ohlásil a po mé společnosti zatoužil kolega a kamarád, kterého mohu, přestože se tak jmenuje, označovat jménem Pavel. A netrvalo dlouho a dohodli jsme si opětovné setkání kde? Dohodli jsme si opětovné setkání v hospodě.
Tentokrát si ale s námi osud opět nepěkně zahrál, neboť v hospodě to hučelo jako v úle, větší než nemalé množství stolů bylo obsazeno a na těch, které obsazeny nebyly, se vystavovaly papírové cedulky s oznámením o rezervaci. Protože jsme s Pavlem oba zdatní informatici, bleskurychle jsme jednoduchým algoritmem přišli na to, který stůl má rezervaci na nejpozdější hodinu, zasedli k němu a pustili se do naší neustále pokračující a nekončící konverzace.
Pro ty, kteří k mému legendárnímu nadprůměrně kvalitnímu blogu přišli později nebo ještě později nebo úplně nejpozději, malá vsuvka. S Pavlem se znám nějaký čtvrtý rok. I přes některé jeho negativní vlastnosti, jako je potřeba skákat druhým do řeči a mít za všech okolností poslední slovo, jsem ho vzal částečně na milost, protože zjistil, že tak bezelstnému člověku, jako jsem já, může bez větších než nemalých obav klidně důvěřovat.
Jinak jeho život kopíruje ten můj. Pár měsíců poté, co jsem odešel od našeho společného zaměstnavatele, byl od něj Pavel vykopnut. Pár měsíců poté, co jsem ukončil poměr u dalšího zaměstnavatele, k němu Pavel nastoupil a vydržel u něj o dva měsíce kratší dobu než já. A o tom, že Pavlovi utekla žena a teď se spolu už asi rok a půl handrkují okolo rozvodu, se slušný kamarád nezmiňuje.
„Prosím tě,“ zahájil Pavel naši konverzaci, „jak jsi tam mohl vydržet tak dlouho? Já jsem chtěl zdrhnout už po zkušební době, ale nechal jsem se přesvědčit, že se to tam zlepší, ale poté, co si na mě nadřízená otevřela ústa
(zde Pavel použil mnohem expresivnější výraz, který ovšem, jako správný katolický gentleman britského střihu s vysokým morálním kreditem, nemohu reprodukovat), jsem řekl, že jestli je to tak, podávám okamžitě výpověď. A od toho dne jsem si hledal novou práci.“
„No výborně,“ konstatoval jsem, „a co ještě vyšší šéf?“
„Ten už tam není,“ informoval mě Pavel, „ten skončil do měsíce po mém nástupu a nahradil ho ten, co se jmenuje podobně jak bývalý premiér a i ten už je pryč a během mojí výpovědní lhůty nastoupil nový šéf zvenku. Ten se mě samosebou hned ptal, co bylo příčinou toho, že jsem se rozhodl odejít, tak jsem mu řekl, že hlavně to, že nadřízená je zvíře z reklamy na Milku
(i tady Pavel použil konkrétní slovo pro konkrétní zvíře). On pokýval hlavou, že si myslí totéž a že si navíc myslí, že nadřízená je žába na prameni a zatajuje všem všechny potřebné informace. Nabídl mi, jestli bych nevzal pozici nadřízené, což jsem odmítl s poukazem na to, že se mi ani na okamžik nepodařilo zjistit, co nadřízená vlastně dělá.“
Další průběh debaty mezi mnou a Pavlem pak zahrnoval větší než nemalé množství kolegů z obou firem, jimiž jsme prošli a v nichž jsme působili. A protože kromě paní nadřízené měl téměř na všechny lidi Pavel kladný názor, není nutné zde zveřejňovat detaily. Snad jen, že zatímco se mnou nadřízená vycházela v klidu, po Pavlovi se vozila, když si vzal OČR na hlídání dcer, tak mu posílala SMS zprávy ohledně práce z domova, ke které neměl přístup, neboť neměl zařízeno připojení z domova do práce, a tak dále, a tak dále, a tak dále.
A to už jsme kontinuálně přešli k Pavlovu dlouhotrvajícímu rozvodu. Tady se rozjasnil, protože mu soud konečně oficiálně přiklepl střídavou péči, takže může se svými dcerami, na kterých je jako každý správný táta citově závislý, být vždy 10 dni v kuse, což mu vyhovuje. Ovšem Pavlova stále ještě manželka mu dělá z života peklo i nadále. To, že z bytu, který měli společný, odnesla všechno, co mělo, nebo ani nemělo nějakou cenu, byl první krok. To, že si Pavel pak do bytu musel znovu spoustu věcí dokoupit, byl druhý krok. Ovšem v rámci majetkového vyrovnání po něm jeho stále ještě manželka požaduje i polovinu hodnoty těch věcí, které si dokoupil po jejím odchodu. To se mu samosebou nelíbí, proto používá postup, jak zajistit, aby uvedené věci zůstaly v jeho vlastnictví. A kromě toho jeho stále ještě manželka hodnotu věcí, které si sama odnesla, uměle snižuje, naopak věci, které v bytě zůstaly, nebo si je Pavel po jejím odchodu dokoupil, nadhodnocuje.
Takže jsem mu stručně popsal svou životní pouť od našeho posledního setkání a rozloučili jsme se v dobré náladě.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
