Naši rodinu, jinak slušnou a bohabojnou, postihlo šílenství známé pod krycím názvem dovolená na poslední chvíli. Totiž, abyste byli, milí čtenáři a neméně milé čtenářky, v obraze, má nejdražší ženuška již brzy přestane patřit mezi ty, o kterých se říká, že si užívají mateřskou dovolenou. A protože sehnat v našem regionu práci je alchymie hodná velmistra, tak není jasné kdy a kde kdo z nás začne pracovat, není zároveň jasné, zda si budeme moci dovolit luxus dovolené o hlavních školních prázdninách. Tedy lépe řečeno začíná být jasné, že nebudeme.
A proto jsme se nejdříve vrhli na katalogy, které jsme prošli. V závěru této první fáze jsem proškrtal nejméně vhodné objekty a destinace, pak z těch proškrtaných vybral dvacítku nejlepších a ty předhodil manželce. Ta si prošla dvacítku mnou navržených destinací a určila pořadí, kde se na špici umístila jedna chalupa na severu Čech, kousek od mého milovaného Liberce, a jeden dům na jihu Čech, kousek od města, ve kterém by chtěl žít každý.
To bylo poslední dubnovou neděli. Hned poté jsem odešel do internetové kavárny a jal se zadat objednávku. Pro jistotu jsem zadal objednávku na obě uvedené destinace. Dověděl jsem se, že brzy obdržím informační zprávu. Do konce mé předplacené doby žádná zpráva nepřišla, i zavolal jsem na informační linku, kde jsem se dověděl, že severočeská chalupa je už na můj termín obsazená a že jihočeský dům mi zarezervovali.
Poslední dubnové pondělí ráno jsem si vytiskl přílohu v mailu týkající se jihočeské destinace, kde byla uvedená částka a čísla účtů, kam je možné peníze poslat. Protože termín splatnosti byl poslední dubnové úterý, rozhodl jsem se neváhat a plavným krokem jsem nakráčel do budovy jedné z bank v našem městečku, konkrétně té, již propaguje jeden slavný tankista v oranžové mikině.
Nejdříve jsem se zeptal, kde jsou formuláře pro příkaz k úhradě. Pak jsem jeden vyplnil a zašel k jiné přepážce, zda to mám vyplněno správně. Dověděl jsem se, že i kód banky příjemce mám zarovnat napravo. I vyplnil jsem druhý příkaz k úhradě a požádal paní v přepážce, aby zkontrolovala, zda můj podpis odpovídá vzoru. Odpovídal. I nechal jsem příkaz orazítkovat a radostně vyběhl ven, kde jsem doma sdělil tuto převratnou novinu.
Odpoledne jsem se měl dostavit na pracovní úřad a dobře jsem udělal, že jsem tam zašel. Popovídal jsem si se svojí zprostředkovatelkou, dostal dva nové kontakty a vydal jsem se do blízké internetové kavárny, abych oběma dvěma novým kontaktům poslal svůj bohatý košatý květnatý životopis.
Než jsem se k tomu dostal, zarazil mě mail nazvaný upozornění před zrušením rezervace. V domnění, že jde o nějakou nechutnou nevtipnou provokaci ze strany takzvané unie takzvané svobody, jsem příslušný mail rozkliknul a do opěradla mě přilepila věta o tom, že bohužel ještě neobdrželi platbu úhrady za pobyt. Podivil jsem se ještě víc, protože i v tomto mailu bylo jasně uvedeno, že datum splatnosti je opravdu až následující ven. Uchopil jsem mobil, který od jisté doby nedám z ruky, a zavolal jsem na informační linku. Tam mi milý a ochotný pán sdělil, že peníze opravdu ještě neobdrželi. Argumentoval jsem tím, že splatnost je až zítra a že příkaz k úhradě jsem dával teprve v pondělí ráno, a že tudíž je jasné, že je ještě nemohli obdržet, a že je prosím o strpení do dalšího dne. Na tom jsme se pozatímně shodli.
Poslední dubnové úterý jsem strávil částečně v Praze, starosti o osud naší dovolené mě však neopustily. Proto jsem zavolal na infolinku cestovky a ptal se, zda už peníze dorazily. Slečna nebo paní na druhé straně drátu mě ubezpečila, že ještě ne, a ptala se, zda mám nějaký doklad o zaplacení. I odvětil jsem, že mám kopii příkazu k úhradě, načež mi navrhla, zda bych ji mohl naskenovat a odeslat mailem. Můj optimismus dostal ránu, protože ke skeneru se nemám jak dostat, načež mi navrhla doklad poslat faxem. Posmutněl jsem opět, ale slíbil jsem, že se o něco pokusím.
No jo, ale kde vzít fax a nekrást. Kousek od stanice metra Hradčanská sice stojí nově budovaná kancelářská budova, ale tamní recepční mě smutně informovala, že fax nemají. Nakonec až ve čtvrté firmě, do které jsem vešel, nějaké leasingové společnosti, jsem narazil na ochotnou slečnu, která kopii příkazu k úhradě okopírovala a kopii odfaxovala na číslo cestovky.
