Stopařské trylky

Už jsem psal, že stopařských historek se za posledních 30 let mého života odehrálo tolik, že do mého blogu se jich vejde jen několik málo. Rekordním zápisem mého stopování je nejdelší ujetá vzdálenost jedním vozidlem v rámci ČR, a to vzdálenost cca 350 km (dle tehdejších měřítek) z Rožnova pod Radhoštěm do Prahy.

Byl krásný den a s kolegou jsme měli za sebou hodně úspěšné práce. Nejvíce nás v tomto směru potěšila návštěva domu jedné starší paní, která neváhala a na oslavu našeho příchodu na nás vytáhla láhev podivné domácí pálenky z šesti druhů ovoce. Když jsme do sebe s kolegou obrátili první dvojici panáků (abychom neurazili), paní pochopila svou historickou úlohu a okamžitě nám dolila. A ne jen jednou.

Následkem toho jsme měli oba s kolegou nadprůměrně dobrou náladu, což jsme stvrdili pivem v místní hospodě. A pro mne pak následoval tradiční stopařský rituál. A tehdy se mi potvrdilo, že se vyplatí dělat to, co dělám, tedy být hodný k lidem.

Před časem jsem totiž měl štěstí na postaršího řidiče v modrém superbu. A ten se objevil jako na zavolanou znovu a znovu vzorně zastavil přímo u mne. Oba jsme vyjádřili svou radost nad opětovným setkáním a když mne vysazoval na tradičním místě, pomalu jsme se dohadovali, kdy, odkud a kam mne příště sveze.

Některé dny už jsou zkrátka takové, že stopařského štěstí mám přesně tolik, kolik si slušný a milý člověk jako já zaslouží, takže necelé 4 minuty od odjezdu mého prvního řidiče jsem nasedal k řidiči zcela jinému, který mi bezprostředně po mém dosednutí na sedadlo spolujezdce oznámil, že normálně stopaře nebere, poněvadž jede firemním autem a brát stopaře má přísně zakázáno, protože pokud bych mu auto ukradl, musel by je on celé zaplatit.

Protože jsem podle času, kdy mi azyl svého automobilu poskytl řidič superbu, očekával příjezd do mého bydliště o půl hodiny dříve než při předchozí zkušenosti, nakonec díky druhému řidiči jsem proti předchozí cestě ušetřil hodinu. A to se vyplatí jako řemen.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pozadí

„Pánové," prohlásil kolega alternativní řidič (kde slovo alternativní není použito k hodnocení jeho životního stylu, ale jako vypíchnutí faktu, že pro onen den se stal naším řidičem, protože kolega oficiální řidič své povinnosti dostát nemohl), „já chápu, že chcete obdivovat ten zadeček, ale je čas odjezdu."

Tím mne upozornil na výskyt osoby dámského pohlaví, která se vyskytovala v zorném úhlu nás všech přítomných a která byla oděna do kalhot, které jí podezřele nízko sjížděly, a protože byla v podřepu, shoda všech těchto okolností způsobila, že její roztomilé pozadí lezlo z jejích kalhot nestydatě ven.

Původně jsem se chtěl k výroku kolegy alternativního řidiče vyjádřit a vyslovit pochybnosti o jeho vkusu a zdravém úsudku, ale pak jsem zpozoroval kolegu oficiálního řidiče, jehož oči se při zahlédnutí zmíněného pozadí podivně zaleskly, a pochopil jsem, že kultivovat vkus mých kolegů bude náročnější dřina, než se na první pohled zdálo. Na druhou stranu musím uznat, že kdybych neznal jistou osobu dámského pohlaví, o které zde píši relativně často, neměl bych srovnávací referenční vzorek a patrně bych reagoval podobně jako kolega oficiální řidič.

Cesta zpět do milé útulné kanceláře pak trvala krátce, neboť kolega alternativní řidič patří k těm, kteří se nebojí na pedál dupnout a dát tak automobilu příležitost ukázat své skryté možnosti.

Onen den byl pro nás, sympatické a usměvavé mládence, poměrně úspěšným, protože jsme dotáhli do konce některé velmi náročné záležitosti a absolvovali několik velmi příjemných debat, jejichž cílem bylo zajistit, aby se všem, zejména našim zákazníkům, žilo lépe, protože to je, oč nám běží.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Stopařské synkopy

2h15min

Pro každého, kdo čte můj blog tak pravidelně, jak to jen jde (a kolikrát i jak to nejde), je sdělení v prvním řádku jasné. Pokud se přesto mezi čtenáři vyskytne někdo, komu jasné není, nechť se začte do následujícího poutavého příběhu plného nečekaných událostí, nezvyklých odhalení a v jehož závěru se nestane žádná vražda.

Když mě totiž onoho dne v 19:30 na okraji města proslulého loutkářstvím naložil do svého vozu první řidič, v duchu i nahlas jsem mu blahořečil. Přestože nebyla ještě tma, přece jen mi představa delšího čekání na ochotného řidiče nevyhovovala. Onen řidič byl hodný a milý a už ve 20:01 mne vysadil na okraji města proslulého hluchým hudebním skladatelem. Protože pršelo, nedával jsem si velké naděje, a kdyby mi někdo řekl, že už ve 20:04 budu sedět ve vozidle dalšího řidiče a ve 21:45 z jeho vozidla vystoupím několik málo zastávek MHD od svého bydliště, označil bych jej patrně za suchara a doporučil bych mu poradnu pro odvykání bájivé lhavosti.

Ale jak už se v mém životě stalo několikrát, tato neuvěřitelná varianta vývoje událostí nakonec byla správná. Onen druhý řidič skutečně kousek ode mne zastavil, a protože svému vozu důvěřoval, dojel nakonec do cíle o nějakých 20 minut dříve, než mu prorokovala navigace.

Asi bych pro lepší dokreslení příběhu měl dodat, že vzdálenost mezi městem proslulým loutkářstvím a mým bydlištěm je o nějakých 50 kilometrů větší než vzdálenost mezi městem, kde žijí mé děti, a mým městem. A i tak se tento čas strávený cestou (počítaje od nasednutí do prvního vozu po vysednutí v cílovém městě) zařadil přesně mezi nejlepší časy mých stopařských jízd k dětem a od dětí.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Stopařská elegie

Jak už mí více (ty chválím) i méně (ty kárám) pravidelní čtenáři vědí, stopování patří k mému životu podobně jako k zebře pruhy. Stopařských historek se během mého života odehrálo tolik, že kdybych měl vypsat jen část z nich, musel bych k tomu účelu založit ještě jeden blog, který by fungoval paralelně k tomuto mému kultovnímu blogu.

Ano, vím, že můj blog má po sedmi letech své velmi úspěšné existence několik obdivovatelů, mezi něž patří například Miloš (který nemá rád, když se mu říká Miloš), Robert, David nebo Václav. Nedivím se tomu, že právě pro ně je můj blog kultovní záležitostí, protože sám jsem už od dětských let velmi vášnivý čtenář a vysokou kvalitu textu jsem schopen a ochoten ocenit; je proto pochopitelné, že i pro výše zmíněné jedince je ze stejného důvodu, tedy především vysoké kvality textu, můj blog kultovní.

Ale zpět na výpadovku. Ten den mi neměl vyjít podle mých představ. Začalo to tak, že na místě, kde jsem zvyklý čekat na prvního dobrého řidiče něco mezi 20 a 30 minutami (k té druhé hodnotě dochází spíše spora… počkejte si… dicky), jsem tentokrát čekal, nelžu vám (protože, a to je o mně rovněž všeobecně známo, lhát neumím), minut 85. Až poté se objevil řidič, který splňoval mé požadavky, tj. jel mým směrem, seděl v autě sám a našel v sobě dost odvahy, statečnosti i dobroty svého srdce k tomu, aby mi poskytl pohodlí svého vozu. A vzhledem k tomu, že stokilometrovou vzdálenost překonal za půl hodiny, vysloužil si mé uznání a nehynoucí obdiv.

Roztrpčen z délky čekání na prvního řidiče a zároveň potěšen jeho rychlou, ale nikoli riskantní jízdou, jsem se jal stopovat dál. A tehdy se projevilo to, že a proč mi neměl onen den správně vyjít. Na místě, kterým projíždí desítky, ba i stovky vozidel různých kategorií, barev, velikostí a továrních značek, kde jsem byl rovněž zvyklý stát maximálně něco mezi 15 a 20 minutami, jsem tentokrát, ač to zní podobně uvěřitelně jako nevina Vlasty Parkanové, strávil…

počkejte si…

ještě si počkejte…

3 hodiny.

