Všechny postavy a události zde uvedené jsou skutečné a zakládají se na realitě.
Zobrazují se příspěvky se štítkemDeník cyklisty. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDeník cyklisty. Zobrazit všechny příspěvky

Rozjíždím kolo

15. 9. 2020
Když už jsem si - opět - koupil kolo, je toho potřeba využít. A na to jsme s mojí milovanou pašáci. Kromě jiných věcí tedy.

Poslední srpnový víkend byl, nestydím se to napsat, deštivý. V pátek to byla masivní průtrž, v sobotu se střídaly situace, kdy pršelo jako z konve, se situacemi, kdy pršelo jako z děravých necek a v neděli ráno to vypadalo, že se konečně ukázalo příznivější počasí.

I vstali jsme chvíli po snídani od stolu, vzali kola a vyrazili.

Naše asi tak přibližně cca hodinová vyjížďka ukázala dva podstatné jevy. Tím prvním je, že mi to pořád jezdí. A tím druhým, že jsem opravdu 4 roky na kole neseděl a je to znát. Kondice není konstantní a budu na ní muset zamakat.

I tak jsme si první rozjezdovou vyjížďku krásně užili, což je dobře.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Celý text

100/365/2017 - Deník cyklisty - Modré kolo

10. 4. 2017
K babiččinu prastarému kolu a oranžové Ukrajině přibyl později třetí kus. Modré kolo značky LIBERTA. Na pohled výkřik módy, na jízdu zklamání. Nebylo sice tak hrozné jako oranžová Ukrajina, ale zase nebylo ani o moc lepší.

Děda nerad viděl, když jsme se na tomto kole proháněli. Vždy tvrdil, že máme používat ostatní kola, ale pro nás děti bylo vždy zábavnější používat novější stroj. Jako děti jsme v tom viděli záblesk něčeho moderního a to bylo něco.

Naposledy jsem na tomto kole jel před několika lety. A nedokázal jsem si vzpomenout, proč jsem právě toto kolo tenkrát tak obdivoval. Než jsem dokázal ten stroj uvést do aspoň trochu jízdě podobného stavu, spotřeboval jsem tolik energie, kolik mi u jiných kol stačilo na minimálně pětikilometrovou jízdu. A celkově jsem měl z jízdy takový podivný pocit. Ale jako dítě jsem byl tím kolem fascinován. Věci se nemění, jen to, jak se na ně dívám.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Celý text

099/365/2017 - Deník cyklisty - První delší jízda

9. 4. 2017

O prázdninách mezi druhou a třetí třídou jsem se tedy naučil jezdit na kole a o rok později jsem svou cyklistickou mánii povýšil ještě o něco výše.

To bylo tak. Podobně jako u mého oblíbeného maxipsa Fíka se muselo nějak využít to, že umí skákat pro něco, u mě se muselo využít to, že jsem zvládl jízdu na kole a že mě to baví. Cesty po mé rodné vesnici a okolí byly na téměř denním pořádku. A pak přišel den, kdy se ten denní pořádek vylepšil.

Byl jsem velvyslán, abych něco zakoupil. V místní prodejně potravin konkrétní zboží nebylo (to jen tak na okraj pro ty, kteří se pořád pokoušejí lhát o tom, jak za socialismu bylo všechno všude k sehnání). Místo toho, abych se vrátil domů s nepořízenou, jsem se zamyslel nad tím, jak úkol splnit. A napadla mě jediná možnost. Sedl jsem na oranžovou Ukrajinu a vydal se do sousední vesnice (2 km; všechny následující vzdálenosti jsou uvedeny kumulativně), která byla trochu větší a měla už samoobsluhu a to bylo něco, co jsme si jezdili užívat.

Jenže ani tamní samoobsluha nedisponovala příslušným tovarem. I usedl jsem na kolo, opřel se do pedálů a vydal se do další, tentokrát střediskové obce (4 km), ovšem ani tam jsem v o něco větší samoobsluze nenašel to, co jsem hledal. Tady jsem to mohl vzdát, ale to bych nebyl já. A tak jsem se vydal dál. Přes mou rodnou ves (8 km) do další na řadě (10 km). Tam jsem dopadl stejně jako ve všech předchozích případech, což se opakovalo i o vesnici dál (13 km). Neúspěch neodradí, to je zásadní pravidlo mého života. A tak jsem se dostal až do nejbližšího - desetitisícového - města (18 km). Toto město totiž disponovalo na tehdejší dobu neuvěřitelně moderním nákupním střediskem s názvem Družstevník. A tam mé hledání došlo cíle, požadovaný tovar jsem zakoupil a mohl jet domů (28 km).

