Velká vánoční pohoda

Vánoce jsou vždy podivné období. Pro mě osobně příjemné vytržení z kolotoče všednosti. Pro mnoho jiných lidí období ztráty soudnosti. I jedinci seriózní a konzervativní tak, že se v tomto směru skoro blíží mně, totiž nějakým záhadným způsobem začnou vyšilovat. Následkem jsou pak SMS, které se snaží být vtipné, a které s železnou pravidelností přicházejí právě v tomto období.

Letošní Vánoce mě v tomto směru potěšily. Poté, co ještě při loňských Vánocích jsem četl a odmazával desítky zpráv, z nichž většina byla vtipná jako ponožky Petra Novotného, letos přišla jen jedna. A to ještě si autorka, cca sedmdesátiletá paní, nebrousila ostrovtip, ale napsala normálně civilní zprávu.

Dokonce i Facebook, ke kterému jsem se ještě loni odmítal přiblížit, se choval celkem střízlivě a jásavých obrázků nebylo tolik co obvykle. A proto se mi letos vánoční období líbilo.

Poslední předvánoční neděli jsem sbalil svých sedm švestek, několik lahví, několik balíčků s různým obsahem a další nezbytnosti a vydal jsem se do vsi, o které tu už bylo psáno. Měla se totiž konat vánoční akce pro větší než nemalé množství dospělých, děti nevyjímaje.

Abych to popsal ještě lépe. Několik týdnů předtím se mnou mile pohovořila jedna má kolegyně. A ta mi sdělila, že už nemůže koukat na to, jak se utápím ve své samotě, a že má tetu. Pochválil jsem ji a konstatoval, že její teta bude už minimálně důchodového věku, tudíž pro mě z mnoha důvodů nepřijatelná. Kolegyně se zatvářila, jako by si kousla do citrónu namočeného v octě, a dodala, že její teta pořádá vánoční akci, které se bude účastnit spousta lidí, a protože bych neměl zůstávat sám, zařídí mi, abych byl pozván. I poděkoval jsem a s povzdechem souhlasil.

Kolegynina teta se projevila jako skvělá hostitelka. Než jsem se stihl představit necelé třetině přítomných, byly na stole mísy s různými jídly, láhve a sklenice s pitím, tácy s vším možným, čili pro mě, který na to možná nevypadá, ale rád jí, přímo ideální scénář. A zasedli jsme ke stolům, pustili se do jídla a témat k hovoru bylo také dosti.

A protože akce byla plánována jako vícedenní, dostali jsme zalehávací pořádek, tedy kdo kde proč a jak bude spát. Tady bylo možno docenit rozlehlost domu, v němž se akce odehrávala, neboť se podařilo rozdistribuovat všechny, kteří podobně jako já nebyli místní, aby měli kde zalehnout a usnout.

Ráno Štědrého dne bylo po dlouhé době ránem, kdy jsem vstával až ve chvílích, kdy hodiny ukazovaly čas hraničící s nestydatostí, což mi nevadilo. Ostatně celý den byl v pohodě a odpoledne a večer jsme se sešli při rozdávání dárků. Na základě jejich množství, kvality a pořizovacích cen jsem si uvědomil jednu velmi závažnou věc - jsem BOŽÍ!!!!!

Stejně tak další dva sváteční dny, kdy se hostitelka snažila, aby nikdo z přibližně dvaceti lidí, kteří se stali jejími dočasnými spolubydlícími, neměl ani na zlomek sekundy hlad, znamenaly hlavně pohodu, legraci, příjemné debaty a spoustu zajímavých setkání. O tom když tak až někdy jindy.

Poslední sváteční den dorazila dcera hostitelky se svými dětmi, což znamenalo ještě větší chaos v celém domě, ovšem ke spokojenosti a radosti všech aspoň trochu přítomných. I tak bylo jasné, že akce končí, takže postupně během odpoledne jsme se rozcházeli. Já odcházel až k večeru jako jeden z posledních. Povedená akce to byla.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Karta II

Kdo si pamatuje můj příběh se ztracenou kartou, pro toho mám dobrou zprávu. Původní karta se sice našla, ale až poté, co byla nahlášena jako ztracená a oficiálně převedena do neplatných. A už uplynula doba pro vytvoření karty nové, tudíž mi nezbylo, než si novou kartu vyzvednout.

V mrazivém odpoledni posledního možného dne pro převzetí karty jsem se tak vydal ke správné přepážce. Seděla tam dokonce tatáž pracovnice, která ode mne přebírala hlášení o ztrátě původní karty.

Nebudu nikoho moc napínat - novou kartu jsem dostal, zaplatil manipulační poplatek, původní jsem fyzikálně zlikvidoval a nová bude teď tou hlavní.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nepřipomenuté výročí

Proběhlo to okolo, aniž by to někdo zaznamenal. Dokonce ani obvyklí šprýmaři se mě na to neptali, což je na pováženou. Před týdnem tomu byl rok, co jsem se dal dohromady s G. a i když už je to nějaký ten pátek, co nejsme spolu, tak jsem si to výročí tak nějak připomněl.

Dát se s G. dohromady bylo poměrně snadné už z toho prostého důvodu, že jsme se znali nějakých 8 let. Někdy v létě 2003 nás totiž seznámila má tehdejší žena, která byla jinak na informace o jiných ženách dost skoupá (což jí bohužel nezůstalo). Nedá se říct, že by z toho byla láska na první pohled, jen jsem byl rád, že znám aspoň jednu kamarádku své ženy, se kterou se dá normálně mluvit a která mě nepřehlíží jako velké širé rodné lány.

To, že jsme se dali dohromady, bylo velkým překvapením pro všechny zasvěcené, nejvíce však pro nás dva. A hodně dlouho to vypadalo, že to bude fungovat. Nejen, že mezi námi probíhala ta správná chemie, ale navíc jsme našli styčné plochy v našich osudech. Například tím, že jsme oba vyrůstali v malých vískách, byť já na rozhraní Valašska a Hané a G. v předhůří Vysočiny. Oba jsme měli ve škole rádi podobné předměty a oba jsme se v určitou dobu ocitli ve stejném městečku. A naše děti se navzájem znaly.

V těch dnech, kdy jsme byli spolu sami, všechno šlapalo jako švýcarské hodinky. Dokonce i zimní dovolenou jsme zvládli na výbornou a lidi, které jsem viděl poprvé v životě, mě přijali mezi sebe velmi nadšeně a radostně. Na základě těchto zkušeností jsme pomalu začali plánovat společný život.

První kámen úrazu přišel při mé srpnové dovolené. G. totiž začala žárlit na mou dceru, ale pokládal jsem to za přechodný jev, který se brzy rozptýlí. Nerozptýlil. Najednou začala G. vidět na mých dětech jednu chybu za druhou, přičemž upozornit na jakoukoli chybu v chování jejího syna bylo přísně zakázáno. Tehdy jsem se taky poprvé dověděl, že moje děti jsou rozmazlené, což může seriózně říct jen někdo, kdo neviděl moje děti, nebo někdo, kdo nikdy neviděl rozmazlené dítě.

Je pravda, že v období závěrečných rozchodových zpráv jsem prožíval podivně ambivalentní pocity - na jednu stranu jsem o G. stál, na druhou stranu po tom všem, co psala, jsem byl tak nějak rád, že je to za námi. Nemám ve zvyku se ke svým partnerkám vracet - tady jsem o tom chvíli uvažoval, ale když jsem si dal na jednu misku vah pozitiva a na druhou negativa, mezi nimiž hlavně čnělo to, že ať se děje, co se děje, synovi G. nesmí nikdo nic říct, hodil jsem na to bobek.

To jen, kdyby to náhodou někoho zajímalo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Skryté číslo volá

Je tomu už něco málo přes 14 let, co jsem se stal vlastníkem a uživatelem mobilu. I když modelů mi prošlo rukama několik a dostal jsem se ke službám všech velkých operátorů, pořád platí, že mobil rád využívám pro volání, zprávy a poslední dobou i prohlížení internetu a pořizování fotek - sice ne příliš kvalitních, ale co by od mobilu skromný uživatel jako já chtěl, od kvalitních fotek je přece foťák.

Samozřejmě jsem i rád, když mi někdo zavolá. Hovory přijímám rád, vždycky mě potěší, že si na mne někdo vzpomněl a věnuje mi kus svého drahocenného času. Normální volající jsou uložení v mém seznamu se jmény i čísly a rozřazení do skupin tak, abych už podle vyzváněcího tónu poznal, co za člověka mi volá. Když mi volá někdo neznámý, většinou se mi zjeví jeho číslo a takový člověk se vždy slušně představí. Ale co nemám rád, jsou volající ze skrytých čísel.

Vycházím z teorie, že slušný člověk nemá důvod skrývat své číslo. Přesto se mi několik měsíců jedno skryté číslo pokoušelo dovolat. Na základě své teorie jsem ve chvíli, kdy se na displeji objevilo Skryté číslo volá, automaticky stiskl klávesu pro odmítnutí hovoru. Vycházím přitom z druhé teorie, že člověk, kterému odmítnu přijmout hovor, nebude mít potřebu takový hovor opakovat.

Skryté číslo však mé teorie o slušných a chápavých lidech odmítalo pochopit a volalo několikrát denně. Po několika měsících mi začalo být mého tajného ctitele, skrývajícího své číslo, skoro až líto. A tak jsem jednoho dne neodolal a hovor skrytému číslu přijal.

Skryté číslo se zeptalo, zda hovoří se mnou, což jsem odsouhlasil.

Skryté číslo se zeptalo, kdy jsem se narodil.

Otázal jsem se, k čemu potřebuje mé datum narození.

Skryté číslo mi oznámilo, že datum mého narození a taky poslední dvě čísla mého rodného čísla potřebuje k tomu, aby si ověřilo, že hovoří skutečně se mnou.

Oznámil jsem skrytému číslu, že jednak jsem mu už jednou potvrdil, že se mnou hovoří a že pokud mi volá na mé telefonní číslo a ptá se hned v úvodu hovoru na mé jméno, pak je zbytečné ptát se na mé další osobní údaje a může přistoupit k tomu, co má na srdci.

Skryté číslo už téměř plakalo a tvrdilo, že bez toho, abych mu sdělil své datum narození a poslední dvě čísla svého rodného čísla, nebude moci v hovoru se mnou pokračovat, což mi v dané chvíli vadilo podobně jako zánik Slavie Praha, čili vůbec.

Oznámil jsem skrytému číslu, že mu tyto údaje sdělovat nehodlám, protože jsem byl varován před sdělováním svých osobních údajů komukoli a že pokud není bez těchto znalostí schopen v hovoru pokračovat, nebude mi vůbec vadit hovor ukončit.

Skryté číslo mi tvrdilo, že hovor, který chce se mnou uskutečnit, je velmi důležitý.

Oznámil jsem skrytému číslu, že v takovém případě se mnou může hovořit i bez toho, aby ze mě tahal osobní údaje.

Skryté číslo už ze mě bylo na prášky nebo na mokrý hadr na čele. Prohlásilo, že to nejde, že si musí mou totožnost ověřit tím, že mu sdělím své datum narození a poslední dvě čísla ve svém rodném čísle.

Odpověděl jsem skrytému číslu, že se domnívám, že průměrně inteligentnímu jedinci stačila už má odpověď na úplně první otázku, aby si ověřilo, že skutečně mluví se mnou. Potom jsem milému skrytému číslu vážně oznámil, že nemám zájem o žádný kontakt z jeho strany a pokud je hovor mezi ním a mnou monitorován, tak že si přeji, aby bylo zaznamenáno a dál předáno, že nemám o žádný další kontakt zájem a nestojím ani o informaci, kterou mi skryté číslo není bez udání mého data narození a posledních dvou čísel mého rodného čísla schopno sdělit. Tím jsem hovor ukončil, se skrytým číslem jsem se rozloučil a hovor ukončil.

