Na konci září

Podobně jako Iva tady jsem se několikrát potkal s ne příliš pozitivními myšlenkami. Taky mě často napadne, kdo z mých blízkých nebo známých tady už brzy nebude. A ta myšlenka mi není nijak příjemná. Zejména u strýce s tetou. Oba během letošního roku, krátce po sobě, oslavili sedmdesátku. A i když je náš rod relativně dlouhověký, což je dáno mimo jiné i tím, že většina z těch, co už s námi nejsou, překročili i osmdesátku, přesto, se mi na mysl dere myšlenka, zda tu strýc s tetou budou ještě za deset let. Představa, že přijdu do domu, kde jsem trávil většinu předškolního dětství a ve školních letech skoro všechny prázdninové dny, a poté, co postupně odešli babička s dědou, tam nenarazím ani na strýce nebo tetu, je pro mě hodně děsivá. Stejně tak může během těch deseti let opustit svět živých kdokoli jiný, a taky kdo ví, jestli tu za deset let budu ještě já…

Terapeutka, kterou chodím pravidelně navštěvovat, se ve mně snaží vzbuzovat optimismus a důvěru v sebe samotného, abych dokázal, že můj život za něco stojí (a za opravdové „něco,“ ne za to „něco,“ které se používá jako synonymum pro neslušné slovo nebo prázdnotu) a že jej dokážu řídit sám za sebe bez toho, abych potřeboval posilu ze svého okolí.

Ale dost už toho pro dnešek. Mírné důvody k optimismu se najdou, teď musím zapracovat (což dělám) na tom, aby se z mírných důvodů staly důvody závažné.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Blogoškola

Při psaní článku o nástupu mého syna do školy jsem si vzpomněl na jistou souvislost.

Můj blog se totiž narodil nějaké dva měsíce předtím, než se narodil můj syn. Dosáhl tedy rovněž šesti let a je způsobilý k zahájení školní docházky. Takovou školu pro blogy si ale zatím neumím představit, nicméně mě napadla jiná ptákovina, a to jakási škola pro blogery.

Protože, po šesti a půl letech psaní, kdy někdy ze sebe chrlím nové články s takovou intenzitou, že i průměrně činná sopka by zbledla závistí, jindy zase klesne moje aktivita na takovou hladinu, kdy i lenochod je proti mně bystrý atlet, mám určitou představu jak o tom, kterým směrem v blogu pokračovat, tak i o tom, kdo přibližně můj blog čte. Ale něco mi přece jen chybí, totiž pohled z vnějšku přímo během psacího procesu.

Nebránil bych se vůbec tomu, kdyby se jednou za čas, možná tak jednou dvakrát do týdne, sešla skupina blogerů a každý by přednesl svůj návrh nového článku, pak dal dalším blogerům prostor k vyjádření, zaznamenal si jejich připomínky a na jejich základě by svůj nový článek dostal do možná přijatelnější formy. Přiznávám, že mně samotnému by podobná akce pomohla.

Jako dítě školou povinné jsem totiž měl nejednoznačný vztah ke slohovým pracím. Na jednu stranu jsem je neměl rád, protože byly svázané tématem a musely dodržovat určitou formu co do počtu odstavců a podobně, na druhou stranu mi dávaly možnost rozepsat se. A opět přiznávám, většinou jsem od původního tématu nejpozději ve druhé větě utekl a vrátil se k němu až v samotném závěru. Pravdou rovněž je, že skoro pokaždé jsem psal s notnou dávkou nadsázky, ale jak jinak chcete na dvou stránkách popsat sochu muže se sekyrou v ruce. Samotný popis by zabral maximálně jeden odstavec, tak jsem se rozjel a na konci té druhé stránky už jsem musel brzdit, abych se nerozjel příliš.

Oproti tomu blog mi dává svobodu v tom, že si můžu psát, co chci, co uznám za vhodné, jakou formou a podobně. Ale právě ta vnější kontrola během samotné tvorby by mi pomohla poznat, co je třeba možné vylepšit na formě, zda se nedopouštím nějakých mamutích stylistických prohřešků a jakým způsobem svou už tak nadprůměrnou textovou kvalitu ještě vylepšit.

V souvislosti s krátkodobou autorskou krizí ještě dodávám, že ta nepřišla sama od sebe, ale byla spíše způsobena vnějšími okolnostmi. Ještě pořád neodezněla, zázraky tedy neočekávejte, je přede mnou běh na hodně dlouhou trať, ale věřím, že mám v sobě sílu jej zvládnout.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Podvanácté u mne

Jak už jsem uvedl v předchozím článku, víkend třicátého sedmého týdne jsem si užil s dětmi. V pátek jsem se pro ně vypravil dříve než obvykle, ale moc platné to nebylo, protože vlak cestou ke mně měl zpoždění, přípoj nám ujel a na další jsme čekali skoro hodinu. A i ten další měl pro nás nemilé překvapení, že byl přelidněný, takže polovinu jízdy jsme strávili v chodbě a až potom se usadili v kupé jako správní zcestovatělí občané.

Po příjezdu probíhalo vše standardně, dcera zkontrolovala, co se u mě změnilo (ubrus na stole, váza s kytkou, a podobně) a večer měli oba slíbeného Harryho Pottera. Nevím, o čem to bylo, asi po půl hodině jsem usnul a probudily mě závěrečné titulky.

V sobotu pokračovala pohoda, akorát odpoledne jsem vytáhl děti do nedalekého obchodního centra na výstavu kovových zvířat. Kupodivu se jim to líbilo, ale přece jen to proběhli příliš rychle a začali se dožadovat dalšího přesunu. Přes nákup potravin jsme se tak vrátili domů a až do večera si užívali klidu a večer Spider Mana. U toho pro změnu usnul syn.

A v neděli jsme zase dělali vše pro to, aby pohodu, kterou mi moje děti přinášejí svou přítomností, nic nenarušilo. Odpoledne jsme tak jeli zpět, seděli jsme v pohodě v kupé od začátku cesty, někteří jedinci nám naprosto bezostyšně záviděli, předání dětí zpět proběhlo v klidu, jen po cestě domů mi bylo trochu smutno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Týden 37/52

Zpětně nahlíženo na třicátý sedmý týden, byl pro mě jistou vzpruhou. Navenek to možná není vidět, protože vypadám stejně, ale má neklidná duše se začíná dávat do normálu. Běh na dlouhou trať, který mě čeká, je sice teprve na svém začátku, ale už začínám tušit, že jej celkově zvládnu.

A o víkendu jsem po dlouhé době mohl být s oběma svými dětmi. Někomu to možná bude připadat jako banalita, ale pro mě je to vždy velká věc. První zářijový víkend, kdy u mě děti být nemohly, byl pro mě naprosto beznadějný a zbytečný.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Nový člen rodu

Jak už jsem uvedl ve svém pojednání o třicátém šestém týdnu, rozšířila se rodina, ve které jsem vyrůstal, o nového člena. Už kdysi, tuším, že v únoru, jsem psal o své sestře jako o matce čekatelce. Tehdy na ní nebylo nic poznat, vypadala dlouho pořád stejně. Až poslední měsíce před příchodem jejího mrňouse jí změnily postavu natolik, že i můj tehdejší spolubydlící, sám tvarem postavy velmi nápadně podobný jistému populárnímu levicovému politikovi, položil mé sestře otázku, ve které že restauraci dávají tak velká „meníčka.“ Už za použití tohoto slova bych jej nejraději umlátil železnou tyčí od dopravní značky. Obecně mi vadí používání zdrobnělin. Jsem ochotný tolerovat tento jev při hovoru s velmi malými dětmi, ale když mi dospělý jedinec tvrdí, že mi pošle „mejlíka“ nebo napíše „zprávičku,“ je pro mě kandidátem na velmi silný fyzický trest.

Nuže, abych se vrátil k původnímu tématu. Ve čtvrtek třicátého šestého týdne nastoupila má drahá sestra do porodnice a v pátek byl mrňous na světě. 51 cm, 3950 g, jméno po našem společném bratrovi. Po krátké pauze se tak znovu stávám klasickým hodným strejdou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Týden 36/52

Po pravdě řečeno (a já to ani jinak neumím) ani třicátý šestý letošní týden nebyl tím, ke kterému by se vázala nějaká velká vzpomínka. Nebo aspoň většina z něj. V pátek totiž do našich životů vstoupil nový člen, kterému se bude, jak všichni doufáme, jen a pouze dobře dařit.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Zářijová momentka IV

Tak dlouho jsem nosil v peněžence poukázku na výhodný nákup, až propadla…

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Týden 35/52

Třicátý pátý týden byl pro mě osobně další z těch týdnů, které mi nic nepřinesly. Nic pozitivního, naštěstí ani nic negativního. Přestože bych měl mít podle dohody a plánu u sebe o víkendu třicátého pátého týdne děti, neměl jsem je. Nešlo to. Z důvodu, který nemám zájem veřejně filtrovat.

Můj syn se stal školákem. Malým školákem, který, slovy klasika, „otevírá aktovku větší, než je sám.“ Na rozdíl od dcery, která šla do školy jako odvážná školačka, u syna mám strach, jak to všechno bude zvládat. Připadá mi totiž, že je stejný jako já v jeho věku, bojácný a zranitelný. Ale podle prvních zpráv to zatím zvládá.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Není o čem psát

Stejně jako před rokem mě opět postihla autorská krize. Nějak není o čem psát, a stejně jako před rokem klesl výskyt vzrušujících zážitků pod hranici měřitelného minima. Dny po dlouhé době zase upadly do stereotypu, v novém bydlišti jsem se usadil, podle cedule v chodbě usoudil, že jsem na řadě se setřením podlahy, učinil jsem tak, přesunul jsem ukazatel na souseda a od té doby nikdo podlahu v chodbě nestíral.

Horké letní počasí mi dělá radost, užívám si to. A jinak… jinak se nic neděje.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Top 5 srpen

Tradiční ohlédnutí za minulým měsícem (u všech kategorií platí, že v závorce je uvedeno pořadí v minulém měsíci). Přetrvávala slabší návštěvnost a výsledky jsou stále oproti jiným měsícům mírným zklamáním.

Nejčtenější články:

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla (1.) 23 čtenáři
2. Prostitutka III (-) 16 čtenářů
3. Specifika (-) 15 čtenářů
4. Vohnout Mára (-) 10 čtenářů
5. Recenze knihy Katyně (4.) 9 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz (1.) 133 případů
2. search.seznam.cz (2.) 72 případů
3. janika.bloguje.cz (9.) 27 případů
4. www.google.com (3.) 20 případů
5. hsmallthings.blogspot.com (4.) 16 případů

Klíčová slova:

1. machna (1.) 9 případů
2. http://martas72.blogspot.com/ (-) 7 případů
3. vohnout (-) 6 případů
4. - 5. mariánský příkop (-) 4 případy
4. - 5. polib si elipsy (-) 4 případy

Návštěvnické země:

1. Česká republika (1.) 1054 návštěvníci
2. Spojené státy (3.) 85 návštěvníků
3. Německo (7.) 36 návštěvníků
4. Slovensko (4.) 32 návštěvníci
5. Nizozemsko (6.) 12 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Firefox (1.) 46%
2. Chrome (3.) 27%
3. Internet Explorer (2.) 21%
4. Opera (4.) 2%
5. Safari (5.) pod 1%

Operační systémy:

1. Windows (1.) 95%
2. Macintosh (3.) 2%
3. Linux (2.) 1%
4. Android (4.) pod 1%*
5. Nokia (5.) pod 1%*


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

*) O pořadí rozhodl konkrétní počet výskytů použití daného OS

Celý text