Co je podivné, nikomu nebylo doma divné, kde jsem tak dlouho a proč jsem se nevrátil nejpozději po pár minutách. A má cyklistická pověst získala na věhlasu a nikdo si už nedokázal představit (včetně mne), že někdy existovaly doby, kdy jsem na kole nejezdil.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Celý text

098/365/2017 - Deník cyklisty - Kolo vs. Kolo

8. 4. 2017
O tom, jak jsem se postupně pomalu, ale jistě, stal cyklistou, jsem psal minule.

Babiččino kolo nebo oranžová Ukrajina

Kolům z CCCP se familiárně přezdívalo Ukrajiny. Taky jsem jednu měl. Byla krásně oranžová. Jezdit se na tom dalo, ale jen pokud byl člověk velmi nenáročný cyklista. Při šlapání do kopce ztráceli dech i poslední zbytky sil i mnohem zdatnější cyklisti a když řeknu, že se muselo šlapat i z kopce, tak nepřeháním. Nekecám. Volnoběh toto kolo sice mělo, ale velmi brzy došel.

Někdy v minulosti jsem zmínil svého dědu. Ten byl mimo jiné proslulý tím, že nevěřil nikomu kromě sebe. A když si to děda šlapal na starém babiččině kole a já na oranžové Ukrajině, tak měl potřebu zpochybňovat mé cyklistické umění a mému tvrzení, že tentokrát jsem v tom nevinně a za všechno může konstrukce kola, odmával jako nesmysl. Tak jsem jednoho dne navrhl experiment a kola jsme si prohodili.

Děda sebevědomě nasedl na oranžovou Ukrajinu a rozšlapal ji k jízdě. Brzy pochopil, že pokud nechce sám sebe označit za slabého cyklistu, bude muset přijmout mou tezi a uznat, že tentokrát za to opravdu může to kolo. Zejména jsem se v tomto směru těšil na jeden úsek jízdy, který byl sice z mírného, ale přece jen kopce. Sám jsem na babiččině kole vyjel na vrchol, jednou šlápl a mohl jsem kolo pustit volně, protože jsem měl jistotu, že až k zatáčce dole před školkou nebudu muset na pedál šlápnout. Děda to na vrcholu udělal podobně, jen velmi brzy začal za mnou zaostávat a v půlce kopce do toho musel znovu šlápnout, aby vůbec dolů pod kopec dojel.

Moje cyklistická zdatnost dědova uznání nedošla. Jediné, čeho jsem dosáhl, bylo uznání, že oranžová Ukrajina je opravdu mizerné kolo a využívat se dá jedině v nezbytně nutných případech nouze.

Oranžová Ukrajina sloužila několik let až do jednoho dne, kdy jsem se nějak víc o ni opřel a ulomil řídítka. Nějakou dobu měla připevněny náhradní řídítka z jiného kola, tuším, že šlo o Sobi 20.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Celý text

097/365/2017 - Deník cyklisty - Jak to všechno začalo

7. 4. 2017
Rok 2016 byl pro mě rokem několika změn. Jedna z těch významnějších spočívala v tom, že po šesti letech jsem usedl na kolo a vyjel. A pocítil, že ta šestiletá pauza v ježdění je a bude bolestivá.

Prolog

Jako vesnické dítě jsem byl pochopitelně v kontaktu s kolovými dopravními prostředky. Legendy praví, že už někdy mezi druhými a třetími narozeninami jsem ovládl tříkolku a přestup na koloběžku jsem zvládl tak plynule, že to bylo až s podivem pro všechny přítomné i nepřítomné. Ale kola jsem se bál. Díky svým vrozeným dispozicím a indispozicím totiž má pohybová koordinace a rovnováha, obě tak důležité pro zvládnutí cyklistické jízdy, pokulhávaly. Většina mých vrstevníků, no vlastně všichni, zvládla základy ovládání jízdního kola už před zahájením školní docházky, ale já jsem se tomu pořád vyhýbal. Kdykoli měla moje babička pocit, že by bylo dobré, abych jízdu na kole zvládl, zděsil jsem se a nejpozději dvě nebo tři sekundy po našlápnutí na pedál jsem ležel na vozovce a kolo na mně.

O prázdinách mezi druhou a třetí třídou mi už začínalo být trapné odpovídat pořád na otázky proč jsem nepřijel na kole. A jednoho dne jsem to zkusil. A jel jsem. Nejdříve jen k sousednímu domu. Pak k dalšímu. Pak až na konec ulice. A byl jsem chycen. Kolo si mě podmanilo a já si podmanil kolo.

Dá se říct, že můj vztah k jízdnímu kolu se, astronomicky řečeno, přepóloval. Od mínusu k absolutnímu plusu. A z kola mě nemohli sundat. Jakmile nastala volná chvíle, už jsem se vezl. Projel jsem vesnici mé babičky skrz naskrz křížem krážem tam a zpět. Bylo to něco, protože jsem opět mohl být právoplatným členem místní dětské komunity.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
Celý text