Jarní prázdniny a pípák

Přeruším na chvíli povídání o trampotách s mou hlavou a podívám se zpětně na jev zvaný jarní prázdniny.

Jako dítě jsem měl tu (ne)výhodu, že náš okres měl jarní prázdniny jako jeden z prvních, a to ještě v době, kdy celou republiku pokrývala ta nehezká skoro bílá hmota, které je v posledních letech nedostatek a musí se dovážet. Proto bylo všem divné, že v zimě, mrazu a vánici mluvím o jarních prázdninách. Jak jsem záviděl dětem z jiných koutů republiky, že na ně to vyšlo v době, kdy už bylo fakt jako jaro.

Týden potom, co měla jarní prázdniny Pavlínka, se odehrál tento pohyblivý svátek i v Brně. Pro mě to znamenalo pozitivní krok v tom, že celé čtyři dny jsem nemusel myslet na jazykovku, a negativní krok v tom, že než mi docvaklo, že em há dé jezdí podle prázdninového jízdního neřádu, tak byla půlka týdne za mnou. Šestiminutový interval místo pětiminutového je kupodivu poznat.

Jednou takhle koukám a mezi požadavky nových zaměstnanců vidím známé jméno. A nemýlím se - je to opravdu ona! Osoba dámského pohlaví, kterou potkávám už ve třetí firmě. Původně jsem chtěl napsat kolegyně, ale to by nebylo přesné vymezení pojmu, protože se mnou nesdílí přímo pracovní prostor, bude pracovat v jiném oddělení. Pak dochází k osobnímu setkání, a ano, vzpomínáme si na sebe navzájem, sentiment je přítomen.

Taky jsem si prožil chvilku hrůzy, když se takhle ráno strojím, ze zvyku prohmatávám kapsy - klíče na svém místě, peníze na svém místě, kapesník na svém místě, pípák... Kde je sakra pípák?

Pípákem se v tomto kontextu myslí taková ta jako kartička, co ji při průchodu vrátnicí přikládám ke čtečce, načež se mi do docházkového systému zapíše příchod či odchod. A pípák je to proto, že při tom ta čtečka slabounce pípne.

Hlavou mi běží vzpomínky, kde všude jsem předchozí den byl a kde jsem tedy mohl pípáka vytrousit. Jestli ve vlaku, tak je po něm, jestli... Najednou nahmatávám známý tvar, ale v kapse, do které ho dávám obvykle, není. Ještě chvilka pátrání, a potom hluboký výdech... Pípák byl na správné straně bundy, jen v jiné kapse, než kde je jeho obvyklé místo.

Rozdýchal jsem se k normálu a vydal se vstříc pracovním úspěchům a jiným příjemnostem běžného dne.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Hlava I

"Mám niečo s hlavou," zpívala kdysi slovenská poprocková skupina HEX. Pro neinformované dodávám, že šlo (nebo možná jde) o skupinu hrající něco mezi Elánem a No name. Vůbec celá slovenská poprocková scéna má dva kořeny. Ten jeden vychází z modelu skupin Elán a Team, ten druhý sází na obhroublou humornost, která se nejpozdějí při druhém poslechu mění skoro v trapnost, podle modelu skupin YPS a Horkýže Slíže.

"Mám niečo s hlavou," jsem si mohl začít zpívat i já. Během let jsem totiž na svojí hlavě poměrně přesně lokalizoval dvě centra, odkud mi nepravidelně po celé ploše lebky vystřelují šípy bolesti. I nezbylo mi než se vydat ke své oblíbené paní doktorce.

Potěšilo mě, že v čekárně sedí toliko čtyři jedinci, dva mladí muži a dvě mladé slečny. Jedna z nich četla poslední díl Harryho Pottera v nějakém divném jazyce. Asi ve slovenštině nebo možná ve slovinštině. V domnění, že do půl hodiny jsem venku, jsem se pohodlně usadil. Jenže jsem zapomněl, že u mé paní doktorky tráví pacienti v ordinaci více času, než je mnohdy nezbytně nutné. Po té mnou odhadované půlhodině vyšla z ordinace postarší paní a do ordinace odkvačil jeden z těch dvou mladíků. Mezitím se osazenstvo čekárny rozšířilo o jednoho mladého muže a dvě mladé ženy, u nichž mě škodolibě těšilo, že jdou na řadu až po mně.

Zatímco první mladík dlel v ordinaci, druhý to vzdal a odešel. Tím pádem jsem se posunul za obě mladé ženy na bronzové místo. Radost mi ale dlouho nevydržela. Objevila se typická návštěvnice "já jdu jen odevzdat výsledky paní doktorce." Během jejího odevzdávání výsledků, které se nakonec protáhlo na třičtvrtě hodiny ("To je tady normální?" ptala se vyplašeně jedna z těch dvou žen, co přišly po mně. "Ano," řekl jsem, "paní se prostě přišla vykecat.") odešel první mladý muž a první mladá žena se připravila ke vstupu do ordinace. K její cti budiž připočteno, že tam strávila necelých 5 minut (což ovšem znamenalo, že stříbrnou pozici jsem si dlouho neužil). Během čekání jsem se tak dokonale nudil, že jsem dokonce přelouskal erární předvánoční číslo časopisu Vlasta (z toho vidíte, že jsem byl opravdu v krizi).

Pak už byla přede mnou jen ta s tím Harry Potterem a ta tam zase strávila nějakých dvacet minut. A pak už jsem si k paní doktorce vstoupil sám. Paní doktorka se sestřičkou (zrzečka s pomněnkovýma očima) probíraly příjmení manžela té s tím Harry Potterem. Zděsil jsem se. Byl to můj francouzský exkolega. "Mě by zajímalo, jak vypadá," prohlásila sestřička a ťukala tupou (nepíšící) stranou propisky do stolu. "No," začal jsem, "je takový menší, černovlasý, kudrnatý, s brýlema a trošku snědší, ale ne o moc, protože pochází z Marseille." "No to je jasný," zajásala paní doktorka, "tam je to samý Marokánec nebo Tunisan," načež se mnou zapředla debatu na téma Význam manželských svazků v současném globalizovaném světě. Už chápete, proč ty návštěvy u ní trvají tak dlouho?

"A vy jste pan...?" zeptala se nakonec. Představil jsem se. "S jedním er nebo se dvěma?" ujišťovala se, načež jsem vytáhl svoji kartičku zdravotního pojištění. "Hm," pronesla paní doktorka, "nejdřív tu mám cizince a teď vás s takovýmhle příjmením... A co vás trápí?" zeptala se potom. "Hlava," odpověděl jsem po pravdě, načež jsem paní doktorce osvětlil podstatu svých problémů. Paní doktorka si prohlížela mou zajímavě tvarovanou hlavu, načež vyslovovala výrazy, kterým jsem nerozuměl, a občas to prokládala výrazy jako "nádorek", "zákrok", "vyříznout".

"Do které nemocnice to máte blízko?" zeptala se pak paní doktorka. "K Milosrdným bratřím nebo svaté Anně," odpověděl jsem po pravdě. "Tak to jděte radši k té svaté Anně," zabodla do mě své pomněnkové oči sestřička, já jí z radosti předal 30 korun a s papírem směřujícím mě do rukou těch nejlepších chirurgů na světě jsem jejich ordinaci opustil.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Salát

V záplavě událostí, které se přes nás přehnaly s nevídanou agresivitou, jsem ani nepostřehl, že želvě došlo žrádlo. Tedy, její oblíbené granule Kaytee byly stále k dispozici v množství větším než obrovském, ale nějak jsme přišli o její oblíbenou zeleninu. Z té má želva nejraději okurky, rajčata a salát. Hlávkový jako. Krom toho je nadšená konzumentka mandarinek. To kdyby vás to zajímalo.

A právě jednoho dne jsem zjistil, že jí zelenina došla, stejně jako jí došlo ovoce. I stavil jsem se cestou v práci v supermarketu Billa, abych jí koupil aspoň ten salát.

Vejdu dovnitř a hrnu se mezi regály. Vozík si už dávno neberu, protože to, co potřebuji koupit, se mi vejde do rukou. A jdu k regálu se zeleninou. Květák - nežere. Čínské zelí - jednou zobne a jde od toho. Červené zelí - přičichne a odchází s ublíženým výrazem. Normální zelí - dtto. A co je tohle? Ano, tohle je ten salát, co hledám. Ale moment - do hlávkového má daleko, vypadá tak nějak jinak. Země původu Itálie. Cena na dvojnásobku ceny za hlávku. Ale co se dá dělat, pro milované zvíře je třeba podstoupit oběť. I finanční.

Pokládám balík se salátem na posuvný pás u kasy. Paní pokladní na to kouká a ptá se, co to je. Pak si čte štítek a vidí něco o salátu. Namarkuje, zaplatím, vrací a zapřádá hovor:

"Já vám něco řeknu, já byla v sobotu v Kauflandu pro zelí. No měli tam jedno, bylo do trojúhelníku, jakoby tvar hrušky. A jeden takový trojúhelník stál čtyřicet korun. Nevěděla jsem, co a jak, ale pak jsem si řekla, knedlíky se mi už doma vaří, tak to beru. Jo, bylo ze Španělska. A fakt, vynikající pochoutka."

Společně jsme se pousmáli, prohodil několik konverzačních frází a já vyšel do podvečerní temnoty. A až tam - venku před Billou - mi docvaklo.

Proč vlastně paní, co pracuje v Bille, měla potřebu nakupovat v Kauflandu a posilovat tak konkurenci?


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Vé Dé

V letošním šestém čísle časopisu Týden jsem mezi nekrology narazil na známé jméno. Překvapilo mě, že mezi těmi, kdo v poslední době opustili svět živých, se nachází Viktor Dobal.

Viktora Dobala si pamatuju z Prahy. Mé první setkání s ním bylo úžasné. Vzhledem k tomu, že mluvil tichým přidušeným hlasem, občas prokládaným zachrchláním, jsem musel napínat své nahluchlé uši, abych pochytil aspoň něco. Taky mě, ovšem poněkud negativně, zaujalo, že si doslova zapaluje jednu od druhé. Pohled na jeho nažloutlé prsty mi pak už tak divný nepřišel.

Pořád jsem si říkal, odkud že toho člověka znám, až mi jeden z kamarádů prozradil, že Viktor Dobal byl jednu dobu hodně proslulým poslancem za ou dý ej. Později jsem se dověděl další doplňkovou informaci, ale ta jistě nebyla úplně pravdivá, že tentýž Viktor Dobal patřil rovněž ke zdatným konzumentům v parlamentním baru a co se týká objemu a síly jeho konzumace, s ním údajně dokázal držet krok jen jeden jeho kolega z téže ou dý ej.

Co já si pamatuju, byl to člověk mírně roztržitý, dost často překvapený (z toho, jak věci okolo něj fungujou a podobně), někdy i zábavný společník, který dokázal spolu s Ivanem Havlem vést debatu tak dlouho, až se v ní oba ztratili a ze zcela nevinného tématu se dostali k otázkám vpravdě lidským chápáním neuchopitelným.

I když jsme se po dvou měsících rozloučili a naše spolupráce skončila, globálně jsem o Viktorovi Dobalovi nemohl říct křivého slova. Takže ať je mu země lehká.

Hezký den!

Celý text

Víkend

V pátek odpoledne si to takhle šupajdím na nákup, a hle, připadá mi, že vidím švagrovo auto. Pomyslel jsem si, že co by jako švagr dělal v našem malém městečku a že to je zcela jistě někdo jiný se stejným autem se stejnou espézetkou. I vkročil jsem do supermarketu a pobral věci nezbytně a životně nutné pro přípravu víkendových obědů.

Poté, co jsem přišel domů, tak jsem se dověděl, že na nedělní oběd jsme zváni k manželčiným rodičům a tudíž že to auto, které jsem pokládal za švagrovo, opravdu švagrovo bylo.

Večer jsem si krátil chvíle před Asterixem koukáním na ČT2 a měl jsem co dělat, abych udržel své nervy na uzdě. Takovou přehlídku ...... (sem si doplňte libovolné negativně zabarvené slovo) aby jeden pohledal. Naštěstí druhý díl Asterixe začal brzy a pak nebyl důvod přepínat.

Když v sobotu holky odklusaly na zimák bruslit, těšil jsem se na čtyřhru v Davis Cupu. Za mého dětství bylo sledování zápasu naší tenisové reprezentace v Davis Cupu jakýmsi rodinným rituálem a během dní, kdy se tato soutěž odehrávala, se žádné jiné záležitosti neřešily, ale byly odloženy na neurčito.

Jenže ona už odbila druhá hodina a já furt koukal na šaškárnu s volbou a nevolbou prezidenta. A když to skončilo, tak pak ještě na moderátora, který se tvářil, jakoby právě selhal při pokusu o sexuální styk. Možná se mu to i stalo, protože si jinak nedovedu vysvětlit, proč každou větu opakoval minimálně dvakrát.

No ale pak byl té trapárny konec a na obrazovce se objevili naši hoši zlatí. Fandil jsem co mi síly stačily, i když pokaždé, kdy se Štěpánek natahoval po míči, jsem měl obavy, zda ho (ten míč) pošle do autu nebo do sítě a zda ho (Štěpánka) zase nezradí plotýnky. Když byl čas, kdy se holky vracívají z bruslení, vzbudil jsem Míšu, a poté, co holky přišly, jsme šli já a Míša ven. Vrátili jsme se až za tmy. A já se stihl ještě dokoukat na čtyřhru s vítězným koncem. Bravo, Radku. Bravo, Tome.

