Výdech, nádech

Vždycky, když už si člověk jako já myslí, že všechno špatné pomalu a jistě končí a že od této chvíle už bude dostávat jen dobré a ještě lepší zprávy, stane se něco, co jej donutí přehodnotit dosavadní přesvědčení. I můj celoživotní optimismus a pozitivní přístup, který ke mně patří stejně jako tele ke krávě, dostal ránu, a to ze směru, ze kterého bych to rozhodně nečekal.

Netýká se to práce. Té mám - a ještě dlouho mít budu - tolik, že se o ni můžu opřít a nespadne.

Netýká se to zdravotního stavu. Tam můj organismus stále jede jako dokonale sestavený stroj.

Ta rána přišla ze směru tak nečekaného a zastihla mne nepřipraveného, že pro mne byla zarážející, překvapující a zklamání přinášející v jednom. Ale o co jde sem napíšu až poté, co si s příslušnou osobou promluvím soukromě a osobně. V tuto chvíli jen můžu říct, že SMS, kterou jsem dostal, obsahuje informaci, kterou bohužel nijak nevysvětluje a naopak dělá v mém životě ještě větší zmatek, než dosud bylo nezbytně nutné.

Snad se to podaří vysvětlit a oboustranně urovnat, protože v opačném případě opravdu nevím, jak to dopadne. Dobře určitě ne.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Hra s dámou

Ti, kdo onoho památného dne pozorovali tři na první pohled seriózní konzervativní gentlemany, kterak na venkovním prostranství poblíž restaurace provádějí takové věci, nad kterými zůstává skoro každému rozum (a některým nejen on) stát, zcela jistě zažili kulturní šok srovnatelný snad jen se situací, která nastala tehdy, kdy se v soutěži krásy objevila Agáta Hanychová.

Ti tři seriózní konzervativní gentlemani, z nichž jeden měl tu čest být mnou, tam - za denního světla a na veřejně přístupném místě - hráli dámu.

Aby bylo jasno i méně chápavým - dáma je hra, která se hraje na klasické šachovnici, figurky se pohybují úhlopříčně a navzájem se přeskakují a je při tom legrace srovnatelná snad jen s nejlepšími skeči Luďka Soboty. Ovšem tato varianta hry se hrála na šachovnici o rozměrech 5x5 m a místo figurek sloužily dřevěné špalíky.

Bez mučení se přiznávám, že dámu jsem nehrál snad dvacet, množná více let. Ale ani to nezanechalo na mé velmistrovské formě žádné stopy a vítězem soutěže tří seriózních konzervativních gentlemanů se tak nemohl stát nikdo jiný než já. A pak jsme všichni tři zasedli k zaslouženému pivu.

Co se pak dělo v autě při cestě zpátky, nebudu nikdy a za žádných okolností s ohledem na možnost morálního ohrožení nadpoloviční většiny mých čtenářů i s ohledem na to, že všichni účastníci událostí onoho dne dosud žijí a v neposlední řadě i s ohledem na český trestní zákon zveřejňovat. Postačit tak musí milým čtenářům i milým čtenářkám konstatování, že dva ze tří (a opět jsem jedním z oněch dvou) zvládli vše bez ztráty čehokoli. A to je co říct.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pondělní

Těžko to pochopí, kdo to nezažil, ale pro mne bylo po tradičně náročném pracovním týdnu opravdu nejdůležitější to, že jsem se mohl po dlouhé době pořádně vyspat. A taky zredukovat nevalnou vůni linoucí se z několik týdnů rostoucí hromady použitého oblečení.

A taky doplňovat zásoby. Jak z nejoblíbenějšího hypermarketu, který mne ve velmi pravidelných intervalech korumpuje slevami hraničícími s trestním zákoníkem, tak i v jiném supermarketu, kde se tentokrát nevyskytovala žádná z mých oblíbených pokladních, což mi ale nebránilo v mé tradičně nadprůměrně dobré náladě.

Jinak ale stojí všechno poslední dobou za pendrek. G. na čas opustila starou dobrou Evropu a já v ní zůstal, čímž jsem se ale dostal do situace, kterou jsem si dříve odmítal připouštět, totiž do té, že slaměné vdovectví není zas až tak pro mne přínosné, a že je škoda, že se šéf s výplatou opozdil, poněvadž jinak bych teď nepsal článek do svého blogu, ale zase, tudíž opakovaně, užíval pohostinnost latinskoamerických pláží.

A vůbec… ať už je zpátky, nebo se z toho zblázním!!!!

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nacpání

Protože jsem nejlepší, ale pořád příkladně skromný, tak jsem hned poté, co jsem převzal výplatu, vyrazil opět s kolegy za prací. Jak si tak kolegové povídali o tom, jak velká částka výplaty vyšla na kterého z nich, vyplynulo z řeči, že oproti jednomu z nich jsem bral téměř dvojnásobek a oproti druhému více než čtyřnásobek. Leč má skromnost je příkladná, a proto jsem se k těmto údajům nevyjadřoval, ale moudře jsem mlčel.

A aby to kolegům nebylo líto, zavedl jsem je do jedné z výborných restaurací, která se nazývá Slunce. Tam jsme zapluli necelou minutu poté, co se dveře restaurace pro onen den poprvé otevřely, a obsadili jsme volný stůl, na kterém stála cedulka oznamující rezervaci na poněkud pozdější hodinu. A kolegové mne měli příležitost pochválit.

Výběr jídel na jedničku. Ceny na jedničku. Velikost porcí na jedničku. Kvalita jídla v kategorii extratřída. A pivo jako křen, i když ten vrchní byl takovej divnej.

A tak se nelze nikomu a ničemu divit, že jsme pak pokračovali v práci v hodně uvolněné náladě, na našem výkonu to ale nebylo vůbec poznat a večer jsem se s kolegy loučil div ne se slzou v oku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nespravedlnost

V jednu chvíli to vypadalo, že přibližně tři dny poté, co jsem se tak krásně vrátil z dovolené, ohlásím další dovolenou. Nestalo se tak hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním, důležitějším, bylo a je, že bych si neodpustil zanechat o samotě své milující a milované kolegy, které mám rád podobně, jestli ne stejně jako pes štěkání a kteří mne mají rádi podobně jako Nečas neustálé zvyšování daní. Druhý - a tedy jen doplňkový - důvod byl ten, že v den, kdy bych v tom optimálním případě nasedal do letadla a opět po dvou letech opouštěl starou dobrou Evropu, ještě nebyla na mém účtu věc, kterou mám rád asi stejně jako tacos a kebab, tedy výplata.

Tak se stalo, že jsem opět zůstal v milované vlasti a nevybraná dovolená zůstává nevybranou. Místo toho se opět věnuji bohulibým činnostem a jdu z práce do práce. Ale výplatu jsem nakonec přece jen dostal.

Nejprve jsme si samozřejmě všichni vyslechli povinný proslov šéfa, jeho šéfa, majitele firmy a dalších. Pak už následovalo předávání peněz. Každý z nás si vyslechl povinné vyhodnocení práce za minulý měsíc i poněkud nelogickou informaci o tom, že cca 25% své práce v uvedeném měsíci se nám proplatí až v měsíci příštím, což asi nikomu z nás náladu nezvládlo. Ale ta hromádka bankovek, kterou mi pak pan majitel firmy obřadně předal, byla nakonec tak vysoká, že byla jedna ze dvou nejvyšších ze všech, kdo jsme ten den výplatu dostali.

Tím se mi rozjasnila tvář, i když jsem přišel o možnost mimořádné dovolené, ale vím, že tato ztráta dovolené byla už definitivně poslední.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Úžasný večer

Byl to krásný závěr krásného večera krásného dne, i když kdyby mi někdo řekl, že se po šestnácti letech objevím na svém oblíbeném fotbalovém stadiónu a moje srdce zaplesá radostí, protože na rozdíl od mých studentských let je celý stadión výhradně k sezení, asi bych mu nevěřil. Když jsem navíc po prvním poločase držel hlavu v dlaních a marně přemítal nad tím, kdo do dresů nejlepšího klubu tohoto i dvou sousedních vesmírů navlékl slávisty, tak jsem ani nedoufal, že na konci zápasu budu mít vykřičené hlasivky a budu tomu člověku, co mi zhlédnutí zápasu s nějakým tím asijským klubem z Dněpropetrovsku nabídl, srdečně děkovat.

A poté, co bludný Holanďan třikrát pískl do svého chromovaného instrumentu, aby oznámil konec zápasu, jsem ještě několik minut ve stoje zuřivě tleskal. Nevím, zda jsem se ve své modré mexické košili objevil i v záběru kamer, a je mi to celkem jedno. Naživo viděný zápas mne přesvědčil o tom, že David Bičík v bráně je skvělým nástupcem Ládi Maiera, ba co víc, že bez nadsázky mohu použít přirovnání s učněm nad velmistra. A taky, že nositel kultovního libereckého příjmení Lukáš Vácha je naživo stejně skvělý jako v televizi a že dodržuje mou zásadu a zůstává stejně jako já skromný, ale přitom nejlepší.

I když, a to musím sebekriticky přiznat, celková výhra by mne potěšila víc, protože zejména při pokusech Pepka Šurala a Vojty Hadaščoka jsem už už viděl míč za brankovou čárou. A protože se tam nakonec i díky borcům z nejkrásnějšího města na světě dvakrát dostal, mohl jsem odjíždět plně spokojen.

Nejprve jsem pochopitelně chtěl vyhledat svou nejdůležitější libereckou kamarádku, ale v davech fanoušků jsem na ni nemohl za nic na světě narazit, a protože vím, že si s sebou na fotbal nebere mobil, měl jsem zkrátka smůlu. Pak jsem se usadil na sedadlo označené na vstupence, vyslechl tradiční předzápasový program a pak to konečně začalo. Ale, jak už jsem psal v úvodu, celý první poločas jsem nevěřil svým očím. Vím sice, že Slovan i Slavia jsou na stejný počet písmen a dokonce i tři písmena ve svých názvech mají na stejných místech v názvech, ale tady byla ta podobnost až nepochopitelná. A po necelé hodině hry, kdy ten podivný Brazilec si podruhé dovolil překonat nejlepší obranu vedenou nejlepším brankářem, jsem propadal skepsi. Ale pak nastala nádhera - Slovan si přestal hrát na Slavii a začal hrát tak, jak hraje vždy a výsledek se dostavil.

Psal bych o tom ještě hodiny a hodiny, protože to byl nejpříjemnější zážitek, který si pro mne ten den nechal až na večer.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Další den je zítra

Dnes jen tradiční úvaha nad tím, proč není dobré, aby se určití lidé - například já - vraceli po dovolené do pracovního procesu.

Zažil to asi každý, kdo není jen robot a kromě pracovního života se snaží mít i život soukromý. To podivné rozčarování z toho, proč za pozitivními slovy „všude dobře" následuje negativizující dovětek „doma nejlépe." Toto pořekadlo musel vymyslet někdo, kdo nenáviděl cestování nebo přál všem lidem jen to nejhorší.

Zatímco dny dovolené probíhaly v poklidném tempu, kterému se ani nedá říkat tempo, byl to spíše pozvolný rytmus, nestyděl bych se ani za to slovo, které začíná na pom a končí na alu, protože - a to chci tak nějak vypíchnout - možnost vstát z postele až v hodinu, kdy je člověk zvyklý na nadprůměrné pracovní nasazení obvykle už minimálně dvě hodiny v práci, možnost nestarat se o to, zda se ta či ona činnost stihne provést ihned nebo až za půl hodiny, orientovat se pouze podle slunce a mít to nejcennější, co člověk má, čili klid a pohodu bez obav z toho, že během každé hodiny se několikrát rozezvoní telefon a budu muset odpovídat na dotazy, na které jsem odpovídal už před chvílí (naštěstí byl v místě mé dovolené tak slabý signál, že i kdyby se mi náhodou někdo dovolal, tak by nehrozilo, že bych ho - nebo (podle situace) ji - slyšel) a řešení všeho kouzelnou větou o tom, že i zítra bude den, to všechno bylo a je k nezaplacení.

Ale protože všechno bohužel musí skončit, protože všechno má svůj čas, který v tomto případě stanovil někdo, kdo asi nikdy nepracoval, protože dovolené je během roku k uzoufání málo, musel jsem i já znovu vstát v hodinu, kdy průměrný běžný jedinec stále spí, a vydat se znovu za plněním povinností.

Kolegové měli z mého zjevení se ve dveřích kanceláře velkou radost. S pohnutím v hlasech mi vyprávěli, jak jim bylo beze mne smutno, jak se trápili, jak nemohli za nic na světě najít smysl života a jak teprve můj návrat všechno změnil. Ani se jim nedivím, vidím to stejně, nicméně kolegové zapomněli na to, co v tomto směru cítím já a tudíž nebyli s to pochopit, proč při každém přimhouření očí mi před ně naskočí některá ze scén, v nichž hraji jednu ze dvou hlavních rolí já, tu druhou G., přičemž naše ratolesti se vyskytují okolo rovněž v množství větším než obrovském.

