Ráno jsem se probudil půl hodiny před okamžikem, kdy mi začala hrát budící píseň. Kdybyste mě uškrtili, naložili do dehtu, vyváleli v peří a celou noc nutili poslouchat country, nevzpomenu si, co se mi v noci zdálo.
Po probuzení a ranní modlitbě jdu do kuchyně, kde nacvičeným pohybem uvedu v činnost rychlovarnou konvici, vypláchnu svůj oblíbený hrnek, vytřu jej utěrkou a odměřím do něj dvě lžičky kávy a odpovídající množství cukru. Než se voda uvaří, stihnu si ještě připravit odpovídající množství pečiva, másla a marmelády k snídani. To už je voda uvařená, nalévám tedy do hrnku, který jsem dostal jako vánoční dárek od jisté osoby, o které jsem měl vyšší mínění, než jaká byla realita. Poslední centimetr k okraji hrnku dolévám mlékem, načež usedám ke stolu a z pečiva, másla a marmelády vytvářím hlavní část snídaně.
Volná ruka mezitím dovádí na klávesnici, pročítám přes noc doručené zprávy v soukromé poště, dívám se, komu se kde co líbilo či nelíbilo, kdo mi přidal nebo nepřidal komentář, kdo se touží se mnou seznámit (v poslední kategorii jsem nedávno musel dělat co proto, abych se nezlomil smíchy v pase, protože mi jako potenciální partnerka, přítelkyně a nevěsta byla předložena kolegyně z firmy, kterou potkávám při obědě - není to ta, co sebou ukázkově flákla - a která v civilu o mou tělesnou schránku jeví zájem menší než zanedbatelný) a než sním snídani, je v mém blogu nový článek. Tedy většinou. Pokud v takhle brzké ranní hodině nový článek není, pak jsem ho nesepsal. Stane se, že někdy až čtyři dny žádný nový článek nepřijde.
Snídaně je ve mně, odcházím za ranní hygienou do koupelny, kde ze sebe dělám společensky přijatelného člověka, což má za následek, že se přestávám podobat tomu tvorovi, co se před několika minutami vyhrabal z úkrytu pod peřinou. Následně se vracím a ze skříně, sušáku a hromady oblečení na opěradle židle sestavuji úbor pro daný den.
Ještě se podívám, zda se článek v blogu zobrazuje správně, pak mobil do batohu, batoh na záda, brašnu s notebookem přes rameno, nazout boty, kšiltovku na hlavu a vzhůru dolů po schodech, průchod přízemím, dveře a ven ostře doleva, k brance, za brankou ostře doprava a do kopce a pak po mírně se zvedající rovině až k firemní budově. Průchod turniketem, periferním viděním kontroluji čas příchodu, turniket mě pouští a oranžový majáček nebliká, takže můžu dál. Kdyby blikal, musel bych ostraze objektu ukázat obsah svého batohu. Jednou už blikal, ale ostraha si toho nevšimla a slečna recepční mě nepráskla.
Firemní areál má takhle brzy ráno své neopakovatelné kouzlo. Projdu okolo oznamovacích nástěnek s pozvánkami na kulturní akce, pozdravím tu či toho a už jsem v jedné z budov. Hned za dveřmi ostře doprava a nahoru po schodech do prvního patra, nahoře chytám balanc, ostře doprava, kartu ke čtečce, pípnutí a uvolnění dveří a už jsem v místě, které sálá pozitivní atmosférou. V kanceláři. Projdu první místností, krátkou chodbou a ve druhé místnosti pozdravím dříve dorazivšího kolegu, sundám z ramene brašnu a ze zad batoh, z brašny vyjmu notebook a usadím jej do dokovací stanice, kde jej uvedu do provozu, z batohu vytáhnu mobil, který uložím do prvního šuplíku, ze kterého rovněž vytáhnu balení granulovaného čaje, odsypu si do sklenice a než mi naběhne všechno, co ke svému pracovnímu výkonu bezpodmínečně potřebuji, sejdu po výše zmíněných schodech dolů k automatu s vodou, načerpám si do sklenice tu studenou tak, že studenější být nemůže, vnořím do sklenice lžíci a cestou po schodech zpět ke svému pracovnímu stolu usilovně míchám.
