Asi tak tři dny poté, co jsem
oslovil tehdejší stále ještě kolegyni, aniž bych tušil, že se z ní záhy stane moje vyvolená milovaná milující nastávající, mi má milovaná (ano, tou dobou už jsem to nemusel tušit, bylo to jasnější než tma) položila otázku z kategorie zásadních, a to, co že mám v plánu konat poslední dva červnové a první červencový den. Po pravdě (protože jinak to ani neumím) jsem odpověděl, že nevím a položil protiotázku, zda má něco v plánu. Má milovaná pak šikovně kladenými otázkami zjistila, že jsem kdysi dávno ve zlatých devadesátých letech pádloval na Jizeře a na Sázavě, načež mi sdělila, že ve zmíněné dny mě čeká Vltava, kterou zhudebnil Bedřich Smetana, ten, co se narodil v litomyšlském pivovaru a o kterém zase až někdy jindy.
Na několik následujících dní jsme toto téma otevírali jen náznakově, až přišel poslední červnový týden. Během středečního rande jsme si navzájem sdělili co a jak a dohodli se, že se v pátek sejdeme odpoledne a v sobotu ráno tak nějak vyrazíme. Dojednáno, vykonáno. V pátek jsem přijel k sobě, osprchoval se, převlékl se, hodil batoh na záda a vyrazil přes kus Prahy ke své milované. Ta na mě, což není divu, čekala a chvíli poté, co jsme se radostně přivítali, jsme vyrazili ještě na nákup potravin, které se budou hodit. A večer jsme pak šli spát s tím, že ráno vstáváme relativně brzy.
Den první
Úderem šesté hodiny se rozezněla budící melodie. Vysoukali jsme se z pod deky, nasnídali, nechali proběhnout myšky, sbalili vše potřebné a nasedli do vozu mé milované, abychom se s veselým srdcem rozloučili s Prahou. Po několika kilometrech jízdy jsme provedli zastávku za účelem doplnění pohonných hmot a pak jsme pokračovali dál a dál k jihu. A když jsme minuli i České Budějovice, kde by, jak známo, chtěl žít každý, kromě Vavrocha teda, šinuli jsme si to směrem k Českému Krumlovu.
Jenže. Jenže v Krumlově jsme tak nějak minuli správnou odbočku a aniž bychom to měli v plánu, o chvíli později jsme si prohlíželi Lipno. S ohledem na fakt, že jsme se měli nacházet poměrně jinde, se mé milované povedlo telefonicky vykomunikovat vše potřebné, abychom o několik desítek minut později brzdili ve Vyšším Brodě. Tam jsme se rozhodli strávit čas věnovaný čekání na další účastníky výpravy obědem, což se ukázalo jako skvělý tah. A chvíli poté, co se sešli nebo sjeli všichni účastníci, jsme si šli pro pádla, barely a hlavně nafukovací baraky.
A netrvalo dlouho a nastal čas chopit se pádel. I usedli jsme s mou milovanou do loďky, já vzadu, a zabrali jsme. Několik prvních desítek metrů a minut to vypadalo, že pořádáme vyhlídkovou show pro náhodné diváky, zejména, když jsme si zblízka prohlédli oba břehy a zjistili, že zbylých sedm lodí z naší výpravy je daleko předaleko před námi. Ovšem pak se stala nějaká záhadná změna podmínek, zkrátka se mi vrátily vodácké instinkty a vyrazili jsme kupředu. A to bylo dobře. Netrvalo totiž dlouho a zbytek výpravy jsme nejen dohnali, navíc, považte, milí čtenáři a o nic méně milé čtenářky, některé z nich dokonce předehnali, což se projevilo už při občerstvovací zastávce.
A po krátkém občerstvení jsme se vydali směrem k Rožmberku. Instrukce zněly jasně. Za jezem doleva. A protože jsme se dokázali při pádlování dost dobře sehrát, byli jsme v Rožmberku jako první a bez problémů loď zaparkovali, vytáhli nahoru na břeh a obrátili dnem vzhůru. Chvíli jsme si užívali to, že jsme v cíli jako první, dokud mé milované nezazvonil telefon s tím, že jsme sice v cíli, ale v jiném, než ve kterém jsme měli být, čili že jsme asi o 200 metrů dál. I vydali jsme se hledat zbytek výpravy a radost, která propukla, když jsme se znovu sešli, se nedá vypsat běžnými lidskými slovy.
Řidiči, včetně mé milované, se vydali pro svá auta, aby se po chvíli vrátili a pak mohla celá kolona pokračovat do našeho nocležiště neboli kempu Branná. Nejprve jsme takticky zvolili místo pro stavbu stanu. A poté, co byl stan postaven a připraven k nastěhování, jsme zašli do místní restaurace na večeři.
Poté následovala večerní zábava u ohně a pak už byl čas zalehnout a spát. A tehdy jsem si uvědomil, že místo pro stavbu stanu jsme sice takticky zvolili výborně, nepočítali jsme však s kořeny okolostojících stromů, které nepříjemně tlačily do všeho, do čeho tlačit mohly.
Den druhý
Po ranním probuzení konstatuji, že na spaní ve stanu nebudu asi nikdy dost starý. Vymotáme se ven, provedeme nejnezbytnější ranní hygienu a důstojně se nasnídáme. Během dopoledne proběhnou ranní rituály u všech členů výpravy, díky čemuž můžeme konstatovat, že máme velkou výhodu v tom, že jako jediná dvojice nemáme s sebou žádné dítě.
Plán druhého dne je vrátit se do Rožmberka a dopádlovat ke kempu. Chvíli před dvanáctou jsme na začátku této trasy. Spolu s mou milovanou se loučíme se zbytkem výpravy a jdeme si pro naši loď. Opatrně ji spouštíme na hladinu a čekáme na ostatní. Když se objeví větší než nemalé množství lodí z naší výpravy, vyrážíme kupředu, cíl už máme v dohledu.
Oproti včerejšku nejedeme tolik na výkon a víc si užíváme kochání se přírodou. Nechybí tradiční občerstvovací mezizastávka a následné doplutí do cíle. A i když tentokrát nejsme v cíli úplně první, radost z plavby nám to nekazí. Když se moje milovaná vrátí s ostatními řidiči, jdeme opět do restaurace na večeři, chvíli nasloucháme taktické poradě ohledně plánu posledního dne, nakonec však usínáme jako jedni z prvních, jestli ne úplně první.
Den třetí
Protože hlavní část taktické porady jsme zaspali, dovídáme se to, co jsme předtím jen tušili, čili že poté, co sklidíme svoje stany, naložíme lodě na auta a pojedeme na kus cesty do Větřní, kde za papírnou nasedneme do lodí, řidiči a řidičky se k nám přidají u Papouščí skály a takhle se došineme až do Českého Krumlova. I vrháme se do balení, skládání, nakládání, uklízení a podobných aktivit. A poté, co na střeše auta upevníme loď, vyrážíme.
O tom, že ve Větřní je papírna, vím od svých osmi nebo devíti (o tom se dodnes vedou spory) let. A za ní je most, po kterém přejedeme, sundáme loď a je nejvyšší čas vyrazit. Dovídám se, že až k Papouščí skále budu pádlovat sám. Zděsím se. Naštěstí jen na chvíli. Přendávat si pádlo z ruky do ruky není sice žádná slast, zejména když na pravé straně pádluji „přes ruku,“ ale po chvíli už mám ten grif a jedu si jako král Vltavy.
A krátce před mezipřistáním zaslechnu za sebou sborovou recitaci, ze které rozumím pravidelně opakované frázi „hoky koky rotace,“ což mě přinutí pootočit hlavu. A o pár vteřin později mě míjí plně obsazený raft, kde vpředu sedí dvě ženy dámského pohlaví, které lehce rozeznám podle slamáků. Uctivě se s nimi pozdravím, načež mi jedna z nich položí otázku: „A kde máte ženu?“
„Za chvíli si mě támhle vyzvedne,“ ukážu k Papouščí skále.
„A jste si jistý, že na ni chcete čekat?“ zeptá se mě druhá žena z raftu.
„Naprosto jistý,“ odpovídám a dodávám, že kromě toho, že moje milovaná je prostě moje osudová žena, má u sebe navíc i moje věci.
„No jestli Vám jde o peníze, tak ty Vám půjčíme, my jich máme dost,“ vyhazuje maximální trumf první žena z raftu, ale to už pádluji ke břehu, s raftem se loučím a na břehu už na mě mává moje milovaná.
Probíhá další občerstvovací pauza, po které nasedáme do lodí a vyrážíme do Krumlova. Už v kompletní sestavě. Projíždíme jezy, které jsou testem mého strachu z ponoření se pod vodu a při dalším mezipřistání v centru Českého Krumlova nejsme sice první, ale koho by trápila taková prkotina.
Procházíme se městem a dáváme si ovocnou zmrzlinu a o chvíli později v útulné kavárně ledovou kávu. Poté se volnou chůzí vrátíme k lodi, loď umístíme na hladinu a vydáme se do cíle. A protože jako správný flegmatik se správnou melancholičkou tvoříme dokonale sehranou dvojici, už nikoho nepřekvapí, že závěr plavby probíhá v pohodě a v definitivním cíli jsme opět, ano, jako první. Ovšem sotva se převlékneme do suchých věcí, dorazí ostatní lodě naší výpravy. Následně vracíme lodě, pádla a barely, srdečně se loučíme se zbytkem výpravy, usedáme do auta a vydáváme se na pohodovou cestu domů včetně opojné závěrečné jízdy po Pražském okruhu.
Závěr
Ano, stálo to za to. Ano, jsem rád, že jsme tam spolu jeli. Ano, měl jsem v některých chvílích i strach. Ano, můj strach byl neoprávněný. Ano, pojedeme příště zase.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