A proto stál první pracovní den za pendrek. Druhý už byl lepší.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

10 otázek pro mne

Existuje otázka, na kterou bys neměl pohotovou, vtipnou a trefnou odpověď?
Existuje.

Jak by ses charakterizoval třemi slovy?
Konzervativní, seriózní, skromný.

Kde jsi ještě nikdy nebyl?
V Novém Strašecí.

Kam by ses chtěl vrátit - v prostoru i čase?
Do Liberce před dvaceti lety.

Byl jsi už v sedmém nebi? Je to v něm lepší než v šestém?
Je, ale v osmém je to ještě lepší.

Co bys chtěl mít?
Nekonečné léto, neomezený přísun svíčkové, neomezenou rychlost bezdrátového připojení a moře času.

Co Ti blogování dává a co bere?
Dává mi možnost psát, co uznám za vhodné způsobem, který se mi líbí. Bere mi v průměru 15 minut denně, které bych jinak trávil spánkem, jídlem nebo sledováním televize.

Máš nějaké vzory - kromě těch na svetru?
Pán, hrad, muž, stroj.

Jak bys reagoval, kdyby Tě o ruku dcery přišel požádat slávista?
Radši ať je dcera ještě pár let svobodná, než být pro smích všem slušným lidem.

Co jsi ještě nikdy nikomu o sobě neřekl?
Že jsem ve skutečnosti své vlastní dvojče.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Srpnová dovolená

O červencovou dovolenou mě připravila zákeřná nemoc, ale o srpnovou jsem se připravit nenechal, i když jsem ji musel o týden posunout. Do původně plánovaného termínu mi skočily pracovní, úřední a jiné povinnosti, což znamenalo, že si budu dovolovat o týden dříve, než jsem původně plánoval.

V pátek večer jsem tak radostně uzavřel své pracovní povinnosti daného týdne, jednoduchou aritmetikou si spočítal, že výdělek toho týdne bude sice mírně zaostávat za mými poněkud optimalizovanými představami, ale pořád lepší to než nic a vesele odjel domů.

Ráno jsem vstal stejně brzy jako při pracovním dnu, radostně vyskákal z domu a vydal se na cestu. Tentokrát ale bylo mým cílem městečko, kde žijí mé ratolesti. Radostnou chvilku onoho setkání nelze vyjádřit lidskými slovy, děti vědí, že pro ně dělám první poslední, a po chvíli jsme byli venku a vydali se na další cestu. Protože jsem pro ně chystal týden plný překvapení, neodtajnil jsem jim cíl naší cesty, kterým byl - překvapivě, ale přece - dům G. Ta měla z našeho příchodu rozhodně rovněž radost, takže jediné, co poněkud zhoršovalo nadprůměrnou kvalitu onoho dne, bylo mizerné a zakaboněné počasí. V podstatě až do večera jsme tak byli uvnitř doma a hovořili o všem možném. Protože mým dětem už za pár týdnů znovu začnou školní povinnosti, musí se oba věnovat čtení. Výhodou mého syna je to, že je po mně v tom, že čtení nebere jako povinnost, ale jako zábavu. Snad jedině, že má za úkol přečíst přes prázdniny román Honzíkova cesta, což je jedna z mála dětských knih, kterou jsem nikdy nečetl, takže díky synově povinné porci stránek za den se postupně dovídám, o čem onen mýty opředený román je.

Večer jsme si zašli se sousedy zahrát volejbal a rozdělování hráčů a hráček do skupin pro mě dopadlo pokaždé stejně, tudíž se vytvořily dva minimálně stejně výborné týmy, přičemž ten můj (myšleno s mou účastí, kdyby to Miloš nepochopil) byl samozřejmě ten lepší, sehranější a hezčí. Díky tomu, že se nehraje o zlaté trenky, ale o zábavu, na výsledku těchto zápasů ve skutečnosti nezáleží a za pár minut nikdo neví, kdo vlastně vyhrál.

Večer jsme poslali děti brzy spát a sami taky brzy zalehli, načež jsme se další ráno probudili až okolo desáté hodiny dopolední, ale nevadilo nám to. Krátce před polednem jsme vyrazili ještě s nevlastní dcerou, jejím přítelem a nevlastním synem na louku, kde jsme prováděli speciální kruhovou fotbalovou hru, abychom se vrátili domů ani ne minutu po tom, co G. dovařila oběd, který byl, jak jinak vynikající. Odpoledne jsem pak vytáhl své děti ven, s dcerou jsme hráli badminton, syn si hrál sám, protože ho tato hra nebavila. Vrátili jsme se zrovna v momentě, kdy G. vyrážela do práce. Až do večera jsem se tedy staral o svou drobotinu, nakrmil jsem je, napojil a večer zahnal spát.

Další den se trošku zamotal, hrál v tom roli bývalý partner G., moje děti, děti G., já, G., a celá řada dalších okolností, které v jednu chvíli vypadaly vskutku negativně, nicméně do večera se mi povedlo aspoň část toho všeho dát do pořádku v domnění, že tak to už bude jednou a navždy fungovat.

A potom následoval den, kdy jsem všechny děti, jejichž věk ještě nedosáhl zletilosti, vytáhl dopoledne k rybníku, abych je tam seznámil s rozkošemi vln. Kupodivu zatímco nevlastní syn se do vln vrhl s neskrývanou rozkoší, moje dcera neměla k vodě důvěru a rozkřičela se jako bláznivá Viktorka, syn za ní o nic nezaostával a trvalo hodně dlouho, než svůj strach z vody překonali a odhodlali se i k plaveckým pokusům. Odpoledne pak - a zejména po obědě - jsme se vypravili na turistický výšlap po okolí, až skoro k rodné vsi G., kde jsme si vyšlápli na jednotlivé skály. Několikahodinové horolezectví bylo příjemným bodem dne a večer jsme se pak vrátili domů, načež G. odvezla svého syna ke své mámě.

Následující den dorazila G. i se synem již dopoledne a po obědě jsme vyrazili na jinou exkurzi, tentokrát do kraje, kde G. vyrůstala. Přes původní plán jsme nakonec zakotvili na tamním koupališti a vzhledem k tomu, že se pár minut po nás objevili i Blanka s Mirkem, strávili jsme tam nakonec celý čas původně naplánovaný na zkoumání nejen koupaliště, ale i přírodních krás, takže večer, když jsme dorazili domů a navečeřeli se, zapadly děti pod peřiny, ani nevěděly jak.

A asi to nebude nikoho překvapovat, ale i další den jsme strávili výletem, tentokrát turistickým výšlapem na extrémně vysokou rozhlednu, odkud byl skutečně velmi povedený výhled. Výšlap byl poměrně delší, než jsem původně předpokládal, zabral nám tudíž celé odpoledne a večer stačil už jen na koupání v oblíbeném rybníku. Pochopitelně jsem každý den dbal na to, aby syn četl povinnou porci stránek z Honzíkovy cesty.

A přišel i ten den, kdy jsme dopoledne museli zajet do Okresního města, kde si G. potřebovala oběhat některé úřední záležitosti a po obědě v jedné z místních restaurací s velmi ochotným čínským personálem a domácí odpolední kávě jsme se vydali celá výprava k poměrně vzdálenější přehradě, ve které se mé mladé tělo poprvé ponořilo pod hladinu v létě roku 1995 a mnozí na to dodnes vzpomínají se slzou v oku a notnou dávkou sentimentu. Přehrada se od té doby moc nezměnila. A dost možná ani já jsem se od té doby moc nezměnil. Pořád jsem celoživotním optimistou, který je téměř nepřetržitě v dobré náladě. I proto jsme s dětmi rychle zmizeli v rozsáhlé vodní ploše a tentokrát jsme nebyli omezováni časem, tudíž jsme si užívali až do pozdního večera.

A naděje, o které jsem psal v červenci, tu stále je a dostává konkrétní (až velice konkrétní, což je dobře) obrysy.

To už se ale mezitím přiblížil závěr mé dovolené. Předposlední den jsem tedy věnoval spíše domácím pracím, padla na mě totiž celá hromada péče o děti. Vaření, pečení, smažení, servírování, zábava, a tak podobně, stejně jako pokaždé, když jsou děti jen se mnou. Musím uznat, že i když to tak na začátku nevypadalo, dětem se nakonec trávení týdnu se mnou i ve společnosti G. velmi zalíbilo a uznali, že oproti kamarádkám jejich mámy (a dětem těchto kamarádek) jsou G. a její děti naprosto dokonalí společníci. Proto jsem už neplánoval žádné plavecké výlety, jen mírnou procházku po nejbližším okolí a hlavně odpočinek a přípravu na vrácení dětí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Zápřah

Bylo to jednoho krásného dne na přelomu jara a léta, když jsem se zrovna zabýval otázkami, které hýbají současným světem a nad kterými si láme hlavu nejeden intelektuál, když jsem si uvědomil jednu podstatnou věc.

Totiž, že v práci, o které jsem si myslel, že je tou nejlepší na světě, trávím denně něco málo okolo deseti hodin v kanceláři a že z těchto deseti hodin je efektivní něco mezi čtvrtinou a třetinou, přičemž hodně zbývajícího času pokrývají prostoje, které nejsou efektivní a nemohou intelektuála mého kalibru uspokojit.

Proto jsem ještě chvíli přemýšlel, pak jsem si zašel uvařit kávu, chvíli jsem přemýšlel, kávu jsem si vypil, zase jsem přemýšlel, zašel jsem si do nedalekého stánku na obří hamburger, znovu jsem přemýšlel a nakonec ve mně uzrálo rozhodnutí s velkým er.

Protože jsem ale člověk konzervativní a seriózní, nebyl to ten radikální řez jako u mnoha jiných kolegů, spíše pozvolná změna. Nejprve jsem si prostudoval svou dosavadní smlouvu. Ta mě potěšila, protože neobsahovala žádnou konkurenční doložku ani jiné nesmyslné ustanovení. Potom jsem si vyčkal, až budou všichni zodpovědní jedinci v dobrém rozmaru a když ta vzácná minuta nastala, přednesl jsem jim svůj návrh. Totiž, že na základě nepoměru mezi časem tráveným v kanceláři a časem efektivním změním kategorii svého vytížení z hlavního pracovního poměru na vedlejší pracovní poměr, protože stejně spoustu věcí, kterou řeším v kanceláři, mohu vyřešit kdekoliv jinde a že mohu bez problémů řešit záležitosti spadající do mého pole působnosti slovy klasika „po telefoně."

Představoval jsem si, jak budou šéfové v šoku, jak budou přede mnou klečet na kolenou a prosit, ať své rozhodnutí ještě zvážím, že i když mé vytížení v kanceláři není optimální, tak beze mne to tam nebude mít cenu (což je mimochodem pravda), ale skutečnost byla mnohem prozaičtější. Ani ne po minutě přemýšlení zaznělo jednohlasné: „Tak jo."

Čímž jsem získal nepřeberné množství volného času a s tím spojenou téměř neomezenou časovou flexibilitu. Téměř neomezená je proto, že jediný omezující faktor je ten, že se musím minimálně pár hodin věnovat intenzivnímu spánku, jinak můj mladý organismus začne projevovat známky únavy. První den tohoto režimu byl skvělý. Dodělal jsem v bytě všechno, co vázlo. Odpoledne jsem pořešil telefonicky těch několik záležitostí, na které bych čekal v kanceláři a k večeru jsem sám zavolal na několik málo telefonních čísel. Bylo jich více, než kolik mám dětí a méně než kolik je nejmladšímu z nich let. A v podstatě za pár minut se mi potvrdilo, že to, že jsem v minulosti sázel na dobré vztahy se spolupracovníky, nadřízenými a jinými lidmi, formujícími můj pracovní život, bylo správné. Pak stačilo ještě doladit jeden nebo dva termíny a mohl jsem se začít věnovat projektu, který jsem do té doby nemohl přijmout právě z důvodu extrémně velkého množství času tráveného v kanceláři (viz výše).

Samozřejmě i na mne dopadla obava, jak to zvládnu. Naštěstí u mne momentálně kromě flexibility časové funguje i flexibilita prostorová, takže je naprosto, ale naprosto normální a běžné, že během jednoho dne se vyskytnu v minimálně dvou, někdy ve třech a už se stalo, že i ve čtyřech navzájem různých městech.

Dobré zprávy se šíří rychle a ani ne tři týdny poté, co jsem tímto způsobem přeorganizoval svůj pracovní život, se k projektu, do kterého jsem se s plnou vervou pustil, přidal druhý podobný projekt, v jiném druhu oboru, ale spoléhající na mou starou odbornost. Ten navíc přišel ne tím, že bych někam někomu volal, ale že někdo zavolal mně a já jsem v euforii z dobré nálady, kterou mám pořád, odsouhlasil, že tedy ano.

