O Radce Třeštíkové jsem poprvé zaslechl před několika lety, kdy se účastnila taneční soutěže Stardance. Protože několik málo epizod z tohoto pořadu jsem viděl už kdysi dávno, v době, kdy soutěžil Pepa Vojtek, vzal jsem tuto informaci jen periferně a moc jsem se o detaily nezajímal.
Nicméně o Radce Třeštíkové jsem se dovídal postupně další a další informace. Že stejně jako já pochází z Moravy, což je významné plus. Že je manželkou uznávaného fotografa Tomáše Třeštíka a že kromě právničiny taky píše.
Potíž byla jen v tom, že jsem nevěděl, co konkrétně píše. A to až do té doby, kdy se ve firemní knihovničce, kam zaměstnanci chodí předávat dál knížky, které už přečetli, objevila knížka s jejím jménem na obálce. A tehdy jsem z konverzace zjistil, že je zde jistá nenulová pravděpodobnost, že jsme s Radkou dokonce příbuzní, což je ještě větší plus.
Dobře mi tak je Radčina prvotina, což bylo zdrojem mých pochybností o kvalitě textu. Ovšem pochybnosti se rozpustily už na první stránce. Hned od první věty jsem byl vtažen nejen do děje, ale i do myšlenkového světa hlavní postavy a vypravěče celého příběhu, malíře Borise, který už mnoho let nenamaloval žádný obraz.
Vyprávění začíná ve chvíli, kdy se Boris rozchází s manželkou Vanesou, aby se nastěhoval ke kamarádovi Viktorovi. U Viktora se snaží vrátit k malování a napadá ho, že by mohl vylepšit komunikaci se svým synem. Do toho se zamotá mladistvá Erika, poněkud zvláštní holka, která vyrůstala v dětském domově a přes své mládí působí velice rozumově vyspělým dojmem. A i když Boris nechce, namaluje Eričin portrét, čímž vzbudí Viktorovu žárlivost. Do toho přichází Borisův syn, který přijde svého otce seznámit se svou menšinovou sexuální orientací a aby toho nebylo málo, dozví se Boris, že i partner jeho syna je jeho syn, kterého má s dávnou milenkou Marinou. Příběh, byť vyprávěný velice úsporným stylem, tak jistě míří k očekávanému a nepříliš pozitivnímu konci.
To byl popis dějové stránky novely. Jak už jsem uvedl, četla se poměrně svižně. Radka totiž moc nezabíhá do detailů a popisů situací, hlavně ukazuje Borisův myšlenkový i materiální svět. Ovšem způsob, kterým to dělá, je jednoznačně vynikající. I když Boris je všechno, jen ne sympaťák, se kterým bych šel na pivo, Radka jej popisuje s laskavostí a pochopením, takže dosáhne toho, že během čtení vidím svět jeho očima, což je talent, který má málokterá autorka. Radka jako by se s Borisem, sebestředným egoistou, mazlila a chtěla ukázat, že i člověk, který nikdy netrpěl potřebou konat dobro, může mít dobrou stránku osobnosti, jen je třeba shody okolností, aby se tato stránka mohla projevit.
Za sebe říkám, že tímto debutem se Radka projevila jako mimořádně vyspělá a nadaná spisovatelka a věřím, že její další knihy dokáží můj pozitivní dojem ještě překonat.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Celý text