Domníval jsem se, že skryté číslo má v hlavě aspoň pět funkčních mozkových buněk a že jsem se vyjádřil jednoznačně, tudíž že budu mít od nevyžádaných hovorů od skrytého čísla pokoj. Skryté číslo to vydrželo tři dny.

Čtvrtý den se mobil opět rozezněl a na displeji na mě laškovně mrkalo skryté číslo. Nastalo opět období automatického odmítání všech hovorů. Skryté číslo se činilo, volalo v průměru dvakrát za dopoledne, dvakrát odpoledne, někdy i večer. Ano, přiznávám, že mě ta přetahovaná bavila. Skryté číslo volalo a volalo, já jeho hovory odmítal a odmítal. Kromě poznání, že jsem intelekt skrytého čísla hodně přecenil, však toto období nic nového nepřineslo. Postupně jsem se zdokonalil v rychlosti odmítání hovorů skrytého čísla. Ten chudák si sice připlatil u operátora za program skrytí svého čísla, ale jeho přání hovořit se mnou jsem nehodlal splnit.

Skryté číslo zvonilo a zvonilo a nemělo šanci se mnou hovořit. Viditelně patřilo k lidem, kteří nepochopí nejen poprvé nebo podruhé, ale bohužel ani po padesáté. A tak jsem se rozhodl to jednou navždy změnit. Protože mám poněkud nestandardní smysl pro humor, rozhodl jsem se zpronevěřit svým zásadám.

Každý ví, že bych si raději ukousl jazyk, než abych řekl něco, co není pravda. Stejně tak je více pravděpodobné, že mezi slávisty najdete jedince, který absolvoval více školního vzdělání než dvě třídy pomocné školy, než že mne přistihnete při lhaní. Lidi, kteří lžou, překrucují a manipulují s realitou, nemám rád, jejich společnost nevyhledávám a snažím se kontaktu s nimi vyhnout. Ale tentokrát nebylo zbytí.

Skryté číslo se totiž opět připomnělo ve chvíli, kdy to bylo absolutně nevhodné. Jel jsem se svými dětmi k sobě, skryté číslo se objevilo na displeji a mě nenapadlo nic lepšího, než si z něj vystřelit. Hovor jsem vzal, ale ohlásil jsem se jménem, které jsem pár vteřin předtím viděl na jednom billboardu. Skryté číslo nevypadlo z role a položilo otázku, zda může hovořit se mnou.

Odpověděl jsem, že nikolivěk, a trval jsem na tom, že jsem ten pán, jehož jméno jsem viděl na billboardu.

Skryté číslo opět znejistělo a otázalo se, zda se dovolalo na mé telefonní číslo. To jsem mu blahosklonně odsouhlasil.
Skryté číslo trvalo na tom, že touží hovořit se mnou. Naprosto vážně jsem tvrdil, že moje telefonní číslo, na které se skryté číslo dovolalo, je firemní, moje civilní jméno už ve firmě nepracuje a moje z billboardu odkoukané jméno je novým majitelem telefonu i telefonního čísla.

Skryté číslo nevypadávalo z role a zeptalo se, zda znám nějaký jiný kontakt na své civilní jméno. Odpověděl jsem mu, že neznám, že jsem na sebe ve firmě nenechal žádný náhradní kontakt a že nevím, kde jsem.

Skryté číslo posmutnělo a požádalo mne, abych v případě, že bych někdy se sebou hovořil, si vyřídil, že se mnou touží hovořit a tentokrát to bylo ono, kdo hovor ukončil.

A jak už to v takových případech chodí, od té doby mám od skrytého čísla pokoj.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!


[Od 5.3.2014 je tento článek nejčtenějším v celé historii mého blogu. Děkuji vám.]

Celý text

Švagrová

Vždycky mě potěší, když se mám možnost seznámit s novým člověkem, zejména pokud mi daný člověk tak či onak padne do toho či onoho oka.

Tak tomu bylo ve chvíli, kdy mi má víkendová hostitelka představila svou švagrovou. Ta projevila dobrý vkus svých rodičů tím, že ji pojmenovali stejně jako já svou dceru. Krom toho je upovídaná přibližně přesně podle mého vkusu, kdy je to ještě milá upovídanost a nepřerůstá to do trapné žvanivosti. Tato švagrová je navíc poměrně mladá, takže stále ještě zdolává nástrahy vysokoškolského studia, o kterých toho ze svých bohatých zkušeností vím rovněž hodně. Ovšem prohlásila, že než by se mořila znalostmi ke zkouškám, raději bude péct vánoční cukroví. Měla pro to i nějaký odborný termín, který jsem slyšel poprvé v životě, tudíž jsem ho okamžitě zapomněl.

Má hostitelka mi pak prozradila, že právě tato švagrová je ze své rodiny jediná, s kým se dá rozumně mluvit. A že má smysl pro humor, je ještě další plus. Samozřejmě má i své nevýhody - vlastnosti nevýhodné pro ostatní - což ale je nutné brát v potaz.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Adventní víkend

Víkend začal tradičně v pátek večer a netradičně tím, že jsem nejel pro své děti, ale do malé vsi, o které tu už padla zmínka. Večer jsme normálně připravili vše potřebné na celý víkend. Všichni přítomní měli radost, že mě vidí.

Hlavní program se udál v sobotu. Přesněji řečeno odpoledne. Nejprve adventní koncert v podání sólistů opery. Jakkoli mám velmi specifický hudební vkus, i tady jsem musel uznat, že je to nářez. Hudební doprovod byl sice v minimálním obsazení dvou hudebníků, ale pěvci doslova trhali hranice mimořádného a doslova se nám zavrtávali až do morku kostí.

Následovalo představení v podání žáků místní MŠ a ZŠ v sále místní hospody. I to bylo fajn. Zejména jedna konkrétní žákyně, kterou jsme měli v hledáčku celou dobu, ale to pochopí jen ten, kdo umí hledat mezi slovy a větami. A večer nás čekal místní jarmark. Opékané uzené maso, kterého mi místní řezníci nandali takovou porci, že by normálně stačila pro tři a půl zdatného jedlíka. Horký punč. A další a další. Setkání při řešení hlavolamů, i když osobně mám raději lahvolamy. Prošli jsme toho ještě víc a nakonec skončili v hospodě se sousedkou, která se projevila velmi pozitivně a společensky, leč to nám ztížilo návrat, neboť sousedka byla doslova jako dělo.

I neděli jsme měli v pohodě. Celý den se nesl v téměř selance. Večer jsem odjížděl zpět k sobě s tím, že bych nejraději - za příznivějších okolností - zůstal co možná nejdéle.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zimní změny

Změna jízdního řádu je taková pravidelná milá tradice. Ta loňská zpravidelnila provoz na tratích, které jsou pro mne důležité, navíc na jedné z nich zanikla většina zastávek. Ta letošní pravidelnost zachovala, leč posunula některé časy odjezdu dopředu a jiné dozadu a navíc některé spoje, které jsem byl zvyklý využívat, omezila jen na pracovní dny. K tomu se zcela nečekaně zvýšila cena jízdného, a to i mého zákaznického. A dřívější jízdenka SONE+ se jmenuje "Skupinová víkendová síťová," ale naštěstí stojí pořád stejně.

Na té hlavní trati, která mne zajímá, jedou spoje ode mne v průměru o 5 až 6 minut dříve, zpět přijíždějí o nějakých 15 minut později, ale pravidelnost zůstala zachována. Jen se do toho přimíchávalo zpoždění. Když jsem v neděli vracel děti, měl jeden spoj zpoždění mezi 20 a 30 minutami, které se při našem vystupování ustálilo na pouhých 25 minutách. Nazpět jsem jel se zpožděním okolo 10 minut, ale v cíli to byly pouhé 4 minuty. Takže taky slušný výkon.

Každopádně vracet děti první den platnosti nového jízdního řádu bylo podivné. Dcera měla v závěru cesty nějak divnou náladu, ale nepodařilo se mi zjistit, kvůli čemu. Syn byl v pohodě, protože je víc po mně. Ale dceřina špatná nálada se na mne nějak přenesla, cestou zpátky jsem nebyl v dobré náladě a nezměnily to ani dvě poměrně hodně mladé slečny, které mi asi na půl hodiny dělaly společnost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Po dvacáté osmé u mne

Asi to už bude notoricky známé, ale opět jsem strávil víkend se svými dětmi. Zahájení proběhlo tradičně v pátek odpoledne, i když o hodinu později než obvykle, do cíle jsme dorazili stejně, jako kdybychom jeli v obvyklý čas. V pátek večer tedy děti dostaly to, co u mě nechal Mikuláš se svojí partou a všichni jsme zalehli poměrně brzy.

V sobotu se odehrála hlavní akce celého víkendu, tedy výlet do Vlastivědného muzea v Olomouci spolu s dětmi z Kyjovic (a Pusté Polomi, Hlubočece a Budišovic), což způsobilo, že v sobotu jsme vstávali neskutečně brzy, dokonce v době, kdy číslo, označující hodinu, bylo stále jednomístné a navíc nižší, než je věk mého syna v letech. I přes tuto mírnou nepohodu a synovy protesty jsme se dostali včas ven, do autobusu MHD, na nádraží i do následujícího autobusu.

Protože mrzlo, šli jsme si nejprve popovídat do místního domova důchodců, leč ne s klienty, ale s ošetřujícím personálem. Kdyby to někdo odmítal pochopit, toto povídání bylo nutné pro úspěšné zvládnutí celého výletu. Pak jsme se vydali do domu, kde na nás čekaly další děti - účastníci výletu, tedy jedna (mladší) z nich. Organizátorem výletu byl místní kněz, který má všechny výše uvedené vsi na starosti; protože jde zároveň o člověka věkem mně blízkého, měl jsem optimálního společníka pro seriózní debatu sestavenou z teologického humoru.

Autobus odjížděl o pár minut dříve, než bylo plánováno, ale to nebylo zas až tak na závadu. Protože jako jediní účastníci zájezdu nejsme ani z jedné z uvedených vesnic, zaplatil jsem za sebe i své potomky a pak už následovala zábavná jízda. Musím uznat, že moje dcera byla jedním z nejstarších dětských účastníků zájezdu, leč mezi děti z Kyjovic velice rychle zapadla a už po několika minutách s nimi vycházela tak, jakoby se znaly minimálně celý dosavadní život. Asi taky proto, že většinou šlo o holky, se kterými si rychle rozuměla.

V Olomouci samotné byl hlavní bod programu, čili prohlídka muzea. Musím uznat, že jsme si to dokonale užili a všechny děti z Kyjovic se ke mně hlásily tak spontánně, že to chvíli vypadalo, že s sebou nemám děti dvě, ale minimálně pět. Výstava od pravěku po současnost, pro mou dceru nejzajímavější přírodovědecká část s mikroskopy a podobnými lákadly a pro všechny výstava kostýmů z filmových pohádek.

Když jsme po dvou a půl hodinách vycházeli ven, pomalu se stmívalo. Protože všichni (i já) měli hlad, vydali jsme se hromadným pochodem do centra, kde většina dětí zapadla do podniku rychlého racionálního občerstvení, jen tři nejodvážnější se vydali za jídlem ke stánkům předvánočních trhovců. Poté, co jsme se najedli velmi kvalitními hamburgery, jsme se opět vydali k autobusu, to už moje děti nebyly k rozeznání od ostatních účastníků a zábava mezi nimi jela na plné obrátky.