Výhodou tohoto řešení je, že jsem téměř neustále v zápřahu. Nikdy totiž nebudu patřit k lidem, kteří se chlubí tím, že se štítí práce a své zaměstnání si zásadně vybírají podle toho, aby si v něm odpočinuli, a chlubí se tím, jak se jim daří proflákat celý den. Druhou výhodou je, že během dne spolupracuji s tak velkým množstvím lidí, že nestihnu upadnout do ponorkové nemoci. A třetí výhodou je, že mám možnost udržovat si jednu podřízenou, která sice nemá patřičnou odbornost, ale zato má - na svůj poměrně nízký věk obdivuhodnou - organizační schopnost, takže mi umí během rána přesně stanovit, kde, kdy a co během onoho dne budu provádět, což - uznávám - bývá jedna z mých slabších stránek.

Nevýhodou tohoto řešení je, že jsem prakticky bez přestávky někde v terénu, plánované posezení u piva s kamarády je odloženo na neurčito (doslova), nestihl jsem třídní sraz a nevím, zda stihnu ten příští, svůj byt znám jen v noci, kdy dorazím, sním nějakou tu večeři, upadnu do postele a než si uvědomím, že jsem usnul, zvoní budík, což znamená zvednout mé tělo, uvést je do pohybu a znovu vyrazit za pracovními povinnostmi. Časová flexibilita je tak vyvážena časovou náročností, která mi ale vadila jen během prvního týdne.

Jsem prakticky neustále v pohybu, řeším během dne tolik věcí, až se mi z toho motá hlava, ale celý ten čas vím, že žiju.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Dlouhý hovor

Protože vlastnosti, které si člověk nekoupí ani za Kalouskův schodek státního rozpočtu, jako serióznost, konzervativizmus, noblesa a slušnost jsou mi vrozené, občas své kolegy překvapím. Jako například ve chvíli, kdy se mi rozezvonil firemní mobil. Na displeji bylo, jako obvykle, neznámé číslo. I tak jsem hovor vzal a ohlásil se. Na druhé straně se ozvala paní, jejíž jméno jsem hned zapomněl a oznámila mi, že z mého čísla měla zmeškaný hovor.

„Tak to hned zjistím," potěšil jsem ji a podíval jsem se na seznam čísel, na která jsem onen den volal. Protože šlo o čísla ze dvou měst, zeptal jsem se nejprve, zda paní je z prvního z těchto měst a poté, zda je z onoho druhého, leč paní oboje důrazně a autoritativně popřela.

„Já jsem z Prahy," oznámila mi. Vstal jsem od stolu a šel jsem se podívat na mapu, kterou máme v kanceláři pověšenou, abych zjistil, kde vlastně ta Praha je. Ač máme mapu velmi podrobnou, našel jsem obec tohoto jména někde mezi Benešovem a Kolínem až téměř po třech minutách hledání.

„A jak se vám žije v Praze?" zeptal jsem se, aby řeč nestála.
„Ale to víte," odpověděla ta dobrá žena, „blaze a přitom draze," což říká každý, kdo si myslí, že opakovat pořád dokola jedno a totéž je známkou punku, „ale chtěla jsem říct," navázala, „že voláte špatné číslo."
„Tak moment," upozornil jsem ji a mí kolegové okolo zpozorněli, „já nevolám vám, ale vy voláte mně, takže mi voláte ze špatného čísla," což onu paní rozhodně nepotěšilo.
„No vidíte to," konstatovala.
„A máte tam taky tak krásné letní počasí?" vyzvídal jsem a první kolegové už se začínali smát.
„No to víte, že ano," konstatovala ta dobrá žena, „horko k padnutí," dodala.
„Tak to určitě," navrhl jsem, „vyrazíte odpoledne někam k vodě, že ano?"
„To ne," zděsila se, „já radši budu někde ve stínu."
Mí kolegové se už smáli nahlas.
„A umíte svíčkovou?" zeptal jsem se, přičemž první z kolegů se smíchy zlomil v pase a druhý musel odběhnout na toaletu, oběma rukama si držíc rozkrok.
„Samosebou," div se paní neurazila, „ale dnes budu vařit švestkové knedlíky."
„Švestkové knedlíky?" zvolal jsem údivem, přičemž smějící se kolega se válel po našem firemním kanapi, smíchy se zalykal a lapal po dechu, „to bych se k vám večer zastavil, co vy na to?"
„Stejně nevíte, kde bydlím," upozornila mne ta dobrá žena.
„To sice ne," nehodlal jsem se s ní přít, „ale víte, že nic hezčího, než jsem já, už v životě neuvidíte a pokud ty švestkové knedlíky uděláte opravdu dobré, rád se o ně s vámi rozdělím."
To už smíchy řval i šéf, který definitivně zapomněl na nepříjemnost se zadrženým řidičákem.
„Ale stejně to asi nevyjde," konstatovala ta paní smutně.
A tak jsem jí, jako správný konzervativní a seriózní noblesní pán, popřál hezký zbytek dne, mnoho pracovních úspěchů, klid na práci a po práci legraci, což bylo znamení pro kolegy, že pro daný den končí legrace a budeme už zase mluvit jen a pouze vážně.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Cyklistka

Po dlouhé jízdě se nám podařilo najít místo k zaparkování podél chodníku. Jarda obratně manipuluje s volantem, aby se vešel za vůz tovární značky Škoda a před vůz tovární značky pojmenované podle princezny se zlatou hvězdou na čele.

Už jsme skoro v cíli, když tu se vedle nás objeví podivuhodná věc, totiž cyklistka odhadem tak minimálně padesátiletá. Ve zpětném zrcátku jsem ji neviděl, a tak se leknu. Jarda ji také ve zpětném zrcátku neviděl, a tak se lekne.

Cyklistka nadává a vykřikuje, že jsme ji málem srazili. Oba se jí hluboce a upřímně (kdo mne zná, ten ví, že upřímnost ke mně patří stejně jako k žirafě dlouhý krk, k zebře pruhy a k příznivci pražské Slavie intelektuální deficit) omlouváme a vysvětlujeme, že asi stála na špatném místě, protože když jsem začal Jardu navigovat k vjezdu do onoho místa, tak tam příslušná paní skutečně nebyla.

Cyklistka nakonec nasedne na kolo a odjíždí. Soudě ale podle mokré skvrny na jejích kraťasech se nezachovala ani trochu hrdinsky.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Raketový rozjezd

„A jedeme," volám na Jardu, který už sedí v autě, v jedné ruce volant a ve druhé navigaci, říkám mu název ulice a on jej stejně rychle zadává do navigace, ta bleskurychle vypočítá trasu a zabouchnutí dveří spolujezdce ve stejné vteřině s nastartováním motoru a v příští vteřině se už vůz řítí ulicemi města…

Ve skutečnosti je vše mnohem klidnější. Až napotřetí se nám povedlo najít provozuschopnou restauraci, kde a) bylo otevřeno, b) byl přítomen kuchař, c) byla přítomná servírka, d) na jídelním lístku byla přítomna svíčková, e) v celém lokále se příchodem nás dvou počet hostů ztrojnásobil.

