Čas

Milí a drazí pravidelní i levidelní čtenáři a čtenářky.

Opět je tu čas, kdy poslední zvonění zní... aha, to asi bude z něčeho jiného.

Tak znovu: opět je tu čas, kdy na pár dní opustím své milované pracoviště, své drahé kolegy a kolegyně, své milé a drahé a hodné žadatele, své milé nadřízené i ostatní a vyjedu si dovolovat. Zpět ke své zodpovědné, náročné, ale motivující práci se vrátím až na začátku srpna.

Zatím se tedy loučím. Ale loučím se jen proto, abych se vrátil.

Hezký den!

Celý text

Pro sociálku

Stojím si takhle a čekám na svůj spoj, když v tom rána do zad, za jakou by se nemusel stydět ani Ota Zaremba.

Pokud jste příliš mladí nebo příliš neinformovaní a nevíte, kdo to je Ota Zaremba, otevřete si ještě jedno okno prohlížeče a chvilku si googlujte.

Otočím se a vidím za sebou postavu, která patří k pohlaví, administrativním omylem označovanému za něžné. Postava si mě prohlíží a mně jede hlavou přehlídka všech osob téhož pohlaví, které jsem potkal za posledních 5 let. A pak mi to došlo.

"Ježkovyvočišťata čau," povídám radostně.

"No konečně," zafuní osoba, z níž se po dlouhém pátrání v paměti vyklubala asistentka z bývalé firmy. "Hele, něco pro tebe mám," pokračovala, "jestli jsem to teda nenechala v Bratislavě," a začala se hrabat ve své objemné tašce.

Nechám ji chvilku hrabat a zabrousím do historie staré něco okolo dvou let. Tehdy se mi jednoho dne rozezpíval mobil a viděl jsem na displeji číslo, které mi nic neříkalo. Vzal jsem to. Následující hovor nejsem schopen doslova reprodukovat, ale ve své podstatě šlo o to, že jsem stále nedodal potvrzení o vstupní lékařské prohlídce, že si mám zajít za paní doktorkou H., a co se se mnou stane, jestli tu vstupní lékařskou prohlídku nedodám co nejdříve. Osoba, která si na mě takhle pouštěla ústa, se nakonec projevila celkem pozitivně a v krátké době jsme si začali rozumět, i když naše dialogy připomínaly začátek smrtonosné hádky a případné publikum čekalo, kdy začnou létat talíře či jiné nesmysly.

No a tatáž osoba z tašky vytáhla moje potvrzení o příjmech za loňský rok.

"Tak tady to máš," řekla slavnostně.

"Ty jsi vážně sluníčko," odpověděl jsem.

"Já vím," uzavřela náš dialog, načež jsme se rozloučili.

Sociálka zase dostane, po čem touží.

Hezký den!

Celý text

Léto

I když jsem se prokazatelně narodil v zimě, jsem milovník léta. Teploty nad 30°C si, na rozdíl od mnoha jiných lidí, naprosto úžasně užívám. Naopak mi vadí, když je v létě chladno, prší, mrak sem, mrak tam.

Minulý týden stál v tomto směru za kočku, za starou belu. Proto mě potěšilo, že se na víkend a na pouť rozjasnilo a udělal se konečně pořádný pařák. Moje kosti se prohřívají a i já se cítím lépe než v chladu. Navíc můžu nosit svůj apartní klobouček, zakoupený loni při návštěvě Trenčína.

Jak říká klasik: Léto budiž pochváleno!

Hezký den!

Celý text

Na pouti a tak

Ráno po zábavě kupodivu nebylo zas tak těžké, jak se předpokládalo. Z postelí jsme se vykulili po osmé hodině a byli jsme dohodnutí, že na devátou pojedeme na pouť, abychom si stihli zablbnout, než přijdou pařáky.

Takže jsme snídali, manželka si ještě stihla umýt hlavu, Pavlínku vzaly neteře mezi sebe, že půjde s nima pěšky a my s Míšou jsme naskočili do auta a frnk ujet ty dva kilometry. Cestou jsme dohnali holky, ale kromě Pavlínky si přisednout nechtěly.

Na pouti samotné jsme se nejdříve dohodli, že až nastane situace, půjdeme na houpací loď. Ta se při houpání vždycky vykroutila až do svislé polohy. Prošli jsme celý areál a za chvilku se atrakce rozjely. Začali jsme na autodromu, kde jsme měli tu výhodu, že jsme byli jedinými jezdci, takže celá plocha byla jen pro nás. Pak děti prošly autíčkový kolotoč větší a autíčkový kolotoč menší, aby holky zamířily na řetízkáč. Neteře jen chodily a koukaly a na nic nešly, přestože měly dohromady k dispozici tři stovky (po návratu se pak chlubily, že každá utratila jen 40 Kč; hrůza - jít na pouť a škrtit prachy by mělo být trestným činem).

Později se objevil švagr se švagrovou, nejstarší neteří a synovcem Ondrou. To byly naše děti na houpačkách.

Houpací loď jsem si vyzkoušel s Pavlínkou a oběma mladšími neteřemi. Ta, co seděla s námi, to celé proječela ("já se bojím, já chci dolů"), Pavlínka se po počátečním strachu držela statečně a já obdivoval svůj žaludek.

Asi okolo jedenácté dopoledne jsme se vrátili a děti začaly pomáhat s přípravou oběda. Po obědě jsem dal Míšu spát (byl utahaný jako kotě) a protože jsem měl pocit, že moc nechápe, co po něm chci, tak jsem mu to předvedl v praxi, výsledkem čehož bylo, že jsme usnuli oba, čehož jsem si všiml, až když se mě přišla manželka zeptat, zda chci kafe. Šel jsem si dát kafe a přišel jsem zrovna do mírně rozvášněné debaty, protože se rozdávaly kornoutové nanuky a jeden z nich dostal synovec Ondra. Nejstarší neteř, která měla svůj nanuk už dávno snězený, spustila stavidla své výřečnosti: "Dáš mi kousnout, Ondro? Dáš mi kousnout? Dáš? Jo? Dáš mi kousnout? Podívej se," vzala do ruky petflašku od Mattonky, "podívej se, Ondro, tady je ptáček, dáš mi kousnout? Dáš mi kousnout, Ondro? Dáš mi kousnout, když jsem ti ukázala ptáčka? Dáš mi kousnout?" a tak pořád dokola, až by člověk nevěřil, že je o 12 let starší než Ondra. Když Ondra odolal tomuto nátlaku, přišla nejstarší neteř s další taktikou "Ty seš hodný Ondra, dáš mi kousnout? Nedáš? Ty seš zlobivý Ondra, dáš mi kousnout? Nedáš? Dej mi kousnout a budeš hodný Ondra," atd. Když byla svými rodiči okřiknuta, odvětila: "Já chci, aby se naučil dělit s ostatníma," což vyvolalo bouři veselí, neboť sama nejstarší neteř v této disciplíně dost silně pokulhává.

Odpoledne, poté, co se probudil Míša, odjely nejdříve neteře na kolech a pak švagr se švagrovou a synovcem Ondrou vlakem. My jsme ještě nechali proběhnout želvu po zahradě a po páté hodině jsme nejdříve zavezli domů manželčina strýce a nakonec dojeli domů sami. Přestože byl Míša utahaný jak kotě (už v autě tloukl špačky), nakonec dokázal až do desáté hodiny večerní výskat a křičet, naštěstí potom usnul.

Hezký den!

Celý text

Pouťová tancovačka

Po mnoha a mnoha (asi tak sedmi) letech jsme se vydali na pořádnou pouťovou tancovačku. Poutě jako takové mám rád už odmala, i když na své historicky první jsem nevlezl na žádný kolotoč, jen jsem na všechno dost vyděšeně zíral. Postupně jsem se na každou začínal těšit. V době mého dětství to bylo tak, že pouť začala a skončila 1. května, ovšem na přelomu května a června byla naštěstí další a ta trvala více dní, kdy jsem všechny v kasičce nastřádané peníze proměnil za potěšení z jízdy na kolotočích všech druhů a barev. Ve dnech, kdy byla škola, jsme se spolužáky čekávali, až odbije třetí hodina odpolední a my se budeme moct svézt. Taky jsem jednou díky pomoci kolotočářům měl hodinu jízdy na labutích zadarmo.

Letošní pouť se vyvedla, protože v pátek už nepršelo a v sobotu byl pěkný pařák. Měli jsme dohodnuto, že na pouť jako takovou půjdeme v neděli dopoledne. V sobotu večer jsme vyrazili na tancovačku. Ta začínala o devíti a nějak tou dobou jsme vycházeli, abychom byli asi o půl desáté na místě (tedy na hřišti). Manželka cestou litovala, že se jí nepodařilo ukecat kámošku Ilonu. "Uvidíš, že tam přijdeme a bude tam," prohodil jsem jen tak.

Asi si budu muset otevřít věšteckou kancelář. Sotva jsme zaplatili vlezné (pořadatelé byli viditelně méně střízliví než průměr návštěvnictva) a zaparkovali u stánku s pivem, vínem, nealkem, panákama, opékaným uzeným a grilovanýma klobásama (všechny správné tancovačkové atributy), rozhlédla se manželka po okolí s nevinnou otázkou "Je tu někdo známý?" a zjistila, že ani ne dvacet metrů od nás stojí právě Ilona a její dvě sestry. Bohužel už nebyl žádný volný stůl, což Ilona omlouvala naivní výmluvou, že jí bylo blbé sednout si k prázdnému stolu sama. Naštěstí se jedné z jejích sester podařilo přimět jednoho ze střízlivějších pořadatelů k akci, a tak nakonec jsme měli nejen stůl, ale i dostatek židlí. Celkem naše skupina obsahovala šest lidí, z toho dva chlapy a asi milión ženských.

Jako první jsme si dali místní pivo do kelímku (pivo v kelímku! sentiment je přítomen) a zavedli všeobecné hovory na různá témata. Skupina na pódiu by si mohla dát titul "oficiální kopie Kabátu", protože od Kabátu hráli úplně všechno a od ostatních jiných zdrojů maximálně po jedné dvou písničkách. Pravda, jeden z kytaristů vypadal jako recyklovaný Martin Maxa, basák zase připomínal člena ZZ Top, kterého přepadl agresivní holič, a zpěvák by se spíše hodil do rapové skupiny, ale všeobecně jim to šlapalo a mimořádně tedy neplatilo heslo "jestli je Pepa Vojtek vidí, za svůj zpěv se jistě stydí".

Když se nám podařilo vplout mezi rytmicky trhavě se pohybující lid, zjistili jsme závažnou skutečnost, totiž, že mezi tancujícími postavami nejsme ani zdaleka nejstarší. A co víc, asi hodinu před koncem jsem zjistil, že nejsem ani nejvyšší, to když okolo mě prošel mladík, kterému jsem byl asi k ramenům. Po nějaké době jsme za ním vyslali Ilonu a ta z něj vytáhla závažnou informaci, že měří dva sedm (čímž mi to nandal o 16 cm, zmetek).

Když se netančilo, stačilo se projít po parketu (hřišti) a našel člověk mincí, že si s nimi mohl dát několik panáků. Manželce se povedl kapitální úlovek, když z pod boty jednoho velmi temperamentního tanečníka vylovila kovovou padesátikorunu. Kromě toho jsme našli jeden řetízek a jednu baterku, ale oboje jsme poctivě (možná taky trochu blbě) odevzdali pořadatelům. Při jednom z tanců, kdy jsme prováděli figuru vzájemného zavěšení se za lokty a velmi rychlého otáčení se okolo svislé osy se nám podařilo částečně zbourat stanoviště zvukařů, kteří pak na nás vrhli velmi ublížený pohled. Ale ke cti jim slouží, že hudba nevypadla.

Přestože jedna z holek u našeho stolu (nějakou náhodou zrovna ta, co přišla se mnou) původně hlásila, že tam budeme maximálně do půlnoci, nakonec jsme odcházeli nějak okolo třičtvrtě na tři, do postelí jsme zapadli o čtvrt na čtyři. Ke cti našich dětí slouží to, že před osmou ráno nevydávaly žádné hlasité zvuky, takže jsme nakonec měli i pohodové vstávání.

Hezký den!

Celý text

Korunka

Mé trampoty se zubní výbavou, které se postupně táhnou už asi tak poslední čtvrtstoletí (to je hrozné slovo), vstoupily do další fáze.

Ve středu jsem plavným krokem vtančil do zubní ordinace ve vilové čtvrti, elegantně jako seladon z filmů pro pamětníky dosedl na mučící křeslo a lačně rozevřel svou rozměrnou ústní dutinu. Tím jsem potěšil pana doktora, který jako jediný v mých dorasovaných zubech vidí potěšení, neboť vždy po setkání se mnou má pak několik nosných témat k diskusi na příštím potlachu stomatologické komory. Rádio k tomu hrálo tradiční cimbálovkové cajdáky, které se vyznačují jistou podobností s klasickými rockovými hity, až na to, že místo několikaminutových kytarových sól slyšíte několikaminutový pokřik "hééééééééééj". Pan doktor se mi úspěšně hrabal v zubním porostu a protentokrát si odpustil tradiční laškování s vrtačkou.

Během seance odběhla obstarožní zdravotní sestra k telefonu. Vůbec mi nebylo jasné, proč poslední dobou nepotkávám mladší variantu sestry (asi tak v mém věku, aby bylo jasno). Když se vrátila, tvářila se zadumaně a oznámila, že do ordinace dorazí maminka s dítětem z asi 10 km vzdálené obce, kteréžto dítě má nějaké bolesti či co. Panu doktorovi citelně ztvrdla ruka. "Jak si to představujou," zahučel a podíval se na hodiny na zdi. "Proč nejdou ke svojí doktorce?" zaburácel a bylo vidět, že nemít zrovna polovinu ruky v mých ústech, vzal by nějaký nástroj původně určený k zatloukání hřebíků. "No," pokračovala sestra, "oni tam zubařku nemají a paní doktorka k nim dvakrát týdně dojíždí do jejich ordinace a v nemocnici jim prý řekli, že máme pohotovost." To se už doktor tvářil jako někdo, kdo se právě chystá provést něco hodně nepěkného. "Jestli přijdou po šesté, tak jim to naúčtuju, až se jim protočí panenky," zahučel a dál se prohrabával mými čelistmi. "Tak," řekl potom unaveně, "běžte se na chvilku posadit," a poslal mě do vedlejší místnosti a do křesla si posadil jiného trpitele, kterému vrtal, plomboval a kdovícoještě dělal.

Pak jsem se vrátil já. Mezitím jsem sestřičce podepsal nějaký papír, ta se na mě zasmála, a řekla, že nebudu muset nic doplácet. V duchu jsem zajásal. Pak se mi doktor ještě s něčím hrabal v zubech a na konci celé akce bylo to, že mi pětku vlevo dole, těsně vedle kráteru po šestce, zdobí zbrusu funglózní korunka.

Jediné, co mi kalilo radost, bylo, že jsem nesměl tři hodiny nic jíst. A protože se mi tento termín kryl s dobou, kdy chodím na kutě, měl jsem nedobrovolnou hladovku.

Hezký den!

Celý text

Občas něco najdu

Během svého cestování po vlastech rodných i jiných občas přijdu k věcem, které někde někdo zapomene či ztratí. Takhle jsem kdysi dávno přišel k docela dobrému univerzálnímu otvíráku, se kterým jsem pak mohl před svými kamarády během toulek přírodou machrovat skoro jako s jistou značkou před šéfem.

Nebo docela nedávno, vlastně letos, v době, kdy jsem coby nezaměstnaný objížděl firmy, jsem v autobuse našel vystřelovací nůž. Pravda, vystřelování mu trošku drhne, ale jinak funguje bez poruch.

Poslední nález se odehrál zrovna toto úterý. Zrovna když rychlík, ve kterém jsem seděl, poskakoval po výhybkách mezi Židenicemi a hlavním nádrem, zvedl jsem oči nahoru a zjistil jsem, že nad místem vedle mého je uložen nějaký barevný časopis. A protože jsem skřítek neposeda, zvědavý jako starej Vopička, po časopisu jsem sáhnul. Obrázek na obálce, zachycující kus lesa s turistickou značkou na jednom stromě, mě zaujal už proto, že jsem odmala chodíval po turistických stezkách a hledání značek a šipek patřilo k mým oblíbeným víkendovým kratochvílím.

Záhy po začtení se do stránek toho barevného periodika jsem shledal, že se jedná o dobře skrytou reklamní tiskovinu jednoho telefonního operátora, u kterého se reklamštinou nemluví. První půlka časopisu byla plná článků - ať už o trempování, o Islandu, o Adršpašských skalách nebo o něčem podobném. Druhá naopak byla plná reklam tohoto operátora. A přesto, že se u něj reklamštinou nemluví, pouhým porovnáním čísel jsem musel konstatovat, že i zde platí "nechci slevu zadarmo".

Z normálních článků jsem se asi nejvíce pobavil u příběhu Amazonka ze solárka - příběh holky, která za největší vodvaz svého života pokládá to, že se po běhání po shopping centru ztříská v baru, a je pozvána na takový dobrodružný víkend v přírodě. Smál jsem se ne proto, že bych jí ty krvavé zážitky přál, ale proto, že při svých mladistvých toulkách přírodou jsem kdysi začínal podobně, nechápal jsem, že při spaní v lese neexistují věci jako polštář a peřina, nechápal jsem, jak to někdo může přežít bez každovečerní koupele, atd., a taky proto, že poté, co už jsem byl zkušený dobrodruh, jsem podobné typy lidí často potkával, a shlížel jsem na ně s chápavým pousmáním.

Hezký den!

Celý text

Jak jsem si dělal legraci

Historka, kterou si přečtete dnes, je dost stará a odehrála se na přelomu let 1994 a 1995. Začala, jak bylo pro mě v těch dobách typické, v počítačové učebně.

V učebně bylo odhadem tak 15 počítačů. Možná 16. Celkový počet není směroplatný, protože jsme tam seděli celkem tři lidi. Já, jeden můj o rok starší tehdejší kámoš a jedna slečna, kterou jsem neznal. Nijak jsem si těch zbylých dvou nevšímal, protože jsem se věnoval nějakému strašně důležitému programátorskému problému.

Po nějaké době jsem periferním viděním zaznamenal, jak se objekt označený „tehdejší kámoš“ nápadně posouvá co možná nejblíže objektu „neznámá slečna.“ Onen kámoš, kterého z dobrých důvodů nemohu a ani nechci jmenovat, se pokoušel zaujmout neznámou slečnu svými znalostmi, na což ona nereagovala. Protože můj hlavní problém už byl vyřešen, a seděl jsem u počítače už jen proto, abych se zvedl tak, abych došel přesně na začátek výdeje večeří, sledoval jsem jeho baličské pokusy s mírným pousmáním, protože jsem tušil, že, podobně jako u jiných slečen, nedojdou úspěšného konce. A taky nedošly. Když jsem se totiž v předem vypočítaný čas s mírným zívnutím a viditelným protažením zvedl, zeptala se ta slečna, zda odcházím. Na mou odpověď, že jo, se zeptala, zda může jít se mnou. Zatvářil jsem se zamyšleně a pak jsem jí to odsouhlasil.

Šli jsme spolu, povídali si, kdo je co zač, a tak jsem z ní vytáhl, že se před pár dny vrátila po dlouhodobém pobytu v Anglii. V hlavě se mi rozsvítilo, že to bude patrně ta příčina, proč jsem ji neznal. A když jsme se u jejího domu loučili, navrhl jsem jí, aby se za mnou zítra zastavila v klubu, kde jsem si tehdy přivydělával, s tím, že začínám pracovat okolo osmé večer.

Upřímně řečeno jsem ani nedoufal, že by přišla, ale stalo se. Chvíli po osmé stála ve vchodu a překvapeně se rozhlížela. Okamžitě jsem jí šel naproti a cestou mě napadla pěkná ptákovina. Když jsem jí pomáhal z kabátu, pošeptal jsem jí, že si zahrajeme společenskou hru, totiž že bude celou dobu v klubu mluvit toliko anglicky, ani slovo česky, a že na češtinu nebude ani reagovat.

Ujednáno, vykonáno. Během deseti minut mí kolegové i spousta návštěvníků věděla, že do klubu přišla nějaká Angličanka, která se baví jen se mnou. Být ten večer na místě zkušený psycholog, mohl by si do svého poznámkového sešitku napsat několik poznámek o typickém chování samečků a samiček. Totiž, ona slečna, abyste rozuměli, byla na výšku tak v průměru, relativně útlá, s blonďatými vlasy někam až ke kostrči a zelenýma kočičíma očima. Jasné? Bylo zábavné pozorovat mužské návštěvníky klubu, jak okolo ní krouží jako vosy okolo lahve s limonádou. Jejich problémem byla nedostatečná angličtina. Uznejte sami, že slova „kompjůtr, hej, okej?“ na smysluplnou konverzaci nestačí.

Abych osvětlil problematiku ještě podrobněji, onen den byla středa. A ve středu se v klubu hrála hudba pro starší a pokročilé, přičemž pozorovat lidi ani ne dvacetileté, jak skáčou a paří na hity typu „táhnu se mlázím a mám přetěžkou kabelu, do které ukládám vše, o čem sním“ bylo tragikomické. Komické tím, jak sebou kroutili, tragické tím, co jim k tomu hrálo za hudbu. Jak říkala skutečná Angličanka Rebecca svojí nenapodobitelnou dikcí „probocha, to se líbilo moje máma!!!“

Samozřejmě, i návštěvníci klubu tvořili jisté skupiny a právě tato středeční skupina byla nejvýživnější, co se týká typové rozmanitosti. A všichni, nebo možná ne všichni, ale mnozí, se snažili navázat konverzaci s neznámou mlčící usměvavou Angličankou, která se bavila jen se mnou (v jednu chvíli mi říkala: „já už to nevydržím, asi se počurám smíchy, když slyším, jak se baví o mně“). Onu tajemnou Angličanku jsem pak vyprovodil ven, tam jsme se oba nezadržitelně chechtali a pak jsme se rozloučili.

Bylo mi jasné, že tento můj podvůdek musí někdy prasknout. Vždyť tu holku musí někdo někdy potkat ve městě, kde bude mluvit normálně česky, a je to jasné! Jenže náhoda tomu chtěla, že ať se dělo, co se dělo, nikdy ji nikdo z mých tehdejších kolegů a jiných blízkých osob nepotkal samotnou. To mi jednou říkala: „Já tady můžu stát na náměstí od rána do večera a nikoho z tvých kámošů nepotkám, a sotva jsi se mnou, tak jich potkáme hned deset.“ No nic, byla to pravda, na jejímž základě se o mně začalo říkat, že chodím s Angličankou.

Celou tuto akci asi nejvíc odskákal jeden z mých kamarádů, který upřímně věřil historce o tajemné mladé Angličance a chtěl, aby ho soukromě naučila základy angličtiny. „Ale mi fakt o nic víc nejde, prosím tě, přelož jí to,“ zapřísahal mě se slzami v očích.

Celá hra trvala asi půl roku, kdy už bylo neúnosné to tahání za nos uměle prodlužovat. Takže jednoho večera jsme v klubu všem oznámili, že ta Angličanka je ve skutečnosti Češka jako poleno a že se stali obětí našich zvrhlých hrátek. Stálo mě to několik panáků pro šokované kolegy, kteří se začínali horečně omlouvat za své výroky. Jediný, kdo toto odhalení nezažil, byl onen kamarád, co toužil po soukromém doučování.

