Postavičky všelijaké

Milí čtenáři,
ti z vás, kteří čtou mé duchaplné příspěvky pravidelně, dělají si z nich výpisky, které po bezesných nocích studují a srovnávají s texty jiných klasiků, či si mé příspěvky rovnou tisknou a čtou si je před spaním, aby ještě v poslední chvíli před usnutím nad mými slovy rozjímali, si jistě vzpomenou, že občas napíšu něco o lidech, kteří měli to donekonečnaserozprostírající štěstí v tom, že se mnou se potkali, mě na svých cestách životem vídali a jinak byli mnou obohaceni.

Pominu křiklavé případy, jako byli vohnout Mára nebo úchyl Olda či lesbička Klára a budu se věnovat jiným postavičkám, ale jistě ne méně zajímavým.

Doktor Sňatkáč

"Jen se na něj podívej," povídala mi kamarádka Soňa každé ráno, "to mi nikdo nevymluví, že toto je typický sňatkový podvodník," a to říkala vždy ve chvíli, kdy šedivějící seladon s mrožím knírem nastoupil do autobusu, aby pronesl svou každodenní mantru "dobré ráno, jednou Chrudim nemocnice."

"No jo," říkal jsem na to já, "ale co by sňatkový podvodník dělal v nemocnici?" Ano, přátelé, tato otázka nám nedávala spát. "No buďto se léčí, aby mohl pokračovat v kariéře sňatkového podvodníka," uvažovala Soňa, "nebo tam jezdí svádět sestřičky." "To spíš pacientky," pronesl jsem na svůj zvyk nezvykle pesimisticky.

Onen člověk se pokaždé posadil na volné místo vedle některé osoby dámského pohlaví a přibližně podobné věkové kategorie, do jaké patřil sám. To by celkem na charakteristiku sňatkového podvodníka i ukazovalo, leč, přátelé, nebudete tomu věřit, on v následující minutě naprosto brutálně usnul a prospal celou cestu až do svého výstupního bodu. To nás mátlo. A hodně. Na druhou stranu, zase mohl každé ráno říct, že celou cestu do nemocnice spal s tou či onou ženou.

Až jednoho dne se naše neznalost rozptýlila. Onen den byly namrzlé silnice a v jednom úseku se náš autobus měl šplhat do hodně prudkého kopce. A nešlo to. Kopec byl osazen jinými neúspěšnými motorovými vozidly. A tu jsme poznali, jak hluboce jsme se v hodnocení onoho stárnoucího seladona mýlili.

V jednu chvíli, kdy už autobus nabral tím čekáním půlhodinové zpoždění, vzal totiž tento seladon mobil, vycvakal nějaké číslo a na celý autobus do mobilu zařval: "Tady doktor L. Mám zpoždění, musíte začít beze mě." A zavěsil.

A od té chvíle jsme věděli, že náš "sňatkový podvodník" je ve skutečnosti seriózní lékař.

Slečna Umučení

Tato slečna měla na své studentské průkazce napsáno jméno Monika. Ale pro nás byla prostě Umučení.

To bylo tak. Jednoho pondělního rána, kdy byl autobus natřísknutý na maximum, se tato slečna s jedním svým spolužákem zastavila zrovna u dvojsedadla, kde jsme si spokojeně se Soňou seděli. A tato slečně rozvinula následující dialog:

Slečna: "Já bych chtěla vidět to, to Umučení toho, toho, no, toho, jak on se... toho Krista, no."

Spolužák: "On je to dost hnusný film."

Slečna: "To musí bejt bóóóóžííííí."

Zadusili jsme v sobě mohutnou erupci smíchu a dál neposlouchali. Ona slečna nám svou nevšední intelektuální hloubkou pravidelně připravovala nějaké to povyražení. Co na tom, že většinou se projevila jako ta intelektuálně deficitní. Od tohoto rozhovoru jsme jí neřekli jinak než Umučení. Její další rozhovory byly rovněž poutavé a poučné, ale sílu a razanci toho umučovacího neměly.

Paní N.

Paní, jejíž příjmení, jak jsme si ověřili díky slečně Umučení, vskutku začíná na N., nastupovala ve stejné obci jako slečna Umučení. Leč, přátelé, málokdy náš autobus stihla. Pokaždé, když jsme do její obce vjížděli, nalepili jsme se se Soňou k oknu, abychom viděli, zda paní N. už vyrazila. Většinou jsme ji předjížděli v místech, odkud to zkušeným okem bylo na zastávku ještě minimálně pět minut ostré chůze. Ale paní N. nezrychlila, nadále se batolila svým pomalým rozvážným tempem. Když v té vsi nastupovalo hodně lidí, tak to stihla. Ale když jich nastupovalo méně, tak se pravidelně stávalo, že autobus se odlepil od zastávky, aby jel dál, a postavička paní N. se objevila na rohu ulice se zastávkou, aby si prohlédla zadní světla autobusu. Párkrát se stalo, že srdnatí cestovatelé zakřičeli na řidiče, ať na ni počká, on přibrzdil, leč ani tehdy paní N. nezrychlila a kráčela co noha nohu mine.

Jak jsme zjistili časem, paní N. pracovala jako úřednice Krajského úřadu v Pardubicích.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Slunečný

Rodiče mé manželky odjeli na týden do Luhačovic. Ten týden jsme jim zaplatili, jelikož a protože je to už 40 let, co si kdysi dávno řekli "ano". Nebo tak nějak.

Samozřejmě jsem měl obavy, aby dojeli včas a v pořádku, protože jsem věděl o objížďkách, uzávěrách a jiných nepříjemnostech. Jako první se ozvali s tím, že se zastavili ve Vlčnově, aby se podívali na tamní jízdu králů. Inu, proč ne, nakonec.

Pak volali večer. Že jsou na místě, ale že není nikde nikdo, kdo by jim otevřel a ubytoval je. Že se na té jízdě králů zdrželi trošku více a že majitel ubytovacího zařízení nebere mobil.

Nakonec volali, že se dovnitř dostali. A v neděli zase, že se ještě jednou byli podívat na jízdu králů.

Víkend jsme si opravdu užili. V sobotu to ještě nevypadalo, ale v neděli už bylo nádherně. Manželka odvezla naše auto na výměnu pneumatik a za chvíli byla zpátky i s autem a želvou. Želvu jsme vypustili do prostoru zahrady a užívali si volna. I když jsme neopékali teda. Ale do lesa jsme zašli, protože naše děti baví sbírat šišky. Každé dítě nasbíralo košík šišek a volným tempem jsme se vraceli domů. Ani by mě nenapadlo, jak zábavné může být zahánění slepic. Zahnal jsem jich jen pět, ale v kurníku byl plný stav. Jak se tam dostaly ty ostatní, jsem se nedověděl.

A byl konec víkendu a pro mě nastal další pracovní týden v novém zaměstnání....

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Společenský večer

Hodnotit první kulturně-poznávací večer s novopečenými kolegy musím jen a jen opatrně, protože přece jen bylo vidět, že jsem v práci úplný nováček a zas tak moc dobře se ještě mezi lidma neorientuju. Ano, takové menší seznamovací kolečko jsem si hned první den odbyl, ale než se v té mojí hlavě vytvoří propojení databáze obličejů s databází jmen, bude to ještě nějakou chvilku trvat.

V pátek po pracovní době jsem tedy čekal, zda se nade mnou někdo smiluje a odveze mě na místo určení. Nakonec se tak stalo a na místě (fotbalové hřiště v nedaleké vsi) jsme byli jako jedni z prvních. Jak se místo postupně zaplňovalo, znejistěl jsem. Asi 80% účastníků bylo na první pohled dámského pohlaví (teda, ne že bych jim koukal na pohlaví, ale jisté obecně platné rozlišovací znaky nebylo lze přehlédnout), takže jsem se skoro začínal bát, že o pořádné chlapské objetí nezavadím.

Ale ani tento můj pesimistický náhled neměl mít dlouhého trvání. Místo se zaplnilo lidmi různého věku a početní poměr nás statečných odhodlaných mužů vůči přítomným ženám se viditelně vylepšil.

Ani lehký májový déšť nemohl zkalit tu krásnou atmosféru společného setkávání, povídání, sdělování, dotazování, seznamování a obecného popíjení. Hráči podivné hry, při níž se hází objekty kulovitého tvaru na místo v trávě dohráli a mohlo následovat společné opékání vlastnoručně donesených vysokokvalitních uzenin. I byla toť zábava vpravdě družná, i o hořčici jsme se podělili.

A když přišel vskutku silný liják, i tomu jsme se vysmáli a pod stříšku se ukryli, kde pokračovala družná debata, až chvílemi slova vlastního slyšet nebylo. Piva bylo dosti, i jiných tekutých pochutin, leč i povinnost rodinná volala, i nezbylo než do automobilů se rozesadit a k domovu se rozjet.

Ještě v autě ženě svojí zprávu jsem poslal, nechť očekává můj příjezd a krátce po hodině deváté jsem již do obydlí svého vstupoval, bych se o svou radost z dobře odvedené práce v prvním pracovním týdnu svém podělil.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Mravoučný

Nebojte se, přátelé, kamarádi, mí drazí čtenáři, mé drahé čtenářky, jsem tu opět s mravoučnými historkami ze svého pohnutého života.

Sotva jsem se na novém pracovišti začal rozkoukávat, nastaly mi hektické dny. Tyto dny se dají lehce charakterizovat tím, že řešením jednoho problému (i když slovo "problém" vynalezli neúspěšní lidé ve snaze omluvit svou neúspěšnost) vzniknou minimálně čtyři další.

Pozitivum ovšem je to, že už druhý den svého zbrusu fungl nového pracovního poměru jsem si zajistil místo v jednom z mnoha automobilů svých zkušenějších kolegyň, díky čemuž se pravidelná osádka jejího auta rozrostla o nepřehlédnutelný chlapský prvek (tedy o mě, jasný?).

Takže ráno vstávám v době, kdy jsem ještě před týdnem byl už na cestě do práce či už rovnou v práci samotné, pak pomáhám při přípravě snídaně, dohlédnu na ustrojení dcery a společně vyrážíme do ulic. Dceru opustím s krvácejícím srdcem před její školou a odcházím ulicemi dál, kde pak za kruháčem čekám ve směru k okresnímu městu, aby se za chvíli objevil v zatáčce vůz, jehož řidička umně zastavuje u mě (to byla werichovská slovní hříčka, za kterou se samozřejmě omlouvám), já nasedám, spolu se mnou další osoby dámského pohlaví a míříme k pracovišti, kde na parkovišti kolegyně-řidička umně zastavuje a pak se rozcházíme na svá pracoviště.

Protože zkušenější kolega, který na rozdíl ode mne ví, co a jak kde a kdy funguje, si dovoluje, prožívám tento týden velmi hektické dny, ale naštěstí ze všech bitev vycházím když už ne jako vítěz, tak aspoň jako neporažený.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

První dojmy

No prostě mi to nedá.

Ano, přátelé, v pondělí jsem navázal nový pracovní poměr. Je to tak. Po více než šesti letech jsem se zbavil potřeby vstávat ráno v dobu, kdy ještě každý slušný člověk spí a večer přicházet domů v době, kdy už každý slušný člověk spí.

Kupodivu na to, že děti po svém probuzení mě vidí doma, jsem si zvykl velice rychle.

První den jsem byl úplně odvařený. Úvodní proškolení, pak bezpečnost práce, požární ochrana, průchod areálem, informace o tom, co je co a co to dělá... Nacpěte data z terrabajtového diskového pole na jednu standardní floppy 3,5" disketu - moje hlava si připadala jako ta disketa.

Potom jsem byl představen snad všem lidem, co jich v podniku je. Asi u šedesátého z nich jsem si s hrůzou uvědomil, že z těch předchozích padesáti devíti si pamatuju stěží dva. Nebo možná dvě. Snad i proto mi pak k večeru hučelo v šišce, že jsem měl mžitky před očima.

Ale naštěstí mi v paměti utkvěly některé informace týkající se některých lidí v novém podniku (jako za kým a kdy zajít, za kým nechodit, co s kým projednávat před něčím a co po něčem, atd.) a hlavně pozvání na pátečně večerní chlastání (v rámci utužování kolektivu).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

U doktorky

Někteří lidé věří, že svět je starý desítky miliard let.
Někteří lidé věří, že Milan Baroš je fotbalista.
A někteří (speciálně jeden čahoun a jeden liliput) věří, že zavedení regulačních poplatků bude znamenat méně lidí v čekárnách a rychlejší ošetření. Tito lidé zřejmě nikdy nebyli u klasického lékaře pro nás, obyčejné lidi.

Já tam byl. Na vstup do ordinace jsem čekal rekordní 2 hodiny.

„Kouknu se vám do krku,“ oznámila mi paní MUDr. „To bych nedělal, zas tak vábný pohled to není,“ snažil jsem se ji varovat, ale to už jsem měl na jazyku dřevěné cosi a mandle mi osvětlovala miniaturní žárovička. „Dobrý to je,“ oznámila mi paní MUDr. a poslala sestřičku (jak už jsem kdysi psal - zrzečka s pomněnkově modrýma očima), ať připraví vše potřebné k zákroku. Odložil jsem mikinu a srdnatě odhalil levé rameno. Paní doktorka uchopila injekční stříkačku a potom...

... Potom jí zazvonil telefon. Nepříliš potěšena ho vzala, přijala hovor a několik minut osobě na druhé straně něco vysvětlovala. Já jsem si zatím špital se sestřičkou o své teorii Všehomíra a jejích praktických dopadech na běžný život obyvatel Ztebekoule.

„Debil jeden,“ prohlásila paní MUDr. a vbodla jehlu do mého ramene. Na okamžik jsem pocítil potřebu omdlít, ale překonal jsem ji. Pak mi paní MUDr. odborně přelepila místo vpichu a sestřička orazítkovala jiný děsně důležitý papír nazvaný „přezkoušení zdravotní způsobilosti zaměstnance.“

„Tak a co teď?“ zeptala se paní MUDr. „Krev jsme vám ještě nebrali a ani jste nám tu nečural,“ a podívala se na mě tázavým pohledem. „No,“ nahodil jsem váhavě, „ani to není zrovna vábný pohled,“ načež sestřička vyprskla smíchy.

Ale to už se přiblížil čas, abych se s nimi rozloučil. Dostal jsem recept na antialergikum ZODAC, všechny jiné důležité papíry, omluvil jsem se, že jsem přišel bez flašky a pak jsem se vypotácel ven na čerstvý vzduch.

Až v šalině mi došlo, že mě zapomněly zkásnout o cikrtné.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Převratná změna

POZOR!!!
Tento příspěvek vznikal "salámovou metodou" a seřazení jeho odstavců bylo hodně náročné.
Případné překlepy, prosím, omluvte!

Nedávno došlo k dost převratné změně v mém životě. Ta změna se týká pracovní stránky mého života.

Pokud čtete mé výtvory pravidelně a pozorně, a já věřím, že ano, tak jste si zcela jistě všimli, že píšu o tom, že jsem do práce hodně dlouho a hodně daleko dojížděl. To bylo, milé děti, tak:

Kdysi dávno, na konci minulého tisíciletí, jsem žil v Praze. Teprve teď, když o tom píšu, mi dochází, jak dávno už to je, přitom spoustu věcí si vybavuju, jako by se odehrály včera. Obýval jsem pronajaté jednopokojové království poblíž stanice metra Kačerov. K metru to bylo necelých deset minut pěšky, a od metra pak 4 zastávky autobusem do zaměstnání. Nebo možná 5 zastávek. Ale víc už ne.

A tak jsem si spokojeně žil tím, že jsem se ráno nechal dovézt do práce, tam strávil příjemných několik hodin s lidmi, s nimiž jsem docela dost dobře vycházel, odpoledne se svezl domů, volný čas trávil objevováním krás Prahy (bez ohledu na to, co si kdo pod tím představuje) a jinými vesměs příjemnými aktivitami, jako je sjíždění Sázavy na raftu, hraní florbalu či korfbalu a podobně.

A pak jsem jednoho dne potkal slečnu, z níž jsem o rok a tři měsíce - na den přesně si to pamatuju - udělal svoji manželku. A ještě později se nám narodila jedna malá holčička, kterou, když jsem ji dostal asi půl minuty po porodu do náruče, jsem pojmenoval Pavlínka (jméno Pavlínka jsem pro svou dceru plánoval už dobrých deset let před tímto okamžikem).

