365/365 - Silvestr
Poslední kapitola loňské 365ky.
Včera mi bylo málo, dneska je mi moc. Jinak se to nedá popsat.
Tento den jsem původně chtěl strávit co nejvíc v klidu. Od rána jsem odepisoval na přání k narozeninám. První přání jsem dostal hned ráno telefonickým hovorem a další už chodila elektronicky. Odpověděl jsem na každé. Na některá i víckrát.
Odpoledne jsem se na chvíli taktně vzdálil na děkovnou mši na závěr roku. Cestou zpět jsem si dokoupil jídlo a večer jsem si představoval naprosto pohodový - sledování filmů, poslouchání hudby a nejpozději o půl jedné jít spát. Jako obvykle všechno dopadlo jinak.
Chvíli před jedenáctou hodinou večerní jsem se totiž vybatolil ven pod průhlednou záminkou, že se jdu podívat do centra města na ohňostroje. Ty ostatně bouchaly okolo už od šesté hodiny večerní. U zastávky MHD jsem pak potkal tři další lidi a dal se s nimi do řeči. Výsledek byl ten, že do centra města odjela jen jedna, my zbylí jsme se na pozvání jejího doprovodu, sympatického člověka s účesem podobným účesu Reného Rumleny, vydali do nedaleké zahrádkářské kolonie. A nebyli jsme zklamáni.
U jedné z chatek totiž hořel oheň, kolem nějž stálo větší než malé množství postav mužského i ženského původu. Zavedli jsme debatu, víno kolovalo, pohoda a dobrá nálada všude vůkol.
Chvíli před půlnocí se celá tato nesourodá skupina vydala na nedaleký zalesněný kopec, odkud byl pěkný výhled do údolí, ve kterém jsme mohli pozorovat ohňostroje ze všech stran a míst. A pak přišla ona slavná půlnoc. Jakmile jsme zaslechli kostelní zvony, spustil jsem svým zvučným hlasem „Wo ist mein Heim? Wo ist mein Heim?“
Záhy jsme zjistili, že naši nesourodou skupinu rozšířila neznámá cyklistka, která přijela na kole a fotografovala ohňostroje v údolí. Kolující láhev šampaňského se jí nevyhnula.
Po nějaké době jsme se sebrali a vrátili do zahrádkářské kolonie, kde pokračovala volná zábava v chatce. Nakonec jsme zůstali pouze čtyři nejvytrvalejší chlapi a to jsem se v jedné chvíli přistihl, že jsem i zdatným perkusistou.
Závěrem bych chtěl podotknout, že na tom, že jsem se domů vrátil úderem třetí hodiny ranní, není nic špatného ani jinak pozoruhodného.
Fotka pro dnešní den:
Celý text
Poslední kapitola loňské 365ky.
Včera mi bylo málo, dneska je mi moc. Jinak se to nedá popsat.
Tento den jsem původně chtěl strávit co nejvíc v klidu. Od rána jsem odepisoval na přání k narozeninám. První přání jsem dostal hned ráno telefonickým hovorem a další už chodila elektronicky. Odpověděl jsem na každé. Na některá i víckrát.
Odpoledne jsem se na chvíli taktně vzdálil na děkovnou mši na závěr roku. Cestou zpět jsem si dokoupil jídlo a večer jsem si představoval naprosto pohodový - sledování filmů, poslouchání hudby a nejpozději o půl jedné jít spát. Jako obvykle všechno dopadlo jinak.
Chvíli před jedenáctou hodinou večerní jsem se totiž vybatolil ven pod průhlednou záminkou, že se jdu podívat do centra města na ohňostroje. Ty ostatně bouchaly okolo už od šesté hodiny večerní. U zastávky MHD jsem pak potkal tři další lidi a dal se s nimi do řeči. Výsledek byl ten, že do centra města odjela jen jedna, my zbylí jsme se na pozvání jejího doprovodu, sympatického člověka s účesem podobným účesu Reného Rumleny, vydali do nedaleké zahrádkářské kolonie. A nebyli jsme zklamáni.
U jedné z chatek totiž hořel oheň, kolem nějž stálo větší než malé množství postav mužského i ženského původu. Zavedli jsme debatu, víno kolovalo, pohoda a dobrá nálada všude vůkol.
Chvíli před půlnocí se celá tato nesourodá skupina vydala na nedaleký zalesněný kopec, odkud byl pěkný výhled do údolí, ve kterém jsme mohli pozorovat ohňostroje ze všech stran a míst. A pak přišla ona slavná půlnoc. Jakmile jsme zaslechli kostelní zvony, spustil jsem svým zvučným hlasem „Wo ist mein Heim? Wo ist mein Heim?“
Záhy jsme zjistili, že naši nesourodou skupinu rozšířila neznámá cyklistka, která přijela na kole a fotografovala ohňostroje v údolí. Kolující láhev šampaňského se jí nevyhnula.
Po nějaké době jsme se sebrali a vrátili do zahrádkářské kolonie, kde pokračovala volná zábava v chatce. Nakonec jsme zůstali pouze čtyři nejvytrvalejší chlapi a to jsem se v jedné chvíli přistihl, že jsem i zdatným perkusistou.
Závěrem bych chtěl podotknout, že na tom, že jsem se domů vrátil úderem třetí hodiny ranní, není nic špatného ani jinak pozoruhodného.
Fotka pro dnešní den:
