Protože první
korunku jsem dostal už před tolika lety, že to skoro ani není pravda, přišel čas k nasazení její sestry. Zatímco původní
korunka zdobí pětku vlevo dole, tu novou se zubařka rozhodla nasadit na čtyřku vpravo nahoře.
„No to jsou k nám hosti,“ vítala mě svým typickým úsměvem recepční, která v této klinice má na starosti obsluhu recepce a odesílání pacientů k jednotlivým lékařům. Já jí už od své přibližně třetí návštěvy nemusím hlásit ani kdo jsem ani za kým jdu, obojí si velmi dobře pamatuje. Na tom ostatně není nic divného, má nevšední osobnost si takový přístup zaslouží.
Sedím v čekárně a čekárnou stíny se plouží. Přicházejí další a další pacienti a rozsazují se strategicky tak, aby to pak měli blízko do ordinací jednotlivých rvikořenů. Já sedím přímo naproti vchodu do ordinace své zubařky, někde v dálce hraje rádio a já se zcela mimovolně vlním do rytmu písně, která právě hraje. Vlním se v sedě a je mi fuk, jestli si někdo myslí, že jsem blázen.
Mými konkurentkami v souboji o vstup do ordinace mé zubařky jsou dvě ženy. Jedna z nich je věkově přibližně v mé věkové kategorii a působí dojmem přísné učitelky nebo úřednice z úřadu práce. A druhá už od pohledu pamatuje dobu, kdy Mrtvé moře bylo teprve marod. Ta jde nakonec do ordinace jako první, ačkoli zrovna u ní je mi divné, co dělá u zubařky, když při úsměvu odhalí všechny dva své zbývající zuby.
Ale už je pryč a já plavným krokem vstupuji do ordinace své zubařky, které tentokrát asistuje alternativní sestra, neboť ta, která je v ordinaci obvykle, stále ještě vystavuje své křivky jižnímu slunci. Usazuji se pohodlně do mučícího křesla. Zubařka si počká, až před ní doširoka rozevřu svá ústa, poté se s nepředstíranou zálibou podívá do míst, která budou tento den středobodem jejího zájmu, vesele se usměje a začne mi do úst stříkat něco studeného a alternativní sestra dodá do mých úst odsávačku. Pak si zubařka v mých ústech něco přeměřuje, já klidně dýchám zhluboka, nehty si nekoušu, i když jsem si nedal víno, věřím, že to bude v pořádku. Po chvíli se zubařka i s alternativní sestrou vracejí, něco někde šolíchají a pak mi nandává zbrusu novou korunku. Musí pořádně zatlačit, až se divím, kde v sobě našla tolik síly. Ale statečně držím, jsem opravdu drsňák.
Po necelých pěti minutách mi zubařka sdělí, že si mohu vypláchnout. Lačně se vrhám na plastový kelímek s vodou, liji si ji do úst, promíchávám se svými slinami a pak to vše vypouštím do odtoku a pozoruji podivnou hmotu, jak mizí kdesi v kanalizaci.
„A to je všechno,“ usmívá se na mě zubařka a požádá mě o dva podpisy. A já se s ní srdečně loučím, stejně tak i s recepční a cítím, že poloprázdné místo v čelisti je opět dokonale plné. Zkusím se na sebe usmát do zrcadla a můj úsměv září tak, že se skoro sám sebe leknu.
Takže mám v místě, kde má většina lidí čtyřku vpravo nahoře, novou epesní korunku a hned si připadám lépe.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