Cesta zpět byla nejprve plná zábavy a smíchu, postupně přicházející únavy a pohody. V Kyjovicích jsme vystoupili, vrátili naši účastnici domů, pobyli chvilku při přátelské besedě a nakonec jsme se taky museli rozloučit a zase odjet ke mně. Tak, aby dcera stihla aspoň nadpoloviční většinu aktuálního dílu Twilight ságy.

Výlet byl výborný, akční, vtipný, pročež není divu, že jsme rychle zapadli do peřin a že jsem nějak cítil rozbolavělá záda a nohy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Rozhovor na dálku

Rozhovor, který se mnou vedla Veronika Zimová, vznikal na dálku a korespondenčně. Částečně po e-mailu, částečně přes sociální sítě. Poté, co jsem překonal úvodní nedůvěru, vznikl rozhovor, z nějž uvádím krátký výňatek.

Kdy Tě naposledy něco rozčililo?
Nikdy.

Ani nenaštvalo?
Naštvaný někdy bývám, rozčilený nikdy.

Co Tě tedy dokáže naštvat?
Nespravedlnost, lži a podrazy.

Když jsem se na tento rozhovor připravovala, vyhledávala jsem si informace a našla jsem kontakt na některé Tvé kamarády z dřívějška. Nevadí Ti to?
Ne. Proč?

Zaujalo mě označení "bývalí kamarádi." Co se pod tímto názvem skrývá?
Tímto názvem jsou souhrnně označeni všichni, kdo ve stejném období, tedy v první polovině a na začátku druhé poloviny devadesátých let posledního století minulého ticíciletí, sdíleli stejný prostor, tedy libereckou univerzitu a přilehlé okolí. Zjednodušeně lze říct, že se jedná o něco mezi pěti a osmdesáti lidmi, kteří se sice poté rozprchli do celého světa, ale i když si sešli z očí, z mysli si nesešli a dosud jsou v mailovém kontaktu, kde se informují o tom, co kdo kdy, kde, jak a za jakých okolností dělal. Krom toho se jednou za rok sejdou na předem daném místě, kde se pak odehrávají události, které nelze za žádných okolností zveřejnit a neprozradím je ani na smrtelném loži.

Dále mě zaujala jiná věc. Nikdo mi o Tobě neřekl jedinou negativní informaci. Všichni o Tobě mluví jen pozitivně. Čím to?
To je naprosto normální. Nejsem z těch, co by vyvolávali spory, spíše z těch, co nejen, že mají rádi pohodu a dobrou náladu, ale navíc ji vytvářejí.

Jedna Tvá tehdejší kamarádka dokonce prohlásila, že bez vzpomínek na Tebe jsou její vzpomínky na devadesátá léta nekompletní. A i všichni ostatní, kterých jsem se ptala, Tě hodnotí jako člověka, který kde se objevil, tam rozdával radost. Skutečně tomu tak bylo?
Kdyby to tak nebylo, tak by neměli důvod nic takového říkat. Ale když si na to období vzpomínám, tak je to opravdu realistické hodnocení, i když jsem si nikdy nepřipadal jako nějaký tahoun zábavy.

Předpokládám, že tedy hodnotíš Liberec jako nejlepší období svého života?. Mám pravdu?
Máš.

Druhá skupina lidí, se kterými jsem hovořila, jsou Tví dřívější kolegové z práce v Praze na přelomu tisíciletí. A i oni Tě hodnotí pozitivně jako tmelící článek party. Jak vzpomínáš na toto období?
Tak to bylo zase do té doby nejlepší období co do pracovní stránky. Poprvé a naposledy jsem se dostal do firmy, kde kolegové byli zároveň i kamarády, takže jsme se stýkali i mimo pracovní dobu a mimo pracoviště.

K Tvému životu patří počítače. Hrál jsi někdy i počítačové hry?
Dvakrát v životě. Poprvé to bylo na přelomu tisíciletí s hrou Half Life a poslední dva roky je to hra Plants Vs. Zombies. U Half Life šlo o pravidelné odreagování na konci pracovní doby, u druhé hry jde o zábavu, kterou po mně podědily i moje děti.

Jsi rovněž známý jako fanoušek rockové hudby. To taky platí?
Platí, i když nejsem zcela nekompromisní a občas zaslechnu i jiný žánr, tak zůstávám u rocku. Co jsem naladil v rádiu stanici, která se na rock specializuje, neměl jsem potřebu přeladit.

Kdy Tvé okouzlení rockem vlastně začalo?
To bylo někdy tuším v šesté třídě základní školy, kdy jsem poprvé slyšel album Master Of Puppets. Nějakým záhadným způsobem se ta hudba ke mně dostala, oslovila mne, a pak už jsem si udělal takové základní poznávací kolečko okolo Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Iron Maiden a dalších.

Je i hudba, kterou vysloveně nemáš rád?
Je.

Která?
Country a hip hop.

Také je o Tobě všeobecně známo, že rád jezdíš stopem. Proč?
Je to jediná záliba, která mi vydržela ještě z dětských dob a nechce se mě pustit. Jednoduše řečeno, když nezáleží na tom, kdy dorazím do cíle, tak vyrazím k silnici a mávám na auta.

Díky stopování asi potkáš spoustu lidí. Utkvěl Ti někdo v paměti?
Většina z nich. Slovenský řidič kamionu, maďarský řidič kamionu, jehovista, hluchoněmý řidič dodávky, řidička jeptiška, cyklokrosová reprezentantka a takhle bych mohl vyprávět dlouho.

Co děláš, pokud někdo z nich poslouchá hudbu, kterou nemáš rád?
Snažím se ji nevnímat a myšlenkami to auto zrychlit, abych už byl tam, kde se znovu pokusím chytit jiného řidiče. Ale k tomu dochází spíše výjimečně. Jednou se mi stala taková podivná věc, že řidič hrál neustále dokola jednu a tutéž písničku - sice poměrně současnou, ale připomínala mi něco mezi Pavlem Horňákem a Pepíčkem Melenem. Už po třetím opakování mi lezla ušima a ta cesta trvala přes půl hodiny.

Při stopování nemáš vždy jistotu, že Tě někdo vezme a nevíš ani, jak dlouho budeš čekat. Litoval jsi někdy svého rozhodnutí stopovat?
Dosud naštěstí ne, i když jsem si zažil i méně příjemné chvíle s dojezdem ve dvě ráno místo v devět večer předchozího dne.

Kdy Tě naposledy něco rozesmálo?
Mě něco rozesměje každý den, takže určitě i dnes. Často jsou to na první pohled naprosto banální situace.

Kdy jsi naposledy někoho rozesmál?
Dceru přítelkyně a její spolužačku třetí listopadové pondělí. Ale celkově platí, že i rozesmát někoho zkouším každý den, často i v situacích, na kterých na první pohled nic směšného není.

Co ještě nemáš rád - kromě nespravedlnosti, lží, podrazů, country a hip hopu?
Přimíchávaný smích do televizních seriálů, infantilní řeč u dospělých, Slavii Praha, nudle s mákem a dušenou mrkev.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Prosincová momentka VII

„To já jen, abych vám nevadila," prohlásila ona žena v hypermarketu, když jsem se natahoval pro nákupní košík.
„Kdepak," pousmál jsem se, „mně holky nevadí."
„No teda," zasmála se, „vy jste o mně řekl, že jsem holka?"
„To víte," odvětil jsem, „jako kluk nevypadáte."
„To snad ne," pokračovala, „ale kdybyste řekl třeba stará baba…“
„No to bych lhal," vysvětlil jsem jí, „a já přece nelžu."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Prosincová momentka VI

„To jste vy," pronesla sousedka, okolo jejíhož bytu jsem šel do svého bytu, „já jsem si myslela, že jde manžel."
„Já momentálně," odpověděl jsem s úsměvem, „nejsem ničí manžel."
„To je taky někdy lepší," uzavřela s úsměvem sousedka.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Důvod II

Důvod, proč se zde téměř polovinu října a téměř celý listopad neobjevily nové články, je prostý a jednoduchý jako slávista. Zradila mě technika. Můj notebook, který je už téměř čtyři roky mým věrným společníkem při mých cestách životem, totiž vyhlásil neomezenou stávku. A nedal si říct a nedal.

Ano, zkoušel jsem všechno. Zaříkávání, kropení klokaní močí, rozebrání a nové složení (přičemž mi zůstalo několik součástek), ale nic platno. Vše při starém, pořád stávkoval a do minuty od spuštění se automaticky vypnul.

Pak ale stačila maličkost. Pohrozil jsem, že vyhraji ve sportce, koupím nový notebook a tohoto svého dosavadního věrného společníka odešlu do věčných lovišť, načež se během posledního listopadového dne notebook rozběhl, nechal si nabít baterii na plnou kapacitu a nechal se i uvést do provozu, čímž mi umožnil to jediné, co má na tomto světě cenu - psát můj blog.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Slavík

Tato akce se konala ve vesnici ležící nějakých 20 kilometrů od města, v němž nyní pobývám. I vydal jsem se na dlouhou cestu a v cíli jsem byl včas, dokonce s mírným předstihem, jak je mým zvykem. Akce se konala v místní škole, kam chodí žáci a žákyně prvního stupně.

V rozporu s názvem nešlo o čistě pěveckou soutěž, ale o soutěž s několika disciplínami. Literární a výtvarná část se odehrály dříve, pro nás návštěvníky a taky pro rodiče a příbuzné zdejších dětí byla připravena soutěž v recitaci a zpěvu. Nejprve se předvedly recitující mladší děti (od první po třetí třídu), dostaly ocenění a dárky, poté děti starší (čtvrtá a pátá třída), poté následovala pěvecká část.

I když jsem té žákyni, jejíž mámou jsem byl pozván, kladl na srdce, ať z plna hrdla zapěje nějakou pěknou tklivou lidovou píseň od zájmově hudebního sdružení Tři sestry nebo aspoň píseň, ve které se zpívá „Vypadlo mi oko z důlku, po zemi se kutálí," nakonec se rozhodla pro pecku od Lucie Vondráčkové. Asi to byl dobrý tah, protože obsadila druhé místo.

Podobných přehlídek dětské dovednosti jsem v minulosti absolvoval i navštívil více, nicméně zde jsem poprvé zažil, že na takovéto školní přehlídce měl v závěru proslov pan starosta. Jedno oko nezůstalo suché.

A z doslechu jsem se dověděl to, co už o sobě vím nějakých hodně let. Jsem fešák.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Po dvacáté sedmé u mne

Opět přišel ten čas, aby mé děti strávily víkend se mnou. A začali jsme o hodinu dříve než ovykle, ale díky extrémnímu zpoždění jsme nakonec z té hodiny ušetřili asi jen čtyřicet minut.
Stejně jako pokaždé jsem měl pro děti připravené něco na mlsání, v sobotu odpoledne pak návštěvu u mého bratra, kterému jsme předali sedačku do auta, jinak se celý program týkal hlavně toho, že děti doháněly školní resty.
A i v neděli to bylo většinou v klidu, vrácení dětí v pohodě, jen cesta zpět se mi mírně zkomplikovala, takže zatímco při předchozí cestě jsem byl doma o hodinu dříve než jsem plánoval, nyní to bylo o hodinu později.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Megakoncert

Sportovní hala byla plná lidí, kteří nadšeně řvali, tleskali a dupali do rytmu. A někde mezi nimi jsem byl já.