Najedli jsme se, popili jsme, probrali životně důležitá témata (národní házená, moderní pětiboj, mužská gymnastika, krasobruslení a paličkování) a potom teprve začali řešit otázku, co dělat v té několikahodinové pauze mezi obědem a návratem do kanceláře.

Nakonec jsme si novou aktivitu našli, volnou chůzí pana generálního ředitele a pana sekčního šéfa jsme se dobatolili k autu, dojeli na místa jednání, sepsali vše potřebné, odchytili mou podřízenou, vrátili se do kanceláře, potěšili šéfa a mohl začít dlouho očekávaný víkend.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pár veselých momentů

Když tak zhodnotím ten týden, který tak krásně začal mým slavným návratem ze stavu nemocných do stavu všeho schopných, tak až na mírné zklamání ze dne, kdy jsme ani za nic nemohli číšníkovi v jinak pěkné kavárně dát ani korunu spropitného, obsahoval skoro samé pozitivní body.

Vezmeme-li to po pořádku, pak mezi tím, co mi v onom týdnu udělalo radost, byly i tyto drobnosti, které mohou méně informovanému jedinci připadat směšné až banální, ale mne potěšily:

- povedlo se mi získat jako klientku babičku pracovníka konkurenční firmy;
- během rozhovoru s jiným klientem jsme ke svému úžasu zjistili, že máme několik společných známých (mezi nimi i maminku G.);
- od dalšího klienta jsem dostal po zakončení pracovní schůzky pětilitrovou láhev medu;
- při vstupu do hypermarketu jsem v nákupním vozíku, který jsem se chystal použít, využít, zneužít a odložit, našel celý pecen chleba, který tam musel zapomenout někdo chvíli před mým příchodem;
- potvrdilo se mi, že slušné vychování je základ, který mi otevírá i ty dveře, které méně slušným lidem zůstávají hermeticky uzavřené;
- i s kolegou Jardou, který působí na první pohled stejně nepřístupně jako erotický film pro dětského diváka, se dá navázat kamarádská a kolegiální konverzace.


A tak, když ještě odmyslím zlý, ošklivý, nepěknou věc s bolestivým zubem, byl to pěkný týden.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nezasloužené spropitné

Aby bylo jasno: proti myšlence spropitného v podstatě nic nemám a jsem-li v restauraci nebo kavárně spokojen, na nějakou tu korunu navíc nehledím. Ale toho dne byla situace taková, že jakékoli spropitné by pro přítomného číšníka bylo neoprávněným obohacením. Více se dočtete v dnešním článku, o kterém lze říci, že:

a) není nikterak dramatický;
b) nikdo v něm nezemře;
c) nevyskytuje se v něm - alespoň zpočátku - žádný Korejec.

Bylo to jednoho krásného letního dne, kdy jsem se po dlouhé době probudil ráno odpočatý a čerstvý. S kolegy svými jsme se vydali tak jako každý pracovní den za plněním povinností. Rozhodli jsme se cestovat po vlastní ose, což mělo své výhody. Oproti jiným dnům jsme nejeli všichni v jednom autě, což se v minulosti prokázalo jako efektivní, ale mnohdy nedokonalé řešení. Tady mám na mysli zejména ten den, kdy se nás do jednoho auta nacpalo 6 a svou podřízenou jsem musel vzít na klín, což sice bylo efektní a efektivní, nicméně po dvou hodinách jízdy jsem jí děkoval za to, že už ze mne sesedla.

Tentokrát jsme byli rozděleni na dvě skupiny. Skupinu první - nazývejme ji pro zjednodušení skupinou A - jsem tvořil já a kolega, kterého mohu pro potřeby tohoto blogu nazývat Jardou, protože tak nějak podobně se jmenuje. Jeli jsme v automobilu tovární značky Ford se standardním vybavením a bez závad. Skupinu druhou - nazývejme ji, opět pro zjednodušení, skupinou B (tím nechci říci, že by byla nějak podřadná, je to jen čistě rozlišovací označení) - tvořil kolega, kterého mohu, opět pro potřeby tohoto blogu, nazývat Smíškem a kolegyně, kterou mohu nazývat zkratkou PB, což v jejím případě znamená přeafektovaná blondýna. Skupina B jela ve voze tovární značky Škoda.

Nálada, alespoň v našem voze, tedy ve skupině A, byla vynikající. A proto jsme se rozhodli udělat první občerstvovací přestávku v kavárně, která je součástí velkého obchodního centra. Podle vzhledu kavárny jsme usoudili, že neděláme chybu. Když nám navíc ochotný personál sdělil, že vzhledem k tomu, jaké je venku hoko, můžeme sedět venku, zaradovali jsme se a šli jsme se usadit.

Leč jak je každému, kdo má alespoň 3 (původně jsem požadoval 4, ale byl jsem nucen ze svých požadavků slevit) z 5 pohromadě, všeobecně známo, prvek očekávání bývá vždy následován prvkem zklamání. Ještě v době očekávání nám číšník přinesl nápojový lístek. Mně to stačilo, ale Jarda, který onoho dne pohrdl domácí snídaní, měl v úmyslu i něco sníst, a proto požádal číšníka o dodání nabídky jídel. O pouhých 7 minut později - což je vzhledem k tomu, že v celé kavárně se tou dobou nacházelo asi 5 hostů, docela slušný výkon - byl požadovaný artefakt na stole. Ale oproti lístku nápojovému šlo o to, čemu jsme jako žáci říkali salátové vydání. I tak si Jarda dokázal vybrat, zejména poté, co se zeptal číšníka, o jak velkou porci půjde. Číšník zřejmě pocházel z rybářské rodiny, protože rukama do vzduchu nakreslil něco mezi autobusem MHD a sloním výběhem. Pořád jsme ještě ve fázi očekávání.

Já, který jsem na rozdíl od kolegy ráno snídal, jsem si pouze objednal jeden z kávových nápojů, což měla být druhá z minimálně tří káv, které jsem onoho dopoledne do svého těla vpravil. A chvíli nato se mi rozehrál mobil. Tedy soukromý, ne služební.