A byla neděle (a měl jsem dost času - houby, neměl, ráno jsem musel do samky) a my vyrazili na oběd k manželčiným rodičům. Pravda, náhoda tomu chtěla, že jsme vyrazili v době, kdy jsme měli v plánu být už na místě. Já jsem pak zůstal s našimi dětmi, posílenými o synovce Ondru, venku na zahradě, než mě vystřídala neteř, kterou švagr přivezl.

Pak jsem byl s dětmi venku i odpoledne a když se začalo stmívat a ochlazovat, přestaly si děti hrát, šly dovnitř, a okolo šesté jsme, za Míšova z paty tahaného pláče, odjeli. Doma Míša usnul v mé náruči při sledování Simpsonů. A Pavlínka ani ne půl hodiny po něm.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Boty

Když jsem měl svůj den blbec, při němž došlo k destrukci mé levé boty, byl to pouze spouštěcí signál pro dlouhou řadu událostí, které ovšem skončily - jak jinak - dobře.

Když jsem toho večera rozžralokovanou botu lepil, odhalil jsem při tom několik dalších závad jak na botě samotné, tak i na její kolegyni. Posmutněl jsem. Bylo jasné, že ačkoli jsem v lepení svých bot dosáhl úrovně téměř mistrovské, rozsah škod způsobených mou dupavou chůzí, neopatrným našlapováním a dalšími negativními jevy byl mimo mé schopnosti a boty by mi do cajku nedal ani Ferda Mravenec a možná, že ani Brouk Sáček.

Nezbylo mi tedy než vrhnout... než se vrhnout do víru obchodní sítě a začít s tvrdým sháněním. Leč okolnosti byly vždy proti mně. Okolnosti... ono stačilo říct svoji velikost, a teď myslím velikost bot, žádnou jinou, aby prodavačky a v některých případech i prodavači upadali do mdlob nebo dostávali mindrák. Ve většině prodejen končí pánské boty šestačtyřicítkou, což je pro mě malé.

Ale ani mé utrpení, srovnatelné jak s utrpením mladého Werthera, tak s utrpením mladého Boháčka, nemělo trvat dlouho. Zrovna ten den, kdy mi boty naznačily, že takhle jako už ne a že odcházejí do důchodu, jsem se zatoulal do ulice, kterou obvykle chodím do pondělní a středeční večerní jazykovky. A hle, kdo to na mě pomrkává - ano, pozornější čtenáři již jistě tuší, je to obrovský nápis OBUV a pod ním menší nápis "i nadměrné velikosti". V euforii, jakou mi dosud přinesly jen události jako narození mých dětí, mistrovské tituly Slovanu Liberec, postup Bílých Tygrů do extraligy a vstup České republiky do Evropské unie, vstupuji dovnitř. A hned se hrnu ke stěně označené nápisem tvrdícím něco o nadměrnosti. Když se odněkud zezadu (tedy jako ze zadních prostor prodejny, ano?) vyhrnula prodavačka středních let, svěřil jsem se jí se svým problémem. "No a jaké byste chtěl?" zeptala se a lehce mávla před stěnou, u níž jsme stáli, a která byla pokryta vzorky bot všech možných nadměrných velikostí. "No třeba tady ty," sáhl jsem po jednom zvláště povedeném modelu. Prodavačka vrhla zkušený pohled na botu, pak na mou nohu, a pak se lehce zasmála. "Ale miláčku," prohlásila potom roztomile sladkým hlasem, díky čemuž se mi v hlavě rozblikaly všechny červené kontrolky, "k těmto botám byste potřeboval i pádla, to jsou padesátky," načež se mi protáhly panenky do evropských parametrů. Ale měl jsem štěstí, protože další vzorek, po němž jsem sáhnul, už v mé velikosti byl. Po osobním vyzkoušení, procházce areálem prodejny, doplnění druhé boty a opětovné procházce jsem měl jasno. "Ano, beru je," prohlásil jsem odhodlaně, načež se všude v prodejně rozsvítila světla, podlahu pokryl červený koberec, z prostor pro zaměstnance prodejny vystoupil pěvecký soubor Gospel Time a spustil píseň "O happy day".

No, po pravdě řečeno se toho stalo o hodně méně. Pouze prodavačka zajásala a oznámila mi, že jsem si vybral poslední pár v mojí velikosti, který byl k mání. "To bych mohl žádat i mimořádnou prémii, že jo," nahodil jsem, načež paní prodavačka souhlasila a dodala, že jako mimořádnou prémii dostanu k botám a krabici i igelitku. Což jsem ocenil jako hrdinné gesto, protože chvíli poté, co jsem opustil prodejnu, začalo venku pršet. Ale nevadilo mi to.

Původně jsem zamýšlel své staré boty věnovat náhodně vybranému bezdomovci, ale nakonec jsem jim uspořádal krásnou rozlučkovou party a skončily v kontejneru na směsný odpad. Sloužily mi dobře čtyři roky. Čest jejich památce!

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Sergej Lukjaněnko - Lživá zrcadla

Knížka Lživá zrcadla je pokračováním Bludiště odrazů. Začíná nějaké dva roky po konci předchozí knihy. Leonid už není diver - virtuální realita v Hlubině prošla úpravou, po níž už není diverů potřeba. Taky žije v manželském svazku s Vikou, s níž se seznámil právě v Hlubině.

U Bludiště odrazů mi bylo divné, že se hrdinové připojují pomocí modemu. Až později jsem zjistil, že ta knížka vyšla v Rusku v roce 1997 a toto její pokračování v roce 1998, kdy si o dnešních metodách a způsobech připojení mohli všichni nechat maximálně tak zdát. A teď zpět k Lživým zrcadlům a Hlubině.

Hlubina se ovšem změnila i v tom, že se v ní objevily zbraně. A to ne ledajaké. Zbraně, které zneškodní virtuální postavu, aby se tato po chvíli objevila znovu, byly nahrazeny zbraněmi druhé generace, které nejenže vyřadí ze hry virtuální postavu, ale navíc zlikvidují procesor počítače, z nějž je virtuální postava připojena. A v jedné chvíli se objeví zbraň třetí generace - a ta může z virtuální reality zabít přímo připojeného uživatele - člověka.

Leonid se dovídá o takovém případě smrti a zjišťuje, že obětí byl jeho kamarád, který měl za úkol něco ukrást. A před smrtí stihl ukradený materiál vložit do obálky a nadepsat adresu do Diverovy svatyně. Leonid o žádné Diverově svatyni nikdy neslyšel a je mu jasné, že se musí v tomto případě osobně angažovat. Nejvíc ho nakopne setkání s vědátorem, který celou existenci diverů pokládá jen za jakousi legendu.

Do Diverovy svatyně existují tři vchody. První zlikvidovali teroristi (ano, i ti jsou ve virtuální realitě přítomní), druhý zanikl smrtí Leonidova kamaráda. Zbývá třetí - a k tomu je nutné projít celou hrou Bludiště. I ta se změnila - má nyní 100 úrovní. A do Svatyně může vstoupit jen diver.

Kromě toho se na scéně objevuje záhadná postava zvaná Černý diver - nikdo neví, kdo to je, jediné, co všichni vědí, je, že tento Černý diver si objednal krádež, po níž Leonidův kámoš zemřel.

Bludištěm se dá projít jen v týmu, a tak Leonid sežene podivína Čingize (na první pohled nechutně bohatý a nudící se pracháč, později se projevuje jako bývalý zkušený hacker, a na pracháče kupodivu chytrý a šikovný) a jeho kolegy a vydají se na průchod Bludištěm. O tom, co tam zažijí, jak se jim podaří dostat se k cíli, a co zjistí Leonid ve Svatyni, si musíte přečíst sami. Nechybí samozřejmě závěrečný souboj s Černým diverem - a i ten má velmi nečekané vyústění.

Knížka má rozsahem krátký dovětek s názvem Průzračné vitráže. Ten se odehrává ještě později a tentokrát je hlavní hrdinkou holka Karina, která rovněž vstupuje do Hlubiny, ovšem čistě z profesionálních důvodů, aby tam dohlížela na dodržování zákonů a situaci ve virtuálním vězeňství. Vedení virtuálního vězení se snaží z vězňů vychovat divery šokovou terapií, která spočívá v tom, že vězňové jsou uváděni do situací, které souvisí s tím, za co byli odsouzeni. Jak už to bývá, tento plán díky zásahu Čingize nevyjde.

Průzračné vitráže mají dva konce - červený a modrý, oba jsou pozitivní. Je prý na čtenářích, který si vyberou. Mně byl o něco málo sympatičtější ten červený.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Jak mi bylo zle

Nestává se to často, ale když se to stane, stojí to za to.

Cestou do jazykovky mě začalo pobolívat nad pravým okem. To se mi občas stává a je to nezaměnitelná indikace, že mám vybité baterky, a že pokud s tím něco neudělám, tak mám po sezóně. Ale věřil jsem si, protože i po tomto varování mi nedělává problém relativně normálně fungovat ještě skoro půl dne.

Ale toto nebyl ten případ. Cestou z jazykovky totiž bolest postoupila na vyšší úroveň. Tentokrát se rozlehla po celé kebuli a mohl jsem si díky ní počítat tepovou frekvenci, protože každý tep byl jako úder kladivem do čela. Zevnitř.

Pořád ještě mě moje tělo nevarovalo dost, tak jsem vytáhl svůj muzikální nesmysl, nacpal špunty do uší a nechal si do hlavy dunět The Young Gods.

K této skupině mě kdysi přivedl Industroš. Jako spousta jiných lidí, i Industroš měl/má civilní jméno a příjmení, ale kdybych tu jeho jméno napsal, nikdo by mi nevěřil, že se někdo může takhle jmenovat. Industroš má tu výhodu, že jak jeho jméno tak i jeho příjmení jsou uvedeny v českém kalendáři. A jeho příjmení je občas používáno jako holčičí/dívčí/ženské jméno.

Industroš se stal Industrošem tehdy, když jednou okolo půl třetí ráno v více-než-poloprázdném klubu Had křičel na Járu Rudiše (tehdy: student občas v klubu hrající, dnes: spisovatel píšící o mladých lidech a pro mladé lidi): "Járo, dej tam ňákej industroš," a oči mu u toho zvláštně svítily. Tento člověk mě přivedl k industriální a elektronické hudbě. A právě písničku "Skinflowers" Od The Young Gods můžu slyšet furt a neoposlouchá se mi.

Jakkoli jsem si myslel, jací nejsme s mým spolubydlícím Venošem pařiči - protože náš pobyt v kolejním pokoji vypadal jako jeden velký (jen občas návštěvou školy přerušovaný) mejdan - setkání s Industrošem mi rozšířilo obzory. Industroš se svým spolubydlícím prokázali nesmírnou manuální zručnost (skoro srovnatelnou s mojí) a veškerý nábytek rozebrali na prvočinitele a přeskládali do úplně nových formací. Pravidelně tak dostávali upozornění od Správy kolejí a menz a výhrůžky podmíněným vyloučením z kolejí. Ne že by si z toho něco dělali.

Kromě toho Industroš vlastnil i klasickou filmovou promítačku - takovou tu, jak ji používal Kendy ve druhém díle Básníků. A z neznámých zdrojů natahal staré kotoučové filmy, takže během jedné dlouhé noci jsem zhlédl jak film "Chlapec v období puberty" tak i před drogami varující "Poločas rozpadu".

Skupinou The Young Gods jsem kdysi deptal svoje kolegy během služebních cest do Prahy. Zneužívaje toho, že mám absolutní nadvládu nad autorádiem, jsem krátce po rozjezdu auta zasunul do autorádia právě tuto skupinu. Kolegové nenavyklí a neodolní většinou nejpozději při páté písničce ztráceli sebekontrolu, mlátili hlavami do hlavových opěrek předních sedadel a prosili, ať tam dám něco jiného. Leč já jsem byl nemilosrdný a nechal jsem to přejet celé od začátku do konce. Těch pár posledních minut před Prahou jsem jim pak dovolil poslouchat i nějakou běžnou rádiostanici, díky čemuž se kolegové vrátili k normálu, zamačkali si boule na čelech a radostně odešli pracovat.

Tentokrát mi ale bylo stále hůř, i vytrhl jsem špunty z uší a divil se, co se to se mnou děje. A aby to nebylo málo, ozval se i žaludek. Začal vydávat signály, jaké obvykle vydává poslední vteřinu před hodně krutým zvracením. Problém byl v tom, že ta další fáze nepřicházela, což bylo na jednu stranu dobře, protože nevím, kam bych to "hodil", ale na druhou stranu to bylo špatné v tom, že bolest neustávala, naopak sílila. Z toho důvodu jsem odložil i knížku a snažil se zlobící tělo prodýchat*. Nepovedlo se, a tak jsem celou cestu domů vrhal pohledy na vhodná místa, kam by šlo když tak zaběhnout.

Doma jsem byl překvapen. Děti měly být po celém dni unavené a měly usínat. Místo toho sice ležely v posteli (oba dva mrňousové v Míšově), ale na spaní to nevypadalo ani omylem. Míša si prohlížel obrázkovou knížku (takovou tu pro malé děti, aby si dokázaly spojit obrázek se slovem), Pavlínka na něj volala: "Míšo, kde je kráva? Ukaž krávu," a když Míša našel správný obrázek a řekl: "Tady je kráva," propukli oba v mohutný chechot. A takhle jim to trvalo ještě skoro hodinu.

Moje kroky vedly do kuchyně, kde jsem vytáhl ibalgin a z platíčka vymáčknul dvě růžové tabletky. Jednou, kdysi dávno, mě přepadla bolest kebule tak silná, že jsem spolknul najednou čtyři. Bolest pak skoro okamžitě "změkla" a do deseti minut bylo po ní. Ale to byl extrémní případ. Na žaludek mi manželka poradila, ať si dám panáka. Otevřel jsem špajz a koukám: Rum (teda vlastně Tuzemák - neměl by se Rumburak přejmenoval na Tuzemákburaka, Rumcajs na Tuzemákcajse a Ruml na Tuzemákla?) - ten ne, po tom by mi bylo ještě hůř. Becherovka. Metaxa. A další méně významné flašky. Z čistě vlasteneckých pohnutek jsem nakonec sáhnul po Zemanově likéru.** A protože jsem se necítil dobře a neměl jsem dobrou náladu, tak jsem sebou prásknul do postele. Po dolehnutí ještě moje tělo trošku na posteli poskočilo - usnul jsem přibližně ve chvíli, kdy se nacházelo ve fázi seskoku.

Naštěstí (naštěstí! naštěstí!! naštěstí!!!) oba pomocné uzdravovací prostředky udělaly svoji práci dobře, takže jsem ráno vstal bez problémů.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

*) Zažil jsem porody obou svých dětí. O prodýchávání ví (z ne-doktorů) málokdo víc než já.
**) Výraz "Zemanův likér" jsem použil kdysi dávno na taneční zábavě v jedné nejmenované obci. Netušil jsem, že v oné obci se téměř každý druhý člověk jmenuje Zeman. A nevysvětlil jsem to, ačkoli jsem se snažil.

Celý text

Angličtina

Ačkoli poslední dobou nedávám večerní jazykovce v pondělí a středu moc (spíš míň, než by bylo třeba, ale to souvisí s tou mojí chronickou nestíhavostí), dostavil jsem se k provedení zkoušky nanečisto. I usedli jsme ke stolkům, jako v amerických školách, každý k jednomu (zákaz kumulovat se, zákaz opisovat, atd.) a pustili jsme se do vyplňování.

A zrovna předminulý týden jsme měli tu čest dovědět se výsledky. Inu, každý v skrytu duše doufal v nějakých 98% - 99% nebo tak nějak, ale ani tak to nebylo zlé. Trošku jsem měl obavu, abych kvůli tomu, že poslední dobou dělám vše na poslední chvíli, netahal průměr naší třídy hodně dolů, ale výsledek byl velmi příjemný. Dokonce v některých oblastech své kolegy převyšuju (a to je skvělé, není to skvělé?), ale globálně jsme na tom všichni plus mínus podobně, takže tou skutečnou zkouškou, co se má odehrát v červnu, bychom všichni měli jakž takž projít. No jakž takž. Měli bychom projít s hodně dobrým výsledkem. Ale nepředbíhejme, do té doby se může stát ledasco.

Pavlínka si prožila menší osobní krizi - jeden den prohlásila, že už hodiny hry na flétničku navštěvovat nebude a nebude, další den zase, že teda jo, a teď zase vyhrožuje, že ne. A k tomu se má naučit básničku o prolhaných tetičkách z Hané.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Lucák

„Co takhle jet na nějaký výlet?“ navrhnul jsem v neděli ráno. Kupodivu se na mě nenahrnula hromada pádných argumentů o tom, co za práci je potřeba všechno udělat. Venku svítilo slunko a tvářilo se jasně.
„Když navrhnete kam, tak jo,“ prohlásila manželka a my s Pavlínkou jsme dali hlavy dohromady, načež jsme vymysleli několik variant výletu, které byly později smeteny ze stolu jako nerealistické.

Nakonec vyhrál Lucký vrch neboli zkráceně Lucák. Není to daleko a je odtamtud výhled do širokého dalekého překrásného okolí. I ustrojili jsme děti, hupsli do auta a hurá za dobrodružstvím.

Auto jsme nechali stát u křižovatky a vydali jsme se úzkou cestou ujít ten poslední kilometr vzhůru. A tady se projevil paradox horského počasí. Jak už jsem napsal, slunko svítilo ostopéro, ale do toho funěl silný vichr z hor, že jsme měli co dělat, abychom se udrželi v aspoň trochu svislé poloze. Přesto Míša projevoval účinné nadšení a jásal nad tím, že se táhneme do kopce.

Na vrcholu nás uvítala místní restaurace a k ní připoutaný vlčák, který z radosti nad tím, že nás vidí, vrčel a štěkal, div si plíce (nebo co to psi mají) neurval. Dohodli jsme se, že si dáme kafe a dětem čaj, tudíž jsme zapluli do restaurace. U vedlejšího stolu sedělo osm typických turistů, my jsme zabrali stůl nejblíže vchodu. Obsluhující pán byl milý a profesionální. Po chvíli se objevila mladá fenka zlatého retrívra (štěně cca 1,5 roku) a začala přátelsky očichávat děti. Protože naše děti po mně zdědily zdravý repekt vůči všemu, co má čtyři nohy a štěká, nevypadaly jako někdo, kdo má z přátelského bafana radost. Po chvíli první skupina turistů odešla, ovšem když jsme je viděli, jak hned před restaurací lezou do auta, tak jsme se jim sarkasticky pousmáli.

Netrvalo dlouho a do lokálu vrazila druhá skupina turistů. Bylo jich pět, dva chlapi a tři ženský. A s nima štěně baseta. Pro zlatou retrívřici to bylo viditelné rozptýlení, načež si oba čoklové od té chvíle přátelsky hráli a viditelně si rozuměli, což pobavilo i mé, dosud ve vztahu k retrívřici váhavé, děti natolik, že dokonce i Míša se odhodlal si retrívřici pohladit. O venkovním vlčákovi jsme se dozvěděli, že pokud je připoutaný, je chodit k němu čiré bláznovství. Takže asi tak.

Jedné svojí dlouholeté kámošce, o které vím, že je fanda do turistických známek, jsem poslal dotaz, zda už má známku z Lucáku. Bohužel neodpověděla, a tak, pokud ji ještě nemá, tak má smůlu.

I vydali jsme se zpět. Z kopce to šlo i v tom větru rychleji, Míša utíkal a smál se, my ostatní jsme ho doběhli až skoro u auta. A pak už jsme vyrazili domů, dali si pozdní oběd, holky odešly bruslit a Míša spát.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

P. S. Zítra se tu žádný nový článek neobjeví!!!

Celý text

Karneval 2

Aby se naše děti dost vytrdlovaly, vyrazili jsem po velkém úspěchu na další dětský karneval. Tentokrát se odehrával v rodné vesnici mojí manželky v sále tamní Orlovny a byl orientován do ptačí říše, tudíž hry a soutěže byly orientovány na ptactvo. Aby bylo jasno: Na rozdíl od předchozího karnevalu nebyly soutěže povinné a člověk na pódiu neprovolával „no tak, soutěžte,“ ale dobrovolné („kdo chce vyhrát nějaký pěkný dárek, tak má možnost...“). Vstupné bylo dobrovolné, i spustil jsem několik mincí do připravené nádobky.

Zrovna když jsme přišli, probíhala hra na vlaštovku a mouchy. Maskované děti představovaly mouchy, jeden z kluků, co se podíleli na organizaci, byl vlaštovka, měl zavázané oči a vždy v jednu chvíli rozpažil. Všichni, kdo se nacházeli ve výseči jeho paží, byli „snězeni“ a tak to pokračovalo až do vítězného konce. Vítězné „mouchy“ si pak odnesly po nějakém tom dárečku.