To bylo tak. Jistá rozhlasová stanice pojmenovaná podle jedné fyzikální veličiny pořádala velký koncert pro všechny bezva lidi. Protože každému, kdo umí bez použití prstů napočítat aspoň do šesti, je jasné, že nikdo na světě nesplňuje požadavky na označení za bezva člověka lépe než já, přemýšlel jsem (to dělám rád), jak se na onen koncert dostat. A osud byl ke mně milostiv.

Jednoho dne jsem jako první odpověděl správně na soutěžní otázku, díky čemuž jsem dostal vstupenku zdarma. V osudový den dé, hodinu há, minutu em a vteřinu ef jsem tedy nasedl do tramvaje té, abych vystoupil na zastávce zet a postavil se do řady řet a okolo pokladny pé prošel do sportovní haly es há. Protože opravdu netuším, zda existuje ještě některý další bezva člověk kromě mne, docela jsem byl překvapen, jak se sportovní hala zaplnila. Jen díky svým dlouhým a rychlým nohám jsem zaujal strategicky výhodné místo tak, abych viděl na pódium. To bylo usnadněno mou poměrně vysokou postavou.

Koncert začal nejprve tanečním vystoupením a pak to šlo ráz na ráz. Petra Janů. Zazpívala své nejproslulejší šlágry, což potěšilo skoro každého. Pak podivné sdružení s názvem Mandrage. Nechci dělat rychlé soudy, ale na první poslech mi žánrově připomněli některé hudební úlety Viléma Čoka. Ale opravdu jen některými detaily.

Další byl klasik, nad kterého není. Hrdina mého dětství Meky Žbirka. To už jsem si doslova řval. A nejen já. A jako první z vystupujících přidával. Poté atmosféru zklidnila Lenka Filipová, svými jak slavnými hity, tak i klasickou hudbou.

A po ní se rozeřvaly především přítomné dámy všeho věku a pohlaví. Nastoupil Paľko Habera, bez kterého to nemá cenu. To už byla hala ve varu, ale ještě nás čekal závěr se slovenskou legendou No Name, která to dorazila a náladu v hale zvýšila až na úroveň euforie.

Takže závěrem lze akci zhodnotit jako vydařenou, pořádně jsem si zařval, uši jsem měl zalehlé ještě další den u oběda, čili okolo čtvrté hodiny odpolední a díky tomu, že jsem se několikrát zahlédl na velkoplošné obrazovce, jsem musel sebekriticky konstatovat, že opravdu nic hezčího než já neexistuje.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Karta

I na tak velkého ducha, jako jsem já, občas přijde chvíle, kdy jedinec zapochybuje o svém vlastním intelektu, a to i jedinec jako já, vlastník mozku jako planeta.

I stalo se, že jsem zase jednou takhle vedl dlouhý telefonní hovor, během nějž jsem mimovolně sáhl do kapsy, v níž nosím jednu velmi důležitou kartu. Ovšem ruka šmátralka nic nenašmátrala. Karta v kapse nebyla.

Velmi rychle jsem si v mysli projel průběh celého daného dne a jedno bylo jasné: v době, kdy jsem naposledy přicházel domů, byla karta zcela jistě uvnitř mé kapsy. Nyní tam není. Prohledal jsem celý byt a kartu nenašel. Prohledal jsem jej ještě jednou se stejným výsledkem.

Nenapadlo mě nic chytřejšího než nahlásit ztrátu karty. Rozjel jsem se přes celé město až k příslušné přepážce, kde jsem statné čtyřicátnici vysvětlil svůj problém. Dáma mě požádala o průkaz totožnosti a ověřila si, že karta není pár dní před koncem platnosti. Pak zadala do svého systému blokaci mé původní karty a přislíbila, že za necelý měsíc dostanu kartu novou.

Plný blaženého klidu a radosti z dobře vykonaného jsem se vrátil domů. Při vstupu do koupelny přitáhl mou pozornost předmět ležící na podlaze. Ano, je to tak. Karta, kvůli které jsem všechno to absolvoval, ležela spokojeně na podlaze a tvářila se, že takhle je to naprosto v pořádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Po dvacáté šesté u mne

Návštěva mých dětí v mé mansardě byla jako vždy v pohodě. Cesta v pátek pro ně i cesta s nimi zpět proběhly bez rušivých elementů a v mém skromném království byli oba mrňousové jako ryby ve vodě. Dokonce pro mě oba měli dárek k nadcházejícímu svátku - dcera větrník (jako ten zákusek) a syn kosmetický dárek.

V sobotu byl hlavní bod programu odpoledne, a to návštěva u mé sestry a jejího ročního synka. Ten už docela šikovně chodí a projevuje to, že patří do rodiny, protože má skoro pořád dobrou náladu. Děti si popovídaly, dcera i syn si odnesli dárky a večer se jim nechtělo spát.

A neděle byla taky v klidu. Po obědě cesta s vrácením dětí a můj návrat. I tentokrát jsem měl štěstí, i když to tak v jednu chvíli, kdy jsem zůstal trčet na dálničním přivaděči, kde skoro žádná auta nejezdila, nevypadalo, nakonec jsem se domů dostal o hodinu dříve než minule, poslední úsek mě vezla cyklokrosová reprezentantka, která slíbila, že mou pověst rozšíří mezi všechny cyklokrosařky tak, aby každá, když mě uvidí mávat u krajnice, neváhala a zastavila.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Vysvětlení

Chodí to už v mém životě tak, že když se mi daří v pracovním životě, nedaří se mi v tom osobním. A naopak. Existují pouze dvě dosud zaznamenané výjimky, a to období, kdy se mi dařilo v obou - díky tomu jsem dnes tátou - a období, kdy se mi nedařilo ani v jednom - díky tomu nejsem dnes se svou první manželkou.

Asi už jste, zejména ti bystřejší mezi vámi, pochopili, že už nejsem s G. Není to ostatně žádné tajemství, jediné, co je podivné, je způsob, jakým k tomu došlo, a taky oficiální odůvodnění. Dle sdělení G. šlo o to, že jsem údajně křivdil jejímu synovi. Tato křivda se projevila tak, že v jedné chvíli, kdy se její syn - velmi mírně řečeno - neslušně zachoval při obědě, jsem řekl, ať to nedělá, a pokud má potřebu vypouštět jedovaté plyny zadními ústy, může pro tento účel odejít do jiné místnosti nebo přímo ven. Po pár minutách jsem celou věc pustil z hlavy, nicméně podle komentářů G. jsem nejprve jejího syna okřikl (což vzhledem k tomu, že jsem mluvil normálním nezvýšeným hlasem, neodpovídalo zas až tak moc skutečnosti), později byla tato historka nafouknuta do takové bubliny, že jsem údajně na jejího syna zařval. Řvaní podle mého odvážného názoru vypadá jinak. Když jsem argumentoval tím, že své děti napomínám stejně, ne-li častěji, bylo to jen zhoršení ohně na střeše, z čehož jsem pochopil, že i když jsem se s G. původně dohodl jinak, napomínat jejího syna je přísně zakázáno. A vzhledem k tomu, co je syn G. schopen označit za řvaní na sebe, jsem pochopil, že není zvyklý snášet napomínání od nikoho.

Druhá, závažnější, a podle mého opravdová příčina rozchodu byla v tom, že G., ač to nikdy veřejně nahlas nepřiznala, žárlila na mou dceru. Nemám problém přiznat, že obě své děti mám rád a rád jim svou náklonnost projevuji. A stejně tak se mé děti na mne obracejí s prosbou o pomoc nebo s dotazem, na který neznají odpověď. A pro G. bylo podivné to, co pro mne bylo normální, totiž, že se i jedenáctiletá dcera dokáže obrátit s prosbou o pomoc na tátu.

Jednou totiž moje dcera pronesla z legrace jeden nevážně míněný návrh. Zasmál jsem se a pustil to z hlavy. Kdo to však z hlavy nepustil, byla G. Prohlásila, že dcera chce mít mě jakožto tatínka jen pro sebe, což byla pro G. záminka k žárlení. O pár dní později pronesl podobný návrh syn G., která mu odpověděla, že jeho návrh nepřijímá a bylo to. Ani mne nenapadlo uvažovat, že by její syn chtěl mít maminku jen pro sebe (i když, vezmu-li do úvahy, že jednou v inkriminované chvíli nespal, by na takový postoj měl nárok) a i sama G. na tuto situaci zapomněla.

Není divu, že jsem se po chvíli pustil do nového hledání potenciální obyvatelky volného místa po mém boku. Při mé kombinaci charismatu, přirozené atraktivity a konverzačních dovedností trvalo krátce a nová uchazečka byla na světě. Splňovala všechny mé kvalifikační předpoklady, tj. mladší než já, nekuřačka, se smyslem pro humor; a také jeden kvalifikační předpoklad mé dcery, totiž, aby měla sama dceru.

Na rovinu (já to ostatně ani jinak neumím) přiznávám, že by to za určitých okolností mohlo fungovat. Rozumíme si, máme podobný smysl pro humor, její dcera je v podobném věku jako moje, ale něco tam drhne. A to pořádně. A z mojí strany. Nejde totiž být s jednou ženou a neustále - i ve chvílích, kdy je to absolutně nevhodné - myslet na její předchůdkyni.

Možná to jednou fungovat bude, ale momentálně se musím smířit s tím, že patřím k těm, co se nenarodili proto, aby byli šťastní.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Listopadová momentka VII

„Takových lidí by mělo být víc," řekla ona vděčná slečna div ne se slzou v oku.

To bylo tak. Znám spoustu lidí, kteří neradi chodí do obřích nákupních center. Já jsem opačný případ a minimálně jednou za den, pokud jsem ve svém městě, si obchodní centrum musím projít. I kdybych nic nekoupil. Už pro tu atmosféru. Obchodní centrum je obrovský pulsující organismus, který má svůj řád a rytmus.

Za ty roky, co tu bydlím, jsem prošel to obchodní centrum snad tisíckrát. Po tom všem už není divu, že mě zdraví i pracovníci ostrahy, prodavačky v některých menších obchodech pro mě mají občas nějaký ten vzorek zdarma a v kavárně mám své rezervované místo.

Onoho dne seděla kousek ode mne v kavárně jedna mladá sympatická slečna s neskutečně krásně tvarovanými sedacími partiemi. Před sebou měla otevřený notebook a výraz zoufalství v jejím obličeji se neustále stupňoval. Nedařilo se jí připojit se k internetu.

V obchodním centru funguje několik desítek bezdrátových sítí, ty slušnější jsou pochopitelně bez hesla. Když mi začalo být oné slečny líto, přišel jsem k ní a několika větami poradil, jak na to. Protože byla chytrá a chápavá, za necelou minutu už měla otevřenou stránku, kterou potřebovala. A tehdy pronesla onu větu, která zahajuje dnešní článek. A přestože mne v minulosti už ocenilo hodně lidí, takhle krásné ocenění – navíc vyslovené zcela spontánně – mne hezky zahřálo u srdce (a nejen tam).

Se skromností sobě vlastní jsem jí poděkoval a požádal ji, aby mou pověst šířila mezi svými svobodnými kamarádkami, zvláště těmi, které umějí svíčkovou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

V Kordillerách

Pokračování předchozí knihy. Mayův hrdina se opět vydává za dobrodružstvím, tentokrát proto, aby prošel Gran Chako. Že to nebude mít jednoduché, je jasné každému, kdo umí napočítat do dvaceti dvou bez zakoktání. Tentokrát už ovšem v roli protivníků nejsou vojska a bandité, ale tajemný sendador, který se nabízí jako průvodce turistům a podobným dobrodruhům, aby je v příhodné chvíli okradl a o kořist se dělil s místními Indiány.

Jihoamerický příběh postrádá romantiku příběhů severoamerických, ale naštěstí zůstává napětí z příběhů afrických a arabských. Hrdina se už tolik neocitá v bezprostředním ohrožení života, dokáže si najít nové a novější spojence, ochrání jeden indiánský kmen před útokem jiného kmene, čímž získá spojence pro závěrečný souboj se sendadorem. A ten nemůže dopadnout jinak, než jak to odpovídá tradicím žánru.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Na Río de la Plata

V mých dětských letech byly pro mě knihy Karla Maye (jde skutečně o Karla, ne o Bryana Maye, a skutečně o Maye, ne o jiného německého autora podobného příjmení) symbolem dobrodružství a romantiky. Nyní, v dospělém věku, už na ně pohlížím realističtěji, ale čtení je to pořád pěkné.

V této knize Karel May posílá svého hrdinu, v Severní Americe známého jako Old Shatterhand, v Africe a arabských státech jako Kara ben Nemsí, do Jižní Ameriky. Sem hrdina, v tomto románu zcela bezejmenný, pouze výjimečně označovaný jako Němec, přijíždí jako pouhý turista, ale hned první den se dostane do víru místních událostí, když je pokládán za vůdce jedné ze dvou bojujících stran. Z původního plánu na poklidnou cestovatelskou dovolenou se tak stává nový plán s hledáním spojenců, seznamováním se s dosud neznámým terénem, poznáváním místních obyvatel a setkáním s vůdcem povstalců Lopezem Jordanem.

Nebudu zapírat (ostatně nikdy nic nezapírám, protože zapírat cokoli není můj styl, to bych si vyprosil), že Mayův hrdina projde všemi situacemi vítězně a dokáže porazit i nejsilnější nepřátele jak střelnými zbraněmi, tak i noži a v nejhorším případě i holýma rukama.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Číslo 23

Jeden z filmů, který mě připoutal k obrazovce a pustil mě až při závěrečných titulcích.

Walter Sparrow, poněkud plachý muž, žije v manželství s milující a milovanou Agathou a mají spolu syna. Walter sám pracuje jako odchytávač zatoulaných zvířat a vypadá to, že jeho život bude i nadále plynout klidně a nerušeně. Až do jednoho dne, kdy má za úkol odchytit zatoulaného psa. Pes jej ale pokouše, uteče a zavede Waltera na hřbitov ke hrobu jisté Laury. Walter kvůli tomu musí vyhledat ošetření a dorazí tak na schůzku se svou ženou pozdě. Ta si krátí čekání prohlížení knih v antikvariátu, kde narazí na knihu Číslo 23, u níž je jako autor uveden Topsy Krets, což je očividný pseudonym. Kniha je vydaná jako strojopis a Agatha nedá jinak, než že knihu koupí. Až dosud vše probíhá normálně. Ovšem Walter se do knihy začte také a začne odhalovat paralely mezi literárním příběhem a svým životem, což vede k podivným odhalením, kdo je ona tajemná mrtvá Laura, kdo její skutečný vrah a kdo je vlastně Walter sám.

Už jsem to psal kdysi před lety. Jimovi Carreymu rozhodně prospěl posun od rolí pošuků (Cable guy, Ace Ventura, Blbý a blbější, Já, moje druhé já a Irena atd.) k dramatičtějším rolím. V tomto filmu použije svou proslulou komiku jen na začátku, když coby plachý zaměstnanec (tak, že i František Koudelka z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! by zbledl závistí) odolává svádění ze strany opilé kolegyně na vánočním večírku. Později, když se zápletka filmu začíná dramatizovat, mizí Carrey - komik a nastupuje Carrey - dramatický herec, ovšem stále velmi uvěřitelný a k závěru, kdy hlavní hrdina ztrácí kontrolu i nad sebou samým, snad ještě uvěřitelnější než v komických rolích.

Závěr filmu je otevřený, ale podívejte se na něj sami, prozrazovat cokoli by nebylo fér.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Kraje

Zprávy z víkendu mne pochopitelně potěšily. Ani jeden ze tří pro mne důležitých krajů - tedy ani ten, ve kterém jsem se narodil, ani ten, ve kterém mám trvalé bydliště a dokonce ani ten, ve kterém skutečně bydlím - neutrpěl kolektivní ztrátu paměti a nedopustil vítězství ODS. Zase asi začnu věřit v lidskou slušnost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Říjnová momentka IV

„Prohlížela jsem si vaše svatební fotky," řekla dcera, „a vůbec nechápu, jak sis mohl mamku vzít."

Pokud by to někomu ještě nebylo jasné - to dítě je opravdu po mně.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Po dvacáté páté u mne (syn)

Z toho jediného důvodu, že dcera se rozhodla onemocnět, jsem si v pátek převzal pouze syna. Ten měl velkou radost, že si užijeme chlapský víkend. Dorazili jsme ke mně a večer jsme byli v mém současném království. Protože jsme oba měli hlad, najedli jsme se (já skromněji, protože nemoc stále doznívala), každý jsme se podívali na svůj film a šli jsme spát.

V sobotu se udělalo poměrně milé počasí, což nám pomohlo vydat se ven. Naším cílem byl nedaleký hrad a tamní hradní hodokvas. Šlo se nám zlehka, protože jsme jen mlhavě tušili, co nás čeká. Až v cíli jsem docenil to, že díky nemoci jsem nemohl dlouho jíst a tudíž jsem poměrně vyhládlý. Zabijačkové speciality na nás koukaly odevšad, hudba hrála nahlas, a co mi teklo do hrdla, to radši vypisovat nebudu, nerad bych narušil rovnoměrný vývoj svých čtenářů.

Večer jsme sice chtěli ještě tradičně zdolat cvičnou horolezeckou stěnu, ale syn usoudil, že zážitek z hodokvasu už nic nepřekoná, i vrátili jsme se domů, najedli se tentokrát oba skromně a šli spát.

V neděli byl hlavní úkol nakrmit syna a připravit se k odjezdu. Odjezd se vydařil, syna jsem vrátil, pohovořil krátce s jeho mámou a pak jsem se vrátil do svého milého bydliště k dalším dobrodružstvím konzervativního seriózního intelektuála.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mé dekády - třetí dekáda

V ohlédnutí za minulými dekádami svého života jsem se dostal už k dekádě třetí. Ta začíná, zcela překvapivě, dnem mých dvacátých narozenin a končí dnem bezprostředně předcházejícím mým narozeninám třicátým.

Na začátku mě zastihuje coby sympatického mladého vysokoškolského studenta, pilně ponořeného do studia a věcí s ním spojených. Toto období mělo dva výrazné body. Tím prvním bylo to, že jsem zakoušel život po svém, tím druhým, že jsem zakoušel i společenský život. Co se týká komunikačních dovedností, čerpám ze zkušeností onoho období dodnes.

Ale všechno končí a stejně tak mé studentské roky. Jakožto člověk nemilitantní jsem samozřejmě ani na vteřinu nekoketoval s myšlenkou rozšířit řady naší lidově demokratické armády a ani seriál Chlapci a chlapi mě v tomto názoru nezviklal. I nastoupil jsem, milé děti, k službě civilní, což mělo své výhody v tom, že jsem získal zkušenosti manuálně pracovního typu, z nichž rovněž teoreticky vycházím dodnes, a taky v tom, že jsem měl dostatek volného času, čímž jsem dohnal svůj čtenářský dluh z doby, kdy mi na čtení nezbýval čas. Nevýhoda byla v tom, že asi čtyřikrát během tohoto období jsem pracoval téměř neomezeně až do večera. To bylo vykompenzováno dny, kdy jsem měl i v pracovní době moře času.

Ale pochopitelně i toto období skončilo a v podstatě kontinuálně jsem přešel do skutečného pracovního procesu. Za tu dobu, co jsem civilně sloužil lidu, se pochopitelně velké množství věcí změnilo, ale protože jsem člověk adaptabilní a flexibilní, zvládl jsem se rychle zorientovat.

Poté nastalo to podivné období, kdy jsem jednoho dne odjel do Prahy a tam se dostal ke své dosud nejlepší pracovní zkušenosti ve velké silné dominantní společnosti. Tady jsem poprvé - a na dlouhou dobu naposledy - zažil, jaké to je, když lidé, co spolu pracují, jsou dobrými kamarády i mimo pracovní prostory. Z mnoha zážitků tehdejší doby rovněž čerpám dodnes.

Co se však stalo, bylo to, že jsem musel z rodinných důvodů Prahu opustit a tím taky tuto svou práci. Mezitím totiž přišla na svět moje dcera, která mi dodnes dělá radost svým přístupem, humorem a zkrátka vším, v čem je po mně. A tak jsem se ocitl v malém městečku, našel si jinou práci a stal se ze mě rodinný typ.

A jak dcera rostla, přiblížily se mé třicáté narozeniny a tím konec této dekády.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Never more II

V této nepravidelně doplňované kategorii článků se věnuji věcem a jevům, kterým by nejlépe prospělo, kdyby zmizely z povrchu světa.

Druhou nominaci a ocenění získávají lidé středního, staršího a ještě staršího věku, kteří - ač sami nejsou dětmi a ani s dětmi necestují - s neskrývanou rozkoší obsazují v dálkových vlacích vagóny určené cestujícím s malými dětmi.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Důvod

Důvod, proč se zde - tedy v blogu, který je už dávno legendární a kultovní - tak dlouho neobjevil žádný nový podnětný a vtipný článek sršící originalitou a humorem, je prostý. Mé tělo se rozhodlo stávkovat.

Po půl roce, kdy se mé tělo oddávalo spánku dvě (většinou) až tři (v těch několika málo lepších případech) hodiny denně, mi totiž dalo najevo, že takhle tedy ne, takhle se to nedá. A kompletně vypnulo.

Začalo to nenápadně, náhlými návaly únavy v nejméně očekávaných chvílích. Taky se některé části mého těla odmítaly podřídit mé vůli, a to i tak dosud spolehlivé části jako ruce a nohy. Postupně mi odcházela veškerá životní síla a energie. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se ani nedokázal zvednout a nemohl jsem tedy dělat nic, což znamenalo, že moje aktivita klesla někam na úroveň běžného úředníka nebo freelance developera (ostatně jsem díky tomu viděl v jednom televizním pořadu důrazné varování před takovými developery).

Trvalo to skoro čtyři týdny, než se moje tělo dalo aspoň trochu dohromady. Napomohlo tomu i to, že jsem neúmyslně zažil, prožil a přežil koncert Rock&Roll Bandu Marcela Woodmana. Ale o tom se raději rozepisovat nebudu, takový zážitek překonává totiž vše, co bylo dosud vymyšleno a slovo, které by takový zážitek popsalo, dosud nebylo objeveno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Objektivní hodnocení

„Jsi vysoký, máš smysl pro humor a máš styl," uvedla, „takhle o tobě smýšlí moje dcera."

Po pravdě řečeno, objektivnější a pravdivější hodnocení sebe jsem už dlouho neslyšel.

Navíc to v praxi potvrdilo mou teorii, že nic hezčího, než jsem já, už žádná holka ani žena v životě neuvidí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Misfits III

Třetí série Misfits, kterou jsem si dal přes víkend jako sledovací maratón, je jiná než dvě série předcházející. Neříkám lepší nebo horší, jen jiná. Zatímco v první sérii parta tragédů vykonávajících veřejně prospěšné práce získala nadpřirozené schopnosti a učila se je ovládat a využívat a ve druhé docházelo ke konfliktům s jinými nadpřirozenými schopnostmi obdařenými jedinci, ve třetí je všechno trochu jinak.

