V dávné hospodě

Nebývá to tak často, aby se mi sen zhmotnil natolik, že vypadá jako skutečná událost. Nuž, stalo se. Ocitl jsem se v hospodě. Na tom není nic divného, divné bylo jen to, že jsem se ocitl v retro hospodě, která svou atmosférou i vybavením zůstala někde v polovině 80. let posledního století minulého tisíciletí. A taky to, že do této hospody ještě nedorazil protikuřácký zákon, proto poslední metr a půl pod stropem visel oblak cigaretového kouře hustý tak, že by se dal krájet a dost možná ještě dál.

Seděl jsem u svého stolu sám, zády k pootevřenému oknu, kterým dovnitř pronikal letní vzduch. Byl jsem asi tak v polovině prvního nebo druhého (o tom se dodnes vedou spory) piva, když jsem zaslechl hlas, který říkal:

„Je zde volno, mladý muži?“

Přiznávám, že oceňuji, když někdo mne, který již brzy oslaví půlstoletí běhání po světě, označí za mladého. Zvedl jsem zrak k původci onoho hlasu a spatřil jsem postaršího šedovlasého růžovolícího muže s brýlemi a lehce obtloustlou nevysokou postavou. Protože jsem odmalička slušně vychován, přikývl jsem a ukázal na volnou židli. Muž se usadil a postavil před sebe čtyři plné půllitry piva, které si přinesl, v každé ruce dva.

Sotva jsme si přiťukli a než jsem se stačil napít, měl ten muž v sobě dvě piva a zdál se být velice žíznivým. Poté, co vypil třetí pivo, pohlédl na mě skrz své dioptrické brýle a začal mi vyprávět:

„Víte, mladý muži, já Vás přece jen znám. Není to tak dávno, co jste mě označil za poloprďocha. To od Vás nebylo vůči mně šlechetné, neboť já jsem byl vždycky celoprďoch a dnes, když jsem už několik let inženýrem v důchodovém věku, jsem dokonce víceprďoch. O tom by Vám mohla povědět moje první manželka, moje druhá manželka nebo moje třetí manželka. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

Ale o tom jsem vyprávět nechtěl. Vím, že jste si ze mě dělal legraci celou dobu, co jsem publikoval svoje průbojné články. Dovedete si představit, co mě to stálo sil ty články sepsat? A sepsat je tak, aby každý poznal, že já se ve svém pohledu na svět nenechám omezovat nějakou, fuj tajksl, pravdou? Nedovedete.

Napsal jsem kdysi, že budu psát hlavně o ekologii a fotovoltaice, ale o tom jsem nenapsal nikdy ani ň. Měl jsem jiná témata k psaní. Ano, vím, že jste mi vyčítal jistou monotématičnost mých článků, ale považte, co Vám teď povím. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

Já jsem byl kdysi normální prostý chlapec, který se nějakou záhadou dostal do Prahy. A protože tehdy bujel reálný socialismus, hledal jsem svoje místo na slunci. Chtěl jsem se stát inženýrem a díky VUMLu ten titul mám.

Jenže přišel ten reformní rok osmašedesát. No představte si to, mladý muži. Já, pilný budovatel socialismu bez lidské tváře a okolo mě bují obrodný proces. To se nedivím Brežněvovi, že k nám poslal tanky, jak jsem o tom napsal aspoň padesátkrát, že ta Brežněvova reakce byla správná. Ostatně jakmile jsem se dověděl, že tanky se blíží k Praze, vytáhl jsem na půdě červené vlaječky se srpem, kladivem a hvězdou a šel je vítat. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

A teď, považte, mladý muži, ještě padesát let poté jsou někteří lidi schopní napsat, že to tenkrát byla okupace. Jakápak okupace, ptám se já. Vždyť kdyby Brežněv ty tanky neposlal, mohli jsme o vedoucí úlohu ká es čé přijít a kde bych já dneska byl? Na to nikdo nepomyslel.

Ani si neumíte představit, mladý muži, jak jsem byl šťastný, když nastala normalizace. Hned jsem věděl, že je všechno v pořádku tak, jak má být a já mám svoje jisté. Ale chtěl jsem to mít ještě jistější, tak se nikdo nemůže divit, že jsem se stal kovaným estébákem. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

Dodnes mi za to někteří spílají, ale já si nemůžu stěžovat. Když jsem prováděl západní turisty po Praze jako průvodce Cé ká em, vždycky jsem je zatáhl do nějaké hospůdky, počkal, až se jim rozvážou jazyky, a pak zapnul nahrávací zařízení. To se pak západní Němci nebo Francouzi divili, když se z naší krásně znormalizované vlasti nevrátili domů po dvou týdnech, ale třeba až po třech letech. To si asi neumíte představit, mladý muži. A já pak od svého řídícího důstojníka vyinkasoval tisíc pět set ká čé es. Teď se tomu smějete, ale to byl skoro celý můj tehdejší inženýrský plat a nebyl bych to já, abych si neuměl přilepšit.

Stejně tak to bylo s autem. Když mi dosloužil rodinný žigulík, který jsem nechal odvést na vrakoviště, abych si pak vymyslel dojemný příběh o tom, jak jsem ho prodal Saddámu Husajnovi, zašel jsem druhý den do Bílé Labutě, nechal jsem si zavolat soudruha vedoucího, oslovil ho agentskou přezdívkou a za deset minut jsem odjížděl ve zbrusu nové škodověnce. Nějaké pořadníky? Tůdle! Pořadníky byly jen pro ty, kteří v tom neuměli chodit. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

No a pak přišel ten osmdesátý devátý. Nešťastný rok, řeknu Vám. Ona spousta lidí už tenkrát rebelovala a já měl co dělat, abych to všechno stíhal nahlásit. A v listopadu jsem taky čekal, že se to celé zamete pod koberec. Samosebou jsem se nenápadně pohyboval mezi demonstranty, dělal si poznámky, ve správné chvíli zaběhl do Bartolomějské a odnesl jsem si krásné jelito, které mi tehdejší manželka doma výtečně opekla a to jsme se poměli.

A ten, no ten, co o něm všichni mluvili. Ten Havel. Vždyť já o něm z úvodníků Rudého práva nic nevěděl. Copak kovaný estébák jako já mohl poslouchat Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a kdo ví co ještě? Já ho neznal a nevěděl jsem, že existují lidé, kteří ho znají. Proto jsem navrhoval, aby byl po Husákovi prezidentem Dubček. Protože kdo jiný mohl přijít po Slovákovi a komunistovi než další Slovák a komunista? No řekněte, kdo? A vemte si, mladý muži, že kdyby to vyšlo a Dubček dosedl na Hrad, do půl roku máme socialismus zpátky i s vedoucí úlohou té správné strany a máme tu i prvomájové průvody, oslavy VŘSR a měsíc československo-sovětské družby. Jo, mladý muži, já tu normalizaci miloval víc než vlastní ženu. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

A oni zvolí Havla. A Havel jede přímo do bašty imperialismu a má projev v americkém, považte, americkém Kongresu. Tohle by mu za Husáka neprošlo, na to vemte jed. A pozval k nám Bushe. A Clintona. No mně z toho bylo na blití. Žádná úcta k našemu východnímu bratrovi, který nás osvobodil hned dvakrát, jednou od Němců a podruhé od demokracie.

Já jsem se snažil Havla samozřejmě shazovat, jak to šlo. Psal jsem o něm, že byl komunista. No ona je to sice blbost, ale když to správně překroutíte, tak Havel komunista být mohl. Za to se mi všichni vysmáli. Pak jsem psal asi dvě stě článků o tom, že Chartu 77 iniciovali a podepisovali výhradně komunisté. I tady se mi všichni smáli. A já to přitom psal z přesvědčení. To mi věřte. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

A co bylo po Havlovi? Přišel Klaus. Socialistický úředník. Hned jsem věděl, že dá spoustu věcí do pořádku. A Klaus napravoval, co Havel poškodil. Žádná Amerika, ale hned se nasměroval na Rusko, spřátelil se s Putinem. Vidíte to, Putin, takový charismatický vůdce. A nechce nás přijmout za součást své všeslovanské říše. A Klaus ukázal, jaký je lišák, když se mu povedlo šlohnout to chilské protokolární pero. Já jsem samosebou sepsal několik dalších desítek článků, abych vysvětlil, že ten televizní záběr pořízený a odvysílaný chilskou televizí ve skutečnosti zmanipulovala Česká televize. Oháněl jsem se Ústavou, protože jsem se domníval, že v Ústavě je článek o tom, že cokoli Klaus činí, dobře činí. No, není to tam. A zase se mi čtenáři smáli. Vy jste byl mezi nimi. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

Víte, mladý muži, co je krásné a zároveň špatné? Že máme toho Babiše. On sice není prezident, je to jen premiér, ale jinak má ty hlavní atributy pro vůdce. Je to Slovák, co stejně jako Husák slovensky zabudol a česky se nikdy nenaučil. A je to komunista. A taky estébák, i když ani zdaleka ne tak kovaný jako já.

Vždycky jsem si říkal, že mezi námi estébáky by měla být nějaká solidarita. Zkrátka, že by mělo platit, že estébák estébákovi estábákem. A můj řídící důstojník mi taky říkal, Dvořáku, teda já se nejmenuji Dvořák, to bylo jedno z mých agentských jmen, on říkal, Dvořáku, Vy to jednou v estébé dotáhnete daleko. No a zatím to daleko dotáhli jiní.

No zrovna Babiš. Jedna registrace jako agent a je premiérem. Nebo Vojta Filip. Jedna registrace u estébé a sedí ve vedení Sněmovny. Nebo ten Nohavica. Taky jen jedna registrace jako agent, a když někde zakráká to svoje ‚Baníčku, my jsme s Tebou,‘ můžou se lidi utleskat. A já? Chcete to vědět? Mladý muži, já byl estébákem tělem i duší. Byl jsem tak agilní, že mi museli udělat tři registrace. Tři, mladý muži. Já byl trojnásobný agent! Takže bych měl být jako Babiš, Filip a Nohavica dohromady. A místo toho dělám nočního vrátného. Pane vrchní, ještě čtyři piva.

No, mladý muži, už je docela pozdě a já jsem Vám tu vysvětlil proč tak nemám rád pravdu a lásku. Já nepotřebuji ke svému životu pravdu. Ráno si přečtu Aeronet, Sputnik a Parlamentní listy a hned vím, co je správně. A žádná pravda si na tyto tři zdroje mého poznání nepřijde. Nedávno jsem slyšel vnučku, jak se ptá zeťáka: ‚Tatínku, je to pravda, že lež má krátké nohy?‘ a zeťák jí odpověděl: ‚Víš, kdyby to byla pravda, tak dědeček Jirka chodí po prdeli.‘ A vidíte, chodím pořád po svých nohou. Takže ne lež, ale pravda, mladý muži, pravda má krátké nohy. Pane vrchní, už budu platit.

A než mi pan vrchní přinese účet, povím Vám ještě jednu historku. Jednou mě k sobě pozvali na návštěvu jedni známí. Tenkrát jsem byl jen jednonásobným agentem, jako je například dodnes Babiš. A ti moji známí měli už dospělou dceru a svěřili se mi, že ji potřebují udat. Tak jsem se jich vyptal na všechny údaje o té jejich dceři a hned jsem si to štandopéde mastil do Bartolomějské. Myslím, že se ta dcera ještě hodně dlouho divila, co dokáže jeden estébák. I když, já byl, a to si zapamatujte, trojnásobný, takže trojnásobně kovaný estébák. Pane vrchní, tolik? Myslíte, že mi pořád chodí renta za odsloužené agentské roky? To je nehoráznost, ale už na pana vrchního nemůžu povolat své kolegy. Co se dá dělat. Ale stejně věřím, že normalizace se vrátí. Na to, mladý muži, vemte jed.“

A pak se ten člověk zvedl, beze slova odešel. Já seděl ještě chvíli u svého pořád druhého piva, tak jsem dopil, zaplatil a probudil se.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

307/365/2017 - V prvním kupé prvního

vagónu těsně za lokomotivou se mi sedělo docela pohodlně. Bylo to ještě to staromódní kupé pro osm cestujících, i když nás v něm sedělo jen pět. Mým cílem byla Praha, konkrétně jedno místo na Žižkově, kam není problém z hlavního nádraží trefit a ani se člověk moc neunaví.