V pronajatém jednopokojovém království se s malou holčičkou bydlet nedalo, i daly holky vale Praze a já v ní zůstával přes týden sám a na víkend jezdil za manželkou a dcerou. Pak jsem to jednoho dne v Praze zabalil, se slzami v očích jsem se rozloučil s milým šéfem, panu domácímu představil novou nájemnici - svou frýdecko-místeckou kamarádku - a naposled jsem Praze zamamamamamával. Na hlaváku, kde jsem čekal na svůj expres, jsem ještě potkal jednu slečnu, která kdysi, před seznámením s mou manželkou, hrála asi měsíc nebo dva v mém životě významnou roli (opět - bez ohledu na to, co si pod tím kdo představujete).

Tak jsem se ocitl v městečku, kde žijeme dodnes. Samozřejmě jsem měl obíhačku po úřadech - nový trvalý pobyt, změna adresy pro vyúčtování mobilu, pro výpisy z účtu, přihlášení se na pracáku, atd. Ne, že bych nestál o nějakou pěknou práci, ale - v regionu, kde jsme se usadili, se práce jako taková hledá dost těžko, v mém oboru se nalezení takové pracovní pozice rovná úkolu z filmu Mission: Impossible.

A tak jsem strávil čtyři měsíce na pracáku. Během těch čtyř měsíců jsem zhubl - ze 102 kg jsem se dostal na 88 - a navíc jsem se poučil o tom, že nezaměstnaní a ženy na mateřské dovolené nemají skoro nikdy čas. Podpora se mi ovšem počítala ještě z pražské výplaty, takže jsme nemuseli s naším životním standardem jít moc dolů.

Tou dobou jsem se taky stal "šikovným tatínkem". Tedy, opravdu šikovným tatínkem jsem byl už dávno, minimálně od chvíle, kdy se mi poprvé povedlo Pavlínku přebalit. Ale tenkrát jsem se stal šikovným tatínkem oficiálně. To bylo tak:

Díky tomu, že ani jeden z nás zodpovědných rodičů nechodil do práce, jsme se ráno střídali v tom, kdo bude vstávat s dcerou. Druhý/Druhá z nás mohl/mohla chrnět, dokud se mu/jí chtělo. A zrovna v den, kdy jsem měl ranní vstávání, jsem šel nechat Pavlínce nainstalovat náušničky, které dostala při křtinách. Samotné propíchnutí nesla Pavlínka statečně, vřískat začala až později, ale sotva mi ji paní MUDr. vrátila do náruče, podívala se na mě Pavlínka pohledem, který říkal: "Já a brečet? Blázníš, táto?"

A po této náročné operaci jsem šel ještě tutéž Pavlínku objednat na jedno vyšetření v nemocnici. Tamní paní sestřička s paní doktorkou si převzaly příslušné dokumenty a navrhly termín. Termín připadal na den, kdy měla s Pavlínkou vstávat manželka. Ta pak v příslušný den dé, hodinu há, minutu em a vteřinu ef skutečně s dcerou dorazila na místo, kde jí paní sestřička, po oznámení Pavlínčina jména, řekla: "Jo, to je ta šikovná holčička od toho šikovného tatínka..."

Nuže, ale měsíce pokračovaly a já měl začít dostávat sníženou podporu, která by znamenala omezení některých našich finančních výhod. I přijal jsem s krvácejícím srdcem pracovní nabídku jedné velké pardubické Firmy. Vzali mě v podstatě hned.

S tím začalo moje více než šestileté dojíždějící martyrium. Zpočátku bylo všechno v pohodě - autobus od nás zastavoval dvě zastávky MHD od mého pracoviště a tudíž jsem neměl problémy s ranními příchody. Jenže, když něco funguje, musí se to změnit, aby to fungovalo hůře. Ani ne po půl roce dopravce změnil autobusu trasu - do Pardubic přijížděl z jiného směru, navíc se mu prodloužila trasa asi o 20 km a čas na jízdu se prodloužil asi o 10 minut. Takže zatímco dosud jsem jezdíval většinou brzy a jen výjimečně došlo ke zpoždění, nyní jsem jezdíval ráno do práce většinou pozdě a jen výjimečně to šlo včas. To, když jel řidič-nervák, který si vždy číslo informující ho o povolené rychlosti zdvojnásoboval, nebo když jel řidič slovenského původu, který se stal jakýmsi neoficiálním Karlem Lopraisem autobusu.

Proto jsem po jistou dobu volil netradiční řešení a jezdil jsem ráno do práce stopem. Většinou to vycházelo výborně. Několikrát mě poslední úsek před Pardubicemi vezl kolega (no, kolega - byl z jiného oddělení a znali jsme se). Ale pak nastal podzim a stopování se přestávalo vyplácet. I přijal jsem nouzové řešení - vstával jsem dříve a jezdil jsem autobusem o tři čtvrtě hodiny dříve vyrážejícím, než byl ten původní. Zato ovšem bez cestovatelských stresů ohledně času dojezdu. Nevýhoda byla ovšem v tom, že jsem musel jezdit i přes tak ošklivá místa, jako je například Chrudim.

Po třech letech a čtyřech měsících mého pracovního trápení v Pardubicích se jednak narodil Míša a druhak jsem dostal pracovní nabídku za 1,8násobek dosavadního pardubického platu, díky čemuž jsem Firmě zamával a druhý den začal pracovat v Brně. Ano, i nadále jsem musel dojíždět. Nejprve jen jednou denně, posléze se ze mě stal pracant na směny - a zvládal jsem dojíždění jak na všechny možné směny (i víkendové), tak z nich. Přibližně v době, kdy byl směnný režim zrušen a pracovali jsme jen přes den, jsem dospěl k názoru, že pokud se nechci jednoho krásného dne zbláznit, jsou v úvaze pouze tyto tři varianty:

1. najít zaměstnání poblíž svého bydliště.
2. přestěhovat se i s celou rodinou do Brna (nebo někam poblíž).
3. najít práci i bydliště někde úplně jinde.