S ním osobně to mělo pozdější dohru, protože jednou dorazil do klubu zrovna, když jsem telefonoval a mluvil právě s ní. Potom, co jsem dotelefonoval, se mě zeptal: „A co? Jak se má?“ Myslel pochopitelně „Angličanku.“ „Ale jo, celkem dobře, právě jsem s ní mluvil,“ odpověděl jsem.
„Počkej,“ on na to, „ale tys mluvil česky.“
Já: „No jasně.“
On: „Ona rozumí česky?“
Já: „To víš, že jo.“
On: „A jak dlouho?“
Kolegové se začínali pochechtávat.
Já: „No přibližně od narození.“
On: „Kecáš, to není možný.“
Já: „Nekecám, fakt mluví, píše, čte a rozumí česky už od narození.“
On: „Hele, nech toho, vždyť je to Angličanka!!!!“
Já: „No, jak myslíš, ale já nekecám.“
On (se otočil na jiného kolegu): „Bohouši, vzpomínáš si na tu holku, co tu s ním byla?“
Bohouš (ač byl téměř stoprocentní abstinent, vypadal pořád, jako že je pod vlivem, a měl i podobný hlas): „No, trochu jo, o co jde?“
On: „Jakou řečí mluvila?“
Bohouš: „Ta mluvila čtyřma řečma.“
On: „A byla mezi nima i čeština?“
Bohouš: „No jasně.“
On: „A zněla ta její čeština normálně jako její rodná řeč?“
Bohouš: „No to bych řek, že jo.“

Když se kamarád o několik minut později smířil s tím, že se stal obětí mé ptákoviny, označil mě v soukromém rozhovoru za dámské přirození, a tím celá historie s tajemnou Angličankou na dlouho skončila.

Hezký den!

Celý text

Prodloužený víkend

Když se najde prodloužený víkend, je to příležitost si pořádně užít. Aspoň takhle jsem to původně vnímal.

První náznak, že to nebude, jak jsem si představoval, byl, když mi manželka intimně sdělila, ať rozhodně nepočítám s variantou "děti u babičky" a tudíž si můžu tak maximálně vymyslet náhradní program. Což o to, možnosti a zdroje tu jsou, řekl jsem si a vymyslel jsem čtyřdenní rodinný program. A krásný. Ale počasí řeklo: Ne!

Ve čtvrtek ráno jsem si mohl zpívat, kdybych to uměl, "lélo, od rána lélo, a celý den lélo, až do večera lélo," atd. To byla dost velká rána pro mé obří plány, ve kterých hrálo jistou roli obírání třešní, odpočinek a dovádění na koupališti, cestování po širokém dalekém překrásném okolí a podobné extrémně náročné outdoorové aktivity. Bylo jasné, že z aktivního sportovního a téměř adrenalinového víkendu nebude nic moc. Spíš nic než moc.

Čtvrtek, pátek a sobota pro mě znamenaly nutnost vaření. To znamená, že jsem si hrál na kuchaře. Předesílám, že až donedávna jsem si mohl klidně dát oficiální titul pohroma pro kuchyni, a ani bych moc nekecal. Ale tentokrát došlo asi k nějaké poruše v logickém nastavení, že to, co jsem stvořil, bylo k jídlu a dokonce mi to rodina nehodila na hlavu.

To všechno vedlo k tomu, že ve čtvrtek jsme zůstali doma a prohlíželi si náš byt zevnitř. Pavlínku napadlo naložit na zem matrace a zkoušet kotrmelce. Asi jsem v jejích očích poněkud klesnul, protože jsem jí musel přiznat, že ve svém věku kotrmelec nejen že neumím, ale že jsem jej vlastně neuměl nikdy.

V pátek se povedlo vychytat chvilku, kdy zrovna nepršelo, tak jsme vytáhli děti na malou, ale výživnou procházku, následkem čehož se děti unavily natolik, že večer upustily od tradičního řádění a věnovaly se rychlému zatuhnutí.

Zato v sobotu bylo krásně až až, takže jsme se vydali na velký výlet. Cestou jsme jen trošku pozměnili plán a skončili na Luckém vrchu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Sice jsme se pokoušeli najít cestu přes osadu Dědek do Oldříše, ale skončili jsme na mizející cestě, která nikam nevedla. Navíc se mi ozvala moje stará nedobrá alergie, takže jsem zanechal rodinu na procházce a vrátil se do horské chaty, kde ale neměli ani jeden papírový kapesník. Ve vrcholném zoufalství jsem se vrhl do prostor označených cedulkou s panáčkem a z takové té krabice vedle umyvadla jsem vyškubl slušně tlustý balík papírových ručníků, které sice ne dokonale, ale přesto splnily původní účel. Když dorazila manželka s dětmi, dali jsme si po nanuku a po chvíli odjeli domů.