Než jsme se spolucestujícími probrali všechno, co se dalo, objevilo se za oknem pražské hlavní velkonádraží. A hlas nádražního rozhlasu, který oznamoval, že k tomu a tomu nástupišti přijel na tu a tu kolej rychlík z toho a toho směru, který pokračuje ve směru Strakonice. Ano, byl to rychlík, ve kterém jsem seděl.

Nasadil jsem si na záda batoh a vydal jsem se z kupé ven. A až u dveří vagónu mi docvaklo, že jsem v kupé zapomněl ještě jednu tašku a musím se pro ni vrátit. Došel jsem zpět do kupé, tašku jsem vzal, ale než jsem došel ke dveřím vagónu, vlak se opět rozjel.

Znejistěl jsem. Řítili jsme se někam ke Strakonicím, kde jsem nikdy nebyl a nikoho tam neznám. Naštěstí hned vedle dveří stál baculatý průvodčí.
Vysvětlil jsem mu svou situaci, že jsem nestihl vystoupit na pražském hlavním nádraží a zeptal jsem se ho, jestli ten rychlík ještě někde jinde v rámci Prahy zastaví. Chvíli mlčel a pak spustil řeč plnou ajznboňácké hantýrky, že jsem mu rozuměl jen předložky a spojky.

Trpělivě jsem mu řekl, že jako neajznboňák se v jeho slangu nevyznám, a požádal jsem ho, aby mi odpověděl v normální řeči. Na to mi řekl, že když bude dost času, tak ještě v jedné zastávce v rámci Prahy zastavíme.

Času bylo asi dost, protože za chvíli už vlak brzdil a jakmile zastavil, vyskočil jsem na nástupiště anonymní bezejmenné stanice. Nevěděl jsem, kde jsem, ani jak se dostanu na Žižkov, ale pražská panoramata jsem měl na dohled, takže jsem si mohl vytýčit směr, kterým mám jít.

Ale než jsem tam došel, vzbudil mě ze sna známý jugoslávský partyzán Ćuran Moćić.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

304/365/2017 - Začalo to jako naprosto

nevinné setkání, domluvené během jednoho dopoledne. Psali jsme si už delší dobu a elektronicky jsme si rozuměli, nakonec sama proti osobnímu setkání nic nenamítala, a tak jsem i já souhlasil, že se odpoledne uvidíme.

Přišla, usměvavá, v dlouhém kabátě, s krátkými kaštanovými vlasy, hned jí bylo všude plno. Pochopil jsem, že stejně jako elektronicky si budeme rozumět i osobně a že to je dobře.

Jako první jsme strávili pěknou chvíli v kavárně. Bavili jsme se o všem možném i nemožném. Díval jsem se jí na ruce a poslouchal tón jejího hlasu. Oboje mě přitahovalo a proč to nepřiznat, i vzrušovalo.

A když už jsme naznali, že v kavárně sedíme dost dlouho, zvedli jsme se a šli jsme se projít městem. Ani nevím jak, skončili jsme u ní doma.

„Tohle je moje máma,“ ukázala na paní, která se na mě mile usmála, pak oznámila, že nebude rušit a odešla. Nevím kam, ale to nebylo v tuto konkrétní chvíli podstatné. Má společnice otevřela láhev vína, nalila sklínku pro každého, upili jsme a pořád se bavili o všem možném.

Pak jsem se jí vymluvil, že musím do koupelny. S pochopením se usmála, kývla hlavou a ukázala, kudy mám jít. Stál jsem v koupelně, proud vody mi stékal na ruce a přes ně dál, díval jsem se na svůj odraz v zrcadle a snažil se soustředit. Nějak jsem cítil, že nejsem tím, kdo řídí a určuje běh věcí příštích.

Když jsem se k ní vrátil, stála ke mně zády. A na sobě měla jen kalhotky, které naprosto dokonale obepínaly její roztomilou prdelku. Na chvíli jsem zůstal stát a prohlížel si ji. Bylo to zvláštní, vidět ženu, kterou jsem ještě před několika hodinami ani neznal, téměř nahou.

Otočila se ke mně a přistoupila tak blízko, že bylo naprosto dokonale jasné, co bude následovat. Vzala mou levou ruku a položila si ji na své pravé ňadro. Ještě jsem zaregistroval, že kousek nad ním má mateřské znaménko o velikosti mexické pětipesovky.

A pak jsem se probudil, jenom sen to byl. Proč jsem jenom nemohl spát o trochu dýl. Já mám prostě pořád na tyhle věci smůlu, ve snu by mně bylo líp, ale už jsem vzhůru.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

017/365/2017 - Tlačenka

Přijel jsem do cizího města, ve kterém jsem nebyl už mnoho let. A blížil se večer. A já jsem měl před sebou jasnou představu, že si najdu nějaký hotel, kde strávím noc, nebo aspoň její část.

Hotel jsem našel a dokonce jsem v něm našel i recepci a postarší recepční. Ta mě přejela zkušeným pohledem a zeptala se mě, co mě k ní přivádí.

Zeptal jsem se, zda má volný jednolůžkový pokoj.

Zeptala se na jak dlouho.

Řekl jsem jí, že na jednu noc.

Začala něco vypisovat na počítači a pronesla částku, ze které mi šla hlava čtvercem. Pak se usmála a řekla, že to je za šest nocí. A hned mi z toho vypočítala částku za jednu noc. A dodala, že to můžu zaplatit až ráno.

Zeptal jsem se, zda je hotel tichý a klidný. Odpověděla, že ano, jen jednou tam měli ubytovanou Mexičanku, která se neustále hádala s manželem, takže jim museli pobyt zrušit.

Poděkoval jsem a šel jsem do svého pokoje. Natáhl jsem se na postel a chvíli jen tak ležel.

Pak jsem si řekl, že válení se už bylo dost a šel jsem ven projít se jen tak po městě.

Po chvíli jsem zjistil, že mě pozoruje mladá žena poměrně vysoké a statné, ne však tlusté postavy.

Usmála se a představila se mi, jen jsem její jméno okamžitě zapomněl.

Chvíli jsme šli jen tak vedle sebe, když nás najednou předběhl jeden kluk a vrhl se k protijdoucí stařence, kterou velmi bujaře objal.

Vysoká žena na mě mrkla a kývla hlavou k objímajícímu klukovi. Ani ne za minutu jej dohnala a vyrazila mu z ruky peněženku, která patřila stařence, kterou ten kluk před chvílí tak bujaře objímal. A ještě ho upozornila, ať si dává bacha.

Vyjádřil jsem obdiv statečnosti té mladé ženy, ona se usmála a šli jsme dál. Pořád jen tak mlčky vedle sebe.

Za chvíli jsme došli holku asi tak šestnáctiletou s batohem na zádech. Batoh měl zavazování na dlouhou tkaničku a ta byla uvázána poměrně ledabyle.

Kluk, který před chvílí objímal stařenku, se náhle vynořil zpoza plotu z vlnitého plechu. A s ním ještě jeden.

vysoká žena na mě opět významně mrkla.

Ten kluk, co předtím objímal stařenku, zastavil holku s batohem zepředu. Jeho společník se jí okamžitě začal dobývat do batohu.

Ani ne o deset vteřin později držela vysoká žena pevně za paže předního chmatáka a já jsem stejně držel chmatáka, co se dobýval holce do batohu.

Na lidi kolem jsem křikl otázku, co komu z nich brání zavolat policii.

Jeden muž šokovaně vytáhl mobil a začal volat.

S vysokou ženou jsme na sebe mrkli, že dobré. Zloděje jsme přistihli při činu a oběť, která byla událostmi úplně paralyzována, byla rovněž na místě.

Protože jsem periferním viděním zahlédl policejní auto a z něj vystupující muže v černém, smýkl jsem chmatákem, kterého jsem držel, směrem k nim.

Policistům jsem řekl, co se stalo. Ten, který řídil policejní auto, zacvakl chmatákovi náramky na zápěstí a konstatoval, že to je chmaták, kterému se odjakživa říká Lebka. A jeho společníkovi, co předtím objímal stařenku, se říká Tlačenka.

Druhý policista usadil Lebku na zadní sedadlo policejního auta a zavřel dveře. Všiml jsem si, že zadní dveře policejního auta se zevnitř nedají otevřít.

Vysoká žena, která držela chmatáka jménem Tlačenka, přišla s tím, že ten využil chvilku nepozornosti a utekl.

Otevřel jsem zadní dveře policejního auta a přisedl si k Lebkovi.

Podíval se na mě jako na svého nejhoršího nepřítele.

Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje jeho kamarád Tlačenka skutečným jménem.

Odpověděl mi otázkou, jak se jmenuje moje holka.

Řekl jsem mu, že jméno svojí holky mu nemám důvod říkat a že je drzost od něj se na to ptát.

Odpověděl mi, že to musí být moje holka, když mi pomohla zadržet jeho kamaráda Tlačenku.

Zasmál jsem se a vysvětlil jsem mu, že já jsem se ptal první.

Neochotně ze sebe vysoukal, že Tlačenka se ve skutečnosti jmenuje Miroslav Šobr.

Zeptal jsem se ho, proč teda jemu říkají Lebka.

Odvrátil zrak a koukal na druhou stranu.

Pobídl jsem ho k odpovědi.

Odsekl, že když chodil do školy, měli ve třídě model kostry a on jednou hodil tenisákem, trefil tomu modelu lebku, ta spadla na podlahu a rozbila se. A proto mu říkají Lebka.

Zasmál jsem se.

Sekl po mně nenávistným pohledem a zeptal se mě, jak se teda jmenuje ta holka, co mi pomohla zadržet jeho a Tlačenku.

Odpověděl jsem mu, že nevím.

A pak jsem se probudil.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

2

Dva sny se mi zdály během jedné noci.
A i když jsem vůči snářům skeptický, podíval jsem se a zjistil, že první sen má tři významy:

- v rozepři se dobře hájiti;
- cesta;
- klepy budou rozneseny.

A ten druhý, aby se to nepletlo, sestával ze dvou událostí. Ta první má význam:

- dobrá zpráva;

a ta druhá má význam:

- radost, veselí, chvála.

Tudíž není, slovy klasika, čeho se bát.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Vrak a vztek

"No to snad ne," drtil jsem mezi zuby a střídavě zatínal a otevíral pěsti. Ne snad, že by to nějak pomáhalo.

Příčinou toho stavu bylo parkoviště. Stál jsem na balkóně a koukal na parkoviště. A na něm naše auto. Nebo spíš to, co z něho zbylo.

Zadním oknem se patrně prohnal rozdivočený a krajně nakrknutý kňour. Boční sloupek byl promáčknut dovnitř a oboje dveře na pravé straně vozu (tedy té straně toho, co z toho vozu zbylo) visely na tom, co zbylo z pantů, jen silou vůle. Všechna okýnka rovněž vytlučená. Na střechu nejspíš šlápnul obr Koloděj a na přední kapotu se posadil třísettunový dinosaurus. Čelní sklo se nacházelo v přibližně pětimetrovém okruhu okolo auta ve formě drobných (milimetrových) kousků. Z toho, co jsem viděl, jsem chápal, co znamená slovní spojení agresivní bezmoc.

"No jo," prohlásila moje manželka, když se objevila vedle mě, "je to naše auto. Ale neboj," zkoušela mě povzbudit, "aspoň si konečně můžeme koupit nové."

"Jak to můžeš jen tak říct?" naštval jsem se. "Mně na tom autě záleželo, sakra." A vešel jsem dovnitř a vzal ze stolku mobil.

"Komu jdeš volat?" zajímala se manželka. "Policajtům," odsekl jsem a krajně rozezlen dodal, "nebo máš snad lepší návrh?"

"No, když myslíš," pokrčila rameny manželka a zmizela v ložnici.

Stejně jako student Dudek musím při telefonování chodit, takže jsem rázoval po obýváku a čekal, až to někdo vezme.

"Policie České republiky, u telefonu Horáčková, jak vám mohu pomoci?" ozval se unylý neosobní bezbarvý ženský hlas.

"No samozřejmě mi můžeš pomoci, babo jedna," pomyslel jsem si, ale v poslední chvilce jsem se ovládnul a relativně klidně jsem se představil a dodal jsem: "Chtěl bych nahlásit trestný čin."

"Jaký je váš přístupový kód?" zeptal se ženský hlas.

Cože?

"Jaký přístupový kód?" ujišťoval jsem se, že jsem dobře rozuměl.

"Abych mohla vaše hlášení zadat do našeho systému, musím vědět váš přístupový kód," oznámila mi bezbarvým hlasem.

"Já žádný přístupový kód nemám," triumfoval jsem.

"Tak mi tedy řekněte, co se stalo," svolila.

Potlačil jsem potřebu vyhrknout několik neslušných výrazů, které se mi už už draly na jazyk, a začal jsem vyprávět o tom, že auto, které večer bezprostředně po zaparkování vykazovalo kompletnost, se teď vyskytuje ve formě vraku, že chci jednak podat trestní oznámení na neznámého pachatele, ale hlavně bych byl rád, kdyby se mohl dostavit nějaký službu konající policista, aby sepsal zprávu pro pojišťovnu. Napjatě jsem čekal na její reakci.

"No jo," řekla nakonec, "ale bez toho přístupového kódu nevím, do které kategorie to zapsat."

"Co třeba kategorie motorová vozidla?" navrhl jsem už bez pokusu o skrývání ironie v hlase.

"Moment," řekla, "no jo, taková kategorie tu opravdu je, tak já to tam zapíšu. A kde jste říkal, že bydlíte?"

Znovu a trpělivě jsem jí nadiktoval svou adresu.

"A kdy by mohl někdo od vás přijet?" zeptal jsem se.

"No to není tak snadné odhadnout," řekla a dodala: "Jak se k vám dostanou?"

Popsal jsem jí příjezdové cesty od tří nejbližších krajských měst, s tím, že od prvních dvou musí na poslední křižovatce doleva a od třetího doprava.

"A myslíte, že k vám trefí?" ptala se ta podivná žena znovu.

"Oni snad vaši lidi nemají mapu?" upřímně jsem se zděsil.

"Ale to snad jo," vzdychla, chvíli do něčeho ťukala a pak se se mnou se slovy "asi tak za hodinu a půl jsou u vás," rozloučila.

"Tak co?" zeptala se manželka, když se zase objevila.

Stručně jsem jí zrekapituloval obsah svého hovoru.

"A není to zbytečné?" nahodila.

Chtěl jsem jí na to nějak pádně odpovědět, ale už jsem to nestihl.

Právě jsem se totiž probudil.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Asistentka

Začátek.

Ta budova ještě nebyla celá hotová, na místě byly podlahy, opěrné sloupy, a obvodové zdi. Místo oken byly velké obdélníkové otvory, nezasklené.

Procházel jsem tudy s asistentkou a přemýšleli jsme, kde asi bude která kancelář, kde jídelna, kde recepce, kde místnost pro úklid, zkrátka běžné problémy. Pak jsme přišli k otvoru pro okno a rozhlédli se po okolí.

Výhled byl opravdu pěkný, stromy, skoro samá zeleň, jen sem tam střecha nějakého menšího domu. "Pěkný výhled," řekl jsem, asistentka přikývla a dodala: "Taky se mi líbí."

Pak jsme se otočili od budoucích oken zpět dovnitř a šli jsme nazpátek. V jednom místě už byla v jinak prázdném prostoru vybudovaná místnost, o jejímž účelu nebylo nutno pochybovat. Ostatně levé dveře se stylizovanou holčičkou a pravé dveře se stylizovaným chlapečkem dávaly jasně najevo, k čemu tato místnost slouží.

U dveří s chlapečkem mě asistentka pevně chytila za loket, otevřela je a natlačila mě dovnitř.

"Ale já už byl," zaprotestoval jsem, ale to už se za mnou dveře zaklaply, naopak se otevřely ty vedlejší s holčičkou.

V místnosti byla jedna jediná mušle, a přestože jsem opravdu použil záchod před několika málo chvílemi, symbolicky jsem se k té mušli postavil. Co kdyby.

Pak jsem udělal chybu. Podíval jsem se doleva.

Mezi pánskou a dámskou částí nebyla žádná zeď ani příčka. Dámskou část odlišovala jen jiná barva dlaždic. Takže jsem na vlastní oči viděl, jak asistentka přišla ke svému záchodu, vyhrnula si béžové šaty, pod kterými neměla žádné spodní prádlo, rozkošně usedla a počala sobě ulevovat.

"Tak si myslím," prohlásil jsem, "že po tomto zážitku už nemůžeme být kámoši," a jemně jsem stočil zrak směrem k asistentce, která už dokončila, pro co přišla, a nyní se postavila, a s šaty stále ještě vysoko vyhrnutými se otírala jakýmsi nevalně vypadajícím toaletním papírem.

"To snad můžeme," prohlásila, když dokončila i tuto činnost a její šaty opět zakryly, co zakryto být mělo, "zas tak strašný zážitek to přece nebyl."

Konec.

Milí čtenáři, vše, co následovalo po slovu Začátek a předcházelo slovu Konec byl můj dnešní sen těsně před probuzením. A stejně jako v jiných případech, i nyní mám problém s danou asistentkou jednat, protože stačí ji zahlédnout na chodbě a mně před oči skočí představa jejích vysoko vyhrnutých šatů a absence jejího spodního prádla.

A Dejdar není člověk, Dejdar je bůh!

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Výprava k vévodovi

Jak ono to vlastně...

Stane se, že usnete doma ve své pohodlné posteli. Pak se, nic zlého netuše, probudíte v lese a zblízka se díváte do očí srnky, která si vás zálibně prohlíží.

V té chvíli jsem naprosto neartikulovaně zařval. Srnka neutekla hned. Jen se otočila a vystrčila na mě svůj bílý zadek. Lekl jsem se, že bude pouštět bobky, ale naštěstí to neudělala. Pak odkráčela mezi stromy.

"Co se to... to...?" zkoušel jsem se zeptat sám sebe, ale na nic jsem nepřicházel. Někde tu musí být nějaké vysvětlení.
"Éééé, je tu někdóó?" ozval se kousek ode mě hlas připomínající Luďka Sobotu.
"Tady," řekl jsem normálně. Houští kousek od mé hlavy se rozhrnulo a objevil se člověk v čemsi, co připomínalo černou vestu, ke které nějaký taškář přišil rukávy od sněhobílé letní košile, a v černých plandavých kalhotách. A co bylo nejdivnější - on nejen, že jako Luděk Sobota mluvil, on tak i vypadal!
"Co tu děláš, ééé, člověče?" zeptal se.
"Já nevím," přiznal jsem po pravdě. "Před chvílí jsem se tu probudil a nevím, kde jsem ani co je za den."
"A proč jsi tak divně ustrojený?" zeptal se.
Chtěl jsem něco namítnout, ale pak mi došlo, že na tom něco je. Podíval jsem se na sebe a musel jsem uznat, že mé modrobílé trenýrky se žlutými andílky musí působit podivně bez ohledu na to, který den je.
"To taky nevím," povzdechl jsem si.
"Tak pojď se mnou," zamečel ten člověk, "nějaké ošacení ti dám."

Šel jsem s tím divným člověkem, až jsme došli na kraj lesa, kde začínala malá dědina. Nad ní se tyčil hrad. Ten hrad jsem už někde viděl, ale nemohl jsem si za nic na světě vzpomenout, kde.
"Já bydlím tady," řekl můj průvodce a vešel do jednoho z dřevěných domků. Uvnitř bylo šero a neuvěřitelný nepořádek. "Tady," otevřel starožitnou truhlu, "třeba toto si zkus." A podal mi dva kusy oděvu. První byla halena šedé barvy, která by mi seděla, kdybych měl kratší paže. Druhé byly kalhoty, ne tak plandavé jako ty jeho, ale přece jen trochu ano. Navíc mi končily v půli lýtek.
"To bude dobré," řekl. "Teď ještě boty," a podal mi boty se špičkami zdviženými vzhůru.
Zkusil jsem si ty boty a chodil jsem v nich jako kachna.
"To půjde," řekl můj společník. "Teď ale potřebuji pomoc. Pojď," vzal něco ze stolu, chytil mě za paži a vyšli jsme z domu ven.
Vesnice byla prázdná. "Kde jsou všichni lidi?" zeptal jsem se. Můj společník pokrčil rameny: "Mnoho jich pracuje na poli, ostatní mají práci v hradu. Tam jdeme," a pohybem hlavy ukázal na hrad na kopci.
"Co tam budeme dělat?" zajímal jsem se.
"Musím něco vyřídit s panem vévodou," odpověděl takovým hlasem, že mi bylo jasné, že z něj už ani slovo nedostanu.
Neměl jsem hodinky, ale asi tak půl hodiny jsme šli, než jsme prošli první branou.
"To tu nikdo nestráží?" podivil jsem se.
"Ne," odpověděl, "První a druhá brána jsou normálně průchozí. Na hlavní nádvoří může přijít každý člověk. Pak je třetí brána a za ní hlavní část hradu. Tam už stráže jsou."
Za první branou byl dřevěný most ke druhé bráně. I tou jsme prošli bez problémů.
"Tohle je to hlavní nádvoří?" zeptal jsem se.
"Ano," odpověděl zamyšleně. "A tady provedeme to, proč jsme přišli."
"A co to je?" zajímal jsem se.
"Na," podal mi kovové cosi, co vypadalo jako kus hřebenu se třemi silnými zuby. "Tímhle," ukázal na tupou část toho čehosi, "když se někoho dotkneš, ten hned ztratí vědomí a celý den a celou noc se neprobere." Sám držel v ruce úplně stejnou věc.
"No teda," uznale jsem pokýval hlavou, "a jak jsi to vymyslel?"
"Jsem čaroděj," řekl skromně. Pak zpozorněl: "A hele," řekl, "tam kráčí vévoda."
Vévoda byl oblečen v bílé haleně opásané zlatým pásem a v bílých kalhotech, které bych normálně označil za elasťáky. Měl vlnité světlé vlasy a v mé době by jako pseudorockový zpěvák dobyl srdce nejedné náctileté holky.
"Tak pozor," upozornil mě čaroděj, "tímhle se musíš dotknout vévody. Na ty jeho společníky budu stačit sám."
Pak se to stalo. Zrovna když se vévoda v doprovodu dvou dalších mužů dostal na dosah k nám, čaroděj zaútočil. Nejprve přiložil svůj vynález ke krku jednoho z mužů, a když ten klesl k zemi, udělal totéž s tím druhým.
"No tak," křikl na mě, "na co čekáš?"
Postavil jsem se proti vévodovi a dotkl jsem se ho tím čarodějovým vynálezem. Vévoda se sesunul k zemi.
"A máme to," prohlásil čaroděj spokojeně.
"Ne," odporoval jsem, "podívej se, nemáme."
Vévoda se totiž začal zvedat.
"Na co čekáš, dělej," vykřikl čaroděj.
Podruhé jsem se dotkl vévody čarodějovým vynálezem. Znovu se sesunul k zemi.
"Tak a jdeme," řekl čaroděj, "teď budu mít dost času na to, abych..."
"Na ně," ozval se výkřik od třetí brány, ze které se vyvalila skupina halapartníků. A ten, co běžel jako první, ukazoval na mě a čaroděje.
"Utíkej," vykřikl čaroděj, vyškubl mi z ruky svůj vynález, oba kousky kovu hodil na zem, čímž vyvolal kouřový efekt.
Vzal jsem nohy na ramena a utíkal. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že vévoda opět stojí a běží za mnou.
Přes dřevěný most jsem vběhl do první brány. Tam stály tři ženy. Jedna z nich stála zády ke mně, byla černovlasá v bílých (ale ne nevěstovských) šatech. Tu jsem chytl za loket a zaběhl s ní za otevřenou půlku vrat v bráně.
"Co se děje?" zašeptala.
"Honí mě vévoda a halapartníci," zašeptal jsem já. Chápavě pokývala hlavou.
Náhle jsem si všiml, že škvírou mezi prkny, z nichž byla stlučena ta otevřená půlka vrat, za kterou jsme se skrývali, nás někdo pozoruje. Malý kluk, asi desetiletý. Když zachytil můj pohled, vítězoslavně se usmál. Pak odhrnul tu půlku vrat, za kterou jsme stáli, a namířil na mě samostříl. Krucinál!
"Neblázni," okřikla ho tiše moje společnice, "nemůžeš zabít otce mého ještě nenarozeného dítěte."
Ztuhl jsem. Nejsem v této divné oblasti a divné době ještě ani den a už se mnou tahle žena čeká dítě?
Kluk se zamyslel, pak chápavě pokýval hlavou, znovu přisunul tu půlku vrat k nám, otočil se směrem k halapartníkům a zvolal: "Tady není!"
Šutr, který mi v té chvíli spadl ze srdce, musel být slyšet až na druhé straně světa....

Píp, píp, píííííííííííp

Tak. A je po snu. Dnes během dne mě napadlo docela zajímavé pokračování, ale nechám ho zatím "uležet".

Hezký den!

Celý text

Jízda děsu v automobilu Š120

"Tak šťastnou cestu," zamávali nám, já sešlápnul spojku, zařadil jedničku... a rozjeli jsme se. Tmavě vínová škodovka stodváca se houpavě vydala skrz vesnici. Měl jsem co dělat, abych udržel ukazatel rychlosti pod padesátkou.
Pavlínka seděla na sedadle spolujezdce, kde správně neměla co dělat. Navíc nebyla v dětské sedačce ani nebyla připoutaná. Ale nevypadala, že by jí to vadilo.
Za chvíli jsme dojeli k hlavní silnici, spustil jsem levý blinkr a snažil se vjet do příslušného jízdního pruhu. Na poslední chvíli jsem ale volant strhnul - odleva přijíždělo auto a nevypadalo, že by mělo tendence pouštět někoho z vedlejší silnice.
Strhl jsem naše auto znovu doleva, takže jsme se ocitli vedle hlavní silnice. Pak jsem zařadil zpátečku a vrátil se na tu vedlejší, ze které jsme původně přijížděli. Projíždějící auto mělo na dveřích napsáno velkými písmeny MĚSTSKÁ POLICIE BRNO. A sakra!
"Pavlínko, to jsou policajti," oznámil jsem dceři. Bylo jí to jedno.
Dostali jsme se do správného jízdního pruhu a rozjeli se. Zase jsem usilovně držel tachometr pod padesátkou.
"A proč to jsou policajti?" zeptala se dcera nevinně.
"Pavlínko, kdyby nás zastavili, tak máme průšvih. Ty nejsi v sedačce, nejsi připoutaná, sedíš vpředu," vypočítával jsem, "já taky nejsem připoutaný, nemám u sebe řidičák ani jiné doklady, takže moje jediné štěstí je," cvakl jsem ovladačem světel, "že aspoň svítím. Protože kdybych ani nesvítil, tak nevím, jak se dostaneme domů."
Vyjeli jsme z vesnice, tak jsem tomu mohl trochu přidat.
"A tati," ozvala se zase Pavlínka, "kdy už tam budeme?"
"Asi za dvě hodiny," řekl jsem, "když to pojede dobře," a křečovitě se držel volantu asi tak jako tonoucí onoho pověstného stébla.
"A co když mi bude špatně?" nahodila Pavlínka.
"Cože?" opáčil jsem, a protože jsme zrovna jeli po rovném úseku, mohl jsem na ni krátce pohlédnout. Zděsil jsem se. Má dcera sedí v autě a má na sobě jen zástěrku s obrázky ježků, punčocháčky a bačkorky!!!!
"Ty ses neustrojila?" zeptal jsem se a produpnul postupně všechny pedály, protože jsme se nebezpečně blízko přiblížili zadní stěně skříňové Avie.
"Ne," prohlásila dcera s nevinností sobě vlastní.
"Kruciš," odpověděl jsem.
"Tati, proč říkáš kruciš?" zajímalo dceru.
Vydal jsem se na předjíždění Avie a když jsem se konečně dostal do správného pruhu, oddechl jsem si.
"Protože až nás máma uvidí, že nejsi ustrojená, tak se bude zlobit, víš?"
"Neboj, tati, nebude," chlácholila mě dcera.
"A kde máš vlastně boty?" zeptal jsem se.
"V batůžku," a ukázala na zadní sedadla, kde ležel její batůžek, do kterého se vejdou maximálně bačkorky pro panenku.
"A kde máš další oblečení?" ptal jsem se, když jsme se vyhnuli vrávorajícímu chodci. Ať jsem dělal, co jsem dělal, auto se i v zatáčkách řítilo osmdesátkou a odmítalo zpomalit.
"Ve tvojí tašce," oznámila mi dcera tónem, ze kterého bylo slyšet, že nechápe, jak tohle můžu nevědět.
"Naštěstí," zahučel jsem a intenzivně dupal na brzdu. Autu to vůbec nevadilo...

O něco přes dvě hodiny později...

"Ale stejně," řekl tchán a upil kafe, "to je poznat na dálku, když jedeš ty. Nikdo jiný nejezdí tak, jako by chtěl jet pomalu a rychle zároveň."
"Jak to?" podivil jsem se, "Vždyť jsem rychlost dodržoval a nikde neboural."
"No to máš pravdu," souhlasil tchán, "ale už když jsem viděl, že po silnici jede nějaké auto, tak podle té nervózní jízdy jsem poznal, že to jsi ty, prostě."

Píp-píp-píp, píp-píp-píp, píp-píp-píp, píp-píp-píp-píp, píp-píp-píp-píp, píp-píp-píp-píp, píp-píp-píp-píp...

Otevřel jsem oči, zatlačil budík a vylezl z postele. Tak a teď nevím, co jsem v tom snu dědovi odpověděl.

Hezký den!

Celý text

Hlídání

Úkol, který jsem dostal, nebyl složitý. Hlídat jednu jedenáctiletou holku, aby se jí nic nestalo.

Teď zrovna byla ve škole.

"A kdo jste vy?" zeptala se mě učitelka. "Já ji hlídám," posunul jsem hlavou ke své chráněnkyni. "No," řekla učitelka, "nemusíte se bát, ve třídě si ji ohlídám," a zavřela třídu a nechala mě na chodbě.

Zůstal jsem sám, rozložil jsem si noviny a začetl se do nich. Nudil jsem se tak, že jsem si dokonce četl i stránky o ekonomice, které normálně přeskakuji.

Najednou zazvonilo. Lekl jsem se, až jsem sebou trhnul.

"To už ti končí škola?" zeptal jsem se, když má chráněnkyně vyšla ze třídy.

"Hm," udělala jako že ano a šli jsme do šatny.

"Jé, to je tvůj nový kluk?" ozval se tlouštík v šedé mikině a ukazoval na mě.

"Nech toho, Filipe," okřikla ho moje chráněnkyně.

"Ty jsi její kluk?" zeptal se mě ten tlouštík zblízka. Nebýt mojí věkové, výškové a silové převahy, jednu bych mu fláknul.

"Promiň," řekla mi má chráněnkyně a vyšli jsme ze šatny ven. Za chvíli jsme byli i před školou.
"Máš pěkné spolužáky," poznamenal jsem.
"Filip je pitomec," konstatovala zlehka.
"Takže jdeme domů?" ujistil jsem se.
"No jo," natáhla a začala se loudat za mnou.
"Podívej," řekl jsem. "Když tě mám hlídat, nemůžeš chodit za mnou. Musíš jít vedle mě nebo přede mnou. Vyber si."
Se zafuněním se zařadila přede mne a takhle jsme šli, až jsme došli k paneláku, který vypadal, že mu chybí třetí rozměr.
"Tady bydlíš?" zeptal jsem se.
Přikývla hlavou, zatlačila do dveří a vešli jsme dovnitř.
Potkali jsme nějakou starou babku a pozdravili ji.
Šli jsme po schodech a potkali ženu cikánského původu.
"Ahoj, Vendulko," řekla mojí chráněnkyni. "A kdo je tohle?"
Vendulka na mě vrhla varovný pohled, který znamenal, že mám mlčet.
"Jo, tak to zase budu muset poslouchat za dveřma," řekla cikánka a odešla.
"Kdo to je?" zeptal jsem se.
"Hrozná drbna," zafuněla Vendulka. Pak jsme šli doleva, dlouhou chodbou, na konci chodby doprava do další dlouhé chodby, pak zase doleva, rovně, doleva, po schodech nahoru, rovně a doprava. Tam byly dveře a na ty Vendulka zaklepala.
"Ty nemáš klíče?" podivil jsem se. Udělala na mě ublížený obličej.
Mezi dveřmi a futry se objevil blonďák s brýlemi.
"Ahoj, to jsem já," řekla Vendulka. Blonďák otevřel a vpustil nás dovnitř.
"To je můj brácha Tomáš," konstatovala Vendulka. Pak ukázala na mě: "A tento pán mě hlídá, ale pšššššt!"
"No jo," řekl Tomáš. Zuli jsme se a vešli do obýváku. Já se usadil v křesle s novinami a potřetí rozečetl sportovní rubriku. Vendulka se o něčem bavila s Tomášem.
Asi za půl hodiny přišly ještě dvě holčičky. Ta větší se na mě podívala a zeptala se: "Co tu děláš?"
"Já ji hlídám," zašeptal jsem. Vendulka přikývla, že jo a dala si prst přes rty. Holky pochopily a odešly s ní ke stolu, kde si roztáhly učení.
Za další hodinu přišla paní - Vendulčina máma. Prohodili jsme spolu pár slov a ona připravila svačinu pro všechny přítomné.
Po svačině pronesla Vendulka, že se jí chce na záchod.
"Hlídám tě, ale na záchod s tebou nepůjdu," řekl jsem rezolutně.
"Nebojte se, to zvládneme samy," řekla Vendulčina máma a odvedla ji. Uklidnil jsem se, až když jsem viděl, že za dveřmi, které otevřela, je opravdu WC mísa.
Chvíli jsem tak korzoval bytem, až jsem uslyšel spláchnutí. Za chvíli vyšla Vendulka i s mámou ze dveří.
"Tak jaké to bylo?" usmál jsem se na ni přívětivě.
Zakroutila hlavou a zrudla v obličeji. Pak...

Pí-pí-píp, pí-pí-píp, pí-pí-píp, pí-pí-pí-píp, pí-pí-pí-píp...

Otevřel jsem oči, zazíval, zamáčkl budík a vymotal se s postele. Tak a teď můžu jen doufat, že se Vendulce z mého snu nic zlého nestalo.

Hezký den!

Celý text

Sny a jiné podobné

Zase mě někdo předběhl s tématem. Tentokrát to byla Lara.

Občas se v mých snech dějí věci, ze kterých se budím s hrůzou. Ve svých snech jsem už:

- prchal před mafiány v kamiónu (v tom kamiónu byli ti mafiáni, já prchal před nima)

- běžel do schodů ve výškové budově, abych zjistil, že v nejvyšším patře nejsou žádné dveře

- byl unášen rodinou mé bývalé přítelkyně Ilony (v Praze na pěší zóně v letním odpoledni)

- seděl ve vlaku, který jel pozpátku do Moskvy

- řídil Trabanta, který nešel zastavit, a tak podobně.

Tři poslední sny, které mi přišly do mysli, byly následující:

V tom prvním jsem se vozil ve stříbrném Ferrari.

Ve druhém jsem, coby pubertální mladík, prchal z domu.

Ve třetím jsem byl znovu na srazu s dávnými kamarády v Jindřichově Hradci.

Tak nevím, zda na těch řečech ve snářích něco je, a zda mě na základě toho, co se mi zdá, čeká něco pozitivního či negativního.

Hezký den!

Celý text