Nic moc

Kombinace synovy nemoci, mé nemoci a státního svátku způsobila, že jsem neměl víkend s dětmi, ale strávil jsem jej o samotě v pokusech uvést mé tělo do provozuschopného stavu, což se mi chvílemi dařilo a chvílemi ne, jak už to tak chodí. I věnoval jsem se proto převážně odpočinku, který můj oslabený organismus potřeboval a svou fyzickou aktivitu jsem omezil pod hranici nezbytně nutného minima.

A večer jsem si užil parádní hokejový zážitek s výhrou Bílých tygrů nad berany ze Zlína.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Odjezd

Když jsem se po dni nezaslouženého volna zase vyhrabal z postele, vydal jsem se, což už dnes nikoho nepřekvapí, zase za plněním své nekonečné řady pracovních povinností. Je o mně všeobecně známo, že práci se nevyhýbám a všechny své pracovní povinnosti plním s nadšením a nadprůměrnou kvalitou. To ale nebrání tomu, abych se občas cítil unavený a cítil potřebu se aspoň jeden den flákat, což u mne znamená, že odvádím tolik práce, co dva nadprůměrně aktivní freelance developeři nebo tři nesmírně důležité kancelářské krysy, kterým se dnes odborně říká HR specialisté či jinak vznešeně, aby tímto nadneseným titulem bylo zakryto, že jsou ve firmě jen proto, aby někdo zatěžoval židle.

To, že v mém pracovním životě došlo k několika změnám priorit a moje původně hlavní práce se stala mou vedlejší prací a mojí hlavní prací je teď původně dočasný projekt, se projevuje mimo jiné tak, že kdyby měl den 28 hodin, tak možná ani to by nestačilo pokrýt všechny moje aktivity. I vydal jsem se právě do nové hlavní práce, ale byl jsem zklamán.

Ve firemní budově jsme se totiž potkali jen dva. Já a kolega, který - i když se jmenuje Patrik - je fajn člověk. Dlouho jsme marně čekali na šéfa nebo zastupujícího šéfa, nikdo se neobjevil a nikdo ani nebral telefon. I zvedli jsme se a odjeli. A udělali jsme dobře.

Totiž ukázalo se, že zrada, které se na mně dopustilo moje tělo, ještě neodezněla a že moje dočasné zlepšení zdravotního stavu bylo opravdu jen zdáním a moje tělo se opět sesypalo jako domeček z karet. I znovu jsem ulehl a přiznávám, že většinu času, který zbýval z onoho dne, jsem naprosto regulérně prospal. Kromě toho se mi nikdo nemohl dovolat, už proto, že jsem si jak na soukromém tak i na pracovním telefonu ztlumil vyzvánění.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nezasloužené volno

Protože můj návrat do práce po promaroděném víkendu byl více než dobrý, zvládl jsem, jak už jsem napsal, za pouhé pondělí udělat tolik práce, co v týdnu předcházejícím za tři dny. A když jsem pak v úterý zjistil, že mi pouhé dva dny stačily na to, abych dorovnal výkon celého předchozího týdne, měl jsem pochopitelnou radost a rozhodl se vážně a radikálně udělat si ve středu den nezaslouženého volna.

Lepší rozhodnutí jsem nemohl učinit. Už během dopoledne jsem oběhal všechny potřebné instituce, které na mou návštěvu čekaly jako na nové číslo časopisu Vlasta, taky jsem dospal spánkový dluh, který jsem si poctivě rozložil na dopolední a odpolední část. Odpoledne jsem pak taky ještě vyřídil, co bylo potřeba.

A pochopil jsem, co to znamená zažít město jinak. Už dlouho se mi totiž nepovedlo být ve svém městě v pracovní den za denního světla.

Večer jsem pak pohrdl nabídkou televizních programů i nabídkou své domácí filmotéky a šel jsem spát tak brzy, jak už dlouho ne. A i to se mi nakonec vyplatilo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mexické jídlo

Tři chlapi jako vždy na cestách, i když jen dva z původní sestavy.

Pro tuto cestu nahradil kolegu, který je, i když se jmenuje Patrik, celkem slušný a hodný chlapec, kolega, který je velký srandista a má smysl pro humor mé vlnové délky, i když se jmenuje Petr (nebo tak nějak). Tah to byl výborný, protože i když se vítězná sestava zpravidla nemění, tentokrát jsem uvítal, že se Patrik výletu tří chlapů účastnit nebude.

Abych to uvedl na pravou míru: Není to nic proti Patrikovi jako člověku. Dá se s ním rozumně mluvit, k jídlu i pití má kladný vztah (i když v obojím by potřeboval posílit), dovede házet šipky a umí glosovat skoro stejně vtipně jako já. Příčinou toho, proč jsem uvítal, že se Patrik nebude dva dny účastnit pracovního procesu (a hned den následující se jej nebudu účastnit já) je Patrikova zvláštní forma pasivity. Projevuje se to tak, že v době, kdy s Jardou provádíme přípravy, Patrik, který by si rovněž mohl vzít část příprav na starost, nás pouze zaujatě a mlčky pozoruje. Něco jako Ace Frehley v době, kdy Gene Simmons a Paul Stanley dělali vše pro to, aby zajistili koncerty a nahrávání alb skupiny KISS. Druhá část Patrikova svérázného přístupu k práci spočívá v tom, že ač sám nemá nic naplánováno, vždycky se sveze s tím, kdo má naplánováno víc a pak si nárokuje část práce šikovnějšího plánovače. Někdy proto pro Patrika nenacházím slušných slov, a to jsem jeden ze dvou nejslušnějších lidí na světě (kdo je druhý nejslušnější za mnou, tady uvádět nebudu, ale mnozí ho znáte).

Oproti tomu kolega Petr je - krom toho, že je vtipný glosátor - taky samostatně pracující, takže u něj nehrozí, že pokud jej ráno někam postavím, tak jej večer na tom samém místě najdu. Činnost si umí sám naplánovat, provést a ještě podat report o tom, kde kdy, co a jak udělal bez toho, abych ho k tomu několikrát během dne vybízel. A navíc bere telefony a přichází se zlepšovacími návrhy.

Proto jsem Petrovi přepustil místo na sedadle Jardova spolujezdce a pohodlně se rozvalil vzadu, během jízdy jsem se hezky prospal a na místě jen zkontroloval plány práce všech a pak se šlo na věc.

O tom, jak se mi dařilo, byl minulý článek. Kolegům se dařilo obdobně, i když pro Jardu to byl ústup ze slávy a pro Petra nalezení pevné půdy pod nohama. A tu někdo z nás (něco mi říká, že jsem to snad byl i já) dostal nápad za čtyři bludišťáky. Půjdeme se najíst.

Kolega Petr bleskově vyhledal restauraci s nejlepšími referencemi, kolega Jarda k ní zdatně dorazil a už jsme byli vevnitř. Nezarazilo nás, že jsme první hosté (a aby ne, půl hodiny před oficiální otevírací hodinou), jen jsme byli překvapeni pohledem do jídelního lístku, ale jako správní gentlemani jsme ani nehnuli brvou a učinili objednávky tak mohutné, až se mladý číšník mohl ochotou přetrhnout.

Můj nápad dát si mexické jídlo byl na začátku ve formě úletu, leč poté, co jsem poprvé ponořil lžíci do mexické fazolové polévky a poškádlil chuťové buňky, jsem zajásal a spontánně přešel na plynnou španělštinu, že slyšet mě karibská ženská, nevěří, že jsem Evropan.

