoho zajímalo).
Tentokrát jsem vinou různých vlivů, které jsem nemohl nijak ovlivnit, dorazil na téměř předposlední chvíli, abych znovu vyplnil dotazník o tom, že opravdu, ale opravdu jsem nebyl v kontaktu s nikým, kdo trpí na covid-19, nebyl jsem ani v zemi, kde tato nemoc zuří a sám na sobě nic nepozoruji; pak už nic nebránilo tomu, abych šel do ordinace.
Očekával jsem, že dojde k zákroku, spočívajícím ve vyndání dosavadní kořenové nástavby, ošetření zánětu pod ní a opětovné nandání zmíněné nástavby, leč zubařka byla jiného názoru a prohlásila, že mi ještě dodělá zbývající kazy.
O několik minut později mi byla vbodnuta anestezie, zubařka si ještě chvilku hrála s vrtačkou, aby se mi pustila do jednoho z mých pravých horních zubů. Díky anestezii jsem si to mohl užívat a nedělo se nic mimořádného. Jen zubařka se chvíli tvářila téměř nadšeně, jinou chvíli naprosto zoufale, a pokud jsem přes vřískot vrtačky rozuměl, říkala něco v tom smyslu, že něco takového viděla naposledy na Ukrajině v uprchlickém táboře, kam byla odeslána v rámci školní praxe. A že je škoda, že mě nepotkala už během studií, protože to, co vidí, by bylo nejen na diplomovou práci, ale minimálně na docenturu. Nebo taky říkala něco o tom, že ta stále chladnější zima jí nedělá dobře a že se těší, až bude mít od 18. prosince do konce roku volno. Něco z toho říkala zcela určitě. Nebo možná něco jiného, kdo jí měl přes ten vřískot vrtačky rozumět, že jo.
Když dodělala horní zub, spokojeně se usmála, protáhla, vyslovila krátkou pravoslavnou modlitbu a aplikovala anestezii do dolní čelisti, protože se chystala zpracovat jeden z mých dolních pravých zubů. A i tentokrát se do toho pustila se šturmem. Odstranila plombu, nasazenou mojí dávnou zubařkou Lucií a pustila se do vrtání. To mělo několik fází. V jedné to bylo naprosto v pohodě, v jiné jsem si připadal jako v utrpení mladého Werthera, to když vrtačka jemně pošimrala zubní nerv. A nepošimrala ho jen jednou, protože se jí v něm docela zalíbilo, tak si s ním hrála několikrát, čili opakovaně.
Ovšem, jak říkají mnozí klasici, například já, každé utrpení má svůj konec a i zubařka v jednu chvíli dovrtala a vyplnila zub novou výplní, abych po několika dalších minutách mohl vstát, domluvit si další termín, rozloučit se a vesele vyrazit domů.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
