A protože je o mně zároveň všeobecně známo, že jedním ze tří základních pilířů mého osobitého humoru byli pánové Šimek a Grossmann, mám díky tomu dokonale natrénováno, jak jednat s lidmi, pojmenovanými královským jménem Jiří. A to je ten důvod, proč o tom všem až dosud poněkud zdlouhavě, ovšem zároveň nesmírně zajímavě vyprávím.
Tak tedy přišel jsem jednoho dne do práce s tím, že jsem věděl, že v ní budu trčet do 17:00. A nadhyperaktivní kolega neměl zase co na práci a musel si vymyslet nějaký opruz pro mě. Proto se na mne obrátil s tím, abych se s kolegou, co se rovněž jmenuje Jiří, domluvil, kdo bude v práci do 17:00 v aktuální den a kdo v následující den.
I zvedl jsem své mladé atletické tělo a odešel ke zmíněnému kamarádovi.
„Jiříku, kamaráde,“ povídám a kolega mě nenechal domluvit.
„Nevím, nemám, neznám, neumím, nedělám, nebudu, neudělám, nechci,“ odpověděl.
„Klid,“ usmál jsem se na něj, „jen Ti jdu oznámit, že zítra tu jsi do pěti.“
„No to nejsem,“ zděsil se Jiřík. „Já mám domluvenou doktorku a nevím, kdy se od ní vrátím,“ argumentoval chabě.
„To je mi, milý Jiříku, vcelku jedno,“ pokračoval jsem, „mým úkolem bylo oznámit Ti, že tu jsi zítra do pěti. Jak s touto informací naložíš, je zcela na Tobě.“ A po tomto neuvěřitelně dlouhém projevu jsem se vrátil do své kanceláře.
„Tak co Jirka?“ chtěl vědět nadhyperaktivní kolega.
„Oznámil jsem mu, že tu je zítra do pěti,“ odpověděl jsem. „Jak se k tomu postaví, je už na něm.“
A byl jsem oceněn za mírové a humanitární řešení problému.
Fotka pro dnešní den:
