Rozloučení se sněhem

Sníh, který dlouhé dny, týdny a měsíce sužoval jak naše městečko, tak i celý okres, kraj, republiku a kdo ví co ještě, během jednoho pouhého týdne zmizel. Následkem toho pak v potoku pod pivovarem protékala minimálně tříletá voda, stejně jako v potoku, který míjíme, když jedeme na návštěvu k manželčiným rodičům.

V pátek přijel trutnovský švagr, a to bylo neklamné znamení, že se uskuteční rodinně společenská akce, při níž jde o přátelskou intelektuální debatu o moderních trendech v poezii, moderním pětiboji, středověké filosofii a patchworku. I proto jsme se odpoledne vydali na cestu a na místě určení jsme byli první.

Naše děti pak zůstaly venku, aby mohly hlásit, kdyby se objevilo auto trutnovského švagra. Přijeli asi hodinu po nás a mohli jsme tak všichni usednout ke společnému stolu a plodné debatě. Protože jsme začali brzy, již úderem deváté večerní jsme byli intelektuálně vyčerpáni, jako by byla minimálně půlnoc. Vydržel jsem asi do půl jedenácté, má nejmilovanější přišla spát chvíli po mně.

Ráno jsme se nasnídali, ustrojili naši drobotinu a frr do auta a zpět do našeho městečka. První zastávku jsme udělali v obchodě s pánskou konfekcí, kde jsem si zakoupil zbrusu novou bílou plesovou košili, protože ta dosud jediná řádná zmizela někde v propadlišti dějin a ostatní nedosahují požadované kvalitativní úrovně.

Nuže, košili jsem tedy měl a pak jsme se rozdělili. Manželka s dětmi prošla jiné prodejny, já se vydal do cukrárny pro naši dávku zákusků, aby bylo čím doplnit energii vydanou intelektuálním výkonem předešlé noci.

Doma jsme nejprve dali kafe a zákusky, pak šel zbytek rodiny testovat dceřino kolo a synovu tříkolku a já připravoval oběd. A po obědě už byl pomalu čas vyrazit na sjezdovku. Konala se totiž akce nazvaná „Rozloučení se sněhem,“ na kterou jsem byl od příchodu prvních sněhových vloček dokonale psychicky připraven. Navíc byla celá akce pojata jako dětský karneval, takže Míša byl zajíček a Pavlínka kočička, a aby iluze byla dokonalá, měla svou helmu rozšířenu o kočičí papírové uši.

Holky sjezdovaly, já střídavě natáčel jejich jízdy a hlídal Míšu, Míša boboval a hrál si s lopatou na odhazování sněhu, zkrátka pohoda. Pak byl vyhlášen závod v dětském slalomu a Pavlínka se hrdě postavila na start.

Nikdy bych neřekl, že po nějakých dvou měsících dokáže takový výkon, ale povedly se jí obě slalomové jízdy, i když bylo vidět, že zatímco první jízdu jela na výkon, druhou už jen na jistotu.

Pak si šla hrát s Míšou a synovcem Ondrou, když se k nám přiřítil pořadatel. „Hej, třiačtyřicítko,“ volal, na což Pavlínka nereagovala, protože si nezkontrolovala své startovní číslo. Zavolal jsem na ni jménem a ona přišla. Pořadateli jsem nahlásil dceřino jméno a příjmení a požádal jsem vedle stojící švagrovou, aby dohlédla na to, že to pořadatel správně napíše.

Nic zlého netuše jsem odvedl dceru k opodál stojícímu pásovému stroji, něco mezi bagrem a rolbou. Ještě se dvěma kluky si Pavlínka stoupla nahoru, a pak to přišlo. Má dcerka v dětském slalomu obsadila velmi pěkné druhé místo. Šárko Záhrobská, třes se!

Doma jsme uklidili děti, přivítali na hlídání objednané neteře a připravili se na cestu na vrchol nejen letošní plesové sezóny.

Čekal na nás lachtaní ples…

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

S kočárkem v MHD

Příhoda, kterou napsala paní Nigerijcová, mi připomněla zážitek z dávné doby, konkrétně z jara 2001. Tehdy jsme byli s mou manželkou (neplést s blogující Manželkou) již řádně sezdáni a radostně jsme očekávali narození našeho prvního potomka. To, že náš první potomek bude holčička, jsme netušili, ale jméno Pavlínka jsme už měli pro všechny případy připravené.

A jako takoví čekatelé jsme samozřejmě potřebovali i nějaký ten kočárek pro našeho budoucího potomka. Jednoho dne jsem při bloudění Prahou narazil na inzerát nabízející právě toto, tedy zachovalý kočárek po jednom pouhém potomkovi. Adresa byla na Žižkově, kousek od VŠE a Domu odborových svazů.

I vydali jsme se jednoho dne na Žižkov, správný dům našli, kočárek jsme si prohlédli a po vzoru Macha a Šebestové jsme řekli: "Tak jo." A zaplatili jsme a vyvezli si teď už náš kočárek ven.

Jo, ale dostat kočárek ze Žižkova do Uhříněvsi, to není jen tak. Nezbylo tedy než počkat na tramvaj ve správném směru, protože auto jsme tenkrát, milé děti, ještě neměli.

Tramvaj přijela a my se přesunuli na stanici metra C Florenc, kde jsme přestoupili na metro. Vím, že mezi mými čtenáři převažují ti mladší, a ti to už asi nepamatují, ale tenkrát ještě duněly tunely staré sovětské vozy a soupravy, které jezdí dnes, byly výjimkou. Přesněji tenkrát jezdila jen jedna. A zrovna jsme měli štěstí, ta jediná nová souprava přijela a my nastoupili.

Umístil jsem kočárek na správné místo a usedl k němu. Manželka si musela sednout na vedlejší stranu soupravy, takže zatímco já seděl u levých dveří, manželka u pravých. Většina cesty probíhala v pohodě. Na Kačerově přistoupil jeden můj tehdejší kolega, a když mě viděl s kočárkem, byť prázdným, tak se zatvářil velmi negativně překvapeně.

Poté, co kolega vystoupil, nastoupila slečna. Relativně sympatická, proč to nepřiznat. Usadila se na uvolněné místo vedle mě a pustila se se mnou do hovoru. Ano, čítával jsem o zvláštním magickém fluidu chlapů s kočárky, ale nikdy jsem neměl šanci to zažít v praxi. Až teď.

Slečna si viditelně nevšimla, že kočárek zeje prázdnotou, a zavedla hovor o tom, jak je na mě vidět, že jsem zodpovědný, když jezdím s kočárkem, a že by ráda věděla, zda to moje partnerka a matka dítěte patřícího do kočárku je schopná ocenit. Rozvážně jsem přikyvoval, ale v jedné chvíli v tom už nešlo pokračovat, a tudíž jsem se ke slečně naklonil o něco málo více, než je většinou společensky přijatelné, a důvěrně jí pošeptal, že moje manželka nás sleduje z vedlejšího sedadla na pravé straně soupravy a nepokrytě se naší konverzací baví. Asi jsem to pokazil, protože slečna zrudla a ve stanici Opatov vyběhla ze soupravy.

A protože jsme brzy poté, co se Pavlínka narodila, přestali v Praze bydlet, další historku na téma "kočárek v MHD" jsem už bohužel nezažil.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Na výletě VII aneb zase v Praze

Protože jsem člověk, který z boje neutíká ani poté, co zjistil, že jeho první neúspěšná ostravská mise, která byla později první částí jeho druhé ostravské mise, skončila neúspěchem, vydal jsem se, a teď mě, milí čtenáři a milé čtenářky, nekamenujte, znovu do Prahy.

Ano, je to ústup od mých skálopevných zásad, mezi něž patřilo zapřisáhlé nepražství, ale co člověk nadělá. A tak jsem jedno pozdní ráno vystoupil z EC vlaku na nádraží Praha Holešovice. Tam to znám jen trochu, protože i během mého pražského pobytu jsem se do těchto končin téměř nikdy nevydával sám, a pokud ano, tak v těch několika málo chvílích, kdy jsem tam byl sám, jsem byl ozbrojen většinou kovovou trubkou omotanou hadrem na podlahu. A když už jsem se tam jednou vydal neozbrojen, dopadlo to tak, že si na detaily o tom, co jsem tam zažil, radši nevzpomínám.

Procházel jsem nádražím i jeho okolím, protože jsem měl ještě času více než dost. Nejdříve jsem odhalil místo, kde prodávali čerstvé pečivo, a tam jsem si zakoupil něco k jídlu. Bezdomovec v jedné hale a bezdomovkyně ve druhé hale mi nabízeli Nový Prostor a já čekal na úder deváté hodiny ranní, kdy se měla otevřít místnost označená jako oáza nás, kteří jsme bez připojení k internetu jako bez ruky. V jednu chvíli mě málem přejela Asiatka na kole, která sjížděla z nástupiště po bezbariérovém výstupišti. Nejdříve jsem se lekl, ale pak mi došlo, že Asiatka na kole znamená jediné - že jsem opravdu v Praze.

Internetové doupě se otevřelo asi deset minut po uvedeném čase, a mohl jsem tak popustit uzdu svým nejtemnějším pudům. A potom jsem se pomalu vydal k místu, kde na mě čekali. Metrem na stanici Vltavská, kde jsem si opět zavzpomínal, jaké to bylo, když jsem tady přestupovával a vydával se za svými tehdejšími kamarády na Letenskou pláň hrát korfbal. Tramvaj ne do stanice Touha, ale do stanice Výstaviště přijela prakticky ihned a odvezla mě kousek, kam jsem potřeboval. Pak jsem prošel až k budově, kde se mělo jednání odehrávat. Protože času jsem měl pořád ještě dost, prolezl jsem vedle se vyskytující prodejnu jízdních kol, kde mě nejvíc zaujalo kolo s harleyovskými řidítky.

A pak už jsem se vydal do místa samotného jednání, které kupodivu nezabralo pesimisticky odhadovanou hodinu, ale jen něco málo přes půl hodiny a tramvají opět na holešovické nádraží a bez váhání do internetového doupěte, a pak na nástupiště.

Leč ouha! Vlak, kterým jsem měl jet, na kolejích jaksi stál, ale bylo u něj napsáno, že se do něj nesmí nastupovat. Na můj připitomělý dotaz, proč tomu tak je, mi milá průvodčí odpověděla, že budou odpojovat prostřední vagón, a že není jisté, zda a kdy vlak EC odjede. S vědomím toho, že mám v Pardubicích jistou časovou rezervu, a že tedy tato rezerva se pouze zkrátí, jsem se s informací o hrozícím zpoždění smířil. Pak většina vlaku odjela a paní průvodčí mě nechala nastoupit do zbylého vagónu. Mezitím na informační ceduli naskočilo očekávané zpoždění 10 minut. A snad by to tak i dopadlo, ale kvůli technickým problémům při posunování se nakonec natáhlo na minut 20. A protože do Pardubic vlak nikde nestavěl, v Pardubicích měl zpoždění už jen nějakých 10 minut. Sláva, aspoň nebudu dlouho čekat, řekl jsem si, protože EC vlak po Pardubicích zastavoval až v Brně, a do toho se mi, při vší úctě, Zbyňku, já vím, že tohle čteš, nechtělo. Leč toto mé přesvědčení bylo stejný omyl jako Julínkova zdravotnická reforma. Přípojný vlak měl rovněž zpoždění oscilující mezi 15 a 20 minutami. Pardubické nádraží bylo tradičně osazeno místními postavičkami. Jedna slečna mi připadala povědomá, ale když jsem se k ní přiblížil, tak jsem zjistil, že na mě kouká jakýmsi nepřítomným pohledem a evidentně mě nevnímá. Nu což.

Nástupiště, kam měl přípojný vlak přijet, bylo z většiny prázdné, takže jsem nepředpokládal žádné problémy při nastupování. Další omyl. Asi minutu před zpožděným příjezdem vlaku se náhle nástupiště zaplnilo jako prostranství před ministerstvem zemědělství při demonstraci zemědělců. Odkud se objevili, nebylo známo.

A tak mé problematické cestování pokračovalo. Tento rychlík zpoždění nezkracoval, ale naopak o dalších 10 minut natáhnul. Ale domů jsem se překvapivě dostal pouhou půlhodinu po původně plánovaném příjezdu.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Míša bruslí jako Bruce Lee

O jarních prázdninách nám onemocněl Míša. Prostě na něj něco přišlo a dostal antibiotika. V návaznosti na to pak ještě další dva týdny nemohl do školky.

Já jsem zneužil toho, že nemusím do práce, k tomu, abych si svůj božíhodový oblek, ve kterém jsem se před lety ženil a od doby, kdy se Pavlínce vyvinul pud sebezáchovy natolik, aby dokázala přespat jinde než doma, v něm vymetám plesy, a jehož věk na něm stále není vidět a stále jsem v něm hvězdou všech plesů, odnesl do čistírny. Plesové řádění se na něm projevilo, a tak, i když se držím zásady, že dávat oblek do čistírny znamená nevěřit si, jsem toto absolvoval.

V neděli, když už bylo Míšovi dobře, po karnevalu, jsme vyrazili na zimní stadión, kam bych sám nešel, už proto, že je všeobecně známo, že se neudržím na bruslích. Míša získává základní bruslařské návyky, že vidět ho Bruce Lee, tak se vzdá svého jména. Zkoušel jsem natáčet, bohužel po nějakých sedmi minutách záznamu mi odešla baterie v kameře. A protože to bylo poslední bruslení v sezóně, nemám už druhou šanci do podzimu synkovo bruslení natočit.

No a v pondělí, kdy v televizi není nic pořádného, na Kobru 11 se nedá koukat a ostatní programy byly taky dost dobře o ničem, jsem využil levných DVD se seriálem Jistě, pane ministře. Moje přesvědčení, že bych se měl pokusit o politickou kariéru, dostaly zase konkrétnější obrysy.

Když se Míša konečně vrátil do školky, bylo rozhodnuto, že s ním půjdu já, protože když už vedu dceru do školy, tak vezmu i synka při jednom. A překvapivě se můj klučík nechal do školky v pohodě dovést a bez brekotu šel i do třídy, za což ho musím pochválit.

Oblek jsem si vyzvedl z čistírny. Voněl skoro lépe, než když byl nový. Mezitím jsem se poohlížel po pracovních příležitostech v okolí svého bydliště. Měl bych šanci jako lékař LDN v místní nemocnici (protože většina pacientů, kteří vstoupí do LDN, už živí nevyjdou) nebo jako odborný ekonom (ekonom jsem ještě méně než kutil), takže je čím dál jasnější, že bez změny bydliště to opravdu nepůjde.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Poslední karneval

V sobotu jsme měli poslední šanci navštívit nějaký ten karneval. Konal se v sousední vsi, ale v jiné, než jsme původně plánovali. I ta druhá je blízko, na druhou stranu je dlouhá jako čekání na odchod Strany zelených z vlády. U budovy obecního úřadu, kde se celá akce odehrávala, bylo narváno auty. Podařilo se nám zaparkovat na posledním aspoň trochu relativně dobrém místě a pak jsme se vydali na akci samotnou.

V budově je totiž společenský sál a před ním zmatečná šatna, o kterou se nikdo nestaral. Prodej vstupenek, kde platili jen dospělí, barový pult a typicky zavánějící toalety. Přestrojili jsme děti a vydali se do sálu, kde to všechno fungovalo jaksi rozpačitě na to, že celá akce začala necelou hodinu před naším příchodem. Organizátoři evidentně nepočítali s tím, že by někdo na karneval přišel, a nevěděli, co mají dělat.

Středem sálu se táhla nekonečná fronta, že vidět ji stavitelé Stalinova pomníku, tak sentimentálně zapláčou. Jak jsme se dověděli, fronta se stála na lístky do tomboly. Než jsme se mohli dostat na řadu, lístky do tomboly došly. Odklidili jsme se proto do vedlejší místnosti, kde jsme zneužili toho, že v předsálí prodávají zákusky za parlamentní ceny a dali jsme si pořádně do nosu.

Pak už konečně pustili hudbu a maskované děti měly korzovat po sále. Když jsme sál obkroužili asi popáté, přestalo nás to bavit. Naštěstí jeden z organizátorů ohlásil soutěže. Moje děti jsou sice absolutně nesoutěžní, ale aspoň zdání programu to bylo. Dohodli jsme se, že jestli se do půl hodiny program nezlepší, tak to zabalíme. Všechny soutěže začaly najednou. Mé děti prošly asi čtyři, než to přestalo bavit dceru, synek pak prošel ještě dvě a přestalo ho to bavit taky. Proti původnímu plánu jsme tak odcházeli asi o dvacet minut později.

V jednu chvíli jsme s Pavlínkou procházeli sálem, abychom se dostali na druhou stranu. Uprostřed sálu bylo místo, kde začínaly dvě fronty. Jedna se stáčela doleva, druhá doprava. Mezi nimi byl úzký průchod, tak akorát pro dobře stavěného otce a jeho do druhé třídy chodící dceru. Jenže než jsme stihli tento průchod použít, zacpala jej prdel.

Ta prdel tam nebyla sama od sebe, ale od nějaké paní, která provedla hluboký předklon. Nevím, jestli si zašněrovávala boty, nebo zda se starala o dítě, jediné, co z ní bylo vidět, byla právě ta prdel, která díky tomu, že paní rozhodně nebyla anorektička, udělala z původního průchodu průlez pro hladového křečka.