Totiž, abych to neprotahoval. Ve svém mobilu mám kontakty setříděné do skupin a každá skupina má přiděleno svou vlastní vyzváněcí melodii, takže jen na základě poslechu poznám, zda mi volá někdo z mých spolupracovníků, někdo z mých spolužáků, někdo z mých spolubojovníků z dob studií prestižní liberecké univerzity, někdo z mých bývalých kolegů, někdo z mých příbuzných nebo jen nějaký obyčejný vopruzant. A tentokrát hrál mobil latinskoamerickou fanfáru, z čehož jsem poznal, že volá někdo z mých spolupracovníků. A skutečně, při pohledu na displej jsem zjistil, že mi volá Smíšek.

Asi bych měl dodat, že firemní mobil nastavování melodií podle skupin kontaktů neumožňuje, ale již v brzké době, tuším, že snad v září - tedy letos v září, čili v září 2012 - bude nahrazen jiným modelem, který toto umožňuje.

Smíšek se zeptal, kde jsme. Poté, co jsem mu vysvětlil, do které kavárny jsme s Jardou šli, kde konkrétně sedíme a jak se nám tam líbí, se asi o necelé dvě minuty později objevil i s PB a usedli k našemu stolu, čímž byly všechny židle obsazeny. Asi bych měl upřesnit, že jsem seděl naproti Jardovi se Smíškem po své levici a PB po své pravici. Číšník se opět objevil, zapsal si objednávku Smíška a PB a zase zmizel. Pořád jsme ve fázi očekávání.

Do fáze zklamání jsme se dostali o pár minut později. Jarda očekával porci o rozměrech minimálně onoho autobusu MHD, leč byla mu předložena porce o rozměrech slisovaného Trabanta. PB si objednala ledový čaj a obdržela ohřátý ledový čaj. Smíšek si objednal colu a obdržel colu s ledem, ač výslovně vyjádřil přání získat pouze colu bez ledu. Snad jen já jsem mohl být pořád ještě spokojen. U Jardy byl prvek zklamání umocněn tím, že ve své původní objednávce si přál k jídlu i limonádu a dostal, což asi překvapí málokoho, minerálku s kouskem citrónu.

Tento prvek zklamání způsobil, že během konzumace jsme se věnovali debatě o moderním pětiboji a po dokončení konzumace jsme odmítli možnost požádat číšníka o další položky z jídelního či nápojového lístku a v závěru jsme - každý z nás - zaplatili přesnou částku, a to i přesto, že na účtence bylo velmi velkými písmeny uvedeno, že spropitné není do této částky zahrnuto. Za zmíněný prvek zklamání by to opravdu nebylo zasloužené.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Šéf a jeho řidičák

Aby bylo jasno: svého šéfa mám rád. Aby bylo jasno i pomaleji chápajícím a vůči získávání informací velmi odolným jedincům: znamená to, že si svého šéfa vážím a respektuji ho, protože se, i když ho k tomu nic a nikdo nenutí, chová slušně a rovně, dá se s ním mluvit, na jeho slovo je skoro stejné spolehnutí jako na moje a má smysl pro humor, byť ne vždy pro stejný jako já, ale to poslední je bezvýznamný detail. Zkrátka a dobře se šéfem vycházím a on vychází se mnou a neváhám říct, že mě i v mé náročné práci každodenní podporuje.

Šéf má jednu slabost, a to je řízení osobního automobilu. V této činnosti se vyžívá a rád jezdí tak, jakoby dopravní předpisy existovaly pouze v děsivé fantazii konzumenta měkkých drog. Zjednodušeně řečeno a pro neinformované zdůrazněno: šéf jezdí po okresce jako po dálnici a většinou se chová jako řidič rallye. Ani to mi nevadí, nejsem z těch, co by při rychlé jízdě podléhali nevolnosti.

S kolegy jsme několikrát žertovali o tom, co se stane, až dopravním policistům dojde s naším šéfem trpělivost a šéf bude zbaven řidičského oprávnění. Zároveň jsme konstatovali, že dosud má šéf v tomto směru kliku ze sprostého slova. No, stalo se.

Šéf se takhle řítil přes obec a jeho tachometr ukazoval hodnotu více než dvojnásobnou proti oficiálně povolené rychlosti. Nedaleko za obcí si šéfa zastavil dopravní policista, leč udělal osudovou chybu tím, že než mu šéf podal své řidičské oprávnění, poodešel onen strážce zákona o několik kroků, čehož šéf využil k raketovému startu a bleskovému opuštění místa zastavení. Když se o něco málo přes hodinu vracel, schválně si vybral jinou cestu, aby policisty znovu nepotkal, leč ti na něj k jeho údivu čekali právě na oné boční silnici připomínající spíše lesní cestu. Policisté kupodivu neocenili jeho drtivý styl jízdy ani jeho řidičské schopnosti, ale naopak se jej, i když na ně nijak neútočil, pokoušeli pacifikovat. Nakonec mu ukázali velmi pěknou a ostrou fotografii z místa, kde se tak hezky řítil, připočetli mu obecné ohrožení, protože v některé z obcí, jimiž prosvištěl, měl ohrozit chodkyni, a nakonec tedy to vypadá, že minimálně rok si šéf za volant nesedne.

Tolik tedy dnešní mravokárné ponaučení z života hříšníkova.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Funguje

Poté, co jsem absolvoval návštěvu zubní pohotovosti (a byla opravdu nutná, během noci jsem se několikrát přistihl, že hledám kombinačky, abych se onoho zubu definitivně zbavil), jsem měl samozřejmě obavu, zda a jak moc tato okolnost ovlivní moje tradičně nadprůměrné pracovní nasazení. Inu, ovlivnila, přece jen už můj organismus funguje trochu jinak a neprospaná noc plná bolesti měla svůj dopad, takže jsem se zase cítil jako více než dobře naložený zombík.

Ale pracovní výsledek stál za to. Jak můj, který byl mnohem lepší než předchozího dne, tak i výsledek mé novopečené podřízené, která projevila to, že se opravdu učí dobře, to nemohu říci, a z celé osádky našeho automobilu dosáhla suverénně nejlepšího výsledku.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Ledování zubu

„Tohle vás bolí?" podivila se mladá a sympatická lékařka (mladá znamená, že se narodila mnoho let poté, co já už tahal na zádech školní aktovku; sympatická znamená, že pro osobní schůzku bych si dokázal představit minimálně tři vhodnější lokality než je ordinace pohotovosti a minimálně dva příjemnější scénáře ve srovnání s tím, co aktuálně probíhalo), když jsem zavyl bolestí a moje tělo nadskočilo o dobrých 20 centimetrů nahoru.

„Jako čert," zamumlal jsem a měl jsem - jako vždy, to si, prosím, zapište - pravdu.

Začátek toho příběhu se odehrál o několik hodin dříve při mé cestě z práce domů. Už jsem vyhlížel svůj útulný byt, když se ozval jeden z mých levých horních zubů. Tedy z těch, co mi zůstaly po odstranění obou mých horních moudráků. Rozbolel se tak, že i když snesu mnohé a jako každý správný chlap se drobnými poraněními a oděrkami nezabývám, tentokrát jsem viděl všechny svaté a to nejen ty křesťanské. Když mi před očima začali defilovat představitelé hinduistických a šintoistických božstev, byl jsem skoro doma.

Doma mě pochopitelně nenapadlo nic chytřejšího, než vzít láhev velmi ostré lihoviny a vyzkoušet její lokálně anestetické účinky. Nepopírám (ostatně popírat cokoli není můj styl, to bych si vyprosil), že na chvíli to pomohlo, takže jsem byl schopen pozřít večeři a ulehnout ke spánku. Tedy, abych byl přesný, domníval jsem se, že bude následovat spánek a prvních několik minut tomu opravdu nasvědčovalo.

Pak se ale zub ozval s takovou intenzitou, že mě probudil. Nebolel už sám, bolela od něj celá horní čelist a v zubu samotném pravidelně (podle mé tepové frekvence) pulsovaly výboje bolesti, které střídaly stav „bolí" se stavem „bolí jako čert." Nejprve jsem se pokoušel opět intoxikovat alkoholem, ale pomohlo to jen částečně, bolest neustala, jen byla asi na minutu snesitelnější.

Při představě, v jakém stavu opilosti bych asi tak mohl dorazit za plněním svých pracovních povinností, jsem vstal, lehce a střídmě posnídal, chrup si vyčistil tak, že se leskl jako blesk, naházel na sebe své ošacení a vydal se velmi brzkými ranními hodinami k nedaleké budově nemocnice. Tam mi milý a usměvavý vrátný poradil, kde najdu zubní pohotovost, i vydal jsem se naznačeným směrem.

Výhoda byla, že budova obsahující pohotovost jak všeobecnou tak zubní nebyla daleko, nevýhoda byla, že u vchodu se musí zvonit. Na mé první zvonění nikdo nereagoval, i zazvonil jsem podruhé a zvonek podržel trochu déle. V hlásiči se ozval chraplavý ženský hlas, mechanismus dveří zabzučel a mohl jsem dovnitř.

„Zvoníte, jako kdyby hořelo," uvítala mě zdravotní sestra (kategorie „herdegbaba prvního stupně") a vyžádala si ode mě občanku, katru zdravotní pojišťovny a devadesát korun, načež mě předala do péče mladé (viz výše) sympatické (viz výše) lékařky.

Blonďatá dentistka se mne otázala, zda mne něco bolí. Němě jsem pokýval hlavou a poradil jí, ať hledá v levé horní části mých zubů, a aby neměla pochybnosti, ukázal jsem, který to je. „No to se nedivím," pronesla uznale lékařka (ano, její jméno jsem si pro všechny případy poznamenal), „s takovou dírou," a tím kupodivu nemyslela Prahu.

Nejprve mi do mého zbědovaného zubu vsunula chomáček vaty namočený v nějakém roztoku. „Studí to?" zeptala se a já přikývl. „Uvnitř zubu to studí?" ujistila se a já opět přikývl. Pak vzala jiný chomáček vaty namočený v témže roztoku a opakovala předchozí proces. Studilo to pořád stejně.

Pak mi injekční stříkačkou a jehlou vstříkla něco do zubu a pak následovalo něco, o čem bych nikdy dříve neřekl, že mi může navodit slastné pocity. Vrtání. Lékařka mne požádala, abych v případě, že ucítím bolest, zvedl levou ruku, ale nebylo toho třeba.

Leč lékařka byla rafinovaná jako cukr. Vzala takovou podivnou jehlu a zabodla mi ji do zubu. V tu chvíli jsem měl před očima nejen všechny svaté, ale i všechny oběti třicetileté války, zavyl jsem a mimovolně poskočil nahoru a dolů. Následoval dialog uvedený na začátku dnešního poutavého článku.

Lékařka vzala opět jehlu a opět ji zabodla do zubu, ale tentokrát jsem neměl potřebu reagovat zvukově ani pohybově. „To je zvláštní," pronesla lékařka, „v jednom kanálku nic a ve druhém taková bolest," a pro jistotu zabodla jehlu tam, co ji zabodla poprvé. Mám pocit, že jsem se v tu chvíli přiznal k atentátu na nějakého Němce.

Bohužel zub stále bolel a dle mínění lékařky měl přestat bolet až po několika dalších hodinách, takže jsem neměl čas ani energii na bližší seznámení s onou pozoruhodnou dámou. Jen jsem byl informován, že si mám onen zub ledovat (z čehož logicky vyplývá, že moje metoda zahřívání bolestivého místa nebyla tou pravou) a že bych mohl, až se mi to bude někdy časem hodit, navštívit i svého běžného zubaře.

Měla pravdu, ona dobrá žena. O pouhé tři hodiny později se bolest přesunula do kategorie „bolí jen náznakem."

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Top 5 červenec

Tradiční přehled toho nejlepšího v uplynulém měsíci.

Nejčtenější články:

1. Recenze knihy Kouř a zrcadla 16 čtenářů
2. Zazimování želvy 11 čtenářů
3. Pavel Kohout - Katyně 7 čtenářů
4. Rozmazlený fakan 5 čtenářů
5. Propagace mé drahé sestry 4 čtenáři

Odkazující weby:

1. www.google.cz 445 použití
2. www.google.com 133 použití
3. search.seznam.cz 49 použití
4. www.google.sk 40 použití
5. www.stumbleupon.com 11 použití

Klíčová slova:

1. bubble car 19 použití
2. machna 13 použití
3. jorkšírský teriér aktuální opravdu mini 2012 8 použití
4. squeeze shirt 6 použití
5. moje nervy 5 použití

Návštěvnické země:

1. Česká republika 1266 návštěvníků
2. Spojené státy 127 návštěvníků
3. Rusko 110 návštěvníků
4. Slovensko 67 návštěvníků
5. Německo 49 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Firefox 42%
2. Chrome 26%
3. Internet Explorer 21%
4. Safari 4%
5. Opera 2%

Operační systémy:

1. Windows 87%
2. Linux 5%
3. iPhone 3%
4. Macintosh 1%
5. Android méně než 1%

Fotka pro dnešní den:Hezký den!