Top 5 prosinec

Tradiční rekapitulace na konci měsíce, tentokrát prosince.

Nejčtenější články (v závorce je uvedeno pořadí v minulém měsíci):

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla (1.) 40 čtenářů (více než jeden denně)
2. Píseň pro Haiti (4. - 5.) 17 čtenářů
3. - 4. Zazimování želvy (2.) 12 čtenářů
3. - 4. Recenze knihy Pavla Kohouta Katyně (3.) 12 čtenářů
5. Vohnout Mára (-) 9 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz (2.) 281 případů
2. search.seznam.cz (1.) 237 případů
3. www.google.com (3.) 52 případů
4. www.google.sk (5.) 24 případů
5. pingywebedition.somee.com (-) 17 případů

Klíčová slova:

1. machna (1.) 16 případů
2. - 3. plomba jak dlouho nejíst (-) 4 případy
2. - 3. čmuďajs (-) 4 případy
4. - 7. fiškumpré (-) 3 případy
4. - 7. somos el mundo por haiti text (-) 3 případy
4. - 7. virtualna-zmena-ucesu (-) 3 případy
4. - 7. kohout katyne (-) 3 případy

Návštěvnické země:

1. Česká republika (1.) 1293 návštěvníci
2. Spojené státy (3.) 62 návštěvníci
3. Slovensko (5.) 51 návštěvníků
4. Německo (4.) 45 návštěvníků
5. Nizozemsko (2.) 36 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Firefox (1.) 54%
2. Internet Explorer (2.) 26%
3. Chrome (3.) 11%
4. Opera (4.) 5%
5. Safari (5.) 1%

Operační systémy:

1. Windows (1.) 96%
2. Unix (3.) 1%
3. iPhone (4.) pod 1%
4. Macintosh (2.) pod 1%
5. Linux (5.) pod 1%

Článek o zazimování želvy, stejně tak jako obě knižní recenze, jsou stálicemi a každý měsíc se objevují mezi vůdčí pěticí. Překvapilo mě velké množství nových výrazů mezi klíčovými slovy. Nepřekvapila mě škatulata v pořadí zemí čtenářů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Starší

… a v noci, když jsem spal,
vešel do mého domu zloděj
a ukradl mi další rok…

Nevím, od koho ta slova jsou. To předesílám. Pokud to někdo ví a napíše mi původního autora, doplním co nejdříve jak původního autora, tak i toho, kdo mě na něj upozornil.

V noci jsem šel spát unavený, zničený, rozmrzelý. Ráno jsem vstával unavený, zničený, rozmrzelý a o rok starší. To už je úděl, který si s sebou nesu od mládí.

A taky je to poslední den v práci, takže pro letošek už nic nového nerozjíždět. Kdyby se tu na chvíli nestavil kolega, tak bych nenarazil na živáčka. A protože pracovní doba je sice volná, ale hodiny se počítají, tak se dnes můžu sebrat už po obědě (který nebude, protože kantýna stávkuje) a odjet navštívit matičku svoji milou a o dobré slovo se s ní podělit.

Jaký ten letošní rok byl, jsem už psal. Doufám, že ten, který pro mě začíná dnes, stejně jako ten, co začíná zítra, bude už jen a jen lepší.

Poslední dny mi pomohly v tom, že z hromady časopisů, co se mi nakumulovala, jsem odčetl dalších několik kusů, a tak je hromada nižší. Debordelizoval jsem svoje miniaturní království. Dokoukal jsem filmy, co mi dříve utekly. Srovnal jsem svoje jídelní návyky. Pomohl jsem v supermarketu paní, co nemohla dosáhnout na džusy v horním regálu. Když si řekla i o druhý džus, namítl jsem, že si nepřiplatila. A to jsem byl kdysi na svou výšku naštvaný, protože při každém průšvihu jsem byl nejvíc vidět.

Taky se mi podařilo dosáhnout dalšího vítězství ducha nad hmotou, a to ovládnout automatickou pračku. Naštěstí tento model má návod v podobě komiksových obrázků, takže je pochopitelný jak pro chlapa, tak i pro ajťáka.

Takže to je asi tak všechno.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Poslední týden

Podruhé v životě trávím poslední týden v roce v práci a musím uznat, že na tvrzení, že existují mnohem lepší způsoby, jak trávit konec roku, je hodně pravdy.

V podstatě počet podobných zoufalců postupně klesal. V pondělí se nás sešlo 5. V úterý taky. Ve středu 3 a dnes jsem tu tak sám, jak jen sám můžu být.

Naplánované pracovní úkoly zatím stíhám lépe, než když tu bylo plno. Obklopuje mě ticho a klid a dokonce i můj mobil má uznání a nezvoní ani neohlašuje příchozí zprávy.

Když už se mi vyloženě nic nechce, tak koukám ven, kde se sluneční svit opírá o bílou vrstvu sněhu. Je to zvláštní. I při mé minulé zkušenosti s trávením posledního týdne v roce v práci to bylo veselejší, protože podobných zoufalců bylo každý den hodně.

Taky se mi povedlo zprovoznit televizi, takže si občas užívám, když hrají něco, co mám v oblibě. Většinou ne. Padesát a více let staré westerny mě neberou.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Rok

Rok, který je pomalu, ale jistě, v cílové rovince, byl v mém životě jako sinusoida.

1. čtvrtletí

Dole. Ne sice úplně na dně, ale tak jedno a půl patra nade dnem. Pocit, že nestojím za nic. Ztráta motivace k čemukoli. Nad vodou mě drží jen to, že kvůli dětem se z toho nesmím zbláznit.

2. čtvrtletí

Postupný růst. Získávání sebedůvěry. Zpočátku růst obtíží a obtíže růstu. Postupná stabilizace. Mám důvod radovat se z každého dne.

3. čtvrtletí

První rána v soukromí. Druhá v pracovním životě. Dva dny po sobě. Postupný sešup. Pomalý, ale o to hlubší. Ne jedno a půl patra nade dnem, ale stěží půl patra.

4. čtvrtletí

Zázrak v poslední chvíli. Už jsem si připadal zralý na odpis. Dobrá zpráva. Druhá. Třetí. Čtvrtá. Zpočátku zmatek, pak postupné nabírání stability. Opatrný optimismus.

Závěr

Sluší se poděkovat těm, co mi aspoň trochu pomohli. Tomu hodnému člověku z pracovní agentury, co mě v podstatě dotlačil do současné pracovní pozice. Šéfům, jejichž pohovory jsem procházel jako nůž máslem. Své sestře za kontakt na její kámošku a mou současnou kolegyni, která mi během asi dvacetiminutového telefonního hovoru vysvětlila co a jak, takže jsem byl na všechny detaily pohovorů dokonale připravený. Opět své sestře za kontakt na spolubydlícího. Spolubydlícímu za přijetí mé tělesné schránky do jeho království, péči o mě a svatoštěpánský oběd. Karibské ženské (jo, už brzy její identitu zveřejním, stejně ji minimálně polovina čtenářů a čtenářek už zná), která mi každý den dodávala sebevědomí a odvahu a stála při mě, i když jsem na tom byl, zejména psychicky, hůře než mizerně. Svým dětem, které mi při společných víkendech pomáhaly na mou mizérii zapomenout. A těm, kteří a které se v tomto výčtu nenašli a nenašly, samozřejmě taky. Paradoxně i těm, co mě do svých nabízených pracovních pozic nevzali, i když minimálně v jednom případě jsem měl pochyby o jejich příčetnosti. Veronice, se kterou jsem se srazil u jednoho pohovoru jakožto konkurent (tu práci jsme ani jeden nedostali), a jejíž objetí pro mě v tu chvíli znamenalo víc než všechno zlato světa. A takhle by se dalo psát ještě dlouho, ale i moje fenomenální paměť má už výpadky.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Už jsou tu Vánoce, Vánoce

Letos jsem to opravdu nečekal, musel jsem konstatovat spolu s panem Božským, a tím nemyslím nažehleného panáka z amerického televizního seriálu, proti kterému (seriálu) je i Ulice vrcholem dramatické tvorby, ale naše české doživotní zlaté ptáče.

A najednou tu byl týden, kdy postupně jednotliví kolegové rozesílali mailem zprávy o tom, že letos tu už do konce roku nebudou. Trošku jsem se zdráhal pochopit, co je k tomu vede, až jsem se jednoho dne podíval, ke kterému datu zrovna píšu příchod do práce a to datum mě uhodilo do oka.

Vydal jsem se proto hned po práci do obchodního centra shánět mohutné dary. Mám to jednoduché, protože většinu příjemců mých darů znám tak dlouho, že už vím, jak se jim strefit do vkusu. A jediný novic, přesněji jediná novicka mezi příjemci mých darů, toho na sebe prozradila během uplynulého roku tolik, že stačilo jen využít mé proslulé fenomenální paměti a ukazovat, že chci tohle, tohle a taky tohle.

Ve štědrodenním odpoledni jsme se sešli u bratra a jeho milované, která kmitala v kuchyni, kam měli všichni ostatní zákaz vstupu. Bratr, zjevně poučen z předchozích nezdarů, simuloval nemoc, a tudíž jsme vedli intelektuální debaty nad tématy, která hýbou největšími mozky celého intelektuálního světa.

Pak následovala tradiční večeře. Měl jsem štěstí, neboť má letošní jediná zkonzumovaná porce kapra obsahovala jen minimální množství kostí, a oba typy salátu, z nichž jsem si smíchal svoji maxi porci, neměly rovněž ideovou chybu.

Pak následovalo rozdávání darů, a k údivu všech přítomných, se i na mě dostalo. Pravda, nebylo to zrovna nejvíce, což mě poněkud zarazilo, protože nevím o nikom, kdo by byl, když už ne hodnější, tak aspoň stejně hodný jako já, ale i tak jsem si své dary užil.

Pak jsme to se sestrou zabalili a vrátili se každý do svého domoviště.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Mulišák

Tak jsem si ho pojmenoval, i když jsem věděl, že se honosí normálním českým jménem a příjmením z her Járy Cimrmana. Ale zaujalo mě to, že měl svou dodávku ozdobenou nápisem METAL MULISHA. Byl to statný šedesátník a vypadal, že je v pohodě. Vypadal.

Jak jsem k němu přišel, to je dlouhý příběh. Potřeboval jsem převézt větší než malé množství věcí z místa M1 do místa M2, a k tomu jsem narazil na adresu mula.cz. Zveřejnil jsem odkud, kam a kdy chci převoz uskutečnit a do popisu dal, co všechno bude do převozu zahrnuto.

Druhý den se ozval první přepravce a nasadil cenu 5500 Kč. Normálně mě vyděsil. O necelou hodinu později nasadil druhý přepravce cenu 4901 Kč. To už se mi pozdávalo lépe, ale první přepravce udělal poslední pokus a ještě týž večer snížil svůj požadavek na 4400 Kč.

"Tak vida, rozdíl 1100 u jednoho přepravce," řekl jsem si a už to vypadalo, že první přepravce zvítězí.

O pár dní později přišel druhý s cenou 4391 Kč. První to vzdal.

A pak do hry vstoupil Mulišák. Nasadil rovné 4000 Kč.

Druhý přepravce šel na 3901. Mulišák na 3600.

Druhý přepravce 3591. Mulišák okamžitě nahodil 3400.

Druhý přepravce snížil na 3391. Mulišák nahodil 3300 v poslední možné minutě.

"Jo, já jsem dělal třicet roků šéfa u kriminálky," prohlásil Mulišák. Potom jsem se dověděl, že jezdí se synem na motorkářské srazy a jeho nejoblíbenější skupina je Morčata na útěku. Oblažoval mě CD s hudbou tohoto sdružení, až jsem pochopil, že pokud jsem do toho dne nic o uvedené skupině nevěděl, o nic jsem nepřišel, a pokud budu v oné nevědomosti pokračovat, tak ani o nic nepřijdu.

Nakonec jsme se dostali do cíle. O hodinu a půl později proti plánu. Mulišák totiž přitahuje průšvihy. Osmnáct kilometrů před cílem se před čumákem jeho dodávky srazila tři auta a byl u toho i smrťák.

Ale převoz se zdařil a tak mám všechno zase u sebe.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Bratrský jazyk

Je tomu už víc než tisíc let, co na českém území poprvé zazněla řeč české řeči nejbližší a českému uchu nejlibozvučněji znějící, a to němčina.

V mé současné práci je povinnost ovládat němčinu aspoň na jakés takés úrovni. Mých osm slov, z nichž pouze dvě jsou slušná, a jedna celá věta, jejíž význam se liší podle kontextu, na smysluplnou konverzaci bohužel zatím stále nestačí. A tak jsem napochodoval do kurzu němčiny. Schválně jsem zvolil skupinu, která je, podle slov svých dalších účastníků, v učení pouze kousek za začátkem.

První šok byl, že v němčině existuje více nepravidelných sloves, než je kultovní šestice dürfen, können, müssen, sollen, wollen, wissen, druhý, že existují slovesa s oddělitelnou předponou (to už jsem byl, slušně řečeno, dost mimo), a třetí, že si lze něco z toho zapamatovat.

Kupodivu jsem měl úspěch při čtení. Přečíst článek v němčině mi nedělalo problém ("tak jestli s tím, jak čtete, jste začátečník," pronesl uznale lektor, "tak co mají říkat kolegové?" "se čtením jsem nikdy neměl problémy," opáčil jsem, "ale gramatika, ta mi nejde," dodal jsem s povzdechem), dokonce se mi povedlo ve stručnosti vyjádřit, o čem uvedený text je, až na některé drobnosti, kam moje znalosti z učebnice němčiny pro sedmou třídu ZŠ nedosahovaly.

Překvapivě jsem se ale ve studiu jazyka Goetheho, Schillera, Brandta a ostatních docela brzy našel a při následující lekci už jsem zkušenějším kolegům zdatně sekundoval a držel s nimi krok.

Tak zatím sice nešprechtím jak Bavorák ani jako Tyrolák, ale pokroky, i když drobné, dělám.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Humor s nepřizpůsobivými

Můj vztah k velejemnému britskému humoru je všeobecně známý jako velmi kladný, velmi kladný. A proto jsem se pídil po dalších a dalších příkladech toho, jak k velejemnému britskému humoru přijít.

Pak jsem se tady dočetl o seriálu Misfits a bylo rozhodnuto. Po chvílích váhání jsem získal jak první, tak i druhou sérii (každá po šesti dílech)* a vzhledem k tomu, že na konci posledního dílu druhé série je upoutávka na další pokračování, tak je jasné, že třetí série je na dohled*.

O co jde, se dá ve stručnosti vyjádřit asi takto: Představte si partu mladistvých delikventů, kteří mají v rámci alternativního trestu vykonávat veřejně prospěšné práce. Zpočátku mezi nimi panuje vzájemná nedůvěra, nikdo neví, za co (za který přestupek) je tu každý další člen této povedené partičky, ale už v prvním dílu se dostanou do bouře, jejímž následkem se u každého z nich projeví nějaká ta nadpřirozená schopnost. A tím teprve celá ta legrace začíná.

Útlocitnější povahy je nutno varovat, že humor zde použitý je černější než černý (i ty nejbrutálnější díly České sody působí ve srovnání s tímto seriálem jako pořady pro dospívající dívky z nedělní školy), místy až morbidní a bez servítků překračující hranice všeho, co si pod pojmem humor dokáže běžný televizní konzument představit. Vraždy pracovníků kontroly veřejně prospěšných prací jsou pak tím nejmenším, co otřese duší diváka. Ale to už prozrazuji hodně, podívejte se sami.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

*) Malá aktualizace: Druhá série má 7 dílů a třetí série se chystá na říjen 2011.

Celý text

Tradice sobotních večeří

Tradice, se kterou jsem byl seznámen nedlouho po nastěhování do současného bydliště k veselému spolubydlícímu, mi přišla skvělá: Sobotní večeře v podstatě za pakatel. Na to se nechá nalákat i mnohem větší gurmán, než jsem já.

V nové sídlištní hospodě, kterou provozuje spolubydlícího kámoš Protlak, se totiž každou sobotu koná vaření některého z osobních přátel majitele. Já mezi jeho osobní přátele zatím nepatřím, navíc mé kuchařské umění bylo několikrát komentováno od strávníků, co měli tu čest a jídlo mnou připravené snědli, a hodnocení "skoro jako z Babicových dobrot" nemůže jako pozitivní brát nikdo, kdo nemá v krvi aspoň 7 promile.

První vařící sobotu jsem byl mimo dosah, ale hned druhou jsem, i přes svůj nevalný zdravotní stav, dorazil na karbanátky s brkaší, ke které mám sice vyloženě negativní vztah, ale za cenu nižší než malou to neberte. O týden později vařil osobně spolubydlící a jeho vepřové na houbách s rýží zmizelo rychlostí světla. Poté, co jsem do hospody dorazil, dostali svou porci už jen tři jedlíci a bylo hotovo.

Poslední sobotu se konalo opět vaření. Bohužel nevím, kdo vařil, ale na programu byla svíčková, což je v české gastronomii jedno ze tří nejúžasnějších jídel. Cena byla sice o něco málo vyšší než obvykle, asi jako za dvě návštěvy u lékaře, ale kvalita, a to jsme museli všichni uznat, za to stála. Maso příjemně měkoučké, omáčka tak akorát, knedlíky obrovské a porce šlehačky jako pro malého Obelixe.

O Vánocích se vařit nebude a novoroční večer napochoduje do hospodské kuchyně opět spolubydlící.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Co říci závěrem k další blog challenge

Druhá blog challenge je úspěšně za mnou. Uznávám, u některých otázek šly odpovědi samy od sebe, jiné byly typické "dum dum frage," ale celkově můžu zodpovědně říct, že mě celá challenge pobavila. Zbývá tedy poděkovat autorce Puffině za vymyšlení a sestavení otázek, a taky spoluchallengerkám Phoenix, Paole, KlaPině a v neposlední řadě hlavně té, od které jsem se o této challengi dověděl, zasloužilé matce, výborné němčinářce a vůbec Squire.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.30

Day 30 – Top five things you want to do before you die

A je to. Poslední z třiceti odpovědí na zvídavé otázky. Ani to většinou nebolelo.

Než umřu, rozhodně bych chtěl zplodit aspoň ještě jednoho potomka. Pořádně se naučit španělsky. Navštívit Indii. Najít v sobě sílu odpustit těm, kteří se vůči mně nezachovali dobře. Poznat, jak vypadá příslušník cílové skupiny Divadla Ypsilon. A hlavně moci si na sklonku života říct, že to, co jsem prožil, stálo za to.

Fota pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.29

Day 29 – A dream you´ve dreamt recently

Sny se mi zdají asi jako každému. Ale málokdy si ten sen zapamatuji natolik, abych ho dokázal popsat.

Tento jsem si zapamatoval. Odehrává se ve vlaku typu City Elephant. Vlak je plný lidí, mluvících podivnou řečí, která se nepodobá žádné známé evropské mluvě. Překřikují jeden druhého. Já usedám na jediné volné místo ve snaze působit co nejméně nápadně. Vlak se rozjíždí a ke mně přichází tygr, který si přede mnou lehne na podlahu. Nikdo kromě mě si ho nevšímá. Podávám jízdenku odněkud se vynořivšímu průvodčímu. Ten mi velmi lámanou češtinou sděluje, že jsem ve špatném vlaku. Divím se. Vysvětluje mi, ale tu větu nikdy nedokončí, že vlak, ve kterém sedím, jede jiným směrem, než kam je vystavena moje jízdenka. Než dokončí tuto větu, probouzím se.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Něžný dotek zmoudření

Dáte mi jistě za pravdu, přátelé žehu…, že hudba, vzniklá na území dnešní České republiky se v minulých padesáti letech málokdy dokázala srovnávat s hudbou vzniklou v jiných zemích. Existuje ovšem výjimka, která je sama o sobě zajímavým sociologickým jevem, a to fenomén, který českou hudbu vystřelil několik úrovní nade vše, co kdy a kde v hudebním světě vzniklo, vzniká nebo snad vznikne. Tento fenomén se jmenuje brněnská alternativní scéna.

Uvědomuji si, že název uvedeného fenoménu obsahuje pleonasmus jako prase, už proto, že co je brněnské, je alternativní už ze své podstaty. Nicméně fenomén takto pojmenován je a při bližším zkoumání zjistíme, že jeho filozofický přesah je mnohem větší, než si kdo dokáže představit, a že hudebně byla tato scéna vždy o krok napřed, vzad, nalevo či napravo od hudby zvané střední proud.

Pro mě a celou řadu mých vrstevníků je hlavním a nejvýraznějším reprezentantem tohoto fenoménu, jehož úžasnost docení až některá z příštích generací (pokud na to bude mít čas) skupina, která se během své existence jmenovala postupně Barnodaj, Progres Organization, Progres 2 a nakonec Progres Pokrok. Co je u této skupiny ještě hodně podivným jevem, je to, že každé své album nahrávala ve zcela jiné sestavě než kterékoli album předchozí i následující. Jediným spojovníkem všech sestav byl zpívající bubeník Zdeněk Kluka.

Taky, a to se všeobecně málo ví, tato skupina přišla jako první v tomto i několika sousedních vesmírech s projekty monotematických alb. Dávno předtím, než Metallica vydala monotematická alba Master Of Puppets a …And Justice For All, tu byl Progres 2 a jeho Dialog s vesmírem a následně Třetí kniha džunglí, aby pak sérii monotematických alb zakončilo symbolicky album Mozek (ze všech monotematických alb jediné, které nevyšlo jako dvojalbum).

A i zde je znát rozdíl při nahrávání jednotlivých alb. Zatímco Dialog s vesmírem i Třetí kniha džunglí zní jako skutečná hudba pro obří scénické projekty, Mozek je kytarovka, jakých sice v té době vznikaly hromady, ale zde je povýšena právě monotematickým laděním alba (na základě sci-fi povídky Maxwellova rovnice od Anatolije Dněprova), kde u klasické černé desky nebylo lze na jejích drážkách rozeznat, kde končí jedna písnička a začíná následující (písně se tak navzájem prolínaly, což sice od té doby pár jiných interpretů napodobilo, ale originál může být jen jeden).

Protože skupina svá alba nahrávala a vydávala vždy s několikaletým odstupem, další album, nazvané radikálně Změna!, vyšlo tři roky po albu Mozek. A byl to šok. Šlo o snad jediné klasické album, které nebylo monotematickým projektem, navíc oproti kytarovému Mozku šlo o prudký skok k elektronice. Tehdejší elektronika tak v několika písních nahradila bicí soupravu, umožnila vrstvené klávesové plochy, a celkově posunula tvorbu skupiny zase do ještě alternativnějších vod.

Několik taky-fanoušků album Změna! ztrhalo tak, že by se snad za ně měli autoři (autorsky se podíleli hned 3 ze 4 členů základního kádru skupiny) stydět. Není k tomu důvod. Je sice pravda, že sama titulní píseň Změna! působí poněkud studeně, nicméně ve chvíli, kdy zazní výkřik "Změna!" a celý hudební motiv se změní, je posluchač přenesen úplně do paralelního vesmíru. Paradoxem je, že hned následující píseň se jmenuje "Nejsi jiný," čímž textově vyvrací předchozí píseň. Tam, kde se zpívalo o jiném účesu a šatu, se o jednu píseň později zpívá o stejných kalhotách a botách.

Vrcholem alba je pak píseň Na dřevěném koni, která dává celému albu správný donquijotovský nádech.

Kdo čekal, že se skupina bude nadále věnovat tomu, co jí jde nejlépe, tedy alternativnímu rocku, pro toho bylo prozatím poslední album Otrava krve mírným rozčarováním. Parodie na budovatelské písně - proč ne, ale mám takový pocit, že s něčím podobným tehdy vystupoval každý. I angažování zpěvačky nebylo špatným nápadem, ale pořád to nebylo ono, i když třeba Požár Věžní Těže má punkové ambice a vzít to do ruky Visáči, udělali by z toho další svůj hymnus v řadě s Traktorem a Známkou punku.

Bohužel od té doby už největší stálice brněnské alternativní scény nic nenatočila a nevydala. Údajně snad ještě existuje a chystá návrat v nejsilnější možné sestavě, ale jak říká klasik - kdo ví?

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.28

Day 28 – Career/life goals

To je další otázka z pohovoru. Kde byste se viděl za dva, tři, pět, deset let?

Pracovní cíl je jednoznačný. Stabilizovat se v současné pozici a postupně ji upevňovat rozšiřováním znalostí a vyvarováním se chyb jak svých tak chyb jiných lidí.

Životní cíl taky jednoznačný. Stabilizovat svůj život, uzavřít jednu kapitolu a otevřít druhou a tu druhou prožít v následujících 70 letech.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Síť

Když jsem se nastěhoval ke svému spolubydlícímu, měl jsem jen jednu podmínku. Totiž, aby bílá… ne, kecám. Aby byl v bytě funkční internet.

Internet funkční byl. Ale jaksi ne pro mě.

Modem využívaný spolubydlícím totiž neumožňoval připojení více než jednoho počítače, což byl průšvih. Několik dní jsem tiše trpěl a využíval svého mobilu jako modemu. Rychlost asi na úrovni bulharských poštovních doručovatelů, takže přijít mi mail s přílohou, musel jsem jakoukoli činnost s ním nechat až na dobu, kdy budu v práci.

Po několika dnech utrpení se ve mně něco zlomilo a z prodejny elektronických hraček jsem si přinesl switch. Vycházel jsem totiž z teorie, že modemu je v podstatě jedno, kam data, která do něj přitečou, pošle, zda do počítače nebo do switche. Bohužel mu to jedno nebylo.

Od chvíle, kdy byl zapojen switch, jsem měl plnohodnotný internet. Spolubydlící nikolivěk.

Tak to trvalo asi týden. Pak spolubydlící odhalil zádrhel, totiž, že místo switche by bylo vhodnější použít router. I zakoupil jsem router a zapojil ho. První den to bylo nemlich to samý. Druhý den už to spolubydlící nevydržel s nervy a dovolal se na linku pomoci poskytovatele. Tam narazil na nějakou kopii Honzy Suchánka či Michala Minaroviče, tedy na nerda, co trpí utkvělou představou, že když umí počítač zapnout a vypnout, tak tomu musí rozumět. Po prvním hovoru následoval druhý, pak třetí. Nakonec nová instalace routeru.

A od té doby fungujeme po síti oba.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.27

Day 27 – Five items you’d grab in a fire

Přijde na to, kde by hořelo. Pokud u někoho jiného (souseda, příbuzného, a podobně), pak bych asi jako první bral věci, o kterých vím, že na nich tomu člověku záleží.

Pokud by hořelo u mě, rozhodně bych vytáhl počítač, ani ne tak kvůli němu samotnému, ale kvůli uloženým datům. Nemluvím o penězích, ty jsou uloženy v bance. Jako druhá věc by byly klasické papírové fotky, protože ty pro mě mají nevyčíslitelnou citovou hodnotu. Třetí asi dostatek oblečení. Čtvrtá věc by byl foťák, kvůli fotkám v něm uloženým a dosud nepřevedeným. A poslední pátá věc by byly dárky, co jsem si přivezl z cest.

Možná někdy jindy bych ten seznam napsal jinak.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.26

Day 26 – Book you´ve read but you didn´t like

Knížka, kterou jsem sice přečetl, ale nelíbila se mi, byl Tulák po hvězdách od Jacka Londona. Možná jsem od toho očekával více, ale celkově mě ten příběh hodně zklamal. Od začátku do konce se vlastně skoro nic nestane a většina děje je popis hrdinových snů.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.25

Day 25 – Favorite stores to buy clothes from

Když si kupuji oblečení, je mi název nebo značka obchodu absolutně jedno. Nemám problém nakoupit jak u asijských prodejců, tak v různých outletech, stejně jako v běžných obchodech.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

Nefunkční tělo

Po hodně dlouhé době jsem se ráno, spíše v brzkém dopoledni, probudil odpočatý a čerstvý. A nebylo to jen tím, že jsem spal nějakých téměř čtrnáct hodin v kuse.

