151/365/2017 - Top 20 Czech Rock Monsters (18)

18. místo
Dukla Vozovna - Dukla Vozovna

Z Liberce jsem se přesunul do Pardubic, kde si možná užijem ještě o trochu víc. Dukla Vozovna je svérázná skupina, která stejně jako služebně starší Tři sestry využívá ve svých skladbách akordeon, poslední dobou dokonce dva. Vybrat z jejich popěvků jeden bylo poměrně nesnadné, ale nakonec jsem vypíchl tu skladbu, která dala celé skupině název a jmenuje se podle konečné zastávky trolejbusu č. 5.



Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

150/365/2017 - Veronica Roithová - Divergence

Tuto knihu dostala Dcera jako dárek. A líbila se jí. Dceři jako. A já jsem ji dostal jako dárek od jednoho z eshopů ve formě pdf souboru.

Příběh dívky Beatrice, která žije v jakési postapokalyptické civilizaci, která se dělá na pět klanů. Každý klad je tvořen jedinci podle určité vlastnosti. Beatrice žije v klanu Odevzdanosti, mezi lidmi, kterým je zakázáno mít vlastní touhy a naopak je jim přikázáno dělat vše pro dobro ostatních.

A pak přichází den, kdy si má vybrat. Její zkouška dopadne nejednoznačně a dozví se, že je divergentní. Tedy, že může v podstatě do kteréhokoli klanu. A po dni rozmýšlení se rozhodne pro Neohroženost. To je pro její rodiče šok, ovšem ještě větší připraví Beatricin bratr, který vstoupí do Sečtělosti.

A Beatrice poznává tvrdý výcvik v Neohroženosti. A to, že jak viděla tento klan zvenčí, tedy jako lidi, kteří mají odvahu a nebojí se radovat nahlas, je opravdu jen vrchní vrstva. Za vším tím se skrývá dlouhodobá dřina a ne každý, kdo do klanu vstoupí, v něm i vydrží.

V jednu chvíli tak Beatrice náhodou odhalí spiknutí Neohroženosti společně se Sečtělostí proti Odevzdanosti. A rozhodne se vzít to do vlastních rukou a zabránit nejhoršímu.

Měl jsem to původně za dívčí román, ale docela mě to pobavilo taky.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

149/365/2017 - „Podzim, podzim

přichází,“ zanotoval jsem si letitou píseň Jiřího Grossmanna, který spolu s Miloslavem Šimkem tvořil druhý ze tří základních stavebních kamenů mého neotřelého a velmi inteligentního humoru, toho rána, kdy jsem při ranní hygieně zahlédl na stále ještě ne rozednělé obloze hvězdy, kterým se souhrnně kdovíproč říká Orion, poněvadž tyto hvězdy jsou, jak je všeobecně známo, viditelné jen a pouze na zimní obloze.

Protože jako technicky založený člověk vím, že v reálném vesmíru žádná souhvězdí a jiné konstelace neexistují a že všechny jejich tvary jsou pouze optické iluze. A přisuzování jim vlivu na povahu, zdraví a jiné charakteristiky člověků je prostě blbost, které věří maximálně lidé zrození ve znamení Vodnáře.

Ale to jsem odbočil, což, jak je o mně všeobecně známo, nemám ve zvyku. Onoho rána jsem také cestou do práce zpozoroval další sociologický jev, a to ten, že mezi cestujícími ubývá jedinců v tričkách a kraťasech a převahu získávají cestující v dlouhých kalhotách a s dlouhými rukávy. Nevím, k čemu mi tato informace bude a jestli mě někam posune (už skoro není kam).

Ovšem ten hlavní důvod, proč o tom tak zdlouhavě a přitom tak zajímavě vyprávím, je ten, že jsem dostal meloun. Na náměstí. Z dodávky. Podal mi ho jeden člověk a druhý mi řekl, že mám někoho někam volit. Prvně jsem mu chtěl opáčit neuvěřitelně vtipnou replikou o tom, že pouze voli vola zvolí, ale pak jsem si uvědomil, že můj břitký humor a ostrovtip ne vždy narazí na intelektuálně připraveného posluchače, tak jsem tohoto člověka pouze oslnil svým upřímným hollywoodským úsměvem a meloun jsem si vzal následující den do práce, čímž jsem u svých kolegů vzbudil větší než nemalou pozornost a poznámky o tom, že jestli jej celý sním, tak jsem frajer.

Jsem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

148/365/2017 - Vždy buď

uvolněný - tak nějak to zpíval Jožo Ráž v jedné z mála lepších písní skupiny Elán. A přitom mě napadá, že kde by celá skupina Elán byla bez textaře Borise Filana. Asi by o ní nikdo nevěděl. Nebo jen pár nadšenců.

Je poslední srpnový den olympijského roku 2016. Olympiáda je už za námi. Už skončila. Viděl jsem z ní asi dva nebo tři sestřihy. Minulo mě to. Kompletně sakumprásk. I s Micinou.

Moje dcera má svátek. Proto je tento den pro mě významný. Proto mám tento den rád. Protože své dceři jsem vybral jméno, které jsem si pro svou budoucí dceru vysnil nějakých deset let před tím, než se vlastně narodila.

Asi šest nebo sedm lidí se mi snaží zkazit život. A já jsem se nedal. A nedám se. Proti nim stojí jeden člověk. Jeden člověk, kterého jsem ještě před měsícem neznal. A který mi po necelých dvou hodinách nabídl pomoc. A to mě dokonale nabíjí. Jeden proti nějakým sedmi a dokáže je převážit. A těch sedm se možná cítí silných a pevných v kramflecích. A ten jeden člověk má na ně jen svůj úsměv a dobro, které šíří. A převažuje je jako buldozer. Ani se nemusí nijak zvlášť snažit.

A já prožívám období, které je krásné a strašné zároveň. Krásné díky lidem v práci, krásné díky dobru, které dostávám. Strašné kvůli podmínkám, ve kterých žiji. A oboje dvoje je navzájem v rovnováze.

A tak se houpu v otáčivém křesle, bavím se s kolegy a jsem - dokonale uvolněný.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

147/365/2017 - Srpen 2016

Tak tento měsíc byl pozitivní i negativní v jednom. Pozitivní v tom, že jsem se po letech vrátil do práce do velkého výrobního podniku, který vyrábí výrobky. Negativní v tom, že jsem měl příležitost docenit dvě přísloví. To první je to o činění dobře čertu, protože to jsem zažil na vlastní kůži. A to druhé, které jsem rovněž zažil na vlastní kůži, je o poznání přátel v nouzi. Ocitl jsem se v nouzi a poznal jsem člověka, který mi nezištně pomohl, přestože mě ve chvíli, kdy mi sám pomoc nabídl, znal necelé dvě hodiny. A zároveň bych si dovolil to přísloví doplnit a rozšířit - nejen, že v nouzi poznám přátele, ale také některým taky-přátelům spadnou masky přátelství a projeví se jejich pravá povaha. A ta není ani zdaleka tak příjemná, jak se snažili s maskou přátelství předvádět.

Přečtená kniha:

Jan Dobraczyński - Stín Otce

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

146/365/2017 - Top 20 Czech Rock Monsters (19)

19. místo
Solomon Bob - Je mi to jedno

Stejně jako na dvacátém, i na devatenáctém místě se usadila skupina z Liberce. A pro mě v období mých vysokoškolských let skupina nejzásadnější. Solomon Bob vydali minialbum s pěti písněmi a tato byla na něm jako čtvrtá v pořadí. A pro mě nejvíc a nejzásadnější a první, kterou si vybavím, když se řekne Solomom Bob.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

145/365/2017 - Poznat, že

šéf, tedy osoba na absolutní špičce firemní pyramidy, má stejného koníčka jako já, je vždy k dobru věci. To není fráze, to je, milí čtenáři a o nic méně milé čtenářky, fakt.

Toho dne jsem dorazil do objektu svého zaměstnavatele, pozdravil jsem sekuriťáky, proběhl ke svému pracovišti a uvelebil se ve svém otáčivém křesle. A že já se umím pořádně otáčet. Nuže, pozdravil jsem kolegu, který to má za pár do důchodu a věnoval se svým úkolům.

Ani ne za půl hodiny dorazil šéf. Šéf je šéfem, co zůstává někde uvnitř člověkem, ačkoli na to už ve skutečnosti dávno zapomněl. A jeho oko se zastavilo u pracovní plochu mého monitoru.

A tam želva.

Maxiželva.

Šéfovi zasvítily oči a začal vyprávět; o tom, že má doma dvě želvy. Samici a samce. A že je rovněž zazimovává, přestože někteří chovatelé zazimovávání nedoporučují, jiní je rovnou odmítají a další doporučují až od čtvrtého roku života želvy. Shodli jsme se proto, že zazimování želvy je pro želvu důležité a že v přírodě se taky želva zazimuje sama bez ohledu na svůj skutečný fyzikální věk.

Nato jsme přešli ke stravě našich želv, k jejich zvykům a zlozvykům, k jejich pohybu venku i uvnitř, k vybavení terárií i ke způsobům, jak jsme ke svým želvám přišli.

Asi po dvaceti nebo padesáti minutách této plnohodnotné debaty se šéf rozloučil, že musí odejít a věnovat se nějakým jiným nepříliš populárním záležitostem.

Kolega, co to má do důchodu za pár, si po šéfově odchodu povzdechl:

„Želvaři. Co jsem komu udělal?“

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

144/365/2017 - Po dvou týdnech, kdy se

k mé tváři holící strojky nepřiblížily ani na vzdálenost astronomické jednotky, jsem pohlédl do zrcadla.

To, že se děti z nedaleké školky pokaždé, když mě spatřily, začaly schovávat za učitelku a křičely při tom „Pomoc, Rumburak,“ jsem ještě vážně nebral. Ale ve chvíli, kdy mi místní ochotnický spolek navrhl, abych u nich zkusil hrát Krakonoše, že se nebudu muset ani moc maskovat, jsem byl přinucen pohlédnout do tváře realitě, k níž se vždycky chovám jen platonicky.

Zrcadlo mi ukázalo to, co už jsem tušil. Protože mi vlasy i vousy rostou poměrně rychle, koukal na mě hipísák křížený s Honzou Výtiskem. Pro neznalé hokeje hipísák křížený s Tomášem Koubkem. Pro neznalé fotbalu prostě hipísák zarostlý tak, že horší to být nemohlo. Mohlo.

Protože moje osobní holící propriety skončily neznámo kde, ukázal se jako dobrý nápad pořídit si balení pěti jednorázových holítek. I stanul jsem tváří v tvář zrcadlu a začal se mučit prvním holítkem.

Po několika minutách zmizela knírová část a dokonce začala mizet i bradová část. Srdnatě jsem to nevzdával a přesunul se na levou tvář. Ale ve dvou třetinách levé tváře první jednorázové holítko dosloužilo. Zavyl jsem a vytáhl druhé. To pomohlo doholit levou tvář a pustit se do pravé. A poté, co jsem se odvážil zajet do oblasti krku, dosloužilo i druhé jednorázové holítko.

Nezbylo než sáhnout opět do balení a vytáhnout třetí. A to se ukázalo jako chytrý tah. Po několika dalších minutách se na mě ze zrcadla nešklebil zarostlý hipísák, ale usmíval se na mě dokonalý hipísácký gentleman.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

143/356/2017 - Uspokojit

ženu občas není zas tak jednoduché, jak by se na první, leckdy i druhý pohled zdálo.

Protože celý svůj pracovní život patřím k, jak říká pan Lobo, „IT humanoidům,“ jsem občas - často - furt zásoben požadavky mužů i žen. A toho dne, kdy jsem do práce dorazil o něco málo později, než je u mě obvyklé, neboť je o mně všeobecně známo, že jsem ranní ptáče, které bez lahváče moc daleko nedoskáče, na mě vybafl kolega, kterého si vážím, protože kdyby mezi námi došlo k nějakému konfliktu, udělá ze mě do tří sekund sekanou, že se nemám moc radovat, že se po mně sháněla jistá paní. Tu paní její rodiče pojmenovali ženskou variantou jména mého syna a příjmením odkazuje na jedno už dávno zaniklé řemeslo. To jen kdyby to někoho zajímalo.

Ve své profesi jsem všeobecně znám a oblíben jako přední odborník. Abychom si rozuměli; ne jako jeden z předních odborníků, ale jako přední odborník. Proto jsem informaci o tom, že se po mně sháněla osoba dámského pohlaví vzal jen jako informaci a nehodlal jsem ji nijak zvlášť analyzovat. Ovšem protože jsem zároveň měl dobrou náladu, kterou, jak je o mně všeobecně známo, mám skoro pořád, vyhledal jsem si onu paní v interním systému a zavolal jí. Protože byla ráda, že mě slyší, domluvili jsme se, v kolik hodin si přijde pro to, co jsem jí měl dát a čím jsem ji měl uspokojit.

