Jako každý rok, tak i letos jsem se rozhodl strávit dovolenou se svými dětmi a psem. A jako každý rok, tak i letos jsem se rozhodl strávit dovolenou se svými dětmi a psem v horách. A letos ve volbě hor vyhrály Jeseníky, konkrétně město, které se podle nich jmenuje.
Ovšem nejdříve jsem si jel vyzvednout děti z pobytu, který absolvovaly s mou mámou. To se povedlo a nakonec jsme dorazili ke mně domů. A hned následující ráno jsme se vydali na dalekou cestu.
Nebudu tu podrobně rozepisovat detaily o tom, že jsme seděli v posledním kupé posledního vagónu, že polovinu trasy jsme museli využít náhradní autobusovou dopravu a že u penzionu jsme byli nakonec asi 20 minut před dohodnutým termínem. Ani o tom, že jsme si udělali v pokoji svou základnu a že první velkou vycházku jsme nasměrovali do místních lázní. A ani o tom, že některé části jsme kvůli dešti vidět nestihli.
A ani o tom, že pes si získal oblibu u místních obyvatel a jejich psů. Budu psát o naprosto všedních věcech.
Například o tom, že poté, co proběhla první noc a nastalo ráno, jsme se vydali na první z dlouhé řady výletů. Nejprve jsme se vydali autobusem do obce s krutopřísným názvem Žulová. Tam mě přepadl prazvláštní pocit, že jsem tu někdy už v minulosti byl. Nebo jsem byl v podobné vesnici, která má ve stejné poloze stejnou hospodu.
Z Žulové jsme se vydali dál, do obce s děsivým názvem Černá Voda. Opravdu jsem se nad tím na chvíli zamyslel a představil jsem si, jak mi někdo říká svou adresu, například Černá Voda 114. Ovšem vesnice je to poměrně malebná, s velmi omezenou sítí služeb, ovšem obyvatelstvo bylo zdvořilé a naše přítomnost nebudila větší rozruch, než bylo nezbytně nutné. Ostatně jsme ani v této obci nechtěli zůstat, naším skutečným cílem byla nad obcí se tyčící zřícenina hradu Kaltenštejn. Z toho totiž zůstaly jen některé kusy zdí a jedno torzo věže.
Cestou zpět jsme narazili na poměrně zajímavý fenomén. Před jednou zahradou stála židle, na ní bedna s jablky, na níž bylo napsáno
Nabídněte si. Protože víme, že když se někde nabízí jídlo zdarma, byla by chyba je tam nechat, nabídli jsme si. Jablka byla výborná, i když syn pronášel nespokojené komentáře o tom, že jablka nebyla oloupána.
A protože se přiblížilo poledne, byli jsme zpět ve vsi. A v místní restauraci jsme si dali každý jednu kouřící polévku, která v tom horkém dni potěšila všechny možné smysly, ty nemožné nevyjímaje.
Cestou zpět napadlo mou dceru, že bychom mohli zkusit tvořit palačinky. I poté, co jsem děti úspěšně uložil do pokoje, jsem se vydal do nedalekého obchodu pro ingredience. Palačinky jsme tvořili s dcerou společně a díky skvostné borůvkové marmeládě, kterou dodala jedna moje místní dlouholetá (což neznamená, že je stará, atd.) kamarádka (což je osoba dámského pohlaví, atd.), neměly chybu.
Večer jsem ještě obstaral večeři opět dle přání mých dětí a mohli jsme jít spát.
Následující den jsme strávili opět na výletě. Tentokrát byla naším cílem mnohem zapadlejší vesnice Velké Kunětice, kterou přímo prochází hraniční přechod s Polskem. Ovšem původní záměr byl prohlédnout si tamní vápenky. A poté, co jsme je viděli a ves si prošli, jsme se vydali na kraj vesnice a pak, aniž by se někdo něčeho lekl, jsme se ocitli - v Polsku.
Ovšem strávili jsme v zemi našich severních sousedů jen asi patnáct minut. Pak jsme se v klidu vrátili zpět do rodné vlasti. Procházkou touto malebnou vesnicí jsme zakončili dopolední výlet a pak jsme se v klidu vrátili zpět do našeho penzionu. A přestože jsme velmi slušná rodina a každá slušná rodina obědvá v restauraci, rozhodli jsme se tentokrát nabídkou místních restaurací pohrdnout a děti mi svěřily péči o tvorbu oběda s tím, že jim vůbec nebude vadit, když opět vyrobím palačinky. Vyrobil jsem je a byly vynikající, jak jinak.
A pro zbytek dne jsme se rozhodli pro flákací odpoledne. Naše nápady jsou zkrátka výborné.
A hned následující den, výročí okupace, jsme strávili, překvapení, opět na výletě. Původně jsme měli v plánu navštívit Račí údolí a nedalekou vyhlídku Čertovy kazatelny, ovšem v autobuse jsme se díky dceři a jejímu psovi zapovídali s jednou paní a ta nám doporučila mírně si výletový okruh rozšířit.
A tak jsme se pro průchodu Račím údolím s prohlídkou obnovené Tančírny vydali nejstrmějším kopcem, jaký si dovedu představit, k vyhlídce Čertovy kazatelny. A odtud, z nádherného místa se skvělým výhledem, kde jsme narazili na turisty z regionu, ve kterém žijí moje děti, jsme se nevydali zpět, ale ke zřícenině hradu Rychleby. Zříceninu jsme prolezli naprosto detailně, a i když obě děti vykazovaly jisté znaky únavy, vydali jsme se opět lesem k duchovnímu místu Svatý Antonín a odtud do městečka Javorník (ve Slezsku) s nádherným zámkem. A odtud jsme se pak vrátili zpět, uvařili si hodně pozdní oběd a do večera, což už nebylo tak daleko, jsme si jen užívali odpočinku.
A protože tři výlety ve třech dnech byly dost, dali jsme si v sobotu flákací den. To je takový den, kdy - kromě venčení psa - neexistují žádné povinnosti.
O to víc jsme si pak užili neděli. Cesta do Ramzové ještě nenaznačovala nic neobvyklého. Můj plán byl vyjít po zelené k Obřím skalám, pak po modré na vrchol Šerák a nakonec se po červené vrátit zpět do Ramzové. Plán byl výborný a podle mapy to vypadalo na maximálně dvě hodiny se vším všudy. Nakonec těch hodin bylo skoro pět.
Už první cesta po zelené se začala podivně kroutit, když jsme zjistili, že to nejde jen tak a že sem tam musíme překonávat trochu větší lesní překážky. Pak následoval průchod údolím Vražedného potoka a nakonec cesta rovnou vzhůru. Ta byla pro děti i psa dost náročná. U Obřích skal jsme tak místo po necelé hodině chůze byli po téměř dvou hodinách.
A po krátkém odpočinku jsme se vydali vzhůru na vrchol Šerák. Po modré. Vypadalo to lehce. Bylo to těžké. Ovšem užíval jsem si to, neboť jsem zdatný turista. Cestou jsme potkali velmi veselou skupinu lidí tvořenou dvěma manželskými páry, což jsem v úvodu nevěděl.
„Tak se usměj,“ řekla první žena muži, kterého hodlala vyfotit.
„Zkuste se tvářit, jako že tady paní vidíte rád,“ napověděl jsem mu.
„Ale to je moje manželka,“ osvětlil mi on.
„Aha, to chápu,“ odpověděl jsem a jeho manželka po mně střelila takovým pohledem, že jsem byl rád, že není mou manželkou.
„Tvař se trochu nadšeně,“ řekla druhá žena svému muži, kterého hodlala vyfotit.
„Řekni mi něco, co mě potěší,“ vybídl ji on.
„Hned po dovolené se od Tebe odstěhuji,“ trumfovala.
„Jé,“ rozveselil se ten muž a fotka mohla vzniknout.
V polovině této fáze trasy jsme narazili na další skálu, udělali další přestávku a pak rovnou až k horské chatě na Šeráku. Tam jsme původně chtěli zasednout k borůvkovým knedlíkům, ale nakonec jsme dali jen velmi rychlé obžerstvení a vyrazili po červené rovnou dolů.
Cesta byla bez větších překážek a netrvalo dlouho a stáli jsme na vrcholu jedné z ramzovských sjezdovek. A pak už jsme se blížili dolů do vsi.
A v té chvíli jsem zjistil, že autobus zpět nám jede za pět minut. Nebo za hodinu. A v tu chvíli se v mých unavených dětech objevila vlna energie a na zastávku jsme doběhli zrovna ve chvíli, kdy k ní autobus přijížděl.
A proto jsme měli odpočinkový večer.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