To už jsem u svého stolu, pročítám pracovní poštu, převážně různá oznámení vedení, potvrzuji, že jsem četl (což je pravda) a porozuměl (taky). V systému, který mám takřka pod palcem, se pak ponořím do požadavku člověka, co má stejné jméno jako jeden můj dlouholetý kamarád a stejné příjmení jako jeden známý český baletní mistr. Požadavek to není zas tak složitý; průšvih je, že původní program byl tvořen bez sebemenší známky dokumentace a vyznat se v něm je i pro mne alchymie. A když už najdu místo, od kterého se chci odpíchnout, s politováním musím konstatovat, že odpíchnout se mohu, ale bude mi to málo platné.
Pokud nedojde během dne k nějaké mimořádné události, dojde dvakrát k pravidelnému rozptýlení. To první je ranní cesta do kantýny a to druhé je krátce před polednem cesta na oběd se zastávkou v kantýně během cesty zpět. A poté už návrat do procesu s občasným odběhnutím k automatu se studenou vodou.
Okamžik odchodu je vrcholně individuální, s výjimkou čtyř kolegů, kteří to mají napevno, odchází každý podle své potřeby. Odpoledne tedy vypínám notebook, ten ukládám do brašny, mobil ze šuplíku do batohu, batoh na záda a brašnu přes rameno - usměvavá recepční už je dávno pryč - a venku pak mé první kroky vedou k nedalekému supermarketu, kde provádím získávání potravin a jiných potřeb. Nesmí chybět jídlo z kategorie "ke kafi," kam patří celá škála výrobků od koláčů a koblih po různé druhy čokoládových sušenek a jiných vitaminových bomb. Procházím pokladnou, prohodím pár slov s pokladní nebo s jednou takovou paní, co chodí nakupovat ve stejnou dobu v doprovodu své dvouleté dcerky, nebo s někým, kdo je zaměstnán ve stejné firmě. Brašnu z ramene, batoh ze zad, nákup do batohu, batoh na záda, brašnu na rameno a vzhůru domů.
Doma jako první brašnu z ramene a batoh ze zad, nákup z batohu, co patří do lednice, to uložím do lednice, co do ní nepatří, uložím jinam, co patří ke kafi, ponechávám na stole a nacvičeným pohybem uvádím v činnost rychlovarnou konvici, vypláchnu svůj oblíbený hrnek, vytřu jej utěrkou a odměřím do něj dvě lžičky kávy a odpovídající množství cukru. Než se voda uvaří, stihnu uvést v chod svůj vlastní notebook tak, abych ve chvíli, kdy se voda dovaří, ji nalil do hrnku tak, aby poslední centimetr k okraji mohl být opět zaplněn mlékem.
Odcházím ke svému stolu s hrnkem kávy a příslušnou potravinou, procházím soukromou poštu, dívám se, kdo mi psal, kdo mi nepsal, kdo mi už dlouho nepsal a kdo mi už pro jistotu nepíše vůbec, projedu si zpravodajství, nacvičeným pohybem uvádím v chod příjem svého oblíbeného internetového rádia, dívám se, komu se kde co líbilo nebo nelíbilo, kdo mi přidal nebo nepřidal komentář, a kdo se touží se mnou seznámit. Než skončí moje kávová seance, mám přehled přibližně o všem důležitém a zkouším různé varianty aktivního či pasivního odpočinku. Najdu si text pro daný den, pokud mám dostatek prádla k praní, tak jedním nacvičeným pohybem prádlo do lavoru, druhým do volné ruky balení pracího prostředku, po schodech dolů k pračce, otevřít pračku, nacpat ji prádlem, zvolit optimální teplotu, přidat dávku pracího prostředku a vrátit se nahoru. Než se prádlo vypere, je vcelku pohodový čas na to, abych například zlikvidoval pyramidu špinavého nádobí, uvolnil místo na sušáku nebo se jen tak natáhnul. V příslušném čase sejdu volným krokem opět k pračce, otevřu, vytáhnu vyprané a vyždímané prádlo, naskládám do lavoru, vyjdu nahoru a rozvěsím na sušák. Díky vysokým otáčkám při ždímání je prádlo většinou suché do následujícího dne.
Večer pak v době, kdy mohu těm, kdo mají stejného operátora jako já, volat zdarma, následuje skoro pokaždé aspoň jeden hovor. A pak už jen něco dobrého k večeři z toho, co lednička dala, večerní hygiena a spát až do rána.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
