Snad proto jsem po většinu dne zůstal v posteli a propadal se do krátkých spánkových úseků. Okolo poledne mi moje jediná dcera přinesla teploměr. Strčil jsem ho do podpaží a chvíli čekal. Když se mi po té chvíli podařilo zaostřit, ukazoval teploměr někam k číslům, u kterých končí veškerá legrace. I oznámila dcera manželce, že to se mnou je asi opravdu vážné. Naštěstí moje drahá ženuška stihla nakoupit dostatek paralenu. Večer to začalo vypadat, že šlo o dočasnou slabost, ale v noci to propuklo znovu a naplno a drželo mě to i celou neděli. Když jsem si po nedělním obědě odnášel z naší rodinné lékárničky čtyři krabičky paralenu, manželka zasáhla a tři mi zabavila, když si ještě před tím zkontrolovala, že v té poslední je jen tolik tabletek, co stačí na něco málo přes jednu dávku. "A co když dostanu hlad?" argumentoval jsem, ale nebylo mi dopřáno sluchu.
V neděli večer jsem ještě v horečce blouznil o tom, že bych zavolal šéfovi, že nepřijdu, ale pak mi došlo, že:
- v pondělí je prvního a to v práci být musím, protože člověk, který je na střední manažerské pozici, není schopen v excelovské tabulce sečíst čísla v jednom sloupci;
- v úterý být v práci musím, protože mě čeká jednání s potenciálním dodavatelem;
- ve středu bych sice v práci být nemusel, ale
- ve čtvrtek být v práci musím, protože chtít po lidech, aby si sami zapojili notebook a projektor (tedy jeden kabel šoupli do výstupu z notebooku a druhý konec téhož kabelu do vstupu projektoru) je jako chtít po slonovi, aby skákal;
- takže nějaké marodění si můžu dovolit nejdříve v pátek.
Takže jedu sice na nějakých 20% svého obvyklého výkonu, ale jsem v práci a tvářím se, že je vše v pořádku.
Potěšila mě moje oblíbená slečna účetní, že rovněž přechází návaly zhoubné choroby...
Fotka pro dnešní den:
0 krát komentováno:
Okomentovat