Neděle večer. Už se chystám na to, že ráno opět vyrazím vydělávat tvrdou konvertibilní českou měnu. Najednou telefon. Zvoní. Tedy hraje úvodní znělku z Comebacku. A na displeji se mi objeví kruh a v něm usměvavá tvář mé milující milované dcery. Protože dcera má mobil na kredit a protože vím, že provolávat její kredit je nefér, i když jsem to jednou bohužel musel udělat, za což jsem jí pak příležitostně kredit dohrál, tak její hovor típnu a volám zpět.
Dcera je na cestě na intr a je v přestupní stanici a chce poradit, zda jet courákem nebo počkat na rychlík. Přesněji řečeno zda ten courák má nějaký přípoj do její cílové stanice. Ukončuji hovor a vymačkávám adresu jízdních řádů. A volám dceři zpět. Že courákem jet může, ale počká si v další přestupní stanici opět na ten samý rychlík, na který může počkat tam, kde je. Dcera se rozhoduje počkat tam, kde je. Radím jí, ať si zatím dá kafe z automatu.
Volám o dvě hodiny později. Dcera už je v posledním vlaku a těší se do intru. Já usínám spokojeně, že mám šikovnou dceru. Po mně.
Pondělí. Vstávám. Zima jak sviňa. Jedu do práce. Všichni mají radost, že mě vidí. Nedivím se jim. Taky bych měl radost, kdybych potkal sebe. Dodělávám úkol, který jsem měl udělat v pátek, ale nestihl jsem ho udělat. Nebo se mi nechtělo. Něco z toho prostě. Mezi námi pobíhá pražský kolega, který vždycky v pondělí přijede mezi nás. A protože tu dámu, kterou musím uspokojit, zná, radí mi různé fígle. Konec korunuje dílo. Dáma je uspokojena a může si přehrávat videa ve svém počítači.
Oběd. Cesta areálem velkého výrobního podniku, který vyrábí výrobky, až do kantýny. A do schodů. A do fronty. Z vybraných jídel si vybírám a jdu k příslušnému pultu. Za ním žena v bílém, která má na levém ňadru velikosti G cedulku s nápisem ZUZANA. Protože už jsem vyrostl z pubertálních fórků jako ptát se, jak se jmenuje její pravé ňadro (rovněž velikosti G), zdravím ji se svým neodolatelným úsměvem: „Dobrý den, Zuzanko,“ načež celá roztaje a zalije mě úsměvem tak širokorozchodným, až skoro dostanu strach.
S jídlem na talíři na tácu se přesunu k pultu se zákusky. Výborně. Větrník je tady. Beru si ho i s podtáckem a šinu si to k pokladně. Tam už na mě čeká veselá zrzka, která má na vestičce cedulku se jménem MICHAELA.
„Dobrý den, Míšo,“ zahlaholím a zrzka se usměje, až se narovnávají koleje. „Hotově jako vždy,“ dodávám a protože mi už dávno došly stravenky, předávám jí hrst svých mincí. Míša mě opět odmění svým úsměvem. Prý jsem z těch asi dvou tisíců lidí, co každý den projdou kantýnou, jediný, který umí číst a vyslovit její jméno.
Odpoledne. Nadhyperaktivní kolega hodí mým směrem dvě bílé krabičky a dodací list se slovy: „Odnes to na příjem zboží.“ Asi půl minuty se ani nehnu, pak se na něj podívám a zeptám se: „Jak se to správně říká?“ Nadhyperaktivní kolega je zaražen a klidnějším hlasem odpovídá: „Prosím, až budeš mít volnou chvíli, zajdi s tím na příjem zboží.“ „No, to už je jiná,“ odpovídám a po nějakých dvaceti minutách se zvedám a jdu. Areál velkého výrobního podniku, který vyrábí výrobky, mám prochozený skrznaskrz křížem křážem, nalézám příslušné dveře a vstupuji dovnitř. Po pozdravení konstatuji, že jsem obětí zrady. Uvnitř sedí dvě ženy neurčitého věku a pohlaví a já nevím, která je která.
„Mám tady pro jednu z vás zásilku,“ zahajuji svou řeč, „ale nevím, pro kterou,“ dodávám a jedna z nich vstane, přiblíží se ke mně, zazírá do dodacího listu a uvolí se zásilku převzít. Okopíruje si dodací list a na originál mi prdne razítko a podpis. Spokojeně se vracím zpět.