Neděle byla podle původního plánu vyhražena pro trhání třešní, ale nakonec jsme se usnesli, že Pavlínčiny cyklistické schopnosti opravdu neumožňují drandění po silnicích vyšší než třetí třídy, a tak jsme jeli po naší známé cyklostezce do nedaleké vesnice na zmrzlinu. A proč? Protože i když měli jen tři druhy (vaječňák, meruňka, nugát), tak je tam hezké prostředí na posezení pro znavené cyklisty. A cestou zpět jsem se s Pavlínkou střídal na vedoucí pozici našeho rodinného minipelotonu. Domů jsme díky přestávce u švagrových dorazili až po večerníčku a děti měly o zážitky postaráno.

Hezký den!

Celý text

400

Dnešní příspěvek je jubilejní a má pořadové číslo 400.

Je pravdou, že tenkrát, kdysi dávno, kdy jsem začínal psát své příspěvky, jsem to bral jako kratochvíli maximálně na pár měsíců. A dnes sem smolím čtyřstý příspěvek a mám už přesně naplánováno, o čem budu psát v říjnu, prosinci, lednu, atd.

Den po pivovarských slavnostech se mi opět připomněl můj nepříjemný průvodce životem jménem alergie. Celou neděli jsem pak prokýchal a prosmrkal, následkem čehož mě ještě další dva dny bolela oblast, kde krk přechází v hruď.

Ale taky jsme byli v Oldříši pečovat o zahrádku, když jsou manželičini rodiče na dovolené. Děti řádily, želva svým pomalým tempem chodila a přežvykovala, já smrkal a kýchal, nakonec ještě proběhlo tradiční letní vyvražďování slimáků a podobné kratochvíle.

V pondělí jsem vstával krajně nerad a asi jsem věděl proč. Už tradiční folklór, kdy při bouřce vypadne v části areálu firmy proud, následkem toho se pak nerozjede systém tak, jak by měl (firma najatá na úpravu UPSky už víc než půl roku slibuje, že to dá příští týden do pořádku), když to naběhne, tak jsou uživatelé, zejména pak účtaři, kterým běží jejich uzávěrky, jak utržení z řetězu, protože nechápou, že nejdříve musí projít ty procesy, které měly původně projít v noci, nás pomalu, ale jistě začíná štvát. Takže během prvních deseti minut jsme měli patnáct telefonátů s tím, že proč, jak, kdy a podobně. Situace se zlepšila až po poledni. Naštěstí.

Čtyřstovka končí, začíná lov na pětistovku.

Hezký den!

Celý text

Pivovarské slavnosti

Slavnosti našeho místního pivovaru jsou akcí, kterou prostě musíme navštívit, i kdyby pes na kočce jezdil. V sobotu odpoledne, poté, co Míša, znaven dopoledním běháním po městě, kde jsme si mimochodem nakoupili hromadu zbrusu nových triček a podestýlku pod želvu, usnul spánkem nasycených, jsme se zeptali Pavlínky, zda s ní má jít do pivovaru táta nebo máma. "Táta," oznámila bez rozmýšlení. Spadla mi čelist, protože ani ne hodinu před tím na mě křičela, že jsem na ni zlej.

Vzal jsem tedy Pavlínku za ruku a vyrazili jsme. Naštěstí to nemáme do pivovaru daleko. Celá akce se odehrávala na nádvoří, kde bylo jednak improvizované pódium, které obvykle slouží jako nakládací rampa mek-kvák, a na něm dováděla místní dechule. Prostranství dále bylo poseto stoly osypanými zasloužilými pivaři. A na další louce stály stánky se sladkostma všeho druhu, skákací hrad, nafukovací skluzavka a divadlo, kde se měly odehrávat pohádky.

Pavlínka nejdříve vyzkoušela nafukovací skluzavku (30 Kč za 5 minut, vyžírkové jedni) a hned potom nafukovací hrad (totéž). Potom jsme se šli usadit k pohádce. Jako první nám dvě dámy nějak okolo čtyřicítky zahrály loutkové drama o pejskovi a kočičce (nejprve to tak nevypadalo, ale nakonec to skončilo oním proslulým nedobrým dortem), načež jsme si s Pavlínkou koupili každý jeden mls a jali jsme se mlsat a korzovat. Manželka s probuzeným Míšou dorazili později, když už běžela druhá pohádka, tentokrát horor o Jeníčkovi a Mařence a opravdu ošklivé ježibabě. Na závěr děti dostaly bonbónky a perníčky. Pavlínka si šla ještě jednou zařádit na nafukovací skluzavku a tehdy se mi povedla zajímavá věc - totiž, u skluzavky se shromáždilo tolik dětí, že se Pavlínce povedlo proklouznout bez placení. Potom si šli zaskákat do hradu i s Míšou a nakonec jsme se dostali i na exkurzi do pivovaru.