První bod se, vzhledem k předpardubickým zkušenostem, jevil jako předem zabitá možnost. I tak jsem nepravidelně interpeloval firmy v blízkém i širším okolí, leč bez viditelného výsledku, maximálně jsem dostal slušnou a jásavou zamítavou odpověď.

Druhý bod se jevil hodně reálně. Dokonce jsem ve spolupráci se slečnou finanční poradkyní získal bez větších problémů astronomicky vysoký úvěr ("S tímhle platem?" zasmála se slečna finanční poradkyně, "to si můžete klidně říct i o dvojnásobek a je to bez problémů"). Jediná chyba, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem jednoho dne vzal svou manželku na víkendový výlet do Brna. Když to (Brno) manželka viděla, bylo po stěhování.

Třetí bod se jevil hodně reálně, navštěvoval jsem firmy v Olomouci, Ostravě (pak jsem viděl mapku zamoření českého ovzduší a bylo po plánech), chtěli mě v Českých Budějovicích (tam, kde by chtěl žít každý) a nereálně se "to" nejevilo ani v Praze. Leč pořád jsem cítil, že se musí stát NĚCO. Něco, co mi ukáže správnou cestu. A to se stalo.

Před několika týdny jsem byl zase na pohovoru ve společnosti poblíž městečka, kde žijeme. A - přátelé, podržte se - ono to překvapivě, ale přece, vyšlo. Takže mé dojíždění se scvrklo na pouhých necelých 20 minut jízdy tam a necelých 20 minut jízdy zpátky.

Na jednu stranu chápu, že Brno beze mě - to je jako Francie bez vína, Itálie bez pizzy, Rusko bez azbuky, Austrálie bez klokanů, Antarktida bez tučňáků nebo Kanada bez hokeje. Ale věřte mi, že ve sporu rodina vs. kariéra jsem dal přednost rodině. A tak je to správné, protože tak to má být.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Dlošiby

Poslední předprázdninové nedělní odpolední představení v klubu měla zase na svědomí Mirka Venclová. Ale tentokrát v tom neměla prsty sama, měla dva pomocníky. Celkem vystupovali pod pseudonymem Divadlo Minotaurus.

Všichni tři secvičili speciální loutkově-písničkovou verzi pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Mirka Venclová tentokrát hrála na violoncello, její kumpáni obsluhovali harmoniku a kytaru, jeden z nich i obří dřevěné monstrum představující tu hrad, tu otevřená ústa Širokého.

Protože šlo o loutkové představení, měly samozřejmě hlavní slovo loutky, které byly místy až 90 cm vysoké. Hlavní mystérium celého představení, totiž proměna věrného princova koně v podlého zlého čaroděje, přišlo brzy po začátku. V průběhu celé pohádky se děti mohly seznámit nejen s - pro nás dospělé - notoricky známým dějem, ale i se základními pravidly fungování vesmíru a Všehomíra vůbec (házení hvězdiček Širokému do tlamy) a praktickým postupem zachraňování zakleté princezny.

Jako všechno, v čem Mirka Venclová vystupuje, to byla hlavně jedna velká hromada legrace.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Míša - 3 roky

Koukám, jak ten čas letí...

Není to tak dávno, co se Míša narodil.
Není to tak dávno, co byl Míša pohodové miminko, trávící většinu času v poloze ležmo.
Není to tak dávno, co byl Míša rozesmáté batole, objevující tajemství chůze po čtyřech.
Není to tak dávno, co Míšovi vyrostly první zoubky.
Není to tak dávno, co Míša udělal na svých nožičkách první nejisté krůčky, aby posléze odhodil kočárek s tím, že chce chodit odteď jen pěšky.
Není to tak dávno, co Míša řekl svoje první slovo.
Není to tak dávno, co Míša sestavil ze slov první větu, aby se stal jedním z nejupovídanějších dětí.

A přesně tentýž Míša má už tři - TŘI - TŘI - roky.

A to se musí oslavit.

Oslavy Míšových narozenin zabraly celý víkend. V sobotu měl flákací den, kdy nic nemusel. Dopoledne jsem objel nejdříve železářství (do mé sbírky maticových klíčů jsem si přidal dva čerstvé úlovky - patnáctku a šestnáctku) a poté obchod s elektronikou (i zde jsem potřeboval jednu maličkost přikoupit) a pak jsem vytáhl obě děti na hřiště. Herdegbaba s čoklem se naštěstí neobjevila (o herdegbabě s čoklem někdy příště).

Odpoledne se Míša prospinkal a jelo se k manželčiným rodičům. Tam jsme odhalili dort, Míša si převzal dárky (nejvíc ho potěšila skládací formule - auto, které se několika chytrými tahy umělohmotným šroubovákem dá rozebrat na prvočinitele, nad těmi se dá provést kartézský součin a výsledek se pak parciálně zderivuje) a následovalo tradiční pohodové odpoledne, kdy si hrály děti a hráli si i dospělí.

A v neděli jsme jeli dopoledne do nedaleké vsi na výstavu bonsají. Jakožto milovníka všeho japonského mě zajímají i bonsaje. Vystavených jich bylo nepřeberné množství, většinou v kategorii "beru okamžitě" a v kategorii "jestli ještě zbude místo, tak taky beru." Kategorie "neberu ani omylem" zastoupena nebyla.

Odpoledne jsme zašli do klubu na poslední předprázdninové divadelní představení. O něm zase někdy příště. Mirka Venclová byla opět skvělá, i když tentokrát nehrála sama.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

KISS

Knížku o skupině KISS jsem viděl kdysi před léty, jen jsem si řekl, že si ji pořídím později. No a povedlo se mi to až teď.

KISS byli pro nás socialistickou mládež legendou - a to i pro ty, kteří od nich nikdy nic neslyšeli (a neslyšeli je dodnes). Někteří mí spolužáci měli jejich logo vyryté propiskou do všeho, co šlo (hlavně na obalu u žákajdy se to pěkně vyjímalo), do pravítek a penálů se rylo zásadně hrotem kružítka.

Můj zájem o tuto skupinu probudil tendenční článek v časopise Melodie, kde bylo klasickou kojzarovsko-krýzlovskou rétorikou rozebráno logo skupiny, morální profily jejích členů, maskování (ano, za to snad ani autor článku nemohl, že nepochopil, že maskování členů KISS je založeno na komiksech) a hlavně násilnická a protisocialistická hudba. Jako ilustrativní obrázek byla přiložena fotka obalu alba Dynasty. Samozřejmě v rozboru loga skupiny se nemohla neobjevit narážka na nacistickou symboliku (to ovšem autor článku rovněž vědět nemohl, že Gene Simmons je Žid, jehož předkové si za druhé světové války vytrpěli svoje). Mimochodem - Dynasty bylo později první „kissácké“ album, které jsem mohl slyšet, a měl jsem z něj přesně opačné pocity, než socialistický kulturní referent.

Ale zpět ke knížce. Ta začíná v Izraeli, kde se narodil jeden malý hoch, jehož máma jej jednou vzala s sebou do letadla a odletěli spolu do New Yorku. Hoch se postupně naučil anglicky, věnoval se tradičnímu židovskému vzdělání, obdivoval komiksové hrdiny, miloval sledování televize, a nakonec se rozhodl věnovat hudbě. Po prvních nepříliš úspěšných pokusech se dal dohromady s Paulem Stanleym a cesta KISS ke slávě mohla začít.

Na rozdíl od Fanánkových memoárů, které byly psány s ironií a brutálním humorem, Simmons píše vše vážně a neváhá ani říct naplno, kteří členové skupiny dělali vše pro to, aby skupina fungovala, a kteří naopak se snažili o pravý opak téhož. Krásné je to ve chvíli, kdy se pokoušejí zaujmout hudební producenty. Gene Simmons s Paulem Stanleym vymýšlejí propagaci a obvolávají možná i nemožná místa, Ace (Frehley) nedělá nic.

Simmons se nevyhýbá ani svému osobnímu životu - popisuje své nespoutané mládí, vážné vztahy s Cher a Dianou Ross, až po narození svých dětí a zjištění, že to, čeho se nejvíc bál - vlastní otcovství - je vlastně skvělá věc.

Překvapivě se to čte dost dobře, samozřejmě místy by pomohlo zestručnění, některé věty se možná zbytečně opakují, ale celkově jde o knížku dobrou, čtivou, a pro hudebního fanouška informačně hodnotnou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Neplánovaná návštěva

Volný sváteční den se musel nějak využít. A na to jsem pašák. I vytáhl jsem děti po snídani na procházku.

Šli jsme uličkami sídliště, náměstím, okolo nákupních center, až jsme zapadli do parku. A v parku je od nepaměti dětské hřiště. Mé děti se s křikem vrhly k atrakcím, já jsem si usedl na lavičku a v klidu děti pozoruji.

Není to ani půlhodina a do mého zorného úhlu vstupují dvě postavy. Ženská postava a dětská postava. Provádím analýzu své paměti a vskutku - je to kámoška mojí manželky a její synek, který je věkem tak nějak mezi mými dětmi. Tedy blíž k Pavlínce než k Míšovi.

Manželčina kámoška usedá vedle mě a zapřádáme hovor. Její synek si hraje s mým synkem. Asi se už dlouho neviděli, protože v jednu chvíli přiběhne synek (její) a ukazuje na synka (mého) s udiveným výrazem a překvapenými slovy: "Mami, on mluví!"

Vtom náhle slyším výkřik vodní sluky. Kecám. Vtom náhle vidím, jak Pavlínka provádí veletoč na houpačce a její tělo dopadá do písku. Poté, co se otřesená země zklidnila a zvířený písek se znovu usadil, to vypadá, že se nic nestalo. Ale to už Pavlínka míří ke mně, uplakaná a nešťastná. Choulí se mi v náruči a pláče. Má odřenou tvář, ruku a koleno. Krom toho má i plnou pusu písku.

Uklidňuji dcerku s tím, že až přijdeme domů, tak jí to zranění vydesinfikujeme. A vtom napadne manželčinu kámošku geniální nápad. Prý proč bychom nezašli k nim. Bydlí kousek, Pavlínku mi ošetří. Ujednáno, vykonáno. Jdeme k nim domů, můj synek si hraje s jejím synkem, ošetřujeme dcerku, pak nám pouští své rodinné video. "Jak jsem řádila ožralá na silvestra asi vidět nechceš," ujišťuje se. Namítám, že mně by to snad ani nevadilo, ale dětem musíme ponechat iluze. Pak jede jejich film z výletu. Děti (všechny) baští. Nejvíc Míša, který misku s jahodovými bonbónky pochopil jako úkol pro sebe se zadáním "sněz co můžeš."

Asi po hodině ukončujeme návštěvu, očišťujeme děti od nánosu sladkostí a vrháme se na cestu domů.

No, když jsem se doma přiznal, u koho že jsme byli na návštěvě, dostal jsem málem sprduňk na tři doby. "Tak já se s ní snažím sejít víc jak půl roku a ty takhle...," prohlásila moje manželka. Ale nakonec mi to snad i odpustila.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Funkcionář

Celý svůj dosavadní život jsem trávil jako standardní občan, jakých po světě běhají milióny.

Už to neplatí.

Stal se ze mě funkcionář.

Úplně vidím ten úlek, úžas, úděs a to zklamání ve vašich očích. Úplně slyším, jak zlomeným hlasem šeptáte: "Jak jsi mohl?"

Dlouho jsem se tomu bránil. Nechtěl jsem být tím, kdo má vyšší pravo- i levo-moci než někdo jiný.

Ale stalo se.

Stalo se tak na zasedání sdružení majitelů bytových jednotek v našich dvou vchodech. Z trojčlenného výboru se jedna paní odstěhovala, tudíž byl výbor jen dvoučlenný.

Že jsem na to zasedání jel!!!

Po mém příchodu vzrostla účast nad povinných padesát procent, díky čemuž bylo shromáždění usnášeníschopné.

A teď to přijde.

Byl jsem navržen jako jediný kandidát na uvolněné místo ve výboru.

A byl jsem i odhlasován.

A schválen.

Takže už dva týdny jsem funkcionářem. Jen jsem ještě nedostal podrobné detaily o tom, co a jak bych měl nebo neměl konat.

Vlaječky a květinovou výzdobu zatím kontrolovat nemusím.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Pracovní víkend

Lákavé možnosti pobytu v hotelu poblíž brněnské přehrady se nedalo odolat. I splnil jsem své pracovní povinnosti (téměř všechny), radostně proběhl vrátnicí a nechal se převézt na místo určení. Při vystupování mě zarazila skutečnost, že začalo pršet. Chvíli jsem nastálou situaci analyzoval a nakonec jsem se rozhodl to neřešit.

Vydal jsem se rázným krokem bujným skokem do kopce a za několik málo minut jsem vcházel do recepce. Paní recepční si mě rutinně, ale s velkou dávkou úcty v očích, prohlédla, vyžádala si moje osobní údaje, chvíli něco někam psala, a pak mi řekla, s kým že budu pro noc z pátku na sobotu sdílet pokoj. Když jsem se dosmál, prohlásil jsem, že toto jako vůbec není problém a převzal jsem kartu od pokoje.

Bludiště chodeb mě přivedlo ke správným dveřím a již po necelých čtyřiceti minutách zápolení se čtečkou karty a klikou jsem byl uvnitř. Odložil jsem své věrné zavazadlo a odešel za kolegy poslouchat výklad.

Když povídání skončilo, nastal rozchod do pokojů a záhy jsem se s několika dalšími potkal na chodbě. I rozhodli jsme se, že půjdeme na pivo. Ujednáno, vykonáno, za chvíli jsme už obsadili kulatý stůl jako rytíři krále Artuše a vesele popíjeli a k tomu přidávali tu veselé, tu méně veselé a v některých chvílích i velmi smutné a mravoučné historky ze života, vesmíru a vůbec.

Úderem osmé hodiny večerní se podávala večeře, což byl signál k přepnutí z pití k jezení. I obsypali jsme výdejní pult, že to lépe nezvládne ani jistá mnohopočetná menšina u přepážky s výdejem sociálních dávek. Servírovala se jak jídla domácí, tak i cizokrajná, s libozvučnými a nevyslovitelnými názvy.

A poté už nastal čas na volnou zábavu. Jak přibývalo neustále vyměňovaných půllitrů, řeč se rozvíjela do košatosti do té doby nevídané. Svým těžkým zrakem jsem zjistil, že můj spolunocležník již není mezi přítomnými. I vydal jsem se ve značně pokročilé hodině k příslušným dveřím našeho pokoje. A tehdy jsem si uvědomil krutou pravdu. Jestliže za střízliva mi manipulace s dveřmi trvala, no, hodně dlouho, jak mi asi půjde v podroušeném stavu? A moje myšlenky potáhla černá látka a mé oči se zasmušily.

Leč stal se pravý opak a dveře jsem otevřel napoprvé, jako Pája. Spolunocležník už spal, načež jsem v naprosté tichosti provedl nutnou hygienickou přípravu a zaplul do postele.

Ráno nebylo z nejkrásnějších. Spolunocležníkovi už od páté hodiny zvonil mobil, leč on jej odmítal vzít. "To není můj mobil," opakoval pokaždé, když se po dvou minutách ticha znovu rozezvonil. Vzal jej až nějak okolo půl sedmé. To jsem usnul vyčerpáním a málem jsem tak nestihl snídani.

Co mi bylo divné, byl fakt, že lidé, kteří toho minulé noci vypili minimálně dvakrát tolik, co já, mají extrémní žízeň, a někteří i v tak pokročilé dopolední hodině ještě stále podléhají návalům spánku. Ale dopolední program netrval dlouho a byl tu očekávaný oběd a po něm rozjezd pro hvězdy domů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Svojanovský historický jarmark

Hrad Svojanov patří mezi zařízeními své kategorie mezi má kultovní místa (spolu s Helfštýnem). I není divu, že když už to tam nemáme zas až tak daleko, a když už je o víkendu hezké počasí a když už se tam koná ten historický jarmark, tak že se jako dobrý nápad jevila možnost tuto akci navštívit.

I usedli jsme po nedělní snídani v náš vůz, děti se pohodlně uvelebily ve svých sedačkách a vyrazili jsme jako šíp vstříc novým a netušeným dobrodružstvím. Zaparkovali jsme tradičně pod hradem a vyrazili ostrou chůzí do kopce.

V samotném hradu jsme byli před desátou a překvapivě jsme byli jedni z prvních návštěvníků. Trhovci teprve budovali stánky a vystavení dravci ve voliérách na nás koukali pěkně nedůvěřivě. Pódium pro historické šermíře z Cornštejna (které známe ještě z doby, kdy jsme tentýž Cornštejn během letního výletu v roce 2004 navštívili) a titíž šermíři již nacvičovali své exhibice. Procházeli jsme hradním areálem a nasávali atmosféru. Samozřejmě, že jen atmosféru, protože a) jsme tam byli autem a b) toho templářského vína, co se rozdávalo k ochutnávce, bylo tak extrémně málo, že by se z toho neopil snad ani Limonádový Joe. Holky vyrazily i na Hlásku, Míšu jsem tam z bezpečnostních důvodů netahal. U jednoho stánku jsem neodolal a vyměnil několik svých v potu tváře vydobytých mincí za balíček s velmi pikantními sýrovými copánky.

Samotné představení historických šermířů trvalo asi tak půl hodiny. Průšvih byl, že krátce poté, co začali, se nádvoří zaplnilo šumícím davem, takže docházelo k tomu, že z pódia bylo slyšet málo, kdežto rodinné problémy dvou rodičů se čtyřmi dětmi jsem si mohl vychutnat na první ucho. Ale stejně si šermíři vysloužili potlesk (dlouhotrvající potlesk, výkřiky "Ať žije Sovětský svaz!").

No pro nás to znamenalo si ještě jednou projít celý hradní areál, zkontrolovat, které stánky přibyly a jaký je jejich sortiment, nechat Pavlínku hopsat na nafukovací skluzavce, seběhnout k autu, naskákat dovnitř a jet domů. Míša usnul rychle a tak si dal oběd až v pozdním odpoledni a my ostatní jsme se ra-dost-ně věnovali domácím pracem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Hranice snů

Sergej Lukjaněnko. Spisovatel, jehož tvorbu můžu kdykoli, kdekoli, za jakýchkoli okolností a v neomezeném množství.

Tolik tedy na úvod. Samozřejmě jsem jako první přečetl "hlídkařskou" sérii. Potom "vesmírnou" sérii (Hvězdy, ty studené hračky + Svět stínu) i "hackerskou" sérii (Bludiště odrazů + Lživá zrcadla) i zcela "nesériové" Spektrum.

Hranice snů je zase o něčem jiném - a zase výborná kniha. Lidstvo žije už v kdovíkolikátém století, po celogalaktické Velké válce. Bohatší lidé si mohou zaplatit nebo předplatit tzv. aTan, díky kterému získávají praktickou nesmrtelnost a okamžité znovuožití po smrti či nemoci. A v této situaci se na scéně objevuje Kay Altos. Tohoto profesionálního bodyguarda si najme vynálezce aTanu se zdánlivě jednoduchým úkolem - dopravit vynálezcova synka na jednu vzdálenou planetu.

Jak už je u Sergeje Lukjaněnka obvyklé, není splnění úkolu vůbec jednoduché. Kay i jeho chráněnec jsou v permanentním ohrožení života ze strany různých vesmírných civilizací. Pozice toho, kdo je a není přítel a kdo je a není nepřítel, se každou chvíli navíc mění.

Nechybí, rovněž jako obvykle, ani úvahy o svobodě člověka, rovnováze sil či hledání pravdy. To vše umístěné do vesmírných kulis dodává celému příběhu neopakovatelnou atmosféru.

Jak celý příběh skončí, co se všechno hlavním hrdinům stane, a kdo je vlastně kdo... to si už přečtěte sami.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Prodloužený víkend II

Není to úžasné, když dcera chodí do školy, jejíž ředitel vyhlásí na oba posváteční květnové pátky ředitelské volno?

Správná odpověď je ano.

Unikl nám koncert Petra Bendeho v našem místním klubu, ale už na konci tohoto měsíce se koupaliště kousek od našeho balkónu rozduní stovkami decibelů. Franta Sahula tam však už hrát nebude. Škoda.

Tradiční spalování čarodějnic se odehrálo na tradičním místě u přehrady. A protože na akci samotnou nezvala žádná propagace, bylo tam příjemně nenarváno. Dvě nádherně vyvedené čarodějnice stály na vrcholu hranice, kterou za setmění zapálil osmdesátiletý zasloužilý sportovec čínským olympijským ohněm.

Co nebylo nejšťastněji zvolené, byla doprovodná hudba. Dva postarší pouštěči se snažili nalákat na písničky z Tondovy a Pavlovy krabičky (což od nich znělo podivně úchylně), mezi jednotlivými písněmi měli nepřečkatelně nudné promluvy a ve chvíli, kdy písničku s názvem "Give It Up" přeložili jako "Vytáhni mě nahoru," jsem každého z nich jednotlivě proklel dvaceti lety sexuální abstinence a kocovinou Miloše Zemana.

Ohňostroje tentokrát blikaly z fotbalového hřiště. A koukali jsme na ně cestou domů. Taktika unavit děti k hranici možností slavila úspěch a tak první májové ráno bylo podezřele klidné (jakékoli jiné ráno se úderem šesté objeví ve dveřích Pavlínka s nevinným dotazem, zda se může dívat na pohádky).

Další pozitivum bylo, že jsem si na první květnový pátek vzal volno taky, a tak jsme mohli vyrazit na výlet do nedalekého města, jehož jeden slavný rodák proslul hluchotou a skládáním oper. A konečně jsme si mohli prohlédnout tamní zámek, protože jsme dorazili a) v sezóně a b) v otevírací den. A odpoledne jsme dorazili k manželčiným rodičům. Naivně jsme se domnívali, že Míša hned po příjezdu bude spát. Kdepak. To by tam nesměl být i synovec Ondra. Takže ze spánku nebylo nic a všechny děti dělaly všechno proto, aby udržely moji pozornost na maximu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text