O hodinu později přichází opět nadhyperaktivní kolega a působí poměrně zkroušeně. Pryč je jeho kategorické používání rozkazovacího způsobu, naopak velmi slušně a tiše mě prosí, abych na příjem zboží zašel ještě jednou se zbytkem původní zásilky. Protože zásadně nikomu nikdy nic nevyčítám, odsouhlasím, že ano. Opět zvednu své tělo ze svého otáčivého křesla (a že já se umím otáčet, na to vemte jed, jed, jed, jed, jed, jed, jed) a vydám se svou klátivou chůzí (jako konzervativní a seriózní gentleman britského střihu s vysokým morálním kreditem, navíc člověk slušný, moudrý a spravedlivý bych měl chodit odpovídajícím způsobem chůze, ale mě ta puberťácká klátivá baví) opět do kanceláře příjmu zboží. Dámy už na mě čekají. „On s tím měl přijít kolega,“ říkám jim, „ale já jsem hezčí, tak poslal mě,“ načež obě dámy vybuchnou smíchem, opět si kopírují dodací list a na originál prdnou razítko.
Odpoledne a večer se věnuji pouze meditaci a posilování pánevního dna.
Úterý. Vstávám brzy ráno. V šalině jako v hororu se převážím do centra. Tam mě čeká přestup do trolejbusu. Ovšem málem na příslušnou zastávku nedojdu. V jedné z budov, které míjím, totiž sídlí jedna z novodobých bank a na rozdíl od těch oficiálně tradičních má velká okna, připomínající klasické výkladní skříně. A zrovna za jedním takovým sklem se pohybuje relativně mladá zrzavá uklízečka v minišatech, které jsou skutečně mini. Ve chvíli, kdy se skloní a své dokonalé pozadí vyšpulí mým směrem, málem zapomenu, kam jsem měl původně namířeno. Ale po dvanácti minutách uklízečka svou činnost ukončí, přesune se jinam a výhled na její pozadí je pryč. Vydávám se tedy na zastávku, odkud odjíždějí tři trolejbusy a každý jede mým úsekem. Nasednu do prvního z nich a o dvě zastávky později vystupuji a o dvě minuty později sedím v čekárně. Doktorka ordinuje od sedmi. Chvíli před sedmou vychází ven sestra Soňa. A vede si mě dovnitř. Předává mi mou složku. O minutu nebo dvě později se objeví doktorka a vede si mě k sobě. Odkládám bundu i mikinu a vysvětluji doktorce, že jsem tu na pravidelné kontrole. Doktorka mi omotá pravou paži manžetou a nafukuje. Nepoužívá digitální tlakoměr ani žádné podobné vyfikundace, ale klasiku. Konstatuje, že ten horní tlak se konečně snížil, ale ten spodní se jí nezdá. Omotává mi levou paži a dělá to samé. Konstatuje, že to je pravda. Horní tlak je snížený, spodní nějaký divný. Přemýšlí nad tím a pak mi vydává recept na další porci prášků. Děkuji, loučím se s tím, že se uvidíme za něco mezi dvěma a třemi týdny.
Hned za budovou polikliniky je lékárna. Ale má stále zavřeno. Po dvou nebo pěti minutách přichází slečna lékárnice. Pouští mě a ještě jednu madam dovnitř. Po chvíli odchází s madam k jinému pultu a na mě vychází muž lékárník, který mluví podivným nářečím. Podává mi mou krabičku s léky a ptá se: „Poučený stě bol?“ na což mu odpovídám: „Ano, dokonce i z krizového vývoje,“ čemuž se zasměje a zakončí naši debatu „Něch sa páči a pekný děň,“ a já mažu do práce.
Ovšem při přestupu z trolejbusu do šaliny jsem odchycen rádiem Krokodýl a od blonďaté slečny v bledězelené fleecce dostávám sáček se dvěma koláči. Na půl minuty života se tak stávám posluchačem rádia Krokodýl, které se jinak poslouchat nedá. A jsem z toho řádně vykolejený, protože nasedám do špatné šaliny a poslední kus cesty do práce si vykračuji pěšky. Ale i tak přicházím dříve, než jsem plánoval.
Ještě než dosednu do svého otáčivého křesla (a já se umím otáčet, ne že ne), mě kolega informuje, abych své úkoly aktualizoval. Zavrčím něco o nepřizpůsobivé sexuální menšině a aktualizuji své úkoly.
Dopoledne. Jistá novopečená slečna nemůže tisknout. Na tiskárně. A protože ke mně mají všichni důvěru, vydávám se za ní. Ještě si ověřím, že slečna sedí v mzdové účtárně. A protože mám mamutí areál velkého výrobního podniku, který vyrábí výrobky, prochozený jak málokdo, jdu najisto. A za chvíli už stojím před dveřmi mzdové účtárny. Nacvičeným pohybem prohrábnu svého půlcentimetrového ježka, zaklepu, otevírám dveře, vcházím dovnitř a svým zvučným hlasem bujaře pozdravím. Okamžitě vím, že jsem vstoupil do jámy lvové. V místnosti sedí asi tak třicet osm žen a mým vstupem a pozdravem utichly nejen jejich hlasy, ale veškeré zvuky jako takové. Všech asi tak sedmdesát šest ženských očí se soustředí na mě a já doslova cítím, jak mě těch třicet osm žen těma sedmdesátima šestima očima svléká. Ale já se holek nebojím a tak jsem rozhodnut nedat svou kůži lacino.
