skoro invalida

Ale jenom skoro.

V neděli jsme byli v Oldřiši na slavnostním obědě a poté, co se oba nejmladší (Míša a synovec Ondra) dostatečně prospali, jsme se rozhodli vyrazit ven. Babičku, dědu, neteř Martinku a švagrovou Mílu jsme nechali doma hrát karty a vyrazili jsme na kopec obohaceni o boby a sáňky. Našli jsme si příhodné místo a za chvíli už se jednotlivé skupinky člověků spouštěly z kopce dolů. Asi napotřetí ukecali i mě, abych to zkusil. Usadil jsem se do bobů, odrazil a jal se spouštět dolů z kopce. Kousek pode dnem kopce na mě čekalo menší hopsnutí, se kterým jsem nepočítal. Boby vylétly do vzduchu, a jak dopadaly dolů, dostala se mi pod ně pravá noha, která se podivně zkroutila proti směru jízdy, následkem čehož jsem zařval a chvíli se válel po sněhu.

Po té chvíli jsem se rozhodl "to" rozchodit, i vydal jsem se zpět do kopce. A tu se projevilo, jakým zrádcem je sníh. Na povrch vypadal dost ztvrdle, ale pod mými nohami se v nejméně vhodných okamžicích propadal. Pokaždé, když dolů zahučela moje rozbolavělá noha, dělaly se mi před očima mžitky. Nicméně od poloviny kopce nahoru to už šlo bez propadání.

Druhou jízdu jsem absolvoval na sáňkách s Jitkou a Pavlínkou, ta proběhla vcelku normálně, a třetí pak na stejných sáňkách jen s Pavlínkou. Pak už Míša dával najevo svoji rozladěnost, pročež jsem ho odvezl domů právě včas, abych stihl vidět hokejové olympijské finále.

Až do noci jsem se na pravou nohu nemohl pořádně postavit. Dnes pobolívá jen trochu okolo kotníku. Uvidíme, snad se z toho brzy dostanu.

Hezký den!

Celý text

Píchej, Katko, píchéééééééééééj!!!!!!!!!!!!

Nečekejte žádné prasárny, přátelé!

Ale uznejte, že tahle zpráva je z říše snů.

Katko, jsi supeeeeeeeeeeerrrr!!!


Hezký den!

Celý text

drobné úchylky

Základní axiom, který je třeba milovat, uznávat a ctít, zní:

Každý má svou úchylku a kdo tvrdí, že ne, trpí bájivou lhavostí.

V podstatě se neliším od zbytku civilizace, i já mám své úchylky. Zkusím je vypsat. Jsou celkem tři a jsou vcelku neškodné. Nakonec, posuďte sami.

1. Předčasné příchody

Ať jdu, kam chci, přicházím tam v průměru o 10 minut dříve. Tato moje malá úchylka se datuje zřejmě někdy od dětských let, kdy mou nevšední osobnost formovala babička z mamčiny strany. Ta s neskrývanou oblibou vyrážela z domu s velkou časovou rezervou, následně jsa v jejím doprovodu, jsem s ní nějaký nekonečný časový úsek strávil mrznutím na zastávce a podobně. V posledních letech se mi daří tuto úchylku limitovat, byly doby, kdy jsem přicházel i s půlhodinovým předstihem.

2. Uspořádávání peněz

Tato moje úchylka se projevuje tím, že zásadně řadím bankovky i mince podle velikosti a zásady „malí dopředu, velcí dozadu.“ Proto mám mince uspořádané do komínku, jehož „základnou“ jsou dvacetikoruny (kovová padesátikoruna se mi už dlouho do ruky nedostala) a „špičkou“ padesátníky. Podobně je to s bankovkami, vpředu jsou padesátikoruny, pak stovky, dvoustovky, a tak dále až po tu momentálně největší bankovku, co mám k dispozici. Dost lidí nad tím vrtí hlavou, ale já mám díky tomu přehled a pořádek.