Všechno to začalo první prosincový čtvrtek. Toho dne jsem se vydal, jak je mým oblíbeným zvykem, a oblíbeným zvykem celé řady dalších dobrovolných vězňů, podávat své nadprůměrné pracovní výkony. A krátce po obědové přestávce, kdy jsem si říkal, že tento víkend se vydaří, mi najednou přestalo fungovat tělo.

Chvíli jsem se snažil soustředit. Cloumala mnou horečka. To by nebylo zas tak neobvyklé. Rozostřovalo se mi vidění. I to se občas stává. Hlava se mi motala, jako bych se snažil pochopit myšlenkové pochody Radka Johna. Celé tělo se třáslo a chovalo se neovladatelně.

I proto jsem se po konci pracovní doby dopotácel na zastávku, dojel domů, a bez přípravy zapadl do postele. O dvě a půl hodiny později jsem se vzbudil a nebylo mi o nic lépe.

Noc jsem strávil podivně, deset minut spánku, patnáct minut bdění, ráno jsem byl zralý na ránu z milosti.

V pátek jsem jakž takž přežil dopoledne. Ale kolegové se na mě už nemohli ani dívat, tak mě odeslali domů. Po obědě jsem byl tedy zase ve své posteli a zase jsem se pokoušel dát své nefungující tělo do pořádku. Nad mou sbírkou prášků by srdce leckterého hypochondra zaplesalo. Aby toho nebylo málo, přidal se ke všemu ještě průjem takový, že jsem si nebyl jistý, zda náhodou objem hmoty, která opustila mé tělo, není větší než objem hmoty mého těla jako takového. Zde musím ocenit klasický výrobek Smecta, ten mi pomohl nejlépe.

Víkend jsem tedy strávil v posteli, i když úplně jinak, než jak bych si mohl představovat. K tomu se přidal nový fenomén, bolest v krku tak silná, že jakýkoli pokus o polknutí měl za následek dusivé bolesti. V noci jsem tak kvůli tomu nespal, protože jakmile se mi podařilo trošku usnout, dusivá bolest mě okamžitě probudila, přes den mě bralo spaní kupodivu bez problémů.

A v pondělí zase do práce. Bolest v krku ovlivnila i moje komunikační schopnosti, takže místo mého zvučného barytonu se kanceláří ozýval hlas připomínající pištění křečka. Proto jsem se snažil co nejvíce nemluvit a moudře mlčet.

A tak to šlo v podstatě skoro celý týden, pocit, že někde v krku mám balíček vaty, který mi ucpává průchod krkem a brání mi v mluvení, do toho střední či velké bolesti, a hlavně potřeba neustále něco plivat ven. Hmota, kterou jsem plival, měla podivnou hustou konzistenci, skoro jako mléko z jednorožce. Občas byla posilněna jinou hmotou, která se naopak vyplivnutí bránila a musela tak být vyplivnuta na etapy, a co bylo zvláštní, ještě než zapadla do odtoku, dělala na mě obscénní gesta a křičela něco o tom, že se brzy uvidíme. Ale to se stalo asi jen třikrát.

V sobotu se to nějak zlomilo. Frekvence potřeby plivání klesla na minimum, navíc spolubydlící vařil v restauraci svého kamaráda Protlaka, a tak jsem měl zabezpečenu kvalitní večeři. Najedl jsem se jak nikdy předtím, protože porce byly dost velké i pro mě, jedli jsme všichni okolo stolu, spolubydlící nestíhal nosit další a další porce a když nějak okolo desáté večerní hodiny s údivem prohlásil, že se snědlo všechno, co navařil, bylo jasné, že se mu zadařilo. A to jako že zas jo.

A potom nastalo to, o čem jsem psal v úvodu. Usnul jsem a probudil se v nedělním dopoledni. A kupodivu i po tomto probuzení jsem se cítil jinak než dříve. Nechtělo se mi okamžitě znovu usnout, naopak, cítil jsem se svěže a zdravě.

Protože poslední zbytky bolesti v krku tam ještě jsou, chtěl jsem navštívit odbornou lékařku, aby mi zkontrolovala krční cesty, ale neuvědomil jsem si specifika lékařské profese. Lékařka ordinuje jen jednou v týdnu a pondělí jejím ordinačním dnem rozhodně není.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.24

Day 24 – If you could change your first name, what would you change it to

I když mi mnohdy vadilo, jak vypadám a mluvím, a i když mi vadilo, jaký jsem, nikdy jsem nechtěl být nikým druhým. Ale kdybych měl uvažovat o změně jména, vzal bych to vylučovací metodou. Nebylo by to ani jedno ze jmen typu Jiří, Jan, Josef, Petr, Pavel, Tomáš, Miloš, Milan, Marcel, Marián, René, Václav (tímto se všem dvěma svým kamarádům Václavům omlouvám), zároveň by to nebylo žádné jméno s koncovkami slav, mír a mil, nebyl by to ani Karel, František, Alois, Adolf či Kvido nebo Hugo. Asi bych zvolil krásné české Ludvík.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.23

Day 23 – Five words or phrases you use too often

Protože patřím k těm, kdo buďto nemluví vůbec, nebo naopak jsou k nezastavení, je to těžké odhadnout. Každopádně do této kategorie patří slovo například, stejně jako slovo poněvadž a bezpochyby. A z frází hlavně "Taky si myslím" popř. když se mě někdo ptá, zda to jsem já, "přímo osobně".

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.22

Day 22 – If you were a teacher, what subject would you teach

Upřímně - jsem rád, že jsem se učitelem nestal. Na druhou stranu, pokud bych se jím během svého následujícího života stal, pak určitě takový předmět, kde bych mohl uplatnit svůj smysl pro nestandardní humor a svou komunikativní povahu. Nejraději bych tedy vedl seminář o středověké německé poezii.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.21

Day 21 – What was your best holiday ever

A zase poněkud nejednoznačné zadání. Pokud se pod slůvkem holiday myslí svátek typu Vánoce či Velikonoce či něco podobného, tak asi nejlepší pro mě byly Vánoce v roce 1984 a 2008.

Pokud se tím ale myslí dovolená, tak nejlepší byla ta letošní v září.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.20

Day 20 – What would you do if you´d become rich

Člověk jako já asi nikdy doopravdy nezbohatne, ale kdyby se tak nějakou náhodou někdy stalo, pak bych asi jako první srovnal veškeré své finanční závazky, jako druhou věc bych finančně zabezpečil své děti a jako třetí bych vylepšil své bydlení na mnohem vyšší úroveň.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!

Celý text

DAY 02.19

Day 19 – Three things you hate doing

Jenom tři?

