Stalo se to jednoho letního dne, kdy jsem zaujal člověka s postavou Shreka a intelektem plastového Shreka. Poté, co jsme si navzájem řekli svá jména, onen člověk ke mně promluvil: „Odkaď si.“
„Já už jsem si odkadil,“ odpověděl jsem. Zahleděl se na mě nechápavě.
„Ne,“ pokračoval, „já myslím odkaď si.“
„Teď to nejde,“ odpověděl jsem mu, „vypadá to, že si odkadím až večer,“ dodal jsem.
„Ale
odkaď si,“ ten chlapec už artikuloval na své maximum a zíral na mě jak Ledecká na časomíru.
„To po mně nemůžeš přece chtít,“ řekl jsem smířlivě, „abych si tady přede všemi odkadil.“
Tato naše konverzace zabrala ještě několik dalších minut, než se mezi smíchem polomrtvými lidmi okolo našel někdo, kdo se ujal role tlumočníka. O tom až někdy jindy.
Fotka pro dnešní den:

Hezký den!
Celý text