Je to s podivem, ale je to tak. Jsou tomu už dva roky, co jsem jednou brzy z rána přišel do porodnice jen tak prohodit pár slov s manželkou a odcházel jsem s tím, že mám čerstvě narozeného syna. A z toho syna, který byl nesmírně roztomilým novorozencem a posléze i neméně roztomilým kojencem, je už dvouleté batole, které je upovídané, nenechá si sáhnout na hračky a milující starší sestru je schopno jemnými provokacemi vyprovokovat k mírné agresivitě, aby si pak mohlo zhusta zařvat (to poslední už jsme odhalili, takže se často místo politování dočká sprduňku za to, že nemá provokovat).
Hlavní část oslavy tohoto faktu (tedy, že už jsou to dva roky, ne toho, že provokuje Pavlínu k agresivním reakcím) proběhla už před dvěma týdny, kdy Míša dostal hromadu darů a taky dort. Ochutnávka a celková konzumace dortu byla tenkrát naplánována na neděli. Tento plán, byť skvělý a dobře načasovaný, zhatili drobní živočichové jménem mravenci. Když šla Jitka v neděli pro dort, zjistila, že si na něm právě tyto potvůrky už dost dlouho pochutnávají.
Nový dort jsme vyrobili v sobotu večer. Já jsem u toho asistoval a moudrou hlavou moudře kýval (vypište z uvedeného souvětí všechna ironicky míněná slova). Ale začátek toho všeho byl mnohem dříve.
Už když jsem se v pátek loučil s kolegy před víkendem, prohlásil jsem, že nám přijde v sobotu řemeslník na záchod. To, milí čtenáři a milé čtenářky, neznamenalo, že by se přihasil řemeslník s akutními střevními problémy a náš záchod použil, to znamenalo, že se přihasil řemeslník, a náš záchod dal, lidově řečeno, do cajku. Tedy, nešlo ani o mísu jako takovou, ale spíš o to, znovu zbudovat stěnu za ní, ukrývající stupačky, na které věru není libý pohled (všimněte si, prosím, jak krásně jsem celý odstavec věnoval jednomu hajzlovi - a tím není míněn onen řemeslník, prosím).
Co jsem pokládal za nejapnou provokaci, bylo, že řemeslník se hodlal objevit už v 7 ráno, kdy každý člověk od určité míry slušnosti nahoru, jako třeba já, ještě dospává spánkový dluh vzniklý během pracovního týdne. Dlouho jsem se tomuto fóru smál, než jsem pochopil, že je to vážně míněná provokace a že řemeslník se skutečně několik málo minut po sedmé objevil (poznávací znamení byl červený kombík plný různých materiálů, o jejichž účelu jsem neměl ani ponětí).
Řemeslník vyfuněl k nám do patra, strategicky obhlédl situaci a pustil se do práce. Kdybychom ho nevytrhli na krátkou kafepauzu, tak by makal bez přestávky. Když jsem bral Míšu na dopolední unavovací procházku, měl řemeslník rozdělanou hromadu všeho možného a něco si pro sebe hrozivě mumlal. Když jsme se vrátili z procházky, hlásil, že je těsně před dospárováním a pak finito.
A skutečně, úderem poledne nás řemeslník pozval do naší koupelny, kde se za záchodovou mísou skvěla nová stěna, která se tvářila, jako že je tam odjakživa. Řemeslník s námi poobědval, pak si sbalil svých pět švestek, nechal si zaplatit a odfrčel.
To bylo sobotní dopoledne. V sobotním odpoledni jsme jeli vrátit zbylé dlaždice a obkladačky a kdoví jak se tomu ještě nadává a při té příležitosti navštívit Pavlínku, která se rozhodla strávit víkend u babičky (což jsme kvitovali s mírným nadšením, neboť dcera je těsně před nástupem do školy dost živelný tvor, který by řemeslníkovy akce snášel asi s mnohem menším klidem).
V neděli ráno, když dort byl hotov (byl vyroben v sobotu večer), se u nás babička s dědou a Pavlínkou zastavili, předali nám dceřiny svršky a jiné dodatky a pak spolu s naší dcerou zmizeli na výlet někam na rozhledny. Po obědě a Míšově spánku jsme vyrazili na nedaleký (cca 20 km) hrad, kde probíhal kulturní festival. Z toho jsme viděli sice jen historicko-šermířsko-pirátské vystoupení, ale i to byla docela sranda (pokud totiž přijmete za fakt, že kapitán pirátů může vypadat jako vysloužilý punker). O něco později jsme narazili na koně. Ti byli dva. A nebyla by to Pavlínka, aby se nechtěla nechat svézt. Což nebylo nic zvláštního, ale Míša projevil zájem o totéž. A tak včera, poprvé ve svém životě, seděl náš syn na koni a tvářil se, jako že je to ta nejsamozřejmější věc na světě.
Po dalších procházkách hradním areálem jsme se večer vrátili domů, zkonzumovali Míšův dort, překvapili dceru stěnou za záchodem (teď už mi nebude moct hlásit pavouky v prostoru stupaček) a mezi večerníčkem a Výměnou manželek zahnali děti spát. Míša tradičně protestoval, s poukazem na to, že spaní není hodné moderního dvouletého dítěte, ale nakonec chrupal jako medvídek.
Hezký den!
Celý text
Knihu Nikdykde znám už několik let, přestože jsem si ji koupil teprve včera. Ona se ke mně totiž dostala ve formě přílohy mailové zprávy. Už tenkrát jsem z ní byl nadšen, ale něco mi pořád říkalo, že to není ono. A opravdu, originál je originál. Doplněný předlohou, krátkým rozhovorem s autorem, otázkami pro čtenáře, alternativním začátkem...