Ve chvíli, kdy vstoupila do naší kanceláře, která ze všeho nejvíc připomíná sklad vyhořeného paliva v Dukovanech nebo protiatomový kryt, jsem pochopil, co mysleli tvůrci Comebacku výrokem „kočička, která ráda škrábe.“ Už ve chvíli, kdy na mě pohlédla, jsem se podivil, proč nemá v interním informačním systému uvedenu hlášku „Přes den se nudím v kanceláři, večer se však probouzí mé pravé já.“ Aby bylo jasno i nejpomaleji chápajícím čtenářům z m***o. cz, kteří stále ještě mají ve svých mašinách prehistorické verze Windows, nevadí mi ženy, na kterých je vidět, že jsou, jak se lidově říká, od rány. Ovšem z této ženy šlo takové silné napětí, že bylo jasné, že je od rány víc než Livia Klausová, Vlasta Parkanová i Džamila Stehlíková dohromady. Usadil jsem ji vedle sebe a pustil se. Do práce. Jak jinak. Kdo by čekal nějaké pikantní detaily, musí být zklamán.

Uspokojit tuto paní tak trvalo něco mezi dvaceti až čtyřiceti minutami. Některé kroky jsem totiž musel opakovat, protože madam používala a používá různá osobitá řešení a není snadné se v nich vyznat. Ovšem když odcházela, vrhla na mě úsměv tak zářivý, že jsem na okamžik zapochyboval o tom, na které planetě se vlastně nacházím.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

142/365/2017 - Po šesti nocích v noclehárně a devíti dalších

v azylovém domě došlo k další změně v mém dosavadním průběhu mého bezdomovectví.

Dostal jsem spolunocležníka. Takže už nejsem ve dvojáku sám.

Spolunocležník je mladší než já, docela ukecaný, ovšem je nerad z toho, že povýšil do azylového domu. Jeho snem je zůstat v noclehárně, což se zase ekluje mně.

Napoprvé to byl nezvyk, brát do úvahy, že v opačném rohu pokoje spí někdo jiný.

Snad si zvyknu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

141/365/2017 - Top 20 Czech Rock Monsters (20)

Před několika lety jsem sepsal pořadí svých 50 nejoblíbenějších rockových skladeb z celého světa. Sešla se pěkná sestava. A proto jsem se zamyslel, což dělám rád a často, a napadla mě jiná myšlenka. Vybrat svých 20 nejoblíbenějších českých rockových skladeb a seřadit je do nějakého pořadí. Výběr nebyl jednoduchý, ale nakonec se nějaká ta sestava vykrystalizovala.

Předpokládám, že určité množství mých čtenářů (u těch normálních něco mezi 30 - 50 %, u těch příchozích z m***o.cz cca 99,98 %) nebude některé interprety nebo skladby v tomto pořadí uvedené znát. Aspoň si tak mohou rozšířit své obzory.

POZOR!!! Toto je přehlídka 20 nejoblíbenějších skladeb, ne 20 interpretů. Je tedy možné a docela pravděpodobné, že se v pořadí objeví více skladeb od jednoho interpreta. Rozumný člověk to pochopí, těm z m***o.cz to někdo vysvětlí.

20. místo
Těla - Jemnězemězle


Liberecká skupina Těla existuje dost dlouho. A během té doby prodělala celou řadu turbulencí v sestavě, ovšem svého žánru se drží pevně. A tato skladba z jejich třetího alba Noční múzy je z celé jejich tvorby nejsilnější a nejvíc povedená.




Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

140/365/2017 - Kolega, který to

má do důchodu za pár a každý den radostně haleká počet svých zbývajících dní, jednou takhle s někým telefonoval. A protože jde o člověka, který se v hlučnosti neomezuje, nedalo se nevyslechnout, že se s člověkem na druhé straně hovoru bavil o jistých alternativních metodách, což mě, coby skutečnou renesenzační osobnost, zaujalo, jak pak by ne.

Poté, co kolega dokončil svůj hovor, otázal jsem se jej:

„Věnuješ se alternativnímu léčitelství?“

Ani tehdy kolega neztratil glanc a odpověděl:

„Jenom psychoterapii, souvisí to s tím, co jsem vystudoval.“

Nechal jsem jeho informaci, aby na mě působila, a pak jsem položil klíčovou otázku:

„Jaký je vlastně rozdíl mezi psychoterapeutem a psychopatem?“

Kolega se sarkasticky zasmál a vyslovil největší pravdu známého vesmíru:

„V téměř všech případech úplně nulový.“

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

139/365/2017 - Po několika prvních

dnech a týdnech ve svém (staro)novém pracovišti mohu konstatovat, že:

- chodit do práce v černém triku je docela dobré maskování. Černá trika tu totiž nosí téměř všichni pracovníci ve výrobní části firmy (ano, můj (staro)nový zaměstnavatel je velká výrobní firma, která vyrábí výrobky);
- naopak přijít v bílém triku znamená, že se na mě při průchodu výrobní halou soustředí oči všech přítomných, i těch, co jsou přítomni jen duchem;
- pokud jsem si o sobě byl jistý, že jsem hyperaktivní (a někteří lidé v mém okolí ve mně tuto myšlenku podporovali), pak kolega, co se jmenuje stejně jako jistý vodní sportovec, který prodal své olympijské medaile, je v tomto směru o několik koňských délek přede mnou a já jsem proti němu klidný jako beránek;
- bývalí kolegové, kteří si pamatují mé dřívější působení v této firmě, mě zdraví s radostí a srdečností, s jakou se nesetkává ani Kim Čong-Un;
- obědy v místní kantýně jsou stále stejný hnus;
- po necelých třech týdnech mám 5,5 přesčasové hodiny a to ještě není konec měsíce;
- rozhodnutí poprvé v životě se vrátit do prostředí, které znám, je jedno z mých třech nejlepších rozhodnutí v posledních dvaceti letech.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

138/365/2017 - Jan Dobraczyński - Stín Otce

Předpokládám, že příběh Krista zná každý, kdo není úplný kulturní a literární ignorant. A ke Kristovi patří jeho matka Maria. Ale málo se ví o jeho pěstounovi Josefovi. A to napravuje právě tato útlá knížka.

Ono je docela zvláštní, že v celém tom příběhu je Josef poněkud upozaděn. Píše se o něm na začátku, ohledně cesty do Betléma kvůli sčítání lidu, pak se o něm píše v souvislosti s útěkem do Egypta, ale pak je najednou pryč a ve zbytku evangelií se nevyskytuje.

Polský autor zpracovává Josefův život literárně. Beletricky, ale drží se historicky známých detailů. Josef je jeden z potomků rodu odvozujícího se od krále Davida, ovšem z větve, která žije bokem a skromně. V Betlémě. A když jej navštíví dva jeho bohatí příbuzní, dají mu nabídku, aby se zkusil poohlédnout po světě. Navíc tím, že je nejstarší syn z rodiny a ve čtyřiadvaceti letech je ještě svobodný, vzbuzuje údiv. A tak se na radu svých bohatých příbuzných vydává do Nazareta, kde si nejprve vybuduje živnost jako truhlář schopný vyrobit všechno, co si jeho sousedé přejí, a později pozná svou osudovou ženu, spíše mladou dívku, o jejíž ruku požádá jejího poručníka Kleofáše.

A poté následuje známý příběh. Maria, v knize uváděná jako Miriam, se vydává za svou příbuznou Alžbětou, která je v pokročilém věku v těhotenství. A sama se vrací těhotná. A když je Josef touto zprávou zdrcen, má vidění, aby se Miriam ujal a staral se o ni i o dítě.

A pak nastává ta chvíle, kdy se spolu vydávají kvůli sčítání lidu do Josefova rodného Betléma, kde však jeho příbuzní před ním zavírají dveře, protože se bojí, že pokud by mu poskytli přístřeší, uvrhnou na sebe hněv Heroda. A tak se dostane do památné jeskyně, kde dojde k narození malého Ježíše.

I příchod pastevců, kteří se chtějí dítěti poklonit, je popsán drsněji a méně idealizovaně, než v mnoha jiných zdrojích. A pobyt Josefa a jeho nové rodiny v Betlémě je provázen těžkostmi. Ačkoli je Josef známý jako zručný truhlář, nemůže dostat práci.

Druhá část začíná návštěvou tří východních mudrců, legendárního Kašpara, Melichara i Baltazara, nejprve u Heroda a potom v Betlémě. A i jejich kvapný odjezd a Josefovo putování do Egypta, kde žije početná židovská enkláva a kde se Josefovi zase začne dařit. Ale po několika letech se vydávají zpět do rodné země. A kniha končí v Ježíšových dvanácti letech, kdy se zastaví v jeruzalémském chrámě a svými replikami dokáže přivést k úžasu největší mudrce tehdejší doby.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

137/365/2017 - My kluci a holky, co nacházíme

svou obživu v IT firmách nebo v IT odděleních jiných firem, máme svůj vlastní svět, který se nám nehroutí ani nekroutí, ale pro osoby přicházející z venku může působit jako zcela jiná planeta. A že lidí z venku za námi chodí spousta. Větší než nemalé množství.

A přišel jeden takový smutný mladý muž. Že mu něco nefunguje. Z jeho programového vybavení. A že podle pravidel, která jsou závazná pro každého, nestačí, aby nám to řekl takhle svými slovy, ale musí si zadat požadavek. To si, milé děti, zapamatujte.

„A do toho požadavku,“ dokončil svou litanii, „musím zadat nějakou skupinu,“ a rozhodil bezradně rukama, aby dal najevo, že v takové chvíli je v koncích.

„Zkuste Katapult,“ navrhl jsem mu.

„Lepší bude Metallica,“ navázal kolega u okna.

„Kdepak, pánové, jedině AC/DC,“ zvolal třetí kolega a nešťastný mladý muž, který se dosud pouze domníval, že vstoupil mezi mimozemšťany, získal v této své domněnce jistotu.

Jak to s ním dopadlo, nevím. Odešel jsem do jiné části firemní budovy a když jsem se vrátil, už se v našem doupěti nevyskytoval.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

136/365/2017 - Po šesté noci

v noclehárně Armády spásy jsem se dočkal povýšení. Jdu z prvního patra do třetího. Přestávám být uživatelem Noclehárny a stávám se klientem Azylového domu. Pro neinformované bych to přirovnal k tomu, což pochopí jen ti, kdo byli na vojně, jako bych byl z vojína povýšen rovnou na nadporučíka.

Pro mě osobně má takový postup samé výhody. První je v tom, že nejsem v pokoji pro šest lidí, ale jen pro dva. A zatím jsem v něm sám a mám klid. Druhá je v tom, že pro mě neplatí časové omezení, že bych mohl uvnitř budovy pobývat jen od určité hodiny do určité hodiny. A taky se nemusím účastnit povinného sčítání klientů.

Naopak můžu být v budově kdykoli podle potřeby a můžu mít u sebe i víc věcí, které můžu nechávat v pokoji. Oproti tomu se musím podílet na úklidu a udržovat pořádek. Což vzhledem k mému nepříliš pozitivnímu vztahu k úklidu a pořádkumilovnosti není zrovna úkol z nejsnadnějších.

O polévku servírovanou úderem dvacáté hodiny jsem naštěstí nepřišel. Tentokrát to byla cibulačka.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

135/365/2017 - Po pěti nocích

v noclehárně Armády spásy už začínám tušit, jaké to je sestoupit do pekel. Ne snad, že bych si připadal jako v pekle nebo že bych své spoluobyvatele pokládal za čerty, ale je mi jasné, že odtud vede jedna cesta, na kterou se musím vydat. Co nejrychleji ven. Nahoru. Zpátky do normálního života. Jinak mě nečeká nic než peklo. A to nechci. Nechci, nechci.

Naštěstí se mi vrátila z dovolené moje osobní lékařka. Má ordinaci od 07:00 a já seděl v čekárně už v 06:20. Po mně dorazilo dalších asi šest lidí. Do ordinace jsem šel jako druhý. A dostal jsem potvrzení. Že jsem schopen všeho, nemám žádnou infekční nemoc ani netrpím žádnou duševní poruchou. Opravdu žádnou netrpím, všechny si docela užívám.

A proto se mohlo stát, že šestá noc v noclehárně mohla být mou poslední. Ale není to tak jednoduché. Ještě si musím pořádně užít toho, do čeho jsem spadl.

„Prozvoň mi mého šéfa,“ hučí do mně neznámý člověk s polodementním výrazem v očích, když vidí, že jsem z kapsy vytáhl mobil, abych se podíval na přesný čas. Dívám se na něj a vidím, že v komunitě okolo m***o.cz by byl jedním z těch chytřejších. Zírá na mě tupě a v ruce drží lístek s telefonním číslem. Poprvé se mi ho zželí. Podruhé si vzpoměnu na to, co mě naučil romský Leslie Nielsen a prozvánět další jeho známé odmítnu a odkážu ho na další obyvatele, vybavené mobilem.

Holka s křivýma očima, zubama i rukama, se mě ptá, jestli umím psát. Připadám si, jako bych opustil tuhle planetu. Nakonec souhlasím, že umím. Požádá mě, abych za ni napsal dopis jejímu příteli do kriminálu. O něco později usedáme u stolu, holka diktuje a já svým neurotickým rukopisem přenáším její slova na papír. Vyruší nás tlustší členka romského lesbického páru. Holka s křivýma očima, zubama i rukama jí vysvětluje, že za ni píšu dopis pro jejího partnera. Romská lesba mě ocení a sjede mě takovým pohledem, že dvakrát polknu naprázdno. Pokud se někdy o někom píše, že překročil Rubikon, tak já jsem ho přeskočil. A s pořádným rozběhem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

134/365/2017 - S Armádou

spásy nejsou žádné špásy. Uznávám, tento rádoby vtipný verš se mi moc nevyvedl, ovšem tak už to bývá, že ani já nechrlím neustále jen geni(t)ální myšlenky.

