063 / 100 - Dovolání se do hlasové schránky

Je jedna věc, která je horší než nedovolat se. A to dovolat se do hlasové schránky.

Když se nedovolám z toho důvodu, že to volaný nebere, mávnu nad tím rukou a zkusím zavolat o nějakých třicet až padesát minut později. Většinou to při tomto druhém pokusu zvedne. Nebo do té doby zavolá zpět.

Pak je možné, že se nedovolám z jiného důvodu. Neosobní hlas mi ohlásí, že volaný účastník není dostupný. Nebo že volaný účastník s někým hovoří. I v tomto případě jsem v klidu. Jakmile se totiž situace napraví, přijde mi informační SMS zpráva, že volané číslo je opět dostupné nebo že už může přijmout můj hovor.

Ovšem co mě dokáže otrávit, je, když se v telefonu ozve neosobní hlas a oznamuje: „Dovolali jste se do hlasové schránky šest... nula... čtyři...“ V takovém případě se z usměvavého, pohodového, pozitivně naladěného jedince měním v krvelačné monstrum a na hlavu toho, kdo hlasovou schránku vynalezl, svolávám hromy blesky.

Nehodlám se bavit s hlasovou schránkou, když potřebuji hovořit s konkrétním člověkem, kterému volám.

Ze stejného důvodu pokaždé, když dostanu nové telefonní číslo nebo novou SIM kartu, první krok je, že zruším kontrolu PIN a druhý krok je, že deaktivuji hlasovou schránku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

062 / 100 - Zkracování písniček

Je o mně všeobecně známo, že mám rád hudbu. I když má vlastní hudební kariéra byla kratší než krátká, jako posluchač jsem poměrně aktivní.

Už asi nespočítám, kolik písní kolika interpretů a z kolika alb jsem slyšel. Ta čísla by totiž byla maximálně neuvěřitelná. Každopádně pokud si některou píseň zapamatuji, tak si o ní pamatuji i takové detaily, jako například ve kterém okamžiku se změní rytmus, kdy nastoupí sólo některého nástroje nebo kdy se opakuje refrén místo sloky.

A s tím souvisí i to, že si občas zapamatuji i to, jak je písnička dlouhá. Jestli tři minuty, pět minut nebo třeba osm minut. Ne že bych držel při poslechu v ruce stopky.

A proto mě může dostat do nepokoje situace, kdy slyším některou píseň, kterou znám, a ejhle - ona je kratší. Zpěvák nastupuje jindy, sólo uprostřed chybí a podobně. To jsem zklamán a pak hledám původní verzi, abych si spravil náladu.

Aby bylo jasno, o čem jsem až dosud tak zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vyprávěl, uvedu, jak je mým oblíbeným zvykem, dva příklady. Shodou okolností se oba týkají kdysi (někdy v letech 1987 - 1991) populární slovenské skupiny Tublatanka. Nehodlám hodnotit, jestli tato skupina hrála nebo hraje metal či ne (upřímně řečeno, nehraje, ale to je jedno), přestože jsem na tuto otázku byl tenkrát často dotazován. Na jednu stranu lidi, kteří tuto skupinu poslouchali více než já, s ní argumentovali ve chvíli, kdy chtěli naznačit, že moje oblíbená hudba není metal; na druhou stranu lidi, co byli většími fanoušky metalu než já, tuto skupinu brali jako to, co by opravdový fanda metalu nikdy neposlouchal. Nuže, ačkoli mám ve své hudební sbírce větší než malé množství metalových alb a interpretů, nehodnotím hudbu podle toho, jestli je nebo není metal, ale podle toho, jestli se mi líbí nebo ne.

Ale zpět k tématu. Nuže, zmíněná skupina vydala kdysi výběrové album Zlatá, kde sestavila 21 svých písniček, pravděpodobně nejlepších dle mínění členů skupiny. Osobně bych podobný výběr udělal jinak, ale to je moje věc, já si můžu písničky namíchat tak, aby mi vyhovovaly, když mi nevyhovuje takovýto výběr. Ovšem minimálně ve dvou případech se skupina dopustila hudebního zločinu.

Tím prvním je písnička Stojím, padám. V původní verzi měla 4'48", tedy skoro pět minut. Na výběrovém albu má 3'20", tedy téměř minuta a půl v čudu. Chápu, že se to nemusí zdát rozhodující, ale mně prostě useknutá předehra, chybějící mezihra mezi první a druhou slokou a brutálně useknutý závěr opravdu vadí.

Ovšem mnohem brutálněji chlapci usekli písničku Rieka. Ta měla v původní verzi téměř nepředstavitelnou stopáž 7'43" (a přitom nenudila), na výběrovce má tři a půl minuty dole a měří jen 4'14", tady chybí opravdu dlouhý kus a kdo nezná původní verzi a hodnotil by písničku podle výběrovky, neměla by šanci jej zaujmout.

Pokud chtěli pánové hudebníci ušetřit celkovou stopáž výběrového alba, mohli na něj zařadit o jednu píseň méně a nemuseli tyto dvě zkracovat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

061 / 100 - Tzv. Karma

Jakožto relativně normální evropský do jisté míry lidský jedinec si pod pojmem karma představím kotel. Nebo bojler. Nebo něco takového.

Před několika lety jsem viděl několik epizod seriálu o chlapovi s knírem (jak známo, neexistuje chlap, kterému by slušel knír, ale to je jiné téma a to dnes rozebírat nebudu) a ten tvrdil, že mu jistá karma naznačuje, že by měl napravovat lumpárny, které spáchal zamlada. Nuže, pár epizod bylo dobrých, zbytek koncentrovaná nuda. Ovšem zaujalo mě, že slovo karma použil pro to, čemu já říkám svědomí. Něco jako že když provede někdo někomu něco špatného, tak se mu to vrátí ve špatném, naopak když provede něco dobrého, vrátí se mu to v dobrém.

V této souvislosti mě napadlo, že vlastně neexistuje v tomto ani v sousedních šesti vesmírech jediný člověk, kterému bych provedl něco špatného. A pokud ano, tak v souvislosti s tím tvrzením z toho seriálu si to zasloužil, protože se sám předtím zachoval špatně k někomu jinému.

Tak to byl úvod, abych přitáhl pozornost všech čtenářů; a jako vždy se mi to povedlo na výbornou. Ovšem nyní k hlavnímu bodu. Jak známo, psaním blogů se baví spousta lidí. Některým to jde lépe, jiným hůře a jednomu mému spolužákovi z gymnaziálních let to nejde vůbec (a přitom se tak snaží). Počet lidí tvořících blogy vzrostl poté, co blogovací systémy přibyly u různých zpravodajských serverů, díky čemuž může blogovat každý, kdo trefí prsty na klávesnici. Neříkám, že je to zle, i já jsem díky tomu objevil autory a autorky, stojící za mou pozornost.

Ostatně sám jsem před několika lety zkoušel paralelně se svým blogem psát i druhý na serveru týden.cz. Ovšem po dvou článcích mě to přestalo bavit a vrátil jsem se ke svému standardnímu blogu.

Asi nejrozšířenější systém blogů má server idnes.cz, což není reklama, ale pouhé konstatování. I tam dochází k tomu, že píše každý, kdo má rektální otvor (i když u některých si nejsem jistý ani tím). Občas se objeví nový autor nebo nová autorka a pokud mne zaujme, dostane se do mého výběru. Občas někdo z tamních pisatelů zmizí, jak už to chodívá.

A nyní k tomu hlavnímu. Články je možné hodnotit tzv. zvýšením tzv. karmy. A to je balvan úrazu. Je totiž možné hodnotit pouze pokud se čtenáři článek líbí. Potom klikne na jeden odkaz a tzv. karmu zvýší. Opačný případ, tj. snížení karmy, bohužel neexistuje. A to je škoda, poněvadž to by se vyplatilo.

Jak píše Pavel Hewlit v tomto článku, existují mezi tamními blogery jedinci, kteří píší jen a pouze proto, aby dosáhli co nejvyšší karmy. Proto rezignují na originalitu a omílají stále stejná nebo podobná témata. Jistotou je napsat článek, ve kterém se autor negativně vymezí vůči Miloši Zemanovi nebo Václavu Havlovi (optimálně vůči oběma), nenechá nit suchou na Evropské unii nebo NATO (optimálně obou a pokud chce mít záruku, že mu číslo karmy naskočí do neuvěřitelné výšky, spojí to s negativním vymezením vůči výše zmíněným politikům). O něco menší jistotou je vyjádřit se pozitivně nebo negativně vůči imigrantům z Asie, Afriky a podobných zaostalých končin, tady karma naskakuje bez ohledu na polaritu vyjádření. Ošidným bodem je článek obdivující Vladimira Putina. Může přinést karmu jako hrom a zároveň může zůstat bez odezvy. Naopak trefou do černého je jakákoli kritika vůči České televizi.

Dokonalosti v tomto směru dosahují jedinci, kteří sprdnou Českou televizi za to, že není dost uctivá vůči Putinovi a zároveň nenechají nit suchou na Miloši Zemanovi za to, že je údajně až příliš vstřícný vůči Putinovi; oboje zvládnou v jednom článku.

Pozor! Pokud se některý autor vyjádří pochvalně o Miloši Zemanovi, je okamžitě označen za agenta Kremlu, pokud se pochvalně vyjádří o Václavu Havlovi, je promptně označen za havloida nebo pravdoláskaře (tedy škůdce všeho dobrého) a pokud si troufne kritizovat Putina, je to bezpochyby totální trouba a ovce, která bečí podle not z Bruselu nebo Washingtonu. Tolik k úvodu dnešního článku.

Což o to, tato témata asi opravdu některé čtenáře táhnou, ovšem já si raději přečtu články z normálního běžného života (proto oceňuji, že v rámci idnes.cz je možné vypnout si zobrazování článků o politice), které nemají sice tak vysoké hodnoty karmy, ale zato mě dokáží pobavit.

A největší zlo je, když některý zneuznaný autor, kterému je lehce vytknuto v diskusi pod jeho článkem, že jeho článek není zas tak kvalitní, jak si on sám myslí, začne reagovat poznámkami o tom, že hodnota karmy vypovídá o něčem jiném, aniž by si zkusil uvědomit, že hodnota karmy s kvalitou článku souvisí asi podobně jako hustota žirafího trusu s cenou nejnovějšího automobilu značky BMW.

Co se týká diskusí pod články, ty bývají často zajímavější než článek samotný. Pokud tedy autor není srab a diskusi povolí (samozřejmě respektují právo každého autora být srab a diskusi nepovolit). Ovšem když je v diskusi 50 komentářů a z toho 46 obsahuje pouze slovo karma, nestojí tato diskuse za nic.

Bohužel mi žádný z autorů, kteří píší zásadně jen a pouze tak, aby získali co nejvyšší karmu, neodpověděl na otázku, k čemu mu ta vysoká karma je. Jestli se s ní chlubí v hospodě, jestli má to číslo vylepené nad postelí a zálibně si je každý večer prohlíží, jestli karma zvyšuje jeho atraktivitu pro opačné pohlaví...

Tudíž abych to shrnul (a bohužel idnes.cz tento můj návrh nepřijal). Rozhodně by bylo lepší čtenářské hodnocení článků jako ve škole od 1 do 5, výsledek by byl mnohem objektivnější a přinutil by tzv. honiče karmy přemýšlet o tom, co píší.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

060 / 100 - Neschopnost poprosit o něco

Jsem jeden z mála lidí, o kterých se dá říct, že se za všech okolností chovají slušně. Vejdu-li do uzavřeného prostoru, kde již někdo je, zřetelně pozdravím, stejně tak při odchodu. K průchodu dveřmi pouštím nejdříve lidi vycházející, pak osoby dámského pohlaví a nakonec procházím i já. A když o něco žádám, nedělá mi sebemenší problém vyslovit slovo prosím. V tom posledním jsem asi jedinou žijící bílou vránou.

Abych uvedl příklad, protože schopnost uvádět příklady je jedna z věcí, ve kterých jsem fakt dobrý. Byl jsem kdysi na návštěvě u jedné své dlouholeté (to znamená, že se známe dlouho, ne že je stará, navíc, když je o něco mezi jedním a jedenácti lety mladší než já) kamarádky (což je osoba dámského pohlaví, u níž nehrozí, že bych s ní někdy zatoužil po citovém vztahu). Tenkrát ještě kamarádkou byla. Pak jsme se jednou bavili ještě s jedním z mých nejlepších kamarádů a jednu větu, kterou jsme si v chlapském hovoru pronesli mezi sebou, si vztáhla na sebe jako smrtící urážku (což u holky, která tvrdila, že je zvyklá na nejdrsnější humor, je na pováženou, ale to není smyslem dnešního článku) a kamarádství s námi dvěma ukončila.

Nuže, během zmíněné návštěvy uvedená kamarádka pronesla směrem ke mně:
„Zavři to okno.“

Podíval jsem se na ni a klidným hlasem se jí zeptal:
„Říkala jsi něco?“

V její tváři se objevil náznak údivu:
„Říkám, ať zavřeš to okno.“

Pokračoval jsem stejným tónem jako předtím:
„Vidím, že něco říkáš, ale nerozumím tomu.“

Mírně zrudla, zaťala pěsti a skrz zuby pronesla:
„Krucinál, zavřeš to okno?“

Neměnil jsem na svém výrazu ani na tónu hlasu vůbec nic:
„Asi tu bzučí nějaká moucha, vůbec nerozumím, co říkáš.“

Chvíli dýchala jako býk těsně před útokem na toreadora, pak zafuněla a klidným hlasem pronesla:
„Prosím Tě, zavřeš to okno?“

A teprve teď se mi na tváři rozlil blažený úsměv, okno jsem zavřel a řekl jí:
„No vidíš, proč jsi to neřekla hned?“

Tudíž pokud něco po někom chcete, nebojte se říct prosím. A pokud to neumíte, nic po nikom nechtějte.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

059 / 100 - Závistivci

V den, kdy jsem začal tvořit svůj blog, se mimo jiné stala jedna pozapomenutá změna v mém životě. Z jednoho z mnoha lidí, běžného občana, téměř průměrného (i když průměrný jsem ve skutečnosti nikdy nebyl a patřit do průměru bych pokládal za svou největší osobní chybu) jsem se stal člověkem veřejně všeobecně známým.

Proto, ať dělám co dělám, nemohu a nesmím si dovolit spoustu věcí, které si ti anonymní jedinci dovolit mohou. Jako bloger mám zodpovědnost za své chování a jednání a zároveň jsem vzorem pro mnohé další blogery a zejména pro naši pokrokovou mládež. To vše musím mít na paměti a myslím na to i při svých besedách s občany.

Ovšem pak je tu druhá odvrácená strana mince blogerské veřejné známosti. A to jsou závistivci. Zkrátka lidé, kteří sami od sebe nic nedokázali a nedokáží, pročež nemají nic lepšího na práci než závidět těm, kteří něco dokázali a dokáží. A závidět lze cokoli. Nejen mně. Zažil jsem jeden incident, kdy jistá mentálně gigantická osoba dokonce záviděla invalidní občance její invalidní vozík, protože díky němu invalidní občanka zabírala více místa v prostředku hromadné dopravy.

Mí závistivci se rekrutují z lidí, kteří by sami nedokázali sepsat útvar složitější než je holá věta (a ani tu holou větu nejsou schopní napsat bez minimálně pěti hrubých gramatických chyb), ovšem o to více se předhánějí v šíření zášti a nenávisti vůči těm, kdo jsou chytřejší než oni. Nejen vůči mně. Všeobecně.

A člověk, který mi závidí to, že jsem schopný napsat zajímavý, čtivý a poutavý článek, a že takových článků už mám přes dva a půl tisíce, si nezaslouží, abych ho bral vážně.

Ovšem beru to pozitivně. Protože, jak říká klasik, závist druhých si musí každý zasloužit. Proto, i když závistivce neberu vážně, vím, že jejich závist je projevem toho, že jsem lepší než kterýkoli z nich. Navíc závistivcova závist trvá vždy déle než štěstí toho, komu závistivec závidí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

058 / 100 - Nezavírání dveří

Další nešvar, který jsem se rozhodl podrobit svému tvrdému a kritickému pohledu, je nezavírání dveří.

To máte tak. Čekám na výtah. Výtah se přisune do mého poschodí a dveře se automaticky rozjedou od sebe. Já vejdu dovnitř a protože pravděpodobnost, že by se v poslední možné vteřině objevil další spolucestující, je menší než pravděpodobnost, že Česká televize přestane lézt do zadku Miroslavu Kalouskovi, zvolím cílové poschodí a automaticky stisknu i takové to tlačítko, které je označené dvěma trojúhelníky, které na sebe navzájem ukazují svými vrcholy. Tím dám najevo, že nikdo další už nastupovat nebude. Dveře se v klidu zavřou a výtah se rozjede.

Totéž dělám, když nastupuji ve větší skupině a jsem poslední, kdo do výtahu vstupuje. A domnívám se, že je to tak správné.

Ovšem občas nastane situace, kdy po mně nastupují další cestující. Ti si zvolí svá cílová poschodí a místo toho, aby ten z nich, kdo stojí nejblíže dveřím a panelu s tlačítky, stiskl to samé tlačítko s trojúhelníky, jen stojí a zírá. A než se dveře samy od sebe zavřou, je půlminuta pryč.

Zkrátka netuším, co toho člověka vede k tomu, že nemá odvahu natáhnout prst a příslušné tlačítko stisknout.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

057 / 100 - Telemarketingové hovory

Chápu a rozumím, že doba je zlá a lidi jsou pakáž. Chápu a rozumím, že platí heslo urvi, co můžeš. Chápu a rozumím, že různí obchodníci se snaží prezentovat své produkty různými způsoby. Ovšem proč k tomu využívají obtěžování po telefonu, to je fakt zlo.

Kdysi dávno jsem si říkal, že když už mi volají, je slušné si je vyslechnout. Poslední dobou ovšem jakmile slyším poznámku o krátkém monitorovaném hovoru, tak okamžitě zavěšuji. Nestojím o žádné podobné monitorované hovory.

Když vidím spousty pracovních inzerátů, propagujících místa v call centrech, místa honosně označovaná jako asistent/ka kancelářského prodeje a podobně, je mi jasné, že nejde o nic jiného než o to naverbovat co nejvíce podobných prudičů. A zároveň si říkám, co lidi, kteří určitě mají nějaké vzdělání, nějakou pracovní minulost a nějaké životní cíle, vede k tomu, aby se stali podobnými otravnými volači. Je to jen o jeden a půl kroku nad efektivními vymahači pohledávek.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

056 / 100 - Hudební monstra 80. let minulého století

Přes všechna politická a jiná negativa mělo vyrůstání v socialistickém Československu jednu malou výhodu. Někteří už vědí.

Pokud jste viděli kultovní komedii Pelíšky, tak si zcela jistě vzpomenete na scénku, kdy postava armádního důstojníka v podání tehdy ještě ne zcela vyčpělého Miroslava Donutila pronese větu nad věty: „Víte, co to znamená? Že jsme zase o krok před nima.“

Tím nima byla myšlena západní Evropa, potažmo Amerika.

A minimálně v jednom ohledu jsme v době mého dětství před nima byli. V mostróznosti a odpadovosti tehdejší populární hudby. Zatímco západní svět si na hudební septik reprezentovaný srágorami typu 2 Unlimited, Dr. Alban, E-rotic, Fun Factory a dalšími musel počkat až do let devadesátých, u nás se hudební peklo otevřelo už o dekádu dříve. Snad proto jsem si vypěstoval poměrně silnou úroveň otrlosti proti tomu, co teprve přijít mělo.

Naštěstí dnes už jména jako Víťa Vávra, Markéta Muchová, Michaela Linková, Arnošt Pátek nebo Pavel Horňák (pro echt hudební masochisty ještě Pepa Melen) něco řeknou jen promovaným historikům nebo těm, kdo denně užívají ginkgo. Bohužel ale stále existuje skupina deviantních lidí, kteří mají potřebu tyto děsy znovu a znovu pouštět do éteru, před kterým se v některých případech nedá uniknout.

Abych ale připomněl i bývalou východní polovinu státu, ve kterém jsem se narodil. Jeden velmi nacionalisticky založený Slovák mě přesvědčoval, že to, že slovenská hudba byla vždy několik kroků za českou, bylo projevem toho, že slovenská hudba byla ve skutečnosti progresivnější. A ano, i Slovensko mělo svá hudební monstra. Jana Kocianová, Karol Duchoň, Dušan Hlaváček, Karol Konárik nebo skupiny Vidiek či Lojzo, to jen tak pro ilustraci.

Proto je hrozné, že i když čas tato monstra definitivně odvál někam do temnot minulosti, ještě stále existuje možnost jejich obrozování.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

055 / 100 - Špatně čtené slovní zápisy čísel

Kdysi jsem měl kolegyni polského původu, která se česky naučila až poté, co přesídlila - kvůli svému českému partnerovi - do České republiky. Po několika letech mluvila normálně česky, jen sem tam se jí do řeči promítl polský přízvuk nebo polská koncovka. A ta mi jednou řekla, že nejtěžší pro ni byly české slovní zápisy čísel, tedy výrazy jako třiadvacet, pětatřicet nebo sedmadevadesát.

U kolegyně polského původu to byla celkem pochopitelná věc, že jí trvalo, než se naučila tyto zápisy čísel chápat. Horší je to, když je nechápou rodilí Češi.

Co asi tak může znamenat slovo čtyřiatřicetiletý? Možná nejsem přeborník v české mluvnici, ale logicky pro mě z toho vyplývá, že věk Davida Lafaty byl v době vzniku článku, ze kterého přikládám kopii úvodu, čtyřiatřicet, neboli číslem 34 let. Tak to pochopí snad každý lidský jedinec s aspoň třemi funkčními mozkovými buňkami. Ne ovšem diskutéři z idnesu.

Přestože v článku je jasně uvedeno slovo čtyřiatřicetiletý, implikující věk 34 let, někteří diskutéři měli potřebu vytrubovat do světa, že tato informace a porozumění této informaci jsou nad jejich intelektuální možnosti, a vykřikovat, že věk Davida Lafaty skutečně není 43 let.

Nevím, jaká chyba mozku může způsobit člověku, aby slovo čtyřiatřicetiletý přeložil jako věk 43 let.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

054 / 100 - Přehnaná adorace Slováků

Souvisí to s klasickým českým sebemrskačstvím, takovým tím postojem, že Česká republika nemá důvod být na cokoli ve své historii hrdá. K tomu se přidává naprosto iracionální a zdravému rozumu se vymykající adorace Slováků.

Asi bych měl na úvod vysvětlit, že - možná trochu v rozporu s celkovým vyzněním tohoto článku - jsem Slovensko několikrát navštívil a opravdu netuším, odkud se bere poměrně často se objevující názor, že Slováci dělají všechno lépe. Slovenská města, aspoň ta, která jsem viděl a kterými jsem procházel, na mě působila stejně, jako města česká, ovšem s tím, že slovenská města připomínala česká města z doby před minimálně 30 lety. Slovenská hudební scéna byla vždy minimálně o krok a půl za českou (čest výjimkám, např. Mariánu Vargovi) a ani v žádné jiné oblasti nenalézám důvod k tomu, abych tvrdil, že slovenská verze je lepší.

Ovšem ona podivná adorace vůči Slovákům (tedy národu, který několikrát dokázal Čechům vrazit kudlu do zad) stále pokračuje. Naposledy jsem se k takovému jevu dostal během loňského hokejového mistrovství světa, pořádaného v Praze a Ostravě (ponechme stranou důvody, proč český hokejový svaz ignoruje ostatní města), kdy se měl odehrávat zápas, který měl rozhodnout, zda postoupí Slovensko nebo jeho soupeř.

Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do diskuse pod článkem, který se uvedenému zápasu věnoval (bylo to asi tak půl dne předtím, než uvedený zápas začal), strnul jsem zděšením. Naprostá většina diskutujících v nějakém podivném amoku opakovala hlášky:

„Přeji to Slovákům.“
„Bylo by skvělé, kdyby Slováci postoupili.“
„Ať postoupí Slováci, všechno ostatní je mi jedno.“

A tehdy jsem si dovolil velkou drzost. Napsal jsem do diskuse, že nevidím důvod, proč přát postup zrovna Slovákům a že v konečném důsledku je mi jedno, kdo bude vítězem příslušného zápasu a kdo tak postoupí. A dostal jsem samozřejmě obrovské množství mínusových hodnocení, maximálně s reakcemi, jejichž autoři mi přisuzovali snad všechny špatné vlastnosti, které existují. A mé vysvětlení, že z hokejového hlediska pro mě neexistuje rozdíl mezi Slovenskem, Ukrajinou nebo Běloruskem, protože ve všech případech jde o soupeře nižší úrovně z východnější části Evropy, rovněž adoranty Slováků přivádělo k neuvěřitelné zuřivosti.

Aby bylo jasno i těm nejpomaleji chápajícím: Znám osobně několik Slováků, mám mezi nimi poměrně dobrou skupinu osobních přátel; ovšem abych je vynášel nad ostatní národy, to je pro mě absolutně mimo všechny meze mé představivosti. Navíc národ, který dal světu něco tak děsivého, jako byl pořad Vtipnější vyhrává, si nic dobrého nezaslouží.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

053 / 100 - Blbci

Tímto tématem možná bodnu do vosího hnízda. Předpokládám totiž, že blbce nemá rád téměř nikdo a že můj negativní postoj vůči nim není dán jen tím, že disponuji IQ vyšším, než jakým disponuje 98,5 % (podle některých výzkumů až 99,7 %) světové populace.

Blbcem zároveň nemusí být nutně člověk primárně hloupý nebo nevzdělaný, blbci existují napříč věkovými kategoriemi, úrovněmi vzdělání i jinými kategoriemi. Ovšem co mají společné, je to, že i takový Forrest Gump nebo Tóna Hluchoněmec jsou ve srovnání s nimi Sokratové.

Tento typ blbců, kterému se dnes budu věnovat, se vyznačuje tím, že když si někde něco přečte, tak to bez jakéhokoli zkoumání přijme za fakt, aniž by se zamýšlel nad tím, zda si z něj náhodou někdo nevystřelil. A pokud je mu předestřena realita a jeho blbcovství je odhaleno, příslušný blbec začne verbálně útočit na toho, kdo jej jako blbce odmaskoval.