3. Jízdní řády

Jízdní řády našich železnic jsou už dlouhá léta mojí oblíbenou četbou. Přibližně před deseti lety jsem tuto svoji zálibu rozšířil o sledování změn a úpravy tohoto dokumentu. Jakmile se blíží začátek platnosti změny jízdního řádu (už tuto neděli, tedy 26. února), potřebuji ke svému štěstí následující věci:

a) výtisk změny jízdního řádu (ten jsem dostal na nádraží Brno - Královo pole),
b) propisku (pro úpravy typu v poznámce č. XXXX škrtněte, k poznámce č. YYYY doplňte),
c) nůžky,
d) lepidlo (to mi o víkendu zničily holky přípravou křídel pro Pavlínku, aby z ní byl dokonalejší motýl pro karneval, takže zatím nemůžu upravovat, ach jo).

Tato moje poslední úchylka se už docela proslavila. Pavlínka pokaždé, když vezmu jízdní řád do ruky, se ptá: „Budeš zase přelepovat?“

Tak vidíte, že úchylky, kterými trpím, jsou milé a neškodné.

Hezký den!

Celý text

sobota a neděle

.... se opět vydařily.

V sobotu se v našem miniměstě konal dětský karneval. Před kamarádkou, jejíž dcera se taky chtěla účastnit, jsme dělali tajnosti ohledně Pavlínčina úboru. Udali jsme, že Pavlínka bude za berušku, díky čemuž ona udělala berušku ze své dcery. Z Pavlínky jsme mezi tím udělali ukázkového motýla - k výrobě křídel pomohla krabice od velkého balení dětských plínek.

Karneval samotný byl ve stejném duchu jako všechny akce podobného typu v našem miniměstě - děti měly hlavně soutěžit. Lezení pozpátku, skládání puzzle, chození po papírech i házení tenisákem na plechovky Pavlínka zvládla na výbornou a jako cenu obdržela plyšového skřeta s placatým nosem a špičatýma ušima.

Nakonec se kamarádčině dceři povedlo Pavlínku vtáhnout do tanečního reje, a jednu chvíli Pavlínka dokonce tancovala i s klukem :)), později jsme zjistili, že to bylo proto, že se zapomněla po předchozím tanci v kole pustit.

V závěru létaly vzduchem čokoládové bonbóny a naší rodině se podařilo ukořistit pěknou hromádku.

Většina maskovaných byly pochopitelně děti, ale jedna rodina pojala účast na karnevale jako rodinný úkol, takže s dcerkou čarodějnicí přišli rodiče - ukázkoví pajduláci z Teletubbies. Museli jsme uznat, že mají smysl pro humor a hlavně hravost.

Já jsem pak doma bleskurychle na teletextu odhalil vítězství Slovanu Liberec nad Spartou (dnes se bavím ubrečenou reakcí sparťanského obránce Řepky) a potom jsem si onen zápas nechal přehrát ve zprávách všech celoplošných televizních stanic.

V neděli se holky vydaly bruslit, i vzal jsem Míšu a šli jsme je vyprovodit. Míša kousek před zimákem usnul, tak jsme se rozhodli zůstat ještě chvíli. Když se Míša probudil, odvezl jsem ho domů. Doma jsem mu pustil Kurta Cobaina a jeho bandu (koncert někdy z roku 1993), díky čemuž se Míša pohodlně usadil ve své ohrádce a tvářil se maximálně spokojeně. Zrovna, když hrála píseň Lithium, objevily se holky dole pod barákem. Oznámil jsem Míšovi, že holky jsou už doma. Míšu by v té chvíli neudržel v postýlce ani slib nekonečného tulení, tak jsem ho vzal a šli jsme holky přivítat. Pak už vše spělo k pohodovému večeru, kdy jsem zkouknul film na ČT. Bára Hrzánová jako telefonní erosenka mě naprosto položila. Průběžně jsem přepínal na hokej a měl jsem štěstí, první tři naše góly jsem viděl přímo. Před třetí třetinou mě přemohlo spaní, tak jsem si vzal příklad z dětí, které chrněly už hezkou řádku minut.