Byla to opravdu velká rána mému stopařskému sebevědomí. Naštěstí řidič, který se mne nakonec ujal, byl nejen dobrý řidič, ale i dobrý člověk, a svým nenapodobitelným stylem jízdy aspoň část z mého časového manka umazal. S kolegy svými, kteří čekali o mnoho kilometrů dále, jsem se tak setkal o pouhou hodinu později, než bylo plánováno.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Stopařská sonáta

Stoupnout si ke krajnici v městě, kde žijí moje děti, a kde mne stále ještě poměrně dost lidí zná, chtělo kus odvahy. Už když jsem přicházel k místu, odkud jsem měl v plánu stopovat, zaujala mne postava dalšího konkurenta, ale ten odjel ještě dříve, než jsem dorazil a mohl začít se svou oblíbenou činností.

První automobil zastavil po necelých patnácti minutách a zvědavý důchodce mne vysadil v okresním městě u nemocnice. Tam jsem došel k další výpadovce a absolvoval velmi milý telefonický hovor se svou minulou manželkou. V okresním městě jsem čekal podstatně kratší dobu, když mi zastavil manželský pár středních let a paní si u mne šplhla tím, že mi uvolnila místo vpředu.

Můj celoživotní optimismus a nezničitelná dobrá nálada způsobily, že další místo stopování jsem opustil také poměrně brzy, a to v dosud nejlepším automobilu, jehož řidič měl tu čest mne svézt. Šlo o kabriolet značky pojmenované po kočkovité šelmě a jízdu jsem si dokonale užil, zejména ve chvílích, kdy řidič nabral rychlost a mé tělo bylo doslova vmáčknuto do sedadla a k opěradlu.

„Jak dlouho jste čekal?" ptal se mne poslední řidič onoho dne. Odpověděl jsem, že od vysednutí z výše uvedeného kabrioletu do nasednutí do jeho SUV uběhlo pouhých 15 minut a i jeho poměrně atraktivní manželka konstatovala, že to je velmi slušný čas.

Díky tomuto řidiči padl rovněž jeden starý a dlouho účinkující mýtus. Totiž, aby bylo jasno i těm, kdo nestopují a stopařské mýty neznají, jedním ze stopařských mýtů je ten, že řidiči z okresu Karviná zásadně a nikdy nezastaví stopařům. Tento řidič z karvinského okresu byl, i když, pravda, pouze z Havířova, což poněkud ovlivňuje pád daného mýtu, nicméně Havířov do karvinského okresu patří, takže tímto stojí nejen přede mnou, ale i před celou řadou dalších stopařů nová výzva, a to stopnout řidiče nejen o okresu Karviná, ale navíc přímo z města Karviná.

Každopádně jsem do svého momentálního příbytku vstupoval dříve, než kdybych celou trasu absolvoval tradičním způsobem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Po dvacáté druhé u mne

Aby vyšel tradiční víkend s pobytem mých dětí u mne, převzal jsem si je v pátek odpoledne a během následujících hodin dorazil až do mého obydlí. Oba mrňousové měli pochopitelně radost, protože jsem pro ně měl mimo jiné připravený i film, který ještě neviděli (tedy v kině ano, ale v mém domácím provedení ne).

Sobota byl nadprůměrně akční den, protože dcera projevila přání získat pohlednici se záběrem na mé město. A ač jsme město prošli křížem krážem, od trafiky k trafice a od obchodního domu k obchodnímu domu, nezdařilo se. Nakonec se podařilo aspoň u jedné turistické atrakce získat pohlednici s danou atrakcí. A večer, když volala G., jsem právě zaháněl lumpíky spát a hovor s G. se pak protáhl až do prvních desítek minut neděle.

Ta byla oproti sobotě klidnější. Děti jsem nakrmil tak, že nikdo z nich si nemohl stěžovat na hlad, pak proběhlo všechno pro úspěšný odjezd, odchod k zastávce MHD, odjezd na nádraží a nalezení odpovídajícího kupé. Cesta ubíhala vcelku klidně a zábavně.

Má minulá manželka místo toho víkendu, kdy dcera spala ve škole, trávila na fesťáku tento víkend a z jejího hlasu bylo patrné, že si užila nadprůměrnou zábavu, což se snažila zamluvit a vymlouvala se na nachlazení.

Poté, co jsem se vrátil do svého bydliště (o tom bude příští článek) jsem se pokoušel zkontaktovat G., ale nakonec jsem musel vzít zavděk klasickou telefonní budkou, protože nic jiného nefungovalo. I při hodně dlouhém hovoru jsem byl v dobré náladě, ale spát jsem šel na svůj průměr až neuvěřitelně brzy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Stopařská fuga

I když to tak nevypadá, člověk seriózní a konzervativní, který vyznává tradiční rodinné hodnoty, tedy já, si občas umí užít cestu z místa A do místa B tak, aby do cíle dorazil s velkou pohodou a dobrou náladou. Místem A je posledních několik měsíců myšleno mé stávající neoficiální bydliště a místem B je v tomto textu myšleno město, kde žijí moje ratolesti. Bez mučení přiznávám, že pokaždé, když vyrážím na výpadovku a začínám mávat na projíždějící automobily, je mým hlavním přáním to, abych do cíle dorazil za čas kratší než 3 hodiny. Rekordní čas za poslední půlrok má v tomto směru hodnotu 2h05', rekordní čas v opačném směru má hodnotu o něco málo horší - 2h30'. Počítán je čas od nasednutí do prvního auta do vysednutí v cíli.

Kupodivu rekordní čas ve směru jízdy do města, kde žijí mé ratolesti, nevylepšil ani řidič, který jel přímo. Poté, co se zeptal, kam mám namířeno, jsem mu vcelku pravdivě odpověděl názvem daného města. Řidič na mě upřel překvapený pohled. Začal jsem vysvětlovat, kde cíl mé momentální cesty je a řidič s ledovým klidem prohlásil, že ví, kde to je, poněvadž jede do vesnice ležící až za mým cílovým městem, kterým bude muset projet.

Asi se nikdo nediví, že stopuji výhradně sám (s jednou výjimkou, kdy se stopování účastnil i můj syn) a s dětmi využívám komfortnější metody přepravy.

„Tady vidím stopaře poprvé," prohlásil řidič, který mě vysvobodil z dálničního nájezdu a konstatoval, že v mém směru obvykle vídá další stopaře až v nedalekém městě. Ale byl to dobrý řidič, komunikativní a příjemný, vysadil mne u křižovatky, kde jsem potřeboval. Tam jsem zahlédl konkurenčního stopaře. Původně jsem chtěl dodržet jedno z nepsaných stopařských pravidel a zařadit se až za něj, leč onen mladík byl zjevně stopař nezkušený a neustále pochodoval dál a dál ve směru, kterým měl úmysl nechat se svézt. Proto jsem požádal řidiče, který o chvíli později zastavil u mne, aby nabral i onoho mládence a oba nás vysadil v nedalekém okresním městě. Do cíle zbývalo nějakých 15 km, i vydal jsem se volnou vycházkovou chůzí k další výpadovce. Konkurenční stopař už tam byl a mával na projíždějící vozidla. Zařadil jsem se tentokrát kus za něj a měl jsem zase jednou pořádnou dávku štěstí, protože jsem byl odvezen dříve než konkurenční stopař. Díky tomu jsem byl u svých dětí o více než hodinu dříve, než jsem původně plánoval.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Stopařská serenáda

Na známou otázku, která zní, jestliže veselohra má za úkol diváka rozveselit, jaký úkol má potom seriál, je odpověď daná, tedy, že seriál má podobný úkol jako serenáda.

Jednoho večera jsem se tedy opět jal stopovat z místa A do místa B, kde místem B je myšleno mé momentální neoficiální bydliště a místem A město, ve kterém jsem musel vyřizovat důležité a ještě důležitější záležitosti, z nichž minimálně prostá pětitřetinová většina nesnesla odkladu.

Začátek byl v podstatě optimální. Ani ne po deseti minutách jsem už seděl v autě mladého člověka, který mi hned začal kamarádsky tykat a vysadil mě o nějakých deset kilometrů dále v místě poblíž autobusové zastávky, ale nestojícím v žádné vsi nebo městě. Tam jsem zprvu propadal skepsi a klesal na mysli, zejména když první automobil jedoucí mým směrem mne minul a o něco později jedoucí řidič kamionu udělal totéž, ale řidič přijíždějící bezprostředně po průjezdu řidiče kamionu už zastavil a o necelých dvacet minut později jsem tak už byl na výpadovce z města, které leží na - pro mne - hlavním silničním tahu. A o necelé dvě minuty později už jsem pohodlně jako pán seděl v dalším automobilu, který řídil starší, ale velmi komunikativní řidič, který se ovšem nebál na to šlápnout, a tak jízda ubíhala rychle, někdy i velmi ostře.

Ukolébán pozitivním dojmem z prvních tří řidičů, kteří mi poskytli azyl svých vozidel, jal jsem se stopovat v posledním úseku. A tehdy padla kosa na kámen poprvé. Ochotný řidič se nade mnou slitoval až po půlhodině. Mezitím mne opět minul kamion, jehož řidič se zachoval neochotně při mém čekání na druhého hodného řidiče.

Čtvrtý řidič byl Slovák, ale prohlásil, že do své rodné vlasti dojede přes mé město. Uvěřil jsem mu a v duchu mu blahořečil, ale jen do chvíle, kdy jsem musel přijmout telefonní hovor. Přestal jsem se tak soustředit na silnici a to byl kámen úrazu, na který narazila kosa podruhé. Řidič totiž příliš důvěřoval své navigaci a ta jej během mého hovoru svedla z hlavní silnice a vedla bočními cestami. Když jsem dokončil hovor, zjistil jsem, že v čase, ve kterém jsem měl podle původního plánu, aktualizovaného ve chvíli nasednutí do automobilu čtvrtého řidiče, padat do peřin, jsem nějakých 75 kilometrů od domova.

Řidič tvrdil, že takhle ho vedla navigace a on za žádných okolností nesmí jet jinou cestou, než je ta, kterou mu navigace nabídne. Chtěl jsem ho proklít, ale včas jsem se ovládnul a v době, kdy mne vysazoval nějakých 50 kilometrů od domova, jsem si říkal, že přece nebude tak zle, že přece i přes pozdní noční hodinu stojím u hlavního silničního tahu a že tudíž problémy nemají odkud a kudy přijít.

Kdyby mi někdo tvrdil, že do 50 kilometrů vzdáleného cíle dorazím až 3 hodiny od zahájení stopování, že na první auto budu čekat přes hodinu, protože řidiči jedoucí mým směrem jeli buď plně naloženi nebo byli stiženi selektivní slepotou, že využiji tři auta k této cestě, z toho první a třetí budou auta osobní a druhé bude kamión, že na třetí automobil, už jen necelých 10 kilometrů od cíle, budu čekat přes tři čtvrtě hodiny a že nakonec se do postele dostanu pár hodin před okamžikem, kdy jsem měl další den v plánu vstávat, označil bych jej promptně za suchara a doporučil mu návštěvu mentálního hygienika.

Během následujícího dne jsem tak byl rád, že mne nevidí mé děti. Kdyby mne totiž viděly, budou si nejspíš myslet, že proti nim nekráčí jejich hodný a milý táta, ale hodně zlý zombík.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pro info

Ten krásný den, kdy konečně nepršelo a naopak slunce se rozehřálo natolik, že venkovní teploty dosahovaly pro mne optimálních hodnot, jsem prováděl domácí práce. Nejprve se mi povedlo zredukovat hromadu prádla a to pověsit na sušák na balkón. A jak jsem předpokládal, do večera bylo suché.

Další činností, které jsem se intenzivně věnoval, byly dlouhé a velmi podnětné hovory s G., která bohužel musí řešit i věci méně příjemné než jsem já. Asi to zná spousta dvojic tvořených lidmi, kteří už mají některé předchozí partnery, s nimiž prožili podstatnou část života. A v tomto nám momentálně dělá těžkou hlavu bývalý partner G. Krom toho, že z dosud nezjištěných pohnutek se snaží jejich společného syna provokovat proti mámě, není přístupný žádnému rozumnému argumentu a chová se…, no zkrátka rozhodně ne jako dospělý chlap.

A proto jsem v tomto článku o tolik stručnější, léto budiž pochváleno a věříme, že bude lépe.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Ne zcela standardní zážitek s pracovníkem ostrahy

Bloumám si tak nákupním centrem, tu a tam něco přihodím do nákupního koše, až je téměř plný a začíná těžknout. Poté si to takhle namířím k automatické pokladně, v klidu načítám čárové kódy a pozoruji rostoucí číslovku označující mou celkovou útratu. Po sečtení a podtržení pak odevzdám automatické pokladně několik svých bankovek a mincí, počkám si na vrácení a vytištění účtu, když tu si to ke mně mašíruje pracovník ostrahy, co náhle dostal záchvat odvahy a s kontaktem neváhá.

„Dobrý den," zdraví mne a já mu na pozdrav odpovím. Je to poměrně mladý člověk, o hlavu menší než já a žádá mne o namátkovou kontrolu mého batohu. Asi podle některého vnitřního nařízení lidé, co vypadají, že se mohou dotknout stropu a nákup nacpou bez ladu a skladu do batohu, mají být vystaveni kontrole.

Chvíli uvažuji nad jeho žádostí a pak se ho zeptám, co ho k tomu vede. Ve stručnosti mi vysvětlí, že jde opravdu o namátkovou kontrolu, kterou nemám chápat osobně.

S povzdechem se přesunu k nedaleké lavičce, kde položím batoh a otevírám jednotlivé části s vtipným komentářem. Pracovník ostrahy mne pochválí za příkladnou občanskou spolupráci, poděkuje a konstatuje, že skutečně nejsem ani terorista ani pašerák hašiše a pro zbytek dne ho už nepotkám.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Ostré varování

Mám tady bitch a nevím, jak ji použít.

Pokaždé, když se cestou do práce zastavuji v obřím nákupním centru, projdu vnitřkem centra, protože si tím ušetřím minimálně deset minut ostré gestapácké chůze. I v časných dopoledních hodinách (kolikrát ještě před jedenáctou) se stane, že se různí lidé dávají se mnou do hovoru nebo se snaží předstírat, že mají zájem o to vylepšit můj život, pochopitelně za mé těžce vydřené peníze, kterých není nikdy dost a navíc kazí charakter. V této souvislosti si dovoluji konstatovat, že můj charakter je téměř dokonale ryzí a nikdy ho nesvede nikdo cizí.

V této souvislosti si dovolím napsat o jedné své milé a hodné kolegyni, o které jsem se nenápadně zmínil v listopadu 2011 v příběhu o horách jako o jediné ženě, která udržela mé horalské tempo chůze (to jsem ještě netušil, že navážu vztah s G., která je v tomto směru s onou kolegyní nemlich to samé). Nuže, tato drahá kolegyně nastoupila ke společnému vykořisťovateli loni v říjnu a v podstatě měla jednu výhodu v tom, že od začátku jsme si výborně kolegiálně rozuměli. Nevýhoda byla v tom, že se okolo ní okamžitě začal motat jiný kolega, který jakmile zahlédl tuto kolegyni, hodil za hlavu svou dosavadní partnerku (a že ta patřila do kategorie, o které my znalci ženské krásy s uznáním konstatujeme, že je „kus ženský," nemá cenu zmiňovat) a začal se prudce zajímat o tuto novou kolegyni.

„On mě nikdy nesbalí," vysvětlovala mi kolegyně a racionální část mé duše s ní souhlasila, už proto, že věkový rozdíl byl v tomto případě neuvěřitelný, jen naznačím, že v době, kdy bylo této kolegyni tolik let, co bylo kolegovi v době, kdy si na ni začal brousit zuby, porodila svého mladšího syna, který je dnes adolescent. Podotýkám, že o necelý týden později začal onen kolegy u této kolegyně bydlet.

„On sice spí u mne," říkala tenkrát kolegyně při oné vysokohorské túře, „ale nespí se mnou," zdůraznila rozdíl mezi dvěma druhy spaní. Vzal jsem to na vědomí a vysvětlil jsem jí, že se nehodlám zabývat drby a pomluvami a že mi je jedno, jakým způsobem reguluje svůj osobní život a že i kdyby spala s polovinou mých kolegů, můj názor na ni to nemění.

Jenže pak se milé kolegyni vrátila zlá a zákeřná nemoc, která ji vyřadila z pracovního života. Pro zvědavé upřesním, že jde o nemoc podobnou té, která sprovodila ze světa například Jiřího Grossmanna, Josefa Luxe, Bohouše Konůpka nebo Miloslava Šimka. A tehdy se projevila další záhada - kolegyně totiž v době, kdy ji onen zmíněný kolega ani nesbalil a ani s ní nespal, přišla tak nějak do jiného stavu. A to, jak, kdy, kde, proč a za jakých okolností se to stalo, je otázka za tři bludišťáky. Jednoho bludišťáka navíc získá ten či ta, kdo zjistí - dříve, než se s onou kolegyní zase uvidím - přesnou příčinu toho, proč se ona kolegyně ke mně chovala vždy srdečněji než ke zbytku firmy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Drsný příběh z podivného dne

Holky koukaly, jak kočky mňoukaly, sirény houkaly a řvaly důchodkyně.

Lidí, kteří se shodnou na tom, že doba je zlá, je hodně. Já k tomu dodávám, že lidi jsou pakáž. A proto se mohlo stát, že jsem, ač mě to velmi zajímalo, opomenul v tomto blogu oslavit třetí ligový titul fotbalistů libereckého Slovanu, díky čemuž se mi jeden z mých dávných tajných snů splnil už potřetí. Ten hokejový, rovněž spojený s nejkrásnějším městem v ČR, je tajný a proto ho nemohu prozradit, jen naznačím, že se zatím nesplnil, ačkoli už několikrát k tomu bylo blízko.

Což ale nic nemění na stále se zhoršující atmosféře v práci, která se kolikrát dá krájet a mnohdy ještě dál. Žil jsem v domněnce, která se mi už vícekrát v praxi osvědčila, že poté, co několik dní část firmy neuvidím, bude po opětovném setkání atmosféra znovu fungovat, ale skutečnost mne tentokrát zklamala a to tak, že hodně. Pokud jsem si myslel, že horší to být nemůže, pak vězte, vy, co moje texty čtete, že může.

Občerstvení v podobě nových mladých kolegů je jen slabou náplastí na ztrátu těch předchozích. A s těmi stávajícími komunikace vázne. Zbývá jen se zamyslet nad tím, kde a kdy se stala mezi lidmi chyba. Kdyby totiž vázla komunikace jen směrem ke mně, pochopil bych, že chybu patrně dost možná dělám já. Ale komunikace vázne celkově mezi všemi.

Využil jsem proto jeden z dnů, kdy pobyt v kanceláři byl za trest a odchytil jednoho z bývalých kolegů. Ten se původně zeptal, zda si půjdeme dát colu. Podíval jsem se na něj jako na obzvláště těžkého pacienta a oznámil jsem mu, že je první člověk, který ve slově pivo udělal čtyři chyby. Bývalý kolega pochopil a o půl hodiny později jsme už společně debatovali v restauraci, která na to sice nevypadá, ale kombinuje téměř vzorovou útulnost s kmitající obsluhou a vysokou kvalitu podávaných pokrmů s cenami vskutku lidovými.

Debata nad velkopopovickým kozlem a plnou mísou tacos - ano, vím, že tady jsem prozradil, o kterou restauraci jde, ale to stejně už chytřejší mezi mými čtenáři odhalili a Milošovi, kterému se nesmí říkat Miloš, to někdo vysvětlí - sice zpočátku vázla, neboť kolega netušil, zda u sebe náhodou nemám odposlouchávací zařízení, ale po čtvrtém pivu už se rozvázal i jeho jazyk, takže byl ochotný sdělit mi i ty informace, které od stávajících nadřízených nikdy neuslyším. A protože jsem diskrétní, detaily zde neuvedu, každopádně jen naznačím, že doplněním kolegových informací začaly jednotlivé dílky mozaiky do sebe lépe zapadat a dotvořily tak ne zcela uspokojivý obraz reality.

Pár poznámek jsem si i tak zapamatoval a možná někdy se k nim vrátím, ale patrně to dopadne podobně jako s některými dalšími náměty, u kterých jsem spoléhal na to, že se k nim vrátím, ale pustil jsem je ze zřetele.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Stopařský rock

To ráno mi nebe nebylo nakloněno. Už když jsem kráčel ulicí k zastávce MHD, upadla k zemi sem tam nějaká ta kapka. Při čekání na odpovídající spoj se déšť spustil naplno a ani při průjezdu na konečnou neustával. A pokračoval, i když jsem se postavil k výpadovce. Vycházel jsem z praxe, že pravidelně na hodného řidiče nečekám déle než dvacet minut, leč, jak už jsem výše uvedl, nebe mi nebylo nakloněno, a tak se má obvyklá čekací doba natáhla na téměř čtyřnásobek, přesněji řečeno na minut sedmdesát pět.

Ale první řidič byl člověk sympatický a komunikativní, přestože měl v rádiu naladěnu Evropu 2. V domnění, že jsem si polepšil, jsem se postavil opět ke krajnici a pokračoval v mávání na projíždějící automobily. Pršet nepřestalo, naopak. Ale přece jen jedno vylepšení se konalo. Na hodného řidiče jsem čekal méně než deset minut a tentokrát šlo nejen o hodného řidiče, ale i o hodného člověka, neboť mě dovezl k patřičné výpadovce a ještě mi odborně poradil.

Na dalším místě opět, což už ale překvapí snad jen Miloše, kterému se nesmí říkat Miloš, pršelo. A čekací doba se poněkud natáhla na mých obvyklých dvacet minut. Měl jsem štěstí na řidiče kamionu, který měl namířeno do Paříže a detaily cesty popisoval tak poutavě, až jsem zalitoval, že nejsem pánem svého času a nemohu si cestu skrz Německo a po francouzských okreskách užít s ním.

Následovalo poslední stanoviště. Konstatoval jsem, že pršet přestalo a mé stopařské štěstí se opět ke mně otočilo svou přívětivou tváří. Hned první řidič mě vzal do svého vozu a vysadil tam, kde jsem potřeboval.

Před jednáním s důležitými lidmi jsem měl více než hodinu času. V domnění, že mě už nic špatného nečeká, jsem se vydal na procházku tím městem. Leč stalo se něco strašného.

Během chůze jsem náhle musel konstatovat nával bolesti v oblasti břicha. Lépe řečeno spodní části břicha. Bolest mne spoutala a znehybnila. I rozhodl jsem se vyhledat místo, kde bych svému trápení ulehčil.

Mým štěstím bylo, že v uvedeném městě se nachází nemocnice s veřejně přístupnými toaletami, za jejichž použití se nemusí platit a ani si trpící jedinec nemusí projít potupným dožadováním se klíče u personálu. Než jsem ale došel k nemocnici, zkroutila bolest mé tělo do tvaru paragrafu a před mýma očima se odehrávaly výjevy z eposu o Gilgamešovi.

Do nemocniční budovy vedlo dlouhé schodiště. Ničen bolestí a hrůzou z toho, co se stane, když svého cíle nedosáhnu včas, zdolávám schod po schodu a výjevy z eposu o Gilgamešovi se zhmotňují. Dveře se naštěstí otvírají automaticky a ani pokus o běh chodbou nevzbudil pozornost. Z posledních sil jsem chytil za kliku, vpadl do prostoru toalet a našel příslušnou místnost. A opravdu v poslední představitelné chvíli dopadlo mé tělo dolů na porcelánovou mísu. Ale pro popis následujícího děje dosud lidstvo nevynalezlo odpovídající výraz. Kdybych to mohl k něčemu připodobnit, šlo o nejtemnější možnou magii všech dob.

Nemocniční budovu jsem opouštěl o nějakých deset minut později zbaven bolesti v břišní oblasti a s obnovenou duševní rovnováhou. Absolvuji velmi důležité hodinové jednání s lidmi, z nichž dva vidím poprvé v životě. Pak prohodím pár slov s dlouholetou známou a kolegyní, jejíž rodiče projevili svůj výborný vkus tím, že ji pojmenovali stejně, jako svou dceru pojmenovali rodiče mé švagrové (pokud si vzpomínáte na příběh o svatbě mého bratra).

Odpoledne zcela vylepšilo celkový obraz daného dne. Nebe mi tentokrát nakloněno bylo. Ne snad, že by mi zastavil první řidič jedoucí mým směrem, ale nečekal jsem ani pět minut a řidič, který mi poskytl azyl svého vozidla, jel do stejného města jako já, čímž vytvořil jeden z rekordů mých současných cest (celkový rekord stále zůstává nepokořen).

Navíc tento řidič měl vkus přímo výborný, shodli jsme se na volbě hudebního žánru a s punk rockovým doprovodem dorazili do cíle.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Netradiční víkend

Protože dcera toužila strávit noc z pátku na sobotu ve škole, kde měla celá třída slíbené přespání - a až na dva ulejváky se všichni zúčastnili - nezbylo než netradičně zkombinovat víkend s dětmi s víkendem s G. Ta navrhla tuto variantu proto, že jsem jí barvitě vylíčil, do jakých technických obtíží bych se dostal.

Tudíž jsem si v pátek odpoledne převzal syna, který měl z mého příjezdu nepředstíranou radost. O pár minut později jsme už stáli na zastávce, kde jsme museli konstatovat, že autobus, který by nás dovezl ke G., jede až za téměř půl hodiny. „Tati, stopuj," ponoukal mě syn, kdykoli se v jeho zorném úhlu objevil automobil jedoucí naším směrem. A protože už jsem psal, že patřím k výborným stopařům, o pár minut později u nás přibrzdil automobil s logem tvořeným čtyřmi kruhy a vybavený zahraniční SPZ. Paní, která z něj vystoupila, ale mluvila česky a prohlásila, že takové dva fešáky ráda sveze. Usadili jsme se a už o pár minut později jsme přijížděli na místo. Paní řidička byla nejen výbornou řidičkou, ale i dobrým člověk, neboť jen pro nás sjela z hlavní silnice a obratným kličkováním v úzkých ulicích dorazila až ke dveřím domu, ve kterém bydlí G.

Ta měla z našeho příjezdu ohromnou radost, už proto, že o nějakých deset minut dříve uspala svého syna. Poté, co i ten se probudil, si kluci chvíli hráli, až jsem přišel na ten skvělý nápad (a jak je známo, jiné než skvělé nápady nemívám) vyrazit do přírody, a tak jsme vzali kluky a šli na dlouhou procházku do lesa a přilehlých luk.

Večer naštěstí kluci usnuli poměrně brzy a v sobotu ráno jsme se vydali pro dceru. Ovšem ta projevila typicky ženskou vlastnost nesprávně si vyložit jednoznačnou instrukci a čas, kdy jsem měl pro ni podle dohody dorazit, posunula o hodinu dopředu, pročež u školy jsme ji nenašli, odchytili jsme ji o pár metrů dále.

Odpoledne po obědě jsme popřáli dceři k jejím jedenáctým narozeninám. Dostala dárky různého typu a rozkrojili jsme i první dort. Večer jsme se vydali na turistický výšlap k ukryté přehradě, kam je zakázán přístup veřejnosti a civilistům (jedná se o bývalý vojenský objekt).

V neděli jsme se ven vydali i s dětmi už dopoledne. Po obědě jsme rozkrojili druhý dort a pak dorazili i Blanka s Mirkem. Vedli jsme podnětnou debatu, až přišel čas vrátit mé ratolesti jejich mámě. To jsem provedl a ještě jsem se stihl vrátit ke G. Večer jsem byl ale tak dokonale unaven, že jsem usnul velmi rychle a brzy, i když milovníci lechtivých příběhů by si, pokud bych šel do detailů, přišli na své.

A v pondělí ráno jsme vyprovodili do školy syna G., prošli se městečkem, něco málo přikoupili, poseděli v restauraci a pak teprve jsem odjel za dalšími dobrodružstvími.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Stopařské blues

„A neuškrtíte mě?" zeptala se drobná (méně než 165 cm výšky) blondýnka (osoba s vlasy barvy řepky olejky) svírající volant malého automobilu, kličkujícího ulicemi.

„Ne," odpověděl jsem.

„Ani nepodříznete?" zeptala se už se slyšitelným zklamáním v hlase.

„Ani to," odpověděl jsem podle pravdy (jak jinak), „dnes totiž u sebe nemám žádný nůž."

Smutně si povzdechla a bravurně se vyhnula náhle zabrzdivšímu kamionu.

„Já totiž," vysvětlovala a přitom si odhrnula pramen vlasů za ucho, „normálně stopaře neberu," což mi říkají v průměru dva ze tří řidičů, kteří mě vezmou do svých vozů, aby mě popovezli kus cesty mým směrem, „ale jedu tudy poprvé, tak si říkám, že mi poradíte správný směr."

A to víte, milí čtenáři a o nic méně milé čtenářky, jsem velmi hodný člověk. Když se na mě jde po dobrém, dokážu slíbit (a často i splnit) věci, o kterých by se mi za normálních okolností ani nesnilo. A když na mě jde někdo po dobrém a požádá mne o pomoc, jsem samá ochota, a tak jsem drobné blondýnce interaktivně radil, kdy to vzít doleva ve chvíli, kdy směrová cedule ukazuje, aby to vzala rovně (díky mé radě ušetří cca 1,6 km jízdy), a tak dále a tak podobně, až bylo jasné, že do svého cíle se dostane. Až teprve poté jsem ji opustil a o deset minut později už zase bavil veselými historkami jiného řidiče.

Totiž, aby bylo jasno (což už asi je, ale vím, že můj blog čtou lidé různí, od lidí velmi inteligentních až po Miloše, kterému se nesmí říkat Miloš), nejsem stopař organizovaný, nýbrž divoký. S jednou jedinou výjimkou jsem se téměř vždy dokázal z místa A do místa B dostat pomoci hodných řidičů, kterým tímto oficiálně děkuji, a mnohdy i včas.

Je pravda, že už jsem si zvykl, že skoro vždycky mě někdo vezme. Je mi jedno, zda je můj dobrodinec muž či žena, zda jede ve starém či novém voze, malém či velkém, pomalém či rychlém (i když řítit se po proděravělé okresce rychlostí cca 140 km/h nemělo ideově chybu), dokonce ani, zda jede až do mého cíle cesty (pochopitelně pokud mě nevyklopí na nějakém extrémně špatném místě, kde projede jedno auto za hodinu a to ještě je řidič při průjezdu okolo mé mávající postavy stižen selektivní slepotou).

A tento druhý řidič, který mi poskytl azyl svého vozu chvíli poté, co jsem opustil drobnou blondýnku, se potřeboval dostat do Hudebního města. Já jsem se potřeboval dostat do Pivního města, a abych to objasnil, uvedu, že Hudební město v tom směru, kterým mě onen hodný pán vezl, leží až za Pivním městem, leč k dosažení Pivního města je nutné sjet z hlavní silnice, která normálně pokračuje do Hudebního města. Řidič se během dlouhé disputace přiznal, že vlastně cestu do Hudebního města nezná a rovněž mě požádal o navigátorskou výpomoc. A protože jsem, jak už jsem výše uvedl, člověk hodný až měkkosrdcatý, radil jsem mu velmi šikovně, dovedl jsem ho do Pivního města, tam jsem ho nechal zajásat nad tím, že nalezl směrovou ceduli ukazující směr do Hudebního města. A až poté jsem ho opustil, nicméně pokud se s ním ještě někdy setkám, rád se od něj nechám opět svézt.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Bez teplé vody

Protože jsem člověk skromný, mnohdy až příkladně skromný, a ještě častěji ještě skromnější, nevadí mi občasný zásah do mého tradičního pohodlí, ale to, co se stalo na přelomu května a června, mě šokovalo.

To, že jsem se ráno probudil, bylo ještě relativně normální. To, že jsem už o necelou půlhodinu později vydatně snídal, se taky dalo ještě nějak okomentovat jako nepříliš velké vybočení z normy. To nastalo až ve chvíli, kdy jsem se odvážil přiblížit se ke koupelně, vejít do koupelny a přiblížit se k umyvadlu. Silou zvyku jsem otočil oběma takovými těmi věcmi, co se jejich pootočením spouští proud vody. Zatímco ten modrý, zodpovědný za vypouštění studené vody, ji skutečně vypustil, jeho červený bratr, zodpovědný za vypouštění teplé vody, nevypouštěl překvapivě vůbec nic.

Chvíli jsem to pozoroval, pak jsem to zkusil jen s tím červeným nesmyslem - a pořád nic.

Odpoledne se v přízemní chodbě objevilo oznámení, že přívod teplé vody je omezen z důvodu havárie na potrubí a že bude brzy odstraněna. Vzal jsem to jako důvěrnou informaci a po návratu do bytu jsem konstatoval, že i po otočení červeného nesmyslu voda teče. Leč - studená.

Protože jsem člověk přemýšlivý a šikovný, experimentálně jsem si ověřil, že k základním činnostem, jako je třeba mytí nádobí, je možné použít vodu uvařenou v rychlovarné konvici, ale co sprchování? Protože voda vytékající ze sprchy byla asi o půl stupně teplejší než studená, přežil jsem to a pod peřinou pak spílal živlům, které mohly za situaci, která nastala.

Ani druhý den nebylo lépe. Ať jsem otočil kterým otáčečem jsem chtěl či ať jsem otočil pákou doleva či doprava, tekla studená. To už jsem nadával poměrně nahlas.

Až třetí den se objevilo upravené hlášení, totiž, že teplá voda je odstavena na přesně tři dny.

Naštěstí třetí den odpoledne už vše bylo, jak mělo být, a konečně jsem si večer užil koupel jako civilizovaný jedinec.


Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Propagace mé drahé sestry

Pokud jsem měl během těch vzácných dní, které jsou sice oficiálně pracovní, ale trávil jsem je většinou jednáním s milými dámami z dostupných institucí, sledováním televize, sledováním filmů v počítači a upravováním nastavení funkcí mobilního telefonu, sklony k tomu, abych zapochyboval o svém rozhodnutí nejet do Vídně, bylo mé pochybování vždy jen krátkodobé a vždy se našlo něco, co mě mých pochybností zbavilo.

Tak například zpráva od kolegyně, která je mladá, nadaná, talentovaná, a navíc jak v oblasti hrudníku, tak v oblasti hýždí skvěle tvarovaná:

„Všichni si z Vídně vezou jako suvenýr tašku, jen já si vezu sádru na noze."

Chvíli jsem se nad tím zamyslel a souhlasím, mánii spojenou s kupováním tašek ve funkci suvenýru jaksi nechápu. Žádná žena a ani žádný muž mi to dosud nedokázali vysvětlit. A jak přišla k sádře na noze, vysvětlila hned v následující zprávě:

„Stačilo se opřít o stůl a ten mi spadl na nárt."

No prostě Sodoma Gomora, Kelišová.

A když už jsem v tomto slavném blogu udělal reklamu svému hudebnímu sdružení, tak tady máte, abyste věděli, jak jsme muzikální rodina, i album, na kterém se podílela moje milá sestra. Pokud budete po stažení a při otvírání požádání o heslo, vepište slovo konva (to heslo jsem nevymýšlel, tak si komentáře nechte pro ovčí babičku). Malý test posluchačské inteligence spočívá v tom uhodnout, který z hudebních nástrojů právě má sestra na onom albu ovládala. Malou nápovědou budiž, že bicí souprava to není.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Co je důležité

Protože jsem ve svých mladých letech byl dokonalým prototypem sympatického intelektuála, občas vzniklo veledílo, které jen díky shodě velmi nepříznivých okolností zapadlo a nestalo se oficiální součástí národního kulturního pokladu. O tom jsem se přesvědčil nedávno, když jsem dělal pořádek v takové té ohromné hromadě všeho možného a vypadla na mne účtenka z restaurace, z jedné strany počmáraná čárkami a podivnými znaky, z druhé strany pak kolektivně tvořenou básní.

Ta báseň vznikla v době, kdy nekorunovaní králové kýče, bratři Nedvědi, byli v rozhádaném stavu. Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, byla i po těch letech téměř dokonale čitelná:

Chlapecký rukopis (ale ne můj): Nedvědi nevědí,
že rockeři nemaj zbraně.
Dívčí rukopis: Až jednou vystřízliví,
počíhají si někde na ně.
Můj rukopis: Výpravě v Trutnově
Franta s Honzou ukáže se.
Jiný dívčí rukopis: Zděšení rockeři
rozutíkají se po lese.

Víc se bohužel na zadní stranu účtenky nevešlo a já už nedám dohromady jména a tváře všech tvůrců těchto úderných veršů.

Ale to ani není důležité. Co důležité je, je to, že - kdo to ještě neví, měl by se stydět - už dávno je k dispozici jediné album nejslavnější hudební skupiny. Stahujte tady, poslouchejte, půjčujte, kopírujte a rozšiřujte dál. Je to jediné album, na kterém je uvedeno i mé ctěné jméno. V době, kdy jsem byl nejprve příznivcem a poté na jistou dobu i členem tohoto vzácného hudebního sdružení, byly v kurzu písničky na tomto albu uvedené pod čísly 1 - 4, 8, 11, 14, 19 - 22 a Superbonus. A mnoho písniček z té doby se na toto album nevešlo, což je škoda. A aniž bych chtěl ovlivňovat vkus posluchačů, mé osobní nejoblíbenější kousky jsou 1, 3 a 21 (což nesnižuje kvalitu ostatních uvedených hudebních skvostů).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Shoda okolností

„A právě," dokončoval jsem svůj monolog, zatímco G. soustředěně třímala v rukách volant svého SUV, „až do středy bude skoro celá firma ve Vídni a nás tam v kanceláři zůstane tak," chvíli jsem se zamyslel, kolik jedinců - o kolegyni ve věku své mámy to vím najisto - se rozhodlo stejně jako já neakceptovat čtyřdenní vídeňskou misi, „čtyři," říkám s mírnou nejistotou v hlase a dodávám, „takže mě až do středy nebude kdo mít prudit."

Existuje jev zvaný shoda okolností. A ten nastal. Zrovna ve chvíli, kdy jsem pronášel poslední čtyři slova předchozí úvahy, rozezvonil se mi telefon a na displeji zazářilo jméno mojí minulé manželky.

„Kromě této paní," dodal jsem s povzdechem a hovor přijal. Nešlo o nic moc důležitého, jen o to, že v jednom z víkendů, kdy se mám starat o své děti, má dcera možnost zúčastnit se akce, při které děti spí ve škole. Spacák si když tak půjčí od příbuzných. Já jsem už zpočátku v této souvislosti chytře navrhnul, že buďto si k sobě na víkend vezmu pouze syna nebo že si tudíž pro obě děti přijedu až v sobotu, což bylo během tohoto hovoru zamítnuto, neboť má minulá manželka mi jen tak mezi řečí oznámila, že už v pátek večer odjíždí pryč.

„A kam?" zajímal jsem se.

„Jedeme na fesťák," zněla její odpověď.

„To zní jako dobrý nápad," schválil jsem její plán, „a nevzali byste spolu s sebou další dva dospělé?" navrhnul jsem okamžitě, protože G., sedící vedle mne, souhlasně pokývala hlavou, že víkendový fesťák, ať je to, co je to, je dobrý nápad.

„A ještě i tři děti, ne?" navázala má minulá manželka.

„Ty pohlídá tvoje máma," odpověděl jsem vážně, ale nakonec jsme se dohodli, že se dohodneme.

Samozřejmě nesmím zapomenout poděkovat milé Makovici k nahrávce na smeč s nominací k prásknutí sedmi drbů o sobě. Marně přemýšlím, co jsem o sobě ještě v tomto blogu neprásknul, protože moje texty jsou poměrně hodně otevřené, tak snad trochu:

- protože jsem měl poměrně striktní a konzervativní výchovu, nepatřil jsem v pubertálním období k průšvihářům, spíše jsem byl (a dodnes jsem) velmi velký kliďas s téměř neomezenou trpělivostí, i když, a za to se nestydím, jsou chvíle, kdy jsou hranice mé trpělivosti testovány velmi drsným způsobem (jako např. když mě G. informovala o zmizení svého auta, aby o hodinu později přiznala, že šlo o kanadský žertík);

- i přes to, co jsem napsal v předchozím bodu, tedy přes výchovu, která byla v rukou mojí mámy, jsem nezanevřel na ženské pokolení a nevidím v každé příslušnici pohlaví administrativním omylem pokládaného za něžné nepřítele a do každého z dosavadních vztahů jsem vždy šel naplno, ač málokdy se mi to vyplatilo - ani potom jsem ale neztratil optimismus;

- málokdy mám potřebu vyhledávat větší společnost a trávit noci po hospodách - obojí jsem nějakým záhadným způsobem utnul po skončení svých studentských let a i nyní jsem spíše rodinný než chlastací typ;

- mou hlavní a jedinou neřestí je čokoláda;

- až na výjimku ve třetí třídě základní školy jsem byl vždy suverénně nejvyšší v ročníku, což přinášelo výhody (mnohdy jsem byl neoprávněně pokládán za staršího, a to i tehdy, kdy mí vrstevníci museli při akci označené "vstup od 18 let" potupně vytahovat občanské průkazy), ale i nevýhody (shánění oblečení, bot, atd.);

- podle názoru mnoha lidí, ať už přátel, známých či kolegů, jsem kromě talentu literárního vybaven i talentem hereckým, ale to jsem vyzkoušel jen jednou v životě, takže se nikdo nemusí bát, že bych se v hlavním vysílacím čase objevil na obrazovce některé z našich celoplošných televizních stanic;

- ve volných chvílích se učím španělsky a podle rodilých mluvčích jsem na začátečníka nadprůměrně dobrý;

A koho si dovolím do tohoto kola nominovat? Tu, která nominovala mne, ač její blog rád čtu, už asi nemohu, její dceru KlaPi si moje nominátorka nominovala sama, takže z mých dalších oblíbených pisatelů to bude:

- máma dvou malých kluků, které pojmenovala podle oblíbených komediálních hrdinů mého dětství a která občas zveřejní nějaké ty střípky ze svého života;
- taky máma, ale dvou malých holek, která má svůj život rozdělený mezi Brno a Německo. Dámy a pánové, přichází Squire;
- líbí se mi, co a jak píše a jak přemýšlí Ratka;
- velmi pěkný blog má i Puffin(us);
- a dost zajímavé informace, i když ne moc ze svého vlastního života, píše éterická bytost s poetickým jménem Janika;
- a na závěr (ale ne nutně nejméně oblíbená, to kurňa ani omylem) mi úsměv na tváři vždy zaručeně vyvolává Madame Amar;

Není jich sice patnáct, to uznávám, ale spousta těch, na které jsem myslel, už delší dobu nepíše a jejich blogy pomalu, ale jistě tlejí, takže nejsou v seznamu.

A někdy před koncem května si můj blog našel návštěvník č. 87278, což je jediné číslo, které zároveň obsahuje jednu dvojku, dvě sedmičky, dvě osmičky, začíná osmičkou a zleva doprava se čte stejně jako zprava doleva. To jen, kdyby to někoho zajímalo. A v pátek, kdy byl mezinárodní den tětí, přišel návštěvník č. 87478, což je naopak číslo, které se čte zleva doprava stejně jako zprava doleva, jen místo dvojky má čtyřku. Prošlo už i číslo 87778, které jako jediné splňuje podmínku čitelnosti zleva doprava i zprava doleva a zároveň obsahuje dvě osmičky a tři sedmičky. Na další pěkné číslo, tedy pět osmiček najednou, je vypsána zatím nespecifikovaná odměna.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podvacáté prvé u mne / Část druhá - zábavná

„Máš tam vedle sebe G.?" zeptala se mě v telefonu má minulá manželka, nicméně její věta víc než jako otázka vyzněla jako pouhé konstatování.

„To mám," přiznal jsem se, „jak jsi na to přišla?"

„Ale no tak," odpověděla se svým typickým sarkasmem, „jen mi bylo divné, že s vrácením dětí nespěcháš jako jindy."

Byl závěr víkendu s dětmi, který se vydařil lépe, než jsem očekával. Ostatně to, že se věci odehrávají lépe, než očekávám, je poslední dobou častý jev. A mně to nevadí.

V sobotu jsem využil hezkého téměř letního počasí a vytáhl své ratolesti ven, aby se netoulali jen po bytě. I když nejmenovaný člen sboru mých potomků (i když o svém synovi píši poměrně často) kladl naprosto zbytečné otázky typu proč jdeme ven, kam jdeme, jak dlouho to bude trvat, kolik je to ještě kilometrů a podobně, nakonec jsme dorazili na náměstí, kde probíhala přehlídka vegetariánských automobilů (to jako těch hodně starých). Nejmladší kousek k vidění byla Tatra 603 z roku 1975 a při pohledu na ni mé srdce zaplesalo a sentiment byl přítomen.

Poté, co přehlídka skončila, jsem provedl bleskový průzkum mezi svými dětmi. Syn konstatoval, že jak předvedenými automobily, tak i předvedenými motocykly byl příjemně překvapen a celkově hodnotí přehlídku 9,5 z 10 možných bodů, přičemž tu polovinu bodu ubral jen proto, aby si organizátoři nemysleli, že jejich přehlídka byla naprosto bez chyby a aby neusnuli na vavřínech a konstantně hledali zlepšení. Dcera se ve stručnosti vyjádřila, že pro ni byla přehlídka aut a motorek podobně zajímavá, jako by byla pro jejího bratra přehlídka panenek.

Poté jsem nechal mláďata vyblbnout na hřišti, až do chvíle, kdy se čas naplnil a já zavelel k odchodu domů, obědu, poobědovém odpočinku a odchodu na dětské hřiště.

Tehdy proběhl první dlouhý telefonický rozhovor s G., která byla překvapena informací, že v neděli pořádá škola, kam kromě mých ratolestí chodí i její syn, dětské odpoledne. Její syn totiž před ní tuto informaci zamlčel a tvrdošíjně trval na tom, že o ničem neví.

Snad právě proto jsem v neděli s dětmi vyrazil na cestu o několik hodin dříve než obvykle, během několika SMS a hovorů s G. jsem ji instruoval co, jak a kde, takže když jsme dorazili do cíle, G. se synem už na nás čekali. To bylo ale velmi radostné setkání, jaké ono milé až roztomilé městečko nepamatuje. A vydali jsme se ke zmíněné škole. Tam jsme byli mile překvapeni tím, jak jde o rozsáhlou akci. Zapojili jsme se do všeobecného dění. Nejprve si moje děti vyzkoušely jízdu na koních. Syn G. odmítal jakoukoli aktivitu, což oba nás dospělé štvalo. K prolomení ledů došlo až při zdolávání skákacího hradu, nicméně zatímco moje děti si opravdu užívaly, syn G. se zapojil až na poslední chvíli. A někdy tou dobou se odehrál výše zmíněný telefonát mé první ženy.

Nicméně děti jsem vrátil a G. mi nabídla odvoz do nedalekého okresního města. A musím to říct, aniž bych se chlubil, protože chlubit se ani neumím, ale zase se na mě usmálo stopařské štěstí. Nikde jsem nečekal déle než 10 minut, na posledním místě dokonce jen necelých 5 minut a doma jsem byl o cca 20 minut dříve, než kdybych jel odpovídajícím vlakem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Prvotřídní vtipy

Kdo mě zná, ten ví, že mám poněkud nestandardní smysl pro humor. Lépe řečeno mám rád ten humor, u kterého posluchač musí přemýšlet a mít určitý všeobecný přehled znalostí, aby pochopil, kde je pointa toho či onoho vtipu.

V domnění, že můj druh humoru sdílejí všechny lidské bytosti intelektu aspoň průměrného, jsem před dávnými časy zahájil školní docházku, kde jsem byl konfrontován s humorem svých spolužáků, ze kterého se dnes vyvinul humor Petra Novotného a podobných šprýmařů.

To takhle přišel spolužák s tím, že mi poví vtip. Protože mám vtipy rád, zbystřil jsem pozornost. Spolužák pak převyprávěl historku, ve které - dle jeho podání - hráli hlavní roli kultovní loutkoví hrdinové Spejbl a Hurvínek. Protože jsem zvyklý nad humorem přemýšlet, hledal jsem pointu celé historky, zatímco spolužák se válel po zemi a zalykal se smíchy tak dlouho, až se mu vpředu na kalhotách udělala poměrně rozsáhlá mokrá skvrna, k čemuž ho dovedlo slovo „trenky."

To vše vedlo k tomu, že ač zmíněnými loutkovými hrdiny neopovrhuji, vtipy o nich u mne nenalézají odezvu, zejména tehdy, když některý ze spolužáků vyslovil příjmení Hurvínkova taťuldy ve formě Špejbl (což je stejně trestuhodné a prokletí hodné, jako používání slov „mocinky," „mimísek," „manža" či „blogýsek"). Nicméně se mi povedlo uchovat si duševní integritu a spolužáky, kteří byli v humoru předchůdci Petra Novotného a dvojice Náhlovský - Mladý, úspěšně ignorovat.

Když začal školní docházku můj drahý bratr, přišel jako první s vtipem o dvou chlapcích, kteří stojí u řeky a pláčou, načež na otázku kolemjdoucího odpoví, že pláčou proto, že jim do řeky spadlo autíčko. Kolemjdoucí je chlácholí, že tatínek jim koupí jiné, načež jeden z chlapců vysvětlí, že tatínek právě seděl v tom autíčku. Taky nic moc vtip, ale proti těm, kterými se mí spolužáci snažili kazit vkus mně, to byl jistý kvalitativní postup.

A protože školní docházce holduje už i můj syn, nastala nedávno ta chvíle, kdy za mnou přišel a prohlásil:

„Tati, řeknu ti vtip."

Podivil jsem se a pak jsem svolil. Syn se rozesmál, pak se dosmál a prohlásil nemrkaje:

„Denis ztratil penis."

Po prvotním šoku jsem usoudil, že syn je přece jen po mně a z tohoto zcela pravděpodobně vyroste.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pozitivní abeceda

Krátký abecední seznam všeho toho, co tak nějak formuje můj život.

Autostop: Můj oblíbený způsob přepravy z místa na místo už od dětských let, později od let dospívání i na vlastní pěst.
Blog: Pro mě optimální forma pro to, abych psal to, co chci psát.
Cola: V mých osobních preferencích zatím vede Pepsi nad konkurenčními výrobky.
Čokoláda: Nejlepší vynález v dějinách lidstva, jediné, co se dá jíst každý den a neomrzí se.
Drobný za bůra: Původně alkoholový nápad party rozjívených studentů, později nejslavnější hudební skupina a jedna z mých srdečních záležitostí.
Excentrik: Po pravdě řečeno nevím, co to slovo znamená, ale jeden spolužák ho kdysi v souvislosti se mnou použil, čímž dosáhla dezinformační exploze svého vrcholu.
Filmy: Nehledám v nich skrytá poselství, ale zábavu a podle toho si je vybírám.
G.: Touto zkratkou označuji ženu, která se po osmi letech známosti stala mou partnerkou, což způsobilo v té části naší milované vlasti, kde žije dost podstatné množství lidí, kteří nás oba znají, poměrně velké pozdvižení.
Hokej: Můžu kdykoli, kdekoli a za kterýchkoli okolností. Ačkoli miluji léto a jižní kraje, v zemi, kde se hokej nehraje, bych žít nemohl.
Chardonnay a některá další vína podle příležitosti.
Ironie: Rád ji používám a škádlím jejím prostřednictvím malé děti a poněkud intelektuálně jednodušší dospělé.
Jalovec: No minimálně na rozdíl od mnohých těch, co zpívají písničku o vysokém jakovci vím, jak vypadá.
Kafe: Nedílná součást mého ranního rituálu.
Liberec: Město, do kterého jsem přišel a zapomněl tam zůstat. Město, které mi přirostlo k srdci tak dokonale, že dodnes bez ohledu na svou momentální lokalitu bude pro mě vždycky jedničkou liberecký fotbal i hokej.
Mexiko: Země, která se stala pro mě srdeční záležitostí, plná milých a přátelských lidí, kde si i skromný člověk jako já může připadat jako boháč.
Nirvana: Nejlepší hudební skupina všech dob, období její slávy se kryje s obdobím slávy Drobných za bůra (viz výše), jen díky shodě okolností byla výše uvedená skupina slavnější.
Optimismus: Můj životní postoj.
Punk rock: Hudební žánr, který mne v době formování mého vkusu nejvíce ovlivnil.
Queensryche: Další z mých kdysi oblíbených skupin.
Rychlé občerstvení: Takový párek v rohlíku, hamburger či kebab ze stánku s rychlým občerstvením je nejlepší svačina, kterou se dá začít den.
Řízky: Vepřové i kuřecí. V neomezeném množství.
Svíčková: Jídlo, které je vrcholem kuchařského umění.
Španělština: Řeč, do které se posledních pár let snažím pronikat.
Tygři: Myslí se tím Bílí Tygři, nejlepší hokejový (viz heslo Hokej) tým světa.
Uzeniny: Další nedílná součást mého jídelníčku, zdroj zdraví a energie pro mé tělo.
Volejbal: Jedna z mých velmi oblíbených volnočasových aktivit a můžu si jen gratulovat k partnerce, která má rovněž tuto zálibu.
White Zombie: Pozapomenutá hudební skupina, jejíž produkcí jsem rovněž děsil spolužáky bez vkusu.
Yogurt: Rovněž milé zpříjemnění dne.
Zmrzlina: Moje nejoblíbenější pochutina v dětství a dospívání.
Želva: Oblíbené zvíře. Přesněji v suchozemské podobě.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podvacáté prvé u mne / Část první - stopařská

Když jsem před mnoha a mnoha lety (přibližně někdy v první polovině zlatých devadesátých let posledního století minulého tisíciletí) v jedné velmi emocionálně vypjaté chvilce oznámil své milé babičce, že se při svých cestách po naší milované rodné vlasti přesunuji v drtivé většině případů stopem, s tou dobrou ženou to málem seklo.

Během následujících dvaceti minut totiž přednesla hodně dlouhou litanii na téma má nezodpovědnost a nedostatek mých rozumových schopností, což zakončila sugestivní otázkou: „Je málo takových případů?"

Odsouhlasil jsem, že takových případů je vskutku málo, nicméně pro svou babičku jsem se stal krajně nedůvěryhodným a při každé mé cestě z bodu A do bodu B jsem v jejích představách končil rozřezaný na kusy, uškrcený, otrávený či minimálně okradený a zneuctěný, a babičce nešlo vysvětlit, že se mýlí. Pro dokreslení atmosféry dodávám, že její oblíbenou novinovou rubrikou byla Černá kronika a pokaždé, když se obětí trestného činu stal někdo v mém věku, měla babička jasno v tom, že muselo jít o mne. Podobně když během jednoho léta zahynul o rok než já mladší syn sousedů, vyslovila moje babička jako první diagnózu, a to, že muselo jít - a tím pádem i šlo - o drogy, následně mi udělala dlouhou přednášku o nebezpečí drog, kde veškeré argumenty z mé strany byly předem zamítnuty. To, že se později projevilo, že o drogy nešlo a onen hoch se vysekal na motorce, když se před nějakou slečnou předváděl, že jezdit se dá i bez helmy, už tak atraktivní zpráva nebyla, a přednášku o nebezpečí jízdy na motorce jsem neobdržel.

Nicméně v době, kdy babička spínala ruce nad mou stopařskou nezodpovědností, jsem měl prostopovány už téměř dvě třetiny rozlohy naší země a kus Slovenska (když jsem doprovázel kamarádku do Trenčína), později jsem překročil tři čtvrtiny a nyní se blížím ke čtyřem pětinám, což se po více než třiceti letech nejprve pasivního a později aktivního stopování může zdát jako málo, ale na svou obhajobu uvádím, že jsou části naší milé vlasti, kam jsem se dosud nepodíval a ani to nemám v úmyslu.

Ten den se mi při stopování dařilo, byť první dva řidiči neměli dálniční známky, tudíž jsem se nejprve dostal k obci jménem Jakubčovice nad Odrou, odkud jsem byl vysvobozen po téměř třičtvrtěhodině. Štěstí se na mě naopak usmálo u kruháče u Globusu v Olomouci, i když auto, které mi zastavilo, vypadalo nedůvěryhodně a tento pocit se zvýšil poté, co jsem dosedl na poslední volné sedadlo a shledal, že kapacita automobilu je naplněna na maximum. Ovšem ta parta, co mi poskytla poslední volné místo, jela mým směrem i přes mé cílové město. „Ale musím vás upozornit," prohlásil řidič, „že jsme banda zfetovaných puberťáků." Okamžitě mi padnul do oka.

Dorazili jsme a já se v dobré náladě vydal převzít své ratolesti. Doma byla pouze moje minulá žena a jako obvykle měla náladu pod psa. Původně jsem se domníval, že příčinou je moje pouhá přítomnost, ale skutečnost byla tak prozaická, že dcera, která šla vyzvednout syna z družiny, se dosud nevrátila. Oba mrňousové dorazili na předposlední chvíli s průhlednou výmluvou, že si cestou domů vylezli na strom a tam se hodinu trumfovali v tom, kdo vyleze na vyšší větev.

Ale to už spěcháme na cestu zpět, kdy se odehrál už jen jeden incident, kdy dcera hodila synovu kšiltovku do vody, údajně neúmyslně, ale pak už ke mně domů, kde obě děti spustily svou oblíbenou litanii o tom, jak umírají hlady. Zasytil jsem je a zahnal spát.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Negativní abeceda

Krátký abecední seznam všeho, co by svým zmizením přispělo ke zkrášlení světa.

Art rock: Hudba pod spodní hranicí poslouchatelnosti.
Blbci všeho druhu.
Country: Hudba pod spodní hranicí poslouchatelnosti.
Čínská jídla: Ať zůstanou v Číně, já chci jíst normálně.
Dyk Vojta: Nejpřeceňovanější tzv. umělec.
Ekologisté: Bránit tomu, co je pro všechny prospěšné, může totiž jen blbec (viz výše).
Feťáci: Bez rozdílu toho, co konzumují.
Greenpeace: Zbytečnější organizace neexistuje.
Hip hop: To už ani není hudba.
Choroby, zejména pak ty infekční a nakažlivé.
Infantilní mluva: Když používají normálně dospělí lidi zdrobněliny při hovoru s jinými dospělými lidmi, možná si připadají nesmírně světácky, ale působí trapně.
Jan Budař: Asi nejprůkaznější důkaz úpadku českého filmu.
Klíšťata.
Litvínov: Podobně jako u Slavie Praha (viz níže) by jeho zmizení zkvalitnilo hokejovou extraligu.
Miroslav Donutil: Jeho zmizení by prudce zkvalitnilo televizní i filmovou zábavu.
Novináři: Ti bulvární a Karel Steigerwald.
Otrapové, posedávající po lavičkách a pijící krabicové víno.
Psí exkrementy: Procházet po chodnících mezi tím chce kolikrát trénink artisty.
Revizoři: Zbytečně obtěžující element při cestách MHD.
Slavia Praha: Bez dalšího komentáře. Její zmizení by kromě hokejové extraligy zkvalitnilo i fotbalovou ligu.
Šílenci typu Haré Kršna a Svědkové Jehovovi.
Top nula devět: Pokud se říká, že komunisti vedli tuto zemi 40 let do prdele, pak právě tato sebranka našla hodně účinnou zkratku.
Udavači a donašeči všeho druhu.
Vegetariáni, vegani a jejich parodie na restaurace: Lidé, kteří nevědí, co je dobré a co je zdravá strava.
Xindl X: Podobný případ jako Vojta Dyk (viz výše).
Zakouřené hospody: Rád se i u restauračního oběda zdravě nadechnu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Top 5 květen

Ohlédnutí za tím nejlepším z května.

Nejčtenější články:

1. Pavel Kohout - Katyně 63 čtenáři
2. Recenze knihy Kouř a zrcadla 41 čtenář
3. Rozmazlený fakan 8 čtenářů
4. - 5. FBK 7 čtenářů
4. - 5. Vohnout Mára 7 čtenářů

Odkazující weby:

1. www.google.cz 759 použití
2. search.seznam.cz 118 použití
3. www.google.com 100 použití
4. www.google.sk 39 použití
5. www3.bestbxcleaner.com 26 použití

Klíčová slova:

1. ritual puking 6 použití
2. - 5. do zadku 5 použití
2. - 5. jaroslav dumbera 5 použití
2. - 5. machna 5 použití
2. - 5. nalezený starý deník zápisník 5 použití

Návštěvnické země:

1. Česká republika 2293 návštěvníci
2. Spojené státy 78 návštěvníků
3. Slovensko 77 návštěvníků
4. Rusko 42 návštěvníci
5. Velká Británie 29 návštěvníků

Prohlížeče:

1. Chrome 38%
2. Firefox 37%
3. Internet Explorer 14%
4. Opera 5%
5. Safari 2%

Operační systémy:

1. Windows 88%
2. Linux 4%
3. Macintosh 2%
4. Windows NT 6.1 1%
5. iPhone pod 1%

Fotka pro dnešní den:Hezký den!