Samozřejmě blbec nikdy a za žádných okolností neuzná svůj omyl (jak bylo psáno tady) a místo podstatných věcí se raději hrabe v bezvýznamných prkotinách (viz tady). A logiku pokládá za nějakou ošklivou cizokrajnou pohlavní chorobu.

Ač to na mně není vidět a působím hlavně konzervativním, seriózním, někdy až odtažitým dojmem, jsem člověk poměrně (i když nijak přehnaně) společenský a někdy mám potřebu kontaktu s jinými lidmi. Většinou jsou to mí spolupracovníci, bývalí spolupracovníci (ti jsou navíc díky okolnostem mého života nerovnoměrně nepřímočaře rozloženi po celé naší vlasti), kamarádi, známí, spolužáci ze všech škol, které jsem kdy navštěvoval, a další.

Počet mých facebookových přátel kolísá někde mezi 600 a 700, což je poměrně nízké číslo, uvážíme-li, že téměř všichni patří do některé z výše uvedených kategorií a k tomu se nabalují manželé a manželky spolupracovníků, spolužáků, kamarádů, známých a dalších. A čas od času někdo z nich, kdo je organizačně zdatný, uspořádá akci, nazvanou SRAZ.

Sraz je, milé děti, setkání skupiny od 5 do 85 lidí (výjimkou byl sraz pouze 3 lidí), které se odehrává většinou v nějakém veřejně přístupném místě typu podniku veřejného stravování nebo naopak v veřejně nepřístupném místě typu bydliště některého z účastníků. A účastníci se scházejí, aby jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli. A samozřejmě mezi účastníky jsou nerovnoměrně nepřímočaře zastoupeni muži i ženy. A zde dochází k balvanu úrazu.

Většinou si při takovém srazu vytvořím skupinu maximálně 6 lidí (to proto, abych pak neměl zbytečný chaos při utřiďování vzpomínek), s nimiž trávím čas srazu v milé, příjemné, asertivní debatě. Tu a tam se někdo přidá, jiný se odpojí, ale celkově taková skupina nebývá moc velká.

A pokaždé je mezi účastníky srazu někdo, kdo rád fotografuje a fotí účastníky a účastnice ať už sólově nebo skupinově, takže se stane, že vyfotí i debatní skupinu, jejímž jsem členem.

A poté, několik dní po srazu, se fotografie objeví a jsou k nim patřičné komentáře. Dokud se ty fotky objevují jen mezi uzavřenou skupinou lidí a tito lidé se k nim vyjadřují, je všechno v pořádku. Horší je, když se dostanou na obrazovku nějakému blbci.

Blbec totiž absolutně nezkoumá kdy, kde a za jakých okolností fotka vznikla. Blbec něco vidí a plácne první nesmysl, který ho napadne a ostatní blbci nedokáží nic jiného než tento nesmysl donekonečna papouškovat.

I stalo se, že z asi dvou set šedesáti sedmi fotografií z jedné kolektivní oslavy, které se účastnilo přibližně 37 lidí, některý blbec našel fotografii, kde jsem zachycen s jednou jinou účastnicí srazu. Tato účastnice mi nijak neutkvěla v paměti, jen jsme se pozdravili, navzájem představili a protože, jak jsem uvedl výše, jsem se pak věnoval své předem náhodně vybrané skupině méně než šesti lidí, hned jsem ji pustil z hlavy. Jen někdo tu chvíli, kdy jsem se s ní zdravil, zvěčnil ve fotografii.

Nuže, já jsem tu fotografii jen zhlédl, okomentoval a, věren své tradici, pustil z hlavy. Ne tak blbec, který se k ní náhodou dostal a rozvinul o tom šílenou teorii, že uvedená žena na fotografii musí být nutně mou partnerkou (pravděpodobně ho k tomu vedlo i to, že zrovna tou dobou jsem byl bez partnerky). Tento nesmysl po něm začali ochotně opakovat další blbové, zejména s poukazem na to, že zmíněná účastnice byla mírně řečeno žena velmi nehezká, což je přesně ten typ žen, kterému se vyhýbám (asi proto mi neutkvěla v paměti). A blbové okolo toho rozvinuli svou teorii, že tato obézní žena musí být mou partnerkou, když je na společné fotografii se mnou a že když je tato žena výrazně obézní, neplatí moje přesvědčení, že obézní ženy nebrat.

Protože jsem netušil, že jde o mimořádně zatvrzelé blby, snažil jsem se jim vysvětlit, že zmíněná žena je pouze účastnicí srazu a že s ní nic nemám a to nejen proto, že vzhledově neodpovídá mým estetickým kritériím. Blbci přicházeli - s arogancí jim vlastní - s mnohem šílenějšími teoriemi.

A proto nemám a ani nemohu mít rád blbce.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

052 / 100 - Vegetariánské a jim podobné provozovny

Hned na úvod, aby bylo jasno. Nejsem vegetarián a nikdy nebudu. Nemám potřebu budovat si v žaludku kompost. Krom toho argumenty těchto vegetariánů a jim podobných o tom, že jejich strava je zdravější, byly už několikrát vyvráceny a stokrát opakovanou lež o tom, že maso zahnívá ve střevech, lehce vyvrátí každý medik poté, co absolvuje první pitvu.

Zároveň mi vegetariáni v běžném životě moc nevadí. Jsou to sice podivíni, kteří nevědí, co je dobré, ale kvůli tomu jim nemám potřebu nadávat ani je odsuzovat, pokud mi svoje pseudoteorie zmíněné výše necpou jako univerzální pravdu.

A chápu, že i tito cvoci se občas potřebují najíst a že to, že každá druhá hospoda jim udělá klasický smažák nebo nějaký zeleninový blemc, je po čase neuspokojí a i když jejich jídla postrádají větší než malé množství pro organismus potřebných živin, není v lidských silách přesvědčit je, aby začali jíst jako normální lidé. To už snáz vysvětlím dceřinu psovi speciální teorii relativity.

Proč ovšem jejich restaurace a jiné provozovny musí mít obrovskou ceduli s nápisem VEGETARIÁNSKÁ? Restaurace pro normální lidi občas také produkují bezmasá jídla a nikdo nebrání těmto pošukům v běžných restauracích jíst. Neexistuje snad jediná restaurace, která by opravdu bezmasé nebo jinak vegetariánsky atraktivní jídlo v seznamu neměla a křičela by do světa, že je MASOŽRAVECKÁ.

Tahle propaganda nezdravého vegetariánského stravování je fakt hnus.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

051 / 100 - Rádoby homofobní výroky

Možná jsem to už psal. Mnohokrát jsem byl dotazován na to, zda mám nějaký postoj k homosexuálům, a pokud ano, jaký. Vždycky jsem odpověděl, že je mi to celkem jedno, nevidím na jejich chování nic obdivuhodného a s výjimkou těch několika dní, kdy mají potřebu se předvádět v ulicích a dělat ze sebe nadržené úchyláky, ani nic odsouzeníhodného. Ostatně vtip, který jsem kdysi někde četl, mluví za vše:

Otázka: Jak poznáte, že určitý člověk je homosexuál?
Odpověď: Nejpozději ve třetí větě to sám o sobě řekne.

Před několika lety jsem napsal svůj pověstný článek o překrucovačích. Ve zjednodušené verzi jde o to, že kdysi někdo přitáhl adresu mého blogu mezi uživatele jednoho méně významného diskusního serveru, na což jsem přišel poté, co jsem kontroloval odkazující adresy, které k mému blogu vedly (tenkrát mě to ještě bavilo kontrolovat denně). Protože mě pochopitelně zajímalo, co tam adresa mého blogu dělá, nakoukl jsem a asi dva nebo tři týdny se mezi tamními uživateli pohyboval, abych po této době celou tamní diskusi opustil se stejným konstatováním, se kterým vedoucí autoservisu pan Karfík hodnotí výsledky svého školení nových zaměstnanců o tom, že nemají brát úplatky.

V podstatě mě zaujalo, že mě někdo z tamních uživatelů pokládá za hasiče. Poté, co jsem se ozval a upozornil je, že s uvedeným hasičem nemám nic společného, jsem se na oplátku dověděl, že tím, že tvrdím, že s tím hasičem nemám nic společného, se za něj vydávám. Logika jde mezi tamními uživateli pravděpodobně dosud neprobádanými cestami. Ovšem můj blog se tam někomu zalíbil (nevím komu, tamní uživatelé používají neutrální nebo nicneříkající přezdívky) a ten člověk se jal mé články glosovat velmi netrefně a nevtipně.

Pokud jsem napsal, že jsem se o něčem bavil s kamarádem, prohlásil člověk s nicneříkající přezdívkou, že můj kamarád musí být nutně homosexuální (což u člověka, který je vybaven manželkou a dvěma mateřskou školou povinnými dcerami, je poněkud paradox, není-liž pravda?). Posléze jsem se dovídal z tamních kanálů (v doslovném významu slova kanál) další polyinteligentní perly tamního ducha. Ovšem pokaždé jeho poznámky k mým článkům (koule na to, aby komentoval přímo v mém blogu, pochopitelně neměl), se tak či onak vždy nějakým způsobem stočily k homosexualitě.

Možná si tenkrát ten anonymní komentátor připadal jako velký borec a ani mu nedocházelo, že svými rádoby homofobními výroky ze sebe dělá superteplouše.
Druhá možnost (na základě konzultace s odbornými kapacitami z medicínské oblasti se mi jeví jako pravděpodobnější) se tentýž anonymní komentátor sám se svou vlastní homosexualitou dosud nesrovnal, a proto měl potřebu přisuzovat ji mým kamarádům, přátelům nebo známým.

Každopádně jsem rád, že v posledních dvou letech návštěvy mého blogu z uvedeného méně významného diskusního serveru limitně klesly k nule.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

050 / 100 - Rádoby vtipné věty z Forresta Gumpa

Předpokládám, že film Forrest Gump vidělo větší než nemalé množství mých čtenářů, čtenářky nevyjímaje. Osobně jsem ho viděl během svých univerzitních let v jednom libereckém kině, které dnes už neexistuje, protože jsem byl k jeho sledování přizván s tím, že je to super bombastický film.

Upřímně: Ten film je nudný, až to bolí. Od přibližně dvacáté minuty jsem se přistihl, že sleduji hodinky a očima tlačím ručičky dopředu, aby už ta nuda byla za mnou. Ovšem vzhledem k tomu, že nejsem tradiční konzument, který nad každým nudným filmem jásá a prožívá několikahodinový amok, je možné, že můj názor je výrazně menšinový.

Stručně řečeno hrdinou filmu je velmi intelektuálně omezený chlapec s IQ 75, který se, aniž by o tom věděl, nechtěně přimíchá k několika historickým událostem. Mezitím pronáší věty, jejichž prostoduchost bije do očí, ovšem tyto věty zároveň způsobují některým jedincům prudké návaly inkontinence.

Například ve chvíli, kdy mu spolužáci dávají, byť jen lehce, najevo, že se svým intelektuálním deficitem pro ně není rovnocenným partnerem, odpoví: „Moje máma vždycky říkala: Pro hlupáka každý hloupý.“

Absolutně mi zůstává záhadou, proč zrovna z této věty mají určití jedinci neskutečný šok a jsou ji schopni používat i ve chvílích, kdy by měli uznat svůj omyl, uznat, že řekli nebo napsali kapitální blbost a snažit se, aby se na jejich ztrapnění rychle zapomnělo.

Ono taky jinak zní tato věta v podání intelektuálně deficitního jedince, kterému ji říkala jeho máma proto, aby ho povzbudila s tím, že bude vždy poněkud pomaleji chápavější, a jinak zní tato věta v podání dospělého člověka, u kterého bych očekával intelekt aspoň ve spodní hranici průměru, který se touto větou snaží zamluvit to, že spáchal nějakou kapitální blbost.

A druhá věta, která způsobuje spoustě lidí náhlou inkontinenci, zní: „Máma vždycky říkala: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“

Pochopím, že filmová máma Forresta Gumpa na tom asi taky nebyla intelektuálně zrovna nejlépe, když neměla ani ponětí o tom, že bonboniéru v uzavřeném stavu lze otočit dnem vzhůru a tak si ověřit, co člověk z bonboniéry ochutná. A o tom, že samotný Forrest Gump byl velmi mentálně nesmělý, tudíž se k podobnému poznání neměl šanci dopracovat, je zbytečné se šířeji rozepisovat. Ovšem proč musí tuto větu opakovat lidi, kteří by snad, s ohledem na své vzdělání a všeobecný rozhled, neměli mít s otočením bonboniéry problém, je pro mne stále záhadou.

Každopádně pokud si někdo vypomáhá rádoby vtipnými (ve skutečnosti k uzoufání blbými) větami z Forresta Gumpa, nemohu si takového člověka vážit ani omylem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

049 / 100 - Přimíchávaný smích do televizních seriálů

Objevil se tu před mnoha lety takový nešvar. Některá televizní stanice začala vysílat seriál Krok za krokem.

A hned u prvního dílu jsem prožil několik okamžiků opravdového leknutí a duševního otřesu, když se do děje ozval přimíchaný smích.

Ochotně přiznávám, že mě to dost rozhodilo a na krátkou chvíli jsem se nemohl soustředit na děj. Postupem let jsem sice získal jistou imunitu a umím ten nepříjemný přimíchaný smích odfiltrovat, ale přece jen jej pokládám za kulturní barbarství srovnatelné s písněmi Richarda Krajča, Tomáše Kluse a toho ňoumy, co si říká Voxel.

Když se dívám na film nebo seriál, který je nebo má být komedií, chci si o tom, kdy a čemu se budu smát, rozhodovat sám a ne čekat, až mi někdo z režie napoví, že teď je tan správný okamžik, protože tak rozhodli autoři nebo producenti seriálu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

048 / 100 - Uklízení

Možná je to tím, že jako dítě školou povinné jsem byl k této potupné činnosti, spočívající v mechanickém přesouvání věcí z místa na místo, nucen, možná je to něčím jiným, proč jsem si právě k této činnosti vypěstoval zdravě negativní vztah.

Už kdysi dávno, ještě coby dítě ani ne desetileté, jsem se jednou dostal k letáčku, který popisoval uklízení jako práci sisyfovskou, tedy nesmyslnou, otupující a bezvýchodnou. Protože tato činnost bohužel nikdy nekončí a nikdo z těch pořádkumilovných super pedantů nikdy neřekne, že už má tak dokonale uklizeno, že může na několik let s touto činností přestat.

Možná právě proto někteří méně informovaní lidé mohou s odporem tvrdit, že mám ve svém bydlišti konstantní až neskutečný bordel. Nejsou totiž schopni toho, čeho jsem schopen já, tedy porozumět tomu, že všechny věci mám v takovém rozmístění a stavu, abych bez ohledu na denní, noční či roční dobu v každém okamžiku přesně věděl, kde co je a nemusel to půl hodiny (a více) bezvýsledně hledat. Ostatně netolerance pořádkumilovných pedantů je rovněž téma ke zkritizování. Já naopak, když přijdu k někomu, jehož byt vypadá jako muzeum, nikdy nemám potřebu pronášet otravné hlášky o tom, jak může žít v tak odporném pořádku.

Jedna z mých vyučujících během mých univerzitních let, mimochodem dáma na velmi vysoké intelektuální úrovni, jednou během přednášky uvedla jako příklad dva lidi, tvořící manželský pár, ze svého okolí, u nichž byla kdysi na návštěvě a měla obavu se zout, aby její ponožky nezměnily nenávratně barvu, ovšem z obou lidí, tvořících onen pár, sálala pohoda a radost ze života. Shodou okolností oba lidé, kteří tvořili tento pár, o němž tato paní vyučující vyprávěla, vykazovali ve svém životě několik charakterových rysů naprosto přesně se shodujících s charakterovými rysy mými.

A navíc mě uklízení a pořádek stresují. Hodně stresují.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

047 / 100 - Napodobování

Je o mně všeobecně známo, že mám rád inteligentní humor. Ať už ten od dvojice Šimek - Grossmann (na kterém jsem ostatně vyrůstal a který formoval některé mé životní postoje) nebo např. od skupiny lidí okolo Divadla Járy Cimrmana nebo i z dalších zdrojů. Asi proto, že tento humor, v obou speciálně jmenovaných případech, je velmi originální.

A proto mi vadí, když se někdo, kdo na to nemá a má v sobě méně smyslu pro humor než mentálně narušená moucha, snaží něco z toho napodobovat.

Na jednoho takového napodobovače jsem narazil kdysi před lety na jednom diskusním serveru. Jak už jsem zmínil, humor a poetiku Divadla Járy Cimrmana mám rád už více než 30 let a některé věty mi přešly do běžné mluvy („My nesmíme ani naznačovat;“ resp. „Nepište mi a pokud možno, nepište vůbec.“). Ovšem na to, abych si vymýšlel vlastní historky, mám příliš moc soudnosti, na rozdíl od zmíněného napodobovače.

Ten totiž neustále trousil poznámky o tom, že Cimrman měl kupovat přebalovací stůl, pracovat v redakci časopisu Reflex, mít manželku Sabinu nebo kreslit obrázky stromů. Průšvih byl, že jeho křečovitost (křečovitost napodobovače) bránila tomu, aby tyto jím vymyšlené napodobeniny měly aspoň tolik humoru, co se vejde za nehet malíčku novorozence.

Kdo chce za každou cenu být vtipný a razí si cestu napodobováním, dopadá přesně opačně, než jak si plánoval.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

046 / 100 - Hloupé otázky

Jsem, jak známo, člověk tolerantní a trpělivý a naprosto chápu, že ne všichni mají to štěstí být stejně inteligentní jako já. Přesto mi ale vadí a den dokáží zkazit hloupé otázky.

Tak například vejdu do místnosti, z těch míst na těle, kde podstatná část obyvatelstva mívá vlasy, mi crčí voda, oblečení na sobě mohu ždímat, v botách mi mokře čvachtá a první člověk, kterého potkám, se mě zeptá: „Venku prší?“

‚Ne, asi jsem se válel pod kropicím vozem,‘ pomyslím si v tu chvíli srdečně.

Nebo jindy. Navštívím kadeřnictví, kadeřnice mi vymodeluje super krátký sestřih a první, koho potkám, se mě zeptá: „Byl jsi u holiče?“

‚Ne, asi jsem si jen tak lehl pod kombajn,‘ pomyslím si v tu chvíli srdečně.

Na otázku, kterou mi pokládají lidé, obdivující můj mobil, foťák, notebook, nebo jinou věc a zeptají se: „To je nový?“ už několik let automaticky odpovídám: „Ne, vypraný v Pervolu.“

Proto žádám každého, kdo má aspoň tři funkční mozkové buňky, neptejte se mě na zcela zjevné věci.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

045 / 100 - Placené WC v restauracích a obchodních centrech

Jako každý slušný člověk si i já rád zajdu na oběd, na večeři nebo jen tak na posezení s přáteli do dobré restaurace a stejně tak jako každý slušný člověk rád nakupuji v obchodních centrech. A jak v restauraci, tak i v obchodním centru na mě občas přijde obyčejná lidská potřeba a musím vyhledat toaletu.

Co mě ale pokaždé dokáže otrávit, je když je na dveřích WC cedulka oznamující, že použití WC je možné pouze po zaplacení určitého poplatku. To je prostě arogance provozovatele ať už restaurace nebo obchodního centra, která není hodna slušného slova.

Podobně hloupé oznámení jsem nedávno četl na dveřích jedné restaurace kousek od bytu, kde bydlí jeden z mých kamarádů. Tentokrát oznamovalo, že pro návštěvníky restaurace je WC zdarma, pro ostatní za poplatek. Jak ovšem provozovatel zapomněl, jakmile někdo vstoupí dovnitř do restaurace, je okamžitě návštěvníkem restaurace, měl by tedy mít automaticky nárok na použití WC zdarma.

Je možné argumentovat poměrně oblíbenu výmluvou, že údržba WC něco stojí. Ano, určitě, ano, nicméně lze ji uhradit z toho, co hosté v restauraci utratí za své objednávky a náklady na ni jsou stejné, ať použije WC jeden človek nebo dvacet lidí. A u obchodního centra je to ještě markantnější. Zisky z pronájmů obchodů musí pokrýt údržbu WC snáz než cokoli jiného.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

044 / 100 - Psaní bez diakritiky

Je velmi málo věcí, o kterých mohu říci, že právě na ně jsem opravdu pedant. Jednou z nich je, když někdo píše bez diakritiky.

Chápal jsem to někdy před 30 lety, kdy počítače, jejich systémy a jiná zařízení pro zpracování textu byly ještě v plenkách. Ovšem psát bez diakritiky v roce 2014, 2015 nebo dokonce 2016, kdy je čeština k dispozici v každém čínském padělku normálního telefonu, je opravdu hnus a vrchol demence.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

043 / 100 - Umělci v politice

Nad tímto tématem jsem dumal hodně dlouho, už proto, že politice jako takové se ve svém blogu, který je nejen vysoce kvalitní, stejně jako legendární a minimálně vysoce kultovní, snažím co nejvíce vyhýbat. Ovšem jednoho večera jsem náhodou a nechtěně zahlédl kousek večerních televizních zpráv a to byl ten impuls k tomu, abych toto téma sepsal.

Když se v divokých měsících na přelomu let 1989 a 1990 dostali mezi poslance a jiné politické představitele lidé jako herec Rudolf Hrušínský nebo televizní hlasatelka Marta Skarlandtová, bral jsem to jako do jisté míry poněkud osvěžující zjev. Ostatně jejich politická kariéra byla poměrně krátká, stejně jako mnoha jiných, kteří se tehdy mihli na televizní obrazovce, a postupně byli nahrazeni politiky zcela profesionálními, bez ohledu na to, co si o kterém z těchto profesionálních politiků myslím.

Bohužel pozdější roky přinesly fenomén člověka, který byl velvyslancem, ministrem něčeho a v době, kdy je tvořen tento článek, je zase ministrem něčeho, aniž by čemukoli z toho, čeho byl ministrem, aspoň takhle málo rozuměl. Ano, jedná se o legendárního Martina Stropnického.

Přiznávám se, neznám jej moc jako herce, pamatuji si jej jen z třeskutě žertovných scének ve dvojici s mimořádně toporným a nevtipným Janem Jiráněm (kterého v topornosti a nevtipnosti trumfl až Jan Budař), díky čemuž jsem si jej dokázal dokonale zařadit mezi herce třetí, bez přimhouření oka čtvrté ligy. A jediná informace kromě té, že se bohužel dostal do vrcholné politiky, je ta, že je asi dvacátým druhým manželem Veroniky Žilkové.

Nuže, nechme Martina Stropnického, tato figurka zapadá do českého panoptika kuriozit jako asi nejméně kompetentní jedinec ve vládě (zde dává na frak i legendární trojici Ivan Pilip, Vladimír Mlynář, Michal Lobkowicz). Nedávno jsem četl jeden z článků o různých kuriozitách, tentokrát se věnoval tématu, které mě zaujalo, protože jak známo, neexistuje ptákovina, která by pro mě byla příliš velká. Týkal se seznamu věcí, které rozhodně nelze závidět pražákům. Pominu-li zjevný fakt, že neexistuje jediná věc, kterou by bylo lze beztrestně pražákům závidět, pak jedna z těch, kvůli které lze pražáky litovat, je ta, že se v jejich místní politice vyskytuje další z muzea kuriozit uprchlý exponát, a to Matěj Stropnický. Dle informací, které jsem si o tomto jedinci byl s to zjistit, se jedná opět o jedince nulové kompetence, jehož jedinou kvalifikací je to, že je synem výše zmíněného podprůměrného herce. A to, že se jej vcelku pravidelně ostatní členové zastupitelstva, kterým zbyly aspoň tři funkční mozkové buňky, snaží odvolat, je taky vypovídající samo za sebe.

Herec patří do divadla, ne na radnici nebo snad do vlády.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

042 / 100 - Srovnávání nesrovnatelného

Zásadní pravidlo, které je pro potřeby tohoto článku nutno milovat a ctít, zní:
Narodil jsem se jako originál, nemám potřebu žít jako kopie.

Vždycky, od dětských let po relativní dospělost, mi vadilo a vadí, když přijde řeč na některá témata a dotkneme se toho, co dělá ten určitý či ta určitá; v té chvíli většinou někdo z debatujících položí jinému debatujícímu otázku:

„Když on/ona může dosáhnout toho nebo toho, proč ne ty?“

Člověk, který klade takovou otázku, si snad ani neuvědomuje, jak kolosální blbost právě vyslovil. V horším případě si to uvědomuje a je na to, že vyslovil tak kolosální blbost, ještě nepřiměřeně hrdý.

Jednoduše řečeno, každému by mělo být jedno, že pokud Vašek ve dvanácti letech vyhrál tenisový turnaj, Láďa ve třinácti sestrojil funkční prototyp teleportu, Věra v jedenácti vyhrála celostátní kolo chemické olympiády, neznamená to, že kdokoli, kdo v podobném věku nedosáhl podobného úspěchu, je nějak méněcenný nebo úplně bezcenný. Nemusí mít talent na tenis, chemii nebo konstruování strojů podivného tvaru a funkčnosti proto, aby byl šťastný a spokojený člověk.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

041 / 100 - Volání po dešti v létě

Jako každé dítě, které prošlo základním školstvím v Čechách a obojí Moravě, vím, že v našem podnebném pásmu se střídá několik ročních období. Zpravidla čtyři. A jedno z nich je léto.

A k létu, milí čtenáři a milé čtenářky, neodmyslitelně patří slunečné dny, vysoké teploty vzduchu, zmrzlina, spoře oděné slečny, koupaliště, zahrádky a podobné příjemnosti života. Jediné, co k létu fakt nepatří, je déšť. Ten bych ostatně nejraději zakázal celoročně.

Proto nemám rád, když uprostřed nádherného dne, kdy teploty atakují čtyřicítku, nebo ji nemilosrdně překračují, začnou někteří jedinci - klasičtí brblalové - skuhrat a pronášet rádoby chytré poznámky typu: „Už aby zapršelo.“

Jak jsem velmi tolerantní jedinec, tak toto je chvíle, kdy moje tolerance mizí. Já naopak říkám: Jen ať neprší. Ať jsou tropické dny. Lidi, neblbněte, deště si od října do dubna užijete víc než dost.

Ne. Nic na tyto lidi neplatí.

Opravdu netuším, co vede někoho, kdo má aspoň 3 z 5 pohromadě, k tomu, aby začal v létě toužit po dešti.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text