Knížka Katyně od Pavla Kohouta mi padla do ruky v knihkupectví někdy v roce 1990. Byl jsem tehdy ještě poněkud v euforii z doznívajícího porevolučního kvasu, a tak jsem se mylně domníval, že název odkazuje na proslulý katyňský masakr. Stejného omylu se později při čtení této knížky dopustila moje máma a jedna moje spolužačka se naopak domnívala, že jde o básnickou sbírku.
Nuže, i když je tato knížka o něčem jiném, nezklamala mě. Sice jsem ji za oněch 19 let přečetl pouze třikrát, což je ostuda (na druhou stranu je to tak silné čtení, že to naprosto stačí), ale naposledy to bylo doslova jedním dechem.
Co se týká děje, s tím Pavel Kohout mistrně hýbe tam a zpět. Z věty na větu skočí několik let do minulosti, probere epizodu, která má nějakou souvislost s probíhajícím dějem, vrátí se do bližší - nebo naopak zapadne do ještě hlubší - minulosti, aby se nakonec vrátil do děje - jakoby se nechumelilo - přesně v okamžiku, kdy původní děj opustil. A to vše probíhá bez nějakého varování či upozornění. Změny v ději probíhají zpravidla těsně před koncem určité kapitoly, nebo naopak nejpozději v druhé větě kapitoly následující. Kapitoly totiž zásadně končí - a s výjimkou té první i začínají - uprostřed rozepsané věty.
Co se týká děje, ten začíná ve chvíli, kdy si mladá, snad - podle všech náznaků - pohledná, leč talentem jakéhokoli druhu nedotčená Lízinka, přečte zprávu, ve které se dozví, že její přijetí na prestižní gymnázium nepřipadá v úvahu. Věc vezme do své ruky energická a rázná matka a ujme se jednání o osudu své dcery. Leč volná místa jsou pouze ve školách, které se zase nehodí pro Lízinku, která se - z pohledu své matky - rozhodně nenarodila pro fyzickou práci. Až poslední možnost, která zbude, znamená zvrat.
Lízince je nabídnuto místo ve škole, která potřebuje nechat vystudovat tzv. úkonářku. Přestože jak matka, tak mírně upozaděný otec, který se svou ženou prožil jediný sexuální styk, jehož následkem bylo zplození dcery, neví, o co jde, rozhodnou se Lízince v tomto studiu nebránit.
Přes různé odbočky v ději se tak dostáváme do školy, která připravuje studenty pro povolání z nejkrásnějších, a to pro dráhu profesionálních popravčích. Příběh není datován, což je škoda, ale soudě podle mnohých náznaků, vyřčených i skrytých, by jej bylo možné zasadit někam do 60. nebo 70. let minulého století. Škola pod vedením dvou zkušených katů prosperuje a sedm mladých studentů, mezi nimiž je Lízinka jedinou dívkou, absolvuje teoretické i praktické předměty, v nichž poznává - a čtenář zprostředkovaně není o nic ochuzen - jednotlivé druhy poprav, jejich výhody a nevýhody, včetně zasazení do historických souvislostí.
Lízinka se - kromě spolužáka Richarda - stane i objektem zájmu obou vyučujících. Mladší Šimsa, známý lovec žen, se pokusí pod záminkou výletu, Lízinku svést, ale ač má příležitostí celou řadu, k samotnému aktu mezi ním a mladou dívkou nedojde, což Šimsa vyřeší fingovanou sebevraždou. Starší Vlk, který celý svůj život prožil věrně s trpělivou manželkou, je Lízinkou okouzlen až později, a v jejím dobývání je nakonec on tím úspěšným, což zprvu neplánoval.
Kniha končí popisem závěrečných katovských zkoušek a velkolepého večírku, během nějž studenti předvádějí obecenstvu, složenému převážně z rodičů a jiných příbuzných, různé metody fyzické likvidace k smrti odsouzených jedinců. A jako vrchol celého programu přichází poprava samotného Šimsy.
Vím, že záleží na individuálním vkusu každého čtenáře, ale pokud si po přečtení této knížky budete říkat, že trest smrti není zas až tak špatný vynález, pak se s vámi nestalo nic špatného.
Fotka pro dnešní den:
0 krát komentováno:
Okomentovat