Hned v úvodním pilotním díle je vysvětleno, proč už se nebude v příběhu vyskytovat povrchní frajírek Nathan. Ten totiž s přítelkyní a jejím dítětem vyrazil do Las Vegas. Místo původní nesmrtelnosti má nyní schopnosti kouzelníka a hodlá je využít v kasinu, kde chce vyhrávat tak dlouho, až bude dost bohatý na bezpracný život. Ale jako vždy mu tento plán vychází jen do určitého bodu a pak se sesype jako domeček z karet.

Mezitím ve staré dobré Anglii se parta už bývalých vykonavatelů veřejně prospěšných prací schází v baru, kde se za pultem činí atlet Curtis. Všichni se snaží zapadnout do normálního života, ale moc jim to nejde, už proto, že své původní schopnosti odevzdali v závěru druhé série obchodníkovi se schopnostmi, aby od něj později načerpali schopnosti nové. Podivínský a uzavřený Simon tak vidí do budoucnosti, jeho přítelkyně Alisha umí vidět svět očima jiných osob, prostořeká Kelly je raketová inženýrka, ale protože na to nemá žádný oficiální diplom, je jí tato schopnost celkem k ničemu, až na chvíle kdy dokáže opravit auto nebo vyřadit z činnosti bezpečnostní alarm. A atlet Curtis se umí proměňovat v holku, což mu ze začátku pomůže vrátit se k atletice, ale později má s touto schopností více problémů než užitku.

V komunitním centru vykonává veřejně prospěšné práce nová trojice - dvě holky, z nichž blondýna má nadpřirozenou schopnost zastavovat čas okolo sebe, a nový povrchní frajírek Rudy, jehož schopnost spočívá v rozdvojování se, což probíhá tak, že z něj jednou za čas nepravidelně vyskočí druhý Rudy, takové jeho lepší já, které povrchní frajírek samozřejmě z duše nenávidí. Časem dojde k setkání s původní partou, konfliktu, a nakonec se i zbylí členové původní party - už spolu s Rudym - dostanou zpět k veřejně prospěšným pracím.

Zdálo by se, že z tématu delikventů s nadpřirozenými schopnostmi se už nedá nic vytěžit, přesto autoři dokázali vytvořit i silný příběh, jako například v epizodě, v níž se starý muž vrací do minulosti, aby zabil Adolfa Hitlera, ovšem díky své nešikovnosti a nepozornosti způsobí, že nacisté naopak válku vyhrají a ovládnou nejen Evropu, ale i celý svět. Výborná je rovněž i epizoda se zombie roztleskávačkami, ale to už prozrazuji příliš moc, raději se na třetí sérii Misfits (v podání TV Prima Cool pod názvem Zmetci) podívejte sami.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zachování dobré nálady

Když si chce člověk zachovat dobrou náladu, která je pro mě typická stejně jako dlouhý krk pro žirafu a chobot pro slona, nemůže se divit, že po zprávě, kterou jsem se dověděl v pátek, jsem zajásal asi jako při každé prohře slávistů (no, po pravdě řečeno, při prohře slávistů jásá asi každý rozumný člověk). O co jde, to zveřejním, až to bude relevantní. Pro dnešek nebudu ani naznačovat, které oblasti života se tato zpráva týká. Ale je pozitivní.

Proto je normální, že jsem víkend strávil v příjemné dámské společnosti a ani jednou to nebylo na škodu. V sobotu i v neděli jsem mohl konstatovat, že lepší způsob odreagování jsem nemohl zvolit, a proto mi ani nezkazilo dobrou náladu to, že v neděli chvíli pršelo a po zbytek dne lilo jako z konve.

A konečně jsem dokončil sledování třetí řady Misfits, což je taky výborný posilovač dobré nálady.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Never more I

Dnešním dnem se můj už tak dost kultovní a skvělý blog rozšiřuje o novou kategorii článků.
Kategorie nese název Never more.

Bystřejší čtenáři (jiné ani nemám) jistě tuší, že inspirací je rubrika, která kdysi byla součástí kulturních stránek časopisu Reflex. Ta se ale soustředila na nejhorší počiny ve světě divadla, literatury, filmu, televize a výtvarného umění. Má rubrika se věnuje nejhorším počinům na poli běžného života.

První ocenění v této rubrice získávají a první položkou v kategorii jevů, které by měly co nejdříve zmizet ze světa, se stávají restaurace, ve kterých jsou zákazníci nuceni platit za použití WC a v horším případě se ponižovat žádáním o klíč od WC u obsluhy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Řidič kriminálník

„Před měsícem mě pustili z basy," oznámil mi, „tak si užívám života, ale neboj, vrah nejsem."

Na tom místě jsem stopoval necelou půlhodinu. Někteří řidiči měli aspoň takovou porci slušnosti, aby naznačili, že bohužel jedou jiným směrem. Jiní - a podle značek jedoucí přímo mým směrem - mne přehlíželi jako velké širé rodné lány. Až zastavil kamión s velice upovídaným řidičem, který - přes pokročilou večerní hodinu - rozpovídal i mne.

Bavili jsme se o všem možném, až došlo na to, že se přiznal, že se před měsícem vrátil z vězení. To mi ale v tu chvíli bylo jedno, protože se s kamiónem neloudal, šlapal na to, co to dalo a jel poměrně svižně, dokonce tak, že s neskrývanou rozkoší předjížděl jiné kamióny, ovšem ne tím klasickým způsobem, kdy předjížděcí manévr trvá přes půl hodiny, ale skoro stejně rychle, jako když se navzájem předjíždějí dvě osobní auta.

Náš hovor se vedl na různá témata, jak už to mezi dvěma chlapy bývá. Dá se po tom hovoru říct, že se ze mne málem stal expert na kamionovou dopravu a skoro i řidič kamiónu teoretik a když jsem se o dvě hodiny později necelých 20 kilometrů od svého domova z kamiónu vystupoval, loučili jsme se div ne se slzami v očích.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nežením se

„Dobrý den," ševelil onen dámský hlas v telefonu, „jen si chci ověřit, že tu máte na sobotu na čtrnáctou hodinu zarezervovanou svatbu."

Málem mi mobil vypadl z ruky a hodně dlouho jsem přemýšlel, co a kdy a kde jsem vyváděl a jak by došlo k takovému zvratu událostí, ale musel jsem konstatovat, že o svatbě na tuto sobotu nic nevím.

„Je tu u toho uvedené toto telefonní číslo," konstatovala dáma a já jí vysvětlil, že jde o firemní číslo, které vlastním něco málo přes měsíc a že tudíž nevím, kdo měl toto číslo přede mnou.

Pro jistotu jsem se zeptal, ve kterém městě se paní nachází. Bylo to více než 200 kilometrů od mého bydliště a skoro 200 kilometrů od města, kde jsem se momentálně nacházel.

Smutně jsem konstatoval, že i když proti instituci manželství nic nemám, o svatbě momentálně neuvažuji, ale nedalo mi to, abych nedodal: „Každopádně pokud víte o nějaké sympatické svobodné slečně, co umí svíčkovou, tak nejsem proti."

Paní konstatovala, že bohužel neví, takže ani tuto sobotu se nežením.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Celkem dobrý

Už tomu tak je, že návrat do práce poté, co jsem musel konstatovat, že mé tělo opět vykazuje všechny známky zdravého těla, byl veselý a úsměvný. Minimálně do té doby, než jsem ono ráno uviděl šéfa. Nevím, co se mu stalo, zda se pohádal s partnerem nebo jen konečně odevzdal řidičák, který mu zabavili dopravní policisté, nicméně fakt, že z něj sálala negativní nálada, byl nepřehlédnutelný a zaregistrovali to i kolegové, kteří jinak necítí potřebu cokoli komentovat.

Ve tradiční sestavě, tedy s Jardou a Patrikem (který, jak už všichni, kdo čtou můj blog, tedy lidé s nadprůměrným vkusem, vědí, je v rozporu se svým jménem slušný a milý člověk) jsme se tentokrát vydali do kraje mého dětství a konkrétně moje maličkost se zastavila dvě vesnice od mé rodné vísky. To se ukázalo jako výhoda při jednání s místními klienty, poněvadž název mé rodné vísky v kombinaci se jmény některých mých tamních příbuzných působil jako prolomení ledů a klienti se pouštěli se mnou do tak hlubokomyslných konverzací, že jsem byl rád, že mi pro tentokrát Patrik nedělá společnost, protože by zřejmě minimálně nadpoloviční většině obsahu konverzace nerozuměl.

A když už jsme u kolegy Patrika, ten se taky konečně dostal mezi vyvolené a byla mu předána služební SIM karta. Mně potom už tak tradičně dobrou náladu zlepšila volací a SMS komunikace s G., kterážto naznačuje mnohé a slibuje ještě více, ale o tom až někdy jindy, možná příští rok touto dobou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Ve formě

Nebylo to jednoduché a uznávám, že kdyby mne viděli mí početní příznivci a mé početné fanynky, asi by v jejich tvářích bylo vidět zklamání úlek a zděšení. Jak už jsem psal, moje tělo nefungovalo tak, jak by mělo, a tak jsem využil prodlouženého víkendu, který jsem si ještě víc prodloužil, k tomu, abych se pokusil dát své tělo do pořádku. Základem bylo, že jsem zcela převrátil svůj běžný biorytmus. Jak je o mně všeobecně známo, jsem zvyklý být v průměru 14 - 16 (někdy i více) hodin denně plně aktivní a jen v tom zbývajícím čase si sem tam odpočinout; tentokrát jsem to měl přesně obráceně a v průměru 20 hodin denně jsem trávil v poloze na Járu Cimrmana. Pokud to neznáte, což se mi zdá téměř nemožné, je to poloha označená slovy ležící, spící. A ani ve zbývajících 4 hodinách jsem to s aktivitou nepřeháněl, takže jsem si leda tak něco připravil k jídlu, to snědl, došel do nedalekého obchodního centra na nákup, ale nakoupil jsem toho tak málo, že to ani nestálo za řeč, vrátil se do svého útulného bytu a znovu zmizel pod peřinou.

Ano, vím, že četní pamětníci mých mladých let teď kroutí hlavami a říkají si, jak je toto možné, ale co nadělám, věk nezastavím a tentokrát na mne dolehl celou pevnou váhou a tíhou. Až jsem si v několika krizových momentech říkal, zda má vůbec cenu se uzdravovat a zda není lepší nechat viry, ať si s mým tělem dělají, co chtějí.

Nakonec ale, jak je vidět, jsem i tuto krizi překonal a v pondělí se vymotal z postele s touhou znovu se vrhnout do pracovního procesu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Top 5 září

To nejlepší v září.

Nejčtenější články:

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla 23 čtenáři
2. Zazimování želvy 14 četnářů
3. Po dvacáté třetí u mne 9 čtenářů
4. Konstatování 7 čtenářů
5. Vohnout Mára 6 čtenářů


Odkazující weby:

1. www.google.cz 386 použití
2. www.google.com 76 použití
3. search.seznam.cz 54 použití
4. www.google.sk 25 použití
5. images.google.com 13 použití


Klíčová slova:

1. machna 10 použití
2. bubble car 7 použití
3. masturbace 6 použití
4. holky na bruslích 5 použití
5. truck jump 4 použití


Návštěvnické země:

1. Česká republika 1424 návštěvníci
2. Spojené státy 106 návštěvníků
3. Slovensko 48 návštěvníků
4. Rusko 38 návštěvníků
5. Nizozemsko 29 návštěvníků


Prohlížeče:


1. Firefox 43%
2. Chrome 29%
3. Internet Explorer 20%
4. Opera 3%
5. Safari 2%

Operační systémy:

1. Windows 91%
2. Macintosh 3%
3. Linux 2%
4. iPhone 1%
5. Windows NT 6.1 méně než 1%


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nic moc

Kombinace synovy nemoci, mé nemoci a státního svátku způsobila, že jsem neměl víkend s dětmi, ale strávil jsem jej o samotě v pokusech uvést mé tělo do provozuschopného stavu, což se mi chvílemi dařilo a chvílemi ne, jak už to tak chodí. I věnoval jsem se proto převážně odpočinku, který můj oslabený organismus potřeboval a svou fyzickou aktivitu jsem omezil pod hranici nezbytně nutného minima.