Exkurze byla krátká a stručná. Oproti plzeňskému pivovaru, kde jsme exkurzovali před cca 5 lety, nám skoro nic neukázali, ale i tak byl cítit poměr mezi příjemným chládkem vevnitř a horkem venku.

Už jsme se dohodli, že to zabalíme domů, ale nakonec jsme se ještě chvilku zdrželi. Míša začal totiž prohánět holky, které byly minimálně o hlavu větší než on. Na každou dělal "ty ty ty", což působilo opravdu dost vesele.
Domů jsme se dostali až po ještě jedné delší procházce a děti večer usnuly opravdu rychle. Naštěstí.

Hezký den!

Celý text

Otisk

Moje nekonečná story o zubech má další díl. Tentokrát se odehrává - jaké překvapení - v zubní ordinaci.

Ve čtvrtek ráno (poté, co jsem o den předem nahlásil šéfovi a kolegovi, že prostě přijdu extrémně pozdě) jsem zamířil do zubní ordinace. Přesně podle instrukcí jsem tam byl dokonce o sedm minut dříve, než byl můj termín.

Překvapivě jsem tam nebyl první, už tam seděla paní se synem. Asi tři minuty poté, co jsem měl vejít, otevřela sestra (zdravotní) dveře, podívala se na mě a se zřetelnou stopou lítosti pronesla: „Tak si pojďte dál.“ Vešel jsem dovnitř, odevzdal jí kartičku, kam se mi zapisujou záznamy, a usedl na křeslo. O chvíli později přišel i pan doktor.

Navzájem jsme se pozdravili, načež si pan doktor přisedl, chvíli se hrabal ve svých strojích, přístrojích a nástrojích a pak začal samotný proces. Myslel jsem si, že už dostanu korunku, leč opět chyba. Nejdříve mi na horní zuby přilepil takový růžový obdélníček a poručil skousnout. Chvíli jsem srdnatě držel, ale pak už se to nedalo. Potom vzal takovou jakousi kovovou věc naplněnou žlutou hmotou, co chutnala po kyselých jablkách, a toto všechno mi přitiskl na spodní zuby, kde to držel několik dlouhých minut. Když už jsem se z toho začínal dusit, vytáhl mi to monstrum z ústní dutiny a chvíli si výsledek prohlížel. Pak vzal druhou kovovou věc naplněnou tentokrát zelenou hmotou chutnající po mentolu a to mi držel dalších několik minut na horních zubech. Když mi tu hmotu ze zubů sundával, myslel jsem, že mi je všechny naráz vyškubne. A abych si moc nevyskakoval, ještě jednou jsem si zopakoval tu hmotu na spodních zubech, tentokrát obohacenou o modré cosi. A i tohle při sundávání ze zubů bolelo, jako by mě všechny zbývající zuby chtěly opustit.

No, závěr je takový, že mám cca dva týdny pokoj.

Hezký den!

Celý text

Šířím pozitivní epidemii

Postupně začínám šířit pozitivní epidemii, a to epidemii mlsnosti.

Začalo to zcela nevinně, když jsem si všiml, že kromě hlavního jídla si může strávník v naší euresťácké jídelně vybrat taky z určitého množství zákusků. A zákusky jsou něco pro mě, už odmala.

Protože znám svou mlsnost, která je v některých případech opravdu extrémní, rozhodl jsem se stanovit si jako zákuskový den pátek. V praxi to vypadá, že v pátek jdu a vezmu si z nabídky to, co se mi líbí.

Předminulý pátek jsem to udělal zrovna tak. Na pořadu dne byl tvarohový dezert s ovocem, který jsem začal po zkonzumování hlavního jídla rovněž konzumovat. Šéf, sedící naproti mě, chvíli odolával, pak se zeptal, kolik to stojí, načež se zvedl a řekl, že to jde zkusit taky. A tak jsme u stolu mlsali dva.

V pondělí koukám, koukám, vlastním očím nevěřím - šéf si ke stolu na tácku s jídlem nese podobnou misku, jen tentokrát s pudinkem se šlehačkou. U stolu všichni pochvalně mručí, kolegovi, který se vrátil z dovolené a nezná detaily, vysvětlují co a jak.

Jiný kolega, který má rovněž k jídlu dobrý vztah, kouká na šéfa a postupně nahlas uvažuje "no... že bych?" A nebudu vás napínat - ani ne po pěti minutách už měl tentýž zákusek na svém tácku. A konstatoval, že jako dobrý, no.

A v úterý si tento kolega zákusek přinesl sám, z čehož je vidět, že jsem zasáhl dobrým směrem.

Hezký den!

Celý text