Slečně jsem poděkoval a zavolal znovu do cestovky, kde mi oznámili smutný fakt, že fax sice přišel, ale díky tomu, že šlo o kopii, je téměř nečitelný a jsou vidět jen obrysy, které nejsou příliš čitelné. Posmutněl jsem ještě hlouběji, ale to už mě čekalo jednání. Vzal jsem čtyřbarevnou propisku, vybral černou barvu, zvýraznil číslo svého účtu, číslo cílového účtu, uhrazenou částku, konstantní a variabilní symbol.
Po jednání jsem se nějak dostal do centra Prahy a v budově pošty v Hybernské ulici jsem slavil úspěch. Vystál jsem frontu, paní za přepážkou mě vyslechla, nechala mě vyplnit další formulář a za nějakých 15 minut bylo hotovo. Ujel mi sice kvůli tomu rychlík, ale měl jsem úspěch. Během běhu k hlavnímu nádraží, aby mi neujel další vlak, jsem volal do cestovky. Slečna se stejným příjmením, jaké měla jedna populární herečka proslulá širokorozchodnou postavou, tvrdila, že to přišlo, ale že je to nečitelné. Zaúpěl jsem zoufalstvím, načež se mě slečna nevinně zeptala, zda nemůžu ten doklad vyfotit digitálním foťákem a poslat mailem. Zaúpěl jsem o oktávu výše, ale slečna prohlásila, že se ještě podívá, zda něco dalšího nepřišlo, a pak mi už oznámila, že fax přišel v pořádku a že ve středu dostanu instrukce k dovolené.
Středa byla relativně klidnější den, aspoň co se příprav na dovolenou týká. Děti ještě nic o chystané akci nevěděly, pro nás rodiče bylo nejtěžší v tom všem rozhodnout se, kdy a jak to dětem naznačit. Odpoledne jsem vytáhl děti na pískoviště a manželka mezitím sepsala seznam co a jak vzít. Seznam naštěstí pamatoval na vše, co si můžeme představit.
Ve čtvrtek panovalo v naší domácnosti vražedné pracovní tempo a postupem času se projevila cestovní horečka o síle sedmého stupně Richterovy stupnice. Ráno jsem s Míšou zašel na rehabilitaci a potom jsem si v informačním centru vytiskl dokumenty, co se nakumulovaly v mém mailu - poukaz na pobyt dvakrát, potvrzení o zaplacení jednou a popis lokality taktéž jednou. S tím vším jsem pak dorazil domů. Odpoledne už vše vypadalo nejlépe, jak to jen šlo. Když už bylo skoro všechno sbaleno a probíhaly jen dokončovací práce, položila manželka nevinnou, ale bohužel fundamentální otázku: "A budou tam nějaké hrnky?"
Nic zlého netuše jsem rozšafně odpověděl: "To bude napsáno v těch papírech, co jsem ráno přinesl," a dodal jsem otázku mnohem fundamentálnější: "Kde vlastně jsou?" Nastal chaos. Moje rodina se proměnila v pátrací jednotku nejrychlejšího nasazení. Prolezli jsme byt křížem krážem. Papíry nikde. Mé proslule ocelové nervy v jednu chvíli povolily, načež jsem prásknul dveřmi a odešel do internetové kavárny, kde jsem znovu všechno vytisknul a pak teprve mohl doma říci, že v cílovém objektu je sice vybavená kuchyňka, ale o hrncích ani slovo.
Vyrazili jsme k manželčiným rodičům, kde jsme zanechali náš zvěřinec a provedli slavnostní rituální opečení buřtů. Cestou zpátky jsme chtěli nabrat plnou, ale smůla - dorazili jsme čtyři minuty po zavírací hodině čerpací stanice. Zpět do auta a rychlý přesun k jiné čerpačce. Tam se zdařilo, jen jsem se zase při čerpání zase zasnil a zastavil čerpání, až když částka k zaplacení hraničila s šílenstvím.
Domů jsme dorazili asi v první třetině Ordinace.
A nastal první květnový den a my vyrazili za dobrodružstvím.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
O Karlovi Plíhalovi jsem poprvé slyšel někdy v roce 1984. Je pravda, že v televizi nebo rádiu se na něj moc narazit nedalo. Ale nakonec jsem se nějakou oklikou k jeho písničkám dostal a zalíbily se mi. I když pak nastalo moje období obdivu vůči rocku, folk mi zůstal nějak pod kůží. Svědčí o tom několik desítek různých hudebních nosičů, z nichž většinu jsem slyšel maximálně jednou. Z dob, kdy jsem osciloval mezi folkem a rockem, přežili z folkové strany barikády snad jen Vlasta Redl, skupina Fleret (i když ta je k folku řazena jen administrativním omylem) a právě Karel Plíhal.
Hezký den!