Chvíli jsem přemýšlel, jak projít, protože zmíněná prdel byla široká, že bych se za ni schoval (to je parafráze svatebního oznámení, na němž lákala nevěsta ženicha na své proporce: „Hruď má je široká, za ni se schováš, za ruce máminy své Ti ruce dám, by naší lásce vystavěly chrám;“ zmíněná dvojice se necelé dva roky po svatbě - už bez veršíků - rozvedla, ale to jen, kdyby vás to zajímalo), nicméně možnosti na danou prdel zaklepat jako na dveře či ji uchopit a odsunout stranou, kteréžto se mi jako jediné jevily reálné, neodpovídaly mému gentlemanskému založení (nesměj se, Drope), takže jsme s dcerou několik minut čekali, ale když bylo jasné, že prdel nezmizí, protože její majitelce se v pozici v předklonu zalíbilo a návrat do stoje odmítala, radši jsme šli nakonec jinam a jinudy. Ale teď zpět do příběhu, už bez prdele.

Udělali jsme krátkou návštěvu u manželčiny rozvedené kámošky, která měla doma mladšího ze svých synů, starší a drzejší a oprsklejší dorazil později ze šachového turnaje, kde mezi třiceti účastníky obsadil 24. místo, pustil si hru v počítači a pak jsme se rozloučili a s přestávkou v hypermarketu, kde jsem myslel, že zešílím, protože ze tří lidí, stojících přede mnou ve frontě u kasy, měli tři lidé nějaký problém (prvnímu nešlo platit kartou, druhá paní měla neoceněný výrobek, třetímu musela pokladní odněkud z nitra prodejny přinést jeho tovar), jsme se dostali domů tak akorát, abychom mohli zahnat děti spát.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zámek

Že se vzpomínek na svou poslední práci nezbavím jen tak, jsem si uvědomil, když jsem cestou do Ostravy potkal nejmladší slečnu prsonalistku. Na její dotaz, kam že to jedu, jsem vyslovil název ocelového srdce republiky. "A co tam?" podivila se. "Jdu se tam ucházet, no o to, ucházet, no, o jako zaměstnání se ucházet," povídám a slečna nejmladší prsonalistka se podivila ještě víc. Když jsem jí řekl, kolik mi v černouhelném ráji nabízejí při nástupu, padla do mdlob. Když se probrala, upozornila mě, že bych měl celou věc ještě zvážit. "Inu, člověk se musí uskrovnit," řekl jsem.

Večer po návratu z téže Ostravy mi volal kolega, který se mnou sdílel kancelář. Měl jsem za to, že si chce vyměnit pár zdvořilostních frází, a proto jsem s ním začal mluvit poměrně rozšafně. Vzápětí přišla studená sprcha. Kolega, kterého jsem celou dobu pokládal, a stále ještě tak trochu pokládám za slušného člověka, mě nepřímo obvinil z krádeže. Prohlásil, že se mu ze šuplíku ztratily peníze, o kterých jsem neměl ani ponětí, a že protože jsem jeden ze tří lidí, kdo má od kanclu klíč, tak jsem podezřelý.

Nechtěl jsem být na kolegu, se kterým jsem hodně dobře vycházel, nijak hrubý, proto jsem mu vysvětlil, že nemá důvod mě podezírat, stejně tak jako já jsem nikdy neměl a nemám důvod mu škodit, a že je proti mým přísným zásadám vrtat se komukoli jinému ve věcech a že tudíž jsem mu nic nevzal.

Za hodinu volal znovu a znovu se mě snažil přesvědčit, že jsem proradný zloděj. Dalo mi to hodně práce, vysvětlit mu, že se mýlí, podobně jako se mýlil klaun, který si myslel, že vidí cvínglí.

V pátek jsem se přesvědčil, že výbor sdružení majitelů bytových jednotek našeho vchodu je po kádrové stránce vybaven na výbornou. Ráno jsem při příchodu ze samky zjistil, že klíč se do hlavních vchodových dveří nevejde, že se nechá zasunout jen na dva milimetry a hotovo dvacet. Dveře jsem zablokoval proti zabouchnutí a jako správný člen výboru jsem zavolal zámečníka. Zámečník přislíbil, že ještě týž den se na celou věc podívá.

Asi o dvě hodiny později někdo z aktivních sousedů mé blokování dveří zrušil a dveře zabouchnul. Nevím, kdo měl tak blbý nápad, ale poznal jsem to podle toho, že najednou zvonek, že se někdo nemůže dostat dovnitř. Bzučák nepomáhal, i seběhl jsem dolů, kde stálo pět navzájem různých sousedů. Otevřel jsem jim, seznámil je se situací a nechali jsme tentokrát hlavní vchodové dveře dokořán.

A zase byl někdo aktivní na nesprávném místě, protože když dorazil zámečník, byly dveře opět zabouchnuté. Seznámil jsem zámečníka se situací, zámečník vytáhnul špatný zámek, konstatoval, že je v něm něco zalomeného, odvezl si ho a dveře proti zabouchnutí zablokoval neodblokovatelně.

Odpoledne jsme se vydali na procházku městem a já jsem se vrátil chvíli před tím, než měl přijít zámečník s opraveným zámkem. Ten přišel, tentokrát zazvonil přímo u mě, oznámil mi, že už dal opravený zámek na správné místo a chtěl tři stovky. S paragonem jsem pak zašel za sousedkou, která svou pevnou a nezlomnou rukou vládne výboru našeho sdružení, a oznámil jí, že chci po správní firmě částku za opravu zámku proplatit. Sousedka slíbila, že to zařídí a já si mohl na poli svých funkcionářských úspěchů odškrtnout další políčko.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Na výletě VI aneb Ostrava žije

Má bilance, co se týká hledání nové práce, je relativně mizerná. Posuďte sami: Praha - neúspěch. Olomouc - neúspěch. Valmez - neúspěch. Ostrava - dvě varianty, z nichž ta první zatím mlčí (zavolejte mi Staníka a ať začne Šotkem) a s tou druhou jsem se na jednání teprve chystal. Brno - dvě varianty, z nichž ta první neúspěch a ta druhá zatím mlčí (Staníku, Donalda).

