Kolegové se v tu chvíli zastavili v pohybu a nemít o nich jistotu, že jde o živé bytosti, měl bych za to, že jsem se ocitl na výstavě nejslavnějších děl Matyáše Brauna.
Zejména nadhyperaktivní kolega na mě zíral s takovým šokem v očích, jako kdybych mu sdělil, že jsem nevlastním dvojčetem Viléma Čoka, a jako kdyby věděl, kdo to Vilém Čok je.
„A proto tu už dnes nebudu,“ zakončil jsem svůj monolog. A protože jsem nejen lev salónů a král plesů, ale taky IT borec, zavlnil jsem mírně rameny a rozdal úkoly.
„Ty, Jirko,“ ukázal jsem na prvního kolegu, „máš na starosti kulturně politickou situaci v severovýchodním Dagestánu. Ty, Lukáši,“ ukázal jsem na nadhyperaktivního kolegu, „do večera naučíš Čínu používat standardní latinku. A ty,“ ukázal jsem na posledního kolegu, „mi do rána sestavíš report o tom, že Rusové se stahují z Ukrajiny.“
Kolegové byli mou nově nabytou nebetyčnou drzostí tak dokonale šokováni, že se nezmohli na slovo. A proto jsem se protáhl ven z areálu velkého výrobního podniku, který vyrábí výrobky, dojel k sobě domů, prošel koupelnou, pak ještě jednou, natáhl na sebe dle všech měřítek čistý a slušivý oděv, něco snědl, pak ještě něco snědl a vyrazil do ulic.
Čekalo mě totiž setkání tak legendární a nečekané, že ani nemohu prozradit, s kým jsem se měl setkat, protože do mého města dorazila moje dlouholetá věrná obdivovatelka, pro kterou jsem literárním vzorem, a zároveň čestná předsedkyně mého fan clubu Zuzana. Na místě srazu jsem byl už s půlhodinovým předstihem a nenápadně zevloval. Asi tak dvacet minut před dohodnutým termínem se objevila mezi regály knihkupectví důvěrně známá hlava, která navíc vykouzlila kouzelný úsměv. Po chvíli se objevila Zuzana celá a došlo k oficiálnímu představení. Samozřejmě jsem ji pochválil, že vypadá báječně, čili skoro stejně dobře jako já.
Abych to uvedl na pravou míru. Setkání se mnou byla jen jedna, i když stěžejní část Zuzanina programu. Ta druhá, méně důležitá, byla její společná autogramiáda s moderním fotrem Dominikem Landsmanem. Ten byl zprvu ze mne zaražený jako větry kojence. Ovšem poté, co jsme se usadili v diskrétní kavárně a začali debatovat, se i on rozpovídal. Uznávám, je i docela vtipný.
Poté, co jsme v příjemné atmosféře doklábosili, se objevil moderátor a že už je čas. Zuzana s Dominikem se posadili k podepisovacímu stolku a moderátor spustil úvodní program. Bohužel nevěděl, kdy skončit, a tak se snažil vymyslet, na co se ptát. Díky tomu, že znám Zuzaninu pohotovou povahu, diskuse ani moc nedrhla. Ovšem po půlhodině už bylo jasné, že žádná chytrá otázka nepadne a šlo se na to.
A přestože jsem Zuzanin literární vzor a VIP čtenář, spořádaně jsem se postavil do fronty a nechal oba literáty zvěčnit svá věnování.
A poté, co celá akce skončila, jsem ještě moderního fotra Dominika zaúkoloval, aby provedl fotodokumentaci mé nejvěrnější fanynky a mě.
Byl to příjemný večer a z fotek je jasné to, co o sobě tvrdím už dávno. Téměř každá žena (až na čestné výjimky) vedle mě vypadá jako dáma.
Fotka pro dnešní den:
