227/365 - Hana
Po dlouhé době nemusím ráno vstávat do práce. A proto se probouzím až dopoledne. A Žena o něco později. Jeden z těch dnů, kdy vstávám v jedné posteli a usínám v jiné. Večer uléhám ve svém mezonetovém království. A za doprovodu bouřky. A to, že nejhorší jsou noci, kdy usínám bez Ženy, je velmi jednoduchá pravda.
228/365 - Jáchym
Ačkoli to tak nevypadalo, byl to docela dobrodružný den. Zejména jeho střední část. Ráno jsem normálně vyrazil do městečka, kde žijí mé děti. Potud vše v pořádku. Pak hovor s bývalou ženou, která mi oznámila, že děti přiveze na nádraží. A proto jsem zareagoval poměrně kreativně a bleskurychle domluvil nečekané a neplánované setkání s mou čtenářkou z nejvěrnějších, a to Lenkou, kterou pro její vrozenou skromnost nebudu jmenovat. A setkání překonalo očekávání.
Převzetí samotných dětí a zrychlený přesun do prvního vlaku proběhlo v pořádku. Včetně psa. I druhý vlak v první fázi, tedy nástupu, nekladl odpor. Jen bych si nesměl pro cestování vybrat den, kdy probíhá masivní výluka. Proto jsme o pár minut opět přebíhali na jiné nástupiště a nastoupili do dalšího vlaku, který mimořádně zastavoval v Ústí nad Orlicí, kde opět chaotický přesun do autobusu náhradní dopravy, přesun do Letohradu a přestup do posledního vlaku do Jablonného nad Orlicí.
Na následující dva týdny se naším útočištěm stal penzion
U Vorlíčků. Nejprve jsem zavolal panu šéfovi, ten dorazil, doprovodil nás do našeho pokoje, vysvětlil mi co a jak, věnoval jsem mu několik svých bankovek a pro zbytek dne jsme si naplánovali aklimatizační program okořeněný více než hodinovou procházkou po městě a okolí poté, co konečně pro tento den přestalo pršet.
229/365 - Petra
Ráno nás probudila siréna. Požární. V poklidném podhorském městečku byl vyhlášen požární poplach. Proto jsem připravil snídani a mohli jsme se začít chystat k výletu.
Cílem byl nedaleký Letohrad. Dovezl nás tam vlak s polskými vagóny, které sice vzhledově vypadaly jako z roku raz tři, ale pohodlností posezení převyšovaly běžný český standard.
Každý správný výlet začíná na nádraží a to letohradské prochází momentálně částečnou rekonstrukcí. Vydali jsme se nahoru ulicí a potom přes Nový dvůr na náměstí. A navzdory všem škarohlídům, kteří se mi snažili tuto informaci vyvrátit a tvrdili mi, že kecám, se letohradské náměstí opravdu jmenuje
Václavské.
Udělali jsme si procházkový okruh zámeckým areálem, zámeckým parkem a nahoru okolo hřbitova ke kapli svatého Jana Nepomuckého, odkud je výhled na celý Letohrad.
To, že se Letohrad původně jmenoval Kyšperk, ví každé malé dítě. Kousek od Václavského náměstí je - aby se i obyvatelé Brna cítili jako doma - i
Náměstí Svobody.
Odtud jsme se vydali do jednoho z místních supermarketů spáchat nákup a pak na dlouhou procházku až k Tvrzi Orlice. Tím jsme se dostali až na absolutní konec Letohradu. A od tvrze už zpět k nádraží, poslední zmrzlina a zpátky do penzionu, kde jsem se mohl věnovat vaření pozdního oběda.
Odpoledne a večer už byly ve znamení klidu a odpočinku. Poslední téměř noční procházka se psem a spát.
230/365 - Helena/Jelena
Protože součástí plánu dovolené bylo, že budeme střídat výletové dny s odpočinkovými, tentokrát jsme si dali odpočinkový den. Probudil jsem se chvíli před devátou a prošel se venku se psem. Děti vstaly až o dobrou hodinu později. A na oběd jsme šli do restaurace, která svým názvem - Prdýlka - potěšila mou duši křehkého intimního lyrika a nabídkou, kvalitou a cenou jídel potěšila můj žaludek gurmána, nepočítaje sympatickou a roztomile držkatou servírku, která potěšila mé centrum mého mimořádně křečovitě ujetého humoru. A proto jsem znovu po obědě vyvenčil psa, který se mohl zbláznit radostí a následoval velký nákup jídla na dny, kdy jsem se rozhodl nespoléhat na restauraci a naopak vložit péči o vaření do svých rukou.
231/365 - Ludvík
Dnešní výlet jsem naplánoval k
Betonové hranici v Mladkově. Cestou tam nás dovezl spěšný vlak a protože rozcestník u železniční stanice ukazoval na všechno možné, jenom ne na to, co jsme hledali, vydali jsme se do Mladkova samotného.
Při průchodu Mladkovem nám naštěstí jeden místní občan poradil kudy tudy a po silnici směrem k Lichkovu jsme se dostali až k oné betonové hranici, která je součástí Vojenského muzea v Lichkově. Asi hodinu jsme si procházeli otevřený bunkr a hodnotili exponáty - munici, gázmasky, uniformy, modely tanků a všechno ostatní.
Po prohlídce jsme se vydali k sousednímu bunkru. Ten nebyl přístupný, i viděli jsme jej tedy pouze z venku. A pak jsme se vydali mezi poli zpět do vsi a skrz ves ještě k radioaktivnímu prameni knížete Rostislava. A protože toho bylo i po tak krátkém výletě tak akorát, na nic jsme nečekali a nejbližším spojem jsme se vrátili. Vykouzlil jsem pak ze směsi mletého masa a těstovin oběd, který dcera ohodnotila, že je jako od Bohdalky.
232/365 - Bernard
Druhý volný den. Opět oběd v restauraci s oním poetickým názvem. Pod okny nám stavějí kolotoče a chystají pouť. A konečně jsem narazil na někoho známého - pokladní v místním supermarketu, která dříve pracovala v supermarketu v nedalekém Letohradě.
Vždycky, když se dostanu do míst, kde jsem dříve působil, mě setkání s někým známým potěší. Tady to potěšilo i tu dobrou slečnu.
233/365 - Johana
Pro tento den jsem měl opět, tedy znovu, naplánovaný výlet. Cílem byl nedaleký Žamberk. Ráno jsem pohlédl do tváře realitě, k níž se vždycky chovám jen platonicky. A shledal jsem, že prší. O půl hodiny později jsem konstatoval, že leje jako z konve. I cloumala se mnou touha výlet zrušit. Pak jsem pohlédl k nebi a konstatoval, že okluzní fronta nad Skandinávií, jejíž jižní výběžek ovlivňuje počasí v Orlických horách, do dvou hodin dešťové mraky přesune někam k Ostravě a že tedy stačí výlet odložit o pouhé dvě tyto hodiny.
A moje předpověď, jako vždy, vyšla do puntíku. Vyrazili jsme proto na další z výletů. V Žamberku samotném jsme si nejprve prohlédli centrum města a náměstí, pak jsme nemohli minout kostel svatého Václava a nedaleký zámek, ve kterém sídlí jedna z místních středních škol. Průchodem k opačnému konci města jsme se dostali až k Albertinu, což je takový domov důchodců, rehabilitační centrum a LDN v jednom.
Cestou zpět jsme prošli okolo restaurace, kterou jsem už do svého příběhu
úspěšně zamontoval. A protože byla vyvěšena nabídka obědů, konstatovali jsme s oběma dětmi, že máme něco, čemu se v odborné literatuře říká hlad. I usedli jsme k venkovnímu posezení a psa měli s sebou. O chvíli později se objevila usměvavá servírka, která ve výše zmíněném příběhu nefigurovala. Vysvětlili jsme jí, co chceme. Nabídla nám, že přinese i misku s vodou pro krvežíznivou psí šelmu. Tak i učinila a pak nám donesla naše jídla.
Po obědě jsme se rozhodli udělat ještě závěrečnou procházku s nákupem surovin na další dny a odjet zpět. Než jsme se vrátili, vyrostl na náměstíčku pod okny našeho penzionu skákací hrad. Pouť sice oficiálně začínala až následující den, ale některé atrakce už byly v testovacím provozu.
234/365 - Bohuslav
Zcela v souladu s pravidly této dovolené byl tento den flákací. Venku pod našimi okny se už naplno rozjela pouť. K zábavě duněly pravěké hity skupiny Rangers, čili hudba, která vznikla dávno před mým narozením a jejíž popularitě v současnosti nerozumím.
Protože jsme při včerejším výletě prohodili stravovací pravidla, tentokrát jsem vařil místo předchozího dne. A vyznamenal jsem se, aspoň u dětí. Kuřecí srdíčka s rýží prostě nikdo jiný tak dobře jako já neumí.
Nebýt toho, že mi dopoledne zavolala Žena, skoro bych ani nevěděl, co je za den. A odpoledne se spustil déšť, což pouti neprospělo.
235/365 - Sandra
Dovolená je přesně v polovině. Dnešní výlet směrujeme
sem.
A výlet to byl poměrně dobrodružný. Nejprve místo vlaku jela náhradní autobusová doprava. Autobus dorazil se zpožděním. Řidič nevěděl, kam až jede. V Lichkově naštěstí zastavil u nádraží, takže přestup do klenotu českých železnic, tedy motorového vozu 810, jsme zvládli a dojeli až do Červené Vody.
Pak nás čekal poměrně ostrý výstup po žluté do kopce. Syn protestoval už asi po dvaceti krocích. I moje nohy umdlévaly, ale vydržel jsem a ještě syna motivoval různými hesly, za která by se nemusel stydět ani Jasánek. Po hodině stoupání jsme byli nahoře. A čekal nás poslední úsek. Vystoupat na vrchol rozhledny. Dalších 25 metrů nahoru.
Zaplatili jsme vstupné a vydali se točitým schodištěm vzhůru. A ten kopec v nohou byl znát. I tak jsme se dostali až na ochoz, odkud byl krásný výhled díky slunečnému počasí. Po několika minutách rozhlížení jsme se vydali opatrně dolů. Nejprve z rozhledny a pak z kopce. Během cesty jsme narazili na další problém. Žízeň.
Plán byl najít restauraci a tam se zase zavodnit. Plán byl dobrý. Realizace nebyla dobrá. V restauraci, kterou jsme našli, nám paní vrchní mile sdělila, že otevírá až v 14:00. Bylo 13:30.
Využil jsem veškerý svůj um a ukecal ji, aby aspoň dětem prodala nanuky. Tvářila se sice, jako kdybych jí otrávil křečka a znásilnil dceru (nebo opačně), ale svolila. Po nanucích jsme se vydali dále do vsi a tam jsme se dočkali. Narazili jsme na fungující restauraci, kde si děti objednaly svoje limonády a já usměvavou leč prdelatou (a rozhodně ne rozkošně prdelatou, spíše obrovsky prdelatou) servírku požádal o kafe. Donesla ho a tím mě zachránila před akutním záchvatem hypokofeinie.
Po občerstvovací pauze jsme přešli celou ves křížem krážem a pak už byl čas se pomalu přesunout na nádraží. Tam jsme chvíli debatovali o všem možném a následný vlak jel přímo bez přestupu až do našeho dovolenkového sídla. A jak jsme dorazili, začalo pršet. Zakoupil jsem několik sladkostí u pouťových stánků, připravil pozdní oběd a do večera už jen pršelo.
236/365 - Bartoloměj
A konečně jsme se dostali na pouť. Museli jsme ale plán o dvě hodiny posunout, protože ráno - zcela překvapivě - pršelo. Když přestalo pršet, vyrazili jsme. Nemohli jsme minout stánky se sladkostmi, to by děti braly jako potupu a pohanu. A pak jsme i se psem došli až k atrakcím. Nechyběla houpací loď, čehož oba hned využili. Syn si prošel i speciální prolézačku, připomínající atrakce v Drtivé porážce, ale většině překážek se ostentativně vyhýbal. A zbytek pouťových lákadel jsme taky prošli, dcera si nakonec zakoupila černý lak na nehty.
Večer pak pouť konečně utichla. Poslouchat tři dny ryčné country, kvůli kterému není možné otevřít okna, protože pak vevnitř není slyšet vlastního slova, bylo na mě až příliš. Ještě jeden den a ustřelil bych si po cobainovsku kebuli.
237/365 - Radim
Další z mnoha výletů. Tentokrát k přehradě Pastviny. Busem do Nekoře a odtud po modré pěšky. Cesta byla v pohodě až na jeden lesní úsek. Všichni jsme srdnatě kráčeli. Po dvou kilometrech horalské chůze jsme byli u cíle. Prošli jsme se po hrázi i okolí přehrady.
Co mě zajímalo, bylo větší než obrovské množství ryb ve vodě.
A při cestě zpátky nás poněkud negativně překvapil nekořský místní rozhlas. Z dosud nezjištěné příčiny totiž hrál tak, aby mému velejemnému hudebnímu vkusu dal zabrat víc než pouťovky. Když jsme totiž v dechovkové a jiné úpravě slyšeli trháky typu Poštovský panáček nebo Andulko Šafářová, nedalo se to brát ani trochu vážně.
238/365 - Luděk/Luďka
Je to pěkné a všiml jsem si toho před pár dny. I po tak krátké době, jako je týden dovolené, jsem se dokázal sžít s prostředím v horách a nejbližším okolí, že mě i místní lidé berou za svého, zapřádají se mnou debaty, a když jdu ven se psem, vždycky potkám někoho, o kom bych odpřísáhnul, že ho vidím poprvé v životě a ten člověk se ke mně chová, jako kdybychom se znali minimálně pět let. A to i během tohoto propršeného odpočinkového dne, který přerušila jen další návštěva oblíbené restaurace s výše zmíněným romantickým názvem. Ačkoli restaurací je ve městě i v okolí více než dost, dětem se zalíbilo v této. Už kvůli paní servírce, která si v souvislosti s námi nikdy neodpustí nějakou tu průpovídku.