I hlavní jídlo bylo vynikající, opět z perel mexické kuchyně. Kolega Petr se u mne inspiroval, a protože není zvyklý ostřejší chuti Latinské Ameriky, bojoval s každým soustem jako lev, ale nakonec přede mnou poklekl, hluboce až k zemi se mi uklonil a prohlásil, že od onoho okamžiku jsem jeho stravovací guru. A já tuto zodpovědnost milerád přijímám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Moudré rozhodnutí

Zatímco obvykle uvádím, že někteří lidé (a zcela skromně pomlčím, že hlavně já) by se po nemoci, dovolené či povedeném víkendu do práce vracet neměli, dnes udělám výjimku.

Návrat do práce se mi totiž poté, co tělo odolalo nátlaku virů, povedl, jak už mnozí vědí, na výbornou.

Původně to tak nevypadalo, a ještě dopoledne mne moje tělo upozorňovalo, že to není zas tak dávno, co s ním nebylo vše v pořádku, ale během dne jsem pak zažil podobně radostný pocit, jaký jsem zažil snad jen při narození každého z mých dětí.

Už po dvou hodinách (necelých) práce jsem měl odpracováno tolik, co v předchozím týdnu za první dva dny. A po necelých třech hodinách jako za první tři dny. V euforii jsem ještě dopracoval zbytek, abych v závěru mohl prohlásit, že dnešní výkon se rovnal třem dnům, konkrétně druhému až čtvrtému dnu z předchozího týdne.

Z toho vidíte, že vrátit se do práce bylo velmi moudré rozhodnutí.

Fotka pro dnešní den:

Celý text

Nezlobím se

Je o mně všeobecně známo, že jsem člověk velmi tolerantní a téměř neomezeně trpělivý. Pokud mne osobně neznáte, tak tomu nemusíte věřit (i když nevěřit je hřích), ale stačí, že tomu věřím já a chovám se podle toho.

Proto mne občas (často) zarazí lidé, na které z mně neznámého důvodu působím naštvaným nebo rozzlobeným dojmem. Takový člověk se rozezná jednoduše, protože zahájí větu slovy „Nezlob se na mě," popř. formálněji „Nezlobte se na mě."

V takovém případě jsem zaskočen a vyveden z míry na nejvyšší míru, už proto, že nerozumím, na základě čeho se onen člověk domnívá, že se na něj zlobím. A taky je mimo veškerou logiku představa, že bych se měl zlobit na někoho, koho (například) vidím poprvé v životě.

A tak používám jednu ze svých univerzálních odpovědí, která zní: „Já se nezlobím, já to ani neumím." A to rovněž zabírá, člověk, kterému toto řeknu, je pak většinou zaskočen, ale rád, že se na něj nezlobím.

A stejně se zase příště najde někdo, kdo mě bude už dopředu žádat, abych se nezlobil, přestože mi zatím k žádnému zlobení nedal příležitost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Insolventní kamarádka

Po hodně dlouhé době jsem se potkal s dávno známou kamarádkou (definici kamarádky jsem ve svém blogu uváděl předloni a dosud jsem na ní neměl potřebu cokoli měnit). Potřebovali jsme si popovídat o samotě, bez přítomnosti našich oficiálních partnerů.

Asi to bude znít podivně, ale setkání se nakonec vydařilo až napotřetí. To jsem dorazil konečně do jejího města, počkal na ni a zašli jsme do nedaleké restaurace s barem, kde jsme mohli nerušeně sedět, konverzovat a konzumovat, co hrdlo ráčí.

Protože mám kladný vztah ke skoro všem lidem na světě (a kdo tvrdí něco jiného, ten chce válku a je fašista, v horším případě slávista), byl jsem tomuto setkání rád, ale informace, které jsem se dověděl, mě pochopitelně nemohly potěšit.

Ona kamarádka se totiž před mnoha a mnoha lety (v době, kdy já jsem ještě o nějakém vstupu do manželského svazku ani neuvažoval) stihla provdat za člověka, před kterým ji mnozí (a patřil jsem k nim, proč to nepřiznat) varovali. A nejen to, už s ním stihla přivést na svět dceru (dnes třináctiletou), syna - dnes osmiletého - a zase dceru, dnes tříletou. To by nebylo nic divného, hodně lidí vstoupí do manželství a přivede na svět děti, aby je pak ti bezdětní mohli kritizovat.

Nicméně na kamarádce bylo vidět, že s ní život po boku jejího partnera řádně zamával. Pryč byla ta věčně rozesmátá holka, teď proti mně seděla zadumaná ženská, co se za celý večer pousmála snad jen jednou (a to jsem se snažil o společenskou konverzaci, seč mi síly stačily) a většinu času - proč to nepřiznat - nadávala.

Vysvětlila mi, že z jejího muže se stal během těch let blázen, co vydělává poměrně dost peněz (tak, že jeho měsíční příjem se pohybuje mezi pětimístnou a šestimístnou cifrou), ale na domácnost jí nedává ani korunu, stejně tak na výživné a další náklady, přičemž ona sama dává dvě třetiny ze své výplaty na nájemné a z toho zbytku horko těžko zvládá domácnost. „A to ještě," dodala, „už od dubna neplatím inkaso, tak čekám, kdy mi odpojí elektřinu a plyn." No prostě žádná legrace.

A když už jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí, vytasila trumf nejvyšší. Doslova eso es. Totiž, že díky manželově svéráznému přístupu k plnění povinností upadla sama do dluhů, protože všechny věci v bytě jsou psány na ni a jsou nakoupené na splátky. „A tak si vyřizuji insolvenci," oznámila mi, „a proto mi advokátka poradila už ty splátky neplatit, aby mi ta insolvence vyšla," a bylo vidět, že když říká, že by svého manžela nejraději zabila, tak to nemyslí obrazně.

A i když jsem chtěl setkání a povídání co nejvíce prodloužit, na kamarádce bylo vidět, že starosti jejího života ji sžírají natolik, že ani tak skvělého společníka, jako jsem já, si nedokáže pořádně užít, i rozloučili jsme se s vzájemným přáním všeho dobrého a ponechali debatu otevřenou s tím, že až nadejde pro nás oba vhodnější čas, celý hovor dokončíme.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Káva a punč

Závěr poslední cesty tří chlapů jsem si užil, jak jinak, v kavárně. Jak už jsem uvedl, od kolegů jsem se odpojil a čekal na spoj domů. Infolinka mi nadiktovala jedno spojení a já zjistil, že o dvacet minut dříve mi jede výhodnější spoj, i zapadl jsem do kavárny a řekl jsem si o místní naprosto vynikající vídeňskou kávu (protože, a to si zapište, vídeňská káva je vždy vynikající, snad jen na jednom místě ne, přičemž do Loun se nechystám, takže mne čekají jen vynikající vídeňské kávy) a zároveň o místní výborný horký punč.


Obojí mne potěšilo. Káva probudila mé smysly a punč prohřál mé tělo, venkovním chladem téměř umrzlé. Pak už jen následovala cesta domů, kde jsem byl tak brzy, jak už dlouho ne. A protože mé tělo stále bojovalo s nemocí, urychleně jsem ukončil veškeré činnosti a zapadl do peřin, přičemž jsem s potěšením konstatoval, že začala topná sezóna, tudíž i ve svém bytě budu mít příjemnou letní teplotu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Král lovu

Druhý den cestování tří chlapů začal brzy ráno snídaní v penzionu, která byla o dost méně opulentní než ta z minulého výletu k Jeseníku.

„Jsi opravdu štramák," pronesl na mou adresu kolega, který je - v rozporu s tím, že se jmenuje Patrik - velmi hodný a slušný člověk. „To víš," odvětil jsem, „kromě řeči těla, která mluví za každého chlapa, přidávám i velmi vkusnou eleganci, a proto jsem byl už pětkrát po sobě vyhlášen králem lovu," což Patrik pochopil jen částečně, ale je ještě mladý, čerstvě něco málo přes rok zamilovaný do jedné slečny, tudíž je u něj poměrně slušná šance, že dospěje a pochopí moudrost mých slov.

Jako první jsme zakotvili v dopolední restauraci, kde jsme si dali už druhou kávu toho dne. Asi jsem to už zmínil, každopádně pro pořádek uvádím, že kolega Jarda je stejný milovník kávy jako já, a proto se během dne trumfujeme v počtu vypitých hrnků.

Tentokrát nám sympatická servírka (tak sympatická, že jsem se málem neovládl a hned se jí ptal na její umění vařit a servírovat svíčkovou) přinesla kromě kávy ještě nějaké jídlo pro Patrika jeden hodně extrémně dobrý džus pro mne, protože Jarda se vypařil pracovat. Dojedli jsme a dopili a poté, co Jarda zavolal, že je do minuty u nás, jsme se zvedli a odešli. Tedy já jsem odešel jako první a Patrik zůstal v restauraci, aby si po nasednutí do auta zvýšeným hlasem stěžoval, že platil za všechny, tedy i za mne. Poučil jsem jej, že platit za mne je pro něj čest a měl by si toho považovat, protože se mu tím splnilo jeho druhé nejtajnější přání. To první, abych mu umožnil být mým osobním asistentem, mu zatím splnit nemůžu, tak dlouho se přece jen neznáme. I přes toto poučení byl Patrik po zbytek dne velmi podivně naladěn.

Poté, co jsme všichni splnili dopolední povinnosti, jsme se vydali do doporučené restaurace v obci Brantice na oběd. A hned u vchodu jsem zaregistroval, že za pultem stojí vyšší, štíhlejší a usměvavější varianta blonďatého anděla, která nejen, že byla - i podle mých velmi přísných měřítek - nadprůměrně krásná, ale navíc měla dobrou povahu a smysl pro humor mé vlnové délky.

Kolegové si už chystali štiplavé repliky vedoucí k nechutným řečem o mně a sympatické slečně servírce (na kterých by samozřejmě nebylo ani zbla pravdy), ale zklamal jsem je, protože jsem si oné zmíněné étericky vyhlížející bytosti s pozadím tak nádherně tvarovaným, že tak dokonalý tvar se vidí maximálně dvakrát za život, pouze řekl o oběd, nealkoholický nápoj a tu vynikající místní vídeňskou kávu a dál jsem se věnoval telefonické komunikaci s G., protože, jak už jsem naznačil, jiné ženy mne absolutně nezajímají, a to ani, když jsou veselé, usměvavé, pěkně stavěné a dokáží reagovat i na moje nadprůměrně inteligentní vtipné repliky.

Ale nastal čas zakončit jídlo, věnovat té sympatické osobě několik svých bankovek a zase odjet za plněním odpoledních pracovních povinností. Během odpoledne se mi ale tak zdravotně přitížilo, že jsem využil správné chvíle, své kolegy s bolestí v srdci opustil a odjel domů dát se do pořádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nejdrsnější město

Tři chlapi opět na cestách, tentokrát mnohem drsnějších

Toho rána jsem se dověděl strašlivou zprávu. Nehledě na to, že mé tělo stále bojovalo (a nevítězilo) s viry, bylo mi připojit se ke kolegovi Jardovi a kolegovi Patrikovi (který je v rozporu se svým jménem celkem pohodový člověk) a takto jet…

Počkejte si…

… do Bruntálu.

Mé tělo se bezvládně sesunulo z kancelářské židle a hned jsem snášel argumenty proti takovému pošetilému návrhu: Cesta do Bruntálu totiž trvá z kteréhokoli místa v ČR něco mezi šesti a šestatřiceti hodinami, podle toho, zda je v Bruntále zrovna období dešťů, které je v Bruntále furt s výjimkou dubna dvě, jak tam říkají srpnu. Můj zdravotní stav tam není brán za nemoc, ale za změkčilost. A další podobné výhrady.

Leč nebyl jsem vyslyšen. Marně jsem kolegům citoval z příručky Vládi Hrona. Marně jsem je varoval před zubatými žábami. Do Bruntálu jsme jeli.

A co víc, dojeli.

A co víc, musím přiznat, že Vláďa Hron ve své příručce ještě Bruntálu a jeho obyvatelům docela hodně lichotil. Opomněl třeba připomenout, že malé děti ve školkách se učí umlátit medvěda holýma rukama a že mlácení vlků cepem je jedna z mnoha zdejších tradic a poté, co byl ubit poslední přírodní vlk, jsou vlci pro tuto kratochvíli dováženi z okolních států.

A že lidé zdejšího kraje jsou, jemně řečeno, drsnější a tvrdší a dostat do jejich hlav smysluplnou myšlenku dá větší fušku než naučit tygra jíst příborem.

Ale nejpodivnější zážitek mne čekal večer. Úderem sedmé hodiny večerní se totiž celé město vylidnilo a v těch několika málo otevřených restauracích hrála obsluha proti hostům mnohonásobnou přesilovku. I zapadl jsem do diskrétní kavárny a optal se číšníka, čím to je. Vysvětlil mi, že takhle pozdě večer musí být všichni už doma, protože každou chvíli vylezou z úkrytů zubaté žáby.

A poté, co vylezly a jejich skřehotání se mi zarývalo až do morku kostí, jsem zoufale volal Jardovi, ať mne přijede odchytit a v duchu blahořečil kolegovi, co měl za úkol zajistit nám ubytování a tentokrát se na to nevykvajznul a ubytování v příjemném penzionu vskutku zajistil.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Janička

Události posledních dní letí jako splašené, tudíž až nyní se dostává na světlo událost, kterou jsem nestihl zmínit v aktuální den.

Naše rodová dynastie se rozrostla o novou členku, další malou slečnu, které budeme říkat Janička. Případné další detaily doplním později.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zrada

Nepíše se to dobře, ale mé tělo, které je jinak za všech okolností vzorem souhry vnitřní a vnější krásy a symbolem souladu světel a stínů, mne zase jednou zradilo.

Je to, jako kdyby člověku těsně pod krkem zbytek těla upadl a člověk ho pak nemohl ovládat. Mé pohyby by mi záviděli i tvůrci hry Plants VS Zombies a mám podezření, že kdyby mne viděli, okamžitě by se snažili získat můj souhlas k tomu, aby v příští generaci této nadčasové hry použili můj pohyb jako předobraz k pohybu zombíků.

Ano, jsem zase jednou nemocný a vůbec mě to nebaví.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pondělí

Vždycky je to tak, jak už jsem psal mnohokrát a mnohokrát ještě napíšu - pondělí po víkendu - ať už po víkendu s dětmi, po víkendu s G. nebo prostě po každém víkendu - je hrozný den.

Bylo tomu tak vždycky, je tomu tak stále a ještě tomu tak minimálně vždycky bude. V pondělí je zkrátka mnohem těžší motivovat se k tomu, abych vůbec vstal z postele, začal rozpohybovávat své tělo a odeslal se za prací. Co jediné bylo potěšující, že mě nad vodou držela komunikace s G., protože jinak bych hned po probuzení zase zalehl pod peřinu a odmítal opustit vyhřátou postel.

Každopádně jsem nakonec tu krátkodobou ranní krizi, kdy mi celé tělo naznačovalo, ba přímo řvalo, že vstávat je jeden ze dvou nejhorších nápadů, které mi mohly přijít na mysl, povedlo překonat a rozjet své tradičně nadprůměrně vysoké pracovní nasazení.

A to i přesto, že nakonec nebylo pondělí tak úspěšným dnem, jak jsem původně předpokládal a navíc některé zprávy mě přinutily zamyslet se nad myšlenkou své pracovní aktivity tolik nerozmělňovat a znovu se soustředit jen na jednu centrální pracovní činnost. Která z nich to nakonec bude, se ještě ukáže.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Válečná kořist II

Knihu Poslední člověk jsem dočetl v pondělí ráno. Potěšila, protože vychází, jak už jsem uvedl, z Červeného trpaslíka, ale příběh, který vypravuje, v samotném seriálu není. Vysvětluje jednu ze záhad seriálu, proč Rimmer, který funguje jako hologram, se ze začátku nemohl dotýkat věcí a od jisté doby zase mohl. Dokresluje povahu Kochanské, přidává několik soubojů Listera s dvojníkem a nakonec nechává Listera a Kochanskou zplodit prvního obyvatele nově osidlované planety.

Kromě příběhu samotného ovšem kniha, podobně jako celý seriál, obsahuje jemný nevtíravý humor, který pobaví, ale nenudí a který je protkán vtipnými a trefnými přirovnáními dosahující téměř úrovně přirovnání, která uvádím ve svém blogu (např. „vypadal ve svých polobotkách jako maloměstský zubař na večírku").

Tím pádem je kniha oficiálně k mání a může se stát válečnou kořistí kohokoli, kdo ví, kterými ulicemi kterých měst se nejčastěji pohybuji a kde tedy hrozí, že bych mohl knihu nenápadně odložit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Po dvacáté čtvrté u mne

Co se všechno semele, když má zodpovědný otec na starosti své dvě ratolesti.

V pátek jsem měl problém v tom dostat se včas do městečka, kde mé děti žijí. Zpoždění jsem měl přes půl hodiny, což v konečném důsledku znamenalo, že do mého bydliště jsme se dostali o více než hodinu později, jelikož a protože tak to prostě je. Tím pádem šli oba mrňaví brzy spát, ale to nikomu nevadilo.

Tím pádem i sobota byla klidovým dnem. Několik krátkých, stručných a výstižných textových zpráv s G. bylo jediným vytržením, protože jsem chtěl, aby si děti hlavně odpočinuly a upřímně (já to ani jinak neumím) řečeno jsem si sám taky potřeboval odpočinout, protože za uplynulý pracovní týden jsem byl vyždímaný a totálně vyčerpaný. Proto jsme se nepouštěli do žádných větších akcí a heslem dne byla slova pohoda a klid.

A stejně tak i v neděli. Děti totiž nějak vycítily, že můj organismus volá po klidu a odpočinku a i během cesty zpět se snažily moc nerušit, načež jsem je v klidu vrátil a pak jsem se pro sebe tradičním způsobem vrátil domů a kombinace šťastných okolností a náhody chtěla tomu, že jsem byl doma o více než hodinu dříve proti původnímu plánu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Válečná kořist

Pokračování děsivých příhod tří chlapů na cestách.

Bylo to docela příjemné, vzbudit se ráno v onom malém horském hotelu ne tehdy, kdy mi doma zvoní mobil budící melodii, ale až v době, kdy se mé tělo rozhodne probudit samo od sebe. Chvíli jsem nepřítomně koukal ve snaze pochopit kde to jsem a co to je, ale za chvíli se objevil kolega Jarda s dva týdny starým vydáním Blesku, zatímco kolega Patrik stále spal. Odebral jsem se proto do koupelny a nechal své tělo bičovat proudy vody ze sprchy. A o nějakou půlhodinu později nás dole v restauraci čekala snídaně.

Matně si vzpomínám, že jsme paní, která v restauraci a hotelu dělá kuchařku, pokojskou a provozní vedoucí, upozorňovali, že chceme snídani pro tři. Paní asi hůře slyšela nebo okamžitě provedla několik aritmetických operací, jejichž výsledkem bylo, že snídaně, pod kterou se prohýbal náš stůl, byla dimenzována pro minimálně dvacet strávníků hladových více než ta kolegyně, o které jsem psal, že po spořádání své porce s neskrývanou rozkoší dojídá porce ostatních strávníků s méně dimenzovanými žaludky.

Když už i kolega Jarda odložil příbor se slovy, že do sebe už nic nenasouká, politoval jsem ho a rozhodl se neutéct před zodpovědností na mne kladenou. Nicméně poté, co ve mně zmizel poslední kousek pečiva, jsem smutně konstatoval, že zbývajících dvanáct párků a šest porcí uzeného masa budu muset jíst samotných. Inu, najedl jsem se jako v běžný den při snídani, obědě, večeři a ještě dorážející večeři.

Protože venku stále pršelo deštěm, který byl konstantní a nepřestával trvat, což z plakátu na zdi sledovala Lucie Hadašová, zalitoval jsem, že můj deštník stále leží ve skříni v mém útulném bytě. Ale tehdy jsem získal svou první válečnou kořist z onoho výletu. Slečna - o které ovšem vůbec nic nevím, protože předchozí noc, kdy oba kolegové řádili jak pominutí, jsem trávil psaním krátkých textových zpráv G. a čtením krátkých textových zpráv od ní - s ňadry velikosti tenisových míčků totiž v hotelové restauraci zapomněla deštník. Otázal jsem se sympatického číšníka, zda tím, že se deštníku zmocním, nezpůsobím nějaký společenský trapas, což číšník odmítl s tím, že ať si klidně deštník ponechám.

Byl to dobrý nápad, protože pro tento den jsem si vzal kolegu Patrika pod svou osobní ochranu a dohlížel na něj, aby pracoval tak, jak se má. Deštník jsem pak využíval až do večera, kdy jsem jej zapomněl v místě naší poslední pracovní schůzky. To už nepršelo, přesto jsem ale tohoto zapomenutí litoval. Chtěl jsem se pro deštník vrátit, ale Patrik mi to rozmluvil s poukazem na to, že dlouhodobější užívání deštníku by vedlo k nechutným řečem o mně a výše zmíněné slečně, na kterých ovšem není ani zbla pravdy. Uznal jsem tento argument, pročež jsme se vrátili do hotelové restaurace k večeři, která byla opět podle našeho gusta - maximální porce za velmi lidovou cenu.

Mou válečnou kořistí z výletu se tak stala knížka Douga Naylora Poslední člověk. Kdo má rád seriál o Červeném trpaslíkovi, tomu se bude líbit. Jsem už za šedesátou stránkou, a kdybych nemusel pracovat a spát, neodtrhnul bych se od textu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Ztracený kraj

Tři chlapi na cestách v moderní verzi.

Toho dne jsme se vydali na dalekou cestu. Posádku vozu tvořili kromě mne (bez kterého se žádná cesta neobejde) ještě u volantu sedící kolega v tomto blogu jmenovaný jako Jarda a kolega, který i přes to, že se jmenuje Patrik, je celkem fajn člověk.

Naším cílem byl ten podivný kus země mezi Jeseníkem a Javorníkem. Už během cesty jsme se oprávněně děsili toho, co bude a co se stane. A stalo se.

Dorazili jsme do cíle a začalo pršet. To ještě nebylo nejhorší, ale intenzita deště se stupňovala. Po dvou hodinách jsem byl mokrý jako hadr na podlahu. Kolegové na tom nebyli o nic lépe.

Ale to nebylo to nejhorší. To nejhorší nás čekalo až večer. Kolega, co nám měl zajistit nocleh, se na svou povinnost vykvajznul, tudíž nás čekalo obíhání všech možných dostupných i nedostupných ubytovacích kapacit. Leč kde bylo ubytování, nebylo jídlo, a kde bylo jídlo, nebylo ubytování.

Nakonec se ale za padající noci zadařilo, našli jsme restauraci s hotelem, kde ceny i velikosti porce jídla byly naprosto vynikající a cena ubytování více než příznivá. Odložili jsme tedy zavazadla v přiděleném pokoji a usedli k jídlu. A nacpali jsme se maximálně, následně jsme si nechali donést pivo a zahájili popíjení.

Co se dělo dále, je zahaleno mlhou tajemství. O hraní šipek vím, ale o ulomených hrotech už ne. Stejně nic nevím o pokřikování na číšníka nebo o slečně s ňadry velikosti tenisových míčků, protože jsem nic z toho neviděl, protože jsem celou dobu pilně komunikoval s G. prostřednictvím SMS.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Konstatování

Už jsem to konstatoval, ale pro jistotu to ještě jednou připomenu. Ze všech těch kolegů a kolegyň, se kterými se v rámci plnění pracovních povinností stýkám, je mým nejoblíbenějším kolegou ten, kterého v tomto blogu označuji jménem Jarda, protože se tak nějak podobně tomuto jménu jmenuje.

Nejde snad ani o to, že je mi ze všech věkově nejblíže, ale rozumíme si i názorově a s klienty jednáme podobným způsobem, tedy seriózně a konzervativně. Proto, když se z nás stali oficiální spolupracovníci, zaradoval jsem se, protože rád spolupracuji s někým, kdo se - podobně jako já - práce nebojí a umí se o ni opřít.

Krom toho musím konstatovat, že jak už jsem psal, že sebrat klienta konkurenci je příjemný pocit, tak jsem v uplynulých dnech musel (ne snad, že by mě někdo nutil, ale jinak to nešlo) navíc konstatovat, že sebrat klienta konkurentovi, který před svým nástupem ke konkurenci byl naším kolegou, je o hodně příjemnější pocit. A sebrat klienta tak, aby až za ním od nás ke konkurenci přestoupivší kolega přijde, jej tento klient hnal ze dveří s flintou v ruce, to je zkrátka a dobře k nezaplacení.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Žlutý zážitek

Tak už vím, že můžu s klidem v duši zavřít svoje oči a usnout a už se nikdy neprobudit. Stejně tak ovšem můžu sbalit jen to nejnutnější, co mám, zbytek nechat ve svém stávajícím bytě a odjet do země, kde na nikoho ze své rodné vlasti až do smrti nenarazím. V seznamu věcí, které jsem chtěl zažít, jsem totiž odškrtl poslední položku.

Jízdu žlutým vlakem.

Už to o mně ví každý, kdo čte můj blog (což je známkou dobrého vychování a vybraného vkusu), že jsem velký příznivec železniční dopravy a že si jízdu po kolejích dokážu vždy výborně užít. A žlutý vlak alternativního dopravce v mých zážitcích dosud chyběl.

Už nechybí.

Stalo se to tím, že pro přepravu z místa výkonu práce do místa bydliště jsem měl tři možnosti. Ta první byla jet expresem a pak přestoupit na další rychlík. Ta druhá byla čekat hodinu na přímý expres a v cíli být jen o necelou půlhodinu později oproti první možnosti. A třetí byla jet nějakých patnáct minut po odjezdu prvního expresu žlutým vlakem a v cíli být o dvacet minut dříve než při první možnosti s přestupem.

A tak jsem to risknul a rozhodl se využít služeb žlutého vlaku.

Srovnání se nabízí a je, jako vždy, velmi objektivní.

Výhody žlutého vlaku jsou zřejmé. Početnější personál, vždy minimálně jeden člověk z vlakového doprovodu v každém vagónu. To je první výhoda. Druhá je, že v kupé, ve kterém se v běžném rychlíku tísní osm cestujících a v běžném expresu nebo EC/IC šest, sedí jen čtyři lidé, díky čemuž je i pro čahouna mého typu dost prostoru pro nohy a sedadlo tak široké, že bych se do něj usadil dvakrát a snad jen Miloš, co nemá rád, když se mu říká Miloš, by i v tomto sedadle na obou stranách přetékal.

Další výhodou je to, že žlutý vlak je povinně místenkový, odpadá tedy hrozba stání během cesty a taková ta chvíle, kdy i to minimální soukromí někdo naruší s otázkou, zda je zde volno. A internet ve žlutém vlaku funguje minimálně po většinu cesty. Vlakový personál je navíc milý a ochotný a hlášení po každém zastavení a po každém rozjezdu je nahlas a zřetelně. A káva je zdarma, což je velmi významné plus.

Nevýhod je poměrně málo, ale jsou. Žlutý vlak je sice porovnáván s pendolinem, ale dobou a stylem jízdy spíše odpovídá právě těm standardním expresům a EC/IC vlakům. Druhou nevýhodou je vyšší cena jízdenky, v mém případě to bylo o 25 Kč, což je ale vykompenzováno tím, že rezervace místa je už v ceně a nemusí se dokupovat zvlášť a zároveň proto, aby byla rezervace v ceně, nemusím jízdenku objednávat dopředu přes internet. Další nevýhoda je ta, že si nemohu sám zvolit, do kterého vagónu a na které sedadlo se usadím, obojí mi brunetka v růžové košili přidělila direktivně. Poslední nevýhoda je pak ta, že žlutý vlak zcela nelogicky zastavuje v malé zastávce v Ústí nad Orlicí, ale v nedaleké České Třebové, kde by bylo lze očekávat větší zájem cestujících, nezastaví ani omylem.

Sečteny všechny plusy a mínusy to vyjde s malou výhodou pro žlutý vlak, což je ale vybalancováno tím, že žlutý vlak jezdí jen po jedné trati a v některých stanicích, v nichž zastavuje, nemá ani své prodejní místo. Pokud tyto drobnosti vylepší, bude mnohem serióznější konkurencí dominantnímu dopravci.

Vše nakonec dobře dopadlo a do cíle a následně domů jsem se dostal v naprostém pořádku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pracovní den

Po víkendu jsem do kanceláře doslova vtančil. Mohl za to i kolega, o kterém jsem psal v souvislosti s kanapem v kanceláři, který se pro dané ráno stal mým osobním řidičem a svým nenapodobitelným stylem (málokdo se umí řítit ulicemi města rychlostí 160 km/h s takovou nenápadnou a nedbalou elegancí jako on) mne dovezl do nejkrásnějšího místa během pracovních dní, tedy do kanceláře.

A bylo proč se radovat, protože šéf - tedy ten z mých šéfů, který mi velí v této konkrétní práci - v daný den nedorazil, což se odrazilo na pozitivní atmosféře ranní porady.

Pracovní den jsem začínal poněkud s rozpaky, neboť mi byl k ruce přidělen mladý kolega, o kterém jdou nechutné pomluvy, které mu přisuzují lenost a podobné nepříliš pozitivně vnímané vlastnosti. Proto jsem měl poněkud obavu, aby se tento kolega nesnažil překonat hranice mé trpělivosti a tolerance.

Ale nakonec se vše v dobré obrátilo a kolega projevil, že své výše zmíněné nevýhody umí převážit výhodami a že je celkem i poměrně milý společník, i když se jmenuje Patrik. A že řeší v podstatě podobné problémy jako já, i když je mezi námi poměrně velký věkový rozdíl. Ale protože většina mých spolupracovníků jsou opravdu o více než polovinu generace mladší, ten rozdíl mi zas až tak nepřijde.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Blog

„Ty máš blog?" ptá se mne kolegyně (viz poslední odstavec), když spolu sedíme sami v kanceláři, což je podivné už ze dvou důvodů, z nichž druhý je ten, že daná kancelář pravidelně touto dobou hučí jako úl plný hodně nadržených včel.

A protože můj blog se za těch více než 7 let, co se mu věnuji s příkladnou láskou a péčí, stal téměř nedílnou součástí mého života, bez níž by život nejen můj byl o moc děsivější a zároveň protože kromě image seriózního a konzervativního gentlemana si udržuji i image tichého a hodného chlapce, odpovím kolegyni beze slov, pouze tím, že zakloním hlavu hodně dozadu, načež ji předkloním tak, až se bradou dotknu hrudní kosti a tento proces provedu opakovaně. Kolegyně překvapením ani nedýchá a její oči už nemají rozměry tenisáků, ale minimálně volejbalových míčů.

Vždycky jsem si totiž myslel, že popularitu člověk získá jako herec, zpěvák, sportovec či politik. O hereckém talentu u mne hovoří mnozí lidé (kromě mne samotného), co se týká zpěvu, tam sebekriticky uznávám, že vzhledem k tomu, že jako jediný člověk na světě zpívám hůře než Daniel Landa, takže taky bez naděje, o sport se jako správný chlap zajímám, i když se o něj nezajímám (kdo v tomto vyjádření vidí logický rozpor, není správný chlap) a politikem se nestanu, to jsem si umanul už před mnoha a mnoha lety. Že se dá popularita získat psaním blogu, o tom jsem něco slyšel, jednou i na fanynku svého blogu narazil, ale až tady s kolegyní jsem viděl, jak pouhá informace o tom, že mám blog, zvýšila mou prestiž někam hodně nad nejvyšší představitelnou úroveň.

Ostatně, nikdy jsem se nesnažil předstírat, že nemám se svým blogem nic společného, naopak se k němu hlásím všemi možnými způsoby a jeho popularitu zvyšuji i nenápadnými poznámkami pronášenými během konverzace (od základní poznámky „o tom jsem už psal ve svém blogu" přes silnější „jak můžeš žít bez toho, abys četl/četla můj blog" až po nejsilnější poznámky typu „netušil jsem, že ještě existují firmy, kde mají zaměstnanci zablokovaný přístup k internetu," po níž následuje otázka osloveného, jak jsem na to přišel, a má odpověď přibližně slovy „protože nejsi mezi čtenáři mého blogu"), následovanými vždy vytažením aktuální vizitky (viz poslední odstavec), na jejíž rubové straně se skví mým rukopisem krasopisně vyvedená adresa mého blogu. Ideově to nemá chybu a já tak získávám přehled o tom, ve kterých firmách se lidi nejvíce flákají a mají čas na čtení mého blogu.

Ale zpět ke kolegyni. Její otázka padla asi 3 minuty poté, co nám zastupující šéf (viz poslední odstavec) oznámil, že daný den budeme já a kolegyně spolu pracovat a předal nám seznam úkolů. Jak jsme procházeli jednotlivé položky a postupně je odškrtávali jako splněné, každou volnou chvíli jsem se zahleděl na obrazovku svého malého notebooku a přečetl kus textu z jediného zdroje, který stojí za to číst, tedy z mého blogu.

To, že jsme s kolegyní strávili celý den ve dvou, bylo sice fajn, leč senzacechtivé čtenáře i čtenářky musím zklamat. Na to, aby se odehrály nějaké pikantní nebo lechtivé scény jsem příliš seriózní a kolegyně příliš zadaná, přičemž její oficiální partner je, soudě podle fotografie v mobilu kolegyně sympaťák, se kterým bych se nebál zajít na pivo. U kolegyně je pozitivní to, že má stejný smysl pro humor jako já a je stejně spontánní, takže společně tvoříme hodně výbušnou směs, a to i přesto, že v době, kdy se kolegyně narodila, jsem já už nějaký ten pátek třímal v ruce hrdě občanský průkaz.

Nicméně večer jsem se s kolegyní rád rozloučil.

Poznámka pro neinformované a také pro ty, kdo k mému blogu přišli později a nečetli předcházející články: Vzhledem k tomu, že počet prací, kterým se věnuji, se dá vyjádřit číslem vyšším než 1, se slova jako „šéf," „kolega," „kolegyně" nebo „vizitka" vztahují vždy ke konkrétní práci a neplatí tedy univerzálně. Konec poznámky pro neinformované a také pro ty, kdo k mému blogu přišli později a nečetli předcházející články.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Představy

Pokud čtete můj blog pravidelně (a ano, vím, které adresy se objevují ve výpisu denně, které několikrát do dne a které téměř co hodinu), tak jste si povšimli, že o svém životě píšu otevřeně, nic neskrývám ani nepopírám, nesnažím si hrát na mistra světa (i když vím o některých disciplínách, ve kterých bych jím rád byl), zkrátka, že svůj život podávám takový, jaký opravdu je, a ne takový, jaký bych si ho rád představoval, i když, a to přiznávám, někdy by zhmotnění konkrétní představy velmi pomohlo.

Kupříkladu v kanceláři, kde se stýká nejlepší pracovní tým vesmíru, bych uvítal kávovar. Každý, kdo mne někdy viděl na vlastní oko, ví, že bez minimálně jednoho hrnku kávy ráno, jednoho dopoledne, jednoho odpoledne a jednoho večer neručím za tradičně nadprůměrnou kvalitu svých pracovních výkonů. V souvislosti s tím jsem už několikrát apeloval na šéfa, aby objednal hrnky a lžičky v množství odpovídající mé průměrné týdenní spotřebě. Nic a zase nic.

To, že máme v kanceláři kanape, je sice pěkné, ale nepoležíme si na něm. I když jistý kolega, kterého pojmenovali rodiče stejným jménem, kterým mí rodiče pojmenovali mne, se o to jistou dobu pokoušel, leč kancelář pak vypadala jako něco mezi Hirošimou a Nagasaki dvě a půl minuty po výbuchu, neboť kolega vyznává univerzálně platnou teorii, že opravdový chlap neuklízí a nechá vše ležet tam, kam to padne. Tudíž by se mi velmi zamlouvala představa vhodnějšího kanape, určeného pouze pro mou osobní potřebu.

Taky se mi velmi zamlouvá představa, která na mne občas přichází v pozitivních snech, a to, že bych souseda zbavil jeho odporné štěkající chlupaté koule pod krycím jménem pes, kterážto si mne z dosud neznámého důvodu neoblíbila a jde mi po ponožkách, potvora.

Oproti tomu představa, která se mi vecpala do jiného snu, totiž, že se mne snaží znásilnit toliko ve spodním prádle oděná Vilma Cibulková, může, ba přímo musí zůstat v kategorii nesplnitelných.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Co neumím

Je o mně všeobecně známo, že kromě toho, co všechno umím, jsou i věci, které neumím. Třeba chlubit se cizím peřím. Osobně nemám ve zvyku chlubit se ani tím vlastním (i když to dosud bylo a je vždy lepší než to cizí). Druhá věc, kterou neumím a vzhledem ke svému pokročilému věku se ji už ani nikdy nenaučím, je mluvit sprostě.

Je to tím, že v době, kdy se formovala má nevšední osobnost, jsem vyrůstal v prostředí, kde se sprostě nemluvilo. Zároveň jsem už tehdy směřoval ke svému profilu seriózního a konzervativního gentlemana, tudíž jsem, na rozdíl od mnohých jiných, ani nepřitáhl sprosté výrazivo ze školy, i když zrovna v tomto blogu už párkrát zmíněný spolužák Holub, jehož znalost fekálních a genitálních výrazů dosahovala už ve třetí třídě základní školy téměř encyklopedických rozměrů, se mě v tomto směru snažil vzdělávat, ale pohořel.

Na druhou stranu jsem - a to se nechlubím, pouze konstatuji to, co už je stejně všeobecně známo - téměř neomezeně tolerantní člověk, takže když podobné vulgární výrazivo slyším od jedince, na kterém je už z dálky vidět, že kromě toho, že prohrál svou bitvu s alkoholem, navíc svou pouť za formálním vzděláním zakončil dříve, než se na něm ono vzdělání stačilo podepsat, tak to pouštím druhým uchem ven. Podobně dokážu uznat, že ve velmi emocionálně vypjatých chvílích ujede nějaký ten ostřejší výraz i člověku, který sice formálně vzdělán je, ale jen v dané chvíli neudržel nervy na uzdě.

Co mě nepřestane zarážet (a hranice mé tolerance neustále atakovat) je situace, kdy výrazivo připisované nejčastěji dlaždičům a hodně nízkým sociálním vrstvám zaslechnu u člověka již důchodového a kmetského věku. Jako zrovna nedávno. Hovořil jsem s jistou paní a její snachou, vysvětloval jim oběma důvod toho, proč s nimi hovořím a co z toho pro ně plyne, když se do hovoru vmísil manžel zmíněné paní (starší paní z dvojice). Jeho mluva mne zarazila hned ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že místo toho, aby mluvil, tak vřeštěl jako pavián. Tím druhým bylo to, co jsem u osmdesátníků do toho dne nezažil, totiž, že nejslušnějším slovem v jeho mluveném projevu bylo slovo kurva.

Naštěstí výše zmíněná snacha, statná padesátnice, dokázala příval vulgarit svého tchána omluvit a zmírnit, ale i tak jsem byl mírně otřesen (a to se ještě hodně krotím ve svých vlastních výrazech) a mé přesvědčení o dříve narozených pamětnících doznalo jistých trhlin.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Plocha

Lidé bez kousku kreativity to asi vidí jinak, ale mne baví jednou za čas změnit fotografii na ploše mého malého, leč stále šikovného notebooku.

Po období, kdy se střídaly fotografie vždy aktuální partnerky, mne s aktuální partnerkou, některého z mých dětí, obou mých dětí, některého z mých dětí se mnou a obou mých dětí se mnou, jsem se rozhodl pro neutrální fotografii znázorňující Petra Nedvěda* v nejkrásnějším hokejovém dresu na světě, tedy v tom, na kterém je vyveden bílý tygr.

Pravda, stálo mne to mnoho vysvětlování, protože někteří kolegové neznají určité etapy mého života, ale můj neprůstřelný argument, že přece si nezkazím plochu notebooku fotkou nějakého slávisty**, nakonec všechny debaty utnul.

Až donedávna. To se ke mně v jedné takové dojemné chvíli přimotal hodně společensky indisponovaný jedinec, několikrát zavrávoral, něco si pro sebe mumlal, pak ukázal na plochu mého notebooku a hlasem, ve kterém bylo slyšet vliv většího množství piva, rumu, fernetu a vodky, skoro zřetelně prohlásil: „Baník, pičo!"

No, co dodat…

Fotka pro dnešní den:

*) To není onen proslulý velmistr hudebního kýče.
**) FUJ!!!!

Celý text

Zářijová momentka V

Někdy mne překvapí na první pohled nelogický zážitek.

Byl jsem zaměřen radarem měřícím rychlost.

V roli chodce.

Policejní radar změřil rychlost mé chůze na 7 km/h.

To jen, kdyby to někoho zajímalo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jídlo

Kdo čte mé nadprůměrně kvalitní a informačně velmi hlubokomyslné články pravidelně, ví toho o mně docela dost, aby si dokázal udělat představu o tom, co jsem zač, co dělám, čím se bavím a jak to všechno souvisí s teorií a praxí válcování plechu, kolik toho tak za den sním, kolik vypiju, kolik vydělám a proč si myslím, že na to mám a že mi nijak nevoní všelijací novodobí démoni, i když jsou bez výjimky na koni.

A každý, kdo rozumí poselství ukrytému v mých textech, ví, že mám mimo jiné velmi rád svou práci. Nejen pro její náplň, která zahrnuje všemožnou komunikaci s občany z různých věkových a sociálních skupin a různé jiné podobné činnosti, jejichž samotný výpis by zabral prostor větší než je ten, který je určen pro tento článek. Druhý a skoro stejně podstatný důvod je ten, že mám svou práci rád pro své kolegy a kolegyně (i když těch druhých je výrazně méně, stabilní mezi nimi je jen jedna* a to ještě jen a pouze proto, že je oficiální partnerkou jiného kolegy, což naštěstí moc dlouho nebude trvat, poněvadž za nějaké dva týdny by měla skončit - tady v práci, ne v partnerství s oním kolegou), mezi nimiž mnozí mají rádi mou společnost (čemuž se nelze divit) a ti ostatní v mé přítomnosti nevycházejí z údivu. Mí kolegové totiž mimo jiné se mnou sdílejí kladný vztah k jídlu, zejména pak ke stravě podávané v restauračních zařízeních, kterých je po naší krásné milé vlasti rozeseto snad ještě více než blbů mezi slávisty**.

I onoho dne, který chci dnes zhodnotit, jsme zasedli v jednom z takových pěkných zařízení ke stolu. Byli jsme čtyři. Dva statní mužové a dvě úchvatné ženy. Zejména jedna z nich, ale o tom až později. Když k našemu stolu dorazil taneční chůzí číšník, který se při chůzi vyzývavě pohupoval v bocích a jeho hlas evokoval příslušníky jisté sexuální skupiny, přesněji řečeno jejich údajné zobrazení v amerických filmech (s tím rozdílem, že byl skutečný), řekli jsme mu všichni, co bude kdo z nás jíst. Vzhledem k tomu, že číšník si všechno po nás opakoval a převáděl do formy hodně infantilních zdrobnělin, měli jsme o zábavu postaráno.

Ale jídlo bylo kvalitní a v množství větším než obrovském, což ale nezabránilo čtyřem na první pohled velmi seriózním a konzervativním lidem vést i během konzumace debatu na téma tajemných stránek života číšníkova, které zmíněný jedinec neustále posiloval mimo jiné i tím, jakým tónem hlasu a jakými slovy častoval za zdí ukrytého kuchaře.

A nyní se vrátím k tomu, proč jsem napsal, že jedna z úchvatných žen u našeho stolu byla ještě úchvatnější než ta druhá. Zmíněná úchvatnější žena totiž poté, co běžně úchvatná žena odložila za mohutného funění a koulení očima příbor s tím, že zbytek své porce už tedy nesní ani omylem, tato úchvatnější žena, nedbaje vůbec toho, že před několika málo vteřinami do sebe naládovala porci, která by stačila k zasycení party hodně hladových dřevorubců, převzala její talíř a pustila se do zanechané části porce své společnice. Než jsme s kolegou stihli uzavřít sázku, zda tato drobná a subtilní žena opravdu všechno sní, byl talíř prázdný a zmíněná přebornice v konzumaci se rozhlížela okolo sebe s tím, že by ještě něco malého do sebe naládovala.

A právě pro takové situace, kdy se k sobě s kolegy a kolegyněmi chováme neformálně a nehrajeme si na něco nóbl (i když samozřejmě nóbl jsme), mám svou práci pro své kolegy rád.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

*) nejmenuje se Karolína, to kdyby to někoho zajímalo.
**) i když o tom, čeho je v tomto případě více, by se daly vést dlouhé debaty, které by, ostatně jako obvykle, k ničemu nevedly, snad jen k tomu, aby byly vysílány v nočním programu stanice ČT 2 místo přenosů zasedání parlamentu.

Celý text

Povolání

Po navrácení dětí do laskavé péče jejich mámy nemohl můj život pokračovat jinak než běžným pracovním dnem. I když… možná poněkud nestandardním.

Má neustálá aktivita a touha zkoušet pořád něco nového vedou k tomu, že mé pracovní aktivity pokrývají většinu z toho čtyřiadvacetihodinového úseku vyhrazeného jednomu dni. A k onomu pondělku jsem navíc svou hlavní aktivitu rozšířil o podstatně zásadní nabídku pro koncové zákazníky, čímž dochází k eliminování možnosti neúspěchu.

Do toho se mne ptala máma mých dětí, co má napsat do kolonky k mému povolání. Když jsem jí to řekl jedním slovem, zhrozila se, že to zní jako z hororu. Tak jsem jí poradil oficiálnější název, což zase bylo moc dlouhé. Nakonec jsme k nějakému kompromisu došli, ale zda to bude dostačující i pro učitelky mých dětí (i když s novopečenou třídní mé dcery jsem vždy vycházel více než dobře), ukáže až čas budoucí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Po dvacáté třetí u mne

Protože se tak nějak přiblížil konec prázdnin (pro člověka od slunka do slunka zapřaženého v pracovním procesu, který se snaží dělat vše pro to, aby svou dosavadní situaci vylepšil aspoň někam k celostátně uznatelnému průměru, to je jen okrajová informace), nastalo opět období, kdy mé děti tráví část svého času se mnou. Pravda, nejel jsem pro ně tentokrát ve své obvyklé nadprůměrně dobré až euforické náladě, za což mohla SMS komunikace s jejich matkou, ale převzetí proběhlo v pořádku a odvoz nakonec taky.

Protože s koncem prázdnin přichází i období, kdy má moje dcera svátek, bylo nutné ji nějakým způsobem obdarovat a zahrnout sladkostmi. K tomu postačilo dárkové balení všech možných čokoládových tyčinek. Dar jako takový byl složitější úkol, protože mnou navrhnutý dar dcera zavrhla, řka, že dárků tohoto typu má už více než dost. Přitom posuďte sami, zajíc zpívající českou hymnu v rytmu punk rocku je dárek nad dárky, nebo snad ne?

V pátek večer jsem proto děti nikterak nestresoval ani nic podobného a sám jsem usnul dříve než oba mrňousové. Na sobotu jsem měl připravený jen jeden specifický bod programu, už proto, že počasí stálo za starou bačkoru a dcera stále bere antibiotika, pročež její fyzická aktivita má přímo za úkol být na nule. Proto jsme se jen vydali do nedalekého nákupního centra k zakoupení přesně specifikovaného daru. Popisovat, co si dcera nakonec vybrala, raději nebudu, přece jen je to moje prvorozené dítě, nicméně je pravda, že mi tou věcí dost vyrazila dech, ale to, že člověk míní a okolnosti (se) mění, jsem už vzal natolik v potaz, že jsem nakonec dceřin výběr dárku nikterak nekomentoval.

Jinak jsme byli převážně doma a bavili se domácími pracemi a hrami, protože venkovní počasí, jak už jsem uvedl výše, lákalo k čemukoli jen ne k opuštění bezpečí uvnitř domu.

V neděli bylo sice počasí o něco málo lepší, ale stejně jsem už děti nikterak netrápil. Jen snídaně, oběd, sbalení věcí a cesta zpět, abych je mohl vrátit jejich mámě. Komunikaci s ní už raději komentovat nebudu, snad bude stačit, když uvedu, že jsou dny, kdy to jde všechno v pohodě a oproti tomu dny, kdy to drhne tak, že z toho (nejen) jednomu zůstává (jen) rozum stát.

A během cesty zpět se, slovy klasika, nic, ale opravdu nic zvláštního nestalo. A pokud ano, tak ne mně.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Top 5 srpen

Přehled toho nejlepšího (jak jinak) z uplynulého měsíce.

Nejčtenější články:

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla 21 čtenář
2. Vohnout Mára 14 čtenářů
3. Strhávání lina 8 čtenářů
4. Tomáš Skuhravý by ze mě měl radost 6 čtenářů
5. QWERTZ nebo QWERTY? 5 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz 569 použití
2. www.google.com 134 použití
3. search.seznam.cz 72 použití
4. www.google.sk 28 použití
5. www.google.ca 22 použití

Klíčová slova:

1. bubble car 45 použití
2. machna 14 použití
3. myšani 7 použití
4. - 5. do zadku 6 použití
4. - 5. vlk sranda 6 použití

Návštěvnické země:

1. Česká republika 1333 návštěvníci
2. Spojené státy 217 návštěvníků
3. Rusko 101 návštěvník
4. Německo 58 návštěvníků
5. Slovensko 53 návštěvníci

Prohlížeče:

1. Firefox 36%
2. Chrome 29%
3. Internet Explorer 22%
4. Safari 3%*
5. Opera 3%*
*) o konkrétním pořadí rozhodl přesný počet návštěvníků s daným prohlížečem

Operační systémy:

1. Windows 86%
2. Linux 4%
3. Macintosh 3%
4. iPhone 2%
5. Android 1%

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text