Pište si: dohadování se na úřadech (to je zábava pro masochisty), odpovídání na dotazy o tom, jaké jsou moje přednosti a nedostatky (asi stejné jako u každého druhého) a žádání o jakýkoli typ příspěvku či příplatku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.18

Day 18 – The nicest part of your body

Hm, ta, která vymýšlela otázky v této soutěži, má asi hodně zvrhlý smysl pro humor.

Co je na mém těle nejhezčího.

No, moje tělo je určitě hlavně hezké jako celek. Ale co můžu zodpovědně říct, tak ta, co do toho má nejvíce co mluvit, za nejhezčí na mně označuje oči.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Večírek s přáteli

"Už dlouho, bratře můj, jsi nebyl na pivě, na dnešní večer chystáme setkání rodinné, ve čtvrti vilové, tam co bydlíme, máme pěknou hospodu, kde se scházíme, a až skončíš v práci, tak se srazíme, seznámíš se s kámoši, pěkně zakalíme," lákala mě moje sestra (co se na rozdíl ode mě nenarodila na Silvestra), a tak jsem z práce vyrazil opačným směrem, ujel dvě zastávky trolejbusem a za chvíli dorazila sestra i spolubydlící.

"Jdeme do nové hospody," oznámil spolubydlící razantně, radikálně a rezolutně, "kámoš Protlak ji nedávno otevíral a potřebuje, aby mu tam chodili lidi, aby se ta hospoda zavedla, víš jak to myslím," proti čemuž nebylo odvolání. Chvíli jsem uvažoval, co asi vede relativně normálního relativně mladého muže k tomu nechat si říkat Protlak, ale pak jsem si vzpomněl na nejmenovaného manažera české pobočky jedné nejmenované softwarové společnosti, který se zřejmě styděl za to, že má stejné příjmení jako jeden komik vystupující ve dvojici s Genzerem, a tak si nechává mužně říkat Kulíšek (vzhledem k jeho řečové vadě je to pro něj výhodné, neboť se mu podaří vyhnout se nenáviděnému er), a tak mi přezdívka Protlak už tak divná nepřišla.

Ve čtvrti vilové stojí vozy dieselové, a nikdy tam nechodí žádní fízlové. "Tady to je," pronesl neochvějně spolubydlící a pak se na nás otočil, "ale musíte mě založit, nemám ani korunu." Nu což, stejně jsem mu dlužil za minimálně jeden oběd.

Vešli jsme do hospody a oči mé sestry se rozzářily, neboť všechny přítomné hosty znala osobně. Ostatně, já jsem za ní o deset minut později o nic nezaostával, navíc jsem měl náskok, neboť jsem už z dřívějška znal i slečnu servírku běloruského původu (kdy, kde, jak, proč a za jakých okolností jsem se s ní seznámil, je písnička jiná, snad jen, že ten následující měsíc strachu za to i stál). V koutku stál levnější notebook s puštěnou hudbou typu disko, načež jsem se začal hlasitě dožadovat Visacího zámku. "Tady?" podivil se Protlak, když mi uvolnil židli. "Tak to aspoň ztlum," zahartusil spolubydlící, a to už bylo na stole první pivo.

Děti květin bezelstně hovořily v koutku o lásce a pak odešly. Chvíli jsem uvažoval, co z nich je holka a co kluk, ale pak jsem si je prohlédl zblízka a zjistil jsem, že je to jedno. To více zarostlé byla holka.

"Tak se pochlub," pronesla sestra mezi druhým a třetím pivem a upřela na mě jeden ze svých tvrdých pohledů. Možná to zní jako fráze a asi to říká hodně lidí, ale sestra, byť je výrazně mladší, kopírovala můj vývoj natolik, že si prošla jak skinheadským tak i punkerským obdobím, jenže na rozdíl ode mě, který si v poklidu svou rebelii proti systému odbyl 400 kilometrů od domova, sestra rebelovala mámě před očima a z toho vyplývaly konflikty, že by Vilda Třesoštěp i Molière, co se za svobodna jmenoval Jean-Baptiste Poquelin, zbledli závistí.

"Počkej, až se vrátím," vstal jsem a zamířil k toaletám, "víš přece, že jak si dám jedno, tak už se mi chce chcát," což sestru odrovnalo, přestože ví, že citáty nehynoucích klasiků prokládám svou řeč odjakživa.

"Tak která to je?" zeptala se sestra přímo a já jsem vytáhl svůj mobil a ukázal fotku, co slouží jako tapeta. "Hmmm, kurnik šopa, tož to jo," pronesla zkušeně sestra, "a kde žes ji to potkal?"

Odvyprávěl jsem svou story o tom, že jsem jednou takhle zevloval na brněnském hlavním nádraží, a když z jednoho z pendolin vyskočila sympatická osoba dámského pohlaví, tak jsem jí nabídl rámě, a nejen to. O chvíli později se lokálem rozeznělo brutální kytarové sólo Lennyho Kravitze. "Kdo volá?" zajímala se sestra, ale jakmile jsem do telefonu promluvil svou kvalitní španělštinou, bylo jí to jasné.

"Počkej," zamyslela se sestra, "ale já ji znám z Facebooku," pronesla a zabodla do mě pohled. "Jo," odpověděl jsem a našel jsem v paměti mobilu fotku karibské ženské, co měla jako profilovou fotku. "Jo, to je ona," zajásala sestra.

O dvě a půl piva později jsem dostal nabídku čočkové polévky. "Kdepak," zatvářil jsem se rezolutně. "Ale dostaneš ji zadarmo," zabodla do mě své tmavě zelené oči slečna servírka. "Tak teda jo," ustoupil jsem, protože jídlo zadarmo je lepší než rezavý drát v oku. A polévka mi prohřála mé útroby dokonale.

"Víš co," prohlásila sestra o další pivo a půl později, "kámoška, co je s tebou v práci, měla obavu, aby ses neprojevil jako zmrd," což mě šokovalo, ale sestra pokračovala, "tak jsem ji uklidnila a vysvětlila, že to s ženskýma umíš dokonale," čímž mě znejistěla natolik, že jsem se opatrně zeptal, co tím myslí. Rozchechtala se. "Jsem sice o dost mladší, ale cos vyváděl, si vzpomínám dobře, ale nikdy mi nešlo do hlavy, že po tobě letěly ty nejhezčí holky," dodala, což mě přimělo k tomu postavit pivuláka a pak ho do sebe postupně naládovat. Limit svého pičáku, ve kterém mám uvedenu skupinu B, čili kondiční do šesti kousků, jsem už dávno překročil a potvrzení o zkoušce na několikahodinové kalby už viselo ve vzduchu. "To bude tím mým nepopiratelným charizmatem," odpověděl jsem už poněkud vláčnějším jazykem.

Spolubydlící, mimochodem o jednu kategorii pičáku zkušenější kalič, odpadl jako první. My se sestrou jsme zakončili veliké lalulá asi o hodinu později. A vím, že při odchodu z hospody jsem řval spolu s reproduktory notebooku „stánek, stánek u Johna Debila.“

Mimochodem, karibská ženská to i na deset tisíc kilometrů pozná, když se mi posezení s přáteli nebo sestrou vymkne z rukou. Jsem pak prý v telefonu mnohem sdílnější a veselejší.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.17

Day 17 – Favorite painter or painting

Co se týká malířského umění, jsem jeden z nejnekulturnějších barbarů, jaké kdy tato země nosila, a chtit po mně, abych řekl nějakého vyloženě oblíbeného malíře, je docela těžké.

Takže se nemůžete zlobit, že místo klasického malíře zvolím ilustrátora, který ilustroval knihy Josefa Filgase o Brášcích:



Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.16

Day 16 – What did you want to be as a child

Jako dítě… no, nejdříve, asi tak do deseti let, kosmonaut. Pak, asi tak do čtrnácti let, výpravčí, pak nějakou dobu řidič kamionu. Nevyšlo ani jedno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.15

Day 15 – Five things you´re afraid of

Pět věcí, ze kterých mám strach nebo se jich bojím.

No budiž.

I když jsem celkem nebojácný člověk, třeba strach z pavouků, bouřky nebo černých koček u mě budete hledat marně, přece jen jsou věci, kterých se děsím.

Určitě je to pokles na sociální dno, čili situace, kdy nebudu schopný platit svoje závazky a spadnu mezi bezdomovce popíjející krabicové víno na lavičce před nádražím. Nepohrdám jimi, toho jsem dalek, ale mám hrůzu z toho, že bych podobně dopadl, protože to bych se asi musel regulérně zbláznit.

O druhém strachu jsem už psal. Je to strach z bezmocnosti a neschopnosti se sám o sebe postarat. A to nesouvisí jen s finanční situací, ale taky, a hlavně, se zdravotním stavem.

Třetím strachem je strach z vlastní nedokonalosti. Za všech okolností se snažím všechno - nejen svou práci - dělat co nejlépe. Tento strach ve mně vyvolává představa toho, že něco udělám tak špatně, že zaviním více škody než užitku.

Čtvrtý strach je strach z podrazu. Podvědomě očekávám, že na mě ten, se kterým mluvím, chystá nějaký podraz, a zároveň mám strach z toho, že ten podraz opravdu chystá. Ale i když zjistím, že ten člověk žádný podraz nechystal, radovat se z toho nedokážu.

Poslední, pátá věc, ze které mám strach, je ta, že až budu někdy v mnohem pokročilejším věku vzpomínat na to, co jsem prožil, tak že nebude na co vzpomínat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.14

Day 14 – Something you’re addicted to

Na čem jsem závislý? Na dobré náladě, čokoládě a na lásce.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.13

Day 13 – Favorite season and why

Jednoznačně léto.

Důvod je prostý. Vyrůstal jsem na horách, kde vždycky zima přicházela dříve a končila později. Studoval v Liberci, který je v tomto směru, slovy klasika, nemlich to samý. A několik let prožil v oblasti, které se důvěrně říká Česká Sibiř.

Takže mám rád léto, protože je v něm horko!!!!

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

O princezně, která ráčkovala

Tu pohádku zná asi každý. Je už přes dvacet let stará, a tak jsem měl obavu, aby se mým dětem líbila.

Obavu jsem měl zbytečnou.

Když jsou děti u mě, jede ta pohádka minimálně pětkrát za víkend. A někdy i častěji.

První, co je na té pohádce bezchybné, je herecké obsazení. Budiž, o Dádě Patrasové v roli namyšlené princezny by se dalo diskutovat, ovšem je pravda, že pohádka vznikla v době, kdy Dáda mohla hrát postavy o generaci mladší, než je její skutečný věk. Když se k tomu přičte hypochondrická královna Ivy Janžurové, mazaný rádce Jiřího Krampola, hubatá chůva Jiřiny Bohdalové a dobrosrdečný, i když prostořeký, Kryštof Jana Čenského, je to dokonalá kombinace. A ačkoli jsem závěrečné titulky prostudoval podrobně, jméno toho, kdo dodával chlast na plac, jsem v nich nenašel.

Druhým dílem do mozaiky jsou písničky. V podstatě veselé a vtipné a pro mé děti snadno zapamatovatelné. A v neposlední řadě komika celé pohádky, kombinující komiku slovní (výroky typu "Sousednímu králi dlužíme velké prašule", "Chcete se stát mou chotí, či co?" nebo "Proti tomu je můj loket úplná prkotina" v mnoha klasických pohádkách asi nenajdeme) s komikou situační (chůva nenápadně nešetrně vrazí do Kryštofa v brnění tak, že ten upadne na princeznu, rádce uprostřed věty změní téma, apod.).

Celý děj se točí okolo princezny, která žije v domnění, že ráčkovat a slavit narozeniny čtyřikrát do roka je známkou punku. Hlavu jí napraví právě Kryštof, který v pravou chvíli nasadí masku cizího prince, který dokonale paroduje všechny zlozvyky a nectnosti královny, princezny i rádce.

A ono už zlidovělé "hum baba hú" taky nestárne.



Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.12

Day 12 – What decade do you think you should have been born in

Rozhodně v žádné z dekád předcházejících mému skutečnému narození. A pokud bych tedy měl 70. léta minulého století za něco vyměnit, tak nanejvýš za 80. léta.

Na druhou stranu, mezi svými vrstevníky jsem potkal tolik skvělých lidí, že cokoli měnit by byla škoda.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Top 5 listopad

Na konci dalšího měsíce je třeba opět zrekapitulovat nejúspěšnější momenty mého blogu v končícím měsíci.

Nejčtenější články (v závorce je uvedeno pořadí v minulém měsíci):

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla (2.) 50 čtenářů (více než jeden denně)
2. Zazimování želvy (1.) 49 čtenářů (více než jeden denně)
3. Recenze knihy Pavla Kohouta Katyně (3. - 4.) 19 čtenářů
4. - 5. Kontakt (-) 16 čtenářů
4. - 5. Píseň pro Haiti (7.) 16 čtenářů

Odkazující weby:

1. search.seznam.cz (1.) 306 případů
2. www.google.cz (2.) 285 případů
3. www.google.com (4.) 31 případů
4. Blog Karimy Sadio (-) 22 případů
5. www.google.sk (3.) 19 případů

Klíčová slova:

1. machna (3.) 20 případů
2. green monster (8.) 9 případů
3. big (2.) 4 případy
4. - 8. belly button (5.) 3 případy
4. - 8. jak zazimovat želvu (4.) 3 případy
4. - 8. machny (-) 3 případy
4. - 8. pavel kohout katyně (9.) 3 případy
4. - 8. zazimování želvy (8.) 3 případy

Návštěvnické země:

1. Česká republika (1.) 1629 návštěvníků
2. Nizozemsko (3.) 104 návštěvníci
3. Spojené státy (2.) 88 návštěvníků
4. Německo (5.) 68 návštěvníků
5. Slovensko (6.) 62 návštěvníci

Prohlížeče:

1. Firefox (1.) 53% (poprvé dosáhl nadpoloviční většiny)
2. Internet Explorer (2.) 32%
3. Chrome (3.) 9%
4. Opera (4.) 3%
5. Safari (5.) <1%

Operační systémy:

1. Windows (1.) 97%
2. Macintosh (3.) 1%
3. Unix (2.) <1%
4. iPhone (4.) <1%
5. Linux (5.) <1%

 Jak vidíte, nejvíc se otřáslo pořadí zemí čtenářů, naopak pevné jako skála je pořadí prohlížečů.