Další rozdíl proti našemu městečku byl v tom, že zde se rodiče víc vyřádili s přípravou masek, takže Pavlínka byla jen jednou z asi tří princezen, celkově masky byly mnohem originálnější. A taky větší legrace. Dokonce i my zkušení rodiče jsme se zúčastnili jedné hry, kdy jsme měli po sále i jeho okolí hledat lidi se znamením housenky na paži. Naše rodina nenašla nikoho, ačkoli jednoho jsme si prohlíželi několikrát. A zábavná byla i poslední soutěž na hnízda - hnízdo bylo vytvořeno švihadlem zatočeným do kroužku a do každého kroužku se museli nacpat tři člověci. Už to vypadalo, že vypadnem hned v prvním kole, ale nakonec jsem zahlédnul jedno švihadlo, kde stál jen jeden klučina oblečený jako František z Kouzelné školky, tak jsem k němu postavil Míšu, a abychom byli tři, tak jsem se tam přichomýtl taky. V dalších kolech jsem pak využil šikovnosti jedné maminy převlečené za čarodějnici a tvrdě cpal Míšu do kroužku s její dcerkou a ještě jednou holčičkou. Míšovi se to zprvu nelíbilo, ale pak si řekl, že být spolu se dvěma holčičkama není zas až tak zlé. No, skončili jsme těsně před finále a Pavlínka skončila jako poražený finalista. Hry měli tedy zdejší pořadatelé vymyšlené lépe než u nás, kde veškerý scénář her končí házením tenisáků do otvoru o dvaceticentimetrovém průměru či přeskakováním z kruhu na kruh.

Když to všechno skončilo, dorazili jsme k manželčiným rodičům. Tam nás čekala mísa koblížků. A Míša projevil, že je po jednom ze svých rodičů, protože pochopil mísu s koblížky jako úkol a jal se srdnatě konzumovat. Kdybychom ho včas nezarazili, kdo ví, jak by to dopadlo.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Jedničkářka

Jelikož máme doma školáče, malé školáče, které otevírá aktovku větší, než je samo, tak se i u nás odehrál příchod s vysvědčením.

Až mi skanula slza dojetí. Pavlínka přinesla vysvědčení odshora dolů posázené výhradně číslem jedna. A na speciálních vedlejších listech měla ještě jedničku za angličtinu a ještě jednu jedničku za flétničku (po kom ze svých rodičů má hudební talent, není známo).

Když jsem bylo dítě, dostalo jsem v prvním pololetí první třídy vysvědčení s pouze jednou známkou. Sice to byla odshora dolů jednička, ale byla jen jedna. A chování se tenkrát u prvňáčků v prvním pololetí nehodnotilo. Pavlínka měla naopak každou jedničku zvlášť.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Celý text

Pohádky

Našim kulihráškům, tedy těm dvěma malým človíčkům, kterým se v odborné literatuře eufemisticky přezdívá "děti", nestačí Večerníček, ale po sprchově-zubyčistící seanci potřebují ještě čtenou pohádku. A protože ve spoustě domácích úkonů se my zodpovědní rodiče zodpovědně střídáme, přijde občas čtení pohádky i na mne.

Což o to, já to i přečtu, a docela dobře, ale jakmile začnu číst, okamžitě se přihlásí o slovo můj ujetý humor (kvůli němuž skončilo neúspěchem několik mých pokusů o takovou tu věc, o které žádný chlap nikdy neví, že ji má, a které se v románcích pro dospívající dívky říká "vztah") a začnu si s textem pohádky pohrávat.

Tak například, má-li chudý táta tři syny, pak se z nejstaršího Franty okamžitě stane Fanoš, z prostředního Vaška Venoš* a nejmladší Honza není suše "hloupý," ale potroublý. Pomáhá-li mu nějaká nadpřirozená bytost, není to trpaslík ani skřítek, ale čičmunda, díky čemuž Honza, když dorazí k hradu, neřekne "Ohlašte mě u krále," ale "Zavolejte mi šéfa a fofrem," načež král neodpoví "Cožpak nepoznáš královský oděv?" ale "Já jsem tu šéf, truhlíku, nevidíš, co mám na sobě?".

Následek takovéto podvratné činnosti je ten, že oba mrňousové se celou dobu mého improvizačního čtení (během kterého ještě stíhám měnit hlasy) chechtají na celé kolo, aby potom, úplně vysílení a vychechtaní, usnuli spánkem nespravedlivých.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

*) Takhle jsem během libereckých let přezdíval svému spolubydlícímu kamarádovi Václavovi. On, jakožto Chomutovák, nebyl s to to pochopit.

Celý text

Pavlínka a její ušiska

Pavlínka byla zase jednou v nemocnici na kraji okresního města.

Asi jsem to už někdy psal. Jestli jo, tak je následující odstavec jen pro občerstvení, jestli ne, tak je to úvod do problematiky.

Kdysi dávno jsme si všimli, že nás naše dcera neposlouchá. Na tom by nebylo nic divného, to občas/často/skoro furt dělají některé/všechny děti.* Leč u naší dcery se jednalo o dlouhodobý stav, a protože nejsme vyznavači výchovy kombinací velkého biče a malého dvorku, podíval se na ni ušní lékař. Ten konstatoval, že problém je právě v uších naší dcery. A tak se jednoho dne podívala do nemocnice, kde jí byly implementovány zlaté trubičky, jejichž fce spočívala v tom, že měly umožnit dceři slyšení. A taky že jo, fungovaly dobře, dokonce ani televize nemusela jet na maximální hlasitost. Jenže! Jenže jednoho dne dceři museli trubičky vyndat. Proto jsem s ní byl v nemocnici. Leč ani po návratu se zlepšený stav jejího sluchu dlouho neudržel, tudíž loni v únoru opět dostala trubičky, s tím, že pokud je udrží v uších celý rok, měla by mít vyhráno.

Díky tomu manželka s dcerou odjely do nemocnice. Je pro mě stále těžké pochopit, proč měly do nemocnice nastoupit už v 7 ráno, když si jich pak půl hodiny nikdo nevšímal a do pokoje se dostaly až okolo deváté. Ale to je vedlejší a není to podstatné. Podstatné je, že dcera další vyndávání trubiček zvládla a po dvou týdnech by už měla být schopna jít i do bazénu. Dokud měla trubičky, nesměla se jí do uší dostat voda, díky čemuž pokaždé, když jsem jí myl kebuli, jsem musel řešit problém, jak jí umýt kebuli bez toho, aby se jí voda dostala do uší.

A tak jsem se smířil s tím, že budu doma sám. Míša odfrčel k babičce, já jsem si po příjezdu z práce připravil opulentní večeři, kterou bych nakrmil polovinu hladovějících v rozvojovém světě, a pak jsem s potěchou v oku sledoval vynikající film Otisk, v němž exceluje moje oblíbená herečka Franka Potente.**

Jaké bylo mé překvapení, když zarachotil zámek a manželka vstoupila do bytu s tím, že se domluvila, že na noc pojede domů, aby nemusela zbytečně platit. Ohromně mě tím potěšila a díky tomu jsme mohli dobrodružství klonované dívky vidět společně.

Teď ještě musíme počkat na vyjádření pana ušního doktora, jak si Pavlínka stojí. Snad to bude v cajku.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

*) Škrtněte, co se nehodí, áno?
**) Narážek na její příjmení jsem už četl a slyšel hodně. Herečka je to výborná, jasný?


P. S. Zítra se tu žádný nový příspěvek neobjeví!!!

Celý text

Všechno se proti mně spiklo

To se zase jednou proti mně všechno spiklo.

Začalo to tím, že mi manželka ukázala takovou malou kartičku. Papírovou. Byla (ta kartička jako) o něco větší než běžná žolíková karta. A obsahovala závažnou informaci. Totiž, že naše auto bylo nalezeno zaparkováno na chodníku, což se nesmí, protože parkovat na chodníku je špatné, áno? a taky dodatečnou informaci, že se má (manželka jako) co nejdřív dostavit na místní oddělení městské policie. Tomu jsme se ještě celkem zlehka zasmáli a pak už pokračovaly moje vlastní trable.

Do práce jezdím spěšňákem. Dříve jsem jezdil rychlíkem, ale rychlík byl zrušen, stejně jako osobák jedoucí chvíli po něm, a místo obou nastoupil spěšňák. Oproti rychlíku má nevýhodu, že zastavuje víckrát, oproti osobáku výhodu, že přece jen ne všude a v úsecích, kde nezastavuje, docela sviští, protože jede po onom populárním koridoru. A proč jezdím spěšňákem? No přece proto, že chci, aby mi cesta rychleji utekla a abych byl v práci v takovém čase, který mi omezí zbytečný stres během dne.

Jenže! Jenže on spěšňák na posledním úseku své pravidelné trasy zřejmě zapomněl, že je spěšňák, a začal vymetat všechny zastávky. Úsek, který tak běžně prosviští za 20 minut, mu protentokrát trval třičtvrtě hodiny. A jak to už bývá zvykem, že by nám přišla madam průvodčí říct proč si hrajeme na osobák, to ji samozřejmě ani nenapadlo.

Malá vsuvka - většinou jsem s cestováním po železnici naprosto spokojený, poslední dobou jezdí dokonce načas i vlaky, u kterých dříve zpoždění menší než 10 minut neexistovalo. Konec malé vsuvky.

A tak, samozřejmě, patřičně rozmrzen se protláčím davem k šalině. A abych si nepřipadal, že jsem si svůj díl smůly už vybral, sotva vstoupím na nástupní ostrůvek, cililink a šalina mizí v dáli. A ta další sice přijela včas a odjela včas, ale pak většinu trasy víc stála než jela - suma sumárum na vstupu do práce více než půlhodinové zpoždění.

A do třetice všeho zlého se na mě vykvajznul takový ten prográmek, co zajišťuje, aby se písničky uložené v počítači mohly přesypat do takového toho malého nesmyslu se sluchátkama. Zčista jasna začal produkovat geniální hlášky o instrukci a paměti, kterou nemůže přečíst a nemůže ji zapsat a kdesi cosi. Odinstalování a nové nainstalování nepomohlo. Hledám co s tím dělat. Nacházím odkaz na novější verzi. Spouštím - objeví se okno s hláškou o hledání informací na serveru, načež se objeví jiné okno s hláškou, že připojení k serveru se nepovedlo a že patrně nejsem připojený k internetu, což je u počítače, který je k internetu připojený imrvére, poněkud podivné.

Po práci si to frčím do místního zastoupení značky, která o sobě kdysi prohlašovala, že není trik a dnes píše, že je jako žádná jiná. Vysvětluju prodavačovi, co na mě kouká jako kromaňonec na turbodmychadlo, že jsem ochoten si za novou verzi toho programu i připlatit ("šak já si když tak připlatím") a on mi radí jinou adresu, ze které si to mám stáhnout.

Houby s octem! Stahuju z adresy uvedené prodavačem, abych došel ke stejnému výsledku a hlášce o nemožnosti připojení k serveru. Už se pomalu rozhlížím po jiných empétrojkovátkách, když mě napadne spásná myšlenka s použitím pana Gůgla. A hle, dostávám se na diskusní fórum, kde si někdo stěžuje na podobný problém i s instalací nové verze. Po pročtení několika desítek reakcí, kde si pisatelé honí trika tím, kdo víc urazí lidi používající windows, zpozorním, protože poslední příspěvek obsahuje odkaz na offline verzi. Tu okamžitě stahuju, rozbaluju, otevírám, instaluju, instalace trvá asi tak třikrát déle než u té předchozí verze, pak nucený restart a blik, cvak - ono to funguje! Hurá, hurá, je tu baby důra!

Takže i když jsem si připadal, že se proti mně všechno spiklo, tak aspoň jeden problémek se mi povedlo sprovodit ze světa.
Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Fotka pro dnešní den

Hezký den!

Celý text

Věrnost se vyplatí

Konečně se mi potvrdilo, že věrnost se vyplatí. Ostatně, podle testu v jednom dnes už neexistujícím časopise někdy z roku 1995 patřím mezi ty, kteří jsou věrní jako sokolská garda. Nevím, jestli se do toho počítá i věrnost Slovanu a Bílým tygrům, ale mně se vyplatila jiná věrnost.

Jako mnozí jiní přede mnou a jistě i mnozí jiní po mně jsem na serveru idnes.cz naklikal dostačující počet dukátů (a to ještě nepočítám, kolikrát jsem tam klikal bez přihlášení a kolik dukátů mi tak uteklo - hrůza), abych po letech usilovného klikání získal dost bodů na pořádný dárek.

A tak mi jednoho večera dcera předala malou obálku, která během mé nepřítomnosti přišla. V ní byl děkovný a blahopřejný dopis a hlavně to, po čem jsem toužil - CD zpěvačky Radůzy „V salonu barokních dam.“ To jsem si už dávno chtěl koupit, ale furt nestíhám.

Co se týká zpěvačky Radůzy, tak i u ní jsem neobjektivní podobně jako u Járy Rudiše - s tím rozdílem, že s Radůzou mě osobní přátelství nepojí. Poprvé jsem o ní slyšel někdy v roce 2001, v době, kdy se narodila Pavlínka. Tvrdil jsem, že ta holka má talent a že určitě něčeho dosáhne. Lidi okolo si klepali na čelo a provokovali otázkami, co jako na té Radůze vidím a podobně. Zjevně měli problém se s její existencí smířit. Příznačné je, že poté, co Radůza začala získávat Anděly a vydávat alba, jejich kritika nějak záhadně vymizela.

Ty její písničky jsou prostě balzám pro duši, když přijdu znaven a zničen domů.

Hezký den!

Celý text

Karneval

Jako každé jaro jsme si užili dětský karneval. Tentokrát jsme připravili přestrojení pro obě děti.

Pavlínka šla za princeznu, k čemuž jí napomohly během vánočních prázdnin ušité bílé šatičky a čelenka ve tvaru korunky. Představa, že by si Míša nechal dát na obličej nějakou masku, je stejně naivní jako představa, že Halina Pawlowská zhubne do rozměrů Terezy Kerndlové. Proto musela manželka použít svou kosmetiku, aby z Míši udělala ukázkového kocourka, kteroužto iluzi dotvořily papírové uši přidělané k jedné jiné Pavlínčině čelence.

Karneval začínal ve dvě odpoledne. Míšu jsem vzbudil o půl druhé, ale náhoda a okolnosti tomu chtěly, že jsme se do sálu dostali až před třetí hodinou. Ono označení sál je poněkud iluzorní, protože jde o prostor, ve kterém už při dvaceti lidech není k hnutí. A teď do toho ještě hromada dětí. U vstupu jsme si doslova museli vyžádat, že chceme zaplatit vstupné, jinak by si nás nevšimli, protože i holky u kasy spíš pozorovaly cvrkot. Právě běžela jedna z oblíbených soutěží - obíhání židlí, kdy počet židlí je vždy právě o jednu nižší než počet obíhačů.

Pořadatelé všemožných akcí v našem koutku světa trpí utkvělou představou, že každý, kdo přijde, touží soutěžit, a proto čím více soutěží, tím lépe. A tak v tom už tak dost hustě obsazeném prostoru ještě stály stoly a jiná soutěžní stanoviště. Něco bylo i v patře, kam se muselo vyjít úzkým schodištěm - no prostě poměr prostor/množství lidí absolutně nezvládnutý. Pavlínka soutěžila, Míša to odmítnul jako nehodné dvouapůlletého moderního mladého člověka a raději pobíhal se synovcem Ondrou, kterýžto měl masku a oděv kašpárka a moc mu to slušelo. Paradoxně si pak Míša odnesl více dárků než Pavlínka - dvojí puzzle, šňůrku s karabinkou na krk (s logem tříkrálové sbírky) dva kalendáříky, plyšovou modrou pyramidku (uhodněte, kdo to sponzoroval) a hlavně plechovou dózičku s tvrdýma bonbónama, jaké existovaly v časech mého dětství. Pavlínka, která prošla několika soutěžema, dostala jedno puzzle, taky šňůrku s karabinkou, jeden kalendářík a tři bonbóny. No nic :).

Celá ta show skončila po půl páté. Na jednu stranu se děti vyblbly, na druhou stranu je divné, že i po tolikati letech to organizátoři furt ještě nezvládají.

Večer jsem viděl na ČT2 nějakou divadelní hru o rozhodčích - taková zahraniční varianta na „Ivánku, kamaráde.“ A potom jsem stihl jak bílé čistěskvoucí kalhotky Terezy Kerndlové, tak i vystoupení skupiny obézních důchodců, parodujících revival kdysi populární poprockové skupiny Elán. A z obého jsem měl ohromný kulturní šok!

Hezký den!

Celý text

Neil Gaiman & Michael Reeves - Mezisvět

Můj plán odnést si z knihkupectví Lživá zrcadla od Sergeje Lukjaněnka dostal povážlivé trhliny, protože se v regále, do kterého koukám nejčastěji, objevil Mezisvět od Neila Gaimana a Michaela Reavese. A jako hypnotizován jsem tu knížku vyloupnul z regálu, odnesl ke kase, ještě v jakémsi podivném deliriu zaplatil a až venku na ulici jsem se probral a zjistil, že jsem si ji opravdu koupil.

Na obálce je avizováno, že příběh se týká kluka, který je schopný zabloudit kdykoli a kdekoli. Tudíž bylo jasné, že mi téma bude blízké. Kdysi dávno, o prázdninách mezi třetí a čtvrtou třídou, kdy svět byl po školním roce teroru ze strany psychopatické učitelky naprosto krásný, jsem jel s našima do Bechyně. To je takové městečko kousek od Tábora, což je takové městečko, které založili houseři. Nebo husáci. Nebo prostě někdo, kdo měl něco společného s husama.

No a v té Bechyni jsme byli ubytováni v takovém ubytovacím zařízení a patřil nám pokoj hned u schodiště ve druhém patře. A já během toho týdenního pobytu asi třikrát, ale možná jen dvakrát, na druhou stranu možná čtyřikrát, zabloudil a vešel do pokoje u schodiště, ale v prvním patře. Vždycky jsem se hrozně lekl, když jsem vešel a viděl lidi, které jsem neznal.

Má orientační (ne)schopnost se stala několikrát i zdrojem zábavy pro některé mé poťouchlé kamarády. Dnešní stav, kdy se na mou orientaci v městě i terénu může zbytek mé rodiny bez obav spolehnout, je výsledkem mnohaletého tvrdého tréninku. Ale to sem nepatří, zpět ke knížce.

Kluk Joey obdivuje jednoho svého učitele, který své žáky přivádí k extrémním situacím různými bojovými hrami. A při jedné z těchto bojovek mají žáci z dosud neznámého místa přijít zpět. Joey prohlásí, že místo, na které byli dovezeni, zná, a přesto, že jeho orientační smysl je mizerný, se vydá hledat cestu. Mezitím ovšem nějakým způsobem projde do úplně jiného světa, kde jej znají jako kluka, co se před lety utopil, a místo něj v domě jeho rodičů žije dívka s podobným jménem.

Zmaten na nejvyšší míru se vydá ulicemi, když potká maskovaného muže, který mu povídá, že jej přišel zachránit. To se Joeymu nelíbí, ale nakonec je odchycen úplně jinými lidmi a odvážen někam do pryč. Po cestě se dozví, že bude sloužit jako pohon pro meziplanetární loď. Jeho zachránce se znovu objeví a odnese jej právě včas. Zachránce však po cestě zahyne a Joey se dostane na základnu, která je tvořena spoustou mužů a žen, z nichž všichni mají něco společného - vypadají jako Joeyho příbuzní a jsou mu i podobní.

Při jedné bojové misi padne Joeyho skupina do léčky a je chycena znovu těmi lidmi, co původně Joeyho unášeli. Joey uteče, vrátí se na Základnu, kde malér ohlásí. Velitel je na něj rozezlen, načež vymaže Joeymu paměť, zbaví ho schopnosti cestovat mezi paralelními světy a vrátí ho domů. Jedna náhodná chvilka však stačí k tomu, aby se Joeymu paměť vrátila a on se vydá znovu zachránit své spolubojovníky.

Autoři v doslovu knihy píšou, že doufají, že jsme si početli. Na to říkám, že to je slabé slovo. Bylo to výborné!

Hezký den!

Celý text