Hezký den!

Celý text

Proč píšu blog

Skoro úplnou náhodou (díky tomuto článku) jsem se dostal k magazínu Blogosféra, kde jsem narazil na článek od blogerky Zuzy, pojednávající o tom, proč ona autorka začala psát blog. Ten článek mě zaujal, načež jsem se zamyslel nad stejným tématem. Proč vlastně píšu tenhle blog?

Potřebu zapisovat si své postřehy, zážitky, atd., jsem míval vždy v nepravidelných intervalech. Ten první byl někdy v období 1990 - 1992, kdy jsem si dokonce psal paralelně dva deníky (v jednom byla pojednání na téma "já a škola", ve druhém více ze soukromého života), na jeden z nich jsem se pak pokusil navázat v letech 1996 - 1997, ale už to nebylo ono.

Další - opět papírový - deník mapoval můj život na přelomu jara a léta 1999. V podstatě pokrýval období necelých dvou měsíců. A stejně tak jako první skončil na to, že můj život netrpěl nijak vzrušujícími změnami a zážitky a v podstatě poklidně plynul.

Potom přišel na řadu deník v html podobě. Od listopadu 1999 do srpna 2000 jsem zapisoval téměř každý den. Zlatý Windowsí Notepad!!! Nicméně toto psaní bylo docela nepohodlné.

Poslední deník starého typu byl opět v html podobě a fungoval od května 2002 do února 2003. Bohužel jsem měl zlozvyk psát do něj i poznámky velmi osobního charakteru, které, jak jsem si později uvědomil, měly zůstat v mé hlavě a neměly být zveřejňovány. Co nadělám. Tuto chybu jsem si uvědomil ve chvíli, kdy se k tomuto mému deníku dostal již zde zmíněný vohnout Mára, který kromě brouzdání po internetu nic jiného neuměl, nicméně v deníku si přečetl spoustu věcí, které jsem psal o lidech z tehdejší Firmy. Nenapadlo ho nic chytřejšího, než rozeslat odkaz na tento můj deník všem, o kterých jsem se tam zmiňoval. Projevilo se to na statistice návštěvnosti. Do té doby jediné návštěvy z firemní proxiny byly ty moje, když jsem si prohlížel, jak se na stránkách projevila ta či ona změna, najednou jsem měl okolo dvaceti Firemních návštěv za hodinu. Lidé, kteří si o sobě leccos přečetli - a pozor, nepsal jsem nic, co by nebyla pravda - se rozdělili na dvě skupiny. Ta první se mnou přestala mluvit úplně, ta druhá se na mě dívala hodně divně. Podle jedné z divokých legend se tento deník dostal i na notebook mého tehdejšího šéfa. Ten však, pokud to byla pravda, nedal na sobě nic znát.

Někdy v létě 2003 jsem se dočetl o tzv. blogování. Připomínalo mi to podobné mým deníkovým úletům, ale pořád jsem váhal. Nakonec jsem si dal ten čas, prošel jsem několik na sobě navzájem nezávislých blogů, a loni v březnu začal provozovat tento.

Dělám to v podstatě ze stejného důvodu, jako kdokoli jiný - píšu sem své zážitky, vzpomínky, a podobné věci. Většinou je píšu až z odstupu, tedy po několika dnech, kdy si sesumíruju v hlavě, jak bych co formuloval (deníky jsem psal chaoticky denně okolo osmé ráno - podle toho to mnohdy vypadalo). A proto v tomhle blogu budu pokračovat. Zatím stále na stejné adrese, o změně dosud neuvažuji.

Hezký den!

Celý text

Některé věci nepochopíš...

... ale můžeš se o to pokoušet.

Člověk by si myslel, že v mém věku mě už jen tak něco nepřekvapí. Přece jen, životní zkušenosti, vzdělání a další okolnosti dohromady by ze mě měly vytvořit člověka připraveného na každou životní situaci. Ale pořád to není ono.

Zrovna dnes jsem rekapituloval, že jsou pro mě stále nepochopitelné situace, kdy:

- tkaničky u bot se zašmodrchají pokaždé, když se potřebuji rychle zout, mám-li času na rozdávání, jsou tkaničky v pořádku;

- dítě, které po deseti minutách houpání v náruči spí jako medvídě, se po vložení do postýlky probudí a hýří aktivitou;

- lidé dobíhají zpožděný autobus (v takové chvíli mě pokaždé napadá, co by dělali, kdyby jel náhodou přesně);

- možná si časem vzpomenu i na další podobné s(h)ituace.

Hezký den!

Celý text

co se může zamotat, to se zamotá

Inspired by Helena

Ano, i já jsem si všiml jevu, spočívajícího v tom, že pokud máte něco, co se může zamotat, tak se to zamotá a ani při nejlepší vůli s tím nic nenaděláte.

Konkrétně popsáno: V tašce, kterou používám jako pracovní, mám: kabel pro propojení digitálního foťáku s PC, nabíječku k mobilu a sluchátka. Ukládám je pokaždé tak, aby se navzájem sebe nedotýkaly. A co najdu, když tašku otevřu a chci něco vytáhnout?

Buďto je nabíječka k mobilu promotána se sluchátky, nebo jsou sluchátka promotána s propojovacím kabelem, v nejhorším případě (včera) je promotáno všechno navzájem. Rozmotání často zabere čas v řádu desítek minut.

Jak k tomuto jevu dochází? A proč? Můžou za to ještírci?

Hezký den!

Celý text

Karty nelžou, pane

To jsem takhle na autobusovém nádraží v okresním městě, pod jehož působnost spadá miniměsto, jež je mým trvalým bydlištěm, zíral na odjezdy autobusů, když se náhle objevila osoba patrně ženského rodu, přináležící k jistému v České republice velmi známému etniku (o kterém se nesmí vtipkovat, a pokud se o něm vtipkuje, tak se těm vtipům nesmí nikdo smát). Nebyla sice o berličce, ani hnáty křivé neměla (zato zuby byly snad nejzdevastovanější, jaké jsem za svůj krátký ale hříšný život viděl), zato hlas - vichřice podoba se vyskytnul:

"Pane, nedal byste mi cigaretu?"

Podobně jako u erotického dědy jsem jí vysvětlil, že nekouřím, nemám, a že támhle je trafika.

"No nic, no," pronesla a já se nasměroval k odchodu.

"Pane, pane," začala na mě znovu volat. Navzdory všem svým zásadám jsem se zastavil.
"Nebojte se, já vás nekousnu," řekla (vzhledem ke stavu jejího chrupu naprosto zbytečná informace), "ale něco vám řeknu," pokračovala. Nastražil jsem uši. Osoba oděná v modrý baloňák, pod kterým vyčuhovalo něco růžového - něco mezi zástěrou a kombiné - , pokračovala: "Já už jsem vás dlouho pozorovala, pane, vy máte dlouhou čáru života (krucinál, to je vidět i přes rukavice??), ale nesmíte se rozčilovat, když vás někdo vytočí, pak budete mít šťastný život, pane, karty vám to řeknou, pane, karty nelžou, schválně, zkuste si vytáhnout kartu." Nato vytáhla z kapsy balíček karet ochmataných a rozpadajících se tak brutálně, že z pohledu na ně se mi udělalo zle.

Poděkoval jsem oné neznámé osobě za ochotu a odmítl jí sponzorovat kuřáckou vášeň tím, že bych se z jejích karet dozvěděl třeba něco, co vědět nutně nepotřebuji.

Hezký den!

Celý text

Tak co na to říkáte?

Mé důmyslně skryté umělecké geny se zase zbláznily a trošku jsem si pohrál s barvičkami a jinými grafickými prvky.


Prosím, neškrtit.

Hezký den!

Celý text

Malá přestavba

... ne ta od Gorbačova, propána.

Naši rodinu občas zachvátí bouře kreativity. V praxi to vypadá tak, že během několika desítek minut, maximálně během několika hodin, změní nastavení rozestavení nábytku v domácnosti.

Prozatím byl obětí takovýchto bouří obývák, který prozatím změnil své uspořádání jen za poslední dva roky čtyřikrát. Ložnice a dětský pokoj dosud odolávaly našim pokusům o přestavbu.

Až do tohoto týdne. V pondělí jsme to nalajnovali, v úterý předpřipravili, ve středu se psychicky podpořili a ve čtvrtek jsme provedli následující kroky:

- přesun nábytku z dosavadní ložnice do dosavadního dětského pokoje;
- přesun dolní postele z patrovky z dosavadního dětského pokoje do dosavadní ložnice;
- přesun nábytku z dosavadního dětského pokoje do dosavadní ložnice;
- přesun postelí z dosavadní ložnice do dosavadního dětského pokoje;
- úprava rozmístění postelí (pro nás dva + bývalá horní z patrové postele + Míšova postýlka) v dosavadním dětském pokoji a jeho oficiální změna statutu na novou ložnici;
- úprava umístění nábytku a přesun veškerých věcí do nábytku patřících mezi oběma místnostmi;
- změna statutu ložnice na nový dětský pokoj;

Takhle vypsáno to vypadá jednoduše, ale zabralo nám to většinu dne. Ony postele a některé skříně jsou nesmyslně těžké a nesmyslně obtížně manipulovatelné v panelákových prostorách.

Výsledkem je, že Pavlínčin dětský pokoj je nyní ve Sluncem nejvíce obhospodařovávané místnosti.

Hezký den!

Celý text

Nosím smůlu

Nosím smůlu společnostem, jejichž služby využívám.

To máte tak:

Kdysi dávno jsem si založil účet v Agrobance. Ne snad proto, že bych byl fanatický zemědělec, ale její pobočka byla pouze přes ulici, takže jsem to tam měl nejblíž. Neuběhlo ani půl roku a Agrobanka zkrachovala.

I založil jsem si účet v IPB. Ne, že bych rozuměl bankéřské hantýrce, ale zdál se mi tam relativně příznivý poměr cena/výkon. Jak to dopadlo, ví každý. Do IPB vtrhlo maskované komando, IPB zkrachovala a byla pohlcena ČSOB.

Jméno finančního ústavu, který momentálně jako oko v hlavě opatruje moje finance, proto raději nikomu neříkám.

Před několika lety jsem nutně potřeboval rychle koupit mobil typu "ať funguje a moc nestojí". Dostal jsem se k mobilu značky BOSCH, který byl přesně takový, jak jsem si představoval: malý tak akorát do dlaně a kupodivu se s ním dalo i volat. Není proto divu, že asi za dva dny jsem se dozvěděl, že firma BOSCH končí s výrobou mobilů.

Poté, co mě po několika letech užívání BOSCH přestal uspokojovat, jsem si vloni v létě pořídil Siemense. O necelé dva měsíce později prodala firma Siemens výrobu mobilů firmě BenQ.

No, řekněte, nenosím já smůlu?

Hezký den!

P. S. Doufám, že i když napíšu, že naše rodina vlastní Favorita, že Škodovka nezkrachuje!

Celý text

sebevražedné pokusy dětí

Děti občas chtějí skoncovat se životem....

Tak například Pavlínka. Dneska jsme přistoupili k radikálním krokům, z nichž jedním bylo rozebrání horní části patrové postele v jejím pokojíčku. V budoucnu totiž počítáme, že dolní část začne obývat Míša a Pavlínka se přesune nahoru. Protože rošt horní části poněkud vrzal, chtěli jsme ho opravit. Proto jsme odebrali matraci a poté demontovali rošt.

To bylo něco pro Pavlínku. Jakmile zjistila, co se stalo, vběhla do pokojíčku, vylezla nahoru a prováděla nádherné seskoky po vzoru leteckých akrobatů, které jsme ovšem nebyli schopni ocenit, protože jsme ji neustále varovali, ať si nezpůsobí úraz.

Ve druhé fázi se Pavlínka pustila do kotrmelců na odložené matraci. Chtěla mě přemluvit, ať taky nějaký kotrmelec udělám. Vysvětlil jsem jí, že k něčemu takovému mě nepřinutili za posledních kdovíkolik let a že tudíž nic nebude. A taky nebylo, i když jsem se pokusil pokusit...

To ještě Pavlínka netuší, kam až hodláme ve změnách jejího pokojíčku dojít.

Hezký den!

Celý text

Erotický děda

Ne, přátelé, nebudu se přiznávat k nějakým gerontofilním úletům...

To bylo tak. Asi před půl rokem jsem si tak postával na zastávce a čekal na autobus, který by mě odvezl do místa mého trvalého bydliště do milující náruče mé rodiny. Bylo léto a tomu odpovídalo i počasí, neboť Slunce svítilo, jako by za to mělo slíbené dvojnásobné prémie.

Zrovna jsem přemýšlel nad nějakým světoborným problémem, když se v mém zorném úhlu objevil šedovlasý důchodce, který se mě zeptal, zda nejsem vlastníkem cigarety. Věnoval jsem mu pohled plný nejhlubšího opovržení, jakého jsem byl v té chvíli schopen, a vysvětlil mu, že za á nekouřím, za bé tudíž cigaretu žádnou nemám, za cé, že kouření pokládám za nehodné moderního člověka XXI. století, a konečně že za dé, padesát metrů támhletím směrem je trafika. A vrátil jsem se zpět ke svému přemýšlení.

Dědula však zjevně z mého projevu slyšel pouze pojednávání v bodě bé, a tak se věnoval nadále somrování. Asi napotřetí se mu to povedlo, nějaký mladík asi dvacetiletý (a to jsem mu zcela jistě něco přidal), mu věnoval jednu startku bez filtru, načež jej dědula požádal o zapálení. Když se i tak stalo, naivně jsem se domníval, že od onoho děduly mám jednou provždy pokoj.

Kdepak. Dědula si mě z neznámého důvodu oblíbil a začal se mi svěřovat s historkami ze svého života. Pochlubil se svými sedmdesáti lety, vyzvídal, kde bydlím, kde pracuju, a jestli autobus, kterým pojedu, zastavuje v jeho vesnici. Drze jsem mu do očí zalhal, že tam nezastavuje. Opět jsem se domníval, že dědula dá pokoj, leč on se mě znovu snažil vtáhnout do hovoru. Po dalších třech větách jsem měl chuť ho začít škrtit. Neučinil jsem to jen proto, že jsem si vzpomněl na svoji maminku, která vždycky chtěla, abych, jako její prvorozený syn, dosáhl nějakého velkého úspěchu. Fotka na titulní stránce novin s titulkem Uškrtil důchodce holýma rukama by zřejmě oním úspěchem dle maminčiny touhy nebyla.

Na okamžik mě vysvobodil příchod kamarádky Soni. Ta se objevila, a protože jsme se neviděli delší dobu, zapovídali jsme se spolu. Dědula posmutněl a se slovy "aha, vy patříte k sobě, tak to nic," se otočil zády. Vysvětlovat mu, že vztah mezi mnou a Soňou je asi jako mezi bratrem a nevlastní sestrou, nemělo cenu. Přesto to nevydržel dlouho, a asi po půl minutě ticha mi bezostyšně skočil do hovoru a začal se chlubit vlastnictvím auta, za které mu v bazaru označeném třikrát zopakovaným prvním písmenem české abecedy, nabízeli málo peněz. On že ho prodat nechce, atd. atd. atd. Z hovoru se Soňou tím pádem nebylo nic.

Dědula se na chvíli odmlčel, a pak vynesl hlavní trumf. Prozradil nám, že se přiživuje šitím erotických polštářků, které dodává Holanďanům, kteří je promptně posílají Arabům. On si tak k důchodu přijde měsíčně na patnáct tisíc, a při tom šibalsky zamrkal. Tím si u nás získal přezdívku "erotický děda", kterou mu už nikdo neodpáře. A hned nám začal nabízet, že když budeme chtít, tak nám nějaký ten erotický polštářek dodá, a kdesi cosi, a blablablablabla.

Naštěstí přifičel bus, o kterém jsem mu namluvil, že v jeho vsi staví, a tak jsme se konečně tohoto elementu zbavili.

Pak přijel i náš bus a tím jsme společně odjeli.

Po několika minutách se mě Soňa zeptala: "To byl nějaký tvůj známý?"
"Proboha, ne!" já na to.
"No, vypadalo to, že jste kámoši a dobře si rozumíte," rýpla do mě Soňa.
A já měl chuť ji začít škrtit.
Neučinil jsem to ze stejného důvodu, z jakého jsem předtím neuškrtil erotického dědu. I když uznávám, že sedmadvacetiletou blondýnu by vypadalo lépe než důchodce, ale čistý trestní rejstřík mám jen jeden.

Popsal jsem Soně, jak jsem k onomu dědulovi přišel, a ta nechápavě zavrtěla hlavou: "Tak on si přivydělá patnáct tisíc měsíčně a somruje cigarety...."

To bylo poprvé a naposledy, co jsme erotického dědu potkali. Soňa se pak po něm několikrát pídila, ale asi se po něm slehla zem.

Hezký den!

Celý text

Byla totiž neděle a měl jsem dost času

Zbytek mé rodiny se rozhodl strávit víkend, který jsem měl já strávit v práci, u manželčiných rodičů, byl jsem tedy dočasným slaměným starým mládencem.

V sobotu jsem tím, že jdu do práce, šokoval slečnu servírku v oblíbené restauraci, která tvrdila, že si dosud myslela, že je jediná, kdo v sobotu pracuje. No a po pracovní době jsem se svými poťouchlými kamarády (ne z práce) zašel na jedno. No, možná jich bylo víc, než jen jedno, ale tomu bych nevěřil. Jen nevím, zda se mi to popíjení poněkud nevymklo z rukou, protože když jsem ráno kontroloval sebou vyfocené fotky, objevila se mezi nimi i tahle - dotazy na to, proč a jak jsem to fotil, jsou mimo mísu.

V neděli jsem zcela mimořádně pohrdl oblíbenou restaurací a prožil jsem si dopoledne jako za dávného svobodna - pozdní vstávání, dopolední snídaně, procházka venku. Pohrdl jsem i nabídkou MHD a špacíroval jsem si to hezky po svých. Mezitím se začal ozývat žaludek a vysílal hlášení o tom, že snídaně sice byla dobrá, nicméně kontrolka prázdnosti je opět aktuální. Začal jsem se tedy rozhlížet po restauracích - v lepším případě byly označeny strohým "v neděli zavřeno", v horším otevíraly až kdovíkdy. A tak jsem se postupně dosunul až sem. Na místě jsem si vzpomněl, že už jsem v této restauraci jednou - v říjnu 1998 - byl. Ale nějak jsem si nemohl vzpomenout, jestli mi tu tenkrát chutnalo nebo ne. Prohledávací skript žádnou odpověď nenašel. I vstoupil jsem. Bylo asi deset minut po otevření, uvnitř kromě personálu nikdo. Tak jsem se ještě ujistil, že skutečně mají otevřeno, a usadil se ke stolu. Dostal jsem jídelní lístek a pak jsem ukázal, že chci "to, to, to a to." To byla postupně česnečka, hlavní jídlo, příloha a pití.

Polívku jsem dostal menší než v oblíbené restauraci, ale hlavní jídlo to přebilo. Nejen, že bylo vynikající, ale v polovině porce jsem byl už zdatně nasycen. Z celé porce by se najedla buďto skupina Maxim Turbulenc nebo středně velká africká vesnice. Chvíli jsem se hádal se žaludkem, a ten nakonec ustoupil, načež jsem spokojeně dojedl zbytek svého jídla.

Pak jsem se šel courat do centra, prošel jsem Tesco a Vaňkovku, kde mají dobře zásobené knihkupectví, takže jsem do práce dorazil téměř na poslední chvíli.

Hezký den!

Celý text

Telefonní karty

Milé děti,

kdysi dávno, kdy slovo mobil ještě nic neznamenalo, telefonovali lidé, nepostižení vlastnictvím telefonu, z veřejných telefonních automatů. Zpočátku do nich hodně dlouho házeli mince různé nominální hodnoty a kupní síly, až jednou se objevily telefonní karty, které stačilo do telefonu strčit, a pak volat do zblbnutí... nebo aspoň do té chvíle, než si člověk vyčerpal jednotky.

O víkendu Pavlínka objevila naši sbírku telefonních karet. Je to slušná hromádka, jen co je pravda, a zajímavá vzpomínka na doby dávno před tím, než jsem, otráven běháním k budce, zakoupil sobě první mobil (a po něm postupně druhý až pátý). Pavlínce se ovšem tyto karty líbí ani ne tak kvůli tomu, k čemu se snad používaly, ale kvůli obrázkům.

Zajímavé je, že ačkoli hromádka těch karet je na výšku, no, dost, tak většina motivů se vyskytuje jen v jednom exempláři. Několik se objevuje dvakrát - například zamilovaní papoušci, Karlův most, Radegast, nějaká kytka, nějaký brouk a jakýsi historický motiv. A například motiv ledního medvěda u telefonní budky popř. reklama na výstavu o umění Keltů dokonce třikrát.

Docela zajímavá je i průhledná karta s motivem PF 2000. Dostali jsme ji tenkrát od zaměstnavatele jako dárek ke konci roku. Ta se Pavlínce líbila asi nejvíc.

Taky je zajímavé, jak se měnily informace na kartách. Na těch nejstarších je jen počet jednotek. 50, 100, 150. Na těch novějších přibývá údaj o ceně. 50 jednotek/150 Kč. 50 jednotek/200 Kč.

Shodli jsme se na tom, že dnešní telefonní karty s nápisem TRICK jsou sice rovněž použitelné, ale tu atmosféru těch karet z konce minulého století prostě a jednoduše nemají.

Hezký den!

Celý text

další z mnoha mála řetězových her

aneb práskněte taky na sebe něco....


Helena napsala, že tuto štafetu předává každému, kdo se toho zhostí. Inu, zkusím to. Předem podotýkám, že v některých kategoriích je těžké vybrat 4 konkrétní body, někde by jich nestačilo ani 40.

4 zaměstnání:

- student
- civilkář
- programátor
- SAPista

4 oblíbené filmy:

Pulp Fiction
Co dělat v Denveru, když člověk nežije
Taková normální zabijáci
Jackie Brown (a hoooodně dlouhá řada dalších)

4 místa, kde jsem žil:

Uherský Brod
Rožnov pod Radhoštěm
Liberec
Praha (Zahradní Město, Kačerov, Uhříněves)

4 TV pořady:

Česká soda
Uvolněte se, prosím
Buly
Střepiny

4 dovolené:

Španělsko
SR - Prievidza a okolí
ČR - Jizerské hory
ČR - Podyjí (a mnohá další místa)

4 jídla:

Pizza quattro stagioni
Pizza bageta s kuřecími kousky, špenátem a anglickou slaninou
Svíčková se šesti
Nakládaný hermelín

4 weby, kam chodím:
Yfčin hlodník
Miniclip.com
Sestra Hermana
iDnes
... a řada dalších

4 místa, kde bych byl raději, než jsem teď:

doma
někde, kde neznají zimu
ve střediskové vesničce z filmu "Vesničko má středisková"
kdekoli, kde je příjemné počasí a rychlé připojení k internetu

Komu předávám štafetu této hry:

každému, kdo je podobně trhlý, aby podobný nesmysl sepsal :)))

Hezký den!

Celý text