239/365 - Otakar
Ráno - zcela překvapivě na konci srpna - pršelo. Potom lilo jako z konve. Tady nepomohl ani Jindra Vobořil a Los Vobos. Když se počasí umoudřilo, vyrazili jsme na výlet. Cílem byla nedaleká zřícenina hradu Lanšperk - nebo to, co z ní zbylo.
Když jsme vystoupili z autobusu, začalo pro změnu znovu pršet. To už vypadalo jako nemístná provokace. Cesta ke zřícenině vedla loukou, obcí po asfaltce, pak po poloasfaltce, pak loukou, pak zase polní cestou a pořád do kopce. A pořád pršelo.
Z této zříceniny zbyl jen konec obvodového zdiva, což je škoda. Informační cedule informovala, že původní hrad chátral někdy od XVI. století nebo tak nějak. Prošli jsme to a na chvíli jsme se skryli před deštěm.
Pak jsme se vydali zpět dolů do vsi. Měli jsme na to hodinu, proto jsme si užili ještě jednu delší procházku. A pak už pro nás přijel autobus. Protože jel tak, aby na něj nic pokud možno nenavazovalo, měli jsme v Letohradě tři čtvrtě hodiny na další procházku, během níž už nepršelo.
A když jsme se vrátili do našeho hotelu, svítilo slunce naplno a na déšť si nikdo nevzpomínal.
240/365 - Augustýn
Z této dovolené se mi bude odjíždět nejhůř za posledních hodně let. I přes negativa, jako například to, že musím spát se zavřeným oknem, aby mě nerušilo každou celou hodinu zvonění zvonu z nedaleké radniční věže, nebo to, že tu není Kaufland, Billa, Albert, Penny a dokonce ani Tesco, se mi tu líbí. Místní mě velmi rychle vzali za svého. Je pravda, že nemám na čele cedulku s nápisem „POZOR, DOVOLENKÁŘ,“ i tak mě to, jak rychle jsem zapadl mezi starousedlíky, velmi potěšilo. Nebýt toho, že na mě v pondělí čeká můj drahý šéf, který by v případě, že bych nedorazil, byl smutný a plakal, už bych snoval plány, jak tu zůstat co možná nejdéle.
241/365 - Evelína
Původně plánovaný výlet kvůli technickým problémům v cíli odpadl. Proto jsme měli mimořádně odpočinkový den. Kompletně letní. V podstatě se nedělo nic zvláštního. Oběd jsem opět ukuchtil vynikající, jak si už děti zvykají. Párkrát jsme byli venku se psem a utvrdil jsem se v tom, že místo pro dovolenou jsem nemohl vybrat lépe.
242/365 - Vladěna
Páteční noc nebyla, slovy klasika, krátká. Nejen tím, že jsem si nejprve k filmu otevřel láhev vína. Když film skončil, vzal jsem psa na procházku. Ta netrvala standardní necelou půlhodinu, ale tři hodiny a během nich se mi pročistila hlava i mysl, potkal jsem několik nových kamarádů, bavil jsem se s lidmi, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že existují a nakonec jsem se vrátil.
V sobotu se mi vstávalo nedobře, ale náladu jsem pak měl výbornou. Poslední oběd v kultovní restauraci s poetickým názvem „Prdýlka.“ Poslední hovor s ukecanou servírkou. Poslední nákupy. S tímto místem se loučím opravdu nerad.
243/365 - Pavlína
Definitivně poslední den. Ráno vzbuzení a ven se psem. Pak je vzhůru syn. Dceru se mi daří vzbudit chvíli před desátou. Nebo chvíli po desáté. Oběd tentokrát tvořím já a kam se na mě hrabe Babica, Pohlreich i Láďa Hruška, Bohdalku nevyjímaje. Odpoledne balení všeho, přání dceři k svátku, zákusky z nedaleké cukrárny, poslední úklid, poslední kontrola, úklid a daleká cesta, do které začalo pršet.
Během cesty jsme se stali i součástí bojové hry, kterou připravila firma SŽDC a to je jízda všech vlaků pouze po jedné koleji. Dojezd do cíle a předání dětí jejich mámě a jejímu současnému partnerovi. A můj odjezd domů a mé malé, skromné, ale roztomilé mezonetové království.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