S takovými myšlenkami táhnoucími se mou hlavou jsem vyrážel už poněkolikáté do Ostravy. Oproti minulému výletu, kdy jsem cestou tam vystoupil na nádraží Svinov a cestou zpátky nastoupil na hlavním nádraží, jsem to tentokrát provedl obráceně. Cestou tam jsem se nechal Ex vlakem dovézt až na hlavní nádraží.

Ostravské hlavní nádraží za to asi fakt nemůže, ale tím nadzemním průchodem spojujícím nádražní budovu s nástupišti to hornictví prostě evokuje, a to jako fakt. Protože bylo brzy ráno, zašel jsem do nádražního bufetu za účelem snídaně.

Existuje jen málo opravdu nehezkých klišé. Snídaně v nádražním bufetu k nim patří bezpochyby. Přestože od otevírací hodiny há a minuty em neuplynuly ještě ani dvě minuty, už se v koutě bufetu krčil na poměry nadávající bezdomovec (opět klišé jak z Viewegha) a než jsem se stačil najíst, otočili se ještě dva důchodci pro svou ranní desítku.

Až poté jsem se vydal na čerstvý ostravský vzduch. Věděl jsem, že musím nejprve dvě zastávky trolejbusem, pak přestoupit na autobus. Podíval jsem se na jízdní řád a uvědomil jsem si, že ta přestupní zastávka není zas až tak daleko a podstoupil jsem bobříka odvahy - vydal jsem se Ostravou pěšky.

Nevím, co ošklivého provedla Božena Němcová Ostravákům, ale místo nazývané honosně Sad Boženy Němcové na mě působilo vskutku jakkoli jinak než příjemně. Protože jsem měl pořád ještě časovou rezervu, zakoupil jsem si něco k snědku v nedaleké prodejně potravin a díky svému důvěryhodnému vzhledu kombinovanému s mým nepopiratelným charismatem jsem radil místním, kdy a kam jim která linka MHD pojede. Z toho, že se na mě obraceli sami od sebe s důvěrou a že měli z mých odpovědí radost, soudím, že bych se v Ostravě neztratil.

No ale mezitím přijel můj bus, já nastoupil a označil si jízdenku. Někteří z vás to možná netuší, ale ostravské jízdenky se místo času začátku platnosti označují časem konce platnosti. Vědom si toho, vsunul jsem jízdenku s platností 15 minut do označovače a pohodlně se usadil ve voze. Pro jistotu jsem si zkontroloval časovou platnost své jízdenky v kolonce hodin a minut stálo 24:00 a v kolonce dne stálo datum asi tak někdy za dva týdny. Nejprve jsem chtěl splnit svoji občanskou povinnost a informovat řidiče, ale pak jsem si řekl, že ty dvě zastávky snad přežiju i s takhle divnou jízdenkou.

A pak jsem byl na místě. První zrada - u zastávky, kde jsem očekával chodník, zela díra do země, jejíž hloubku nejlépe ilustruje fakt, že v ní stáli tři dělníci jeden druhému a druhý třetímu na ramenou, a ten nejvýše postavený měl ruce vysoko nad hlavou a mával krumpáčem. Ponechal jsem je svému osudu a našel si improvizovanou náhradní cestu. Tou jsem se dostal až k patřičné budově, ale protože jsem měl pořád ještě časový náskok (a taky toho housera), vydal jsem se opět na procházku. Cestou jsem potkal tři jiné dělníky a to, že jsem ve správném městě, mi potvrdil jejich slovník. Slyšet je Petr Janda, tak přezpívá jednu svou písničku na "každou větu začal slůvkem kurva, každou větu končil slůvkem kurva," protože přesně takový způsob vyjadřování příslušní dělníci projevovali.

I vstoupil jsem do budovy a sympatické statné vrátné oznámil, že jdu za tím a tím pánem. Vypsala mi propustku a poradila mi cestu do druhého patra. Tam jsem chvilku zevloval a pak zaklepal na příslušné dveře. Narazil jsem na mladou ženu, která mi sdělila, že pán, kterého hledám, má dovolenou a že je teď patrně na Slovensku. Můj svět se zhroutil.

Zavolal jsem sympatické zprostředkovatelce, jejíž rodiče byli dyslektici, protože nikdo jiný nenapíše ypsilon po ž, a seznámil ji se situací. Promptně mi poradila jiného pána a žena z kanceláře mě poslala o čtyři patra výše.

Hned u výtahu byly otevřené dveře a za nimi drobná blondýna. Oznámil jsem jí, za kým jdu, vyšla na chodbu, otevřela jiné dveře a zahalekala "máte návštěvu, šéfe," a pak nastal tradiční pohovor. Svůj životopis jsem vyprávěl už tolikrát, že ho umím nazpaměť, jenže tentokrát jsme šli retrospektivně. Od poslední pracovní zkušenosti k těm dřívějším.

Asi po dvaceti minutách jsme byli hotoví a naděje na informaci o necelý týden později se znovu rozzářila jako Vernův maják na konci světa.

Radostně jsem vyplul ven a nechal jsem se autobusem odvézt tentokrát na Svinov. Čekal jsem, že něco snad pojede dříve, než jsem plánoval, ale skutečnost překonala mé očekávání. EC vlak z Krakova (to je někde u severního polárního kruhu nebo tak nějak), který měl být už dávno pryč, tu grossmannovsky ještě pořád nebyl. A tak jsem si dal oběd ve svinovské nádražní restauraci, během kteréhožto EC ještě zvýšil své zpoždění. Normálně bych mu za to vynadal, tentokrát jsem mu byl vděčný, zejména poté, co jsem nastoupil a poté, co se v Hranicích na Moravě uvolnilo místo na čtyřce, kde jsem se pohodlně usadil a věnoval se četbě, konzumací brambůrků a pití nealkoholické limonády, kterou nebudu jmenovat, ale když ji jeden miluje, tak není co řešit.

V Olomouci si ke mně přisedla mladá slečna. Přemýšlel jsem, čím mi může být sympatická, a ona za chvíli vytáhla z batohu notebook přesně té značky, jaký jsem od Ježíška dostal já.

Ještě před přisednutím slečny jsem zavolal zprostředkovatelce, která měla nepředstíranou radost, a kterou jsem požádal, aby v případě, že by dostala negativní zpětnou vazbu, neopomněla připomenout mé nepopiratelné přednosti a hlavně to, že jsem minimálně o 35% hezčí než jakýkoli jiný kandidát.

Cesta domů už pak byla v pohodě, díky tomu, že tento EC měl zpoždění jako kráva, tak jsem byl doma o necelé dvě hodiny dříve, než jsem původně plánoval.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Z deníčku nezaměstnaného

Jako by to nebylo málo, že jsem bez práce, ještě mě v neděli odpoledne chytily bolesti bederní páteře, takže jsem si mohl říkat, pokud si to s něčím nepletu, že mám pořád ještě toho housera. Jakákoli změna pozice ze sedu do stoje, či jakýkoli pokus o předklon skončil brutální bolestí v zádech, při které jsem měl co dělat, abych neřval jako lev.

Nakonec mi pomohla autosugesce (ne, opravdu tím nemyslím aktivitu, kterou provozují mladí chlapci při prohlížení časopisů či sledování videa se slečnami, které jsou tak chudé, že nemají co na sebe) a heslo Zatni zuby, bačkoro, a táhni. A docela se mi dařilo, že se mi snad jednou nebo dvakrát v onom dni (míněna je první březnová neděle, aby bylo jasno) zdálo, že bolest ustupuje. Neustupovala.

V pondělí se k tomu přidala ostrá bodavá bolest v pravém koleni, takže potkat mě Martin Dejdar, tak mi okamžitě přenechá svůj kontrakt na roli Ozzáka. Snažil jsem se nevnímat bolest, odvedl jsem nejdříve dceru do školy, pak jsem se dobelhal do synovy školky pro potvrzení papíru pro sociálku, pak na sociálku s orazítkovaným papírem (zrovna otevírali), pak do lékárny s receptem pro dceru (kde z nesmyslného třicetikorunového poplatku deset korun vracejí) a pak už konečně tam, kde mě už dlouho neviděli: na pracák.

Když jsem v 8:15 vstoupil plavným a nedbale elegantním krokem mladého dobře situovaného intelektuála do čekárny, spadla mi čelist někam k bránici. Místnost byla nacpaná lidmi, jako kdyby na pracáku něco rozdávali. Je vidět, že všichni chtějí makat, řekl jsem si, a jakmile se uvolnilo místo k sezení, okamžitě jsem se tam usadil, díky čemuž jsem získal strategickou výhodu, že jsem měl celou čekárnu jako na dlani.

"Kdo je tu poslední?" zeptal se mě postarší metalák, kterého potkat Dejdar, tak dojetím zapláče. "Asi vy," odpověděl jsem, což ho kupodivu neuspokojilo. Naštěstí se jedna paní ohlásila, že je před ním poslední.

Využil jsem čekání a začal si opisovat kontakty z terminálu v čekárně. Krom toho jsem stavěl potrubí ve hře ve svém mobilu a koukal, kdy a jak se dostat do pracovní úřadovny.

Asi po hodině pobytu v uzavřeném prostoru jsem usoudil, že dosť bolo čakania, a provokativně jsem se přesunul ke dveřím do nejdůležitější místnosti, která skýtá naději pro mnohé z nás. A jakmile se rozsvítilo světlo, signalizující, že jedna z úřednic je volná, vnikl jsem dovnitř.

Už počtvrté ve svém životě (předtím to bylo v letech 1998, 2001 a 2007) jsem vyplnil potřebné dokumenty, s paní, která mě měla na starosti při mé poslední nezaměstnanosti, jsme si zdrbli o všem možném, když se podívala, kde že jsem to na konci února ukončil pracovní angažmá, jen si povzdechla, a za necelých dvacet minut bylo hotovo, dostal jsem potvrzení pro VZP a vydal se tam.

Po příchodu do čekárny před úřadovnou VZP jsem v duchu zajásal, protože tam čekali stejní lidé, jako předtím na pracáku. A když jsem z VZP odcházel, za mnou se ve frontě nakumulovali zase titíž lidé, co jsem je viděl na pracáku. Tři hodiny poté, co jsem ráno s dcerou opustil naše krásné bydliště, jsem se vrátil domů a popsal svoje zážitky.

Až do večera se pak nic výjimečného nestalo. Pavlínka přišla ze školy, udělala si domácí úkol, pohrála si s manželkou a Míšou a odkvačila na volejbalový trénink, já jsem vytáhl synka na procházku, na kterou se mu tradičně nechtělo, ale nakonec to proběhlo v pohodě, kousek cesty nás doprovázela černá kočička, až jsme čekali, že nás doprovodí až domů, ale nakonec ne. Pak jsme ještě potkali holčičku z Míšovy školky, která zajásala "jé, čau, Míšo," a pak jsme se vrátili domů. Právě včas, abych se vydal vyzvednout dceru z volejbalového tréninku.

A abych nekecal, moje metoda se zatínáním zubů se osvědčila. V úterý mě už záda bolela o dost méně.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Přechod do nezaměstnanosti

Nikdo se nemůže divit, že po rybářském plese jsem se z postele vykulil v době, kdy většina lidských osob už chystá oběd. I bylo tak, že jsem byl rád za pozdní snídani.

V době, kdy obvykle obědvám, nebo naopak u Kocoura čekám, až si mě někdo ze všech dvou obsluhujících všimne, jsme se rozhodli, že si zpříjemníme sobotu filmovou klasikou, a tak se na monitoru odehrál první díl trilogie Scary Movie.

V pozdním odpoledni jsme se pak věnovali obědu a v ještě pozdějším odpoledni jsme si odjeli pro děti. A děti měly z našeho příjezdu opravdovou radost, což nejlépe demonstrovala Pavlínka slovy, že až do našeho příjezdu bylo všechno krásné a my jsme to zničili.

Domů jsme se v poněkud nervózní atmosféře dostali až hodně pozdě. A ani pokoukání na Českou Miss mi náladu o moc nezlepšilo.

Neděli jsme zahájili na sjezdovce. Holky jezdily o závod, já točil a Míša se bavil v ubývajícím sněhu. Pak jsme to se synkem vzdali a šli domů. Počkali jsme na holky a k obědu byl kapr vyhraný na rybářském plese.

Odpoledne se děti koukly na pohádku Lovci draků (nedoporučuji bojácným divákům) a v podvečer se holky vydaly znovu na sjezdovku tentokrát posílené o synovce Ondru. Synka jsem navzdory jeho protestům vytáhl na malou procházku a nebýt mého vrozeného diplomatického taktu, tak se ven nevyhrabem. Ale i venku moje veškeré snahy o jakoukoli aktivitu spojenou se sněhem synek sabotoval, takže jsme se vrátili domů, podívali jsme se na Maxipsa Fíka, ještě před Večerníčkem jsem synovi poskytl koupel včetně umytí kebule, což jsem později, po návratu holek, provedl i s dcerou.

A pak nastala poslední noc toho týdne a další den začala moje kariéra (zase) nezaměstnaného.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Nanečisto

Nanečisto je kniha, jak se dá u mě očekávat, od Sergeje Lukjaněnka. Ten pro mě rehabilitoval ruskou literaturu na úroveň, kterou nastavili Dostojevskij, Gogol a podobní. Bohužel pro mnohé lidi je s ruskou literaturou hlavně spojován bolševický slovotepec Šolochov a jiní zastánci té jediné správné názorové a ideové linie.

Kniha Nanečisto se, podobně jako hlavní část hlídkařské série, aspoň ze začátku odehrává v Moskvě, kde žije mimo jiné i prodejce počítačového vybavení Kirill. Ten má svůj život svobodného mládence krátce po rozchodu s přítelkyní a má za to, že jeho život se bude držet osvědčených linií.

Ale jednoho dne, který zrovna jako na potvoru vychází přesně podle plánů, se jeho život vyvrátí z kořenů. Po příchodu domů zjistí, že celý jeho byt vypadá úplně jinak. Nábytek, vybavení, podlaha, dokonce i kachličky v koupelně, to všechno je jiné. Jeho věrný pes ho nepoznává a v bytě ke všemu žije cizí slečna nesympatického vzhledu a autoritativního chování, kterou pes kupodivu poslouchá na slovo.

V první chvíli Kirillovi pomůžou sousedi, kteří přivolané policejní hlídce potvrdí, že Kirill opravdu v bytě bydlel. To je mu ovšem celkově houby platné, protože všechny doklady k bytu jsou na jméno té neznámé slečny. A tak se uchýlí ke svému kamarádovi Konstantinovi, který si říká Koťa. Koťa mu jako jediný věří celou tuto spletitou historii. Kirill v mezičase zjistí, že ho neznají ani v jeho práci a s výjimkou bývalé přítelkyně a kamaráda Koti, který si pro jistotu každé setkání s Kirillem zapisuje, jej nezná už vůbec nikdo.

Když už to vypadá, že Kirillovi ze všeho definitivně hrábne, zavolá mu neznámý hlas a naviguje ho na okraj Moskvy k opuštěné vodárenské věži. Ta se stane Kirillovým domovem.

Tímto okamžikem začíná čtenářsky nejzajímavější pasáž celé knihy. Kirill se doví, že se stal funkcionálem, tedy někým, kdo je oprávněn procházet paralelní světy. Z jeho obydlí, od kterého se ovšem nesmí vzdálit na více než deset kilometrů, vedou patery dveře. Jedny samozřejmě do Moskvy. Druhé do Kimgimu, což je svět jako z románů Julese Verna. Třetí vedou na krásnou pláž. Ovšem dveře se otevírají postupně.

Kirilla navštíví politik Dmitrij, který Kirilla poprosí o nalezení světa zvaného Smyčka, který by měl být dokonalou kopií Země, jen o pětatřicet let v budoucnosti. Kirill mu to přislíbí, ale nejprve odhalí čtvrtý svět, zemi zvanou Nirvána, jejíž ovzduší je zamořeno mírnou koncentrací drog, aby tamní obyvatelé, převážně ze Země vyhoštění narkomani, prožívali své vyhnanství. A pak dochází k tomu, že se Kirillovi povede otevřít poslední dveře. Ano, tam je Smyčka, též Země 1. Jen s tím rozdílem, že není o pětatřicet let v předstihu, ale o pětatřicet let pozadu. Kirill se ocitne v téměř dokonalém světě, v Sovětském svazu, kde se podařilo zastřelit Lenina s dostatečným předstihem a včas zpacifikovat Stalina. Tím nedošlo k válkám a země se rozvíjí naprosto dokonale. V tomto světě taky neexistovalo otroctví v Americe, ovšem Afrika má stejné problémy, proto je mnoho Afričanů z Pobřeží slonoviny a jiných zemí dováženo právě do Sovětského svazu, kde ovšem pod pláštíkem humanity zažívají naprosto stejné rasistické zacházení, jen maskované lidumilstvím. A právě tady se příběh začíná lámat.

Po návratu ze Smyčky totiž Kirill navštíví byt svých rodičů. Ti samozřejmě nevědí nic o tom, že by kdy měli nějakého syna. A toto setkání ovšem způsobí zlom v Kirillově uvažování natolik, že se rozhodne skoncovat se svým funkcionálstvím a pokusit se o návrat k bývalému životu. Zda a jak se mu to podaří, a k čemu všemu mezi tím vším dojde, to si ovšem, jako už tradičně, přečtěte sami, chcete-li.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Rybářský ples 2009

Rybářský ples patří k velmi vyhledávaným a hojně navštěvovaným akcím a získat lístky patří k bontonu lepších lidí našeho městečka. Lístky (jako teda vstupenky a místenky) se prodávají každý pátek od páté hodiny odpolední v místní restauraci pojmenované po autorech hororu Maryša. Jednoho dne jsem úderem páté odpolední vkročil do sálu a získal poslední dvě volná místa.

I stalo se, že jsme vyrazili za kulturou. U našeho stolu bylo již řádně plno. Chtěli jsme usednout na dvě volná místa. "Ale tady je obsazeno," oznámili nám sedící. "To je nesmysl," opáčil jsem, "protože lístky k tomuto stolu máme my." Chvilku jsme se hádali, pak se situace urovnala a naše místa se našla.

U vchodu jsem zaregistroval káď se živými kapry a pronesl úvahu na téma, zda to není některá z cen do tomboly, a zavtipkoval, jaké by to bylo jednoho kapra vyhrát.

Nebyl by to ples s naší účastí, kdybychom si nekoupili tombolu. Tradičních dvacet lístků přineslo tentokrát jedinou výhru. Ale o tom později.

Atmosféra plesu dávala pocítit, že se sešla elita městečka, čemuž naše dvojice čerstvě nezaměstnaného a ženy na mateřské dovolené odpovídala. Skupina na pódiu se snažila, i když písničku Chtěl jsem mít by už mohli ze svého repertoáru vyřadit. Jejich zpívající basák se sice snažil kroutit jako Vilda Čok, ale marná sláva, charismatu pro napodobení Vildy nutného v něm bylo méně než v mém malíčku na levé noze. Nová zpěvačka oproti tomu dávala najevo, že na své místo patří nejen díky svým fyzikálním přednostem.

Ovšem zachovali se tradičně plesově, takže i na naše oblíbené polky a valčíky došlo, takže naše taneční libido mohlo být uspokojeno. A i méně tradiční tance přišly na řadu, abych si mohl zařvat "jupí, čerte, jdi radši dál."

Když už bylo jasné, že se pomalu s plesem rozloučíme, zašel jsem se podívat, co že jsem to vlastně v té tombole vyhrál. Našel jsem seznam cen a v něm číslo své ceny. Pozornější čtenáři jistě tuší, že tou cenou byl, ano, přesně podle očekávání, živý kapr.

Pánovi s podběrákem jsem ukázal, kterého z mrskajících se šupináčů si vezmu, příslušný kapr mě ohodil sprškou vody, dostali jsme na něj tašku a po příchodu domů jsme na něm spáchali rituální vraždu. Pravda, ještě během plesu jsme se snažili kapra vyměnit za auto na dálkové ovládání, ale neuspěli jsme.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Poslední

Poslední den v pracovním procesu jsem se ani o moc nesnažil. Jen panu bývalému jebatelovi jsem pomohl s tou nešťastnou aktualizací antiviru. Svému drzému předchůdci jsem pomohl s přípravou nového počítače pro jednoho už fungujícího kolegu. Do účtárny jsem poslal faktury, které se nakumulovaly během mé nepřítomnosti. S kolegy, s nimiž jsem měl vzájemné vztahy lepší než dobré, jsem se srdečně rozloučil. A všem jsem poslal rozlučovací mail.

Celkem jsem se moc nepřepínal. Lépe řečeno vůbec. Od nejmladší slečny prsonalistky jsem dostal zápočtový list a vrátil jsem jí vstupní čip, čímž bylo poslední pouto mezi námi přerváno. „Moment,“ řekl jsem při přebírání zápočtového listu, „kde je otisk rtů, jak to, že ten list není naparfémovaný, a kde je poznámka, že jsem byl jednička?“

Poslední oběd u Kocoura. Kupodivu se dokázali trefit do mého chuťového vkusu, a ani to nepřehnali s cenou. Na jídlo, které potřebujete zhltnout rychle a jehož hlavní funkcí je zasytit, je to dobrá restaurace. Na rodinný oběd ne.

Můj nadřízený nebyl v práci, takže mě neměl kdo seřvat. Až jsem si říkal, že zajdu za zm... panem ředitelem a poprosím ho, jestli by mě na poslední chvíli aspoň pro formu neseřval. Ale pan ředitel se zabýval dialogem s bývalým panem jebatelem, a nejspíš si rozuměli.

Stýskat se mi bude po těch spolupracovnících, se kterými jsem si rozuměl. A taky po slečně, co doplňovala automat na kafe. Ostatně, kafe za 2 Kč taky není k vylití. Ona slečna se totiž vyznačovala sveřepým výrazem a tetováním, za které by se nestyděl ani obyvatel místa nazvaného Zpívej, zpívej.

Chybět mi ovšem nebude nepopulární kolega, který se, věren tradici firmy, ve svém oddělení zbavil nejschopnější podřízené. Chybět mi nebude můj nadřízený, personální manažerka Kyselý ksicht, pan bývalý jebatel ani pan současný ředitel. Chybět mi nebudou ani jiní takymanažeři, o jejichž intelektuální úrovni by se daly vést odborné spory.

Chybět mi budou kolegové z logistiky a kolegyně z celního, někteří lidi z výroby, zejména jeden, co vypadal jako mírně zanedbaný příbuzný Jirky Migase Zonygy, kolega znalec Ozzáka, kolega podřízený nepopulárního kolegy, slečny, co končí o měsíc později, i slovenská slečna, co končí stejně se mnou. Její fistulová nadřízená nikoli.

No a protože mě už nic v podniku nedrželo, odešel jsem krátce po obědě do města, na finančním úřadu vyzvedl formuláře, prošel se a svezl se domů. Nejdříve jsem v cukrárně nakoupil hromadu zákusků, pak impregnační sprej na boty. Cestou domů jsem narazil na zbytek své rodiny a doma jsme pak připravili děti, pro které si přijeli prarodiče a odvezli je k sobě.

Čekal nás rybářský ples.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text