Další Top 5 zase za měsíc nebo někdy tou dobou.

 Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.11

Day 11 – A sport you love to play or watch

Protože jsem sportovec teoretik, je i toto zadání jednoduché.

Co se týká sportu k hraní, tam mi nejlépe vyhovuje volejbal. A na koukání jednoznačně český národní sport neboli hokej.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.10

Day 10 – Three things that you’ve done in your life that you regret doing (or not doing)

Tři věci, u nichž lituji, že jsem je udělal?

- opustil po skončení studijních let Liberec;
- přijal zaměstnání se smlouvou na dobu určitou;
- v nesprávnou chvíli říkal, co si opravdu myslí.

Tři věci, u nichž lituji, že jsem je neudělal?

- nevyjádřil se v roce 1991 jasně vůči jisté slečně;
- neprosadil svou ohledně přesunu do jiné lokality;
- nedal si pozor na to, co říká (a nezastavil tak vlnu událostí).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.09

Day 09 – Five places you want to visit

Tak jo. Když jde jen o to chtít, tak nemám konkurenci. Pustím fantazii na špacír a jede to samo:

Acapulco. To by mohlo vyjít už příští rok.

Puebla. Další detaily viz výše.

Dillí. Tam se podívat mě láká už nějakých 20 let a momentálně bych to rád v nějakém nanjevýš desetiletém horizontu viděl.

Japonsko. Můj sen někdy od mých dvanácti let. Momentálně v o něco delším horizontu než Indie.

Turecko. Jeden z cílů, na kterých se s mou milovanou shodneme. V tomto výpisu je ještě jeden.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Day 02.08

Day 08 – If you could be an animal, which one would you choose

Tady není důvod dlouho o něčem přemýšlet:



Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Hospoda, hospoda v sídlišti stavěná

"Co kdybys zašel do hospody na pivo," volá spolubydlící a z tónu jeho hlasu je jasné, že se nejedná o návrh k diskusi, ale o jasně definovaný pokyn, jehož neuposlechnutí se trestá. A protože projevím zájem, nadiktuje mi i adresu hospody, do které je záhodno se dostavit.

O necelou půlhodinu později vstupuji do zmíněného podniku veřejného stravování, kde se vzduch dá krájet a nalézám spolubydlícího už řádně rozjetého. U servírky, která mi vzdáleně připomíná sestru hlavního hrdiny filmu Notting Hill, si říkám o pivo v domnění, že jakožto správný téměř totální abstinent se spokojím s jedním. Mezitím mě spolubydlící představuje společnosti u stolu, který tvoří dva sympatičtí mladí mužové a jedna neméně sympatická slečna. Ta má bohužel dvě charakterové vady. Kromě nadměrné spotřeby kultovních cigaret značky Start navíc i nadměrnou přítulnost vůči jednomu z mladých mužů. Bariéry ovšem padnou až poté, co spolubydlící práskne, že jsem bratrem své sestry. "No jó," rozsvítí se oči všem přítomným a moje prestiž vzroste na neúnosně vysokou míru.

Mezitím se dostaví ještě jeden mladý muž nevysokého vzrůstu v doprovodu slečny takového typu, že bych od ní nechtěl držet ránu a většina společnosti se oddává podivné karetní hře, během které na sebe navzájem pokřikují jednoslabičná slova, ťukají klouby prstů o desku stolu a nerovnoměrně posunují po stole hromádky barevných koleček. Spolubydlící mi vysvětluje princip této hry, ale už ve druhém kole je všechno jinak a to, co mi vysvětlil, najednou už neplatí.

Zakecávám se s první ze zmíněných slečen a zcela v rozporu se svými pevnými morálními zásadami si objednávám další a další pivo. Pak když všechny tváře v jednu se slijou, je mi jasné, že moc pijou. Poslední volnou židli u našeho stolu obsazuje jiný mladý muž mírně zhuleného zevnějšku (jak vyplyne z jeho řeči, zas až tak moc jsem se v odhadu nemýlil).

Karetní hra, jejíž princip jsem nepochopil, končí, vítěz bere vše, postupně odevzdáváme servírce své bankovky a na mou prosbu, aby skočila na stůl a svlékla se do naha, jen proto, aby se nám ukázala její kyprá postava, nereaguje. U stolu postupně zůstáváme dva a já to o pár minut později vzdávám.

V době, kdy se z tahu vrací spolubydlící, už spím. Sice něco slyším, ale k tomu, abych si nazul bačkory a šel ke dveřím, nenalézám morální sílu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.07

Day 07 – Best and worst job you´ve ever had

Nejlepší a nejhorší práci od sebe dělí téměř deset let.

Nejlepší byla práce v monopolním molochu. Jak svým obsahem, tak lidmi, se kterými jsem měl to štěstí spolupracovat. Bylo to snad jedinkrát, kdy jsem práci nebral jako povinnost.

Nejhorší byl můj pokus o práci prodejce slevových karet. Kdo se ještě nikdy v životě necítil jako blbec, může si to vyzkoušet.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

DAY 02.06

Day 06 – Five things you can eat everyday

Jídlo. Jeden z několika mála nejlepších vynálezů v dějinách lidstva. Jako kuchař stojím za starou bačkoru, ale když si můžu vybrat jídlo dle své vůle v restauraci nebo v nějakém super rychlém občerstvení, tak do mé osobní top 5 patří:

Kebab. Dokud jsem ho sám neokusil, nevěděl jsem, co na něm mí přátelé z univerzitních let tak obdivují. Dnes už to vím a nebojím se si o něj říct kdekoli.













Tacos. I kdyby nic jiného, už jen kvůli tomuto jídlu stála moje karibská dovolená za to. Zkouším i jejich českou variantu, ale ta za originálem pokulhává jako Škoda 120 za Mercedesem S-klasse.















Mole. Nenechte se mýlit. Název tohoto jídla opravdu v překladu znamená Krtek. Nicméně jde o kuřecí popř. krůtí maso s tolika možnými přísadami, že by je nevyjmenoval ani Chuck Norris, to vše je polito hořkou čokoládou. Dobrou chuť.








Svíčková. Drazí. Je jisté, že kdybych opravdu každý den jedl všechna jídla uvedená v tomto článku, tak za měsíc neprojdu ani devadesátky futra. Takže berte to tak, že v optimálním případě jím maximálně dvě z těchto pěti jídel. A po třech zahraničních jídlech návrat domů ke klasické svíčkové. Ta nezklame.

Čokoláda. Poslední (ale ne významem), co mi udělá chuťovou radost, je čokoláda. S českou čokoládou jsem měl i v Karibiku úspěch, největší s obří verzí studentské pečetě. A karibská ženská si už vymínila další dodávku tohoto typu čokolády pro příští setkání.










Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text