My blogeři máme takovou vlastnost, že se navzájem inspirujeme. A k tomu patří inspirace literární. A Zuzka Součková mě inspirovala k tomu, abych napsal pár řádků na toto téma.
Narodil jsem se s výrazným sportovním antitalentem. Poměrně brzy jsem se smířil s tím, že časopis Stadión, ani jeho slovenská mutace Štart se mnou nikdy nezveřejní žádný rozhovor ani profilový článek, ani se neobjevím uprostřed některého z nich na vloženém plakátě. A ani běh mi dlouho nešel. Když jsme se jako vesničtí kluci oddávali společnému běhu odněkud někam, moje klátivá postava se potácela minimálně dva metry za nejbližším předposledním.
Ani v prvních školních letech se to nezměnilo. Tělocvik byl pro mě něčím, co se příčilo mé logice. Věděl jsem, že zdravý člověk tělocvik nepotřebuje a nemocný jej dělat nesmí, proto si z něj moc nevybavuji. Někdy během třetí třídy přišla naše brutální učitelka s nejvyšší formou mučení, a to dvanáctiminutovkou.
Vypadalo to tak, že jsme dvanáct minut kroužili po oválu. Někteří běželi, jiní klusali, já jsem se ploužil a měl jsem to na háku. Když byl konečně konec tohoto martyria, přiběhl ke mně spolužák a dychtivě se mě ptal, kolik jsem udělal koleček. Já jsem byl rád, že jsem to přežil, a on se mě ptá na takovou blbost!
S přechodem na druhý školní stupeň jsem se bohužel tělocviku nezbavil. Zatímco kladiny, hrazdy, žebřiny a podobné šílenosti jsem zdravě ignoroval, v běhu se objevila nová forma mučení. Patnáctistovka. Jako dítě jsem si takové číslo nedokázal ani představit.
Při prvním pokusu jsem dofuněl suverénně poslední se zdravým odstupem za předposledním a jen mimořádně silná vůle mě odradila od plánu odvalit se zdechnout do houští. Naštěstí to nikdo nekomentoval. A během těch čtyř let do osmičky jsem se postupně vybičoval k tomu, že jsem už nedobíhal jako poslední, ale jako čtvrtý, při nejhorším pátý. To mi na dlouhou dobu stačilo k tomu, abych si začal připadat minimálně jako pokořitel evropských, olympijských a světových rekordů.
Abych neusnul na vavřínech, přišla gymnaziální léta. Hned druhý nebo třetí den tělocvik. Tělocvikář s napoleonským komplexem a sadistickými sklony. Bez varování nás vyhnal ven a bez rozcvičení se šlo na atletické disciplíny. Hod granátem i skok do dálky jsem brzy odepsal, pochopil jsem, že v těchto disciplínách to nemá pro mě úroveň. Objevily se dvě nové běhací výzvy.
100 m
Při mé postavě trvá dlouho, než se moje tělo rozpohybuje do takové rychlosti, aby to stálo za zmínku. A 100 metrů je vzdálenost, která na to nestačí. Poprvé jsem proběhl kolem tělocvikáře v čase, který byl zarážející a urážející. Podruhé to bylo o setinu sekundy lepší, i hodil jsem to za hlavu. K uspokojení mi stačilo, že dva spolužáci, z toho jeden s morbidní obezitou, zůstali za mnou.
Ve druhém pololetí, a potom v obou pololetích druhého ročníku, nám tentýž tělocvikář stanovoval individuální limity. Nižší a vyšší. Nižšího limitu musel dosáhnout každý, kdo nechtěl, aby mu v kolonce tělocvik hyzdila vysvědčení trojka. A vyššího musel dosáhnout ten, kdo toužil po jedničce. Průšvih byl v tom, že musel dosáhnout vyššího limitu ve všech disciplínách, což pro mě byla sci-fi, a proto jsem se soustředil jen na to, kde jsem mohl aspoň trochu po tom vyšším limitu pošilhávat.
Nižší limit jsem zaběhl hned napoprvé a mohl jsem si tak stovku odškrtnout. Ale neodškrtl a konstantně jsem dobíhal v čase, který se pohyboval mezi těmito limity. Až ve druhém pololetí druhého ročníku jsem se rozhodl, že pokořím i vyšší limit. První pokus mi hrubě nevyšel. Na druhý mi pomoc nabídl spolužák z vedlejší třídy. Znali jsme se ze ZUŠ a věděl jsem, že když řekne, že mi pomůže, tak mi pomůže. Zaklekli jsme do startovací pozice, nechali tělocvikáře vyštěknout startovací povely a když jsem probíhal kolem něj, svítil mu na stopkách čas, ukazující, že jsem vyšší limit překonal o 0,03 sekundy, což mi k pocitu uspokojení stačilo.
O tom, jak jsme si s tím spolužákem pomohli, nebudu šířit žádné detaily ani na smrtelné posteli. Své.
Po úspěšném prokousání se druhým ročníkem jsme dostali jiného tělocvikáře, který měl naše výkony na háku. Stačilo mu, že jsme se nějak dostali do cíle. Moje motivace ke zlepšování tím řádně utrpěla.
3000 m
Několik minut po své první a druhé stovce jsme nastupovali k prvním třem kilometrům. Tělocvikář s napoleonským komplexem a sadistickými sklony nám oznámil, že škvárový ovál za školou obkroužíme čtrnáctkrát. Z té představy jsem se už viděl v sanitce a na JIP. A můj výkon podle toho vypadal. Zkoušel jsem běžet, ale moje nohy brzy zocelovatěly a dech se krátil. Sedmý a osmý ovál jsem místo běhu šel. Zbytek jsem překonal ani nevím jak, pročež na konci mého utrpení mi tělocvikář oznámil čas někde mezi sedmnácti a osmnácti minutami. Připadal jsem si, že jsem definitivně na odpis. Jediné, co mě zachránilo od skoku z mostu, bylo to, že morbidně obézní spolužák ještě v době, kdy jsem se převlékal v šatně do suchého, stále funěl po oválu.
Nebýt toho, že se tělocvikář vyjádřil na mou adresu nelichotivě před mou mámou, nevím, jak by to pokračovalo. Ale ve chvíli, kdy jsem se o jeho vyjádření dověděl, jsem se zařekl, že svou kůži jen tak lehce nedám. A pokaždé, když jsem ho zahlédl, jsem si opakoval ono cimrmanovské: „Počkej, ty hajzle!“
Kamarád Jirka, se kterým jsem se seznámil už ve školce a se kterým jsme se setkávali na hřišti za našimi paneláky, byl mým nápadem nadšen. Přes ulici se totiž nacházelo antukové hřiště i s běžeckým oválem. Stačilo projít brankou. Když nás přestalo bavit kopat do míče a zkoušet trefovat zařízení, dali jsme si pokaždé jeden ovál. Po nějaké době dva. A pak tři. Nepřepínali jsme se. Pro mě bylo důležité opravdu celou dobu běžet, nenechat se stáhnout do chůze. Doma ani ve škole jsem o tom nikomu neříkal, ale do konce prvního ročníku, se můj čas v běhu na 3000 m dostal někam k patnácti minutám.
Samozřejmě i při 3000 m běhu jsem měl nastavený nižší a vyšší limit. A protože s kamarádem Jirkou, který taky nebyl žádná hvězda světového sportu a ve své škole se potýkal s tělocvikem jen o něco málo lépe než já, jsme stále kroužili ovály antukového hřiště, získával jsem postupně v souvislosti s touto disciplínou sebevědomí. Při jednom pokusu jsem cítil, že poprvé od svého prvního pokusu opravdu běžím, dech mi funguje, nohy se mi nechystají odpadnout, nemám sebevražedné myšlenky a že mě to i baví. Nebýt zrovna v té chvíli na školním škvárovém oválu, tak bych se i rozesmál.
Moje velká chvíle pak nastala jeden den, kdy jsem věděl, že to půjde. Požádal jsem tělocvikáře, aby 3000 metrů zařadil do programu. Ze svého třiceticentimetrového výškového handicapu mě sjel pohledem, pokrčil rameny a prohlásil něco jako: „No když chceš,“ a o pár minut později byl start. Neběželi jsme všichni, zejména ti, kteří se spokojili s nižším limitem, tuto činnost sabotovali. A i mí spoluběžci postupně odpadávali. Od osmého oválu jsem už běžel sám. Ostatní raději dělali deset potupných kliků za každý neuběhnutý ovál.
Někdy okolo desátého oběhu jsem periferním viděním zjistil, že po vnitřním obvodu vnitřního obvodu oválu se mnou běží i tělocvikář a chvíli nevěřícně kouká na mě a chvíli na své stopky Casio. Když jsem se vydával na jedenáctý ovál, krátce na mě vyštěkl: „Nezpomaluj!“ což jsem ani v nejmenším neměl v úmyslu. A když jsem vbíhal do dvanáctého oválu, přes všechny objektivní projevy jsem cítil, že dnes to opravdu dám. A ve dvanáctém oválu jsem mírně zrychlil. Jen mírně. Víc to ani nešlo.
Když jsem vbíhal do třináctého oválu, chtělo se mi smát. Už jen dva. Při historicky prvním pokusu nepředstavitelná zátěž, při tomto pokusu brnkačka. Třináctý ovál jsem obkroužil v tempu zvýšeném během dvanáctého. A čtrnáctý jsem si užil dokonale. Jen mi v rukou chyběla vlajka. Když jsem dobíhal do konce čtrnáctého oválu, uviděl jsem, že se ke mně řítí tělocvikář, až mu přehazovačka skáče zprava doleva a zezadu dopředu, navíc s očima vyvalenýma tak, že jsem měl obavy o jeho momentální zdravotní stav. Strčil mi před oči svoje stopky a křičel: „Vidíš ten čas?“
Pokusil jsem se narovnat do přímého stoje, chytil ne druhý, ale minimálně pátý dech a zkoncentroval své síly do svého zraku. Na tělocvikářových stopkách se skvěl čas, který jsem si ani netroufal tipovat:
11'24"
Čísla udávající setiny sekund jsem nebyl v té chvíli schopen rozkódovat. Tělocvikář vypadal, že pokud se nestane nějaký zázrak, tak spustí tanec svatého Víta a já se odpotácel do šatny, kde jsem několik dlouhých desítek minut ležel jak ožralý spací pytel, pak jsem se na stále neposlouchajících nohou odešel osprchovat a pak jsem se pomalu, ale jistě přestrojil do civilu. Když se do šatny nahrnuli ostatní spolužáci, požádal je tělocvikář o pozornost a oznámil jim, že v této šatně se nachází momentální držitel nejlepšího času v tříkilometrovém běhu napříč všemi třídami druhého ročníku. A pak ukázal na mne. Pro některé spolužáky to byla potupa, kterou nerozchodili dodnes.
Na jednu stranu bohudík, na druhou bohužel tělocvikář, kterého jsme dostali na druhé dva středoškolské roky, jak už jsem uvedl, na konkrétní naše individuální výkony házel z výšky kmín, a proto jsem tento čas už nikdy nevylepšil a všechny mé další pokusy na této vzdálenosti končily někde mezi dvanáctou a třináctou minutou.
Tak, Zuzko, tady to máš.
Fotka pro dnešní den:
Hezký den!