Můj život nejde rovnou a přímou cestou, ale hodně klikatou. Nejde širokou dálnicí, ale úzkou pěšinou, kdy každý úkrok doleva nebo doprava znamená ohrožení. A ta úzká klikatá cesta mě neustále posiluje.

Už jsem si zvykl, že všechno dobré je i k něčemu zlé. A že nedostávám jen dobré zprávy. Zatímco na konci července jsem dostal výbornou zprávu, o dva týdny později zprávu mizernou. A tak jsem se během necelých 24 hodin stal z člověka v relativní pohodě klientem Armády spásy. Naštěstí jsem nepotkal Frau Fabrissinu, zakladatelku militantního křídla této armády.

Během prvního dne mi sociální pracovnice nastínila, co a jak. Že ze začátku můžu získat právo na nocleh v noclehárně. To znamená přijít večer před 19:00 a ráno vypadnout nejpozději v 8:00. Paráda. A ještě, když budu v cajku, dostanu okolo 20:00 každý večer polévku. Dvojnásobná paráda. A protože šlo o můj první večer v tomto zařízení, mohl jsem přijít už před 18:00. Zbývala mi asi hodina a půl, šel jsem ven projít se v davu, aspoň chvíli nebýt sám.

Před 18:00 jsem se vrátil a s recepčním probral všechny detaily. Sepsal se mnou smlouvu a vysvětlil mi co a jak. Dostal jsem ručník, mýdlo, šampón a klíč od skříňky v šestilůžkovém pokoji. Trochu nejistým krokem jsem se šel zabydlet. Mám horní postel, což je jednak dobře a druhak úplně na pytel, protože žebřík nahoru je úzký.

Samozřejmě jsem neunikl pozornosti dosavadních obyvatel. Blonďatý punker mě pozdravil hlasitým „Vítej v pekle!“ a chvíli po něm se dostavil další, co vypadá jako Leslie Nielsen v romském provedení. Ten mě hned zasvětil do toho, že nemám moc vycházet vstříc ostatním ubytovaným, protože toho budou chtít zneužívat. Pochopil jsem.

Do pokoje, kam jsem byl přidělen, přibyl ještě jeden nováček. Slovák, ale slušný kluk. Padli jsme si do noty téměř okamžitě.

Večer u polévky se rozhlížím pozorně kolem sebe. Převažují tu lidi, kteří už v životě ztratili všechny naděje. A já patřím k nejmladším klientům. Děsím se. Hned první večer se mi nějaký maník hrabal v posteli. Tvrdě jsem ho odehnal, i když se snažil vymlouvat, že si spletl pokoj a myslel si, že jde o jeho postel.

Po polévce se náš pokoj zaplní. Pode mnou spí drobný romský klient. Uznávám, že romštějšího Roma si nedovedu představit. Kdyby ho někdo vyfotil, mohl by jeho fotku dát do slovníku pojmů jako definici pojmu Rom. Na druhé palandě spí dole můj slovenský spolupříchozí a nad ním jeden mladší kluk, co se s nikým moc nebaví. A poslední palandu obývá dole jeden nadšený sportovec, protože chodí v cyklistickém dresu a v noci poslouchá miniaturní rádio. A nad ním poslední člověk, který se však žádnou další noc neobjeví.

Od druhého večera začínám vnímat některé detaily. Okolo 18:45 se otevřou dveře, vyjde sociální pracovník nebo pracovnice a nejprve sepíše čekající ženy a pak muže. Pak zajde dovnitř. Okolo 19:00 vpouštějí dovnitř ženy. Některé z nich nechtějí spát v pokojích a dožadují se noclehu v jídelně nebo ve vestibulu. Nechápu to.

Poté, co jsou uloženy ženy, jdeme dovnitř my. Z nás chlapů nikdo v jídelně ani ve vestibulu spát nechce. Jinak je program jako vždy. V jídelně se sice můžu až do 22:00 dívat na televizi, ale nebaví mě to. Sním polévku, jdu do sprchy a spát.

A taky vidím zblízka střet s místními pravidly. Jedna klientka se večer při sepisování očividně motá. Tvrdí, že vypila dvě piva. Sociální pracovnice ji odvádí k alkotesteru. A milá paní nadýchá 2,16 ‰. A je vyvedena ven s tím, že tady spát nebude. Na rozloučenou vykřikuje několik nepublikovatelných vulgarit. K zábavě i úlevě všech přítomných, mne nevynechávaje.

Pracovní dny jsou v pohodě. Ráno vstanu, ustrojím se, proběhnu budovou, v recepci odevzdám klíč od skříňky a ručník (pravidla) a mažu do práce. Díky tomu, že vím, že u dveří nemá cenu být dříve než v 18:30, naskakují mi přesčasy jako na běžícím páse. Horší je to při víkendu. To není kam jít. A není kde si nabít mobil. Ovšem nakonec se řešení objeví. Jako vždy.

Sednu do autobusu a jedu do nedalekého obchodního cetra. Tam je nabíjecí box, sestávající ze šesti skříněk. A v každé skříňce jsou napájecí kabely s nejběžnějšími koncovkami pro mobily. Strčím mobil do jedné z nich a nechávám nabíjet. A mezitím courám obchodním centrem sem a tam, něco sním, někde si čtu, někde jen tak sedím a koukám na cvrkot. V sobotu i v neděli to samé. Ubijející. Večer se vrhám na polévku i pečivo. A odlévám si čaj z várnice.

Mezi zdejšími obyvateli i obyvatelkami se po dvou dnech zvládám lehce orientovat. Vyniká mezi nimi dvojice romských lesbiček, z nichž jedna je do té druhé zažraná a ta druhá se před tou první snaží uprchnout. Jinak je v ženské části převaha žen staršího a ještě staršího věku. Všechny mají v očích tichou rezignaci.

V mužské části nikdo tak kontroverzní není. Několik Romů, ti nesmějí chybět, zbytek se dělí rovněž na lidi různě postižené a pak jsem tu já a asi dva nebo tři kluci mého typu, co toto řešení berou jako přechodné a budou rádi, když se jim povede co nejdříve odtud vypadnout.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

133/365/2017 - Na vodě (2016)

Pokud jsem psal, že česká televizní seriálová tvorba už dávno není tím, čím bývala, pak je to pravda a to můžu říct. Proto se na nové a novější seriály dívám poměrně skepticky.

Seriál Na vodě mě navnadil hereckým obsazením a nezklamal. Oldřicha Kaisera už v minulosti herecky rehabilitovaly filmy Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. Luděk Sobota se z rolí nesmělých a poněkud naivních mládenců dostal a herecky se rehabilitoval v seriálu Okresní přebor a následném filmu Okresní přebor Poslední zápas Pepika Hnátka. O Oldřichu Navrátilovi není třeba diskutovat, jeho Emil Nádeníček je nesmrtelný. Lenka Vlasáková a Veronika Kubařová se objevily jako matka a dcera ve filmu Ženy v pokušení a obě fungují výborně i tady. Snad jediný, u koho jsem měl velký otazník, je Lukáš Langmajer, který se stále ne a ne vymanit ze stínu slavnějšího příbuzného Jiřího. Role jako Tonda Nádeník v Okresním přeboru, kněz Petr v Babovřeskách nebo permanentně podnapilý porybný Machr ve Vinařích mu k tomu nepomohly. Tady dostal poměrně velký prostor a dá se říct, že ho využil. Oproti Jiřímu Langmajerovi, který bude vždy dobrým typem pro role drsných frajírků, se staví do role romantického snílka, což kupodivu není na škodu.

Hlavní postavou je tedy Hugo Karásek. Třicátník s kariérou ve finančním byznysu, manželkou a bytem. A během jednoho dne se celý jeho život sesype jako domeček z karet. Je vyhozen z práce; poté, co přijde domů, zjistí, že jeho manželka si spokojeně užívá nevěru s namachrovaným svalovcem z posilovny; díky tomu přijde i o byt a rozhodne se skoncovat s celým svým životem.

A protože v takové chvíli se objeví nečekané řešení, objeví se i teď. Hugo sice skočí (je postrčen ke skoku) z mostu do vody, ale najednou se rozhodne, že by jeho život mohl být zase lepší. Rozhodne se z vody vynořit a vyhledat svého kamaráda z dětství Honzu, který žije v hausbotu v jedné z vltavských zátok. Honza jej přijme a nabídne mu azyl a zároveň jej uvede do místní komunity obyvatel, kteří se scházejí v restauraci U utopence, které vládne milá a starostlivá Boženka. Každý den se tu scházejí místní obyvatelé jednotlivých lodí a hausbotů, mezi nimiž vyniká devětkrát rozvedený divadelní režisér Čestmír Dubský, námořní kapitán ve výslužbě Josef Svoboda, svérázný bezdomovec a bývalý sportovec Bohumil Kudrna, usměvavá a mírně přelétavá malířka Hanka a manželský pár tvořený nezávislým umělcem Stanislavem a jeho ženou Laděnkou, posedlou zdravou výživou a touhou po otěhotnění. K tomu se občas objeví i jiné postavy, jako servírka na útěku, bývalá Hugova manželka, bývalá Bohumilova manželka, Hančin otec, Stanislavova tchýně nebo všechny manželky a dcery Čestmíra Dubského.

Hugo se zpočátku domnívá, že v zátoce pobude jen krátce, protože se rychle vrátí k nevěrné manželce a stejně rychle si najde práci. Jak ale postupuje čas, zjišťuje, že jeho představa byla velmi naivní. Z pracovních pohovorů se vrací bez úspěchu a bývalá manželka mu při pokusu o návrat udělá takovou scénu, že se raději o nic v tomto směru nepokouší a místo toho nesměle pokukuje po malířce Hance. I když ani on jí není lhostejný, pořád něco chybí k tomu, aby mezi nimi přeskočila jiskra lásky. A tak Hanka střídá krátkodobé vztahy s podivíny, Hugo se snaží najít novou lásku a kapitán Josef nenápadně získat srdce hostinské Boženky.

A postupně se začínají osudy jednotlivých hrdinů napravovat. Díky režisérovi Čestmírovi se podaří zinscenovat jak první rande Josefa s Boženkou, tak i definitivní zmizení Hugovy bývalé manželky. Hugo se při mikulášských nadílkách seznámí s rozvedenou Helenkou a její dcerou, kterou jako čert postrašil až příliš. Ale ani to není pro něj konečná a velké rozuzlení osudů většiny hrdinů se odehraje v posledním silvestrovském dílu - kdy se navíc splní přání i Bohumilovi, aby mohl strávit čas pohromadě jak s bývalou manželkou, tak i s dcerou.

Celkem pohodový seriál s oddechovou a klidnou atmosférou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

132/365/2017 - „Nejen Lassie,“ řekla

mi, „i Ty se jednou vrátíš.“ A i když to nemívám ve zvyku, vrátil jsem se.

Souvisí to s tou zprávou, kterou jsem obdržel v konci července 2016. Že totiž jeden z těch zaměstnavatelů, kde jsem strávil relativně krátkou dobu a kde v souvislosti se mnou existují pouze pozitivní vzpomínky, mi najednou nabídl novou spolupráci. A to je dobrá zpráva. V tu chvíli, kdy jsem ji slyšel, jsem málem upustil telefon. Emoce se mnou cloumaly po celém těle. A pokud jsem někdy psal, že jsem zažil maximální euforii, tak to bylo v této chvíli.

A o nic horší to nebylo ani poté, co jsem po mnoha letech (počítám, že minimálně osmi) vstoupil do firemní budovy. Pamatuje si mě téměř každý, od kolegy, přes nejbližšího nadřízeného, až po lidi, u kterých si ani nejsem vědom, že bych je někdy v minulosti viděl nebo potkal.

Zkrátka jsem se vrátil - poprvé v životě - do již jednou vyjetých kolejí. A není to vůbec špatné.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

131/365/2017 - Červenec 2016

byl klasický letní měsíc, a to bylo dobře. U mě byl obzvláštněn tím, že jsem se potřeboval dostat z jednoho stavu do stavu druhého, což nebyl jednoduchý proces. Vlastně se mi to povedlo až v posledním týdnu. V posledních dnech jsem totiž obdržel zprávu, na kterou jsem čekal od začátku celého roku.

Přečtené knihy:

Ivan Kraus - Má rodina a jiná zemětřesení
Jan Prušinovský, Petr Kolečko - Okresní: Přebor Poslední zápas Pepika Hnátka

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

130/365/2017 - Mobil č. 17

Microsoft Lumia 535
(červenec 2016 - dosud)

Aniž bych se chtěl vzdát služeb svého dvousimkartového mobilu Sony Xperia E dual, zjistil jsem jednoho dne, že je na něm opravdu vidět, že už mým nárokům nestačí. Paměť se zahlcuje rychleji a rychleji, reakce na cokoli je pomalá a opožděná, přijetí i uskutečnění hovoru je často vrcholem akrobacie.

A tak jsem se rozhodl k radikálnímu kroku. Po roce se opět vrátit k nástupci mých nejoblíbenějších Nokií. A protože Lumie se už nevyrábějí pod značkou Nokia, ale pod značkou Microsoft, rozhodl jsem se přispět Billu Gatesovi a jeho klukům na důchod.

Přechod z Androida k Windows Phone není zas tak složitý, jak by se na první, ba i druhý pohled zdálo. Výhodou androidí Xperie bylo to, že jsem si ikony jednotlivých aplikací a jiných mohl rozházet na pět obrazovek. U Lumie dávám vše na jednu obrazovku, která se prodlužuje směrem dolů podle toho, kolik dlaždic si na ni umístím.

A protože si každý mobil nastavuji k obrazu svému, dodal jsem si své vyzváněcí tóny, po chvíli hledání jsem naimportoval kontakty ze SD karty, dohrál svoje oblíbené aplikace pro FB, Messenger, Skype, WhatsApp, uspořádal jsem si fotografie i hudební soubory, nastavil si barevné schéma a zvládl i uskutečnit a přijmout hovor, což je dokonalé.

Ano, uznávám, že pro hi-tech maniaky, co si každý měsíc kupují na splátky novější a novější model iPhone, není telefon, který mě stál méně než dvě měsíční splátky jejich ego-boosterů, nic zvláštního. Osobně však už po dvou dnech používání můžu říct, že jsem si vybral dobře.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

129/365/2017 - Každý, kdo mě

zná a čte můj blog, nebo mě nezná a čte můj blog, nebo mě zná a nečte můj blog, ví, že věci, které používám, používám tak dlouho, až se rozpadnou samospádem. Zbavit se předčasně něčeho, co může ještě pár dní, týdnů nebo měsíců v pohodě sloužit, na to mě nikdy neužilo.

V dnešním příběhu jde o sluneční brýle. Nechala je kdysi u mě jedna návštěva. A asi nebyla moc významná, protože jsem ji ani v blogu nezaznamenal, což neznamená, že se neodehrála. Umožňuje mi to ovšem okolo ní vystavět pěknou legendu. Ale to dělat nebudu, nemám to ve zvyku, nejsem mistr pohádkář.

Uvedená návštěva u mě zapomněla sluneční brýle. Všiml jsem si toho až po několika dnech. A tak jsem si řekl, že jí je vrátím, až přijede příště. Od té doby nepřijela, a tak se její brýle staly mými. Používal jsem je jako náhradní ke svým slunečním brýlím. Měly jednu nevýhodu. Zobrazovaly všechno do modra.

Jednoho dne, vidím to jako včera, jsem je opět podroboval podrobnému zkoumání a zjistil jsem, že už se rozpadají. Sluneční clona pro levé oko totiž vypadávala z rámu. Zamyslel jsem se nad tím, a protože jsem nenašel tak maličký šroubek, který by mohl rám upevnit natolik, aby sluneční clona nevypadávala, rozhodl jsem se, že je nevyhodím do komunálního odpadu, ale že je pošlu dál. To je taková moje hra, co mě baví už od dětství. Co doslouží, posílám dál.

A tak jsem se vydal do víru velkoměsta. A přišel jsem na náměstí a tam jsem si vyhlédl pěkné místo, kde jsem tyto brýle položil. Položil jsem je tak, že byly ze všech stran viditelné. Pak jsem došel do jedné ze svých oblíbených prodejen a když jsem se o necelých deset minut později vracel, mnou odložené sluneční brýle na místě, na kterém jsem je odložil, už nebyly.

Snad udělaly novému majiteli radost.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

128/365/2017 - Jan Prušinovský, Petr Kolečko - Okresní : Přebor Poslední zápas Pepika Hnátka

Kdo mě čte déle než poslední dva dny a neprožil posledních pět let v kómatu, ví, že jakmile se začal vysílat seriál o Slavoji Houslice a jeho působení v okresním přeboru, stal jsem se pravidelným divákem a příznivcem tohoto seriálu, který se ukázal být jako jediný původní český seriál lepší než můj do té doby nejoblíbenější Comeback.

A protože seriál se stal fenoménem, následoval celovečerní film, který seriálu předchází. A tato kniha vychází z uvedeného filmu.

Brožurka je poměrně hubená, 143 stránek jsem přečet za necelou hodinu. Ocenil jsem jednak lidový jazyk, kterým je psána. Nespisovnost dodává příběhu na původnosti, a to nejen v přímé řeči, ale i v popisu děje. Výhoda je, že kniha může dopsat i to, co se ve filmu zobrazit nedá, v tomto případě dokreslit charaktery hráčů i vedení fotbalového oddílu, stejně jako kolotočářů a dalších postav, spjatých s Houslicemi. Mimo jiné i to, jak se vlastně fotbalový trenér Pepik Hnátek seznámil se svým oblíbeným lékařem Jindřichem.

Zároveň díky tomu, že si autoři dali záležet, je poznat, jak vlastně samotný Hnátek prožíval zápasy svých svěřenců, proč tolik toužil po postupu do kraje nebo proč a jak se Jirka Luňák stal kapitánem a proč se Jarda Kužel choval tak, jak se choval.

Jako milovníka původního seriálu i filmu mě to docela pobavilo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

127/365/2017 - Ivan Kraus - Má rodina a jiná zemětřesení

O Ivanu Krausovi jsem měl určité ponětí jako o jednom ze sourozenců herce Jana Krause. A věděl jsem, že i píše knihy. A jsem rád, že jsem se dostal k této knize, která je takovým souhrnem a výběrem toho, co napsal už dříve.

Kniha je rozdělena na čtyři části. První, nazvaná To na tobě doschne shrnuje historky a zážitky z dětství jak Ivana Krause, tak i jeho bratrů a sester, život rodiny, kde každý člen je výrazná individualita a o různé komické situace není nouze. Dá se říct, že humorem, který používá, ukazuje svou rodinu a dětství bez přehnaného idealizování i bez zbytečné potřeby kohokoli ironizovat.

Ve druhé části, nazvané Prosím tě, neblázni, se autor věnuje svému životu v emigraci a do popředí staví svou manželku a dceru a jejich omyly a přehmaty. Zároveň popisuje, jakým způsobem udržoval kontakt se sourozenci, kteří zůstali doma, i se sourozenci, kteří rovněž odešli do emigrace. I zde se najde hodně prostoru pro humor, vycházející ze střetu českého a německého života.

Třetí část, Číslo do nebe, se stále nese v duchu autorova humoru, ovšem už ne tak na první dobu. Popisuje život Krausových rodičů před okupací, během okupace, zejména s ohledem na pobyt otce v koncentračním táboře, i po okupaci a v letech po roce 1948, až po emigraci tří z pěti sourozenců - do USA, Kolumbie, Německa.

A závěrečná část Rodinný sjezd líčí opětovné setkání celé rodiny po mnoha letech, kdy se z emigrace vracejí jak sourozenci, tak i strýci, tety a další příbuzní a známí. A vzpomínají mimo jiné i na to, jakým způsobem s nimi jejich rodiče komunikovali v době, kdy žili v emigraci a kdy museli předpokládat, že jejich dopisy budou procházet cenzurou a bude hrozit, že některé z nich ani nedojdou. Je to povídání sice úsměvné, ale z mnoha důvodů i poněkud nostalgické.

Každopádně celkově se dá říct, že jde o knihu velmi zábavnou a kdo má rád humor Karla Poláčka a jiných autorů, přijde si na své.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

126/365/2017 - Na základě různých

informací, které jsem si o sobě přečetl z různých zdrojů, jsem se rozhodl připravit svým čtenářům a čtenářkám malý test inteligence.

V následujícím textu najdete 20 výroků ať už přímo o mně, nebo jinak se mnou souvisejících. Většinou byly někde a někdy někým napsány. Přidal jsem mezi ně i výroky bezpochyby pravdivé. Vaším úkolem je určit, které z nich jsou pravdivé. Napovím, že pravdivé jsou především ty, které jsem o sobě napsal já sám. Protože ne vždy to, co vypadá jako pravdivé, opravdu pravdivé je a naopak, mnohdy to, co vypadá neuvěřitelně, je holá realita, najdete na konci dnešního článku správnou odpověď s vypsáním pravdivých výroků z tohoto seznamu. Přesto zkuste nepodvádět a u každého z uvedených výroků se zamyslete, zda je nebo není pravdivý.


1. Narodil jsem se na Silvestra.
2. Pocházím z Poličky.
3. Působil jsem jako hasič.
4. Tvrdil jsem, že jsem působil jako hasič.
5. Jsem jedináček, i když mám čtyři sourozence.
6. Působil jsem jako prodavač hrnců a jiného nádobí.
7. Spolubydlící, o kterém jsem psal v letech 2010 a 2011, je ukrajinské národnosti.
8. Moje exmanželka se jmenuje Markéta.
9. Bydlím v ubytovně.
10. Hostitelka, o které jsem psal v článku o vánoční pohodě roku 2012, byla mou partnerkou a při oslavě jsem jí vyjedl všechno jídlo z ledničky a snědl i všechno jídlo jejím dětem.
11. Na libereckou univerzitu jsem šel jen proto, že jsem nebyl přijat nikde jinde.
12. Kamarád Drop, o kterém jsem taky párkrát psal, byl mým kolejním sousedem.
13. Nikdy jsem nepůsobil v Letohradě.
14. G., o které jsem psal převážně v roce 2012, je osoba s výraznou nadváhou.
15. Žil jsem mimo jiné v Ostravě, kde jsem působil jako sborový zpěvák.
16. Nestarám se o své děti.
17. Když jdu s někým na pivo, musí ten někdo zatáhnout útratu i za mne.
18. Nosil jsem oblek po dědečkovi.
19. Za svou krátkodobou brigádu spočívající v nabízení slevových karet, jsem nedostal žádnou výplatu.
20. S oblibou se nechávám fotografovat před nádražním WC.


Je to jen část výroků z těch, které jsem si přečetl od svých překrucovačů, kteří pokaždé, když napíši, že něco je bílé, jsou schopní tvrdit, že jsem ve skutečnosti psal, že to je černé, a na tomto svém překrouceném tvrzení pak vytvářet legendy o mně.

A protože jsem nechtěl tento test zjednodušovat, rozhodl jsem se pravdivé a nepravdivé výroky nijak vizuálně nerozlišovat.

A protože mám své čtenáře i čtenářky rád, zde je řešení: Pravdivé jsou pouze výroky č. 1, 5 a 15. Zbytek jsou nesmysly, kachny a hoaxy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

125/365/2017 - Květnová momentka XI

Kdysi dávno jsem v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý, kromě Vavrocha teda, v jedné restauraci mohutně popíjel s jedním moravským kolegou. Tehdy jsem ještě netušil, že se brzy (jazyk, nazývat, Letiště Václava Havla) na Moravu rovněž vrátím.

A toho kolegu jsem potkal. Po 16 letech.

Pamatoval jsem si ho. On mě ne.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

124/365/2017 - To, že občas chodím do

hospody s kamarádem, kterého mohu, přestože se tak jmenuje, pro potřeby svého blogu označovat jménem Pavel, je všeobecně známo a má čtenářská obec (řekněme spíše čtenářské okresní město, takový čtenářský Šumperk) si na to zvykla.

Ovšem tentokrát jsem do hospody, pojmenovaném po legendárním koňovi, šel s jiným kamarádem. S kamarádem zdravotníkem. Se kterým jsem se neviděl nějakých minimálně deset let.

Už na mě čekal, i přisedl jsem si. Protože v této hospodě mě už obsluhující personál zná, byl ochotný číšník, kterého mohu, přestože se tak jmenuje, pro potřebu dnešního článku označit jménem Jakub, téměř okamžitě a střelhbitě u stolu. Objednal jsem si zdejší novinku, pivo jménem Marie, čtrnáctistupňové. A rozjela se debata mezi mnou a kamarádem zdravotníkem.

Hned na úvod musím poznamenat, že jak okolo mě, tak i okolo kamaráda zdravotníka koluje řada legend, pomluv a drbů. Proto na úvod smutně konstatoval, že bohužel nepřinesl bažanta (čímž není myšlena taková ta zdegenerovaná slepice, ale zařízení na odvod moči pro ležící pacienty). Protože tím by dodal našemu setkání až surrealistický nádech. Já jsem u sebe rovněž neměl hasičskou sekyrku nebo helmu. A tak jsme se pustili do popíjení.

Stručně řečeno, nevedli jsme debatu, která by někoho někam posouvala. Probrali jsme Četníky, pivo, ostatní osazenstvo hospody, moderní metody mlácení pacientů (což je jedna z legend, která okolo kamaráda zdravotníka kolují) nebo nízký intelekt těch, kteří mají potřebu legendy o nás šířit. Pak jsme si, už ve velmi podroušeném stavu, pěkně poplakali nad tím, že přes veškerou snahu jsme ani jeden nedosáhli na červený diplom.

A protože už bylo pozdě, vydali jsme se nejistou chůzí každý ke svému domovu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text