A večer jsem si užil parádní hokejový zážitek s výhrou Bílých tygrů nad berany ze Zlína.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Odjezd

Když jsem se po dni nezaslouženého volna zase vyhrabal z postele, vydal jsem se, což už dnes nikoho nepřekvapí, zase za plněním své nekonečné řady pracovních povinností. Je o mně všeobecně známo, že práci se nevyhýbám a všechny své pracovní povinnosti plním s nadšením a nadprůměrnou kvalitou. To ale nebrání tomu, abych se občas cítil unavený a cítil potřebu se aspoň jeden den flákat, což u mne znamená, že odvádím tolik práce, co dva nadprůměrně aktivní freelance developeři nebo tři nesmírně důležité kancelářské krysy, kterým se dnes odborně říká HR specialisté či jinak vznešeně, aby tímto nadneseným titulem bylo zakryto, že jsou ve firmě jen proto, aby někdo zatěžoval židle.

To, že v mém pracovním životě došlo k několika změnám priorit a moje původně hlavní práce se stala mou vedlejší prací a mojí hlavní prací je teď původně dočasný projekt, se projevuje mimo jiné tak, že kdyby měl den 28 hodin, tak možná ani to by nestačilo pokrýt všechny moje aktivity. I vydal jsem se právě do nové hlavní práce, ale byl jsem zklamán.

Ve firemní budově jsme se totiž potkali jen dva. Já a kolega, který - i když se jmenuje Patrik - je fajn člověk. Dlouho jsme marně čekali na šéfa nebo zastupujícího šéfa, nikdo se neobjevil a nikdo ani nebral telefon. I zvedli jsme se a odjeli. A udělali jsme dobře.

Totiž ukázalo se, že zrada, které se na mně dopustilo moje tělo, ještě neodezněla a že moje dočasné zlepšení zdravotního stavu bylo opravdu jen zdáním a moje tělo se opět sesypalo jako domeček z karet. I znovu jsem ulehl a přiznávám, že většinu času, který zbýval z onoho dne, jsem naprosto regulérně prospal. Kromě toho se mi nikdo nemohl dovolat, už proto, že jsem si jak na soukromém tak i na pracovním telefonu ztlumil vyzvánění.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nezasloužené volno

Protože můj návrat do práce po promaroděném víkendu byl více než dobrý, zvládl jsem, jak už jsem napsal, za pouhé pondělí udělat tolik práce, co v týdnu předcházejícím za tři dny. A když jsem pak v úterý zjistil, že mi pouhé dva dny stačily na to, abych dorovnal výkon celého předchozího týdne, měl jsem pochopitelnou radost a rozhodl se vážně a radikálně udělat si ve středu den nezaslouženého volna.

Lepší rozhodnutí jsem nemohl učinit. Už během dopoledne jsem oběhal všechny potřebné instituce, které na mou návštěvu čekaly jako na nové číslo časopisu Vlasta, taky jsem dospal spánkový dluh, který jsem si poctivě rozložil na dopolední a odpolední část. Odpoledne jsem pak taky ještě vyřídil, co bylo potřeba.

A pochopil jsem, co to znamená zažít město jinak. Už dlouho se mi totiž nepovedlo být ve svém městě v pracovní den za denního světla.

Večer jsem pak pohrdl nabídkou televizních programů i nabídkou své domácí filmotéky a šel jsem spát tak brzy, jak už dlouho ne. A i to se mi nakonec vyplatilo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mexické jídlo

Tři chlapi jako vždy na cestách, i když jen dva z původní sestavy.

Pro tuto cestu nahradil kolegu, který je, i když se jmenuje Patrik, celkem slušný a hodný chlapec, kolega, který je velký srandista a má smysl pro humor mé vlnové délky, i když se jmenuje Petr (nebo tak nějak). Tah to byl výborný, protože i když se vítězná sestava zpravidla nemění, tentokrát jsem uvítal, že se Patrik výletu tří chlapů účastnit nebude.

Abych to uvedl na pravou míru: Není to nic proti Patrikovi jako člověku. Dá se s ním rozumně mluvit, k jídlu i pití má kladný vztah (i když v obojím by potřeboval posílit), dovede házet šipky a umí glosovat skoro stejně vtipně jako já. Příčinou toho, proč jsem uvítal, že se Patrik nebude dva dny účastnit pracovního procesu (a hned den následující se jej nebudu účastnit já) je Patrikova zvláštní forma pasivity. Projevuje se to tak, že v době, kdy s Jardou provádíme přípravy, Patrik, který by si rovněž mohl vzít část příprav na starost, nás pouze zaujatě a mlčky pozoruje. Něco jako Ace Frehley v době, kdy Gene Simmons a Paul Stanley dělali vše pro to, aby zajistili koncerty a nahrávání alb skupiny KISS. Druhá část Patrikova svérázného přístupu k práci spočívá v tom, že ač sám nemá nic naplánováno, vždycky se sveze s tím, kdo má naplánováno víc a pak si nárokuje část práce šikovnějšího plánovače. Někdy proto pro Patrika nenacházím slušných slov, a to jsem jeden ze dvou nejslušnějších lidí na světě (kdo je druhý nejslušnější za mnou, tady uvádět nebudu, ale mnozí ho znáte).

Oproti tomu kolega Petr je - krom toho, že je vtipný glosátor - taky samostatně pracující, takže u něj nehrozí, že pokud jej ráno někam postavím, tak jej večer na tom samém místě najdu. Činnost si umí sám naplánovat, provést a ještě podat report o tom, kde kdy, co a jak udělal bez toho, abych ho k tomu několikrát během dne vybízel. A navíc bere telefony a přichází se zlepšovacími návrhy.

Proto jsem Petrovi přepustil místo na sedadle Jardova spolujezdce a pohodlně se rozvalil vzadu, během jízdy jsem se hezky prospal a na místě jen zkontroloval plány práce všech a pak se šlo na věc.

O tom, jak se mi dařilo, byl minulý článek. Kolegům se dařilo obdobně, i když pro Jardu to byl ústup ze slávy a pro Petra nalezení pevné půdy pod nohama. A tu někdo z nás (něco mi říká, že jsem to snad byl i já) dostal nápad za čtyři bludišťáky. Půjdeme se najíst.

Kolega Petr bleskově vyhledal restauraci s nejlepšími referencemi, kolega Jarda k ní zdatně dorazil a už jsme byli vevnitř. Nezarazilo nás, že jsme první hosté (a aby ne, půl hodiny před oficiální otevírací hodinou), jen jsme byli překvapeni pohledem do jídelního lístku, ale jako správní gentlemani jsme ani nehnuli brvou a učinili objednávky tak mohutné, až se mladý číšník mohl ochotou přetrhnout.

Můj nápad dát si mexické jídlo byl na začátku ve formě úletu, leč poté, co jsem poprvé ponořil lžíci do mexické fazolové polévky a poškádlil chuťové buňky, jsem zajásal a spontánně přešel na plynnou španělštinu, že slyšet mě karibská ženská, nevěří, že jsem Evropan.

I hlavní jídlo bylo vynikající, opět z perel mexické kuchyně. Kolega Petr se u mne inspiroval, a protože není zvyklý ostřejší chuti Latinské Ameriky, bojoval s každým soustem jako lev, ale nakonec přede mnou poklekl, hluboce až k zemi se mi uklonil a prohlásil, že od onoho okamžiku jsem jeho stravovací guru. A já tuto zodpovědnost milerád přijímám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Moudré rozhodnutí

Zatímco obvykle uvádím, že někteří lidé (a zcela skromně pomlčím, že hlavně já) by se po nemoci, dovolené či povedeném víkendu do práce vracet neměli, dnes udělám výjimku.

Návrat do práce se mi totiž poté, co tělo odolalo nátlaku virů, povedl, jak už mnozí vědí, na výbornou.

Původně to tak nevypadalo, a ještě dopoledne mne moje tělo upozorňovalo, že to není zas tak dávno, co s ním nebylo vše v pořádku, ale během dne jsem pak zažil podobně radostný pocit, jaký jsem zažil snad jen při narození každého z mých dětí.

Už po dvou hodinách (necelých) práce jsem měl odpracováno tolik, co v předchozím týdnu za první dva dny. A po necelých třech hodinách jako za první tři dny. V euforii jsem ještě dopracoval zbytek, abych v závěru mohl prohlásit, že dnešní výkon se rovnal třem dnům, konkrétně druhému až čtvrtému dnu z předchozího týdne.

Z toho vidíte, že vrátit se do práce bylo velmi moudré rozhodnutí.

Fotka pro dnešní den:

Celý text

Nezlobím se

Je o mně všeobecně známo, že jsem člověk velmi tolerantní a téměř neomezeně trpělivý. Pokud mne osobně neznáte, tak tomu nemusíte věřit (i když nevěřit je hřích), ale stačí, že tomu věřím já a chovám se podle toho.

Proto mne občas (často) zarazí lidé, na které z mně neznámého důvodu působím naštvaným nebo rozzlobeným dojmem. Takový člověk se rozezná jednoduše, protože zahájí větu slovy „Nezlob se na mě," popř. formálněji „Nezlobte se na mě."

V takovém případě jsem zaskočen a vyveden z míry na nejvyšší míru, už proto, že nerozumím, na základě čeho se onen člověk domnívá, že se na něj zlobím. A taky je mimo veškerou logiku představa, že bych se měl zlobit na někoho, koho (například) vidím poprvé v životě.

A tak používám jednu ze svých univerzálních odpovědí, která zní: „Já se nezlobím, já to ani neumím." A to rovněž zabírá, člověk, kterému toto řeknu, je pak většinou zaskočen, ale rád, že se na něj nezlobím.

A stejně se zase příště najde někdo, kdo mě bude už dopředu žádat, abych se nezlobil, přestože mi zatím k žádnému zlobení nedal příležitost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Insolventní kamarádka

Po hodně dlouhé době jsem se potkal s dávno známou kamarádkou (definici kamarádky jsem ve svém blogu uváděl předloni a dosud jsem na ní neměl potřebu cokoli měnit). Potřebovali jsme si popovídat o samotě, bez přítomnosti našich oficiálních partnerů.

Asi to bude znít podivně, ale setkání se nakonec vydařilo až napotřetí. To jsem dorazil konečně do jejího města, počkal na ni a zašli jsme do nedaleké restaurace s barem, kde jsme mohli nerušeně sedět, konverzovat a konzumovat, co hrdlo ráčí.

Protože mám kladný vztah ke skoro všem lidem na světě (a kdo tvrdí něco jiného, ten chce válku a je fašista, v horším případě slávista), byl jsem tomuto setkání rád, ale informace, které jsem se dověděl, mě pochopitelně nemohly potěšit.

Ona kamarádka se totiž před mnoha a mnoha lety (v době, kdy já jsem ještě o nějakém vstupu do manželského svazku ani neuvažoval) stihla provdat za člověka, před kterým ji mnozí (a patřil jsem k nim, proč to nepřiznat) varovali. A nejen to, už s ním stihla přivést na svět dceru (dnes třináctiletou), syna - dnes osmiletého - a zase dceru, dnes tříletou. To by nebylo nic divného, hodně lidí vstoupí do manželství a přivede na svět děti, aby je pak ti bezdětní mohli kritizovat.

Nicméně na kamarádce bylo vidět, že s ní život po boku jejího partnera řádně zamával. Pryč byla ta věčně rozesmátá holka, teď proti mně seděla zadumaná ženská, co se za celý večer pousmála snad jen jednou (a to jsem se snažil o společenskou konverzaci, seč mi síly stačily) a většinu času - proč to nepřiznat - nadávala.

Vysvětlila mi, že z jejího muže se stal během těch let blázen, co vydělává poměrně dost peněz (tak, že jeho měsíční příjem se pohybuje mezi pětimístnou a šestimístnou cifrou), ale na domácnost jí nedává ani korunu, stejně tak na výživné a další náklady, přičemž ona sama dává dvě třetiny ze své výplaty na nájemné a z toho zbytku horko těžko zvládá domácnost. „A to ještě," dodala, „už od dubna neplatím inkaso, tak čekám, kdy mi odpojí elektřinu a plyn." No prostě žádná legrace.

A když už jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí, vytasila trumf nejvyšší. Doslova eso es. Totiž, že díky manželově svéráznému přístupu k plnění povinností upadla sama do dluhů, protože všechny věci v bytě jsou psány na ni a jsou nakoupené na splátky. „A tak si vyřizuji insolvenci," oznámila mi, „a proto mi advokátka poradila už ty splátky neplatit, aby mi ta insolvence vyšla," a bylo vidět, že když říká, že by svého manžela nejraději zabila, tak to nemyslí obrazně.

A i když jsem chtěl setkání a povídání co nejvíce prodloužit, na kamarádce bylo vidět, že starosti jejího života ji sžírají natolik, že ani tak skvělého společníka, jako jsem já, si nedokáže pořádně užít, i rozloučili jsme se s vzájemným přáním všeho dobrého a ponechali debatu otevřenou s tím, že až nadejde pro nás oba vhodnější čas, celý hovor dokončíme.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Káva a punč

Závěr poslední cesty tří chlapů jsem si užil, jak jinak, v kavárně. Jak už jsem uvedl, od kolegů jsem se odpojil a čekal na spoj domů. Infolinka mi nadiktovala jedno spojení a já zjistil, že o dvacet minut dříve mi jede výhodnější spoj, i zapadl jsem do kavárny a řekl jsem si o místní naprosto vynikající vídeňskou kávu (protože, a to si zapište, vídeňská káva je vždy vynikající, snad jen na jednom místě ne, přičemž do Loun se nechystám, takže mne čekají jen vynikající vídeňské kávy) a zároveň o místní výborný horký punč.


Obojí mne potěšilo. Káva probudila mé smysly a punč prohřál mé tělo, venkovním chladem téměř umrzlé. Pak už jen následovala cesta domů, kde jsem byl tak brzy, jak už dlouho ne. A protože mé tělo stále bojovalo s nemocí, urychleně jsem ukončil veškeré činnosti a zapadl do peřin, přičemž jsem s potěšením konstatoval, že začala topná sezóna, tudíž i ve svém bytě budu mít příjemnou letní teplotu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Král lovu

Druhý den cestování tří chlapů začal brzy ráno snídaní v penzionu, která byla o dost méně opulentní než ta z minulého výletu k Jeseníku.

„Jsi opravdu štramák," pronesl na mou adresu kolega, který je - v rozporu s tím, že se jmenuje Patrik - velmi hodný a slušný člověk. „To víš," odvětil jsem, „kromě řeči těla, která mluví za každého chlapa, přidávám i velmi vkusnou eleganci, a proto jsem byl už pětkrát po sobě vyhlášen králem lovu," což Patrik pochopil jen částečně, ale je ještě mladý, čerstvě něco málo přes rok zamilovaný do jedné slečny, tudíž je u něj poměrně slušná šance, že dospěje a pochopí moudrost mých slov.

Jako první jsme zakotvili v dopolední restauraci, kde jsme si dali už druhou kávu toho dne. Asi jsem to už zmínil, každopádně pro pořádek uvádím, že kolega Jarda je stejný milovník kávy jako já, a proto se během dne trumfujeme v počtu vypitých hrnků.

Tentokrát nám sympatická servírka (tak sympatická, že jsem se málem neovládl a hned se jí ptal na její umění vařit a servírovat svíčkovou) přinesla kromě kávy ještě nějaké jídlo pro Patrika jeden hodně extrémně dobrý džus pro mne, protože Jarda se vypařil pracovat. Dojedli jsme a dopili a poté, co Jarda zavolal, že je do minuty u nás, jsme se zvedli a odešli. Tedy já jsem odešel jako první a Patrik zůstal v restauraci, aby si po nasednutí do auta zvýšeným hlasem stěžoval, že platil za všechny, tedy i za mne. Poučil jsem jej, že platit za mne je pro něj čest a měl by si toho považovat, protože se mu tím splnilo jeho druhé nejtajnější přání. To první, abych mu umožnil být mým osobním asistentem, mu zatím splnit nemůžu, tak dlouho se přece jen neznáme. I přes toto poučení byl Patrik po zbytek dne velmi podivně naladěn.

Poté, co jsme všichni splnili dopolední povinnosti, jsme se vydali do doporučené restaurace v obci Brantice na oběd. A hned u vchodu jsem zaregistroval, že za pultem stojí vyšší, štíhlejší a usměvavější varianta blonďatého anděla, která nejen, že byla - i podle mých velmi přísných měřítek - nadprůměrně krásná, ale navíc měla dobrou povahu a smysl pro humor mé vlnové délky.

Kolegové si už chystali štiplavé repliky vedoucí k nechutným řečem o mně a sympatické slečně servírce (na kterých by samozřejmě nebylo ani zbla pravdy), ale zklamal jsem je, protože jsem si oné zmíněné étericky vyhlížející bytosti s pozadím tak nádherně tvarovaným, že tak dokonalý tvar se vidí maximálně dvakrát za život, pouze řekl o oběd, nealkoholický nápoj a tu vynikající místní vídeňskou kávu a dál jsem se věnoval telefonické komunikaci s G., protože, jak už jsem naznačil, jiné ženy mne absolutně nezajímají, a to ani, když jsou veselé, usměvavé, pěkně stavěné a dokáží reagovat i na moje nadprůměrně inteligentní vtipné repliky.

Ale nastal čas zakončit jídlo, věnovat té sympatické osobě několik svých bankovek a zase odjet za plněním odpoledních pracovních povinností. Během odpoledne se mi ale tak zdravotně přitížilo, že jsem využil správné chvíle, své kolegy s bolestí v srdci opustil a odjel domů dát se do pořádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nejdrsnější město

Tři chlapi opět na cestách, tentokrát mnohem drsnějších

Toho rána jsem se dověděl strašlivou zprávu. Nehledě na to, že mé tělo stále bojovalo (a nevítězilo) s viry, bylo mi připojit se ke kolegovi Jardovi a kolegovi Patrikovi (který je v rozporu se svým jménem celkem pohodový člověk) a takto jet…

Počkejte si…

… do Bruntálu.

Mé tělo se bezvládně sesunulo z kancelářské židle a hned jsem snášel argumenty proti takovému pošetilému návrhu: Cesta do Bruntálu totiž trvá z kteréhokoli místa v ČR něco mezi šesti a šestatřiceti hodinami, podle toho, zda je v Bruntále zrovna období dešťů, které je v Bruntále furt s výjimkou dubna dvě, jak tam říkají srpnu. Můj zdravotní stav tam není brán za nemoc, ale za změkčilost. A další podobné výhrady.

Leč nebyl jsem vyslyšen. Marně jsem kolegům citoval z příručky Vládi Hrona. Marně jsem je varoval před zubatými žábami. Do Bruntálu jsme jeli.

A co víc, dojeli.

A co víc, musím přiznat, že Vláďa Hron ve své příručce ještě Bruntálu a jeho obyvatelům docela hodně lichotil. Opomněl třeba připomenout, že malé děti ve školkách se učí umlátit medvěda holýma rukama a že mlácení vlků cepem je jedna z mnoha zdejších tradic a poté, co byl ubit poslední přírodní vlk, jsou vlci pro tuto kratochvíli dováženi z okolních států.

A že lidé zdejšího kraje jsou, jemně řečeno, drsnější a tvrdší a dostat do jejich hlav smysluplnou myšlenku dá větší fušku než naučit tygra jíst příborem.

Ale nejpodivnější zážitek mne čekal večer. Úderem sedmé hodiny večerní se totiž celé město vylidnilo a v těch několika málo otevřených restauracích hrála obsluha proti hostům mnohonásobnou přesilovku. I zapadl jsem do diskrétní kavárny a optal se číšníka, čím to je. Vysvětlil mi, že takhle pozdě večer musí být všichni už doma, protože každou chvíli vylezou z úkrytů zubaté žáby.

A poté, co vylezly a jejich skřehotání se mi zarývalo až do morku kostí, jsem zoufale volal Jardovi, ať mne přijede odchytit a v duchu blahořečil kolegovi, co měl za úkol zajistit nám ubytování a tentokrát se na to nevykvajznul a ubytování v příjemném penzionu vskutku zajistil.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Janička

Události posledních dní letí jako splašené, tudíž až nyní se dostává na světlo událost, kterou jsem nestihl zmínit v aktuální den.

Naše rodová dynastie se rozrostla o novou členku, další malou slečnu, které budeme říkat Janička. Případné další detaily doplním později.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zrada

Nepíše se to dobře, ale mé tělo, které je jinak za všech okolností vzorem souhry vnitřní a vnější krásy a symbolem souladu světel a stínů, mne zase jednou zradilo.

Je to, jako kdyby člověku těsně pod krkem zbytek těla upadl a člověk ho pak nemohl ovládat. Mé pohyby by mi záviděli i tvůrci hry Plants VS Zombies a mám podezření, že kdyby mne viděli, okamžitě by se snažili získat můj souhlas k tomu, aby v příští generaci této nadčasové hry použili můj pohyb jako předobraz k pohybu zombíků.

Ano, jsem zase jednou nemocný a vůbec mě to nebaví.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pondělí

Vždycky je to tak, jak už jsem psal mnohokrát a mnohokrát ještě napíšu - pondělí po víkendu - ať už po víkendu s dětmi, po víkendu s G. nebo prostě po každém víkendu - je hrozný den.

Bylo tomu tak vždycky, je tomu tak stále a ještě tomu tak minimálně vždycky bude. V pondělí je zkrátka mnohem těžší motivovat se k tomu, abych vůbec vstal z postele, začal rozpohybovávat své tělo a odeslal se za prací. Co jediné bylo potěšující, že mě nad vodou držela komunikace s G., protože jinak bych hned po probuzení zase zalehl pod peřinu a odmítal opustit vyhřátou postel.

Každopádně jsem nakonec tu krátkodobou ranní krizi, kdy mi celé tělo naznačovalo, ba přímo řvalo, že vstávat je jeden ze dvou nejhorších nápadů, které mi mohly přijít na mysl, povedlo překonat a rozjet své tradičně nadprůměrně vysoké pracovní nasazení.

A to i přesto, že nakonec nebylo pondělí tak úspěšným dnem, jak jsem původně předpokládal a navíc některé zprávy mě přinutily zamyslet se nad myšlenkou své pracovní aktivity tolik nerozmělňovat a znovu se soustředit jen na jednu centrální pracovní činnost. Která z nich to nakonec bude, se ještě ukáže.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text