Listopadová momentka VII

„Takových lidí by mělo být víc," řekla ona vděčná slečna div ne se slzou v oku.

To bylo tak. Znám spoustu lidí, kteří neradi chodí do obřích nákupních center. Já jsem opačný případ a minimálně jednou za den, pokud jsem ve svém městě, si obchodní centrum musím projít. I kdybych nic nekoupil. Už pro tu atmosféru. Obchodní centrum je obrovský pulsující organismus, který má svůj řád a rytmus.

Za ty roky, co tu bydlím, jsem prošel to obchodní centrum snad tisíckrát. Po tom všem už není divu, že mě zdraví i pracovníci ostrahy, prodavačky v některých menších obchodech pro mě mají občas nějaký ten vzorek zdarma a v kavárně mám své rezervované místo.

Onoho dne seděla kousek ode mne v kavárně jedna mladá sympatická slečna s neskutečně krásně tvarovanými sedacími partiemi. Před sebou měla otevřený notebook a výraz zoufalství v jejím obličeji se neustále stupňoval. Nedařilo se jí připojit se k internetu.

V obchodním centru funguje několik desítek bezdrátových sítí, ty slušnější jsou pochopitelně bez hesla. Když mi začalo být oné slečny líto, přišel jsem k ní a několika větami poradil, jak na to. Protože byla chytrá a chápavá, za necelou minutu už měla otevřenou stránku, kterou potřebovala. A tehdy pronesla onu větu, která zahajuje dnešní článek. A přestože mne v minulosti už ocenilo hodně lidí, takhle krásné ocenění – navíc vyslovené zcela spontánně – mne hezky zahřálo u srdce (a nejen tam).

Se skromností sobě vlastní jsem jí poděkoval a požádal ji, aby mou pověst šířila mezi svými svobodnými kamarádkami, zvláště těmi, které umějí svíčkovou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

V Kordillerách

Pokračování předchozí knihy. Mayův hrdina se opět vydává za dobrodružstvím, tentokrát proto, aby prošel Gran Chako. Že to nebude mít jednoduché, je jasné každému, kdo umí napočítat do dvaceti dvou bez zakoktání. Tentokrát už ovšem v roli protivníků nejsou vojska a bandité, ale tajemný sendador, který se nabízí jako průvodce turistům a podobným dobrodruhům, aby je v příhodné chvíli okradl a o kořist se dělil s místními Indiány.

Jihoamerický příběh postrádá romantiku příběhů severoamerických, ale naštěstí zůstává napětí z příběhů afrických a arabských. Hrdina se už tolik neocitá v bezprostředním ohrožení života, dokáže si najít nové a novější spojence, ochrání jeden indiánský kmen před útokem jiného kmene, čímž získá spojence pro závěrečný souboj se sendadorem. A ten nemůže dopadnout jinak, než jak to odpovídá tradicím žánru.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Na Río de la Plata

V mých dětských letech byly pro mě knihy Karla Maye (jde skutečně o Karla, ne o Bryana Maye, a skutečně o Maye, ne o jiného německého autora podobného příjmení) symbolem dobrodružství a romantiky. Nyní, v dospělém věku, už na ně pohlížím realističtěji, ale čtení je to pořád pěkné.

V této knize Karel May posílá svého hrdinu, v Severní Americe známého jako Old Shatterhand, v Africe a arabských státech jako Kara ben Nemsí, do Jižní Ameriky. Sem hrdina, v tomto románu zcela bezejmenný, pouze výjimečně označovaný jako Němec, přijíždí jako pouhý turista, ale hned první den se dostane do víru místních událostí, když je pokládán za vůdce jedné ze dvou bojujících stran. Z původního plánu na poklidnou cestovatelskou dovolenou se tak stává nový plán s hledáním spojenců, seznamováním se s dosud neznámým terénem, poznáváním místních obyvatel a setkáním s vůdcem povstalců Lopezem Jordanem.

Nebudu zapírat (ostatně nikdy nic nezapírám, protože zapírat cokoli není můj styl, to bych si vyprosil), že Mayův hrdina projde všemi situacemi vítězně a dokáže porazit i nejsilnější nepřátele jak střelnými zbraněmi, tak i noži a v nejhorším případě i holýma rukama.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text

Číslo 23

Jeden z filmů, který mě připoutal k obrazovce a pustil mě až při závěrečných titulcích.

Walter Sparrow, poněkud plachý muž, žije v manželství s milující a milovanou Agathou a mají spolu syna. Walter sám pracuje jako odchytávač zatoulaných zvířat a vypadá to, že jeho život bude i nadále plynout klidně a nerušeně. Až do jednoho dne, kdy má za úkol odchytit zatoulaného psa. Pes jej ale pokouše, uteče a zavede Waltera na hřbitov ke hrobu jisté Laury. Walter kvůli tomu musí vyhledat ošetření a dorazí tak na schůzku se svou ženou pozdě. Ta si krátí čekání prohlížení knih v antikvariátu, kde narazí na knihu Číslo 23, u níž je jako autor uveden Topsy Krets, což je očividný pseudonym. Kniha je vydaná jako strojopis a Agatha nedá jinak, než že knihu koupí. Až dosud vše probíhá normálně. Ovšem Walter se do knihy začte také a začne odhalovat paralely mezi literárním příběhem a svým životem, což vede k podivným odhalením, kdo je ona tajemná mrtvá Laura, kdo její skutečný vrah a kdo je vlastně Walter sám.

Už jsem to psal kdysi před lety. Jimovi Carreymu rozhodně prospěl posun od rolí pošuků (Cable guy, Ace Ventura, Blbý a blbější, Já, moje druhé já a Irena atd.) k dramatičtějším rolím. V tomto filmu použije svou proslulou komiku jen na začátku, když coby plachý zaměstnanec (tak, že i František Koudelka z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! by zbledl závistí) odolává svádění ze strany opilé kolegyně na vánočním večírku. Později, když se zápletka filmu začíná dramatizovat, mizí Carrey - komik a nastupuje Carrey - dramatický herec, ovšem stále velmi uvěřitelný a k závěru, kdy hlavní hrdina ztrácí kontrolu i nad sebou samým, snad ještě uvěřitelnější než v komických rolích.

Závěr filmu je otevřený, ale podívejte se na něj sami, prozrazovat cokoli by nebylo fér.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Celý text