„Zůstaňte za přepážkou,“ hlesne jedna z nich, ale šlehnu po ní takovým pohledem, že zmlkne, polkne naprázdno a pokřižuje se. Já zabodnu svůj uhrančivý pohled do pomněnkových očí drobné blondýnky s culíkem, kterému se říká koňský ohon a který jí sahá mezi lopatky. Ty na zádech jako. „Vy jste ta hodná slečna, co nemůže tisknout?“ pokládám provokativní otázku za minimálně tři bludišťáky. Blondýnce zrůžovějí tváře: „A…,a…, ano,“ odpovídá a já se samolibě pousměji a vynáším trumf: „Tak to jsem tu správně.“ Ticho, které se rozprostřelo při mém příchodu, končí, sedmdesát čtyři očí se ode mě odtrhne.
Usedám ke slečninu počítači na její otočné křeslo. Není tak pohodlné jako to moje, které mám už vyseděné a uzpůsobené mé velikosti i hmotnosti. Vím, co mám dělat. Udělám jedno, druhé, třetí, hotovo. Slečna je celá rozechvělá a prosí mě, div ne na kolenou, abych zkusil něco od ní vytisknout. Vybere jeden formulář, já jí ukazuji správnou ikonu. Jdeme k tiskárně, ze které za chvíli vyjedou dva papíry. Slečna je nadšená a děkuje mi div ne v slzách.
Vracím se do své kanceláře a informuji kolegy, že jsem slečnu uspokojil a udělal jsem jí to moc hezky. Kolegové oceňují.
Čas oběda. Nadhyperaktivní kolega se dnes neobjevil. Podle zaručených fám se hodil marod. Nikomu to nevadí. Dnes nepotkávám Zuzanu, ale Evu, další drobnou blondýnku, toho dne už třetí. Platím u Míši, leč zrada – v regálu se zákusky nejsou větrníky. Vybírám si jiný zákusek, což není ono.
Odpoledne. Kolega přináší notebook pro Helgu. Helga je holka. Holka, kterou znám nějakých deset let a která po těch deseti letech má asi čtvrté příjmení. Notebook je navíc uložený v brašně tak nechutně fialové, že bych se s ní styděl i do gay klubu. Možná v pochodu pražské hrdosti bych s ní zabodoval. Ovšem notebook se rozběhne, já se přihlásím, spouštím aktualizace, protože ta mašina několik let ležela ladem, když byla Helga na mateřské.
Bez nadhyperaktivního kolegy je v práci božský klid. Kopíruji si do mobilu další eknihu. Spouštím další aktualizace pro Helgu. První, druhý a třetí restart. Píšu Helžině nadřízené. Na základě jejích informaci doinstalovávám nové aplikace. A protože jsem ve speciální náladě, až do konce pracovní doby poslouchám do sluchátek křesťanský rock.
Večer přečtu staženou eknihu tak rychle, jak to jen jde. Pobavím se.
Středa. Opět vstávám. Na tlak už beru dva prášky. Paráda. Vyrážím do práce. Stravenky stále nemám. Přepadám bankomat. Nadhyperaktivní kolega přichází do práce. Sice chrchlá, ale je tady. Hned si stěžuje. Přitom nemá na co. Tvrdí, že kdyby se lépe učil, seděl by o patro výše. Jenže se neučil, protože dodnes neumí ani měnit formát textu ve Wordu. Po chvíli prohlásí, že předešlého dne měl klid. Odpovídáme, že my taky.
Ve správnou chvíli přichází Tonda a přináší balíčky se stravenkami. Jsem tak zachráněn před akutní smrtí vyhladověním. Ještě před odchodem zkouším jeden testovací případ. Neprojde. Po návratu z oběda to zkoušíme znovu. Zase to nefunguje. Do toho nadhyperaktivní kolega, natvrdlý Slovák, nadřízený, odpovídat šesti lidem najednou fakt není sranda.
Díky natvrdlému Slovákovi jsem ovšem dosáhl posunu ve svém vnímání hranice blbosti. Dosud jsem za největší blbce měl příznivce pražské Slavie a pravidelné návštěvníky serveru m***o.cz; natvrdlý Slovák je ovšem trumfnul. Ve všech směrech. Dostal požadavek, ovšem místo toho, aby jej vykonal, mi cca 20 minut vysvětloval, že nechápe, o co v tom požadavku jde. Rozebral jsem to s ním slovo od slova. Každému slovu zvlášť rozuměl, ale nakonec opět napsal, že nechápe. Po dalších dvaceti minutách už chápal.
A večer jsem se rozhodl se nepřepínat. Zaplatil jsem vyúčtování za mobil a nic mi nechybělo.
Fotka pro dnešní den:
